Tohle mi nikdy moc nešlo

4. května 2018 v 8:42 | Rainy
Někdy už se to tak prostě semele. A když si vzpomenu, vždycky se mi zasteskne. Zabolí to. Na chvíli. Než si uvědomím, že život šel prostě dál. Že jsme všichni už tak nějak někde jinde - já, vy, my. To ale na tom pocitu prázdnoty nic nezmění. Nějaký čas jsme tomu tady říkaly domov, byla to naše skrýš, kam jsme se schovávaly…

Můj život se za tu dlouhou dobu, co tady z mé strany nepřibyl ani řádek, stihl obrátit vzhůru nohama. Několikrát. Stěhovala jsem se, dvakrát. A pořád nejsem vlastně nikde doopravdy doma. Prodali jsme byt, koupili dům. Pořídili jsme si psa. A já auto, do kterého se pořád tak trochu bojím sednout. Znovu jsem nastoupila na vysokou. Chemickou. Jo, jak nějaký blbý vtip, co? Bláznivě se zamilovala a pak skončila s očima pro pláč.

To jediné, co v jádru zůstalo, je práce. A láska k psaní. Ta nezmizí, neodezní ani se nevytratí. Občas se schová někam do ústraní, ale nakonec se vždycky vrátí. Někdy mě uchvátí tak, že zapomenu vystoupit z tramvaje a někdy nedojdu na přednášku, protože se zaseknu v kavárně.

Takže píšu. Jen ne sem. Nebudu vás zatěžovat těmi malichernými příběhy o tom, jak jsem si při každém publikovaném článku tady pak našla na hlavě hrst šedivých vlasů nebo na tváři pozorovala rodící se vrásky. Ne. Nemá to smysl, protože na tom nic nehodlám měnit.

Tenhle článek, ten, co teď čtete, není žádným příslibem toho, že to tady ožije. Neožije. Ne mou zásluhou. Na to je už zkrátka trochu pozdě. Blogování a psaní příběhů k sobě v mých myšlenkách už tak nějak nepatří, ne tak jako kdysi.
Ale, a teď přijde to důležité, není to ani sbohem. Neloučím se. Protože já tady pořád jsem. Jen trochu někde jinde, trochu jinak. Tahle slova píšu, protože věřím, že sem čas od času někdo třeba zabloudí a v duchu si pomyslí: To už se nikdy nedozvím, jak to celé dopadlo? Co se stalo s tou protivnou ženskou? Dala dohromady ten Řád, zachránili svět?

Vesmírem lítá pět dalších kapitol. Já vím, není to nic moc. Ale jsou dlouhé. Opravdu. A na obzoru jsou další. Upsala jsem se ďáblu a slíbila, že další příběhy otevřu až tenhle dojde svého konce.

Takže, pokud jste se dočetli až sem a pokud jste to se mnou ještě pořád nevzdali, mé příběhy můžete najít ZDE. A pokud jsem vám chyběla i já, můžete na wattpadu trochu prošmejdit můj profil. Najdete v něm odkaz na blog, který snad s přicházejícím létem konečně trochu ožije, a na facebook, kde nějaké ty útržky ze svého života zveřejňuju podstatně častěji.

Já i Nathalie s Doe na vás čekáme na druhé straně. Bude to jízda, to mi věřte. Sešup hezky přímo do světa mrtvých. Však mě znáte.

V závěru bych vám ráda ještě poděkovala. Za všechno. Za vaše ohlasy, komentáře i připomínky. Vděčím vám za víc, než jsem ochotná přiznat. The World We Left Behind, třebaže to není z mého pohledu nejlepší fanfikce, jakou jsem kdy vymyslela, mi bez nadsázky změnilo život. A ten příběh je, byl a bude vždycky doma tady. Nebýt vás, nevznikl by. Nebo by určitě nenarostl do svých megalomanských rozměrů.

Takže. Díky. Za všechno. Zas někdy příště. Tady nebo někde jinde.

Rainy Alithea

 

Slečna Nebeská se hlásí

15. září 2017 v 19:57 | Nebeská |  Nebeská
Tak jsem se po letech rozhodla nahlásit, ujistit vás, že ještě stále žiju. Jak tady tak sedím, nejsem si ani jistá, co vám mám povědět.


Už dobrých pár měsíců jsem se vám neozvala, nic jsem nenapsala, no prostě jsem vás všechny zradila - a to hlavně mou milovanou Rainy.

Stále si vzpomínám na ty začátky, kdy jsme spolu seděly na počítačích dlouho do noci, řešily všechny možné věci, od překladů k samotným povídkám. A to nekonečné moření se s obrázky. Ach ty časy. Došly jsme spolu daleko, prošly jsme zlými i dobrými časy.


A teď si nejsem jistá, co vám mám říct.

Mám se dobře. Před pár měsíci jsem se zúčastnila charitativního boxingu a měla jsem amatérský zápas v ringu. Neuvěřitelně to nastartovalo mou sebedůvěru.


Až nyní můžu upřímně říct, že se pomalu vracím ke psaní. Stále ale mám prázdno, když pomyslím na mé povídky, i příběhy, co se snažím psát stranou. Je to těžké navázat na něco, s čím jsem sekla před lety.

Momentálně jsem se pustila do překladu své knihy - tentokrát trochu razantněji. Abych to lépe vysvětlila, v posledním týdnu jsem přeložila asi tolik stránek, jako za předchozí 4 měsíce. :)

Budu se snažit dopsat povídky tady na blogu a začít nějaké nové - bohužel, ty se neukážou tady, neb budou anglické a hodlám je šoupnout na Wattpad a Fanfiction. Takže ano, nejsem si momentálně 100% jistá, co budu s tímhle blogem a mou pozicí v něm, dělat.

Na druhou stranu, když vezmu v potaz, jak dlouho mě všechno trvá, mluvíme třeba o situaci, která se naskytne až za x let. :) Tou dobou třeba tenhle blog bude pouhým archívem…

Quirk of Fate - zrovna tuhle povídku jsem včera otevřela, začala jsem jí pročítat a pokusím se jí dokončit co nejdřív. (očekávám jásání a nekonečné nadšení od Rainy :))

A co když je to pravda?- zastavená a zatím bude i nadále zastavená, nic se nemění

Deník dcery lorda Voldemorta (glos) - Hmmmm, no v tomhle asi nemá cenu pokračovat, ne?

Meet me halfway - ráda bych MMH dopsala, otázka však zní… zdali to nebude muset projít další úpravou. Ten děj začne být napínavý… ale až za x kapitol a já mám dost dobré tušení, že tak dlouho nikdo nevydrží. :)

Co vám ale můžu slíbit je to, že se chystáme s Rainy na velkou Dramione. Chystaly jsme se na tuhle super úžasnou dlouhou dech beroucí povídku nějakých těch pět let, ahahaha… Děj máme ale připravený a teď už jen kdy se do toho pustíme. :)

Takže nakonec tohohle - téměř nesmyslného článku - popřeju vše nejlepší a všichni, kdo se až dostali sem… inu děkuji za vaši pozornost a cenný čas :)


Nebeská

 


TWWLB │ Kapitola čtyřiatřicátá 1/2

18. června 2017 v 11:22 | Rainy |  The World We Left Behind
Ne. Nezemřely jsme. Ani jedna z nás. Nějakým způsobem žijeme. Bojujeme - znáte nás. Já jsem právě uprostřed psací krize, balím se na cestu do Anglie a tak nějak mě zmáhá nostalgie. Ale já tady dneska nejsem proto, abych psala nějaké smutné romány.

Třicátá čtvrtá kapitola spatřila světlo světa už dávno. Bohužel jen na wattpadu. Blog šel tak nějak stranou. Neměla jsem chuť, sílu ani nic. A nebudu vám slibovat, že to všechno v sobě zase najdu. Bylo by to hloupé a pošetilé. Ale budu se snažit.

To je všechno, co vám můžu dát.

Další kapitola snad brzy.

Věnováno Terce. Terce, která čekala a dokonce se i dočkala! :)


Ahoj, temnoto, můj starý příteli
Přišel jsem si s tebou opět promluvit
Protože se ta vize tiše plíží
Nechala tu svá semena, zatímco jsem spal
A ta vize, která byla zaseta v mé hlavě
Stále zůstává
Za zvuku ticha

(Simon and Garfunkel - The Sounf Of Silence; karaoketexty)


TWWLB │ Kapitola třiatřicátá 1/2

22. dubna 2017 v 17:34 | Rainy |  The World We Left Behind

Všudy přítomen je její hněv,
V zahradách smrti, o něž pečuje,
Pomsta je její jediný svěřenec,
Vyvaruj se trní krvavé růže.

(C21FX - Blood Red Roses; karaoketexty)


TWWLB │ Kapitola dvaatřicátá 1/2

24. února 2017 v 0:04 | Rainy |  The World We Left Behind

Tohle je válka
Je to okamžik pravdy
A okamžik, kdy lhát
A okamžik, kdy žít
A okamžik, kdy umřít
okamžik, kdy bojovat
okamžik, kdy bojovat
Bojovat, bojovat, bojovat


(30 Seconds to Mars - This Is War; karaoketexty)

TWWLB | Kapitola jednatřicátá

19. února 2017 v 20:16 | Rainy |  The World We Left Behind

Všechno je ztraceno
A tahle noční můra se blíží
Všechno je ztraceno
Pod kůží mám smutek
Tohle je konec... můj konec
Tohle je můj konec

Maggie Eckford - Everything is lost; karaoketexty)


Meet me Halfway; 8. část

7. února 2017 v 20:40 | Nebeská |  Meet me halfway
Měla jsem v plánu přidat pokračování mnohem dříve, ale měla jsem jaksi... zmatkový týden. Věci se ale začínají lepšit. To stejné se nedá říct o naší wifi... Konečně začala fungovat, ale jen co jsem přišla domů a sedla si ke kompu, že zveřejním kapitolu... odporoučela se.

Takže si kradu data z firemního mobilu. :D

Co se týče dnešní kapitoly, dovolím si poznamenat, že se nám začíná odehrávat nějaká ta... "sranda"... :)



Kam dál