Chudý a samotná

28. března 2013 v 12:50 | Nebeská
Rozhodla jsem se, že je na čase přispět do mlýna i s něčím vlastním, co jsem napsala - ne pouze přeložila. Proto jsem si včera večer / dobře, asi ve 3 hodiny ráno / pootevírala skoro všechny uložené soubory, ve kterých se mohl skrývat nějaký poklad a jala se čtení.
Nakonec jsem našla tohle. Původně jsem si myslela, že to bude blábol, ale během čtení se mi to zalíbilo a tak to tu máte.
Jedná se o poválečnou jednodílnou povídku, paring HG/SS, s trochou retrospekce.

Dále tu mám ještě jeden vzkaz pro So. Slyšela jsem tvé stěžování si Rainy... omlouvám se, ale jako plně pracující člověk, který tráví v práci 9 hodin a k tomu je 3 na cestách, nestíhám. Mám mnoho starostí, navíc si na koleni plácám knihu... Falling apart se tu možná jednou ukáže, ale to se nejdřív musí okolnosti trochu změnit. :) Takže se tímto tobě, ale i všem svým způsobem omlouvám, budu tu přidávat pravděpodobně jen překlady, protože je to pro mě jednodušší. :)

Dost ale povídání...
Užijte si tuto povídku. :)

PS: Ze začátku se jedná o 'mého' zlomeného Severuse. :) Věřím, že každý povídkář/povídkářka by ho napsala jinak... snažila jsem se. :) Severus asi očividně nebude má parketa (Nel-ly, promiň).

Nebeská


"Lásku si nelze vynutit ani vyloudit lichotkami, přichází sama, nehledaná, nečekaná, nežádaná."
- Pearl S. Buck



Zhnuseně si odfrknul. Ani v podstatě nevěděl, co tu dělá. Vlastně, věděl, ale nechtěl si to přiznat. Jen si tak seděl, hleděl před sebe na tu ubohou hromádku a v duchu se káral. Kdyby mě tak viděl Brumbál. Ten by se mi vysmál. Smál by se, ale pak by nasadil ten svůj káravý pohled a řekl něco ve stylu: 'Severusi, neblázni… za tohle ti to nestojí!'

Ale o tom by se klidně hádal. Stálo mu to za to.

Kolem se začalo smrákat, živou duši tu neviděl dobrou půlku dne a nevadilo mu to. Ani ta vlezlá zima, která se mu neodbytelně zahryzávala do těla a chtěla ho vyštípat z tak úžasného místa.

Úžasného… opravdu úžasného! U Salazara, ani po tom všem mě nepřešla jízlivost.

Znovu si odfrkl, a následně i pšíknul. Nachladil se. Určitě se věčným seděním na téhle zpropadené ulici nastydl! Ale co, stejně mu nic jiného nezbývalo.

Nebo nechtěl vidět ty další možnosti?

Možná…

Otráveně hrábl do staré čepice, na dně bylo pár mincí. 'Nic moc… za tohle si možná koupím kafe…'

Znovu prozkoumal obsah své žebrací čepice a zamyšleně našpulil rty. 'Dobře, na kafe a možná koblihu. A zítra to stejné? Ach ty počty…' zhnuseně zahodil zlatavý peníz před sebe. Zaposlouchal se do cinkání, jak se mince skutálela po ostatních a na okamžik mu to připomnělo jeho slastné roky v Bradavicích. 'Ach ano, slastné… co bych teď dal za toho nemotorného Longbottoma...'

Cinkání utichlo a on si znovu odfrknul. Byl zhnusený a zatrpklý.

Severus Snape seděl opřený o stěnu jednoho starého domu, ve špinavé ulici zapadlé části Londýna a žebral. Ano, ON žebral. Na sobě měl staré boty a z jednoho pohledu bylo jasné, že bude stačit už jen pár týdnů, možná měsíců a vykouknou na svět jeho palce. Starý kabát, svetr a kalhoty, které vyhrabal v jednom pytli u popelnice, ho nedokázaly pořádně zahřát, a proto byl neustále nachlazený.

Ale nač by se s tím měl zatěžovat? ,Jestli mám konečně chcípnout, tak ať.' říkal si pokaždé, když cítil, jak na něj leze chřipka. Jenže pokaždé se mu smrtka a samotná nemoc, vyhnuly obloukem. Noci trávil v polorozpadlém domku, kde našel jak madraci, tak přikrývku. Jednou neodešel a velice toho litoval - opilci, chodící touto cestou ho naučili slušnosti, jak to oni sami nazývali.

Pokud by někoho zajímalo, proč slavný Severus Snape, dvojitý špeh a uznávaný hrdina, žebral a toužil po smrti, nedostalo by se mu odpovědi. Ani on sám to nevěděl.

Jen o vlásek uvázl smrti, a když se veřejnost dozvěděla, co všechno pro Brumbála, ale hlavně pro Harryho udělal, uznávali ho, obdivovali. Ale Severus se necítil dobře; nepatřil mezi ty, kteří doopravdy učinili něco statečného.

Ticho v jeho ulici přerušilo rytmické klapání podpatků. Místo odfrknutí, přišel utahaný povzdech mistra lektvarů. Zachumlal se do smradlavého kabátu a doufal, že žena, jak odhadl z hlasitosti klapání, ho přejde bez povšimnutí.

Jenže Merlin s ním měl jiné úmysly. Jakmile se chůze osoby začala zpomalovat, srdce mu zaplesklalo. Přece jen, pokud se ho ženě zželí, dá mu peníze, mohl by si koupit nové oblečení... silnější svetr, možná boty...

"Eh…" ozval se vláčný hlas přímo nad ním. Byl líný vzhlédnout a tak dělal, že spí. "Pro… profesore?"

Zbystřil. Nyní už nemohl dělat, že spí. Rychle vzhlédl a srazil se s pohledem oříškových očí.

'Co ta tady dělá?!'

"Jste to vy, profesore?" zeptala se znovu a na tváři se jí objevil zmatený výraz, který byl po chvíli vystřídán nejistým úsměvem.

'Ona má snad radost, že mě vidí!' podivil se a zřejmě se to odrazilo i v jeho tváři, když její úsměv trochu povadl.

"Není vám zima?"

"Proboha, koukám, že jste se stále nezbavila vašich neodbytných otázek a bezchybných domněnek, Grangerová!!" zavrčel podrážděně.

"A vás zase neopustila jízlivost!" odsekla mu, ale v hlase nezaslechl ani náznak zloby, spíše pobavení. "Tak znovu, není vám zima?"

"Nestarejte se o něco, co není ani zdaleka ve vašem zájmu!"

Pousmála se a zakroutila hlavou. Přičapla si vedle něho a pohledem sjela jak jeho oblečení, ušmudlané tváře, tak i skromný obsah čepice. "Víte vy vůbec, že není slušné chovat se takhle k ženě?"

"A víte vy, že není slušné obtěžovat ostatní lidi?"

"Obtěžovat?" zeptala se a konečně se zdálo, že se jí dotknul. Trochu zajásal, po tak dlouhé době mlčení, kdy se s ním nikdo nechtěl bavit, to bylo příjemné zpestření. "Snažím se vám jen pomoci."

"Pomoc?" vyjekl překvapeně, s očima na vrch hlavy. "Děláte si ze mě srandu? Vypadám snad, že bych potřeboval pomoc?"

Chvíli mlčela a zkoumavě na něj hleděla. "Ano…" řekla nakonec s úsměvem.

"Já zapomněl," protáhl jízlivě. "Vy jste Hermiona Grangerová, Nebelvírská jednička, která všechno ví a všechno zná."

"Nabízím vám jen pomoc, nemusíte se chovat jako hulvát, Snape," odpověděla mu trochu dotčeně Hermiona. "Už dávno jsme oba opustili školu, a co se stalo v Bradavicích, nechť tam i zůstane."

"To jsem pochopil už dávno, slečno."

"Ale zdá se, že vy z mé snahy moc nadšený nejste, že? Asi se vám tu líbí…" odpověděla, ignorujíc to, co řekl a vyhoupla se na nohy. "Tak když vám tu tedy nic nevadí, nashledanou, pane profesore." řekla a hodila do čepičky několik zlatavých penízků.

Zmateně se na ní podíval. Chtěl něco říct, ale přes rty se mu vydralo jen tiché povzdechnutí. 'Opravdu odchází?'

Vzdalující se postava ho usvědčila v tom, že se neplete.

Obávaný, leč bývalý, profesor lektvarů se trucovitě zavrtal do svého kabátu a zavřel oči. Ani nedoufal, že umrzne, na to měl až moc velké štěstí. Nebo smůlu?

~ ~ ° ~ ~

Každý den, ve stejnou dobu, procházela kolem. Vždy na něj upřela své hluboké, oříškové oči a ptala se ho - pokaždé na něco jiného.

"Je vám zima? Nemáte hlad? Co takhle koupel, hm?"

Byla otravná, až někdy skřípal zuby a odháněl jí od sebe. Ani těmi pár mincemi, kterými ho vždy obdařila, nedokázala Severuse uklidnit a umlčet. Ale postupem času zjišťoval, že se mu to líbí. Že má rád její pravidelné návštěvy, nehranou starost a… nakonec i ty její otravné, dotěrné oči.

Po třech týdnech jejích pravidelných návštěv seděl v tichosti na svém místě a koukal se na mračící se oblohu. Občas trochu nervózně šlehl pohledem po ulici, ale nikde ji neviděl, ani neslyšel otravný klapot podpatků. 'Dnes má nějaké zpoždění…' pomyslel si otráveně a v duchu uvažoval, jak je možné, že někdo tak pilný, jako ona, může chodit pozdě.

Jenže jeho návštěvnice nepřicházela. Když už se začínalo smrákat a on věděl, že touhle dobou se většinou měla k odchodu, začalo ho mrazit. 'Stalo se jí něco? Je možné, že by jí našli…' zavrtěl hlavou. Možná by chtělo, aby se probral z každodenního prodírání se minulostí. Už dávno nebyl profesorem, ani Smrtijedem. Minulost byla minulostí a se současností měla jen málo společného.

Nikomu se nezodpovídal, proto tu ležel/seděl. Užíral se tím, že už v životě není k ničemu. Neustále se utápěl ve vzpomínkách na Bradavice, na jeho školní léta, na jeho lásku, na nenávist k některým Nebelvírským studentům. Dokonce i s jistým smutkem vzpomínal na to, jaké to bylo učit a mít důvod se prodírat tím svým zatraceným životem.

Povzdechl si a málem se stala ta skutečnost, že se postavil a vydal se jí hledat. 'Vidět to Voldemort, asi by mi zjednal léčení. Pár Cruciatů, zmlácení od nějakých ubožáků a nakonec, až by si uvědomil, že je to naprosto zbytečné, zabil by mě.' ušklíbl se. Potom si uvědomil, že se mu stýská. Oh, ano, Snapeovi se stýská. Nemá teď co dělat. Sice mu bylo na zvracení z toho, co musel neustále pod Voldemortovou taktovkou dělat, ale alespoň někdo ho měl ve skutečném respektu, vážil si ho. Ach, Brumbál, ten si ho vážil podobně, ale… přece jen si víc cenil informací, které mu přinášel.

Nyní skutečně nevěděl, co dělat. Nakonec ho před prapodivným vírem myšlenek zachránil spánek.

~ ~ ° ~ ~

'Týden. Už týden tu nebyla! Co když ještě nějaký ze Smrtijedů přežil a rozhodl se pomstít se na ní? To snad ne!' panikařil v duchu Severus Snape. Z nebes se začaly snášet provazy ledové vody, ale on je naprosto ignoroval. Blížila se doba, kdy tudy chodila. Nehodlal se pohnout ani o milimetr. Věřil, že dnes opravdu přijde.

Bylo až neuvěřitelné, jak ON nyní závisel na dívce, nyní spíše ženě mudlovského původu, navíc ryzí Nebelvírce. Jenže byla to jediná spojka s jeho minulostí, ano, to si uvědomoval.

Chlad se mu dnes nemilosrdně zahryzával do končetin. Bylo to zatím nejhorší, co si kdy pamatoval. Když se začal nekontrolovatelně třást, uvědomil si, že tentokrát se mu nemoc nejspíše nevyhne; byl celý promočený ledovým deštěm a pochyboval, že by se v nejbližší době dostal do tepla a suchého oblečení.

Zpanikařil. Teď opravdu nechtěl, aby ho smrt zastihla. Uvědomoval si bolestnou pravdu - chtěl ji ještě vidět, slyšet její dotěrné otázky a na oko se pohádat…

~ ~ ° ~ ~

Neuvědomil si, kdy usnul. Vlastně zprvu pochyboval, že by mohl usnout v té zimě a mokru, ale on stalo se. Zprudka se posadil a otevřel oči dokořán. 'Jsem ale tupec! Mohl jsem klidně umrznout a…--'

Zarazil se, když si uvědomil, že neleží na studené a promočené zemi, ve svém smradlavém oblečení. Měl na sobě pruhované a svým způsobem směšné pyžamo a ležel v teplé posteli. Měkké. teplé a dokonce i voňavé posteli, což nezažil už… hodně dlouho. Smutně se poušklíbl a pomalu si lehl zpátky.

Nevěděl, kde je a u koho, ale bylo mu to jedno. Nechtěl si to přiznat, ale strašně se mu stýskalo po komfortu.

Zhluboka se nadechl, aby si vychutnal tu dráždivou krásu vůně broskví a jahod, když se zuřivě rozkašlal, neschopen záchvat zastavit.

Jeho hlasitost nejspíše upozornila vlastníka bytu, že je vzhůru. Dveře se spěšně rozletěly, ale on nestačil zpozorovat, kdo ho zachránil a vzal k sobě. Ucítil jen ruku, která se mu vsunula pod záda a obtížně mu pomohla se posadit.

S úlevou si naposled zakašlal a záchvat pominul. Otřeseně lapal po dechu.

"Jste v pořádku?" zeptal se tiše, ale vyděšeně, ženský hlas těsně u jeho levého ucha.

Doslova a do písmene v něm hrklo. Otočil se a rty se otřel o její tvář. Oba dva od sebe odskočili a nevěděli, co říct. Stále ho však podpírala, aby mohl sedět a starostlivě na něj hleděla. "Ano… domnívám se, že ano." odpověděl jí chraplavě.

"To je dobře…" usmála se nejistě a pomalu od něj odstoupila, aby si mohl lehnout. "Na tom zatraceném dešti jste usnul, promoknul na kost. Když jsem vás tam našla, vypadalo to, že ještě chvíli a... Tak jsem vás vzala ke mně… a vaše peníze jsou u vašich šatů, nemusíte se bát…"

"Oh, hm, díky…" řekl tiše a náhle si uvědomil, že to většinou byla ona, kdo nedokázal zformulovat větu.

~ ~ ° ~ ~

Cítil v kostech, že rozhodující okamžiky přicházejí. V Bradavicích téměř utichl odpor, až na Longbottoma a Weasleyovou. Ti neustále hrdě čelili Smrtiedským učitelům, ale naprosto bez účinku.

Zrovna se potuloval tichou částí hradu, když zaslechl kroky. Podivil se - v těchto dobách si nikdo nedovolil potulovat se po večerce, když věděli, že je můžou načapat učitelé a trest už nebude tak sladký jako s Filtchem. Zahnul za roh, a tam, kde předpokládal, že uvidí onu odvážnou duši, se s ní srazil.

Zvědavě pohlédl na osobu a na jazyku ho svědila nejedna jedovatá poznámka, když se mu v hrdle zadrhl dech. Ta, na kterou nyní zíral, nebyla jen tak nějaká studentka - byla mudlovského původu a až moc se přátelíčkovala s Harry Potterem. Navíc, všichni Smrtijedi po ní a jejích přátelích pátrali. "Grangerová…" vydechl překvapeně.

Jakmile zaslechla jeho hlas, s podtónem stoupající zloby, uskočila a chtěla se co nejrychleji rozběhnout pryč, ale on jí pevně chytl za paži.

"Neblázněte, nemůžete si tady pobíhat! Máte štěstí, že jsem to byl já, kdo vás našel!" vyštěkl rychle a než stačila jakkoliv zareagovat, táhl jí nekompromisně do ředitelny. Tiše se modlil, aby nikoho nepotkali. Poslední, co potřeboval, bylo hrabat se jí v mysli, mučit ji a pak zabít. Tedy, při té horší možnosti. Při té o chloupek lepší situaci, to za něj udělá Pán zla.

"Pusťte mě, prosím…" zašeptala zrazeně a on měl šanci ucítit špičku její hůlky mezi svými žebry.

"Grangerová…" zavrčel nebezpečně. "Nebuďte hloupá. Chci vám pomoc!"

"Jak bych vám mohla věřit? Někdo jako já se jen tak pomoci nedočká!" vyplivla na něj. Zprudka se zastavili a on i v té černočerné tmě spatřil její oříškové oči, blýskající se strachem. Nemusel se dlouho zamýšlet; stačilo by jen málo a Smrtijedi by zlomili i její hrdou a statečnou duši. Chyběla jen trocha a stala by se z ní ustrašená holka, třesoucí se ve vlastním stínu. Nechtěl si ani domýšlet, jaké hrozivé věci ji při hondbě za viteály, potkaly.

"Her… Hermiono…" vyslovil s obtížemi její jméno, ale jakmile bylo venku, bylo mu líp. Chtěl jí skutečně zachránit a byl pro to schopný udělat vše. "Přísahám vám, dostanu vás do bezpečí!"

"Tak, jako Brumbála?"

Bolestně zavřel oči, ale ona to vidět nemohla. "Chápu, že mě soudíte, i když nic nevíte. Pan Potter vám jistě podal detailní popis toho, co se na věži odehrálo, a divil bych se, kdyby to zapomněl trochu opepřit." odsekl jí jedovatě.

"Promiňte…" vypadlo z ní. Po krátkém zaváhání sebou přestala cukat.

Chvíli v šli v tichosti a i když z Hermiony stále vyzařovala jistá nedůvěra, následovala ho. "Jak jste se sem dostala?" zeptal se náhle, potichu Severus a koutkem oka na ní pohlédl - zbytečně, stejně ji pořádně neviděl.

"Bylo to jednoduché… je tu kupa tajných chodeb, o kterých Harry věděl a vyprávěll mi o nich. Nebo mi je dokonce ukázal."

"Ach jistě… tak takhle mu všechno procházelo…" řekl si spíše pod vousy.

"Ano, vždycky měli s Ronem štěstí." odpověděla mu tiše, s podtónem smutku.

Raději ho přešel, jako by nic neslyšel a ušklíbl se. "Možná měli štěstí, ale většinou měli také vás, ne?"

Ticho. Zamračil se. Něco mu tu nesedělo.

"Proč vlastně nejste s nimi a nesnažíte se svrhnout mého pána?" zeptal se jízlivě. Tiché vydechnutí, podobné vzlyku, mu naznačilo, že přestřelil. "Co se stalo?"

"Vašeho pána…" odsekla mu místo toho ironicky. "Tak na čí straně sakra jste? V jednu chvíli se mě snažíte zachránit a schovat a v druhé chvíli ho vyzdvihujete a mluvíte o něm s úctou."

"Skutečně?" zeptal se jí svým starým, temným tónem a pevně sevřel její paži. Již stáli před ředitelnou. Bez jediného slova chrlič ustoupil a pustil je dovnitř. Poté na jeho hrb zaťukal hůlkou, načež už jí táhnul po schodech do ředitelny. Když spatřili, že je prázdná, oběma spadl kámen ze srdce. Znovu hůlkou mávl a portréty kolem nich zkameněly.

"Co…?" zamračila se a rukou mávla k obrazům.

"To aby nás neposlouchali…" vysvětlil jí. Popadl Hermionu za ramena a zpříma pohlédl do očí. V ředitelně bylo světlo - na zdech plály očarované louče a svíce. Nyní si ji mohl prohlédnout. Tváře měla ušmudlané, vlasy zacuchané s podivným matným leskem. Oblečení měla na mnoha místech špinavé, roztrhané a bylo jí možná o číslo větší. Ale tím se nyní zaobírat nechtěl. Nadechl se a vyslovil to, co ho pálilo na jazyku. "Nevím, co jste slyšela, ale mohu vás ujistit, že jsem jeho jméno nevyslovil s úctou!" chtěl říct ještě mnoho věcí, ale raději se zarazil.

Hermiona uhnula před jeho propalujícím pohledem. "V téhle době je těžké věřit a nechtít důkazy…"

Znovu si pečlivě prohlédl její rysy; byla strhaná, zoufalá a na dně. "Slečno Grangerová… co se stalo?" zeptal se. Cítil, že to nechce slyšet, ale nedalo se tomu vyhnout.

Zalapala plačlivě po dechu. "Ron… on… Bellatrix ho… na Malfoy Manor…" začala se sebe pomalu soukat a jemu to docházelo. Slyšel o tom, že je chytli a odvedli Bellatrix pod nos, ale o jisté komplikaci, kterou si tam zřejmě pan Weasley vysloužil, už neslyšel. "Je mrtvý…" dodala téměř neslyšitelně.

Severusovi ruce na jejích ramenou, se kolem ní stáhly, jako ochranná klec a sevřely Hermionu v objetí. Nejprve ztuhla a očekával, že se odtáhne, ale ona se k němu pevně přimkla a plakala. Stáli dlouho, bez jediného slova, jen se objímali. Postupně mu naprosto zmáčela hábit i košili pod ním. Ale nevadilo mu to.

"Je… je mi to líto." Řekl tiše. Ale nebylo času na plakání, lítost a užírání se strachem. Byly priority, které byli přednější než cokoliv… přednější, než samotný jeho život. "Co pan Potter? Jak… jak na tom je?"

"Je v pořádku…"

"Jedná se mi o vitelály, slečno Grangerová… určitě víte, jak důležité to je!" řekl důrazně a opatrně ji od sebe odtáhl, aby jí zpříma pohlédl do očí.

"Zbývá poslední… ten chci zničit já… mám podezření, že je tady, ve škole…"odpověděla mu mdle, hledíc skrze něho někam do dáli.

~ ~ ° ~ ~

Stalo se to pár dnů před poslední bitvou, když spolu strávili noc. Byla zoufalá, on taky, nebo si to oba tak ospravedlňovali. Hermiona byla skrytá v Bradavicích a hledala poslední viteál, který měla dříve ve vlastnictví Šedá dáma. Zoufalost jí prostupovala a jak se říká, člověk hledá ještě většího zoufalce, aby si nepřipadal tak hrozně. On zase měl doslova depresi z toho, jaké poměry vládnou v jeho škole, a když se potkali, padlo rozhodnutí dříve, než si řekli první slova.

Bylo to rychlé, vášnivé a hlavně uvolňující. Oběma se ulevilo. Ona našla ztraceného milence, když jí Rona zabila Bellatrix před očima a on ženu, která mu ukázala, že není mrtvý, ale stále žije. Do toho okamžiku si připadal osamocený, neměl nikoho, kdo by ho poslouchal. Sám, v obrovském hradě s desítkami studentů a učitelů, ale nikdo ho doopravdy nevnímal.

~ ~ ° ~ ~

"Nemáte hlad?"

Hermionin starostlivý hlas ho vytrhnul ze vzpomínek.

"Možná trochu…" řekl pomalu. "Em, můžu vědět, kde je mé oblečení? Rád bych se co nejdřív sebral a odešel, abych… neotravoval a nenarušoval váš osobní prostor s… vaším partnerem?" dodal s pozvednutým obočím a sjel pohledem své pyžamo, mužské oblečení pohozené v rohu a mudlovské lahve od piva. Neubránil se tomu, aby v jeho hlase nezazněl podtón zklamání.

"S partnerem?" podivila se a její obočí vylétlo nekontrolovatelně vzhůru. "Ale jděte, profesore, žiju sama." dodala, mávajíce rukou. Nezdálo se, že by jí to nějak trápilo, ale on cítil v jejích slovech lež. Na tohle byl mistr.

Nedal však na sobě nic znát. Nastalo trapné, tíživé ticho, každý pro jistotu hledíc jinam. Pomalu se od něj odtáhla, ruku, kterou ho podpírala, schovala za záda, jako by si pro sebe tajně schovávala cennost.

"Takže, vy se chcete vrátit zpátky, ven na tu ulici?" zeptala se náhle, s blýskajícíma očima.

'Co jiného předpokládáš? V Bradavicích pro mě není místo.' pomyslel si, ale neřekl to nahlas. Pokrčil rameny. "Ano."

Přikývla, zřejmě nespokojená s odpovědí. "Víte, není to tu nějak extra velké, ale…" pokrčila rameny, stejně jako před chvílí on.

'Tak už se vymáčkni!' popoháněl jí v duchu, zíraje do jejích očí, připomínající studnu, plnou čokolády. Toužil slyšet tu otázku, potřeboval ji jako záchranné lano, ale…

Její tvář posmutněla a nervózně se nadechla. "Mm… přinesu vám něco k jídlu."

"Fajn…" zavrčel v odpověď. 'Ano, typické… utíkat před zodpovědností.'

Střelila po něm nepěkným pohledem, ale to mu bylo jedno. Pomalu se složil zpátky do peřin a sledoval její mizející záda ve dveřích.

~ ~ ° ~ ~

Hladově, nenasytně, se vrhl na její rty. Všechno ostatní mu bylo jedno. Byla jen ona, on a to, co mezi nimi jiskřilo, způsobovalo příjemné vibrace v podbřišku. Stále čekal, že se od něj odtrhne a prokleje ho, ale když se k němu přimkla více, než šlo, uvědomil se, že to už se nestane.

Na to bylo až příliš pozdě.

Když roztrhla hábit a poté i jeho košili, bylo to téměř omračující. Tak dlouho se mu nikdo nepřisál rty na hruď, jako to udělala právě ona. Zuby se mu otřela o bradavku a v tu chvíli se mu málem zatmělo před očima. Vzal ji rychle do náruče a přemístil se k sobě do komnat. Bylo jediné štěstí, že byl ředitel, protože jinak by jí musel povalit na studenou zem.

Zoufale, jako narkoman na odvykající kůře, vyhledal její rty a vášnivě je políbil. Tichý vzdech do jeho úst ho ještě více vyburcoval.

Chtěl laskat každý palec Hermioniny pokožky, líbat dlaně, krk a nejlahodnější rty na celém světě. Prsty laskat dokonalé hnědé lokny jejích vlasů a hlavně ji chtěl pomilovat.

Vše, co se mezi nimi odehrálo, bylo spíše chaotické; rychle z ní strhával oblečení, zkoumal Hermionino tělo, stejně tak jako ona jeho.

A když do ní konečně vstoupil, do těsnosti jejího těla, nemohl uvěřit, že se to opravdu děje. Slovo dokonalé nedokázalo vystihnout to, co pohlcovalo jeho mysl a tělo; Hermioniny mladé a dokonalé křivky se tiskly zoufale k jeho, nohy pevně obmotané kolem Severusových boků. Pravidelně mu vycházela vstříc.

Její steny však byly nejslastnější. Nikdy si nedokázal představit, že dokáže uspokojit ženu tímto způsobem.

Jakmile bylo po jejich milostném aktu, oba dva leželi vedle sebe, nahotu skrytou pod dekou a zírali na strop nad sebou.

"Tohle se nemělo stát."

Hermiona sebou trhla při drsné melodii jeho hlasu. Chvíli váhala. "Možná máte pravdu."

"Právě jsme spolu měli sex, Hermiono," zavrčel Severus. "Myslím, že už je pozdě hrát si na slušnost. Nejsem váš profesor, není důvod mi vykat."

Přikývla.

Nastalo mezi nimi nepříjemné ticho. Horkost jejich těl se pomalu vytrácela.

Po krátkém zaváhání se Severus natáhl a přitiskl si ji blíže k sobě. Hermiona se pousmála, tvář schovala do ohybu jeho krku a zhluboka si povzdechla.

"Ne, asi se to nemělo stát."

"Na litování je příliš pozdě, Hermiono," řekl Severus klidným tónem, ale vevnitř se cítil zraněn.

"Nelituji toho."

~ ~ ° ~ ~

Seděl u stolu, hleděl na poloprázdný talíř a nebyl si jistý, co si má myslet o vzpomínce na jejich noc. Stejně tak nevěděl, jak jednat s mladou ženou sedící mlčky naproti. Měla něco na srdci, viděl to v její tváři, ale bála se o tom mluvit.

"Jste dobrá kuchařka," vypadlo z něj náhle; Severus si v duchu nadával. Kam se poděla jeho arogance, chladnost a klid? Toho muže, sedícího za stolem neznal.

"Ehm, díky," odpověděla nejistě Hermiona s červenými tvářemi. "Rodiče na tom trvali. Nakonec, neexistuje mnoho kuchařských kouzel. Ale jsme v Anglii. Všude tu jsou hotová jídla…"

"Nedovolil bych si vaše vaření přirovnávat k tomu, co prodávají v mudlovských obchodech."

Hermiona překvapeně pozvedla obočí. "Nikdy jsem si nedokázala Severuse Snapea představit, jak vysekává ženám poklony. Nyní už chápu, proč."

"Doufám, že jste si to nevysvětlila špatně…--"

"Navíc se domnívám, že jste to byl vy, kdo jasně řekl, že není důvod si vykat," řekla náhle dopáleně a zprudka se postavila. "Měl byste si ujasnit myšlenky."

Severus tiše hleděl, jak naštvaně odchází. V tom momentě si uvědomil, že to nebyla ta dívka, kterou zachránil při potloukání se po Bradavicích. Již dávno nebyla tou, jež potřebovala utěšit a s níž strávil noc plné vášně.

Dospěla v hrdou ženu.

A co byl on? Jen ubohý, chudý žebrák, který už dávno zapomněl, kým býval.

~ ~ ° ~ ~

Bradavice se otřásaly v základech. Bitva započala, studenti po boku učitelů, se připravovali na nerovnoměrný boj s nelítostnými Smrtijedi.

Severus měl však v myšlenkách naprosto jiné věci. Musel ji najít.

Hermiona se toho rána vydala hledat poslední viteál. Nemohl nyní jen tak odejít, aniž by se ujistil, že svůj úkol úspěšně splnila. A dokud nevěděl, že je v pořádku.

Jako temný stín se plížil chodbami a snažil se vyhnout všem, se kterými by mohlo dojít ke konfliktu.

Našel ji přikrčenou u chrliče. Čekala na něj.

"Hermiono!" řekl nejtišeji, jak jen to šlo; hnízdily v něm obavy, že je někdo odhalí.

Rychle k němu vykročila. Jemně ji uchopil za ramena a ona sevřela Severusovi dlaně. "Zvládla jsem to."

"Díky Merlinovi," vydechl úlevně.

"Viteál je zničen. Nyní se musíme zbavit jen Ty-víš-koho a bude po všem."

"Ano," přikývl v souhlasu. "Ale to je práce pana Pottera."

"Pomůžeme mu."

Severus se chystal učinit krok do ředitelny, ale její slova ho zastavila. Pomalu se na ní otočil. "Myslím, že jsme mu oba dva poskytli to, co jsme mohli. Více není v našich silách."

Hermiona křečovitě sevřela jeho dlaň. "Tam venku jsou moji přátelé, spolužáci… rodina Rona. Musíme jim pomoci."

"Copak to nechápeš?" vyštěkl dopáleně a zatřásl s ní. "Jsi vyčerpaná, sotva stojíš na nohou a chceš jít do bitvy?"

"Ano."

"Ne," zavrtěl rozhodně hlavou. "Ty přinejmenším půjdeš a schováš se v ředitelně, dokud nebude po všem."

Hermioniny oči se roztáhly nevěřícností. "Ty chceš, abych čekala, až bude po všem? Jen tak nečinně seděla? Po tom, čím jsem si musela projít, kolik přátel jsem obětovala… prostě nic nedělat?"

"Ano," řekl po chvilce váhání. "To je přesně to, co chci, abys udělala."

Pomalu svěsila hlavu. Měl pocit, že brzy bude plakat. "Je mi to líto."

"Prosím?"

Rychle se vymanila z jeho sevření a ustoupila několik kroků z jeho dosahu. "Tohle nejde."

"Hermiono?"

"Nemůžu… nemůžu je tam nechat samotné."

"Já jim pomůžu," snažil se Severus zachránit vše, co se dalo. "Ty jsi vyčerpaná…--"

"To jsem už jednou slyšela," zarazila ho. "Nedokážeš mě přimět."

Severus zaváhal. Natáhl k ní dlaň. "Hermiono… prosím… žádám tě jen o chvíli, abys tu zůstala."

"Ne, nejde to."

Nedokázal zabránit tomu, aby se na svých roztřesených nohách otočila a vydala se pryč. Slyšel její pláč, ale nebyl schopen vztáhnout ruku, zastavit jí, sevřít v náručí a nenechat ji jít. Nevěřícně hleděl na Hermionina záda a nyní pochopil; zůstal sám. Opustila ho bez jediného zaváhání.

Nechtěl si to přiznat, ale ta noc v něm něco změnila. Něco, co si v sobě ponese do konce svého života.

~ ~ ° ~ ~

Stál, s rukou na klice Hermionina bytu a čekal. Jeho staré oblečení bylo vyprané a teplé, do posledního okamžiku leželo na rozpáleném topení. Byl připraven opustit jak její byt, tak i její život.

"Severusi…"

Ztěžka se otočil přes rameno. Stála ve dveřích chodby v šedivém dlouhém svetru a pažemi objímala svou hruď. "Ano?"

"Proč… proč musíte odejít?" zeptala se nejistě. "Můžete tu ještě chvíli zůstat."

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad."

Hermiona ztěžka přikývla. "Pokud se tak domníváte… nejspíše to bude pravda."

Severus zavrtěl hlavou. Pevně stiskl kliku a otevřel dveře. 'Chladná a bezcitná ulice, už jdu.'

"Má pršet."

"Přežil jsem i sníh."

"Ale…"

"Co?" zprudka se otočil. "Můžete mi laskavě říct, Hermiono, co ode mě chcete slyšet?"

Překvapeně pozvedla obočí a bezmocně otevřela rty. Nevyšla z nich ani hláska.

"To jsem si mohl myslet…"

"Můžete ještě chvíli zůstat… jen chvíli…"

"A proč?"

Hermiona nevěděla, co má říct. "Abyste nabral síly… tam venku jste ztratil mnoho síly a zdraví. Nejste už ve svých mladých letech, nemusíte to příště přežít."

"No a co? Komu na tom záleží?"

"Mně ano," řekla sotva slyšitelně.

Severus se zarazil. Pohlédl do Hermioniny tváře, hledal tam lži, ale nenašel je. Mluvila pravdu. "Prosím? Mám pocit, že jsem se přeslechl."

V jejích očích se začaly hromadit slzy. "Řekla jsem… řekla jsem, že mně na tom záleží."

"To je… politování hodné," pronesl Severus. "Ale obávám se, že to nejde. Nemohu tu zůstat."

"Proč ne? Co vás tam čeká? Špinavá země, prohnilé oblečení a pár drobných, za který si nemůžete koupit jídlo?"

"Do toho vám nic není."

"Připadáte si dobře? Cítíte úlevu?" zajíkla se s bolestí ve tváři Hermiona. "Jestli se mi snažíte vrátit to, jak jsem odešla, tak se vám to opravdu daří. Ale pokud jste si nevšiml, nyní se situace trochu změnila."

"Ne, nezměnila se ani v nejmenším," vykřikl náhle. Trhla sebou, ale to on ignoroval. "Odešla jsi! Klidně tě tam mohli zabít a ty jsi jen tak odešla, jako kdybych já byl tím, kdo se tě snažil zabít."

"A hele, najednou mi tykáš?"

"Neodbíhej od tématu."

"Od jakého tématu?" zakřičela zpátky Hermiona mezitím, co přistoupila k Severusovi. "Šla jsem, abych pomohla svým přátelům a být v té situaci znova, udělám to stejně tak!"

Severus mlčel. "Výborně," procedil mezi zuby. "V tom případě nevidím jediný důvod, proč zůstávat…--"

Jeho slova byla umlčena v mokrém, zoufalém polibku. Hermiona jemně uchopila Severusovu tvář do dlaní a přitiskla se k jeho rtům. Laskala je a doufala, že odpoví. Trvalo to dlouho, než se podvolil. Opatrně, jako kdyby jí mohl ublížit, Hermionu objal kolem pasu a přitiskl k sobě.

Celou tu dobu si lhal, ale nyní věděl, že po tomhle toužil. Chtěl jí zpátky, přál si ukončit její samotu. Jeho samotu.

Když otevřela rty a dovolila jeho jazyku něžně vplout dovnitř, působilo to na něj jako extáze. Připadal si jako mladík; zabouchl za sebou dveře, zvedl jí do náruče a odnesl jí do ložnice.

"Severusi…" zašeptala přes slzy.

Jemně je palcem setřel. "Ano?"

"Zůstaneš?"

"Ano," řekl bez jediného zaváhání a znovu ji políbil.

~ ~ ° ~ ~

Dříve, jako ředitel Bradavic byl samotný. Potkal dívku, která byla chudá, vystrašená a zoufalá. Dohromady však splynuli v jedno, dokonale se doplnili a zachránili se navzájem. Poté je však rozdělila válka a jedno jediné rozhodnutí.

Nesl si tento následek po celý zbytek života; ztratil chuť žít a poté skončil jako chudý pobuda na ulici. Dokud ho nenašla osamocená dívka…

A jejich životy opět splynuli v jedno. Tentokrát navždy…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 So So | 28. března 2013 v 14:02 | Reagovat

Je mi líto, jestli se tě to nějak dotklo... vůbec mi to nepřišlo, jako stěžování... samozřejmě se na tu povídku těším, jelikož je Sirius jedna z mých oblíbených postav, ale neobviňuju tě z toho, že to nepíšeš... je to tvoje povídka a já ti do toho nemám co kecat... a rozhodně tě neobviňuju z toho, že nemáš čas... já taky často nestíhám a to ani nepracuju...
Jinak k povídce.. líbila se mi :)... docela jsem si tento paring v poslední době oblíbila a v tvém podání to bylo úžasné a čtivé...

2 Nebeská Nebeská | Web | 28. března 2013 v 14:56 | Reagovat

[1]: Já to myslela jako srandu :P Aneb jsem očividně zapomněla na smajlíky... nemyslela jsem to nijak zle, ani jsem to nebrala špatně. :)
Takže se omluvuju. :)
Na druhou stranu jsem to myslela vážně, chtěla jsem, aby to všichni věděli. :) Kdybych byla ještě na škole, všechno by bylo svým způsobem lehčí. :)

Díky :) Snažila jsem se... Já tenhle paring mám ráda snad odjakživa, nikdy jsem si pořádně netroufla na kapitolovku, nebo na jodnodílku... Severus je prostě tvrdý oříšek.

3 So So | 28. března 2013 v 15:46 | Reagovat

v pohodě :)) já se těmto povídkám vždycky vyhýbala, až nakonec mi poslala odkaz na jednu takovou Rainy, a docela se mi to zalíbilo ;)
Myslím, že by ses toho vůbec nemusela bát :) psát jako ty, tak si pískám :D :D

4 Rainy Rainy | Web | 28. března 2013 v 19:49 | Reagovat

Tak tohle byla jedna z nejoriginálnějších povídek, co jsem kdy četla. Teda, je tady jedna, kterou asi nikdo nikdy nepředhoní, ale není o co stát, jelikož při vzpomínce na tu hrůzu se mi doteď ježí vlasy - a to je mám docela dlouhé. :D
Ne, dělám si legraci. Tvoje povídka byla totiž vážně dobrá, originální a neotřelá. Jediné co mi občas nesedělo, byl Severus, ale o tom už byla řeč. :) Občas to byl on... jeho reakce, jízlivé poznámky a takové věci, ale někdy... Je to prostě těžký pairing a mě se tvoje povídka líbila, což je to nejdůležitější. :) A mám ráda povídání v rámci, retrospektivu, za což taky plus. ;)
P.S. Seš si jistá, že nemáš něco s wordem? Na deset stránek to uteklo docela rychle... :-?

[3]: Nepovídej? 8-O Jakej odkaz?

5 nel-ly nel-ly | Web | 28. března 2013 v 20:33 | Reagovat

ježiš, to Nel-ly promiň mě pobavilo :D jak víš, že na to vůbec kliknu? :P no jasně, že klikla... fajn, zamknu si hubu na zámek ;-)

6 nel-ly nel-ly | Web | 28. března 2013 v 21:37 | Reagovat

technicky bych řekla, že by mu Brumbál spíš vykal, ne?
severus si pšíknul :D nevim proč, ale u tohohle jsem se začala nemístně smát
myslím, že tenhle Severu se mi líbil, přišel mi i uvěřitelný, i když teda bezdomovec... ty si tak zlá O_O

všechno je to opravidelnosti a o její neodbytnosti, dopadá to tak u většiny Snamione a je fakt, že je to asi jediný způsob, jak ho donutit chápat
líbílo se mi to moc... hezky vymyšlené, výborně napsané
i když mě zklamalo to jejich fyzické sblížení, pak se to ale vyvinulo tak, že jsem si říkala: jo takhle jo
její odchod byl skvělý, dokonalé pro charakteré samotného člověka, který se bojí věřit lidem a nemá blízké
happyend mě zklamal

7 Nebeská Nebeská | Web | 28. března 2013 v 23:03 | Reagovat

[4]: Teď si nejsem jistá... myslíš to jako poklonu, nebo mě opravdu stavíš na pozici "nejoriginálnější povídky" s nějakým paskvilem? :D
Jo... ten Severus... pořád se mu něco nelíbí a tak dělá problémy. :D Pořád jsem mu opakovala, ať nedělá Mařenu a chová se normálně, ale on mě nechtěl poslechnout.
Až do nedávna jsem nechápala, co je na tom tak těžkého... ale už asi vím. Prostě jsem jako povídkářka zase urazila další kus cesty. :) Taky mám ráda retrospektivu... snažím se jí přijít na kloub, aby se minulost ukázala v přesný okamžik. Čím víc to zamotat, tím líp. Samozřejmě, tohle nebylo ani zdaleka zamotané. Až moc jednoduché. :)
Nejdřív jsem se lekla, že tam mám chyb jak naseto... to mi už nedělej. :D A bohužel, v poslední době se mi stává to, že mám všechno kratší, než jsem původně chtěla. Ani nevím proč. Asi jsem líná. :D
Ale moc díky, kolegyně. :)

[5]: To víš, jsem vědma. :D

[6]: Myslela jsem, že si zamkneš ústa :P
Jo, vůbec se ti nedivím. :D Dost divné, přiznávám sama... proč jsem tam nedala kýchnul? Teď ani už nevím.
Na druhou stranu, kdybys viděla původní verzi, kterou jsem psala asi před... rokem? Dvěma?... no, dala bych si po držce sama. Nešlo o celkový popis děje, ten byl ok, ale jeho myšlenky? Ne, to opravdu nebyl on.
Jo, koukám, že s tím bezdomovcem jsem to vyhrála na plné čáře, co? :D Kdo by to do něj byl řekl...?
Jsem opravdu ráda, že se ti líbil. Ani nevíš, jak to potěší. Beru to jako tréning, až zvládnu postavu, se kterou jsem se dlouho "nestýkala" a ještě někoho, jako je Severus, můžu na sebe být pyšná.
:D o neodbytnosti. :D To je tak... ano, vystihující. :)
Opravdu? Opravdu? Ach, to se tak krásně čte. Doufám, že jsi u toho netrpěla jako u té povídky o Jeptišce. :D Četla jsem to snad stokrát a snažila se najít každou chybu.
Takže jsem tě překvapila. Chňa. Stouplo mi sebevědomí.
S tím happyendem jsi to zabila. :P

8 nel-ly nel-ly | Web | 29. března 2013 v 0:12 | Reagovat

[7]: taky zkusim u nějaký povídky upozornění přímo pro tebe, uvidíme, jestli se chytíš a vytluču z tebe komentář... :D
tě zkusim nalákat na tu svoji originální, vím, jakej seš fanoušek YA :P :D

tak jestli chceš, abych byla zticha, příštět ti napíšu: Jo bylo to pěkný a uvidíme, co řekneš :P
Nejsem fanoušek happyendů celkově a ještě hůř to snášim u Snamione... (drarry se npočítá, to je kánon)

a abych si nepoškodila reputaci a dostála svému hidopišství

A jejich životy opět splynuli v jedno.  - život neni životnej, i když je to divný O_O

9 Nebeská Nebeská | Web | 29. března 2013 v 0:23 | Reagovat

[8]: Fuj, taková hrubka. :-x
Hnidopichu. Táhni spát, noční sovo. Ok, výzvu přijímám. :D Hlavně potřebuju větší kopnutí, páč mi zase nastanou jen jedny dny volna. (Lituj mě)
Ne, s komentářem "bylo to pěkný" zrovna od tebe si nevystačím. :-?  
:D Já happyendy asi budu upřednostňovat. Jako čtenář nenávidím špatné konce. [:tired:]

10 Carry Carry | Web | 29. března 2013 v 7:05 | Reagovat

Přiznám se, že když jsem začala tuhle povídku číst, koukala jsem na to trochu skeptickýma očima. Přeci jen jsem proti takovýmhle radikálním změnám oproti příběhu a to asi i postav - Snape a žebrák...? Ne-e.
Ale čím víc jsem četla, tím víc mě to začalo brát :-)
Bylo to pěkné a řekla bych, že velkou měrou právě proto, že jsi to překládala zrovna ty a takhle hezky. Krásně jsi do toho zasadila to kouzlo, které má většina mých oblíbených povídkářů - takové to když se člověk prostě od příběhu nemůže odpoutat :-) Podle mě tahle povídka tím překladem získala nový rozměr :-)
Šťastný konec...každý kdo mě zná ví, že si v nich zrovna nelibuju... Je fakt, že sem by se hodil spíš ten smutný... K Severusovi je to prostě... Já nevím... On Severus je vůbec hodně zvláštní postava a dobře ho vystihnout není vůbec lehké. Vždycky se chová nepředvídatelně a předvídatelně zároveň...
Každopádně...překlad to byl úžasný. Doopravdy..jsi v tom hrozně moc dobrá :-) Nadaná v každém směru :-)

11 Nebeská Nebeská | Web | 29. března 2013 v 12:51 | Reagovat

[10]: Chtěla bych jen na obranu svého povídkářského ega konstatovat, že tohle je moje dílo, ne překlad. :)
Ano, je to pravda, že je to... dost radikální... mohla jsem to změnit, ale když vidím reakce, tak doufám, že jste to všechny přežily. :D
Na druhou stranu, proč dávat jen smutné konce. Ano, hodil by se do toho báječně, do celé té atmosféry, ale... ale :)
Díky :)

12 Carry Carry | Web | 29. března 2013 v 21:45 | Reagovat

[11]: To se omlouvám, měla jsem zafixováno, že to bylo přeložené. Moc se omlouvám, hrozně hrozně moc...

13 Nebeská Nebeská | Web | 30. března 2013 v 2:28 | Reagovat

[12]: :P V pohodě, jde o to, že hodně překládám. Možná jsem to tam špatně nahoře vysvětlila. :)
O nic nejde, zas tak moc se hrozně omlouvat nemusíš, pak si připadám jak nějaký tyran :(

14 Carry Carry | Web | 30. března 2013 v 6:05 | Reagovat

[13]: Jo, když jsem si to teď přečetla znovu...Nechápu, jak jsem to pochopila špatně... Omlouvám se, protože mě mrzí, že jsem něco takového "vypustila z pusy". Mě by taky štvalo, kdyby mi to takhle někdo řekl...

15 Angela Angela | Web | 11. dubna 2013 v 19:45 | Reagovat

Páni ... Opravdu jedna z nejlepších povídek,opravdu :) Perfektní O_O . Prostě dokonalá :)

16 cassiopea-black cassiopea-black | 1. června 2013 v 10:53 | Reagovat

jé, taková romantika xD to pro mě moc neni xD ale jinak moc pěkně napsaná povídka, hlavně originální - udělat ze Severuse bezdomovce, to by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu xDD je to naprostej unikát, nejen tvé pojetí Seva, ale celá povídka xD taky se mi moc líbilo, jak se tam prolínala přítomnost a minulost, prostě si to perfektně vymyslela,tleskám :) snad jen ten konec no... ten happyend se mi tam prostě moc nehodí, ale to je jen můj názor ;)

17 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 25. června 2013 v 18:20 | Reagovat

Miluju tenhle pár, prostě si nemůžu pomoct, ale ti dva se k sobě prostě hodí :-D. Ta povídka je úžasná, dokonce ani představa Severuse jako žebráka mě neodradila od přečtení, to se stává i lepším lidem. Po dlouhé době zase pořádná povídka! :-)

18 Nebeská Nebeská | Web | 27. června 2013 v 13:03 | Reagovat

[14]: Ale tak nic si z toho nedělej, stane se každému, že se splete.. :) Svět se mi z toho nezbořil :) :P

[15]: Děkuju :) Komentář takového rázu vždy potěší!

[16]: Blaaa blaaa blaaa. Prý romantická. :P Když já si říkala, že... nevím, je to možná trochu moc sladké, ale já to tak chtěla :P Tak už kušuj, užívej si to, že sis to mohla přečíst - že jsi mě vůbec našla a nevykřikuj mi tady! :D :P Ale moc díky :)

[17]: Tenhle pár je taky jeden z těch mých hodně oblíbených. :) Děkuji, moc jsi mě potěšila pochvalou :) Rádo se to poslouchá po tom, jak dlouho trvalo, než jsem to napsala. :D :)

19 Snapeova a ♥♥Veronika♥♥ - Píše Snapeova Snapeova a ♥♥Veronika♥♥ - Píše Snapeova | Web | 8. září 2013 v 12:52 | Reagovat

Tenhle pár mám ráda. Oba jsou tu dost OOC, ale nápad je to moc pěkný a je to i hezky napsané, takže se mi to líbilo :)

20 Nebeská Nebeská | Web | 8. září 2013 v 16:00 | Reagovat

[19]: Když je něco opravdu OOC, většinou to lidi nemají rádi a nechtějí to číst - je to prostě otravné číst něco, co by nemělo takhle být. Tím pádem mi trochu nesedí tvůj dovětek - nápad je to moc pěkný, je to i hezky napsané, takže se mi to líbilo.
Navíc, omlouvám se, pokud se tě tohle dotkne - ale když už i Nel-ly řekne, že byl vcelku k uvěření... Uznávám, ne pokaždé byl v téhle povídce Severus tím správným Severusem, ale dovolím si konstatovat, že se to mnohokrát dotklo, což ne každý z povídkářů může říct. Dále tu šlo také o snahu naučit se rozumět postavám na papíře, tomu, do jakých životních situací se dostali a jak by asi mohli jednat... takže ano, nakonec jsou oba dva OOC, protože tímhle si v knize nikdy neprošli a tak takhle nemohli jednat...
Nakonec, lidé by si měli nejdříve zamést před svým prahem, než mi začnou tvrdit, že jsou mé postavy dost OOC.
Děkuju za názor a doufám, že jsem se tě nedotkla upřímností.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama