Mrtvé srdce

24. března 2013 v 15:15 | Rainy
Už je to nějaký ten pátek, co mě uchvátila písnička Dead hearts. Přesto mi trvalo celý měsíc, než se mi podařilo dát dohromady tuhle hořkosladkou povídku, ve které se skrývá lehké zamýšlení nad cenou lidského života. Nepřináší však žádné velké filozofické úvahy. Je to prost jen vyprávění mrtvé dívky...

P.S. Tu písničku si k povídce nepouštějte. Jednotlivé úseky jsou až příliš dlouhé a melodie se také zrovna dvakrát nehodí. :) Jde spíše jen o ten text, myšlenku.

Rainy


Protože některý příběh smrtí nekončí...


Nikdy jsem nechápala, proč ptáci, když mají křídla, neodletí někam dál. Někam do vzdálených koutů země, kde naleznou dávno ztracený klid. Občas zmizí pryč, ale pokaždé se zase vrátí zpátky do šedivých měst, které více než domov, připomínají spíše vězeňskou celu. Dokázala jsem nad tím uvažovat celé hodiny - stát na mostě v parku a pozorovat labutě, jak táhnou na jih.

Ale jak šel čas, jak přibývalo přátel, učení i povinností, něco změnilo. Vyrostla jsem a rozhodla se, že tyhle filozofické úvahy odložím na stáří. Na dobu, kdy budu v parku vysedávat na lavičkách, krmit holuby kousky seschlé housky, a přitom přemýšlet nad těmi všemi zvláštnostmi a paradoxy. Jenomže k tomu nemělo nikdy dojít.

Lehce jsem se usmála. Takoví lidí prostě jsou, nepočítají se ztrátou těch nejsamozřejmějších přání. Jsou si totiž jistí tím, že se dalšího dne probudí, stejně jako že pokaždé slunce ráno rozzáří potemnělou oblohu. Nechtějí se zabývat představou sebe samých, kdy je jejich tělo nepřirozeně chladné - bez špetky života.

Z těchto myšlenek mě vytrhnul studený vítr ze severu. Chmurné myšlenky se mi rozeběhly na všechny strany a já upřela svůj pohled k obzoru, kde se pozvolna začaly objevovat první červánky. Tolikrát jsem ve svém životě četla o východu slunce nad mořem, o podívané, na kterou prý člověk nezapomene do nejdelší smrti.

Ale já tady nebyla kvůli tomu. Během posledních sedmnácti let jsem viděla východ slunce nesčetněkrát. Ne, tohle místo má ještě jedno tajemství, ještě jedno kouzlo. Každé ráno, v oparu první mlhy, se tady setkávám se svými blízkými.

"Neměla bys tu být," ozval se za mnou důvěrně známý hlas, "ne dneska."


Řekni mi vše, co se stalo
Řekni mi vše, co jsi viděla
Měli světla ve svých očích
Měli světla ve svých očích


Zahlédla jsem maminku, jak sedí na posteli a prázdný pohled svých očí upírá k židli, kde na ni čeká černý kabát. Táta seděl vedle ní, držel její ruku ve své. Snažil se něco říct, ale on nikdy nebyl dobrý řečník. Má smrt na věci nic nezměnila.

O kousek dál, v domku s číslem čtyřicet sedm, postávala před zrcadlem Tracy. Napovrch nevypadala nijak zvlášť zničeně, ale já věděla, že uvnitř trpí. Sevřela oční víčka a zhluboka se nadechla - tohle byl její způsob, jak ukázat bolest. Za celou tu dobu, co ji znám, jsem ji neviděla ani jednou plakat.

"Zničí tě to," pokračoval, když si uvědomil, že mu nevěnuju nejmenší pozornost.

Byl to jeden z dalších paradoxů. Žádné emoce už mi přece nemohou ublížit, jsem mrtvá. Moje tělo, schránka pro mou duši, leží zavřená v krabici. Stejně, jako kterákoliv jiná nepotřebná věc. Jsem jen vzpomínka, energie.

"Čím dříve se od nich odpoutáš-," zastavil se, když spatřil můj nenávistný pohled. "Nemůžeš strávit zbytek svého času tady."

"Proč ne?" v mém hlase zazněla kapka výsměchu. "Na ničem už přeci nezáleží."

Tiše si povzdechnul, ale nic nenamítal. Během posledních dnů už nejspíše vyčerpal všechny poučky na téma: Jak převést člověka na druhou stranu. Je těžké uvěřit, že za celá ta léta, co tady žije, nenarazil na stejně ubohý případ.

Rodiče právě vyšli z domu. Máma jako duch a táta se svým staromódním kloboukem. Kdysi jsem přísahala, že ho jednoho dne vyhodím, roztrhám na kusy, nebo schovám hluboko do skříně. A najednou jsem tak měla pocit, že jsem za sebou nenechala nic víc, než spousty nenaplněných slibů. Žádné činy, o kterých si lidé jednou budou povídat.

"Chci jít pěšky," řekla pevným hlasem maminka.

Stiskla jsem víčka k sobě s tichou prosbou, abych aspoň jednou odkázala být stejně silná jako má nejlepší kamarádka.


Viděla jsi zavírající se okno?
Slyšela jsi bouchnutí dveří?
Pohli se vpřed, mé srdce zemřelo…
Pohli se vpřed, mé srdce zemřelo…


Táta neprotestoval. Smířlivě ji objal kolem ramenou a pak společně vyšli po zaprášené cestě k nedalekému kostelu.

"Jak skončí ti, kteří nikdy nenajdou cestu?"

Matthiew se na chvíli zamyslel. "Jsou jako slepci uvězněni v nekonečném labyrintu. Bloudí světem vzpomínek, ohlíží se za starými přáteli a s nepopsatelnou bolestí sledují jejich životy. Každý z nás se stane jen vzpomínkou, Grace. Všichni ti lidé, které tady pozoruješ, se dřív nebo později naučí žít bez tebe."

Tiše jsem zavzlykala a znovu se podívala do údolí. U kostela už postávaly desítky lidí. Většina z nich měla ve tvářích nepřítomný výraz, sotva mě znali. Ale pak tady byli takoví, v jejichž očích se zračila upřímná bolest. Pamatuju si, jak mi kdysi babička vyprávěla, že právě pohřeb přenese člověka přes pomyslnou hranici. Teprve tam si uvědomíš svou ztrátu. Až když je, nahradí byla…

"Budu jedna z nich."

"Pravděpodobně ano," souhlasil a zvednul se k odchodu. "Když mě budeš potřebovat, víš, kde mě najdeš."

Lehce jsem přikývla a znovu se zadívala kupředu, slunce vyjde už za pár okamžiků. "Možná to tak bude lepší." Když jsem se pak ale ohlédla, byla už jsem sama. Matthiew zmizel. Úplně stejně jako toho rána, kdy jsme se setkali poprvé.

Hřbetem ruky jsem si setřela slzy z tváří. Tentokrát už se nevrátí. Nebude mi promlouvat do duše, že mám nechat svou minulost volně plout jako listí po hladině řeky. Nechal mě, abych si sama určila svou vlastní cestu. Cestu, pro kterou jsem se ve skutečnosti rozhodla už dávno.

Jediným rychlým pohybem jsem se vyhoupla na nohy a ještě jednou se pozorně rozhlédla po okolí. Někde v hloubi duše mě napadlo, že mi to všechno vlastně bude chybět. Stoleté stromy ohýbající své větve pod náporem větru, zelená tráva i luční kvítí, nad kterým poletují desítky pestrobarevných motýlů.

Přistoupila jsem blíže k útesu. Nezbývalo mi moc času. Za pár okamžiků, až se mlha zcela rozestoupí, se průchody zavřou a já bych nedokázala čekat celý další den. Dokonce ani ve chvíli, kdy pro mě čas neznamená nic víc, než zrnka prachu upadající na šedivou zem.

Musela jsem to udělat. Kvůli své rodině, nejlepší kamarádce, ale také, především, kvůli sobě. Zavřela jsem tedy oči a udělala poslední krok kupředu.


Prosím, prosím řekni mi, jak vypadali
Zdálo se, že z tebe mají strach?
Byly to děti, které jsem znala
Byly to děti, které jsem znala


Když jsem je znovu otevřela, stála jsem na naši příjezdové cestě. Cítila jsem vůní růží, které táta před léty vysadil u branky i čerstvě posekanou trávu. A z vedlejší zahrady, ostatně, jako každé čtvrteční odpoledne, se ozýval zpěv místního dívčího sboru.

Byla jsem doma. Tam, kde patřím.

Bez váhání jsem se vydala prázdnou ulicí ke kostelu. Věděla jsem, že když budu rychlá, stihnu dohonit své rodiče dříve, než vejdou dovnitř.

Kdysi jsem chodila běhat skoro každý den. Neexistoval pro mě lepší způsob, jak si utříbit rozházené myšlenky. Jenomže pak, nevím kdy přesně, se něco změnilo. Už se mi nechtělo stávat o hodinu dřív, fénovat si vlasy ani nic podobného. S nástupem na střední šla většina mých koníčků stranou. Vím, že mámě to vadilo. Dlouho se mě snažila přímět k tomu, abych začala zase s atletikou i klavírem. Kdybych ji tehdy poslechla, nejspíš bych teď, stejně jako všichni ostatní, seděla ve škole na nějaké nudné hodině.

Už z dálky jsem viděla davy lidí, jak tiše postávají u velkých dveří kostela. Někde v jejich středu určitě stojí máma s tátou a s kamennou tváří přijímají slova lítosti. Když jsem je pak konečně zahlédla, měla jsem pocit, jako by něco uvnitř mě zemřelo.

Ještě nikdy jsem neviděla tolik bolesti. Ani tehdy když kamarádce Sally umřel pes nebo při brigádách v nemocnici. Všechny ty pocity, které na mě útočily, se zdály byt takřka hmatatelné - jako by mi do srdce zabodávali desítky obrovských jehel.

Myslím, že nikdy za celý svůj život jsem k sobě necítila větší nenávist. Kdybych tehdy nešla na tu párty, kdybych tolik nepila, kdybych poslechla mámu, nic z toho by se nestalo. Nemusela bych se dívat do jejich prázdných očí ani na tátovy rozechvělé ruce.

Co mě však dorazilo úplně, byly slzy v Tracyině tváři. Kdy se to stalo? Kdy tak vyrostla? Trvá mi jen okamžik, než si uvědomím, že to byla ta nehoda. Díky ní, díky mě, je teď dospělá.


Mohl bych ti to říct, ale ty mi nebudeš věřit
Říkáš, že věříš, ale nelži mi
Je těžké vědět, že jsou tam venku
Je těžké vědět, že se stále staráš
Mohl bych ti to říct, ale ty mi nebudeš věřit
Říkáš, že věříš, ale nelži mi
Mrtvá srdce jsou všude
Mrtvá srdce jsou všude


Cítila jsem, jak se propadám hlouběji a hlouběji do pomyslné propasti. Najednou už to ale nebyly jen starosti ve tvářích mých známých. Ne, vnímala jsem pocity všech těch lidí okolo. Jejich zármutek i strach, nenávist i lhostejnost. Byli pro mě jako otevřená kniha. Ale každé slůvko, každá věta, znamenalo nepředstavitelné utrpení.

Padla jsem k zemi a vzápětí propukla v zoufalý pláč. Teprve teď jsem si začala plně uvědomovat, co tento způsob bytí, tak blízko, tak daleko, obnáší. Pochopila jsem, že zůstat tam, na druhé straně, si žádá jen zlomek té síly, která je zapotřebí k tomu, aby mohl mrtvý žít po boku svých blízkých.

A já byla slabá. Vždycky. Jedna z nejslabších.

Jenomže teď už bylo pozdě litovat svého rozhodnutí. Jak mi Matthiew několikrát zdůraznil, po návratu sem už člověka nečeká nic víc, než nekonečná prázdnota omývaná stále se rozrůstající oceánem lidského utrpení. Byla jsem hloupá, když jsem nevěřila.

"Je to frustrující, že?" ozval se za mnou příjemný dívčí hlas. "Pozorovat je jak trpí, cítit tu bolest a přitom vědět, že ať uděláš cokoliv, nic to nezmění?"

Zmateně jsem se ohledla. Ve stínu rozlehlého dubu postávala drobná dívka. Nemohla být o moc starší než já. "Ty mě vidíš?" zašeptala jsem rozechvělým hlasem.

"Ano," přikývla a na jejich tvářích se usídlil lehký nepatrný úsměv. "Jsem tady už pár let. Za tu dobu jsem se naučila rozeznat mrtvé od živých."

Zahanbeně jsem sklopila zrak k zemi. "Omlouvám se."

To ji rozesměje. "Za co?"

Rozpačitě jsem pokrčila rameny a vytáhla si z kapsy posmrkaný papírový kapesník. "Jak se jmenuješ?"

"Och, jasně. Neuvědomila jsem si, že ty mě neznáš. Lucinda, jsem Lucinda. Ale říkej mi Luce. To zní alespoň trochu normálně."

"Ty mě znáš?" zamračila jsem se na ni.

Nervózně stočila pohled k nedalekému dětskému hřišti. Teprve pak přikývla. "Vím o tobě úplně všechno. Jak se jmenuješ, kde bydlíš, kolik je ti let i jakou používáš zubní pastu. Viděla jsem, jak ti rostl první zoubek a stejně tak první krůček. Vdechovala vůni milovaného šeříku mezitím, co jsi bloudila říši snů…"


Dotkla ses jich, držela jsi je?
Následovali tě do města?
Díky nim se cítím, jako bych padala dolů
Díky nim se cítím, jako bych padala dolů


"Počkej!" vyhrkla jsem rázně. "Jak dlouho, že jsi mrtvá?"

Luce pokrčila rameny. "Zhruba dvacet let." Nechápavě jsem zamrkala. "Asi to vypadá poněkud zvláštně, ale musíš pochopit, že čas na téhle straně neznamená vůbec nic, takže-."

Na prázdno jsem polknula. "Pozoruješ mě celou tu dobu?"

Zpříma se mi zahleděla do očí. "Téměř," připustila nakonec.

Trochu vystrašeně jsem couvla o několik kroků vzad. "Kdo jsi?"

Lucinda se s nevídanou elegancí posadila na starou rozvrzanou lavičku. "Kdysi jsem bydlela támhle," vyzáblým prstem ukázala na náš dům. "Nastěhovali jsme se sem, když mi bylo pět. Táta tehdy přišel o práci a tenhle zapadákov prý nabízel spoustu skvělých podnikatelských příležitostí. Moje máma si vždycky tolik přála mít květinářství…"

Bezděčně jsem se zadívala k prázdnému krámku na rohu ulice. Cedule Roseino květinářství byla zašlá nejméně stoletým prachem. "Takže ty jsi ta Lucinda?"

"Ta, která byla zabitá opilým zlodějem?" usmála se, ale její oči zůstaly stále stejně prázdné. "Naši pak odtud chtěli co nejrychleji zmizet. Nedokázali se dívat na všechny ty věci okolo. Vinili z mé smrti jen sami sebe - Kdybychom neměli ten proklatý televizor, určitě by se to nestalo. To rádio, bylo staré a rezavé, klidně jsme ho mohli vyhodit…"

"To je mi líto," řekla jsem mělce a soucitně k ní natáhla ruku. Ucukla. "Ale… co to má dělat se mnou?"

Luce zvedla pohled ze země. "Všechno."


Byl tam někdo, koho jsi viděla příliš jasně?
Zdáli se ti příliš skuteční?
Byly to děti, které jsem znala
Byly to děti, které jsem znala


"Prosím?"

Ignorovala mě. "Co všechno ti řekli o posmrtném životě?"

"Jen, že … že můžu jít dál a žít podobný život jako kdysi, nebo se vrátit a…"

Ušklíbla se. "Lži, všechno to jsou lži. Mohla si tam zůstat a kdykoliv se sem vrátit. Stejně jako odsud se můžeš vrátit zpátky k ostatním mrtvým."

"A proč bych se měla chtít vrátit?! Jsem tady jen pár minut… Ještě vůbec nevím, co v této podobě-."

"Nic. Nezmůžeš vůbec nic. Sakra, Grace, máš možnost vrátit se zpátky! Kdokoliv z nás by pro tvou situaci udělal cokoliv. I já. Sama už víš, co to tady obnáší. Chodíš kolem lidí, které jsi tolik milovala, a pozoruješ jejich nekonečnou bolest, dokud se nepostaví znovu na nohy. Ale tebe to bude trápit stejně, ne-li ještě víc, protože … už nebudeš znamenat nic víc, než starou vzpomínku."

"Ale Matthiev říkal, že-."

Přiloží mi prst na rty. "Pšš. Nechtěl, aby si odešla, proto ti lhal. Ve skutečnosti tě teď pozoruje a čeká, dokud si nebudeš jistá tím, že se chceš vrátit."

"Ale-."

"Tady tě nic nečeká!" vykřikla zoufale. "Nemůžeš mluvit s těmi, které miluješ, nedokážeš uchopit ani ten sebelehčí předmět. Jsi duch. Obě jsme. S tím rozdílem, že ty můžeš být znovu šťastná."

V tu chvíli jsem pocítila náhle nutkání ji praštit. "Kdo si, kruci, myslíš, že jsem?! Jednou řekneš tohle, pak tohle..! Proč se můžu vrátit a ty ne?!"

"To je složité," řekla tiše. "Grace, věř mi. Musíš jít dál. Ti lidé tam," prstem ukázala směrem vzhůru, což se mi zdálo jako docela hloupý vtip, "mají schopnosti. Dokážou předvídat lidské osudy. Tvoje místo je tam, tak už to konečně pochop!"

"Proč se tolik snažíš? O co ti kruci jde?!"

"Protože… já naleznu klid, jedině tehdy, když ty nalezneš ten svůj."


Mohl bych ti to říct, ale ty mi nebudeš věřit
Říkáš, že věříš, ale nelži mi
Je těžké vědět, že jsou tam venku
Je těžké vědět, že se stále staráš
Mohl bych ti to říct, ale ty mi nebudeš věřit
Říkáš, že věříš, ale nelži mi
Mrtvá srdce jsou všude
Mrtvá srdce jsou všude


Hodiny na kostelní věži se rozezvonily a já si najednou uvědomila, že mám být někde úplně jinde. Měla bych stát tam vevnitř a poslouchat všechny ty lidi, jak pějí chválu nad mým tělem…

"Ne všechny duše se mohou vrátit. Jsou takoví, kteří už zkrátka druhou šanci nikdy nedostanou. Mohou ale jít jiným směrem… Mohou prostě umřít."

"Ty chceš umřít?" zeptala jsem se tiše.

Lucinda trhaně pokývala hlavou a já poprvé, za celou tu dobu, měla pocit, že je skutečně mrtvá. "Kdysi jsem provedla strašlivou věc. Hledala jsem možnost, jak obejít svou smrt a zabít někoho, kdo.... Chtěla jsem zasáhnout do světa živých…. A tohle je můj trest."

"Koho jsi chtěla zabít?" Ta otázka se mi dostala na jazyk mnohem rychleji, než jsem ji stihla zastavit. "Proč?"

"Byla to jedna-."

"Dost!" ozvalo se najednou za našimi zády. "To už by myslím stačilo."

Polekaně jsem se otočila. "Matthiew," vydechla Luce a já se nemohla zbavit pocit, že ti dva se znají mnohem víc, než jsem si do té doby vůbec myslela. Vypadala najednou úplně jinak. Její staré bílé šaty znovu zářily a ve tváři se zračil úsměv.

"Luce," pozdravil ji mírně, ale v jeho očích se zračilo cosi nevyřčeného. "Rád tě zase vidím."

Jenomže pak, namísto toho, aby mu Lucinda poděkovala nebo se na něj třeba jen usmála, se jí v očích objevily slzy. "Kdyby nebylo jí," hlavou pohodila směrem ke mně, "nebyl bys tady."

Matthiew stisknul víčka pevně k sobě, ale nic nenamítal.

Udiveně jsem zamrkala. "Může mi prosím vás někdo říct, co se to tady děje?" Upřímně jsem toho začínala mít dost. Oba dva se ke mně chovali, jako bych tady snad ani nebyla a přitom, zcela očividně, jsem stála uprostřed toho všeho zmatku.

"Vzkazují ti, že můžeš jít," řekl najednou chladným hlasem. "Jsi volná."

Lucinda přikývla. "To je dobře."

Ignorovali mě, naprosto mě ignorovali. Ale já najednou neměla sílu ani odvahu se znovu připomínat, protože jsem si pomalu začínala uvědomovat, že ať už mezi nimi bylo kdysi cokoliv, dneškem to nenávratně skončí. Luce odchází pryč. Někam, odkud už skutečně není návratu.


Mohl bych ti to říct, ale ty mi nebudeš věřit
Říkáš, že věříš, ale nelži mi
Je těžké vědět, že jsou tam venku
Je těžké vědět, že se stále staráš
Mohl bych ti to říct, ale ty mi nebudeš věřit
Říkáš, že věříš, ale nelži mi
Mrtvá srdce jsou všude
Mrtvá srdce jsou všude


Chvíli mezi námi panovalo tíživé ticho, které narušoval jen smích malých dětí, které si naproti přes ulici hrály na honěnou. Zasněně jsem upírala zrak jejich směrem. Znala jsem je, každého z nich. Poslední tři roky jsem je pravidelně hlídala o pátečních večerech, kdy jejich maminky chodí do místního klubu na dvě deci bílého.

Tracy mi to často vyčítala. Prý jsem mizerná kamarádka, když s ní nechodím slavit konec týdne. Ale já ji nikdy nebrala moc vážně. Její rodiče byli bohatí, nikdy se nemusela bát o svou budoucnost. Oproti tomu já musela pracovat, pokud jsem chtěla žít své sny. Sny, které teď leží na dně staré vázy v mém pokoji. Sedm set třicet tři dolarů a padesát pět centů.

Vlastně to byla ironie. Mohla jsem si dělat, co jsem jen chtěla. Cestovat po světě, chodit na slavné filmové premiéry, sedět na koncertech v první řadě nebo jen tak pozorovat znovu a znovu západ slunce nad mořem aniž bych utratila jediný cent. Ale najednou se zdálo, jako bych celý svět pozorovala zpoza oken jedoucího vlaku.

"Sbohem, Grace," zašeptala Lucinda s úsměvem na tváři. "Snad ti jednou někdo poví celý příběh."

Udiveně jsem zamrkala, ale nic jsem nenamítala. Z nějakého důvodu jsem věděla, že ji teď musím nechat odejít. Že ji to dlužím. "Děkuju…" odpověděla jsem nejistě, protože jsem si připadala hloupě. Neměla jsem nejmenší tušení, co bych měla říct někomu, kdo se chystá… odejít.

Vděčně se na mě usmála a pak stočila svůj pohled k Matthieowi. "Buď na ni hodný, protože ona je úžasná v každém ohledu. Zaslouží si mnohem víc, než vůbec tušíš."

Přes tvář mu přelétl stín. "Já vím," zašeptal.

"Měl bys shořet v pekle." A pak zmizela.


Byly to děti, které jsem znala
Byly to děti, které jsem znala
Teď jsou pro tebe všichni mrtvá srdce
Teď jsou pro tebe všichni mrtvá srdce


Nějakou dobu jsem tam jen tak seděla neschopná jediného slova. V očích se mi leskly slzy a po zádech běhal mráz. Můj obřad skončil. Lidé se pomalounku loudali z kostela, aby znovu upadli do šedivého stereotypu svých nudných životů. Dojdou domů, sednou si k televizi a otevřou lahev piva. A v tu chvíli už budu definitivně pryč - vzpomínku na mě oddělí tlustou čarou, kterou se pak budou překračovat jen zřídka.

"Musíme jít," zašeptal Matthiew.

Lehce jsem přikývla. "Dobře."

"Chci, abys zavřela oči."

Na okamžik jsem zaváhala. Na mysl mi znovu přišla poslední Lucindina slova i kamenný výraz v její tváři. Přesto jsem poslechla, protože jsem věděla, že ať už Matthiew udělal v minulosti cokoliv, mě by nikdy neublížil.

"Už je můžeš otevřít," zašeptal mi do ucha a já se zachvěla pod jeho studeným dechem.

Zalapala jsem po dechu. Stáli jsme uprostřed rušné ulice, která jako by z oka vypadla Champs-Elysées v Paříži. Lidé proplouvali ulicemi s nevídanou grácií, až se spíše zdálo, jakoby létali. Vznášeli se nad chodníky a lehce se pohupovali do rytmu podmanivé melodie.

Poněkud zmateně jsem se točila kolem dokola. Připadala jsem si tak ztracená! Svět kolem mě hýřil naprosto nepoznanými barvami a zkušenostmi. Lidé vypadali šťastně. Tváře jim nezdobily žádné vrásky ani chmury a každý, kdo kolem nás prošel, nás uctivě zdravil.

"Pro tu nejkrásnější dívku," usmál se na mě zvláštník mladík, když mi strkal za ucho větvičku šeříku. Chtěla jsem mu poděkovat nebo se na něj mile usmát, ale on už byl pryč.

Se zalíbením jsem pohlédla na svůj odraz ve výloze. Byla jsem krásná. Tváře jsem měla rudé a oči široce otevřené v nikdy nekončícím úžasu. Nejspíš právě tehdy mě poprvé napadlo, že takhle to má být. Na konci totiž nezáleží na tom, jestli jsem živá nebo mrtvá. Důležité je, že teď jsem tady. Uprostřed ničeho, mezi lidmi, které život nelítostně strhnul k zemi, a oni si tak, nebo možná právě proto, dokázali více vážit toho, co mají.

Byla jsem šťastná.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

A/N: Na přání Soly. přidávám krátký dovětek. Něco jako vysvětlení okolností. Lucindin příběh...

Před mnoha lety, když ještě ani Grace nebyla na světě, žila v malém domečku šestnáctiletá dívka. Nikdy se ani vzdáleně neblížila svému okolí. Byla jako první jarní květ, který vždy vnesl naději i dobrou náladu mezi všechny své přátele. Její známí o ní vždy říkají, že byla jako slunce.

Lucinda byla šťastná v každém ohledu. Měla milující rodiče a kluka, kterému svěřila celé své srdce. Všechny její sny o budoucnosti se rozpadly ve chvíli, kdy byla chladnokrevně zavražděna. Přesto byla odhodlaná být se svými přáteli i svými milovanými za každou cenu - vrátila se do světa živých jako duch.

Každý den pozorovala bolest vepsanou v lidských srdcích stejně jako osudy jejich dávných přátel. Až do dne, kdy i Matthiew zemřel. Nezáleží na tom proč, jak ani kdy. Důležité bylo, že se to stalo. A Lucinda, i když jí ho bylo líto, se ve skrytu duše tiše radovala, protože teď konečně mohli být znovu spolu. Navždy. Nebo si to alespoň myslela.

Věci se změnily ve chvíli, kdy se narodila Grace. Na Druhé straně se šuškalo, že to je právě ona, kdo jednou zbaví mrtvé duše všeho utrpení a pomůže jim najít klid. Jenomže tady byla také druhá strana příběhu, taková, s kterou se Luce nedokázala smířit - podle všech předpokladů toho měla dosáhnout po boku Matthiewa. A věštci, čtenáři lidských osudů, se ve svých předpovědích nikdy nepletli.

Možná, kdyby on nebyl takový, jaký byl - kdyby se té myšlence, že je mezi nimi konec, neodevzdal - dopadlo by to všechno jinak. Kdyby se do té dívky nezamiloval, jen co ji uviděl…

Tehdy se rozhodla, že ji musí zabít. Zničit ji tak, aby se nechtěla vrátit do světa Mrtvých. Den co den sledovala, jak roste, tančí mezi kopretinami, hraje si s ostatními dětmi nebo jen maluje své první obrázky. Vyčkávala. Potřebovala to udělat ve chvíli, kdy bude na svém okolí nejvíce závislá.

Jenomže k tomu nemělo nikdy dojít. Ještě dlouho před tím, než měl tolik vytoužený okamžik přijít, ji odhalili. Matthiew ji odhalil. Tím co pak udělal, tím co řekl, ji doopravdy zabil. Vyšší následně rozhodli o jejím vyhoštění do světa živých. Měla jejich světem bloudit tak dlouho, dokud neodčiní své hříchy…

Z čisté lásky bílý květ
do srdce ostrý bajonet
a hvězdy mlčí...
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sydney Sydney | E-mail | Web | 24. března 2013 v 15:48 | Reagovat

Najprv som myslela že môj komentár nenáješ/nenájdete :) Ale potešilo ma to že  si odpísala :) Váš blog budem určite navštevovať častejšie a tento článok si prečítam večer cez mobil pred spaním alebo vo vani, kedže teraz sa musím ešte učiť a som zažratá do novej knihy :D :) Prajem zatiaľ pekný zvyšok nedele :)

2 Maggie Maggie | Web | 24. března 2013 v 16:03 | Reagovat

WOW, WOW, tleskám a skláním se hluboko! Geniální!

3 Sola. Sola. | Web | 24. března 2013 v 17:38 | Reagovat

Skláním se před tebou, toto je geniální :3 Krásně se to čte a ten námět.. prostě o tomhle hodně přemýšlím - jaké to bude... pak. Miluju šeříky, nádherně voní a vypadají fantasticky, babička má na zahradě dva keře, bílý a fialkový, každé jaro z nich děláme kytici :) Jsem zvědavá na Lucein příběh, možná to bude spíš Lucein a Matthiewův? Nevím, nemám tušení.. ale ráda bych!
Taky sis všimla toho mizení autorek? Je to strašně smutné.. Píšu taky díky Harrymu :3 Jestli jsi u mě četla, muselo to být... hodně dávno, teď už povídky přidávám velmi, velmi sporadicky, nemám inspiraci :/ Taky se velmi ráda ztrácím v jiných světech, v povídkách, knížkách.. A některé ty povídky jsou lepší než mnohé ty knížky. Hm, nedala bys mi adresu na tu povídku? prosím, prosím, smutně koukám :D :) Já děkuju za tvé komentáře :3

4 poviedkyzozivota poviedkyzozivota | E-mail | 24. března 2013 v 17:50 | Reagovat

tento blog je užasny budem ho navštevovat každy den :D a hlavne ten tvoj pribeh je fakt pekny...tiež sa venujeme s mojou kamaratkou pisaniu poviedok :D aj ked večšinu písem ja :D :-P

5 Sola. Sola. | Web | 24. března 2013 v 22:00 | Reagovat

Jsi úžasná, díky :3 Ten dodatek je.. prostě perfektní. Jak jsem si to teď přečetla celý, říkám si - kapesníčky na Buttona, jo?! Na Tebe potřebuju kapeníčky! Trošku jsem si to myslela, že Luce chtěla zabít Grace.. Jsem ráda, že můžu znát Lucein příběh, její charakter mi připadá velmi zajímavý.. "Měl bys shořet v pekle." :D Ještě jednou, je to úžasné a dechberoucí :3

6 Chaya Chaya | Web | 24. března 2013 v 22:01 | Reagovat

Dokonalý příběh :)) Myslela jsem, že jsi na tuhle povídku už zapomněla, mluvila jsi o ní takovou dobu :) A najednou takové milé překvapení :)
Bylo to krásné :) Začátek začíná typicky Rainiovsky, tajemně, krásně. Slova do sebe zapadají spíš jako v básni. A potom se příběh rozvine a zaujme. Nedokázala jsem se od monitoru odtrhnout :)
Ta písnička se k té povídce neuvěřitelné hodí (aby ne, když jsi ji psala na motivy té písničky) a je fakt krásná :)
Nad touhle povídkou jsem seděla ještě asi dvacet minut a přemýšlela. Protože má něco, co málokterý příběh. Je to jako Chvíle před koncem - člověk se snaží pochopit něco, co vlastně chápe až moc dobře, jen se bojí tomu rozumět...
Fakt se ti to povedlo :) Určitě jedna z nejlepších povídek, co jsem od tebe četla :) Všechny moje palce jsou nahoře ;)

7 Rainy Rainy | Web | 25. března 2013 v 7:29 | Reagovat

[1]: My najdeme všechny komentáře. :3 Jsme šikovné. Jen Nebeská má teď nějaké problémy okolo serveru. :)

[2]: Díky. :)

[3]:[5]: Už? To odhalení okolo kapesníku mělo přijít až mnohem později, kruci. :D Ne vážně, proti Buttonovi jsem hodně slabá. A to moje nejemotivnější povídky zůstávají pořád skryté. :)
Ano... Luce je zajímavá v každém ohledu. Líbí se mi i ta doba, když žila.. Konec tisíciletí. :) A ten pokus o vraždu... Ona z toho svým způsobem Matthiewa vinila. Nebo možná spíše lásku k němu. Těžko říct. Zradil ji v každém ohledu. :)
Moc děkuju! Myslím, že tolik chvály si ani nezasloužím. :)

[6]: Vidíš. ^^ Já nikdy nezapomínám. Kecám. Jen jsem neměla konečnou zápletku. Skončila jsem u toho pohřbu a najednou jsem nevěděla co dál. No a minulý týden přišel ten nápad s Lucindou, tak jsem to dala dohromady. :)
Moc děkuju za všechno chválu. Jsem rudá až po kořínky vlasů. Jsem ráda, že tě ten příběh tak zaujal.
S tou Chvíli před koncem máš úplnou pravdu. Nevím jestli bych něco až tak silného dokázala říct, o tomhle kousku, ale v každém případě moc děkuju. :)
P.S: Typicky Rainovsky... abych vás za chvíli nezačala nudit. :D

8 Nebeská Nebeská | Web | 25. března 2013 v 13:22 | Reagovat

Teda.. teda má drahá Rainy!
Tohle... bylo úžasné.
Obdivuji, jak krásně ve svém věku umíš psát. Opravdu, během posledních pár měsíců jsi udělala takový pokrok, až se mi z toho motá hlava. A rozhodně v sobě necítím závist, nebo něco takového... je to hrdost, že moje úžasná malá kamarádka je tak šikovná. Moje budoucí spolu-spisovatelka. Zní to báječně.
Příběh sám o sobě je smutný. Krásně jsi to zapletla s tou Lucindou, i s tím klukem, jehož jméno se sice krásně vyslovuje, ale znáš mě - já radši píšu Loreane's, než abych se trápila s tím, jak to má být správně.
Nečekala jsem to. Alespoň jsem nečekala, jaký z toho bude trojúhelník. A ano, nebránila bych se pokračování. O:)
Ráda bych ti napsala příšerně dlouhý komentář, ale už si nějak nejsem jistá, o čem mluvit.
Jsi ale prostě úžasná. :) :*

9 Rainy Rainy | Web | 25. března 2013 v 17:38 | Reagovat

[8]: O:-) Děkuji. Celá se teď červenám. Pokrok. Jo, už bylo myslím zase na čase. Měla jsem pocit, že stojím na místě, což se mi rozhodně nelíbilo. Takže ti moc děkuju. Strašlivě mě to potěšilo. ;)
Já vím. Ty rozhodně totiž nemáš co závidět. Jsme totiž obě... úžasné. ^^ Takže naše knížka bude dvojnásobně úžasná. :D
S těmi jmény tě chápu. Ale pochop, takovou povídku pak nemůžu zveřejnit. :D  Ale Lucinda's je rozhodně jednodušší. :D
Pokračování? Prosím tě... Takhle to má svoje kouzlo. První náznak trojúhelníku, Gracein velký příběh... Nojo, šlo by to. :D Ale na to jsem líná. ^^
Ty víc. :P :)

10 So So | 26. března 2013 v 12:27 | Reagovat

Tak jsem se konečně dostala i k tomuto :) Hrozně se mi to líbilo... přesto to na mě působilo až moc smutně. Bylo to poutavé a já tě obdivuju za takový nápad... A taky jsem ráda za to dovysvětlení, neboť chvilkami jsem byla trošku zmatená... Ale konec byl krásný :))

11 cassiopea-black cassiopea-black | Web | 15. června 2013 v 16:57 | Reagovat

nechci se opakovat, ale musim, je úžasný jak dokonale promyšlený a originální příběhy tě napadají :) klaním se před tvým uměním, opravdu... navíc, mam ráda příběhy s touhle tématikou a tvoje verze toho, co je po smrti je... nějak nemůžu najít to správný slovo, ale je to prostě dokonalý... jinak jsem ráda, že si tam dala ten dovětek, protože mě nejvíc zaujala právě tajemná Lucinda :)... achjo, proč já musim bejt pořád zaseklá  u toho HP? :D ne a ne se pohnout dál... když náhodou napíšu něco promyšlenýho, je to zase HP... moje originální příběhy za moc nestojí... asi si budu muset vymyslet nějakej vlastní fandom, úplně novej svět a o něm psát xD ale už zase kecám, to sem nepatří... opravdu krásně píšeš, je to zajímavý, čtivý, nádherně popsaná atmosféra a tak dále xD kromě toho, miluju filosofii, takže i tyhle drobné filosofické úvahy u mě našly živnou půdu :-D :-)

12 Rainy Rainy | Web | 15. června 2013 v 23:38 | Reagovat

[11]: Myslím, že to přeháníš, hele. :D Nic na tomhle příběhu nebylo promyšleného, všechno vznikalo za pochodu. Měla jsem jen začátek, který ležel v počítači celé týdny. Teprve po zveřejnění mě napadlo, co všechno ta povídka v sobě nese a že by vydala za pořádně dlouhý kapitolový příběh...
Jednou přijde nápad, který tě ochromí, uvidíš. Takový, který prostě nebudeš moct nechat ležet. Ale ať už tak nebo tak, s fanomem ti držím palce. :D Mě zatím bohatě stačí přemýšlet o Prokletí jako o knize. Pořád ten svět nemám zcela promyšlený, ale snažím. :D
Jsem ráda, že se ti má povídka líbila. :) Osobně si myslím, že tenhle kousek je jeden z nejlepších, který jsem kdy napsala... ale kdo ví. To musí posoudit jiní...

13 Clarush* Clarush* | Web | 18. srpna 2013 v 15:49 | Reagovat

Nádhera. Snad vám nebude vadit, že si vás přidám mezi oblíbené stránky? :D

14 Vlček Ondřej Vlček Ondřej | E-mail | Web | 26. srpna 2013 v 17:22 | Reagovat

Úplně mě vtáhla, ale musím si ji dát na pokračováni :-)
Nejlepší: "Vyrostla jsem a rozhodla se, že tyhle filozofické úvahy odložím na stáří..."
Poslední věc - pozadí textu bych lehce přisvětlil, hůře se čte ;-)

15 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 14. října 2014 v 19:44 | Reagovat

Tak, konečně jsem si udělala čas i na tebe, Rainy, a jsem moc ráda :-) Povídka je krásná a čtivá. Nemám sílu číst tolik dlouhých komentářů, ale děkuji Sole, že si přála dovětek, neboť příběhy, jež hlavní linii provázejí, jsou mnohdy stejně zajímavé, leckdy dokonce zajímavější - a ten Lucindin mezi ně patří :-)
Nějak se nemohu rozhodnout, zda by tohle dílko bylo lepší jako kapitolová povídka nebo ne :-D Protkat příběh Grace a Lucindy složitěji, do delších pasáží... zakomponovat i dovětek... ach, ta představa :-D
Těšilo mne setkat se s tvým slohem, Rainy! Byl to velice příjemný zážitek :-))

16 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 4. července 2015 v 23:50 | Reagovat

Wow, no musím říct, že bez dodatku pro Solu. bych asi pěkně prskala a nadávala s tím, že když jsem po tobě chtěla nějakou dokončenou povídku, tohle jsem tím rozhodně nemyslela. :P :D Každopádně ten dovětek to spravil a u mě ti to tím pádem vyžehlil. ;) Musím říct, že jsem četla s vážným zaujetím a chutí a to je u mě vážně co říct, protože mi to většinou trvá parádně dlouho. :) Takže super! ;) Akorát... Je pravda, že jsem chtěla dokončenou povídku, nejlíp jednorázovku, ale tenhle příběh bych klidně viděla na dvě tři kapitoly - samotný příběh Grace byl boží a dostatečně rozpracovaný (připomínala mi kdo ví proč Hazel Grace z Hvězd :)), ale příběh Luce a Matta... O:) Klidně bych toho brala víc! :D :) Ale jinak MOC díky. ;) (A já byla vážně přesvědčená, že jsem od tebe jednorázovky četla... O:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama