Sladké sny: Kapitola čtvrtá

16. dubna 2013 v 15:43 | Rainy |  Sladké sny
A je to tady, kapitola, kterou jsem se vám už od samého začátku bála ukázat nejvíce ze všech. Ukazuje se na ní totiž nejen moje zvrácenost, ale také neschopnost dostatečně popsat "akční" situace. Ale já se zlepším, uvidíte. :) Jinak, snad některé potěším zprávou, že se do popředí konečně dostává Sirius.

Přeji příjemné čtení.

Rainy


"Byla to lež hodná toho být pravdou." - A. David



Další dny jsem jako na trní.

Třikrát jsem převrhla kalamář s inkoustem, dvakrát roztavila kotlík a aspoň pětkrát na sebe převrhla šálek horkého čaje. I Grace si toho samozřejmě všimla. Trvalo jen dva dny, než poznala, že něco není v pořádku. A já jí zarputile odmítám odpovědět na její starostlivé otázky, co víc, dokonce se jí vyhýbám.

Je to zvláštní. Teď bych s ní měla přirozeně trávíc spoustu času. Nějak se s ní podvědomě rozloučit, vyjmenovat všechny důvody, proč ji mám tolik ráda. Měla bych si ji zapamatovat. Takhle veselou a uštěpačnou. Až do mě jednoho rána zaklestí svůj nenávistný pohled, bude už pozdě. Budu navždy ztracená kdesi ve světě šedivých vzpomínek.

Jenomže i když si tohle všechno moc dobře uvědomuju, nejsem schopná s tím nic udělat. Ráno ji zdravím jako kdykoliv jindy, ale u snídaně už sedávám s někým jiným. Nemluvíme o knížkách, nepomlouváme profesory ani poberty. Jako by už jen myšlenka na události, které brzy přijdou, znamenala konec sám o sobě.

Kdykoliv během těch dnů zahlédnu na chodbě Luciuse Malfoye, začnu se třást. Cítím, jak mě strach užírá až na morku kosti, ale přesto nejsem nikdy schopná udělat jakýkoliv pohyb. Stojím na místě a upírám zrak do země. I ostatní si toho všímají. Především tedy díky Siriuse Blacka, který si ze mě kvůli tomu neustále utahuje. "Richardsonová! Tobě našli alergii na peroxid, že se tak třepeš?" "Budeš mít takový respekt i ze mě, když si nakydám na obličej kilo bílého pudru?"

Pokaždé tiše polykám desítky nadávek a držím se stranou. Nemá cenu nijak reagovat, zvlášť když se Lucius tváří, jako by všechno tohle bylo správné. Upřímně, už jenom tahle myšlenka u mě vzbuzuje obrovské obavy. Podle jeho výrazu jsou mé reakce v pořádku. Co víc, je jimi naprosto nadšený. Sám se sebou nadmíru spokojený, protože jeho plán se nejspíš ubírá správným směrem. Plán, který se za poslední dny stal dokonalou živnou půdou pro mé noční můry.

Trvá skoro dva týdny, než se začne něco dít. Přesně třináct dní.

Procházíme s Grace knihovnou. Je pátek večer a my si, ostatně jako každý týden, vybíráme knížky na víkend. Spěšně se propleteme beletrií, kde u romantických kousků postává parta mrzimorských holek. Moje kamarádka zastává názor, že takové čtení akorát otupuje mozek. Když chci číst něco takového, což se tu a tam stane, pak jedině tajně.

"Co kdybychom si zašly zítra ven?" nadhodí jen tak.

Pevně stisknu víčka, ale jinak, žádný nesouhlas najevo nedávám. Pořád se držím plánu, že čím dříve se od Grace odtrhnu, tím lépe pro nás obě. "Já nevím…"

"Je teprve pátek, neříkej mi, že už máš něco domluveného. Na celý víkend."

Je naštvaná a já nemám nejmenší právo ji to vyčítat. Připadám si jako zrádce, ale zároveň vím, že odsud cesta nevede. Přesto si v duchu po tisící sbírám všechny pro a proti. "Grace, vážně…"

"Poslední dobou jsi jako vyměněná, Tris!" syčí na mě dost hlasitě, aby upozornila na svou pobouřenost a zároveň dost potichu, aby nevzbudila pozornost madame Pinceové. "Vyhýbáš se mi. Možná nejsem ten nejpozornější člověk na světě, ale tohle vidím."

Cítím, jak každá vteřina, kdy mlčím, jen prohlubuje už tak dost hlubokou propast, která se mezi námi během posledních dnů vytvořila. Kvůli mně. "Kéž bych ti to mohla říct," řeknu upřímně, ale vím, že to nestačí. Nic co udělám, co můžu udělat, věci nezmění. "Jsem v maléru, Grace. A," polknu "musím si ho vyřešit sama. Po svém."

Z románů, které jsem četla, z těch, které má kamarádka tolik odsuzuje, vím, jak by mělo každé správně přátelství vypadat. Chvíli tedy čekám, že se ke mně Grace rozeběhne a obejme mě tak pevně a naléhavě, jako v těch příbězích. Ale ona dál stojí u regálu s herbáři. Nevěnovala mi jediný pohled, natož slůvko útěchy.

"To neznamená, že se na mě vykašleš," odsekne, načež odchází o uličku dál. A v tu chvíli si připadám mrtvá. Prázdná skořápka. Jako by na mě najednou všechno dolehlo. Zpackané léto, chystané manželství, pocit samoty. Je to ironie, jsem v místnosti plné lidí - slyším ty holky z Mrzimoru, jak si nadšeně štěbetají o nějakém mudlvoském románu, slyším Pottera, který se znovu pokouší dostat Evansovou na rande i Pettigriewa a jeho funění nad cukrovinkami - ale připadám si, jako bych byla na opuštěné planetě.

Trvá deset minut, než kolem mě Grace projde s náručí plnou knih. Nečeká na mě; pro dnešek už není o čem mluvit. Bude chvíli uražená - dva, možná tři dny - a já jsem vlastně ráda. Protože, když budu mít štěstí, dají se mezitím věci do pohybu.

Jako tělo bez duše vycházím z knihovny. Tápu chodbami a nohy jdou už jen ze zvyku. Upadám do vítané apatie. Možná právě proto, jsem si nevšimla stínu, který se z ničeho nic objevil za mými zády.

"Stůj," zavelí najednou důvěrně známý hlas a já bez rozmyslu poslechnu.

"Luciusi."

Přichází ke mně a něžně mě hladí prstem po lícní kosti. "Je to tady."

"Co?" zeptám se, i když v koutku své mysli si moc dobře uvědomuju, že mluví o svém plánu.

"Trochu se za to, co teď udělám, nenávidím," zašeptá a úplně tak ignoruje mou otázku, "ale dělám to kvůli tobě, rozumíš? Chci, abys řvala, hodně a hlasitě. Jako by ti šlo o život. Jako by to bylo doopravdy."

Z tónu jeho hlasu mi běhá mráz po zádech. Cítím, jak se strach dostává až do morku kosti, když v tom najednou ucítím jeho rty na svých.

"Co to děláš?!"vykřiknu, když se mi konečně podaří popadnout dech. Ale on mě neposlouchá. Co víc, dokonce se zdá, že je ještě naléhavější. Pevně drží mě mé ruce za zády a druhou šmátrá po celém mém těle. "Lusiuci! Přestaň!" Když nijak nereaguje, začínám se vážně bránit. Kopu, řvu, koušu, plivu…

A pak, ve chvíli, kdy mi rozepne první na mé košili, konečně pochopím, co má tohle všechno znamenat. Okamžitě se začnu třást ještě mnohem víc, protože mi teprve teď dochází, čeho všeho je tento kluk schopen. Není mu zatěžko ani zinscenovat takové divadlo, jen aby vyhověl Pánovi zla. Neohlíží se za nikým, natož za mnou.

Nenávist. Najednou k němu necítím nic jiného než nenávist. Žádný strach ani respekt. Tyhle emoce se dostaví později, vím to. Ale teď, na té zaprášené chodbě, si nepřeju nic víc, než mu jen zlámat všechny kosti v těle. Udělat z něj naprostého ubožáka.

"Řvi, nebo …" smích, ten mrazivý smích mě probírá zpátky do reality. Nebo to dokončím. Teď, tady. Jeho ruce jsou hladovější a hladovější, jednou zajíždí pod sukni, druhou rozepíná už třetí knoflík.

Nechci, aby se to stalo, nechci, aby se stalo nic z toho, do čeho jsem se v létě namočila. Po tvářích mi konečně začnou ztékat slzy. Uvědomím si, že jsem v koncích. Nemám na výběr. A tak, s vypětím všech svých sil, začnu řvát o pomoc. Čím hlasitější jsem, tím naléhavější jsou Luciusovy dotyky - jako by si vychutnával každou chvilku téhle zvrácené hry.

Trvá snad celou věčnost, než zaslechnu křik Potterovy party, přesto necítím ani ten nejmenší náznak úlevy. Mám pocit, že teprve teď je moje devastace úplná. Bez přátel, bez lásky, bez rodiny.

Jako v mrákotách vnímám kluky, kteří po sobě křičí páté přes deváté. Black se snaží chvíli vtipkovat, prý jsme si mohli najít lepší místo na takové věci. Zmlkne, teprve když zahlédne slzy v mých očích. Poprvé a naposledy tak poděkuju své bezedné frustraci. Právě jsem rozhodila kostky; zavřela poslední úniková vrátka.

"Víš co, Malfoyi? Nejsi pro mě nic jiného než ubožák. Největší sketa na téhle škole," říká mu Black tím nejpovýšenějším tónem. "Kluk, který udělá holce něco takového je jen odporná špína. Spodina."

"Je mi z tebe zle," přidává se druhý. "Nejradši bych tě zašlápnul jak červa. Maléhu hnusného červa, kterého bych pak dal do polívky tvým odporným kamarádům.."

"Proč to nezkusit, brácho?" v ruce se mu objeví hůlka. "Budeme mu trhat křidélka, hezky jedno po druhém."

Lucius nezůstává pozadu a okamžitě bere do ruky i svou hůlku. Potter s Blackem musí být naprosto natvrdlí, pokud si myslí, že proti němu něco zmůžou. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by kouzlil tak, jako on. Je rychlý, bystrý a se svou znalostí magie, zvláště té černé, strčí do kapsy i mé rodiče.

"Tris," naléhá Black, "uhni stranou."

Zrychleně se přitisknu ke zdi. Snažím se přitom vypadat pokud možno co nejvyděšeněji. Bojím se, co by mi Malfoy udělal, kdybych nehrála svou roli.

Jenomže pak, přesně v tu chvíli, kdy se Black chystá vyslat na Luciuse první kletbu se celou chodbou rozezní hrozivý hlas školní primusky. "Protego!"

"Evansová!" zabručí napůl naštvaně a napůl nešťastně Black. "Kazíš nám zábavu!"

Zrzka si z něj ale nic nedělá. Pouze mu věnuje jeden zachmuřený pohled a okamžitě se vydává kupředu. Musí být na podobné kecy zvyklá. "Můžete mi laskavě vysvětlit, co se tady, u všech svatých, děje?!"

"Hrajeme si, Evansová, pokud to musíš vědět," vysvětluje jí Potter.

"No, asi by sis měl zajít k očnímu, Pottere! Nebo ke cvokaři. Nejsme blbá!" křičí. "Máte pět vteřin, než to zajdu všechno ohlásit na ředitelství."

V uších se mi najednou rozeznívá tikot hodin. Přemýšlím, zda vyjít s pravdou ven, či nikoliv. Když to udělám, okamžitě se stane součástí téhle naší pitomé hry, a když to neudělám, ztratím úplně všechno.

Koutkem oka postřehnu, jak se Lucius plíží chodbou pryč. Nikdo se ho nepokouší zastavit, jejich pozornost teď náleží jen mě. "Já, šla jsem z knihovny. Zpátky na kolej. Pohádali jsme se s Grace a … pak se to stalo. Kdyby tady nebyli… byla bych už…," lehkým pohledem střelím po svých zachráncích a znovu se dávám do usedavého pláče.

"Chtěl ji znásilnit!" vykřikne Black. Oči mu přitom hoří zlostí.

Rychle střelím pohledem po Lily, které se z obličeje vytratila veškerá barva. Vyděšeně zírá na místo, kde ještě před chvíli stál Malfoy a pak zase na mě. Očividně zvažuje, jestli mu má věřit. "To je hloupý vtip!"
"Není to vtip, Lily, vážně," přidává se Potter. "Podívej," řekne, když po mě opatrně střelí pohledem. V tu chvíli uvědomím, že před nimi vlastně stojím s rozepnutou košilí a roztrhanými silonkami. Musí vypadat jako naprostá ubožačka.

"Můj bože," vydechne Lily a okamžitě se rozebíhá mým směrem. "Jsi v pořádku? Není ti nic? Merline, to bylo hloupá otázka… Jak se cítíš? Bolí tě něco?" Ale namísto toho, aby vyčkala na mou odpověď, přehazuje mi přes ramena svůj plášť. "Vezmeme tě na ošetřovnu."

Třesoucím hlasem jí to vymlouvám. Nemůžu jít za Pomfreyovou, protože nikdo, zvlášť pak ne mí rodiče, se to nesmí dozvědět. Roztrhali by Luciuse na kousky a já bych v jejich očích vypadala jen jako neschopná křehká panenka.

Po deseti minutách naléhání konečně všichni souhlasí, že si všechno, co se dneska stalo, necháme jen pro sebe. Ani jednomu se to však nelíbí. Tedy až na Potter a, který se tváří, jako by mu všechno mimo jednu zrzavou primusku leželo u určitých partií.

"Nechceš přespat dneska u nás?" zeptá se starostlivě Lily. "Není problém vyčarovat další postel."

Zavrtím hlavou. "Budu v pořádku." Nechci vypadat příliš přístupně, přece jenom, poslední léta jsme se na chodbách okázale ignorovali, nemůžou z nás být hned nejlepší přátelé, kteří společně pořádají pyžamové večírky.

"Tak tě alespoň doprovodíme ke koleji," tentokrát se už neptá, přikazuje. A mě se tak najednou zdá, že je její svět nevídaně jednoduchý. Stačilo pár minut, aby si pro mě našla místo ve svém srdci. Místo, které je větší, než to, které pro mě střeží Lucius s Grace. A já si nejsem tak úplně jistá, jestli ji za to mám milovat, nebo nenávidět.

"Díky."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nina Nina | Web | 16. dubna 2013 v 16:06 | Reagovat

Vypadá to, že mám první komentář. Super.
Byla jsem nadšená, hlavně asi proto, že se konečně víc zapojili Pobertové :-D Ale i jinak to byla moc pěkná kapitola, obzvlášť se mi líbí, jak popisuješ pocity hlavní hrdinky :-) Co se mi už tolik nelíbí je ten její úkol, zatím to vypadá zlověstně.

2 Rainy Rainy | Web | 16. dubna 2013 v 16:35 | Reagovat

[1]: To si piš. :D U mě je naprosto všechno zlověstné. :D Jinak, jsem ráda, že se ti kapitola líbila. :) Pobertů, vlastně celkově nebelvírských, teď bude s každou kapitolou víc a víc.

3 Chloé Chloé | Web | 16. dubna 2013 v 16:49 | Reagovat

Krásny design blogu! :) :-D  :-P

4 T. T. | 17. dubna 2013 v 20:24 | Reagovat

miluju tu povídku, miluju! prosím další kapitolu nebo tu omdlím nebo já nevím co:D!

5 So So | 18. dubna 2013 v 17:24 | Reagovat

Konečně :)* jak já se těšila až si konečně najdu skulinku, kdy si toto budu moci přečíst :)) a jsem z toho nadšená...vím, že bych neměla, protože to, co udělal Lucius bylo špatné, ale zároveň to pomůže ke sblížení s Poberty a na to já se strašně těším :))

6 Luné Luné | Web | 29. dubna 2013 v 17:18 | Reagovat

Juchů, Sirius zachránce! :) Tvé poutavé psaní mě pokaždé zcela připoutá k řádkům..

7 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 6. července 2013 v 10:56 | Reagovat

Tahle povídka je vážně zajímavá. Prvně jsem nevěděla, o co jde a říkala si, jestli to Lucius opravdu udělá... super kapča! :-)

8 Nebeská Nebeská | Web | 6. července 2013 v 13:25 | Reagovat

Jo. Tak tohle bylo to, co jsi mi jednou posílala... Bože, ten Lucius je nechutný. Až normálně nechci vědět, co se bude dít dál, protože vím, že se mi to ani zdaleka nebude líbit.
Ani se mi nelíbí to, co se děje... všichni čistokrevní magoři a pán zla... jo, asi se ve mně něco zlomilo a ... nelíbí se mi to. :D
Protože tohle... tohle byl MAZEC! M.A.Z.E.C.
Nemuč ji tak moc... já vím, že budeš :D

9 Cassiopea Black Cassiopea Black | 16. července 2013 v 17:40 | Reagovat

"Richardsonová! Tobě našli alergii na peroxid, že se tak třepeš?" "Budeš mít takový respekt i ze mě, když si nakydám na obličej kilo bílého pudru?" :D  :D ty máš toho Siriuse dokonale vystihlýho, fakt, perfektní :D
plně souhlasim s Grace, že milostný romány jen otupujou mozek, nejvíc mě štve, že tak, jako v nich, to v životě nechodí... ta samozřejmost, se kterou to vždycky spěje ke šťastnému konci, mě irituje... no, ale, každej má jinej vkus...
Luciusův plán mě zprvu překvapil, ale velice rychle jsem pochopila, o co jde, a musím přiznat, že je to vážně dobrej plán :D ale, jak tě znám, vim, že tak jednoduchý to nakonec nebude :D

10 nebeská nebeská | 14. května 2014 v 19:51 | Reagovat

Tohle miluju... Nejsem tak zvracena, ale libi see mi to, jak to vlastně udelal lucius.. Chytry chlapec. Ale mit takové plany se mnou muj snoubenec, tak mu ten ocasek dole uriznu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama