Sladké sny: Kapitola sedmá

14. května 2013 v 19:27 | Rainy |  Sladké sny
Zdravím...

Poslední dny mám pocit, že je můj životě jako jedna velká houpačka. Jednou se mám skvěle a jen o okamžik mám pocit, jako by se všechno hroutilo. Ale teď je všechno zrovna fajn, tak proč bych měla mluvit o škaredých věcech, že ano.

Co bych vám však ještě chtěla říct... Víte, já nechci být nějaká trapná holka, která si stěžuje na nedostatek komentářů. Chápu, že s fanfiction to prostě není zrovna slavné, ale prosím vás, tři komentáře? Zní to trochu jako špatný vtip, přátelé. Zvlášť když uvážím tu návštěvnost. Pokud se vám nechce komentovat, tak fajn, alespoň hvězdičkujte. Prosím...
Rainy


"Přátelství může trvat jedině mezi dobrými lidmi." - Marcus Tullius Cicero



"Expexto patronum, z latinského expext, což v překladu znamená očekávat, a patronum, ochránce, je jedno z nejsložitějších kouzel, které se budete muset na zkoušky OVCE naučit. O jeho účincích jste byli informováni už v pátém ročníku, ale hádám, že nikdo z vás, pravého patrona ještě nikdy nevyvolal."

Chvíli čeká, jestli se někdo nepřihlásí, aby ji vyvedl z omylu, ale dle jejího očekávání, všichni mlčí a tak pokračuje: "Vše na čem při tomto kouzle záleží, je vaše mysl. Musíte ji očistit od všech starostí i jiných negativních faktorů a naopak naplnit nekonečným pocitem štěstí. Klíčem jsou tedy vaše vzpomínky. Pátrejte ve své minulosti, hledejte okamžik, při kterém se vám ve tvářích vykouzlí úsměv; dovolte mu, aby vás zcela pohltil…"

Bezděčně zavírám oči a snažím se ve své mysli najít přesně takový okamžik, o jakém slečna Forbesová mluví. Cestuju svým vlastním světem vzpomínek, pátrám v minulosti ve snaze vyhovět všem požadavkům. Trvá mi dlouhé minuty, než si uvědomím, že má snaha je naprosto marná. Nikdy, ani v den, kdy jsem poprvé zahlédla Bradavice, jsem nebyla doopravdy šťastná.

"Tváříš se, jako bys kousala citron," špitne mi do ucha Black, ale já mlčím. Teď se s ním nechci hádat. Očividně právě zase upadám do bezdné propasti všech těch pocitů, které jsou pro vyvolání patrona nepřípustné.

Chvíli přemítám nad okamžikem, kdy mě Lucius požádal o ruku. Nechávám vzpomínku na zahradu zalitou zapadajícím sluncem, aby mě zcela pohltila. Ve vlasech znovu cítím závan lehkého letního vánku a v nose mě lechtá vůně růží. Ale pak, jako rána z čistého nebe, se mi před očima vybaví náš rozhovor po Křiklanově večírku.

A v tu chvíli najednou vím, že i když k němu hluboko v srdci chovám nějaký cit, nedokážu být při vzpomínce na něj šťastná. Nedokážu vnímat ty obrazy odděleně. Působí na mě dohromady, jako jeden velký celek.

"Máte jej?" Otevírám oči. Všichni kolem mě souhlasně pokyvují hlavou, někteří z nich se tváří dokonce nedočkavě. "Výborně!" rozplývá se profesorka a jediným mávnutím hůlkou nechává zmizet všechny naše lavice někam k zadní části učebny. "Odsuňte židle stranou, tak. Teď se postavte do dvou řad naproti sobě a dejte se do práce. Každému, komu se podaří vykouzlit alespoň trochu obstojný obláček namodralého světla, udělím pět až dvacet bodů pro jeho kolej."

Siriusovi se lesknou oči očekáváním. Je jako malé dítě, napadá mě, které se nemůže dočkat, až přijde ráno, kdy si konečně bude moct rozbalit své vánoční dárky. Pozoruju tedy jeho první pokus a následně i malou světlou tečku, která se zračí u špičky jeho hůlky. Taky bych chtěla být napoprvé, aspoň takhle úspěšná.

"Možná, slečno Richardsonová, byste se teď mohla zabývat vlastním patronem, co říkáte?" ozývá se vedle mě naše profesorka a já polekaně uskakuju stranou. "Snažte se."

Zavírám oči. Odsouvám pryč všechny své spolužáky, kteří jeden přes druhého vyřvávají kouzelnou formuli, a ještě jednou si přehrávám sbírku rádoby šťastných okamžiků ve svém životě, dokud si nevyberu ten, kdy jsem poprvé mezi svými prsty sevřela hůlku. Usmívám se při vzpomínce na rozcuchaného prodavače a dovoluju ji, aby vytěsnila všechny pochmurné myšlenky. Nádech a výdech.

"Expecto patronum!" řeknu klidným koncentrovaným hlasem a teprve pak otvírám oči, abych vzápětí zjistila, že se vůbec nic nestalo.

"No, chce to cvik, slečno. Ani Řím nepostavili za den," povzbudivě mě plácá po ramenou a odchází k Siriusovi. Jeho pokusy je nadšená. Téměř při každém vylétne z jeho hůlky slabý obláček namodralé páry.

Tisknu rty do úzké linky a v duchu si nařizuju, že za každou cenu budu lepší než on. Musím to prostě jen zkoušet, uklidňuju se. Jenomže, ať dělám, co dělám, je to na nic. Dokonce i špička mé hůlky zůstává stále stejná.

"Výborně, výborně, pane Blacku! Deset bodů pro Nebelvír!" rozplývá se profesorka a Siriusův štít vzápětí mizí, protože jeho myšlenky už utíkají na všechny strany.

"No, aspoň v něčem jsem lepší než ty," ušklíbne se mým směrem.

"Až se to naučím…," pronesu pochybovačně. Nemyslím na to, že on má pro zvládnutí tohoto kouzla mnohem lepší předpoklady, než kdokoliv jiný v téhle třídě. Samozřejmě, s výjimkou Pottera, ale ten si hoví na ošetřovně, takže o něm přirozeně nemůže být řeč.

Pokrčí ledabyle rameny. "To se budeš muset hodně snažit."

Naštvaně od něj odvracím pohled stranou a ještě jednou přemýšlím nad výběrem své vzpomínky a najednou už vím. Přece jen je tady jedna, taková, která sice trvala jen pár okamžiků, ale přesto jsem pocítila mírný záchvěv štěstí.

Vlastně, nikdy jsem se necítila líp - tak chtěná, tak milovaná.

"Expecto patronum!"

Se zatajeným dechem sleduju, jak z mé hůlky vylétává další a další světlo. Je to nádherný pohled. Ne jako lumos nebo obyčejná sprška jisker. Tohle bylo jiné, krásné reálné i blízké zároveň. Téměř hmatatelné.

"Výtečně!" chválí mě Forbesová a ve tváři má při tom ten svůj jsem-štěstím-bez-sebe výraz. "Patnáct bodů pro Havrspár! Tohle byl excelentní výkon, slečno Richardsonová. Jen tak dál!"

Koutkem oka střílím po Siriusovi. Na oko se na mě mračí, ale nejsem slepá, vidím jeho koutky, které každou chvíli cukají k úsměvu. "Dobrá práce."

Věnuju mu jeden zářivý úsměv a znovu se koncentruji na svou vzpomínku, ale pak, jen malou chvíli před tím, než vyslovím formuli, zazvoní. Nešťastně se tedy sunu zpátky ke své lavici, abych si pobrala všechny své věci.

"Jo," vzpomene si najednou Black, "tohle ti posílá Evansová." Nedůvěřivě si ho měřím, když mi podává roztrhanou obálku. "No co, zvědavost je naprosto normální lidská vlastnost."

Protočím na něj oči, "Jasně. To ti jednou připomenu." A na malou chvíli mě napadá, kde se mezi námi vlastně bere ta přátelská nálada. Není to tak dávno, co jsem se na něj zdráhala jen promluvit, teď se tady na sebe usmíváme jako skvělí přátelé.

"Píše, že by se s tebou chtěla po škole sejít v knihovně."

Nedůvěřivě nakloním hlavu na stranu a s nanejvýš povýšeným výrazem, až teatrálním, rozevírám kousek složeného pergamenu, abych se vzápětí dozvěděla, že mluví pravdu. Tiše si povzdechnu, všechno jde mnohem rychleji, než jsem plánovala - jak se Siriusem, tak i s Lily.

"No," povzdechnu si, když vycházíme ze třídy - mlčení nikdy nebylo mou silnou stránkou, "jak je na tom James? Vypadal docela vyděšeně."

"To mi povídej," zazubí se na mě. "Madame Pomfryová říkala, že to bude v pořádku. Potřela mu zbytky nehtu nějakým lektvarem. Zítra jde normálně do školy."

"To je dobře," usměju se, ale ve skutečnosti si přeju, aby Potter zůstal na ošetřovně nejméně týden. Mé chabé pokusy o dobývání Siriusova srdce by pak byly mnohem snazší. Naneštěstí mě však nenapadlo přemýšlet nad ostatními jeho kamarády, kteří se u nás vzápětí objevují.

"Čaute vy dva," zdraví nás jednohlasně Peter s Remusem a já, Merlin ví proč, jako na povel rudnu.

Při péči o kouzelné tvory si pak připadám jako nefalšovaný křen, páté kolo u vozu. Jenomže nemůžu odejít, protože si, ano zrovna dneska, ta čarodějnice pro nás připravila práci do dvojic. A jelikož Remus pracuje s Pettigriewem a můj okruh přátel je uboze malý, dala jsem se do party s Blackem.

V duchu tedy odpočítávám každou vteřinu do zvonění. Docela se na setkání s Lily těším. Během posledních dvou týdnů jsme dokázaly najít společnou řeč ohledně knížek, hudby i filmů, což bylo vzhledem k mé situaci nádherně uvolňující. Aspoň na pár okamžiků jsem tak dokázala vytěsnit všechny ty starosti.

Stejně skvěle probíhá i dnešní odpoledne. Bavíme se o naprostých drobnostech a já po chvíli zapomínám, že tohle všechno je jen hra. Ano, je to trochu ironické, ale nakonec si čas strávený v její blízkosti dokonale užívám. Vím, že kdyby na to přišlo, dala by za mě Lily ruku do ohně. Taková už ona prostě je. Bezprostřední, milá, vstřícná a neuvěřitelně inteligentní.

"Co ti tady dělají?!" zvážní najednou a já zmateně koukám okolo, abych zjistila, co se děje.

Tak proto. Napadá mě, když spatřím ve dveřích knihovna Pottera s Blackem, jak na celou studovnu vyřvávají naše jména. Chystám se je zpražit nějakou rádoby vtipnou hláškou, jenomže ještě než vůbec stihnu otevřít pusu, všimnu si Grace, která se nervózně hrbí za Lilynými zády.

Na prázdno polknu. "Ahoj."

"Ahoj," odpoví sladce, ale její oči přímo hoří nenávistí. Vím, že za chvíli vybouchne. "Bavíte se?"

Lily udiveně zamrká. "Chceš se přidat?"

"Ne," odpoví jedovatě a bez jakéhokoliv uvažování stočí svou pozornost mým směrem. "Víš, co? Až se mi příště budeš pokoušet lhát, zkus si vymyslet něco lepšího. Mám těch tvých stupidních výmyslů už totiž plné zuby!"


"Grace, prosím…" snažím se, ale ona mě rázně zastaví.

"Buď zticha!" křičí a já vím, že nemá daleko k slzám. "Jsi ubohá, Beatrice. Stejně jako v prváku. Pořád stejný rozmazlený namyšlený spratek, jehož největší starostí je, kolik má na poličce srovnaných lesků na rty."

Mlčím. Na tohle není co říct.

"To ti jako nestojím ani za pitomou odpověď?!"

"Zdravím holky," šklebí se Black, "snad si neužíváte beze mě? To by mě totiž-."

"Sklapni!" vykřikneme všechny tři najednou a mě v tu chvíli napadne, kde vlastně je madam Pinceová. Za takovéhle představení by nás odsun vynesla minimálně v zubech.

"No," povzdechne si Grace a já tak poprvé ve svém životě vidím, jak se její oči zalévají slzami, "očividně mi nemáš, co říct, takže já půjdu. A víš ty co? Měj se nejmíň stejně mizerně, jak já."

S prázdným výrazem ve tváři sleduju, jak odchází. Jak se definitivně ztrácí z mého života. Volám za ní její jméno jednou, dvakrát, třikrát, jenomže ona dělá, že mě neslyší, protože moc dobře ví, že ji vlastně nemám co říct. Jen bych opakovala tisíckrát ohranou písničku, která ji vůbec nezajímá. Nemusí.

"Tris-," šeptá Lily a soucitně mi pokládá ruku na rameno.

Jenomže v tu chvíli zapomínám na své sny o dokonalých nejlepších kamarádkách i své hloupé divadelní představení. Ignoruju fakt, že mi právě někdo hází záchranný kruh. Nepřeju si nic víc, než být sama. A tak její ruku setřásám stranou.

"Mrzí mě to. Je to moje vina. Kdybych …"

"Ne. Za to si můžu sama," namítám chladně. Ve skutečnosti se však soustředím jen na to, abych tady, uprostřed školní knihovny, nepropukla v pláč. Myslím, že pak by všechna ta potupa byla konečně kompletní. "Jsem mizerná kamarádka."

Na nic nečeká a okamžitě si mě stahuje do svého objetí. Tiskne mi nos do vlasů s nezměrnou starostí i nefalšovanou láskou a mě se najednou zdá můj svět uboze prázdný, protože všichni lidé, kteří mi zbyli, nejsou nic víc, než jen figurky na příliš malé šachovnici.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 E E | 14. května 2013 v 22:49 | Reagovat

omlouvám se... vážně se moc omlouvám... asi se už nikdy nenaučím psát komentáře...
teď se za sebe pěkně stydím a beru to jako výtku směřovanou ke mě, a to odůvodněně. četla jsem snad všechno, ale nenapsala ani řádek...

Nutno říct, že jsem nějak moc nepochopila, co že to má Beatrice za úkol od Voldemorta... vysvětlí se to později?

a co to bylo za vzpomínku, která jí pomohla vykouzlit Patrona? vážně by mě to zajímalo...

horší ale byl ten výstup s Grace. vážně bych to nečekala - právě proto, jak se dřív chovala. předvést scénu pro celou knihovnu? vážně, přišla mi spíš sarkastická, než pokřikující osoba. ale to asi dělají rozhozené pocity.

2 Nina Nina | Web | 15. května 2013 v 10:08 | Reagovat

S těmi komentáři tě úplně chápu, proto se vždycky snažím alespoň něco napsat.

Jsem moc ráda, že se Tris konečně dostává blíž k nebelvírské partě, na druhou stranu mě mrzí, že kvůli tomu ztrácí Grace.
A ano, taky by mě moc zajímalo, co si to vybavila za vzpomínku :-)
Ohledně kvality tvého psaní, asi nemá cenu abych se pořád opakovala, prostě se mi moc líbí, jak všechno dokážeš tak skvěle popsat :-)

3 Rainy Rainy | Web | 15. května 2013 v 21:52 | Reagovat

[1]: Já to nemyslela na nikoho speciálně. Vážně. :) Jsem ráda, že mé povídky někdo čte a pokud uvidím nějakou odezvu, budu pokračovat. :)
Všechny otázky budou postupem času zodpovězeny. Hezky jedna po řadě. Tedy, až na ten úkol... Dělá prostě špeha. :) S patronem to bude ještě docela zajímavé, ale to až později. Nechci předbíhat...
Co říct ke Grace... Já osobně ji vidím jako manipulátorku, co chce mít vždycky všechno pod dohledem. Je generál, věci musí být po jejím. A když nejsou, tak se urazí... :)
Moc děkuju za komentář. ;)

[2]: Ty ano. :) Jsem nesmírně ráda, že tě mám.
Jí taky... Ale brzo pochopí, že pravé přátelství je něco hlubokého... Ne jen debaty o knížkách nebo podobných věcech. A taková Grace zkrátka nebyla. :)
O vzpomínce bude řeč ještě později, několikrát. :)
Děkuju moc ;)

4 Angela * Angela * | Web | 19. května 2013 v 16:16 | Reagovat

Tris je mi čím dál tim víc sympatičtější. Možná je to z lítosti, možná je to velká osobnost, kdo ví :) Ale na druhou stranu se mi ze seznamu oblíbených osob ztrácí Grace. Je tvrdohlavá, ale věřím, že i k ní si jednou najdu cestu.

Kapitola se ti mimořádně povedla, fantastická. Hrozně mě baví ty nepřetržité - vtipné, rozhovory mezi Tris a Siriusem, je to takové pěkné zpestření :)

5 Luné Luné | Web | 20. května 2013 v 21:46 | Reagovat

Stydím se. Především Sladkými sny se procházím moc ráda, utápím se ve tvých slovech a poté se rozplynu, bez žádného komentáře.
Mrzí mě, že jedno přátelství muselo uvadnout a druhé je pouze šachovnicí. Moc se těším, zda si Tris zamiluje svět Pobertů.
A Sirius tady vystupuje přesně podle mých představ :)

6 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 6. července 2013 v 12:31 | Reagovat

Úplně jsem se dostala do pocitů hlavní hrdinky, jako bych to sama prožívala. Doufám, že se co nevidět dostane do dění i Lucius :-D :-).

7 Nebeská Nebeská | Web | 6. července 2013 v 13:50 | Reagovat

No... noooooooooooooooooooooooooo
Hádám, tohle se prostě jednou muselo stát. Škoda je, že jí to nemohla říct... bylo by to holt moc jednoduché, kdyby to mohla udělat.
To, jakou radost jsem měla z předchozí kapitoly... teď si říkám, že...no, je to jako facka, když si připadáš skvěle, otočíš se a někdo ti připomene, jak se věci mají :)

8 cassiopea-black cassiopea-black | Web | 24. července 2013 v 18:30 | Reagovat

přemýšlím, kdy jsem já byla opravdu šťastná :-? nevim, někdy určitě, bylo by smutný, kdyby nikdy, ale nějak si nedovedu žádnej takovej okamžik vybavit, což je možná ještě smutnější... asi bych patrona nevyčarovala :D
nevím, myslím ale, že vzpomínka, kterou si Tris vybavila, byla ta, kdy ji Lucius políbil... hm, uvidíme, jestli se pletu nebo ne xD
čekala jsem, že to s Grace tak dopadne, vlastně to bylo jasný, ale i tak... častokrát kamarádství skončí jen kvůli nedorozumění... snad se to mezi nimi urovná, časem
a ten citát si vybrala perfektně vážně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama