Vendeta: Část třetí

10. srpna 2013 v 0:00 | Rainy |  Vendeta
Tak vás zase po nějaké době zdravím. Jak se vám daří? Užíváte si horka - případně chvilkové pauzy? Já osobně doufám, že pořádně zaprší, ráda bych zase strávila pár hodinu wordu, ale při těch teplotách to prostě nevydržím déle než dvě stránky. Jinak se nemám nic moc. Pořád se tu doma něco děje - chvílemi mám až pocit, že se těším do školy. Ale to si pak vzpomenu na brzké vstávání a hned mám jasno.

No nic. Přeju příjemné čtení.




Tu noc Hazel skoro nespala. Nervózně sebou cukala při sebemenším zašramocení nebo jen obyčejném houkání sovy. Tradovalo se, že místní lesy ovládá po nocích temnota. Zlá mocná síla, která se živí lidským neštěstím a strachem. Pokud na těch příbězích bylo jen něco pravdy, dnes zažívala nevídanou hostinu.

Přesto té noci ovládalo okolí až zlověstné ticho. Jen vítr si nepatrně pohrával s korunami stromů a šustění listů se tak neslo na míle daleko. Hazel ten zvuk uklidňoval. Hladil ji, vyvolával falešný pocit bezpečí. Přesto její smysly pracovaly na maximum. Moc dobře věděla, co všechno se tam venku skrývá. Ale vlky, kentaury i ostatní tvory nejspíše lákaly prostory bývalé akademie. Místo, které navždy ponese krev stovek nevinných lidí a závan smrti.

Unaveně se opírala o špinavou kůru stromu. Vůbec si nepřipadala odpočatější, spíše naopak. Síly jako by ji opouštěly i s každým nadechnutím. Bylo bláhové, domnívat se, že by mohla přes noc nabrat jen ždibec nové energie. Ten strach byla až příliš veliký, nedovolil jí zamhouřit oko.

Když se nad obzorem začaly vznášet první červánky, rozhodla se, že sleze dolů. Nutně potřebovala protáhnout odkrvené, zdřevěnělé nohy a stejně tak i bolavá záda. Chvíli tedy jen tak postávala na místě a čekala, než se jí vrátí do končetin cit. Teprve pak se několikrát prohnula v pase, promnula zápěstí.

A pak si najednou uvědomila, že nakonec je možná přeci jen dobře, že v noci nespala. Teď věděla, kterým směrem se nemá vydat, věděla, kde jsou její nepřátelé. Musela se dožít večera. Pak už jistě bude jednoduché najít pomoc. Škola se měla zítra uzavírat, lidé se budou shánět po svých dětech nebo známých.

Ale ne po ni. A i kdyby, zdejší lesy jsou nekonečné a pusté. Bylo by to, jako hledat jehlu v kupce sena.

Zavřela oči, aby zarazila slzy, které si k ní znovu nacházely cestu. Přála by si, aby byla silnější. Ukázat ostatním, že je schopná dát všechno zase do pořádku, napravit své chyby. Ale v tu jednu chvíli si připadala naprosto ztracená. Protože i když si mu z celého srdce přála ublížit tak, jako on ji, věděla, že na to nemá dostatek sil.

A kdyby jej našla? Kdyby nakonec sevřela v ruce hůlku, dokázala by to vůbec?

Ne. Neublížila by mu. Jen by tam stála. Zničená a zlomená.

Nenáviděla se za to.

~•~

Do oken knihovny se opíraly paprsky zářijového slunce. Hazel se zamyšleným výrazem vzhlédla od lexikonu a zadívala se ven. Musela se usmát, když ji hřejivý dotek zašimral ve tvářích. Za tu dobu, co v Albánii strávila, věděla, že takové dny jsou více než vzácné.

"Ahoj?" ozval se za ní nejistě.

"Ahoj," obdařila nově příchozího zářivým úsměvem. Tom Raddle postával u jejího stolu a s neskrývaným zájmem ji pozoroval. Upíral ni pohled svých uhrančivých očí s nevyřčenou otázkou. To se jí líbilo a její nálada se tak v okamžiku ještě zlepšila. "To počasí," slitovala se nad ním nakonec.

Chlapec nechápavě nazdvihnul obočí, ale nijak víc to nerozebíral. Tyhle jednoduché radosti pro něj postrádaly veškerý smysl. Ale nakonec byl rád, Hazel se příliš často neusmívala, ne takhle upřímně a zářivě. "Co to čteš?"

Sklonila pohled ke stolu. "Ale, jen něco do školy. Trocha teorie nám prý nikdy neuškodí."

"Celý první semestr jsem proležel v knížkách."

Zašklebila se a znechuceně od sebe odsunula tlustou bichli. "Tak to já v plánu rozhodně nemám."

Její reakce ho donutila k úsměvu. Ode dne, kdy se potkali, už uplynul bez mála celý měsíc. Téměř třicet dní a on stále nepokročil na své cestě k odhalení tajemství Hazel Blackové. Byla pro něj jako Pandořina skřínka. Nejraději by se jí hned teď na všechno zeptal, nepustil ji pryč dříve, než dostane alespoň částečně uspokojující odpovědi. Ale pak už by nebylo o co stát, jeho počínání by ztratilo veškerý smysl.

"Pokud chceš dokončit školu…"

To ji naštvalo. Okamžitě stanula od stolu a přistoupila blíž k velkému oknu. "Ale no tak, Tome," zarazilo ho. "Teď tady doopravdy nechci polemizovat nad tím, co zvládnu a co ne. Je to na mě."

Odfrkl si. Občas dokázala být stejně lehkomyslná, jako jeho spolužačky z Bradavic. "Jak myslíš."

Drze protočila oči v sloup. "Neutíkám před minulostí proto, abych teď seděla v knížkách. Chci žít. A vím, že dokážu obojí. Tak prosím," zpříma mu pohlédla do očí, "nebuď jako ostatní, nepodceňuj mě."

Její upřímnost ho zastihla nepřipraveného. Chvíli ji jen tak pozoroval, jak se zastřeným pohledem hledí ven z okna, v tu chvíli už byla někde jinde. Daleko od něj i zaprášené knihovny. Tento dojemný obraz však ani v nejmenším nezměnil jeho názor na její přístup k zodpovědnosti. "Na kdy to máš mít přečtené?"

Pár okamžiků Hazel mlčela. "Na příští týden," řekla nakonec klidným hlasem. "Mám spoustu času," dodala ještě jízlivě.

Tom se musel hodně ovládat, aby jí teď neřekl něco, co by ho v budoucnu mohlo mrzet. V očích se mu nebezpečně zablesklo, neměl rád, když mu někdo vzdoroval, ne takhle. Občasné balancování na hraně snad mělo i své kouzlo, ale tohle ne.

Hazel sebou pod jeho pohledem mírně trhla, ale ani v nejmenším ji nenapadlo se omluvit, přece jenom, i ona v sobě nesla zmijozelskou krev. "Pojďme ven," řekla nakonec s mírným úsměvem. "A věř mi, já to zvládnu."

A zvládla to. Samozřejmě že to zvládla.

Dokázala najít tu správnou cestu.

Konečně se cítila šťastná.

Svobodná.

Volná.

Živá.


Jak se brzy ukázalo, podzim toho roku byl neobvykle teplý a slunný. Většině studentů na tom však ani za mák nezáleželo. Všichni seděli v knížkách, věčně skryti ve svých stínech zkoušeli nové formule nebo si připravovali posilňující či povzbuzující lektvary.

Hazel ne. Zarytě odmítala mořit se v tom nezměrném množství definic a pouček. Zastávala názor, že magie musí vycházet z ní samotné, nikoliv z jejich vědomostí. Vycházelo jí to. Nebyla sice nejlepší v ročníku, ale rozhodně se řadila k těm lepším.

Zrovna seděli s Tomem na starém nádvoří, na tom, kde se před téměř dvěma měsíci setkali poprvé. Hazel měla hlavu opřenou o jeho rameno a se zvláštním nostalgickým úsměvem na rtech hleděla k zapadajícímu slunci.

"Mám pocit, že čas tady plyne nějak rychleji," řekla polohlasem. "I ty stromy. Jsou celé seschlé, není na nich žádné listí. U nás by sotva začínalo žloutnout."

Raddle se usmál. "Nevím, jestli tady čas plyne rychleji, ale rozhodně plyne jinak. Zvlášť letos."

Zavřela oči aby si naplno vychutnala atmosféru toho okamžiku. Chtěla tady takhle sedět navždy. Připadat si odstrčená na konci světa, ale zároveň se cítit v bezpečí. Naposledy nastavila svou tvář slunci, které se vzápětí schovalo za obzorem. Další den byl u konce.

"Máš ráda zimu?" zeptal se najednou.

"Ne," odpověděla bez zaváhání. "Proč?"

Tajmemně se usmál. "Myslím, že podzim brzy skončí."

A skutečně. Hned dalšího rána seznala Hazel, že měl Tom pravdu. Okolní lesy pokryl sníh.

~•~

Zavrtěla hlavou a dala se do běhu. Snažila se utéct před vlastními myšlenkami, i když už moc dobře věděla, že se to nevyplácí. Vzpomínky nakonec jednoho stejně najdou, dostihnou ho, i kdyby se schoval na tu nejodlehlejší hvězdu v galaxii. Přesto pud sebezáchovy v daný okamžik zvítězil

Hlavně přežít. Hlavně přežít.…

Ale bylo to marné.

Vina.

Strach.

Nenávist.

Opovržení.

Touha.

Pomsta.

Vendeta.

Několik pocitů, pár slov, které se ji znovu a znovu hýřily hlavou. A pak pád. Dlouhý, těžký pád k zemi, když se ji do cesty připletl kořen starého stromu. Občas se to stává, natolik zastíníme svou mysl, že nevnímáme okolí. Realita se rozplývá kdesi v mlze, tam, kde se všechno hezké končí.

~•~

Hazel seděla na svém obvyklém místě v rozlehlé jídelně albánského hradu a líně si uždibovala malé drobečky z toustu na talíři. Většina lidí okolo se náramně bavila. Všichni si vykládali o nadcházejícím dnu Díkuvzdání, předbíhali se, kdo z nich stráví několik nadcházejících dnů volna líp, což bylo docela ironické, jelikož nakonec bylo nad slunce jasné, že všichni skončí v knížkách.

"To je zajímavý," zavrtěla hlavou Kate, která se hned vedle Hazel hrbila nad nějakou zaprášenou knihou.

S předstíraným zájmem se k ní natočila, "Copak?"

"Ale, věděla jsi, že vendeta byla v Albánii ještě před pár lety normálně legální?"

Jen stěží dokázala potlačit znechucení. "Co tě na tom tak fascinuje? Vždyť je to k pláči. Místní lidi si asi ještě nevšimli, že středověk už je dávno pryč."

Kate se ušklíbla. "Nevím, Hazel, ale jak by bylo tobě, kdyby někdo zavraždil někoho, na kom by ti vážně záleželo. Nedsuzuj ty lidi, ne tak moc. Nikdy nevíš, co nás v životě potká. Kam nás to zavede."


Jen o několik málo dní později, přesně dvaadvacet, seděla Hazel na stejném místě znovu. V ruce tentokrát žmoulala seschlou bagetu a přitom pročítala jakousi učebnici antické magie. Ruce se jí třásly a žaludek měla scvrklý jako švestku. Nebylo to však proto, že by jí trápily nějaké neblahé předtuchy, ne, prostě jen potřebovala udělat zkoušky. Zvládnout zatraceně období.

Ostatní na tom byli podobně. Ostatně, byl prosinec, ten se vždycky nesl ve znamení učení, testů a námahy.

"Máš tu sovu," protnula najednou ticho Kate aniž by vzhlédla od své knihy.

Hazel bolestně zaskuhrala. S několika nadávkami vztáhla ruku k sově. Teď doopravdy neměla náladu na to, aby četla nějaká psaníčka, které jí bůh-ví-kdo, píše, aby ji otravoval s kdejakou hloupostí. Když však spatřila otcovo písmo, ztuhla.

Se smíšenými pocity konečně odlomila pečeť. Pan Black nikdy nepsal jen tak, byl to zaneprázdněný muž. Stačilo si tedy přečíst jen pár řádků a list papíru se v pravidelných obloucích snesl k zemi.

Ten den si pamatovala úplně přesně. Jeho každý okamžik se před ní rýsoval v dokonalé ostrosti. Viděla ty tváře plné lítosti a v uších jí stále zněla slova útěchy. To bude dobré, uvidíš. Čas všechny rány zahojí. Věci budou zase, jako dřív. Upřímnou soustrast, slečno.

Co si však vybavovala ze všeho nejvíc, byl Tomův výraz, když mu o oné hrozivé události pověděla poprvé. Přiběhla k němu a s pláčem se mu přitiskla na rameno. Jako by najednou zapomněla na všechna ta nepsaná pravidla, které mezi sebou během té krátké doby vybudovali.

"Co se stalo?" zeptal se. "Hazel! Co se stalo?"

"Kess," vydechla. "Je mrtvá." Hlas se jí třásl, přesto pokračovala, "V Londýně v nějakém nákupním centru vypukly nepokoje. Prý se tam objevila skupinka kouzelníků, měli na sobě masky a-."

Raddle na okamžik ztuhnul. Všechny jeho svaly se napnuly. "Je to strašné," řekl nakonec a vzápětí, aby věděla, že on je tady v tuhle chvíli pro ni, si ji přitiskl blíže k sobě. "Ššš," šeptal ji do vlasů. "Ten, kdo to udělal, jistě brzy nalezne smrt. Bude pykat za svoje hříchy."

~•~

Prudce se vymrštila do sedu.

Chvíli zmateně těkala pohledem okolo sebe. Trvalo jen okamžik, než k ní znovu dolehly všechny události posledních dnů. Bolestně přivřela oči. V kotníku ji nesnesitelně tepalo a po kolenou jí stékaly stroužky krve.

Ještě před malou chvílí si myslela, že už dosáhla na samé dno. Představa, že by se věci mohly ještě zhoršit, se jí zdála více, než absurdní. A přesto se tak stalo.

Opatrně se vyškrábala na nohy. Nemohla tam zůstat jen tak ležet, musela jít dál, nebo si alespoň najít nějakou skrýš. Takhle byla všem na očích, zvlášť teď, když už slunce viselo vysoko na obloze.

Touhle chvíli už měla být u sebe doma, užívat si nového bytu, který ji otec koupil. Nejspíš by právě s Kate seděly u stolu a popíjely nějaké víno na oslavu ukončení jejich prvního roku na vysoké. Bavily by se a byly šťastně. Namísto toho leží její kamarádka mrtvá, skrytá pod vrstvou popela.

Hazel se za podobné myšlenky nenáviděla, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala je vyhnat z hlavy. Pořád byly s ní, neodcházely, a i když se jí z toho obracel žaludek, byla si jistá, že s ní zůstanou až do smrti, ať už to má být dnes, či za několik let.

~•~

Kassandřina smrt, ačkoliv se to zdálo být jakkoliv zvrácené, nevídaně změnila vztah, který až doposud panoval mezi Hazel a Tomem. Do té doby, i když si oba nejspíš přáli víc, mezi nimi probíhali jen tiché náznaky jejich skutečných citů.

Hazel už se před ním najednou nesnažila být tolik silná a Tom už nebyl tolik nepřístupný. Shlížel na ni s nekonečnou starostí; nechápal, jak je možné, že někdo tak tvrdý jako je ona, dokáže tak snadno podlehnout vlastním emocím, tak snadno se zhroutit. Snažil se tedy udělat všechno proto, aby se podobná situace už nikdy neopakovala. Pečlivě se s ní učil na zkoušky, které ji rektoři milostivě odložili, byl tak hodný, jak jen mu to jeho temná duše dovolovala.

Toho roku poprvé strávila Vánoce bez svých rodičů. Všechna předchozí léta si ji Emily s Alphardem přehazovali, jednou v Anglii, pak zase v Americe. Jenomže, teď už naštěstí byla dospělá, záleželo jen na nic, jak se svým časem naloží.

Původně plánovala strávit svátky s tátou a jeho rodinou. To se však, pod vlivem nedávných událostí, ukázalo jako vysoce nevhodné. A tak se raději rozhodla zůstat s Tomem v Albánii. Nebyly to však Vánoce v pravém slova smyslu. Neměli žádný stromeček ani punčochy, zdálo se jim to zbytečné. Prostě si jen užívali společného volna.

Tom učil hrát Hazel šachy nebo ji vyprávěl o Bradavicích. Detailně ji popsal každičký detail nádherného stropu ve Velké síni i mohutné měnivé schodiště nebo třeba Komnatu nejvyšší potřeby.

A ona měla pocit, že by ho takhle vydržela poslouchat celou věčnost. Jeho melodický hlas, který ji téměř každého večera ukolébal do klidného spánku.

Nejvíce se Hazel těšila na silvestr. Ten den plánovala už celé týdny. Chtěla, aby Tomovy narozeniny byly v každém ohledu perfektní. Kopila dobré jídlo i drahé víno. Pak už stačilo jen pár mávnutí hůlkou a zaprášená učebna se v mžiku proměnila k jejímu obrazu. Uprostřed větší kruhové místnosti stál malý stůl s bílým ubrusem, na kterém čněl velký zlacený svícen a po jeho boku pak postávaly dvě na první pohled velmi pohodlná křesla.

Byla se svou prací, ačkoliv nebyla nijak složitá, spokojená. Věděla, že Raddle si nepotrpí na žádné honosnosti ani romantiku, dokonce si byla jistá, že netouží po žádných luxusních dárcích. Chtěla pro něj něco jednoduchého. Jednoduchého, ale zároveň osobního

Celý podvečer toho dne se nesl ve znamení příprav. Hazel Blacková nebyla nijak zkušená kuchařka, vrchol jejího umění spočíval v míchaných vejcích se slaninou, přesto se rozhodla, že se překoná, že dovede onu událost k dokonalosti.

Nakonec, když už bylo všechno pečlivě připraveno, seběhla dolů do své ložnice, aby se mohla konečně převléknout. Nechtěla si na sebe brát nic okázalého žádné složité společenské hábity ani přepychové šperky. Nakonec se nasoukala do svých oblíbených kalhot a přes hlavu přehodila bílý pletený svetr. Černé vlasy si s pomocí hůlky lehce navlnila a nakonec jim dodala trochu závěrečného lesku.

Chvíli si pak sama sebe prohlížela v zrcadle. Kdyby jí někdo před rokem někdo řekl, že se její život takhle změní, nevěřila by mu. Přesto byla nesmírně vděčná za tu rychlost, s kterou se teď její svět točil, protože tak neměla čas přemýšlet nad žádnými černými myšlenkami. Oči se jí leskly štěstím, ano nebylo o tom pochyb, ať už té radosti předcházely jakékoliv strasti, teď byla spokojená.

O deset minut později klepala Hazel na dveře Tomovy ložnice. "Ahoj," špitla nesměle.

"Ahoj," odpověděl ji s úsměvem. "Pojď dál."

Chvíli váhala, ale nakonec sebrala veškerou svou odvahu a vykročila kupředu. Doposud u něj nikdy nebyla.

Pár okamžiků nervózně těkala ze strany na stranu. Tomův pokoj byl poměrně prostorný, rozhodně větší než ten, který měla ona s Kate a, což ji trochu zarazilo, panoval v něm dokonalý pořádek. Nejen že se po zemi neválelo žádné špinavé oblečení ani potrhané knížky, postele byly perfektně ustlané a knihovnička urovnaná s nevdanou precizností. Hazel nedokázala odolat, musela alespoň na malý okamžik obdivně přejet po té nevídané sbírce knih. "Vykradl si knihkupectví?" řekla nakonec.

Odpovědí jí byl tichý smích. "Ne. Tolik knih tam myslím ani nemají. Dáš si čaj?"

Skousla si ret. "Mám pro tebe překvapení."

Raddle se zamračil. "Řekl jsem žádné dárky."

Její úsměv mírně povadl, když k němu natáhla prázdné ruce. "Nic nemám, vidíš? Prostě," vydechla, "pojď se mnou, dobře?"

Jeho tváří se prohnal stín. "Fajn," souhlasil nakonec a jemně uchopil její ruku. "Veď mě."

Šli mlčky, oba se nechávali unášet po proudu vlastních myšlenek a otázek. Hazel sžírala nervozita. Měla strach, že ho její počínání rozčílí. Jejich názor na narozeninové oslavy byl takřka totožný. Na druhou stranu, dnešní večer by určitě strávili společně. Jenom by to bylo jiné, ne tolik oficiální.

Opatrně hmátla po klice, ale ještě okamžik před tím, než otevřela dveře, se zastavila. Zdálo se jí, jakoby měla srdce až v krku.

"Vím, že nenávidíš oslavy," začala. "Ale prosím, já to chtěla udělat. Musela. Když ne pro tebe, tak pro sebe. A kdyby ti vadilo i tohle, ber to jako soukromý večírek na oslavu konce roku." A pak, dříve, než si to stačila rozmyslet, se vyhoupla na špičky. "Všechno nejlepší," špitla jen chvíli před tím, než mu vtiskla lehký polibek na rty.

~•~

První rande. První polibek. První sex. První odloučení. První zklamání…

Všechno, co se stalo poprvé, lidem utkví v paměti. Takový je zákon přírody a to, že Hazel by všechny ty vzpomínky nejraději zakopala hluboko pod zem, na tom nic nezmění. Nakonec si stejně jednatřicátý prosinec 1952 bude pamatovat jako jeden z nejúžasnějších večerů svého života.

Ale pak, vedle lásky, tady byla ještě nenávist. Nenávist, která spálí všechno, co se ji připlete do cesty.

Protože nehledě na všechny ty rány, které Tom Raddle svým počínáním způsobil, pořád to byl někdo, kdo dal jejímu životu smysl. Byl to právě on, a nikdo jiný, koho vídala po svém boku, kdykoliv pohlédla do budoucnosti.


Měla tolik snů a tolik cílů. Nekonečné množství představ vepsané do příběhů, z nichž nezbylo nic víc, než hromádka popela.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | Web | 10. srpna 2013 v 19:00 | Reagovat

Páni.
Nevím, kde začít... snad jen se mi líbí to, jak se jim svaly napnou, protože za to můžou oni, ale nic neřeknou, jen tiše dál zametají pod koberec. A toho bordelu tam je čím dál tím víc. Holt, kdyby tohle byl jiný příběh a my čtenáři neznali Toma, asi bychom neměli nejmenší ponětí..
Jinak chudák holka, ta asi nemá nejmenší tušení, s kým si zahrává. Ale to by asi nevěděl nikdo z nás... v té době. :)
Líbí se mi to. Perfektní nápad, už jen čekám, co se bude dít dál a nemám vůbec pěkné předtuchy... :)

2 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 11. srpna 2013 v 17:33 | Reagovat

Na konci mi přeběhl mráz po zádech, jako obvykle když píšeš něco takového - krutého. Umíš to vystihnout tak emocionálně, citově. Moc se mi líbí ten pečlivý výběr slov, vzpomínky zní tak živě. A chování postav, to vystihuješ naprosto dokonale :-).
A zase ta ohraná věta, ale věř mi, že ji myslím smrtelně vážně : "Těším se na další kapitolu!" To ale budeme v půlce srpna, trochu mě deprimuje příchod do nové školy, kde moc lidí neznám, ale je pravda, že doma už mi to taky někdy není po chuti, plně tě chápu. To vstávání mě zabije, minulý týden jsem musela k zubaři a už vstát v osm byl teror :D.

3 cassiopea-black cassiopea-black | Web | 12. srpna 2013 v 15:57 | Reagovat

no, teď nějak nevím, kde začít, co přesně napsat... možná je to i tím, že jsem tu kapitolu četla zrovna dneska... už předtím jsem ti psala, že je mi hlavní hrdinka hodně blízká, co se pocitů týče, a dneska o to víc...
taky se mi moc líbí, jak volíš slova, jak to všechno bez jediného zádrhelu plyne (myslím, co se slohu týče)
vystihnout pocity postav, nechat je trpět, to ti jde xD nemyslim to nijak zle, jen, že prostě máš talent na vystižení temné atmosféry
i to, že je ta povídka takhle rozkouskovaná má svoje kouzlo a myslim, že už se v tom ani moc neztrácím xD
rozhodně nesouhlasím s tvým názorem a stojím si za svým, že tahle kapitola je stejně dobrá, v určitém ohledu možná ještě lepší, než ty předchozí :)
ty jednoslovné věty toho kolikrát řeknou víc než dlouhá souvětí... taky už zase se snažím číst mezi řádky, vidím skryté významy, který tam možná ani nejsou, ale to už je vedlejší xD moje fantazie zkrátka pracuje na plné obrátky, už se nemůžu dočkat, až bude skládačka kompletní, jestli mi rozumíš ;)
to, jak mezi nimi klíčí stále silnější cit se mi taky moc líbí, i to, že Tom přesto zůstal tak nějak svůj a ano, i to, že nebude žádný přeslazený konec... tobě jdou temné příběhy a já je ráda čtu, asi jsem masochista xD
mimochodem, chvílema mi Tom někoho připomíná, asi už jsem paranoidní... ale ten jeho pokoj - pořádek, hromada knih, je mi to blízký a přijde mi to hrozně útulný, svým způsobem
jak už jsem psala, moje fantazie je v chodu, proto mě jedna věta úplně dostala, i když to určitě nebylo jejím účelem: Černé vlasy si s pomocí hůlky lehce navlnila a nakonec jim dodala trochu závěrečného lesku. ... musela jsem se smát, když jsem si představila, jak si Hazel natáčí pramínky vlasů na hůlku :D
no, snad ti ta délka vynahradí čekání na komentář :) já tu povídku prostě musim číst v klidu, nerušeně, abych se do ní mohla ponořit xD
mám ji ráda, to víš... je to i hezkej kontrast, když jsem předtím četla Dreams... Tom vs. Tom xD
když jsem to četla, chvílema jsem si i řikala, že je to originální povídka, myslim, že ji tak do jisté míry vnímám :)
no, stačí, už jsem toho nakecala dost :-x těšim se na další část :)

4 Rainy Rainy | Web | 13. srpna 2013 v 8:44 | Reagovat

[1]: Ještě abys měla pěkné předtuchy, když skoro víš, jak to skončí. :D
Ano.. Ta Tomova reakce je myslím zcela přiměřená. Na jeho chabou obranu lze snad jen říct, že nezamýšlel ublížit přímo její sestře - nebo někdo z jeho kompliců. Což ho však v konečném výsledku ani trochu neomlouvá.
Děkuju moc. :) Jo, myslím, že tohle je jeden z těch lepších nápadů, no..

[2]: Já ráda píšu kruté věci. Zvláš´t tyhle chladné, kdy víš, že se postavy řítí do nebezpečí, ale přitom nic netuší. Děkuju. Moc.  Za všechny ty pochvaly. Jo, kéž by mi takhle dobře šly psát i ty veselejší části.
No, na novou kapitolu se rozhodně těš, ta ještě bude podle plánu - snad. Ale pak nevím. S tou prací je nějak všechno náročnější. :D A ano, taky jsem minulý pátek stávala k doktorce. Jen o dvacet minut později, než budu vstávat do školy (v těch lepších případech) a myslela jsem, že umřu. :D

[3]: Jsem ráda, že ti je hlavní hrdinka blízká. :) Mě v jistém ohledu taky. Nakonec vždycky odhlédnu od původní představy a trochu si to poupravím podle obrazu svého. A Hazel tak trochu představovala záchranné lano. Pomohla mi, když jsem se brodila tím nepořádkem u nás doma. Trochu mě mrzí, že se s ní pomalu loučím..
Žádné slova nevolím. :D Ty volí mě prsty. Ale přesto děkuju. :) Snažím se, aby to bylo plynulé..
Ano ano. Skládačka je téměř kompletní. A pak už v tom budete mít všichni jasno. :) Snad vás nezklamu.
Ty spojitosti by mě zajímaly. :D Asi je z tebe vymámím na skypeu. Upřímně jsem se o nic moc nesnažila. Ale někdy taková pojítka vznikají čistě podvědomě.
Ach ano. Tom. Snažila jsem se, aby to byl pořád on. Tahle část to měla dokázat. Ty pohledy, útok a ještě další věci, které později vyplavou na povrch. Všichni občas v postavách zahlédneme záblesk někoho blízkého. :) Občas tak dokonce i postavy tvořím. V každém případě nevím, jestli je to v tvém případě dobře, nebo naopak špatně?
Určitě jsi mi délkou vynahradila všechno, co jsi ani vynahrazovat nemusela. :D  Moc děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama