Vendeta: Část pátá

8. září 2013 v 0:00 | Rainy |  Vendeta
Tak fajn, přišel čas mi zatleskat. Ne, dělám si legraci. :) Mrzí mě, že tady jsem tak málo, ale nakonec s tím nic nesvedu. Všechno se teď odvíjí od školy - a i když jsou k nám kantoři prozatím milostiví (psali jsme jen dva testy a a avízovaného prozatím není nic), domů se tak jako tak dostávám kolem čtyř. Ale nethle týden by to snad mohlo jít. Mám dva doktory, takže se dvakrát uliju. 3:)

Jinak mám za sebou první taneční. :D To byla legrace. Teda, je mi jasné, že jsem šíleně nešikovná, ale to se snad dopiluje. A snad to dopiluje i můj taneční partner, protože jinak, přátelé, můj život visí na vlásku. No, takže mám za sebou všechny základní kroky, hodinu etikety, mazurku, blues a nějaké to country (miluju country!). Co vy a váš první týden? Jak jste si ho užili?

No, tak, je čas to povídání ukončit. Mám pro vás konečně poslední kapitolu Vendety. Není to úplný konec, ještě mám v plánu napsat krátký epilog. Snad bych ho mohla stihnot do pondělka - ale nic neslibuju. Tak si to užijte. Žádné překvapivé zvrty se nekonají, nebo alespoň myslím. Prostě jen dáme dohormady celý příběh, poslední kousky skládačky...

Příjemné čtení.




Hazel proplouvala chodbou s jakousi nadpozemskou lehkostí. S širokým úsměvem a pocitem nekonečného štěstí kličkovala mezi svými spolužáky. Nijak zvlášť si jich nevšímala, oni se o ni taky nezajímali. Přesto je v duchu trochu litovala - všichni měli své první závěrečné zkoušky teprve před sebou.

Když procházela kolem Kate, spiklenecky na ni mrkla. Víc si vzhledem k dozorujícím profesorům nemohla dovolit. Přesto, už jen spokojený výraz v její tváři mluvil sám za sebe. "To zvládneš, uvidíš," špitla ještě, když postřehla zelenou barvu ve tváři své kamarádky, pak definitivně zmizela.

Samozřejmě, nejprve se bála i ona. Přepadaly ji výčitky svědomí, litovala, že přípravě nevěnovala více času. Její strach vyvrcholil ve chvíli, kdy ji zkoušející sebrali hůlku. V tu chvíli měla sto chutí někam utéct, vzdát to.

"Běž nakonec chodby," radil ji někdo, "tam najdeš obálku s dalšími instrukcemi." Pouze přikývla hlavou, na nic víc se nezmohla. To ho pobavilo, "Neboj, ti první to vždycky nějak zvládnou."

A měl pravdu. Obstála u všech zkoušek, vyvolala i ty nejtěžší kouzla určené pro první ročník. Bez mrknutí oka odrážela kletby a následně pak formulovala i vlastní útok. Protego. Relashio. Anapeo. Depulso. Avifors. Confringo. Byla rychlá, neuvěřitelně rychlá. I když se uvnitř třásla strachy, nakonec na sobě nedala nic znát. Vedení z ní bylo nadšené. Každý si s ní chtěl potřást rukou, osobně ji pochválit za dobře odvedenou práci. Tak nashledanou v září, slečno. Budeme se těšit.

"Tak?" zeptal se nejistě Tom, když ji spatřil na prahu svého pokoje s nečitelným výrazem ve tváři. Hazel si dala záležet, aby se v jejím obličeji nedalo nic poznat, co víc, snažila se, aby vypadala více než nešťastně. "No tak, mluv se mnou!"

Už to nevydržela. Ne, když viděla jeho vyděšený výraz. "Na výbornou!"

Zdálo se, jako by Tomovi spadl ze srdce obrovský kámen. Láskyplně si ji přitáhl do svého objetí a zabořil nos do jejích havraních vlasů. "Dej mi chvíli, dobře? Musím si jen něco zařídit a pak to spolu oslavíme."

Dívka lehce přikývla. Ve tváři jí přitom stále visel stejný spokojený úsměv. "To zní fajn."

Raddle se usmál, oči se mu leskly vzrušením. Všechno se dělo podle plánu, do posledního detailu. "Za pár minut jsem zpátky," věnoval ji ještě jeden rychlý polibek a pak zmizel. Odešel, aniž by se ohlédnul. Působil poněkud nedočkavě.

Nerada zůstávala v jeho pokoji sama. Pokaždé, když k tomu došlo, ji svíral u srdce takový zvláštní pocit. Připadala si tam nepatřičně a cize. Zvlášť, pokud se mezi dveřmi znenadání objevil Kevin, Tomův spolubydlící. Možná už by na to Hazel měla být zvyklá, ale opak byl pravdou. Stále se nesmířila s jeho poznámkami ani narážkami, které častokrát směřoval na její hlavu. Měl rád, když si ji mohl dobírat kvůli vztahu s Tomem.

Poněkud netrpělivě přešla k prostorné knihovně. Povětšinou tady trávila čas přesně takhle. Našla si nějakou zajímavou knížku a v té se pak ztrácela až do Tomova návratu. Ale zdálo se, jako by na něco takového byla toho dne až příliš rozrušená. Dlouhé minuty zkoumala názvy jednotlivých titulů aniž by ji byť jen jediný zajal natolik, že by pociťovala touhu jej vytáhnout.

A pak si najednou všimla, že vzadu, tak, aby si toho jen tak někdo nevšinul, se nachází ještě jedna řada knih. To zjištění v ní probudilo zvědavost a tak, i když se ji její svědomí pokoušelo zastavit, jediným mávnutím hůlky přenesla všechny svazky na nedaleký stůl.

Pak už ji nic nebránilo. Zkoumala je, hezky jednu po druhé. Se zalíbením přejížděla konečky prstů po stoletých zdobených obálkách. Zpočátku se jednalo o poměrně nevinné knihy. Herbáře a jiné odborné publikace. Něco malé taky ze středověké alchymie, pár svazků o nesmrtelnosti. Ale pak, když se dostala k nejvyšší polici, se něco změnilo.

Černá a ještě černější magie. Kletby, které se nepromíjejí. Středověké techniky mučení.

Hazel si přála, aby se dokázala zastavit. Jenomže, něco uvnitř ní ji popohánělo dál. Snad strach, snad zoufalost. Věděla, že druhou takovou příležitost už nedostane. Přímo teď, teď a tady, měla jedinečnou příležitost k tomu, aby odhalila všechny Tomovy záhady. Tajemství, která měla navždy zůstat skrytá.

S nečitelným výrazem stáhla ruku po knize s černo-fialovou obálkou. Hazel si nebyla jistá, čím ji právě tento svazek uhranul, proč sáhla zrovna po něm. Přesto, když jím později listovala, ruce se jí třásly. Zrychleně pročítala názvy jednotlivých kapitol, z nichž ji po zádech běhal mráz. Popisovala smrt i lidské vraždy, zlověstné rituály a další temné věci, o kterých se jí doposud nesnilo ani v těch nejdivočejších nočních můrách.

Zastavila se teprve na dvě stě čtrnácté stránce. Viteál aneb Jak zachovat lidskou nesmrtelnost. Hazel by nejspíše pokračovala dál, o něčem takovém v životě neslyšela a v porovnání s tím, jaké hrůzy nesly předchozí listy, se jí to nezdálo ani nikterak zajímavé. Tedy, až do chvíle, dokud si nevšimla Tomova úhledného písma.

Sedm. V moci je síla. Prsten. Deník. Hepziba Smithová. Šálek Helgy z Mrzimoru. Medilon. Vznešená krev. Diadém Roweny z Havraspáru. Albánie. Nesmrtelnost. Vražda. Londýn. Mudlové si zaslouží smrt. Lord Voldemort. Hazel.

A ten obrázek. Kresba hada, který znovu a znovu vylézá z lidské lebky. Na ruce muže, který je zahalen v černé kápi jako noc.

Okamžitě knihu zavřela a hodila s ní o nejbližší stěnu. V tu chvíli ji pohlcoval jen čistý vztek. Nic víc, nic míň. Trvalo však jen krátkou chvíli, než se uklidnila natolik, aby si uvědomila, že Tom se nic z toho nesmí dozvědět. Kouzlem přivolala knihu zpět a jen chvíli po ní i všechny ostatní kousky z Raddleovy tajné sbírky. V tu dobu už z ní zlost pomalu odcházela. Nahrazovalo ji něco jiného; něco mnohem krutějšího. Krátká apatie, poslední hradní zdi, jež už brzy měly lehnout popelem.

Naposledy se ohlédla za prázdným pokojem. Slunce se stále opíralo o okna věže a halilo tak místnost do příjemného zlatavého světla, ale najednou se už nic nezdálo tak krásné. Hazel měla však pocit, jako by zestárla o několik let. Všechna tíživá poznání, lži i polopravdy k ní dopadaly jako těžké sněhové vločky. Nenechaly ji zamhouřit oka, aniž by jen na jeden jediný okamžik nezahlédla střípek minulosti.

S posledním vydechnutím zaklapla dveře. V duchu přitom děkovala svému strachu, který jí držel pohromadě. Obavám, které jí zabraňovaly propadnout hysterii či zoufalství. Nemohla si dovolit upustit uzdu svým emocím dříve, než stane ve vlastní ložnici.

Chodbami kráčela jako duch; tiše proplouvala hradem s nepřítomným výrazem ve tváři. Studenti vyšších ročníků kolem ní procházeli a zvědavě se za ní ohlíželi, každý, dokonce i on poznal, že něco není v pořádku.

"Hazel?" ozvalo se před ní a ona na malou chvíli pocítila úlevu. Trvalo však jen okamžik, než k ní dolehla všechna poznání. "Stalo se něco?" zeptal se starostlivě. "Jsi celá bledá."

Snažila se působit klidně, ale nedokázalo to. Polekaně od něj ustoupila o několik kroků, pohled sklopený ke špičce jeho bot. V tu jedinou prchavou chvíli na něj chtěla řvát, vylít si tu zlost, zbavit se špíny, která ji uvnitř trhala na kusy. Ale když pak otevřela ústa k odpovědi, vyšla z nich pouze slova omluvy. "Promiň. Já, zamotala se mi hlava. Půjdu si prostě lehnout."

"Neměl bych tě doprovodit na ošetřovnu?"

Zavrtěla hlavou. "Ne. Zvládnu to."

Z jeho tváře čišela nejistota. Neměl nejmenší tušení, co se stalo. Ta skutečnost ho ničila. Nejistě k ní natáhl ruku na znamení, že je tady s ní a může mu říct, ať už je to cokoliv, o všem, co ji trápí. Ale jen okamžik předtím, než se jejich prsty propletly ustoupila Hazel na stranu. Vypadala jako duch. Prázdná skořápka.

"Nech mě být," vykřikla rozhořčeně a vzápětí se dala na útěk. Běžela chodbami, míjela je jednu za druhou, dokud konečně nestanula před svým pokojem. Sotva se za ní zaklaply dveře, zhroutila se Hazel k zemi.
Teprve tam dovolila všem stínům i emocím, aby ji dohnaly. Aby ji znovu stáhly ke dnu, tam kde se ztrácela celý svůj život.

~•~

Les už dávno pohltila tma. Dokonce i svit kouzelné luny byl zastíněn nekonečným hávem šedivých mraků, ve kterých se ztrácely vršky nejvyšších stromů. Ona však zůstávala stále na stejném místě. Apaticky seděla u bílého králíka, znovu a znovu ho hladila po jeho bělostném kožíšku, jakoby doufala, že mu tak vrátí život.

Většinu jejich starostí odvál vítr. Zdálo se, jako by už na ničem nezáleželo. Myšlenky, jež jí hýřily hlavou, byly prosté, zbavené všech zbytečných útrap a složitostí.

A tak, aniž by to Hazel vůbec tušila, začala se kolem ní stahovat temnota. Vlci hladově hleděli na mladou dívku hladící to ubohé zvíře, nad hlavou kroužili draví ptáci. Avšak, něco těm tvorům bránilo zaútočit, něco je drželo zpátky. Byla to magie. Zlá a zrádná jako sama smrt.

Teprve houkání sovy ji vrátilo zpět do reality. Polekaně vzhlédla ke korunám stromů, jako by se právě probudila ze stoletého spánku. Nakonec však svěsila hlavu opět dolů. Už nemělo cenu bojovat. Kdyby si nedala ten hloupý slib, kdyby nepřísahala, že se je alespoň pokusí pomstít, zabila by se sama. Jenomže svět se musel dozvědět pravdu. Až přespříliš nevinných lidí pyká za Raddlovy hříchy.

"Vážně si myslíš, že se odsud dostaneš živá?" Jeho hlas prořízl tichý les jako výstřel.

Sklopila víčka. Ne,odpověděla mu ve svých myšlenkách.

"To se na mně ani nepodíváš?" uchechtl se. Nakonec se neukázala být ani zdaleka tak silnou, jak se domníval. Seděla tady na zemi; v náručí tiskla mrtvého králíka. Byla tak přízemní, tak obyčejná. Dokonce v sobě nebyla schopná najít dostatek síly pro nitrobranu. Zklamala ho.

"Já jsem zklamala tebe?" smála se. "Nejprve by sis měl zamést před svým prahem, Tome. A teprve pak soudit ostatní."

Její reakce ho překvapila. Přece jen, nejlepší obrana je útok. "Nakonec stejně nezáleží na tom, co všechno se dozvíš. Dnes nalezneš smrt."

Chabě se usmála. "Tak proč přede mnou skrýváš tok vlastních myšlenek, čeho se bojíš?"

"Ty hloupá holko!" vykřikl zlověstně, ale Hazel zůstávala nanejvýš klidná, už ji nemohl nijak vyděsit. Ztratila o něm veškeré iluze. "Nemáš nejmenší tušení, do čeho ses zapletla-."

"Proč?" zeptala se a vzápětí se za ním konečně ohlédla. Její hlas zněl poněkud přiškrceně a její oči přetékaly bolestí. "Proč se nemůžeš smířit s tím, co máš; proč, chceš víc?"

Raddle na ni nechápavě zíral. Zdálo se, jako by nerozuměl ničemu z toho, co se mu snaží říct. Ta dívka stojící před ním už nebyla Hazel Blacková. Stala se z ní jen prázdná skořápka. Po jejím srdci, tom, které ji dělalo tak jedinečnou, nezbylo nic víc, než obrovská díra.

Nebyla to její rodina, před kým jim měl chránit, byl to on sám.

A tak, na jeden jediný prchavý okamžik, dohnalo Toma Raddlea jeho svědomí.

Všechny ty přísahy a sliby, jež nikdy neplánoval proměnit ve skutečnost, najednou naplnily jeho černou duši lítostí.
~•~
Hodiny na kostelní věži už dávno odbily půlnoc, když se Tom Raddle vracel zpátky na hrad. Během posledních dnů podnikal tyto výpravy častěji a častěji. Večer po setmění se opatrně vykradl ven ze školních pozemků, aby pak nad ránem vrátil s pocitem zadostiučinění. Většinou cestoval do Londýna, nebo jiných velkých měst, kde se to přímo hemžilo mudly. Jeho práce tak byla mnohem jednodušší, efektivnější.

Toho večera však Anglii nenavštívil. Dlouhou dobu jen tak bloudil lesem, přemýšlel o svých činech. Na krátkou chvíli ho snad přemohl i pocit vinny. Ten však po chvíli odvál vítr, když ho pohltil vztek. Ostatně, tahle emoce mu byla mnohem bližší, byla pro něj stravitelnější než všechny ty výčitky, jež jej stíhaly celičký den.

Povětšinou při svých návratech nikoho nepotkával. Hrad už si tou dobou žil svým vlastním utichlým životem. Studovny byly prázdné, společenské místnosti potemnělé. Zvláště pak teď, při zkouškovém období. Možná proto ho tolik překvapilo, když u nedalekého stolu zahlédl lehké mihotavé světlo. Stačil mu jediný pohled, aby tu osobu, dívku, okamžitě poznal. Zhluboka se nadechl a konečně udělal první krok jejím směrem.

Seděla nad knihou, starou učebnicí obranných kouzel, u které kdysi i on sám strávil před prvními zkouškami spoustu času. Rychle pročítala jednotlivě řádky. Možná až příliš. Tom si už v tu chvíli, když tam za ní jen tak tiše stál, moc dobře uvědomoval, že se ani nesnaží věnovat jednotlivým frázím příliš pozornosti. Stačí, že ta písmenka zaměstnají její mysl natolik, aby byla sto normálně dýchat.

"Hazel?" zeptal se opatrně, ale ona se neotočila.

"Chci být sama, Tome," zašeptala třesoucím se hlasem, který jasně vypovídal o opaku jejich slov.

Položil ruku na její rameno a mírným tlakem ji donutil, aby se k němu otočila čelem. Neplakala, jak se původně domníval. Co víc, vypadala stejně, jako kdykoliv jindy. Jen snad oči, jejich prázdných pohled, z kterého mu běhal po zádech mráz. Bez jakýchkoliv zábran setřásla jeho ruku na stranu. "Musím se učit."

Stisknul oční víčka pevně k sobě. V duchu si znovu opakoval všechno to, o čem se marně přesvědčoval v lese. Nevinnost. Dobré úmysly. Větší dobro. A tak tam jen tupě stál. Neschopný jakéhokoliv slova, či pohybu. Pozoroval dívku, která se najednou zdála křehčí než okvětní plátek růže, jak tiše kráčí k oknu.

"Kess milovala Vánoce," řekla nakonec. "Strašně ráda vystřihovala takové ty mudlovské vločky z papíru. Byly naprosto všude, kam se člověk jen podíval. A když jsem zrovna trávila Vánoce s mámou, vždycky mi jich poslala plnou krabici. Pár jich mám i tady v Albánii. Pro štěstí."

Dříví v krbu příjemně zapraskalo. Hazel se nepřítomně objala kolem ramenou a toužebně se zadívala k nedalekým lesům. Ve chvílích jako byla tato, vždy litovala, že ustala ve své snaze stát se zvěromágem. Teď by dala cokoliv za to, aby se mohla proběhnout, nebo třeba i proletět venku. Být volná a nespoutaná.

"Kolik jí bylo?" zeptal se najednou Tom.

"Jedenáct," odpověděla pevným hlasem. "V září by nastoupila do Bradavic. Občas jsem jí záviděla," dodala po chvíli. "A vlastně ani nevím co přesně. Prostě jen, kdykoliv jsem se na ní podívala, měla jsem pocit, že přesně taková jsem měla být, taková jsem chtěla být."

Při těch slovech se jí tváří přehnal temný stín, který strávil i poslední zbytky radosti, jež ji smutek posledních dní přenechal. Jakýsi hlas v její hlavě ji našeptával, aby mlčela, aby si všechny ty vzpomínky, teď zproštěné vší viny, nechala pro sebe. Ale nedokázala to. Slova jednoduše plynula z jejich úst nehledě na jakékoliv zábrany či předsudky.

"Byly jsme si tolik podobné. Ona a já. Milovala stejné knihy, jaké jsem v jejím věku čítávala já, poslouchala stejnou hudbu, nikdy si nehrála s panenkami. Ale když se jeden podíval pořádně, hluboko uvnitř jsme byli naprosto odlišné. Kess byla vždycky veselá a měla spousty přátel mezitím, co já nejraději trávila volný čas zalezlá v tátově pracovně. Všichni ji milovali, dokonce i moje matka. Tak krásná, tak roztomilá, tak rozumná. Dokonalá."

Po Tomových zádech znovu přeběhl mráz. Ten pocit, kdy se z člověka nestane nic víc, než odložená hračka, dobře znal. V sirotčinci, kde až do svých jedenáctých narozenin trávil prakticky každý den svého života, se mu to stávalo často. Mnohokrát zasněně pozoroval z okna svého pokoje, jak potemnělou ulicí kráčí maminky se svými dětmi. Dokud se sám nerozhodl, že nastal čas to změnit.

"A víš, co bylo nejhorší? Měla tátu. Každičký den svého úžasného života měla poblíž člověka, kterého jsem se já musela vzdát, toho nejlepšího kamaráda pod sluncem. Učil ji hrát šachy mezitím, co já žila se svou mámou a jejím obscénním přítelem. Brával ji na fotbal, do kina, kamkoliv jen chtěla."

Raddle k ní opatrně vykročila a lehce, tak aby se ho nelekla, ji chytil za ramena. Samozřejmě, na světě existovaly mnohem smutnější příběhy, on sám přece vyrůstal bez rodiny, byl obětí lektvaru lásky, ale najednou se mu zdálo, jakoby všem ostatním osud nadělil do vínku mnohem více síly. Hazel Blacková bojovala se svým údělem, jak jen bylo možné, nakonec to však nestačilo a ač se to snažila sebevíc skrývat, svůj pomyslný boj se životem prohrávala.

Dívka si povzdechla. "Nakonec je to stejně všechno marné, ne?"

Chvíli ji zamyšleně pozoroval. V ten jeden okamžik se mu zdála Hazel strašně stará a moudrá. Připadalo mu, jakoby snad znala všechny útrapy, které může lidský život nabídnout, nebo jakoby snad věděla o světě něco, o čem nikdo nic neví, něco, čeho se lidé bojí už od nepaměti věků.

"Co myslíš?

Hazel vyhledala v okně odraz Tomovy tváře a po chvíli se zpříma zahleděla do jeho temných očí. "Nezáleží na tom, jak moc je člověk šťastný. Nakonec o to štěstí stejně přijde. Osud se o to postará. I kdyby to mělo znamenat smrt."

~•~

Toho večera si slíbil, že už nikdy neudělá nic, co by jí mohlo byť jen trochu ublížit. Snažil se ji střežit, jako ten nejcennější poklad, lahvičku tekutého štěstí nebo slzy ptáka fénixe. A přesto, když nad tím teď uvažoval, nikdy to nebyl soucit, který by ho k ní přitahoval. Něco na ní bylo, něco kouzelného, něco, co ji odlišovalo od všech ostatních lidí, které doposud potkal. Duše čistá jako právě spadlý sníh, květ bílé lile na dně černého jezera.

Nikdy si nebyl jist, zda je to láska, ale nakonec nemohl popřít, že během posledních deseti měsíců mezi nimi vzniklo cosi zvláštního. Osud mu připletl do cesty dívku, jež byla ochotná najít si cestu k jeho srdci, přijmout jej i se všemi nedostatky.

Teď na tom však více nezáleželo. Všechno se rozpadlo v prach.

"Protože v to věřím," pronesl zlověstně. "Svět už je takový. Vždycky byl a vždycky bude. Jen silní přežívají!" Na svá poslední slova dodal Tom Raddle většího důrazu. Snad proto, aby nebohou dívku ještě více vylekal, snad proto, aby zastavil tok všech těch destruktivních myšlenek a vzpomínek.

Hazel zavrtěla nechápavě hlavou. Nikdy, za celý svůj život, nepotkala nikoho tak marnotratného, jako byl on. Měl všechno, o čem mohl běžný člověk snít. Skvělé přátele, přítelkyni, která pro něj byla ochotná jít až na kraj světa, žádné závazky a perspektivní budoucnost. Nakonec byl šťastnější než ona. Nikdy neměla čas být dítětem a pubertu viděla jen z rychlíku. Dospěla příliš brzy.

"Jednou tě dožene, Raddle. Tvá vlastní pýcha tě stáhne ke dnu."

Na tváři se mu vykouzlil až nepřirozeně krásný úsměv a v očích mu tančily malé jiskřičky čehosi nepopsatelného. Hazel se najednou zdála být tak přízemní, tak obyčejnou. Snažila se ho napravit, dát dohromady duši člověka, která k tomu nikdy nebyla předurčena.

"Nesnaž se mi tady kázat o životě, Hazel. Nic, vůbec nic, o mně nevíš."

~•~
Od dne, kdy Hazel odhalila Tomova tajemství, uběhl už bezmála týden.

Dlouhých šest dní, které strávila zavřená ve svém pokoji rušena jen občasnou společností Kate Whiteové, či jejího přítele Grehema Graye. A přestože už přešlo tolik času, pravda se nezdála být o nic méně bolestivá, ba naopak. To poznání naplňovalo každičký okamžik jejího života strachem a nejistotou. Věděla, že jednou bude muset vyjít ven, čelit kruté realitě.

Její stav byl však stále zahalený rouškou nejistoty. Kate na ní naléhala téměř bez ustání. Ptala se jí, co se stalo, proč se najednou Tomovi tolik vyhýbá. Ale Hazel ji nedokázala říct pravdu. Pravdu, která ji ničila pokaždé, jen na ni pomyslela. A tak namísto toho pokaždé jen vyhýbavě odpověděla: "Něco jsem zjistila, Kate. Myslím, že má přede mnou nějaké velké tajemství. Myslím, že mu na mně nikdy doopravdy nezáleželo…"

Nebyla to lež, ne tak docela. Vlastně to podala jen jinak, trochu zjednodušeně a bez zbytečných detailů; příkras, které stejně měly pro bezpečí jich obou navždy zůstat skrytá.

Zprvu měla Hazel štěstí. Než skončily zkoušky, dařilo se jí držet se stranou. Tom měl tou dobou totiž hlavu plnou jiných starostí. Musel přečíst těžké knihy, vypilovat poslední drobnosti. Ale jen sotva minul poslední květen, věci se změnily. Raddle začal být ve svých otázkách neúprosný, navštěvoval je téměř každý den. Nikdy se však nedočkal žádných odpovědí.

Stejně tomu bylo i toho dne. Hazel se zrovna skláněla u psacího stolu nad listem pergamenu, kde potvrzovala otci jejich zítřejší setkání. Těšila se, strašně moc se těšila, až odtamtud odjede. Dá na tři měsíce sbohem Albánii i celé antické magii. Potřebovala si odpočinout, nabrat ztracené síly, promyslet, zda se sem chce po prázdninách vůbec vrátit.

Když v tom utichlý pokoj prořízlo rázné zaklepání na dveře. A pak, jen sotva Kate otevřela dveře, začalo to všechno nanovo.

"Ne, nepustím tě za ní… Nezajímá mě, co si myslíš, já vím, že ty jsi až ten poslední člověk na světě, kterého by teď chtěla vidět…. Co?! Zbláznil ses?!.... Potřebuje? Tebe? Myslím, že by jí bylo líp, kdyby tě nikdy nepoznala."

Hazel zavřela oči. Měla pocit, jako by se jizva v jejím srdci s každým dalším Kateiným slovem jen prohlubovala. Rázně vstala z postele a vyšla ke dveřím. Pro jednou se rozhodla být odvážná. Ale sotva ho uviděla, jak stojí ve dveřích, jakým zlostným pohledem zahlíží na její kamarádku, okamžitě couvla zpátky. Potřebovala čas.

Toho dne vpodvečer však musela vyjít ven, aby poslala výše zmíněný vzkaz. Naschvál si vybrala tu nejsložitější cestu, takovou, kudy chodili lidé jen málokdy. Naneštěstí, a Hazel ani v nejmenším nepochybovala o tom, že v tom byly Tomovy intriky, byla v polovině cesty, když se jejich cesty střetly.

První okamžiky na sebe jen tak mlčky zírali. On naoko starostlivě, ona vyděšeně.

"Musím jít, řekla nakonec," a bez jediného zaváhaní se rozeběhla pryč tak rychle, jak jí jen její nohy dovolily. Míjela chodby, jednu za druhou, a ani jedinkrát se přitom neohlédla zpět. Věděla, že běží za ní, věděla, že mu nemůže utéct. Strach jí však nedovolil to vzdát. Popoháněl jí dál kupředu až do chvíle, dokud ji pevně nesevřel kolem paže.

Když se zastavili, měla Hazel pocit, jakoby stáli uprostřed ničeho i všeho zároveň. Okolní krajinu halilo šero, na obloze se pomalu objevovaly první hvězdy. Připomínalo jí to ten večer, kdy se setkali poprvé. Tehdy také pozorovala stromy vlnící se pod náporem věru a přemýšlela při tom o koncích a nových začátcích.

Chvíli tam jen tak mlčky stáli. Nechávali se unášet kouzlem okamžiku. V tu jedinou chvíli se totiž zdálo, že všechno je tak jak má. Tomova ruka stále spočívala na té její a oběma se jim na tvářích zračil lehký úsměv.

"Co se stalo, Hazel? Proč ses mi poslední dny tolik vyhýbala?"

Zavřela oči a nechala se unést představou, že by mu prostě mohla lhát, nechat si pro sebe všechna ta tajemství i špínu. Ale nemohla to udělat, nedokázalo. Byla až příliš slabá. "Něco se stalo. A prosím," naléhala, "nechtěj po mně abych ti řekla víc."

To ho zarazilo. On rozhodně nebyl jedním z těch, kteří by jen tak seděli v koutě a nechávali se přitom užírat nejistotou. "Co se stalo?"

"Moje matka je nemocná. Má rakovinu," zalhala rychle. "Nemůžu tady dále studovat, musím se vrátit za ní do Ameriky. Postarat se o ní a tak."

Zpočátku nic nenamítal, přestože věděl, jak hlubokou nenávist Hazel ke své matce trvá. Věděl, že lidé dokážou být často ve svých citech velice pošetilí a slabí. Co ho však zarazilo, byl její postoj. Od té chvíle, kdy ji zastihl nepřipravenou na chodbě u knihovny, se mu ani jedenkrát nepodívala do očí.

"Jak dlouho to víš?" zeptal se nakonec.

Pokrčila rameny. Snažila se působit pokud možno, co nejpřirozeněji, ale v duchu věděla, že hra je příliš vysoká. Nikdy nebyla dobrou lhářkou, ani jako dítě ne. A teď už jen proti ní mluvilo srdce bijící jako na poplach, zpocené ruce, třesoucí se hlas. "Asi týden."

Zamračil se. "Proč jsi mi to neřekla?"

Srdce jí pukalo bolestí, když se mu konečně pohleděla do očí. Naivně doufala, že tak jejím slovům snáz uvěří, že si ušetří své všetečné otázky a nechá jí být. Cosi uvnitř ní stále věřilo v omyl, jakési nedorozumění.

Ale Tom Raddle se v tu chvíli ponížil k něčemu, za co se nenáviděl ještě mnohem dříve, než k tomu vůbec došlo. Jediným pohledem, tichým neverbálním kouzlem nahlédl do její mysli a zpřetrhal tak vše, co mezi nimi ještě zůstalo.

Viděl ji, jak nervózně přešlapuje v jeho pokoji, jak pročítá názvy knih i jak následně objevuje jeho tajnou sbírku. Sam přitom pocítil část jejího vzrušení, které ji tehdy ovládlo. Ale stejně tak k němu dolehly strach a vztek, když v rukou sevřela Tajemství magie nejčernější.

Sotva kouzlo ukončil, padla Hazel k zemi. Vysíleně se sesunula do vlhké trávy a dala se do usedavého pláče. Její zoufalství se zdálo být dokonáno.

"Co všechno víš?" zeptal se ji chladně, ale ona jej naprosto ignorovala. Vyděšeně si tiskla kolena k sobě ve falešné iluzi bezpečí. "Ptám se tě naposledy! Kolik toho víš?!"

"Skoro nic," vysypala ze sebe. "Většině z toho jsem nerozuměla."
Pochyboval o tom, samozřejmě, že ano. Ta knížka obsahovala až příliš mnoho informací, spousty poznámek a tajemství, které by ho mohly bez mrknutí oka stáhnout ke dnu. Ale když se znovu pokusil nahlédnout do její mysli, přišla mu do cesty silná bariéra.

"Proč si mě do toho zatáhl?" zeptala se po chvíli ticha tím nejpevnějším hlasem, na který se zmohla. "Co já s tím mám společného?!"

"Nikdy jsem nechtěl, abys-."

"Lháři!" vykřikla zoufale při vzpomínce na své jméno zaspané na těch zažloutlých stránkách a nepříjemně se ošila. "Všechno to jsou prachobyčejně lži!"

"Nevím, co bych ti na to měl říct. Neexistuje způsob, jak bych tě mohl přesvědčit o opaku. Nehledě na to, kde je pravda."

Pocit bolesti v tu chvíli nahradila čirá zlost. Všechna ta slova plynoucí z jeho úst ji dováděla k nepříčetnosti. Nenáviděla ho, za všechno to, co udělal i neudělal, a nenáviděla sama sebe, že se dostala do takové situace.

"Nemusím se před tebou ospravedlňovat. Ani nic vysvětlovat."

Postavila se. "Ne," řekla pevným hlasem, z kterého čišelo odhodlání, "to doopravdy ne. Chci ale vědět jednu věc, jednu jedinou. Byl jsi před Vánocemi v Anglii? Byl jsi v Londýně ten den, kdy zavraždili mou sestru?"

~•~

Měl pravdu. Samozřejmě, že ano. Kdysi byla přesvědčena o tom, že zná všechna jeho tajemství i ty nejtemnější kouty jeho duše. Vyprávěl jí ty příběhy, z kterých jí často běhal mráz po zádech, ale které se nakonec ani trochu neblížily skutečnosti. Nakonec totiž měla tu čest pouze s tou nejčistší částí Raddleovy duše, té, do níž se bezesporu zamilovala.

Třeba někdy příště, v jiném životě. Třeba si k sobě znovu najdou cestu.

"A záleží na tom? Možná, že jsem tě znala líp, než kdokoliv jiný."

Vysmál se jí. Samozřejmě, že zpochybnil všechna její slova. Byl si tolik jistý svou pravdou, odmítal si připustit jakoukoliv jinou možnost. Ten postoj čišel z každého jeho gesta i z výrazu v jeho tváři. Neomylný, dokonalý, nepřemožitelný. "Má moc roste každým dnem a dokonce i právě teď, mezitím co spolu hovoříme, se po Británii šíří zvěsti o černokněžníkovi, který vrátí svět do rukou kouzelníků. Nikdo mě nezastaví."

"To už se nejspíš nedozvím, že?"

Odfrknul si. "Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo."

"Myslím, že teď už není jiná cesta."

"Ne."

"Ne."

Hazel zavřela oči jen zlomek okamžiku předtím, než k ní Tom pozvedl hůlku. Avšak sotva se tak stalo, vyslala jeho směrem tolik pocitů a emocí, kolik dokázala. Dala do nich všechno. Svou lásku, starostlivost i vděk ochromený nenávistí. Připomněla mu první polibek, společné večery v knihovně i výlet do Francie, kdy si konečně přiznala, že je do něj zamilovaná.

To bylo naposledy, co mu dovolila nahlédnout do své duše, naposledy, kdy mu odhalila své srdce.

Pak temný les prořízl jediný paprsek zeleného světla.


A dívka, jež nikdy nevěřila ve šťastné konce, padla mrtvá k zemi.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lizz Lizz | 8. září 2013 v 9:59 | Reagovat

Wooow :O Tak z téhle kapitoly se klepu ještě teď. Vlastně mně došla všechna slova, ta kapitola je tak přenádherná ! Měla by si tuhle povídku vydat jako knížku. Teď a tady. Tvoje povídky se čtou mnohem líp než díla nějakých slavných spisovatelů, vážně :) Jen trochu víc sebevědomí a voala, knížka je na světě :) Opravdu by si na sebe měla být pyšná, protože tyhle řádky by napsal jen hotový spisovatel ;) Jsem z toho ještě taková dojatá, ten konec byl ... Wow 8-O Nejkrásnější kapitola, opravdu :)

2 Nebeská Nebeská | Web | 8. září 2013 v 10:43 | Reagovat

Ha, vidíte ji? Už je ve škole a už je to tady s těma doktorama!! :D Ne, upřímně, já začínám mít docela dobrou alergii na chlad - vždycky to začíná smrdět tím, že budu nemocná. Ještě, že v práci máme vedro, jako v létě.
Jestli se taneční partner nedá dohromady, dupni mu podpatkem na nohu a on si to ještě hodně rozmyslí... :D

[1]: No jsem docela zvědavá, co na to řekne Rowla, až Rainy vydá povídky na její vymyšlený příběh. :D Nejsem si jistá, jestli pak nebudu muset své kolegyni kupovat náhradní ruce, až jí je někdo usekne. :D

No, ale zpátky k Vendetě. Rainy, tvůj komentář "snad se ti to bude líbit", nebo "je to prostě hrozné" - jak jsi zmiňovala, že se to jen zhoršuje, co se týče kvality... je to blbost. Protože tahle kapitola je parádní.
Nejen, že se mi dost líbí to, jak ty skládanky do sebe krásně zapadají... ale upřímně, je tam obrovský skok mezitím Tomem, kterého poznala a potom tím, který ji zabil. Líbí se mi to, měla jsi to báječně promyšlené.
Upřímně řečeno, hrabat se jí v mysli bylo od něj pěkně hnusný. Ale že mě to překvapuje, že?
Ale stále jsem zmatená... jo, teď když jsi mi to vysvětlila na skypu, orientuji se.... nebyla jsem si totiž jistá, jestli k ní něco cítil, nebo ne. A co dál, proč byla napsaná na tom seznamu?
Možná bych se měla probrat ze spaní, přehlédla jsem něco? 8-O
No, nakonec ti dávám na 1, drahouši :P Jen tak dál.

3 Clara Black Clara Black | Web | 9. září 2013 v 11:54 | Reagovat

A jsem tu zase... a opět nemám slov. To se vždycky tak zarazím a budu zírat na monitor s otevřenou pusou, když si u vás něco přečtu? :-D (Myslím to dobře xD) Ale tak... pár slov bych k tomu měla. Sice krapet jednoznačných, ale nechci tu blekotat o ničem. Tahle povídka je prostě úžasná. Ne.. je dokonalá. Je dokonalá a zkrátka se mi mooooc líbí :D A i ten obrázek je úžasnej :D To sis dělala sama, ten obrázek? :D

4 Rainy Rainy | Web | 9. září 2013 v 17:37 | Reagovat

[1]: Myslím, že tady někdo přehání - i když mi to velice lichotí. :) Jsem ráda že se ti tahle kapitola tak líbila... Nakonec se asi docela povedla, i když její začátky byly naprosto strašné. Moc děkuju. ;)

[2]: Ach má drahá, jak jsem zjistila uliju se jen z jedné hodiny. Takže si tady ze mně neutahuj, laskavě. :P :D A navíc jsou to zubaři, abys věděla!
:) Ale já si tím vážně nemůžu být nikdy jistá. Když napíšu něco, co se líbí mě, jen málo kdy se to líbí v té míře i ostatním. :) Tahle část se nakonec, uznávám, docela povedla. Tak ještě aby se vyved epilog. Al znovu moc moc moc děkuju. :)

[3]: :D To mě pobavilo. Třeba jo a třeba ne. Záleží na tom, co od nás otevřeš. :) Moc děkuju, jsem ráda, že se ta povídka nakonec líbila.
S obrázkem mi pomohla Penny. Dělala tu animaci na začátku.

5 Clara Black Clara Black | Web | 10. září 2013 v 12:20 | Reagovat

[4]: Ahá :D A k tomu, co jsem říkala... no, vy tu máte všechno takový... úžasný :D Takže si stačí jen něco vytypovat a stejně vím, že to bude super :D A k Penny... nevíš, jestli má ještě web? Když jsem se k ní dívala naposledy, tak mi to psalo, že je zrušenej nebo nedostupnej.. nebo co :/ A ani na mail mi neodpověděla

6 Denise Brooks Denise Brooks | 14. září 2013 v 13:01 | Reagovat

Tak a teď jsem psychicky v háji.. ten konec mě úplně zlomil. Byl tak neskutečně silně napsaný, že se mi slzy draly do očí a být tady tak sama, tak se jim asi neubráním.
Během povídky jsem měla na jazyku pár slov, ale nakonec se kdesi všechny vytratily, ostatně jako pokaždé jsem se nechala strhnout dějem a v hlavě prázdno. Úžasná povídka. Držela ses toho opravdového Toma, takový on prostě je a nic ho nezmění. Tohle je asi nejlepší konec, jaký mohl být, protože tak nějak mi k tomu sedí. Ještě musím mrknout na epilog :-).

7 warcrafts warcrafts | Web | 22. června 2015 v 16:27 | Reagovat

hotovostni pujcka dnes :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama