Up side down - 4. kapitola

11. října 2013 v 12:51 | Nebeská |  Up side down
Pomalu se blížíme ke konci - musím si ještě přesně rozmyslet, co s tím nyní nadělám ;)
Všichni, kdo ví, jak tato povídka dopadla, mám pro vás překvapení. Bude tu ještě další kapitola a trochu jiný konec. Snad se vám bude líbit.
Nebeská



Seděla na posteli v dívčí ložnici, objímala polštář a v tichosti hleděla před sebe. Od incidentu v Prasinkách uběhlo pár dnů, ale vše se tentokrát zdálo v troskách. Výlety do Prasinek byly zakázané a děsivé zprávy o útocích Smrtijedů exponenciálně vzrůstaly. Až přespříliš dobrá část jejího já stále nedokázala přijmout fakt, že lidé dokážou být tak krutí, že bez jediného váhání popraví desítky lidí… a malých dětí.

Cítila, jak jí v očích pálí slzy a jen z posledních sil s nimi bojovala. Zatínala čelist a neustále se v duchu napomínala, aby se tomu nepoddávala, ale šlo to ztěžka.

Navíc, rozhovor, který měla se Siriusem, ji velmi rozrušil. Nebyla si už ani jistá kdo přesně to způsobil, ale rozhádali se.

Ještě stále cítila ten lechtavý pocit v podbříšku, jako tisíce motýlků, když jí došlo, jak okatě vše prozradila. Nebylo pochyb, že Sirius pochopil díky tomu kouzlu, jak moc jí na něm záleží. Vlastně, upřímně řečeno, že ho má velice ráda a nejraději by líbala jeho dokonalou tvář od rána do večera a poté zase znova.

Nevěděla, co mu na to má odpovědět. V jeho očích jasně viděla dychtivou touhu slyšet pravdu, ale… jak mohla? Mohla být šťastná, když všude jinde umírali lidé? Ten pocit, jako když jí někdo sevře velkou rukou celou hruď, byl nepopsatelný a bolestný.

"Loto, řekni už něco," pronesl přiškrceně Sirius. Ucítila, jak ji pevněji objal a přimáčkl těsněji ke svému tělu. Nyní jejich tváře dělilo jen pár centimetrů.

Dech se Lotě zadrhával v hrdle, při pohledu do jeho dokonalých bouřkových očí… jak měla zvládnout odolat? Měla co dělat, aby své myšlenky udržela pohromadě a nerozutekly se jí jako stádo splašených oveček. "Já nevím co." Řekla nakonec.

"Něco…" vydechl trochu zklamaným tónem.

Sklopila pohled a do očí se jí začaly hrnout slzy. "Nevěděla jsem, že jsi zvěromág."

"Na tom teď nesejde," odpověděl Sirius. "Nebo snad kdybys to věděla, nepoužila bys to kouzlo?"

Vzhlédla a několik vteřin mlčela. Nepoužila by ho? Možná… Vždyť je to stále ta stydlivá holka, která by se raději zamknula do přístěnku s košťaty, než aby přiznala svou lásku z očí do očí. "Nevím."

"Ale Charlotte, to musíš vědět!"

"Nevím to, Siriusi, tak už přestaň!" zvýšila nebezpečně hlas, zapřela se dlaní do jeho hrudi a snažila se co nejvíc od něj odtáhnout. Její pocity byly rozporuplné - vždy mu chtěla být co nejvíce nablízku, nejlépe v jeho náručí, přesně tak, jako tomu bylo nyní, ale když se jí sen splnil, tak… chtěla utéct.

Siriusova tvář potemněla. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to tu na mě zkoušíš?"

"Co bych měla zkoušet?" obořila se na něj.

Bez jediného upozornění ji postavil na nohy a zuřivě na ni pohlédl. "Položil jsem ti jasnou otázku…" na moment se zarazil, než si odkašlal a na líčkách mu naskočila jemná červeň. "Nu dobrá, nevyjádřil jsem se přesně tak, jak jsem měl a zamýšlel, ale myslím, že jsi to jasně pochopila… Tak o co jde?"

"Hele víš co, Siriusi?" nakrčila obočí a zoufale si projela rukou vlasy. "Necháme to být. Málem jsme přišli o Lily, vlastně jsme málem všichni zemřeli… z naší oblíbené hospůdky je kůlnička na dříví a jsou tam mrtví! Opravdu to musíme řešit teď?!"

"Ano, musíme!" zvýšil hlas a popadl ji za ramena. "Právě to, že jsme mohli o sebe přijít je důvod, proč to teď řešit."

"Ale…--"

"Nezkoušej se vykrucovat, Evansová! Znám tě 7 let, dokážu v tobě číst jak v otevřené knize! Kdybych musel, dokázal bych k tobě napsat i návod na použití, tak se mě nesnaž oblbovat nějakými planými kecy jen proto, že máš naděláno v gatích!"

"Tak si ten návod nejdřív napiš a pořádně prostuduj," pronesla ledovým hlasem. "Protože se zdá, že jsi někde něco vynechal a nyní si přestřelil." Dodala mezitím, co se mu vytrhla a rázným krokem se vydala k Bradavicím.

Nešel za ní. Zprvu byla ráda, protože byla rozzuřená a nedokázala pochopit, jak jen mohl být tak drzý a tak… tak… ale s každým krokem, který je dělil, si uvědomovala, že udělala chybu… měla se zachovat rozumněji a ne hned vybouchnout a odejít. Anebo snad ne?

Když se otočila, už tam nestál.

Při té vzpomínce se skutečně rozbrečela. Už jí bylo jedno, jestli zvládne zadržet potoky slz, nebo bude plakat jako malá holka, hlavně když už s tím nebude muset bojovat a podá se tomu.

Nakonec jí ale slzy došly a ona jen tak ležela v posteli a hleděla na oranžová nebesa své postele.

Když se otevřely dveře, ani sebou nepohnula, aby zjistila, kdo přišel. Chtěla se stát neviditelnou, ale… bohužel.

"Charlotte?"

Nešťastně zamrkala… pravděpodobně momentálně teď si ze všeho nejméně přála, aby za ní přišla Lily. Její starostlivá a milující sestra. Nejhorší na tom všem bylo to, že nedokázala nasadit úsměv a dělat, jako že se nic neděje. Nešlo to.

"Lot, co se děje?"

"Nic."

Její věrohodná kopie přimhouřila oči a sedla si vedle ní na postel. "Lžeš."

"Ano," řekla pomalu Charlotte. "A co na tom sejde?"

"Charlotte? Sestřičko… co se děje?"

Chvíli mlčela, než ucítila, jak se jí začíná klepat brada. Obávala se, že nedokáže promluvit, aniž by se rozbrečela. Pomalu natočila tvář k Lily a nadechla se. "Jak jsem tě zachránila… víš, jaké to bylo kouzlo?"

"Ano," přikývla trochu váhavě Lily.

"Věc se má tak, že… Sirius, on je… zvěromág," šeptala Charlotte. "Mění se v černého psa."

Několik vteřin bylo v ložnici naprosté ticho, než Lily chápavě vydechla. "Ty ho miluješ."

"Ne… totiž, já nevím… já… jo. Asi jo." Řekla překotně Charlotte, než se rozbrečela.

Lily ji opatrně objala a políbila na čelo. "Já to vím už dlouho," usmála se, když spatřila vyděšený výraz své sestry. "No čemu se divíš, vyrůstáme spolu od narození, a co bych to byla za sourozence, kdybych to na tobě nepoznala?"

"Ale když… když tohle je tak šílené!" vyjekla plačky Charlotte, schovávaje svou tvář do její náruče. "Pohádali jsme se, byla jsem na něj hnusná… a od té doby se semnou nebaví. Co mám dělat?"

"Běž si s ním promluvit."

"Buď vážná, Lily, prosím!"

"Jsem vážná!" zarazila ji Lily, berouce její tvář do rukou. "Prostě půjdeš a vyříkáte si to! Copak se chceš s ním hádat na chodbě jako já a James?"

Neváhala ani vteřinu, aby zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že se s ním nechce hádat! "Ne."

"Tak běž a vyřešte to."

"Není tu nic k řešení."

"Nebuď taková, Charlotte, rozumíš?" řekla trochu dopáleně její sestra. "Seber se a udělej to!"

Mlčela, snažíce si urovnat myšlenky v hlavě, než nakonec promluvila: "Ale… ale jak mohu být šťastná, když venku je tolik nešťastných lidí?"

"To, co ti teď řeknu, si dobře zapamatuj," zašeptala vážně Lily, pevně uchopujíc svou sestru za ruce. "Ano, venku je mnoho nešťastných lidí a hodně jich umírá, ale to je právě ten důvod, proč být šťastná! Když jsi smutná, ztrácíš naději, ale to si nemůžeme dovolit v boji s ním! Takže se zvedni a běž za Siriusem, užij si život a dívej se před sebe jen s nadějí, protože jinak… co bychom tu dělali?"

"Lily, já…--"

"Nevytáčej mě, ano? Právě jsem prožila úžasné rande… konečně jsem řekla ano, a kdybych bývala věděla a přenesla se přes ten fakt, že můj nejlepší kamarád je do mě zamilovaný a já do něj, ušetřili bychom si tolik bolesti. Proto musíš jít za Siriusem. My vás známe a víme, že jste na tom stejně jako my dva, což je na jednu stranu ironické a vtipné," na vteřinku se odmlčela, aby se nadechla a pousmála se. "Prostě jdi… nic ti nebrání být šťastnou, ani ten prašivý Voldemort."

Charlotte se pomalu posadila a náhle si uvědomila, že má na tváři nepatrný úsměv. Setřela slzy z tváří a postavila se. "Lily, já…--"

"Běž a nemluv!"

"Lily…"

"Už jsi v Siriusově náruči?"

Rozesmála se a skutečně, rozběhla se z ložnice. Možná ji ta odvaha, kterou jí vlila do žil Lily, brzy přejde, ale musela to dokázat…

Nehledala ho moc dlouho. Už zdálky poznala jeho smích, jako kdyby to byl signál, který jí dával, aby ho našla. Vběhla do chodby, odkud ho slyšela, ale v tom se zarazila.

Několik vteřin si nebyla jistá, jestli jí šálí oči, nebo je ta blonďatá holka, obmotaná kol jejího Siriuse skutečná. Ale jak se prohluboval jejich polibek, tak i realita zasahovala její srdce.

Nemohla se na ně dál koukat. Přes rty jí unikl tichý vzlyk zrovna v ten moment, kdy Sirius vzhlédl. Byl to nekonečný pohled, plný emocí, který však ona přerušila jako první.

"Ubožáku," zašeptala si pro sebe, ale přesto dostatečně slyšitelně pro jeho uši a bez rozmyslu se otočila na podpatku a rozběhla se pryč.

Slyšela, jak volá její jméno, ale ani zoufalství v jeho hlase ji nedokázalo zastavit.

~ ~ ~ ~

Druhého dne ráno se zhluboka nadechla a vydechla, hledajíce v sobě odvahu, která se vypařila. Slyšela od jejích spolubydlících ze stejného ročníku, že se po ní Sirius sháněl, ale díky bohu, nemohl se dostat do ložnic. Pokaždé, když chtěl vyjít schody, učinil sotva dva kroky, než se pod ním schody proměnily ve skluzavku a on skončil jako žába rozplácnutý ve společenské místnosti.

Zdálo se, že se rozhovoru s ním nevyhne, ale… vlastně jaké ale, odbude ho a pošle do věčných pekel a bude po všem. Přece se nenechá ničit klukem.

Ale její takzvané sebevědomí ji opustilo hned, co vkročila do společenské místnosti a vzápětí před ní stál mladý Black, v celé své kráse. Jeho tvář byla značně zarmoucená, nebylo pochyb o tom, že ho něco trápí… v bouřkových očích viděla obavy a snad i cit, ale nechtěla si nic nalhávat.

"Siriusi…" řekla tiše na pozdrav, pomalu přikývla a poté se vydala kolem něj, aby se mohla odejít pryč z Nebelvírské věže a rovnou na snídani.

"Počkej, Charlotte," zarazil ji Sirius a opatrně ji uchopil za paži, čímž ji přiměl k otočení se. "Chci si s tebou promluvit."

"Není o čem," pokrčila rameny, uhýbajíce pohledem. "Mám hlad."

"Doprovodím tě tedy na snídani."

"Myslím… myslím, že to zvládnu sama."

"Charlotte…"

"Neprodlužuj zbytečně to utrpení, Siriusi," řekla kupodivu klidným tónem. "Já to chápu. Sedm let jsme byli nejlepší kamarádi a každý z nás potřebuje… najít si někoho… někoho…"

"Charlotte, je to nedorozumění, nech mě to vysvětlit."

Odfrkla si a zavrtěla hlavou. Ani nevěděla, co to začala povídat. "Bude prostě lepší, když si nebudeme na nic hrát a prostě to necháme plavat. Nechci se o tom dál už bavit!"

"Hele, přiznávám, že to, co jsem udělal, byla velká chyba, ale…--"

"Přece se mi tady nebudeš zpovídat z toho, co se stalo, ne? Myslela jsem, že James je tvá vrba, co se týče holek… vlastně počkat, ten se teď nehne od mé sestry, takže jsem se stala obětí tvých milostných výstřelků já?"

"Kdybys mě nechala domluvit, tak bys pochopila, že to myslím jinak, než sis ty vyvodila!"

"Jak smutné," pokrčila rameny Charlotte. "Takže nakonec jsem tu ta blbá já, že?"

Sirius protočil očima a natáhl k ní dlaň, aby ji mohl pohladit po tváři, ale Lota uhnula. "Známe se tak dlouho, tak proč se na moment nezastavíš a nevyslechneš si mě?"

"Protože nechci, Siriusi," zašeptala zle rudovláska. "Ublížil jsi mi dost. Nehodlám poslouchat další řeči." Dodala a otočila se na podpatku.

Opět to byla ona, kdo odcházela a zase litovala všeho, co řekla… možná, ale opravdu jenom možná, si vše odvodila špatně, ale… Věděla, že když se otočí, nebude tam.

~ ~ ~ ~

Byly zimní prázdniny a dvojčata Evansova výjimečně přijela oslavit vánoce s rodinou - většinou zůstávaly v Bradavicích, ale za daných okolností chtěly strávit se svými rodiči a sestrou co nejvíce času.

Petunie byla jako vždy kyselá. Lily ani Charlotte to nepřekvapilo, ale tentokrát se jejich hnědovlasá sestra setkala s velmi zlými pohledy, protože Lota nebyla ve své kůži. Zprvu byla ráda, že je se svou rodinou, ale ta všeobecně veselá nálada ji ničila. Netrvalo to dlouho a nakonec sebrala svůj zimní kabátek a vyběhla do chladného večera.

Nevěděla, co hledala a kam šla, ale nechala se vést svými kroky. Ztracená v myšlenkách hleděla na noční oblohu, dokud za sebou neslyšela tiché odkašlání. Vyděšeně nadskočila a pohlédla na cizince, jež ji vyrušil ze zadumání.

Byl to vysoký muž se strništěm na tváři, ale ty oči… ty bouřkové oči by poznala kdykoliv. "Siriusi?" vydechla překvapeně. "Co tu děláš?"

"Přišel jsem za tebou."

"Za mnou…" zopakovala potichu a sklopila pohled. Věděla, že v této náladě svým slzám dlouho nezabrání a ona rozhodně nechtěla, aby ji viděl plakat. "To je milé, ale brzo budu muset jít zpátky, bude se po mě shánět má rodina. Stejně tak jako ta tvoje."

"Má rodina mě hledat nebude," oponoval ji tiše Sirius a usměvavý podtón ji přiměl vzhlédnout. V očích mu poskakovaly nezbedné jiskřičky. "Nyní má matka asi hází vším, co jí přijde pod ruku a chystá se vypálit mé jméno a obličej z rodinného rodokmene, jež se táhne přes celou zeď u nás doma."

"Co-cože?"

"Utekl jsem."

"Ale… ale proč?" Sice věděla, jak těžké to doma má, ale netušila, že by ho mohlo napadnout utéct uprostřed posledního ročníku.

"No, vždyť víš… nedalo se tam vydržet. Ta jejich teorie o čistotě krve… už jsem toho měl plné zuby."

"A… kde teď bydlíš?"

"U Jamese," usmál se a kývl hlavou za sebe. "Přišli jsme vás navštívit a když mi Lily řekla, že jsi odešla, šel jsem tě hledat."

"Proč?"

"Protože…" na chvíli se odmlčel a jeho výraz zvážněl. "Protože jsem chtěl udělat tohle."

Nestihla nijak zareagovat - v jeden moment hleděla do jeho nádherných šedých očí a v druhé ji držel v náručí, prsty proplétal jejími vlasy, ale co hlavně; své rty přitiskl na její.

Charlotte vydala tichý povzdech, když se jí srdce zastavilo. Jeho rty byly tak jemné a tak měkké, že nedokázala myslet na nic jiného. Kolena se jí pomalu podlomila, ale on ji s úsměvem chytl do náruče a pevně sevřel. Kdyby bývala věděla, jak úžasné to bude, políbila by ho už při cestě z Prasinek, protože… protože věděla, že už nic jiného nechce zažít. A rozhodně ne s nikým jiným.

Tak dlouho na to čekala…

Náhle se od ní odtáhl a ona zalapala po dechu při té ztrátě. Pomalu otevřela oči a téměř se rozpustila pod jeho pohledem, plném něhy a lásky. Skutečné lásky.

"Kdybys mě to tenkrát nechala vysvětlit, řekl bych ti, že chci jen tebe a ta bloncka… na té cestě z Prasinek, když jsi odešla a nechala mě tam stát jako spráskaného psa, jsem měl pocit, že puknu žalem a vzteky. Bylo to z trucu a nikdy ses to neměla dozvědět, protože jsem ti nechtěl ublížit…" řekl mezitím, co ji pomalu postavil na zem a hrál si s jejími vlasy. "Takže, má drahá Charlotte, utekla jsi mi bez odpovědi."

Srdce ji bušilo až v krku, ale ten nádherný pocit poletujících motýlků a štěstí, které ji málem vyneslo do oblak, strach přehlušilo. "To kouzlo bych použila znovu, kdybych věděla, že díky tomu zažiju tohle. A… miluji tě."

Odpovědí se jí dostal vášnivý polibek, který bral dech. Teplo se linulo jejím tělem při každém Siriusově doteku a nebylo pochyb, že kdyby mohla, oddala by se mu celá.

Lily měla pravdu. S nadějí po boku se bojuje líp.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Snapeova Snapeova | Web | 12. října 2013 v 13:15 | Reagovat

Ani nevím co napsat, byla to nádherná kapitola.

2 *Vee* *Vee* | Web | 12. října 2013 v 23:38 | Reagovat

Nebýt stránky na FB, tak bych ani nevěděla, že někdo tak talentovaný jako ty existuje. Čte se to samo a pokud si přečteš jednu část tvojí povídky, musíš číst další ;) Jen tak. :) Jsi skvělá. Těším se na další část :)

3 wicca342 wicca342 | E-mail | Web | 14. října 2013 v 21:17 | Reagovat

Úžasná kapitola, nemám slov, fakt nevím co napsat. Tahle povídka se mi hrozně líbí a moc se těším na další pokračování. :)

4 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 16. srpna 2014 v 0:43 | Reagovat

Ach, ten kýč a klišé, lidé se furt ještě mají rádi! :-D Hřejivá kapitola.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama