3. kapitola - Zmijozelský prefekt

27. prosince 2013 v 15:15 | Nebeská |  A co když je to pravda?
Ahoj, ahoj!
Tak jaký byl Ježíšek?? Hodně dárků, báječný bramborový salát a řízek, žádné kostičky v krku? A samozřejmě dokonalá vánoční pohoda??
Doufám, že ano;)

Jako dárek vám nesu další kapitolku k A co když... užijte si ji! :)
Nebeská




Klidu Hermioně nebylo dopřáno na dlouhou dobu. Mohla uběhnout sotva hodina, blížil se polední čas, když se ozvalo tiché vrznutí dveří na ošetřovnu. Skelným, prázdným pohledem se obrátila ke vchodu a na vteřinu ztuhla.

Černočerná tma, kam jen oko dohlédlo. Rozkládala svou děsivou náruč kolem celého jejího zkřehlého těla.

Pak přišla úleva. Teplo. Naděje. Rozlepila víčka a spatřila ho.

Jeho jemně řezanou bledou tvář, s očima hlubšíma, než samotný oceán. Jeho dokonale krojené rty se zvlnily v pohrdlivém úšklebku.

Zamrkala překvapená výjevem, který spatřila před svýma očima. Byla to jen setina vteřiny, ale postřehla to. Cítila to. Málem se toho mohla dotknout.

Málem se mohla dotknout chlapce - muže, který nonšalantním krokem vstoupil do místnosti a kráčel k ní. Na tváři mu poskakoval ironický úsměv. "Čau," řekl hladkým hlasem a zastavil se u nohou její postele. Na hrudi se mu vedle Zmijozelské výšivky blýskal ještě prefektský odznak.

"A-ahoj," odpověděla mu rychle a zastyděla se za to, jak jí zčervenala líčka.

Její koktání i červenání přešel a zvědavě naklonil hlavu na stranu. "Tak ty jsi ta záhadná, která mi přistála u nohou."

"Přistála?"

Chlapec se ušklíbl. "Mohu si k tobě přisednout?" zeptal se namísto odpovědi a hlavou kývnul k židli, kterou tam po sobě zanechal Dippet.

"Ano."

"Tak… jak ti je?"

"Mmm… jde to," řekla zaskočeně a uhnula před jeho pohledem. "Mohlo by být líp."

"To jistě. Asi ti nebude výborně hned poté, co se tu zjevíš jako duch. Musím konstatovat, že jsi na naší škole způsobila pořádné vzrušení."

"Eh, tak o to jsem skutečně nestála."

"Hmm…" protáhl zamyšleně, provrtávajíce jí zvídavým pohledem. "Co ti řekla Madame Pomfreyová? Jak na tom jsi?"

Hermiona znervózněla ještě více, než byla. Sklápějíc pohled k náhle velmi zajímavé staré přikrývce, mu odpověděla tichým hlasem. "Prý jsem v pořádku. Trochu otlučená, ale to není takový problém… Jen jsem se trochu uhodila do hlavy."

"Trochu uhodila do hlavy?" zopakoval po ní pochybovačným tónem.

Mia toho kluka neznala a trochu jí namíchlo to, jak se neustále vyptává. Chtěla mu svěřit to, že přišla o část paměti? Ne! Chtěla si s někým povídat? Ano… Bála se, nebyla si jistá a potřebovala slyšet slova někoho, kdo na ní nepohlížel jen jako na obyčejnou studentku, na kus dalšího dobytku, o který se musí starat. Jenže tenhle kluk, který před ní byl, jí nepřipadal jako zrovna upovídaný a přátelský typ. Zmateně zavrtěla hlavou, odpovídajíc na otázku, jež před několika vteřinami položil. "Ano, trochu."

"Tak snad tě už nebolí, byla by tě taková škoda…" řekl s ironickým nádechem, poposedávaje si na židli. "Víš, něco by mě zajímalo…"

"Co?"

"Ty studuješ u nás na škole?"

Na moment se zarazila, než odpověděla. Nedokázala se ale ubránit váhavému tónu. "Jo."

"Zajímavé. Přestoupila jsi?"

"Já…" znovu zavrtěla hlavou, až se jí hnědé kudrliny otřely o tváře. Bojovně vystrčila bradu a blýskla se nepěkným pohledem po cizím chlapci. "Proč jsi tak zvědavý?"

"Zvědavost je jedna ze základních chyb člověka. Bohužel, je to jen jedna z mála chyb, které mám."

Hermiona v duchu protočila očima. Namyšlenec! Nehodlala mu na jeho větu odpovídat, proto sebou zavrtala v dece a vyhlédla z okna, které bylo přímo naproti ní. Divila se, ale na ošetřovně zavládlo mírumilovné ticho.

Jenže pak si chlapec po chvíli odkašlal. "Zdá se, že budu muset jít…" řekl a Mia po něm střelila pohledem. Prstem si poklepal na prefektský odznak. "Ředitel si mě žádá."

Přikývla. Sledovala, jak se zvedá, vznešeným pohybem odsunuje stranou židli a stejným způsobem i odchází.

Dokonalost sama, pomyslela si Hermiona. Na setinu vteřiny zaváhala, než si odkašlala a poté promluvila, ruce překřížené na hrudi. "Nemyslíš, že je trochu nevychované přijít, vyptávat se a poté zase odejít? Bez představení?"

Mladík se otočil. "Jmenuji se Tom Rojvol Raddle. Ale silně pochybuju, že by ti toto jméno něco říkalo. Protože kdybys mě znala, znal bych i já tebe a nestál bych tu teď," řekl s rudým zábleskem v očích. Ta tam byl jeho přátelský přístup. Rozplynul se jako pára nad hrncem. "Což mě přivádí k další otázce. Jak se jmenuješ ty?"

"Hermiona… Hermiona Grangerová."

Odpovědí jí byl povýšený úšklebek.

Hermiona ani nestačila zaregistrovat, kdy a jakým způsobem odešel. V hlavě jí rezonovala ty tři slova. Tom Rojvol Raddle. Neustále a neodbytně jí běhaly hlavou a ona se jich nemohla zbavit. Jediné, co věděla, byl ten fakt, že v podvědomí věděla, co to znamená… ale nevěděla co.

Musela si přiznat, že onen kluk jí děsil. Ale větší strach jí naháněla skutečnost, že ví… ale nemůže si vzpomenout.

***

*O několik minut později, ředitelna Bradavic*

Dippet seděl za svým stolem, jenž byl úhledně uklizen. Nalevo, na malé kupičce, byly položeny všechny papíry, týkající se školy, kousek od nich další kupička, tentokrát však s osobní korespondencí.

Dále jste na stole profesora Dippeta mohli nalézt malé zvířátko, které bez bližšího prozkoumání nešlo rozeznat a podle některých by se dalo říct, že bylo lajdácky vyrobeno z čirého skla.

Na pravé straně byl položený kouzelný obrázek, pravděpodobně ředitelových vnoučat, dále brka, pera a různé nezbytnosti.

Profesor Dippet zrovna nad něčím hluboce přemýšlel, když ho vyrušilo tiché, na první pohled nesmělé zaťukání. "Dále," vyzval ředitel nově příchozího.

Do místnosti vstoupil vysoký mladík, s nečitelným výrazem a tiše za sebou zavřel dveře. Na hrudi se mu hrdě blýskal odznak Zmijozelu, se šklebícím se hadem. "Přál jste si semnou mluvit, pane?"

"Ano, Raddle, přál," pokýval hlavou Dippet a pomalým gestem naznačil, aby si sedl do jednoho z křesel, před jeho stolem. "Chtěl jsem si s vámi promluvit nejen o vašem hrdinském činu, ale také i o otázkách, které nám vyvstaly, společně s novými povinnostmi. Jste můj oblíbený student a prvotřídní prefekt mé koleje. Myslím, že si navzájem oba dva důvěřujme, ne?"

"Jistě, pane," odpověděl s přikývnutím hlavy Tom Raddle.

"Víte pane Raddle, velice mě překvapilo, když na začátku vašeho posledního ročníku náhle přiběhnete s dívkou náručí, v bezvědomí a s vážnými zraněními," začal náhle tichým hlasem Dippet, nevšímajíce si výrazu, který na okamžik přeběhl přes tvář jeho studenta. "Musím přiznat, že jsem si na okamžik myslel, že jste jí ublížil… však víte, nějaké řeči se táhly po škole poté, co jste sem poprvé nastoupil. Ale bylo to velmi pošetilé, myslet si něco takového o VÁS! Pochvala je na místě. Evidentně jste té dívce zachránil život. Ano, o tom není pochybu…"

"Pane řediteli, jsem si až moc dobře vědom toho, co se o mě říkalo, říká a pravděpodobně ještě říkat bude, ale mohu vás ujistit, že k ničemu takovému, jako je ubližování jinému člověku, bych se nikdy nesnížil. A tento fakt nezmění ani to, že navštěvuji Zmijozel, kolej, kde PRÝ studovali ti nejhorší kouzelníci, kteří se kdy na tomto ostrově ocitli." řekl mladý a nadějný student, jemným, podlézavým tónem, který téměř uspával. "Navíc, když jsem tu nebohou dívku viděl, ležící a téměř bez života, přišlo mi jako povinnost jí pomoci."

Jeho slova pravděpodobně Armanda Dippeta uchlácholila, jelikož se mu na tváři rozlil úsměv. "Jistě, Tome, jistě… nemohu pochopit, jak mě to mohlo napadnout," na okamžik se odmlčel, jako by mu něco rychle blesklo hlavou a upoutalo jeho pozornost. "Víte, je tu několik lidí, kteří vám nevěří a mají jisté výhrady k vám a k tomu, jaký jste… ale myslím, že se naprosto pletou."

Tmavé obočí Toma Raddle vylétlo vzhůru, až se na okamžik skrylo v tmavých vlasech jeho ofiny. "Prosím? O tom jsem neměl ponětí… a to jsem myslel, že vím vše…" řekl s úsměvem, který za sebou ale skrýval faleš.

Dippet nic nepostřehl.

"Nedělejte si s tím starost, pane Raddle, takové tlachanice vás jistě nerozruší, obzvláště když jsou scestné. Ale zpátky k tématu. Byl jste na ošetřovně, navštívit tu dívku, jak jsem vás požádal?"

"Ano."

"A? Co vám řekla?" ptal se dychtivě Dippet.

"Vše, co mi řekla, se shodovalo s tím, co jste mi vy řekl, pane," odpověděl mu slušně Raddle mezitím, co si přehodil nonšalantně nohu přes nohu. "Nezdálo se, že by lhala, jen byla zmatená a možná ustrašená, či nervózní."

"Skutečně?" usmál se ředitel Bradavic. "Typoval bych, že spíše byla nervózní a to z vás a vašeho šarmu, Tome."

"Pane, nepřeceňujte mě tolik, nemyslím si, že bych tu dívku tolik okouzlil. A i kdyby, nehodlám se rozptylovat při studiu."

"Ach, Tome, vy mě neustále překvapujete. Uznávám, že máte pravdu a nebudu neslušný, abych se vrtal ve vašem osobním životě. Avšak, napadá mě teď další otázka. Když jste onu dívku našel… slečnu Grangerovou, že?" zeptal se a poté, co Raddle souhlasně přikývl, pokračoval. "Nevšiml jste si něčeho zvláštního? Nějakých podezřelých lidí, doznívající kouzlo?"

Tvář mladého studenta ztuhla, ale jen na okamžik, což ředitelovi opět uniklo. Asi jako většina pohledů, výrazů a úšklebků, jež okolo něj ostatní udělali. "Obávám se, pane řediteli, že nemám, jak bych vám pomohl. Bohužel mě nic nenapadá. Ničeho jsem si nevšiml."

"Škoda," řekl zklamaně Dippet. "Jste velmi všímavý, takže pokud říkáte, že jste si ničeho nevšiml, zůstane objevení této dívky na naších pozemcích zřejmě i nadále záhadou. A nyní, pokud jsem na něco nezapomněl, bych si dovolil vás poslat zpátky na kolej, ano, Tome?"

"Jistě, pane…"

"Děkuji za pomoc. Přeju hezký zbytek dne."

"I vám, pane řediteli," odpověděl vychovaně Tom Raddle, než se nonšalantně zvedl z křesla a lehkým krokem přešel ředitelnu. "Nashledanou." Řekl a zmizel za dveřmi ředitelny.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama