6. kapitola - Prohlídka hradu

20. února 2014 v 9:35 | Nebeská |  A co když je to pravda?
Eem... ne, že bych byla nějak extrémně spokojená s počtem komentářů, ale zase nebudu i té trošce odpírat pokračování, že ano...
Budu doufat, že vás to časem začne zajímat a podělíte se semnou o názory. ;)
Nebeská





Mia seděla na posteli, u nohou Walburgy a právě probíraly všechno možné; od učitelů až ke školnímu personálu, také nevynechali chlapce a dívky. Walburga se ukázala jako veselá dívka, která s radostí Hermionu zasvětí do všech možných tajů Bradavic - to znamenalo do všech drbů - které by mohla využít, kdyby někdo byl až moc drzý.

Zrovna jí zvesela rozprávěla o jednom třeťákovi z Havraspáru, když v tom se otevřely dveře. "A vida," ozval se chladný hlas. "Zdá se, že jste na tak chmurném místě, nalezly přátelství… jak roztomilé."

Obě se rychle otočily a střetly se s pohledem chladných očí Toma Raddlea. "Raddle," řekla tiše Walburga a přikývla na pozdrav. "Ano, vcelku dobře si rozumíme."

"To jsem skutečně rád," odpověděl jedovatě, než otočil svou pozornost na sedící a mlčící Hermionu. "Proč tam tak sedíš?"

Hnědovláska pozvedla obočí. "Sedím, protože se mi při rozhovoru s Walburgou nechtělo stát."

"Na to jsem se neptal," zasyčel naštvaně Raddle. "Křiklan mě poslal, abych tě provedl po Bradavicích, takže se zvedni, svlékni ze sebe ten příšerný nemocniční hadr a pojď!"

Mia šlehla pohledem po černovlásce, která jen zakoulela očima. Nebyla si jistá, jak na toho kluka má reagovat; nebyl až moc přehnaně arogantní a vytočený? "Už jdu," řekla mu Mia, zatímco opatrně seskočila z lůžka a vydala se ke svému. Poppy ji upozornila, že své oblečení má schované v taštičce, ve skřínce vedle postele.

Otevřela ji a skutečně; byla tam mála taška, pravděpodobně upravená kouzlem a v ní oblečení, ve Zmijozelských barvách. Otočila se a spatřila Toma, jak na ní hledí, s rukama založenýma na prsou.

"Co?" zeptal se, když se na něj zamračila a napodobila jeho postoj.

"Hodláš tu takhle stát a pozorovat mě přitom, kdy se převlékám, nebo budeš tak laskav a otočíš se?"

Přes tvář mu přeběhl zahanbený výraz, který avšak ihned zmizel za ledovou maskou. Bez jediného slova se otočil. Walburga se usmála, ale snažila se to co nejrychleji zakrýt, stejně jako Hermiona.

Jakmile byla hotová, přišla pomalým krokem a s drobným úsměvem si odkašlala za zády Toma. "Už můžeme jít."

"Fajn," řekl, když se otočil přes rameno. Okamžitě se vydal pryč z ošetřovny.

Mia ještě kývla na Walburgu a vydala se rychlým krokem za jejím průvodcem. Při chůzi s radostí zjistila, že je bolest žeber téměř pryč.

Srovnala s ním krok a nechala se vést chodbou. Venku svítilo sluníčko a její srdce se rozbušilo nad kouzlem výhledu, kde se před ní rozprostíraly celé Bradavické pozemky a část hradu. Na jednu srandu byla ráda, že si téměř nic nepamatuje, protože kdyby tomu tak nebyla, asi by těžko zažila tento úžasný pocit.

"Takže, Grangerová," ozval se náhle odměřený hlas Toma Raddlea vedle ní. "Jak se máš?"

Zmateně na něj pohlédla. "Dobře."

Pomalu přikývnul, hodil po ní zvláštním pohledem a bez jediného slova pokračoval dál v cestě.

"A ty?"

"Prosím?" otočil se na ní překvapeně.

"Jak se máš?" zopakovala Hermiona.

"Hm, měl jsem i lepší dny."

"Ach tak." Odpověděla neinteligentně Hermiona a trochu se pousmála.

"Takže, jak víš, mám ti ukázat náš hrad. Nyní se nacházíme v prvním patře, kde můžeš nalézt učebnu Obrany proti černé magii, Dějiny magie a kabinet našeho profesora Brumbála," Zastavil se s drobným úsměvem, když se jim v zorném poli ukázaly schody. "Chceš se nejdřív vydat nahoru a prohlédnout si šest pater nad námi, nebo to, co se ukrývá pod námi?"

"Ach," vzdechla Hermiona a zakoulela očima. To byla trochu těžká volba. "Ty Bradavice jsou opravdu velké, co?"

"Ty si to opravdu nepamatuješ, že?"

"Ne," řekla smutným tónem a uhnula před jeho pohledem, když náhle zpozorovala. "Jak to ale víš?"

"V Bradavicích se novinky šíří rychle."

"Jak ses to dozvěděl?"

"Asi bude nejlepší, když se vydáme na prohlídku přízemí a sklepení. Jelikož jsi ze Zmijozelu, bude se ti zrovna tahle část hradu nejvíc hodit. Zbytek ti ukážou tvoji spolužáci," řekl a naprosto ignoroval její otázku. Rychlým krokem se vydal ke schodům.

"Počkej! Odpovíš mi?"

Raddle se s drobným úšklebkem na ni otočil přes rameno. "A na co? Ty ses na něco ptala?"

"Nedělej hloupého."

"To bych si skutečně nedovolil."

"Raddle, odpověz mi, kdo ti to řekl! To o mně ví celá škola?"

"Ví o tobě celá škola," přitakal a vydal se po schodech dolů. "Ale jen pár lidí ví o tvé ztrátě paměti."

"Jak to?"

Zprudka se v půlce schodů zastavil, až do něj málem vrazila. Surově ji popadl za loket a přitáhl si ji blíž, aby mohl zlověstně zašeptat. "Mám ti ukázat hrad a ne tě zasvěcovat do tajemství Bradavic a způsobu, jak se tu někteří lidé dozvídají novinky. Takže laskavě zmlkni a následuj mě, nebo se otoč a vrať se na ošetřovnu. Tak, jako tak, tvá nová spolubydlící ti určitě mile ráda ukáže hrad!"

Hermiona bolestivě sykla, než se mu vyškubla. "Dobře, nech si to svoje tajemství. Můžeme pokračovat," odsekla mu a nonšalantně ho obešla, aby se mohla vydat dále po schodech.

Dohnal ji, až když se zastavila uprostřed haly. Rukou mávl nalevo a řekl: "Tady máš Velkou síň, nebo pokud chceš, Hodovací síň. Každá kolej má svůj stůl a nesmím zapomenout na stůl učitelů. Chceš se kouknout?"

"Ehm, no…"

"Všichni jsou teď na hodinách… a jestli tam jsou nějací opozdilci, tak tě neukamenují. Tak jako tak tam budeš muset jednou vejít."

"Myslím, že to bez toho asi přežiju," usmála se na něj ironicky. "Radši mi ukaž sklepení."

"Grangerová," zavrčel trochu bez nervů Raddle. "Lidi budeš potkávat kamkoliv se hneš, takže…--"

"Jdeme, nebo ne?"

Šlehl po ní zuřivým pohledem, než ji znovu popadl surově za předloktí a táhl po schodech do sklepení. "Za posledních 6 let jsem tu nepotkal někoho tak drzého, arogantního a přitom nic netušícího člověka, jako jsi ty. Dávej si pozor na jazyk."

"A to proč?" zavrčela naštvaně Hermiona a vytrhla se mu ze sevření. Začínala mít plné zuby Raddlea a jeho komandování. Co si o sobě vlastně myslel? Že je vládcem Zmijozelu, nebo co?

Než stačila dokončit veškeré své myšlenkové pochody, zprudka ji strčil ze schodů a namáčkl do kouta chodby, za brnění. Chytl ji pod krkem a naklonil se k ní. "Protože jsi ve Zmijozelu a nemáš nejmenší tušení, s čím si zahráváš a kam to lezeš. Někteří lidi prostě a jednoduše nemají trpělivost s těmi, kteří se neumí ovládat a slušně chovat. Musíš mít k lidem ve Zmijozelu jistou úctu, ale zároveň si ji u nich vydobýt."

"Och, je mi velice líto, že tě provokuji," odpověděla ironicky, snažíce se vykroutit z jeho sevření. "Když jsme o získávání úcty, dej ze mě ty pracky pryč!"

Tom Raddle se pouze ušklíbl, než ji s opovržlivým odfrknutím pustil. "Pojď, nehodlám celý svůj den strávit s tím, že se tady s tebou táhnout po celém hradě."

Hermiona stiskla zuby a měla sto chutí ho proklít, omlátit brnění po jejím boku o jeho hlavu a nejlépe prokopnout… zavrtěla hlavou, aby dostala tyto šílené myšlenky z hlavy a vydala se za ním.

"Kdyby ses vydala druhým schodištěm, vedle toho hlavního, dolů, tudíž po schodech napravo, dostaneš se k Mrzimorské společenské místnosti a také ke kuchyni, ale… tam se nedostaneš. Chceš podrobný výklad o Bradavicích, nebo si to zvládneš vyhledat v knihovně? Ta je ve čtvrtém patře."

"Postačí mi to jen okrajově, abych nezabloudila."

"Skvělé," ušklíbl se. "Nu a tohle, jak jsem řekl, je naše milované sklepení. Zde najdeš jak učebnu Lektvarů, tak ale i naši, Zmijozelskou společenskou místnost. Když budeš však hledat dál, nalezneš tu žaláře, hladomorny a vlastně ty bys tu lehce zabloudila. Ale nemusíš se bát, mají všechno dobře zajištěné."

Hermiona pozvedla obočí. "To je od nich pozorné."

V tichosti ho následovala, když zahnuli za roh. "Když budeš pokračovat tudy rovně, narazila bys na zeď s obrazem hada, tudíž ke vstupu do naší společenské místnoti. Avšak pokud bys nezahnula, lehce se ocitneš u učebny Lektvarů," Náhle se na ni otočil s plamínky v očích. "Chceš se podívat na školní vězení?"

"Ani ne," řekla popravdě Hermiona. "Je tu ještě něco zajímavého, co budu potřebovat ke své školní docházce?"

Raddle protočil znuděně očima. "Pohni sebou…"

*~*~*

Bylo pro ni doslova úlevou, když si uvědomila, že se ocitá znova v prvním poschodí. Ano, na konci chodby viděla dveře ošetřovny.

"Jak se ti líbila procházka, Grangerová?"

"Úžasná," Odpověděla ironicky tázaná.

"To jsem rád, to jsem si přál," Vysvětlil stejným tónem a na tváři se mu objevil úsměv. "Takže, na ošetřovnu už trefíš, co víc dodat? Příjemné setkání se svou spolubydlící a příjemný let do postele."

Naštvaně si odfrkla, zamumlala něco, co mělo znamenat rozloučení, a vydala se k ošetřovně.

Když za sebou zavírala dveře, nepřekvapilo ji, že tam už nepostával. Zabouchla za sebou a s povzdechem se obrátila zpátky.

Walburga ležela na posteli a zírala do knížky, ale když ji zpozorovala, zamrkala a na jeden nádech ze sebe vypravila: "Tak co? Jaký byl? Byl hodný, nebo… a co hrad, líbil? Tak přece povídej, holka jedna!"

Mia se tiše rozesmála a usedla na kraj její postele. "Hrad byl samozřejmě okouzlující, na rozdíl od mého průvodce, který vypadá na pěkného morouse."

"Copak?"

"Neustále se mu něco nelíbilo, ale to je jedno… už se těším, až se budu moc porozhlédnout po pozemcích, vypadají lákavě."

Walbuga vypadala, jako by snědla něco, co nechtěla. "Na Raddlea si dej pozor…"

"Proč?"

"No… v podstatě velí celému Zmijozelu, takže když si něco umane, tak dokáže udělat cokoliv…"

"Dobře, vezmu si to k srdci." Řekla Hermiona a obočí se jí svraštilo. "Nechci mít zbytečné problémy…"

Walburga nejistě přikývla, než se jí po tváři rozlil úsměv. "A málem bych zapomněla, nějaký mrňavý prvák ti sem dneska přinesl rozvrh a učebnice s tím, že ho posílá Křiklan. Už jste byli s Raddleem dávno pryč a Křiklan, když ho posílal, tak mu pravděpodobně zapomněl dát tyhle věci."


"Och, paráda…" Hermiona se přesunula k balíku, ale nerozbalila ho. "Asi si na chvíli půjdu odpočinout," Řekla a netrvalo dlouho a usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 siruka siruka | 21. února 2014 v 10:13 | Reagovat

:-D  ta mu to natrela .A jsem rada ze pokracujes dal .I když jsem to zatím cetla jen ja .Třeba se někdo ozve :-D

2 siruka siruka | 21. února 2014 v 10:25 | Reagovat

Navíc nektri jsou jen lini aby napsali komentar ;-).To znam pac jsem dělala uplne to sami :-D

3 vivienne vivienne | Web | 23. února 2014 v 22:52 | Reagovat

Povedená kapitolka. "Nafoukaný" Tom se vážně povedl :-)

4 Lukas Lukas | 7. srpna 2014 v 11:45 | Reagovat

Tak jsem se pustil do téhle tvojí povídky, ani nevím jestli tento komentář zaregistruješ když je u únorového příspěvku. Proč hlavně píšu. Narazil jsem asi na překlep

"Ale nemusíš se brát, mají všechno dobře zajištěné."

tak si to kdyžtak oprav :)

Jinak povídka suprová, jdu na další kapitoly

5 Iris Iris | Středa v 18:56 | Reagovat

dnes jsem se dala do teto povidky musm rict ze pises skvele skoda ze je povidka zastavena rada bych abys pokracovala :) povidek Toma a Hermiony neni moc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama