Never more: Část čtvrtá

14. března 2014 v 14:55 | Rainy |  Never more
Svět se nejspíš zbláznil, protože se nestalo už nevím jak dlouho, že bych během jednoho týdne přispěla hned třemi články. :D A to máme teprve pátek! O víkendu se chystám pracovat na Snech, tak se uvidí.

Teď už tedy přeji hezké čtení. :)

Mějte se famfárově...

R.




Angela seděla v kufru auta. Neměla přitom nejmenší tušení, kde se nacházejí, třebaže se nepřemístili. Na druhou stranu, pokud jednoho hodí svázaného do krabice a pro jistotu mu ještě převážou oči šátkem, i když si ten chudák nevidí ani na konečky prstů, moc velký rozdíl v tom asi nebyl. Angela se ztratila hned při první zatáčce.

Tou dobu, když jí auto tak nesnesitelně houpalo ze strany na stranu, nebyla schopná myslet na nic jiného, než že zemře. Že zemře rukou mudlů. Zdálo se jí to absurdní a pošetilé. Opravdu měly všechny její sny skončit takhle uboze?

Jeli už více, než půl hodiny. Možná déle. Člověk snadno ztratí pojem o čase, když se mu vteřiny zdají jako hodiny a minuty jako roky. Ta zoufalost, která Angelu naplňovala, až do morku kostí se zdála být nekonečná. Nechtěla umřít. Chtěla žít, bavit se a být šťastná.

V duchu přitom přemítala, o co jim jde, proč tady teď vlastně je. Touží po penězích? Sexu? Peníze, opakovala si neustále v duchu, prosím, ať to jsou peníze. Ať to jsou peníze…

Pak auto zastavilo a Angela si teprve v ten okamžik uvědomila, že by dala cokoliv za to, aby mohli jet ještě několik hodin.

Sotva se dveře kufru otevřely, polilo ji nekonečné horko. Neměla nejmenší tušení, kde se nachází, ani kolik lidí si jí teď se smíchem prohlíží. Nenáviděla tu nejistotu, vědomí, že její život se právě nachází v rukách několika grázlů.

"Vyndejte ji z toho auta," zavelel někdo a ona se celá roztřásla.

"Tak jakou jsi měla cestu, maličká?" zeptal se jí oplzle jeden z nich.

Angela se mu chvíli chystala odpovědět pěkně od plic, říct, co si o něm myslí, poslat ho do míst, kde ani slunce nesvítí, ale nakonec, a možná to tak bylo dobře, ji zachránil roubík, kus špinavého hadru, díky němuž se z jejich úst začaly linout pouze syčivé neidentifikovatelné zvuky.

"Říkáš něco?" zašeptal jí do ucha. "Tak pojď, podíváme se dovnitř."

Následně si ji, stejně jako pytel brambor nebo jinou nepotřebnou věc, přehodil přes rameno a bez větší námahy se s ní vydal k nedalekému skladu. Bylo to jen několik metrů, ale pro Angelu, která naprosto ztratila pojem o čase i prostoru, to stejně tak mohlo být několik kilometrů "Tupci, přes ramena tu holku, a asi si budu otevírat dveře, ne?!"

Jeden z nich zamumlal něco nesrozumitelného, ale nakonec bez dalších větších protestů vytáhl z kapsy špinavého kabátu klíče. Když pak o chvíli později vešli dovnitř, objevili se v obrovské místnosti. Vše okolo zapáchalo zatuchlinou a v dálce bylo dokonce slyšet myši nebo možná hůř, krysy.

"Tady tě položím, princezno." A přesně v tu chvíli ji shodil na zem.

Škrtnutí zápalkou. Cigaretový kouř. "Sundejte ji někdo ten šátek, chci vidět ty její vystrašený kukadla!"

Tak jí někdo skutečně konečně zbavil kusu té špinavé látky. V první chvíli nebyla Angela schopná rozeznat v té nekonečné tmě vůbec nic. Stěží viděla muže, který si před chvílí zapálil. Teprve po několika minutách rozeznala i další postavy. Tři obejdy v těch nehnusnějších šatech, jaké si kdy dovedla představit.

"I z úst," křikl v zápětí ten, který ji nesl. V očích se mu podivně zajiskřilo. "Nemá cenu řvát, nikdo tě neuslyší."

"Jdi do prdele, kreténe! Raději mě okamžitě pusť! Máš vůbec tušení, kdo já jsem? V Británii nezůstane jediný kámen na kameni, až mě budou hledat. I ten největší ubožák světa bude v porovnání s tebou šťastlivec!"

"Nějaká drzá na to, že stačí jediný pohyb a budeš čuchat kytičky zespoda, děvenko," ozval se nějaký hlas. Angela se rozhořčeně otáčela ze strany na stranu, aby toho muže spatřila. Nic. Musel být schovaný ve stínu. Ostatně, jako všichni ostatní.

Důležitý byl pouze fakt, že v tu chvíli ji sklaplo. Veškerá odvaha ji opustila jako lusknutím prstů. V duchu si právě začínala uvědomovat, že tady, na tak bohem zapomenutém místě, ji nakonec nikdo nenajde.

"Poslouchej mě teď pozorně, zlatíčko, protože to nebudu opakovat dvakrát. Na tvé výlevy tady není nikdo zvědavý."

"Co po mně vlastně chcete?! Mám spoustu peněz, určitě by-."

"Nechceme peníze. Tady jde jen a jen o tebe."

Čas se zastavil.

Nádech a výdech. Nádech a výdech. No tak, Angie!

"Proč?" zasípala.

"Protože je tady někdo, kdo moc touží po tvém objetí." Oranžová tečka dopadla na zem. Dokouřil. "Čas pro náš rozhovor je pryč."

"Pusťte mě," vykřikla zofale. "Pusťte mě. Dám vám víc. Přísahám. Přísahám…" A pak jí znovu do úst strčili ten ohavný šátek.

Tehdy se v Angeliných očích zaleskly první slzy a její srdce ovládl strach. Hlavou se jí honily desítky otázek. Co se mnou bude? Kdo za tím stojí? Bez mrknutí oka by byla schopná vyjmenovat sto lidí, kterým kdy něco udělala, které v minulosti nějakým způsobem ponížila. Všichni z nich nejspíš tajně snili o pomstě, příležitosti vrátit uštědřené rány. Přesto, ač se snažila sebevíc, nedokázala přijít na nikoho, komu by ublížila natolik, že by jí teď chtěl vidět na takovém místě.

Čas najednou ubíhal neuvěřitelnou rychlostí a ona se s každou další vteřinou bála víc a víc. Zvědavě těkala očima na všechny strany v marné touze pochytit něco, co by jí mohlo pomoct. Jeden stůl a okolo něj pět židlí. Věšák s čtyřmi kabáty. Čtyři zbraně.

"Zbláznil ses, idiote?! Zabil by tě, nás všechny."

"Snad jsem tolik neřekl," pokrčil rameny. "I ty by sis ji vzal, kdybs mohl."

"Ale nemůžu, tak už o tom, do prdele, nemluv!"

Chvíli to vypadalo, že se poperou, když v tom se rozletěly dveře dokořán. V tu chvíli by se v Angele krve nedořezal. Vše, na co byla schopná myslet, najednou bylo jen zbožné přání, aby se zpoza kouře vyhrnul dav bystrozorů, kteří by ji zachránili před touto noční můrou.

Namísto vycvičených obránců se však ve dveřích objevili tři kluci. Yaxley, Rosier a k jejím nekonečnému zděšení taky Sirius Black.

"Tak jsme vám přišli nakopat prdel, srábci," zařval Sirius, který zcela očividně stále nestihnul vystřízlivět. Nebo to snad myslel vážně? U něj nakonec jeden nikdy nevěděl. Přesto, i když za jiných okolností by si to Angela nikdy nepřiznala, byla ráda, že ho vidí. "To jste neslyšeli, že holky se nebijou?!" A pak začal metat kletby, jednu za druhou.


"Šš," zašeptal jí někdo u ucha. William. "Jsem tady. Bude to dobrý, neboj."

Angela lehce přikývla hlavou a bez jakýchkoliv protestů mu dovolila, aby jí povolil roubík a následně i pouta. Will jí přitom neustále něco vykládal, snažil se ji uklidnit. Jeho hlas k ní však doléhal jako z obrovské dálky. Ona nebyla schopná nic víc, než pozorovat boj okolo sebe - dala by cokoliv, kdyby teď měla u sebe svou hůlku, kdyby je sama mohla poslat do horoucích pekel.

"Omluv mě na chvíli," řekl klidným hlasem a vzápětí se mu v ruce objevila ta jeho. Angela ani na moment nepochybovala o tom, že se je chystá zabít. Viděla mu to na očích. Tu stejnou nenávist, která ji samotnou spalovala až do morku kosti.

Přesto věděla, že je to špatně. Urychleně se pokusila sebrat veškeré zbytky svých sil, ale bylo už pozdě. Tmu prořízla čtveřice zelených paprsků a veškeré zvuky ustaly. Angela zděšeně zalapala po dechu. O zakázaných kletbách slyšela už mnohokrát - ve škole i doma. Přesto, vidět je naživo bylo něco úplně jiného.

"Co jsi to udělal, idiote?!" řval Sirius, naprosto střízlivý. "Všechny nás zavřou."

"Nezvřou," procedil William skrz zuby. "Ne, pokud jsi Rosier."

"To myslíš, že ti jen tak projdou čtyři vraždy?"

"Za vraždu chlapů, kteří chtěli zabít nejmladší Nottovou, ho ještě vyznamenají," přidal se do jejich rozhovoru Yaxley.

Jako v mrákotách pak vnímala, když jí čísi ruce ovinuly okolo pasu. Dříve než však stihla jakkoliv zareagovat, ji Sirius držel pevně ve svém náručí. Chvíli se mu chtěla vysmeknout, pak si ale uvědomila, že je až příliš slabá na to, aby se sama přemístila, nebo dokonce šla po vlastních nohou.
"Díky."

Jeho tvář se zvlnila v úsměvu. "To nic. Jsi jako pírko."

"Siriusi?"

"Hm?"

"Jak jste mě našli?"

A Black začal vyprávět. Podrobně ji popisoval každý jejich krok od chvíle, kdy zjistili, že není k nalezení, až po ten okamžik, kdy tak zapáleně vtrhli dovnitř skladiště. Soudě podle toho, co říkal, měla nekonečné štěstí. Kdyby se William nevytasil s nějakým záhadným kouzlem, nejspíš by bylo po ní.

"Díky-."

"Tímhle slovem šetři, Nottová. Dvakrát za jeden den, to si snad ani nezasloužím."

A v tu chvíli zničil všechno kouzlo, které mezi nimi panovalo. "Podruhé a naposledy," procedila.

"Rád slyším, že už jsi v pořádku," zazubil se a v tentýž okamžik ji upustil na zem. Idiot!

"Zbláznil ses?!" zareagoval téměř okamžitě Williamem.

"Úplně!" odpověděl mu Sirius s úsměvem. "Dál už to zvládnete sami, ne?" Ani nečekal na odpověď a bez jakýchkoliv dalších slov se přemístil pryč.

"Poradím si, Yaxkey. Můžeš taky jít," pokynul s mírným úsměvem i druhému klukovi, když bral Angelu do náručí. Ten oproti svému nebelvírskému spolužákovi chvíli protestoval, ale nakonec přece jen odešel a Angela s Williamem tak rázem osaměli.

"Jak daleko to ještě je k tomu zpropadenému paláci?" zeptala se po chvíli ticha.

"Jen chvíli, ale můžu tě přemístit domů, jestli chceš."

"To by bylo fajn," přikývla. "Nechce se mi tam vracet. Rozhodně ne v tomhle sta-," pak se najednou zarazila uprostřed slova, jako by do ní uhodil blesk. "Ví to naši?" zasípala.

"Musel jsem jim to říct," odpověděl jí poněkud ztrápeně Williamem. Zdálo se, že v tu chvíli ji upřímně lituje.

"Samozřejmě," vyhrkla okamžitě. "Já to chápu. Jen, můžeme si tady na chvíli posedět?"

William ji opatrně posadil na kamennou zídku a následně si sám sedl vedle ní. Ve tváři mu přitom zářil spokojený úsměv.

"Ještě jsem ti ani nepoděkovala," poznamenala po chvíli ticha Angela. "Nevím, co bych si počala, kdybyste tam-."

"Ššš," zastavil ji, "pro tebe bych udělal první poslední."

Teprve v ten okamžik sebrala Angela veškerou svou odvahu a konečně se mu podívala do očí. Mohlo to být jen pár minut, co se jejich pohledy setkaly naposledy, ale jí se to najednou zdálo, jako celá věčnost.

"Udělali ti něco?

"Až na pár modřin budu v pořádku."

"Takže po tobě nic nechtěli. Myslím, jako-."

Před očima se jí znovu mihla vzpomínka na rozhovor, který mezi sebou ti muži vedli, než se tam objevili její zachránci. Kdyby přišli jen o chvíli později, všechno by teď bylo jinak. "Ne."

Ulevilo se mu. "Kdyby ano, nejspíš bych litoval, že jsem jejich mizerné životy ukončil tak rychle…"

"Williame, jsem v pořádku," zašeptala, když pokládala svou ruku na jeho rameno. Tímto gestem ho chtěla uklidnit, říct mu, že až se vyspí a nají, nebude dnešní večer nic víc, než jen ošklivá vzpomínka na jeden hloupý nevydařený bál. Nakonec se však nezmohla na jediné slovo.

"Vesele Vánoce."

"Veselé Vánoce," odpověděl a pak se k ní sklonil v polibku.

« Předcházející kapitolaSeznam kapitol│ Následující kapitola»
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama