Sladké sny: Kapitola dvacátá

1. dubna 2014 v 20:23 | Rainy |  Sladké sny
To koukáte, co? Abych byla upřímná, tak já taky. Včera mě zkrátka chytla psavá a fuk, nová kapitola byla na světě. (Mimochodem, takový záchvat psavosti jsem měla naposledy snad v létě.) Přesto jsem chvíli uvažovala, jestli si to zasloužíte... Žádný komentář u žádné kapitoly? Trochu mě to zamrzelo, přátelé. No nic, nechme to plavat. Chápu, že spousta z vás nemá čas... Ale PROSÍM použijte po přečtení alespoň ty hvězdičky po článkem.

Užijte si to :)

Rainy

P.S. Dvě (nanejvýš tři) kapitoly do konce!


"Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi." - Kurt Cobain




Nikdy bych nevěřila, že práce může být zábava. Ale když teď pobíháme po Siriusově novém bytě od hlavy až k patě postříkání všemi možnými i nemožnými barvami, nedovedu si představit, že by to vůbec mohlo být jinak.

Vlastně si ani nejsem jistá, kde se ten nápad vzal. Každý normální kouzelník by si určitě ťukal na čelo - já ostatně ještě dneska ráno patřila mezi ně. Sotva na mě však přistála první kapička modré barvy, okamžitě jsem svůj názor přehodnotila.

"Zlato!" zavolám za ním a sotva se ohlédne, přejedu po špičce štětce prsty tak, že jen o chvíli později se na jeho už tak dost zneřáděném plášti objeví další várka malinkých modrých teček.

"No počkej!" vykřikne a já se okamžitě dávám na zběsilý úprk. Jelikož se ale směju tak hlasitě, že mě musí slyšet i sousedi, hádám, že to ztrácí na veškerém svém významu. "Á tady jsi!" zvolá vítězoslavně.

"Nenene!" chechtám se skrčená v koutu. Je to marné, v zápětí na mě přistává alespoň trojitá várka. Bez dalšího přemýšlení se mu vrhám do náručí a pevně se k němu přitisknu. Naše rty se spojí ve vášnivém polibku tak nedočkavém, jako bychom se neviděli alespoň sto let.

"Miluju tě," zašeptám, když se od sebe odtrhneme. "Strašně moc tě miluju."

Sirius se usměje. Bere mou tvář do dlaní a já cítím, jak mi na líčkách konečky prstů kreslí malé srdíčka. "Já tebe taky."

Pak mě políbí znovu. Tentokrát trochu pomaleji, ale možná právě o to, je ten polibek intenzivnější. Opatrně vsune koleno mezi mé nohy, abychom byli ještě blíže u sebe. Rukou mu vjíždím do vlasů, prahnu po každém dalším doteku.

"Budu muset jít," vydechnu nešťastně.

"Ještě ne," zaúpí.

"Musím," zaprotestuju a velice neochotně se tak vymámím z jeho náručí. Kdyby záleželo na mně, strávila bych tady s ním každý okamžik svého života. Ale věci bohužel nejsou tak jednoduché. "Přijdu zase zítra."

Opře si své čelo o mé. Několik chvil tam jen tak stojíme, ztrácíme se v očích toho druhého. "Počkej!" vyhrkne najednou. "Dostal jsem skvělý nápad." Bere mě za ruku a společně tak přicházíme do místnosti, kde jsou v různých kbelících namíchané všechny barvy. "Jaká je tvoje oblíbená?"

"Žlutá," odpovím automaticky.

Opatrně mou dlaň smočí v kbelíku se zářivě sluníčkovou barvou a následně se mnou dojde ke stěně. "Na památku," odpoví. "A taky abych mohl mít pocit, že jsi tady vždycky se mnou," s těmito slovy ji přiloží k jedinému kousku místnosti, který se nám za celý den podařilo vymalovat tak, že vylapal alespoň trochu slušně.

Chvíli jen tak zírám na otisk své ruky, neschopná pochopit to, co právě udělal. Jakmile mi konečně dojde hloubka tohoto jeho gesta, vrhám se mu kolem krku. "A co tvoje oblíbená barva?" zeptám se po chvíli. "Přece bys tam tu mou chudinku nenechal jen tak samotnou."

Vesele se na mě usměje a bez dalších slov i on smáčí svou ruku v barvě. Jen o několik sekund později se pak vedle mé drobně dlaně objeví i jeho červená. Napadá mě, že jsem ještě nikdy neviděla nic tak krásného.

"Nechám si to zarámovat," prohlásí uznale, jako by mi četl myšlenky.

Tiše se zasměju. "Taky bych brala takový domů."

Sirius mi strčí za ucho neposlušný pramínek vlasů. "Možná bys jednou mohla být doma tady. Ale v klidu," dodá, když spatří můj víceméně vyděšený výraz, "nenaléhám. Čekal bych do konce věků."

"Ne, o to nejde," vyhrnu až příliš rychle. "Prostě jen..." Chci mu na to něco říct, možná mu poděkovat, ale najednou mě nic vhodného nenapadá, všechno se mi zdá neuvěřitelně přízemní. A tak tam jen tak stojím, hypnotizju ho pohledem a připadám si jako ten největší zrádce pod sluncem. Někdo jako já si jeho lásku nezaslouží.

"Hej," zasměje se, "nechtěl jsem tě rozbrečet."

"Já vím. Jen mě to zaskočilo." Prsty setřu těch několik slz a následně mu věnuju ten nejzářivější úsměv, jakého jsem v tu chvíli schopná. "V tom nejlepším slova smyslu, samozřejmě."

"Samozřejmě," ušklíbne se.

"Promyslím to," dodám. "Není to tak lehké."

Políbí mě do vlasů, "Dobře."

Myšlenka na společné bydlení se mě zbytek odpoledne drží jako klíště. Několik desítek minut se přede mnou míhají jednotlivé obrazy. My dva v jedné posteli, snídaně u stejného stolu, já v jeho triku. Nemohu se jich zbavit. Jsou tak nádherné, přímo neodolatelné. Kdybych mohla, sbalila bych se třeba hned. Jenomže tak velký krok si budu moct dovolit teprve po tom, co mu řeknu pravdu.

"Kdes byla?" vypálí na mě ostře matka namísto pozdravu, sotva se objevím u dveří.

"Taky ti přeji hezké odpoledne."

Zamračí se, "Nebuď drzá!"

Musím se hodně přemáhat, abych neprotočila oči v sloup. "S Blackem, když to musíš vědět."

"Ach tak," povzdychne si. "Nemůžu se dočkat, až celá tahle šaráda skončí," pokračuje po chvíli aniž by se na mi věnovala jediný pohled. "Chudák Lucius. Je to tak milý muž. Musí být nepříjemné dělit se o svou dívku s někým tak ohavným, jako je ten krvezrádce."

"Povinnosti si člověk nevybírá," odseknu naštvaně. "Nikdo z nás z téhle situace není nadšený. A tak s tím ani nic nezmůžeme. Bohužel."

"Nemůžu se zbavit dojmu, že ti zatemnili mysl. Doufej, že jsi je ovlivnila alespoň z poloviny tolik co oni."

Mám sto chutí na ni vyplivnout nějakou pěkně ošklivou poznámku, díky které by konečně pochopila, jak je tahle její myšlenka naivní. Ani ona, ani táta pořád nemají nejmenší tušeni, čeho těmi svými intrikami docílili. Nevidí, že ztratili svou jedinou dceru.

"Jdu si číst," pronesu chladně. Nečekám na její svolení, rovnou odcházím do svého pokoje.

Tahle malá šarvátka mi skvělou náladu nijak nepokazila. Na podobné věci jsem si během posledních dnů stihla dokonale zvyknout. Rodiče už se jen zřídka hádají mezi sebou, raději obracejí svou pozornost směrem ke mně. Nepřemýšlím nad tím, co dělám nebo nedělám špatně. Koneckonců je to tak pro nás pro všechny jednodušší. Ta chvíle, kdy je budu muset opustit, se blíží kosmickou rychlostí a nehledě na to, jestli k nim něco cítím, pořád to jsou mí rodiče.

Unaveně se natáhnu na postel. Kéž bych mohla vrátit čas do doby, kdy jsme ještě všichni chodili do Bradavic. Tam jsem čas strávený se Siriusem počítala na hodiny a mohla ho vidět kdykoliv se mi zamanulo. Teď chápu, jak jednoduché jsme to tehdy měli, rozumím tomu, co to znamená, když se řekne, že čas je relativní.

Unaveně si promnu oči a vyhoupnu se na nohy právě v čas, abych si všimnula malé sovičky, jak si to míří k našemu domu. Spěšně jí otevírám okno, protože pokud je to psaní pro mě, což s největší pravděpodobností skutečně je, bude lepší, pokud o něm rodiče vědět nebudou.

Puštík přistane na mém psacím stole. S úsměvem před něj postavím mističku s vodou. Teprve pak nedočkavě odvazuju psaní z jeho nožky. Skutečně se jednalo o dopis, dva dopisy, z ministerstva adresované mě.

V prvním se nachází výsledky OVCEí. Je milým překvapením, že ze všech pro mě důležitých předmětů jsem dostala minimálně známku nad očekávání. Čeho si však vážím ze všeho nejvíce je vynikající z obrany proti černé magii. Těžká práce nakonec přinesla vytoužené ovoce.

Když rozlamuju druhou pečeť, celá se třesu. Následující řádky nejspíš rozhodnou o mém životě tak jako ještě žádné jiné před nimi. Jsou to už dva týdny, co jsme s Jamesem a Siriusem absolvovali přijímací zkoušky na bystrozora. Pomalu už jsem začínala věřit tomu, že jsem to celé zvorala tak moc, že vedení ani nepokládalo za nutné mi o tom napsat. Spěšně přelétávám celý text v nepopsatelné touze najit jedno jediné slovo. Přijata. Přijata. Přijata. Čtu ho pořad dokola neschopná mu uvěřit. Přijata.

"Slečno, Beatrice," ozve se za dveřmi hlas naší domácí skřitky, "vaše matka nechává vzkázat, ze pan Lucius už prijel."

"Vyřiď jí prosím, že budu dole za okamžik."

Ve spěchu schovávám dopis pod matraci a následně se ještě převlékám do habitu. Při jeho poslední návštěvě jsem si to dolů do salónu nekráčela v riflích - znovu už své štěstí pokoušet nehodlám.

"Luciusi," usměju se.

"Beatrice," odpoví stejně odměřeným tónem. "Je mi potěšením. Ostatně jako vždy."

Opatrně si sedám na kraj sedačky po jeho boku. Snažím se přitom tvářit pokud možno co nejveseleji. Jeho chování mi přijde pohrdání hodné, zvlášť pokud vezmu v úvahu, jak se mnou jednal v Bradavicích. "Takže, čemu vděčíme za tvou návštěvu?"

"Tady pan Malfoy přisel stanovit datum svatby. Všichni se domníváme, že jsme s tím otáleli už dost dlouho."

Polknu. Nejraději bych teď jeho směrem vyslala alespoň deset kleteb. Naštěstí se včas zastavím. "To jsou skvělé zprávy. A máme už i nějaké bližší datum?"

"Říkal jsem si, že bychom se mohli vzít na tvé narozeniny."

"Tak brzy?"

"Jsi snad proti?"

"Ne!" odpovím rázně. "Jen jsem to nečekala."

Není to úplná lež. Datum svatby mi vrásky nikdy nedělalo. Už dost dlouho si jsem totiž jistá, že než k něčemu takovému vůbec dojde, budu dávno pryč. Přesto mě překvapilo, jak brzy se budu muset definitivně rozloučit se svým starým životem. Tři týdny. To je všechen čas, co mám.

Z počátku si ho užívám, jak jen to jde. Často chodíme s kamarády k vodě nebo se jen tak poflakujeme městem. Zjistili jsme, kde v Londýně prodávají nejlepší zmrzlinu, kde čepují nejlepší pivo. Tou dobou doopravdy věřím tomu, co mi Sirius řekl předtím, než jsme odjeli z Bradavic, že toto léto bude patřit jen nám. A možná nejen to.

"Povedlo se nám to, hm?" zeptá se mě jednou večer, když tak spolu sedíme u něj doma se sklenkou bílého.

"Myslíš ten obraz?" zavtipkuju a hlavou kývnu k našim dlaním. Ten můj blázen si na to skutečně pověsil rám. Jasně, vypadá to trochu komicky a James si z toho věčně dělá srandu, ale kdykoliv se na to podívám já, zahřeje mě u srdce. "Je skvělý."

"Nikdy by mě nenapadlo, že budu fušovat do umění," pronese uznale, jako by se jednalo o nějaké nevyčíslitelné dílo. "Už jsem ti říkal, že jsem si našel práci?"

"Vážně?" chytnu ho za ruku. "Gratuluju! Kde? A kdy nastupuješ?"

"Jen v nějaké mudlovské továrně, ale je to lepší, než nic." Lehce přejede svými rty po mých. "Až zítra odpoledne. Máme spoustu času..."

"To je dobře," usměju se a protentokrát ho políbím zase já. "Dneska totiž nespěchám."

"Vy se nezdáte, slečno Richardsonová! Takové myšlenky... To bych do vás neřekl."

Vidím, jak se mu zalesknou oči. "Tímhle tónem se mnou nemluvte, pane Blacku. Na to ještě nejsem dost opilá."

Volnou rukou mě chytne kolem pasu, aby si mě přitiskl blíže k sobě. "Znám tě takovou dobu a ani jednou jsem tě neviděl v náladě."

"To já o tobě říct nemůžu," hravě na něj vypláznu jazyk. "Nedokázala bych spočítat, kolik bodů jsem ti za ty tvoje vylomeniny strhnula."

"Teď vážně. Přemýšlím nad tím už přes půl roku. Proč nepiješ?"

Zadívám se mu do očí a významně si uskrnu trochu vína. "Je to jednoduché. Nelíbí se mi, co to dělá s lidmi."

"Mluvíš o tom, jako bys snad znala nějakého notoricky známého alkoholika.!

Z jeho posměšného tónu se mi dělá zle. Raději tedy skloním zrak k zemi, jako by mé zaujalo něco na podlaze, aby nepoznal, co se mi ve skutečnosti honí hlavou. "Poprvé jsem viděla tátu na mol, když mi byly necelé čtyři roky. Jeden by řekl, že z té doby si vlastně ani nic pamatovat nemůžu, ale víš, byl to jeden z těch okamžiků, který by utkvěl v paměti i nemluvněti."

"Bože, Tris, to by mě ani ve snu nenapadlo. Nikdy jsi o své rodině nemluvila..."

Pokrčím rameny. "Ty se tou svou taky zrovna nechlubíš."

Naprosto mě ignoruje. Jediné na co teď soustředí svou pozornost, je má maličkost. "Ublížil ti někdy?"

"Mě? Ne," zalžu. Kdybych mu řekla pravdu, nejspíš by se ihned vydal k nám domů, aby si s ním všechno vyrovnal. Přesto si nedokážu pomoct a promnu si zápěstí. V duchu mě napadne, že v tuhle chvíli by mi u něj prošla i vražda. Mohla bych mu říct všechnu tu špínu a nic by se nezměnilo. Z nějakého neznámého důvodu to však nedokážu.

Jemně mě chytne za bradu. "Třeba o půlnoci, kdykoliv budeš potřebovat, jsem tu pro tebe. Chci, abys to věděla. Moje nabídka platí, vždycky bude."

Sednu si k němu na klín, "Miluju tě. Miluju tě víc, než si vůbec dokážeš představit."

Vlídně se usměje. "Ne víc než já tebe."

Když mě o necelou půlhodinu později odnáší v náruči do ložnice, nejsem schopná myslet na nic jiného, než že teď už není cesty zpět. Tím, co se právě chystáme udělat, prakticky dávám sbohem svému dosavadnímu životu. Ale já o už o něj nestojím. Netoužím po bohatství ani slávě. Ne, to jediné na čem mi doopravdy záleží, je on. Hladově se k němu přitisknu a roztřesenou rukou začnu rozepínat knoflíky na jeho košili plně odhodlaná obětovat naši lásce klidně i celý svět.



Ráno se probudím dříve než on. Venku stále panuje neproniknutelná tma. Jen v dáli na obzoru se zračí několik prvních červánků, které s sebou přináší příslib dalšího prosluněného dne.

Opatrně, tak abych ho neprobudila, vymaním svou levou ruku z jeho o objetí. Láskyplně ho pohladím po černých vlasech. Dokázala bych se takhle na něj dívat celouvěčnost. Pozorovat ho jak spí. Přemýšlet nad tím, co se mu asi tak může zdát. Být tu pro něj až poprvé otevře oči.

Až do toho dne se všechno točí kolem nás. Věci jsou jednoduché, možná až moc. Jenomže já na zázraky moc nevěřila. Život nikdy nic nedává, aniž by si za to nevzal něco na oplátku. Jednou se z toho oparu štěstí probereme, pohádka skončí a my budeme bojovat tváří v tvář s krutou realitou.

Jen si přeju, aby to bylo, co nejpozději.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 E E | 1. dubna 2014 v 22:15 | Reagovat

achich... tehdy Tris ještě počítala čas strávený se Siriusem na hodiny... něco mi to připomíná - ale když tak až na Skypu.
Je to tak roztomilé, jak spolu blbnou, zato ten propad zvaný Lucius je tím víc děsivější, jak to vypadá idylicky

2 Katerííína Katerííína | Web | 2. dubna 2014 v 14:12 | Reagovat

jezis to je boží

3 Rainy Rainy | Web | 3. dubna 2014 v 6:34 | Reagovat

[1]: Určitě si o tom promluvíme. :) No... Je to zatraceně roztomilé. :D Tak moc, že jí to skoro závidím. A ano... Lucius... Vždycky bude kazit ty představy o dokonalém bezstarostném životě... Moc děkuju. :)

[2]: Přeháníš. ;) Ale děkuju moc.

4 Lizz/ Angela :3 Lizz/ Angela :3 | 11. dubna 2014 v 21:12 | Reagovat

Hohoho, já chci taky malovat :( To je můj sen normálně :DD Ale fakt ! :O

Bylo to úžasný :3 A ty otisky ruky na zeď ? Tak tu část jsem přečetla snad milionkrát :O Je úžasná a milá :)) A já vím, že jejich láska bude silnější než Lucius :-P Protože bude.. a jestli tahle povídka bude mít šťastný konec, tak za tebou asi dojedu a osobně ti poděkuju :D Protože .. Jéžiš, to by bylo tak úžasný, kdyby to skončilo dobře :) Ale Lucius se nezdá :DD On to ještě všechno posere O_O  :D

Btw. já ti říkala, že dneska přečtu a okomentuju všechny chybějící kapitoly SS :* Normálně já to asi začnu číst od znova :-( Je to hrozně hezký :))

No nic, hlavně piš :3 Abych mohla komentovat dál :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama