Sladké sny: Kapitola dvacátá první

16. dubna 2014 v 20:36 | Rainy |  Sladké sny
Heuréka! Řeknu vám, s touhle kapitolou bylo problémů! Původně jsem ji měla hotovou už v pondělí, ale pořádně pozlobil tablet, když se rozhodl restartovat. A najednou bylo po srandě. Proto mi to trvalo tak dlouho, omlouvám se. Celkově toho teď bylo docela dost - neprocházím si zrovna pohádkovým obdobím a do školy toho taky není zrovna málo. Nevím, jestli bych rozdýchala, kdyby prázdniny začaly o den později. :D Dělám si legraci. Nic.. musím jít. Užijte si kapitolu.

Rainy

P.S. Komentáře mě zaručeně potěší


"Šťastný je ten, kdo dokáže najít rovnováhu mezi svými touhami a možnostmi." - Johann Heinrich Pestalozzi


Domů se dostanu kolem desáté hodiny. Docela mě překvapí, že už jsou všichni dávno vzhůru. Ale na druhou stranu se nejspíš není čemu divit, pokud vezmu v úvahu fakt, že do mé svatby zbývá necelý týden.

Všude, kam se podívám, postávají skupinky lidí. V některých z nich poznám vyhlášené kuchaře, v jiných zase číšníky, další zařizují květiny, stolování, hudbu, oblečení. A mezi nimi všemi nadšeně pendluje moje matka, která si celý ten rozruch užívá více než všichni ostatní dohromady.

"Dobré ráno, slečno Beatrcie."

Mile se na ni usměju. Vím, že mi tu ženu už kdysi někdo představil, ale v tu chvíli nemám nejmenší, co je zač. "Dobré ráno."

"Ach, mám snad mámení? Moje dcera se konečně uráčila přijít mezi nás. Zatrubte famfáry!"

Skloním pohled k zemi. Celý ten rozruch mi udělal čáru přes rozpočet. Původně jsem plánovala vkrást se do svého pokoje, převléci se do spacího a pak, s tím nejsebevědomějším výrazem, sejít dolů na snídani. Jenomže to už teď nejde.

"Spala jsem u Evansových," řeknu první věc, co mě napadne.

Z pohrdavého úsměvu, který se najednou objevil v její tváři, se mi dělá zle. "Otec s tebou chce mluvit. Čeká na tebe v pracovně."

"Proč?"

To už mě ale nevnímá. Znovu se vžila do své role. Zrovna teď květinářce vehementně vysvětluje, že bílé růže budou mnohem lepší než rudé, že moje kytice musí být nejlepší počin v jejím životě, jinak se postará o to, aby byl tím posledním.

Hlasitě si povzdechnu. Když jsem došla domů, byla jsem plná energie. Teď si plně uvědomuju všechnu tu únavu i několikadenní spánkový deficit. Nejraději bych si šla okamžitě lehnout, ale šestý smysl mi napovídá, že už tak mám dost velký problém. Akorát bych tak přiložila pod kotel.

Před vstupem do otcovy pracovny se zastavím u velkého okna. Zahrada je poměrně klidná. Jen tu a tam postává nějaký zahradník, který sestřihuje už tak dokonalé keře. Pak si ale všimnu něčeho zvláštního. V přední části sedí velký černý pes s pohledem upřeným kamsi ke vstupní bráně. Nebylo by na tom nic divného, kdyby otec před léty nezabezpečil veškeré své pozemky před nezvanými hosty. Jenomže i tahle má myšlenka se ztrácí, sotva zpozoruju Luciuse s madam Malkinovou, jak si to míří k našemu domu. Dnešek bude zatraceně dlouhý den.

"Chtěl jste se mnou mluvit, otče?" zeptám se klidně.

Dlouhou chvíli mě jen tak pozoruje. Upírá ke mně pohled svých ocelově chladných očí a já tak mám najednou sto chutí zkroutit se do klubíčka v nejbližším rohu. Nezáleželi na tom, kolik času jsem strávila mezi poberty. Hrůza, kterou ve mně budí můj otec, je stále stejná. Neli větší.

"Posaď se," pokyne ke křeslu naproti. "Nebude to trvat dlouho."

"Dobře," přikývnu. "Právě totiž přišel Lucius a já-."

"Myslím, že ten se bez tebe chvíli obejde," přeruší mě příkře. "Teď spolu musíme probrat důležitější věci. V první řadě by mě zajímalo, kde jsi dneska byla."

Polknu. "Spala jsem u Evansových," odpovím klidně. "Lily slavila její přijetí na léčitelskou praxi."

Nevěří mi. Vidím to na každém jeho gestu. Dívá se na mě jako by mě nejraději zabil, zkouší, kolik vydržím. Ale strach o mé přátele je silnější než jeho podezíravost. "Odpověděla bys mi stejně, kdybych i teď dal veritasérum?"

Drze vystrčím bradu dopředu. "Samozřejmě."

"To ostatně na věci nic nemění," pronese rozhodně. "Chci, aby s nimi, s okamžitou platností, přerušila veškeré styky. Zašlo to příliš daleko."

Uvědomuju si, že bych měla oslavovat. Tvářit se jako by mi někdo dal důvod žít, protože mi pomyslně vrátili svobodu. Namísto toho však pouze hlesnu: "Proč?"

Otec se skloní k jednomu ze svých šuplíků a následně přede mě položí důvěrně známé obálky - výsledky zkoušek. "Proto."

"Já vám to vysvě-."

"Nechci nic slyšet, Beatrice! Nebudu se pídit po tom, co tě vedlo k tomu, abys doplnila řady bystrozorů, nebo proč vůbec cítíš potřebu pracovat, když moc dobře víš, že ani tvé vnoučata se k něčemu takovému nebudou muset ponížit."

"Otče-."

"Zklamala jsi mě. Mnohem víc, než si vůbec dovedeš si představit. Když jsi se nedostala do Zmijozelu, byl jsem ještě ochotný to překousnout, ale toto...! A navíc to tvoje přátelíčkování! Taková ostuda. S Mistrem jsem o tom mluvil. Nic nenamítal. Ostatně je čas, aby dostali nabídku. Jakmile budeš vdaná, na takové hry už nebude čas."

"Dobře," odpovím nakonec. "Děkuji."

Přikývne. "Teď už běž. Mám ještě nějakou práci."

Bez zaváhání se zvedám. Teprve u dveří se za ním znovu ohlédnu, ale jakmile pochopím, že mých pět minut uplynulo, definitivně odcházím. Dávám si přitom záležet, aby mě slzy nepřemohly dříve, než se ocitnu ve svém pokoji.

Jeho slova mi nijak neublížila. Už dlouho vím, že mí rodiče ke mně chovají asi tolik lásky, co by se jí vešlo za nehet od malíčku. Tím, co však dneska řekli a jak se zachovali, mi akorát pomohli. Nezbyly žádné pochybnosti ani argumenty, které by mě nutily zůstat. Teď už si jsem jistá, že až rodiče ve čtvrtek večer odjedou na soaré k Blackovým, definitivně zmizím z jejich života.

Přesto následující dny plynou bez jakéhokoliv vzrušení. Samozřejmě se dále všechno chystá na svatbu. Zkoušky šatů, kontroly seznamu hostů, jídelníčků a Merlin ví, čeho všeho ještě, jsou u nás teď naprosto běžnou záležitostí. Stejně jako Luciusovy návštěvy, či máminy kousavé poznámky. To mám pak občas chuť vzdát to rovnou. Odejít jen tak. Bez jakékoliv přípravy nebo balení. Prostě jen popadnout hůlku a zmizet.

Nikoho ze svých kamarádů jsem od toho dne, od té hádky neviděla. Rodiče mě hlídají na každém kroku, jako by si snad mysleli, že budu mít tu drzost a vypařím se jim přímo před očima uprostřed večeře.

Co mě však mrzelo ze všeho nejvíc, byl Siriusův nezájem. Když jsme se naposledy loučili, slíbil mi, že mi brzy napíše. Jenomže od té doby už uplynul pomalu celý týden a jeho sova stále nikde. Chvílemi jsem na něj měla vztek - očividně jsem mu nescházela. Ale netrvalo dlouho, než všechny tyto pocity vystřídaly obavy. Je v pořádku? Nestalo se mu nic? Občas mám tak sto chutí přemístit se k němu domů, ujistit se o opaku.

První taková příležitost se mi naskytne až ve středu večer - tedy den před mým odchodem, když rodiče odejdou na plánovanou večeři k Popletalovi. Původně jsem měla jít s nimi, ale naneštěstí se mi pod vlivem všeho toho stresu udělalo špatně.

"Opravdu nechceš jít taky?" zeptá se mě už nejmíň po sté má matka. Starostlivě přitom kontroluje svůj odraz v zrcadle. "Bude tam každý, kdo něco znamená."

"Ne, děkuji," odpovím a na tváři se mi vyloudí smutný úsměv. "Opravdu se necítím."

"Dobře," přikývne. "Nemysli si, já byla taky nervózní, když jsem si brala tvého otce. Řeč se mnou nebyla nejméně týden."

Není to lež, rozhodně ne úplná. Ve skutečnosti je mi doopravdy špatně. Hádám však, že schystanou svatbou to nemá vůbec nic společného. Možná šestý smysl, kdo ví. V každém případě, dneska na mě čekají ještě důležité věci.

Jen, co se naši přemístí, utíkám do svého pokoje, abych pobrala několik důležitých věcí. Pak se ztrácím i já - s vědomím, že z takového večírku se rodiče nevrátí dříve než v jedenáct v noci. Mé první kroky směřují samozřejmě k Siriusovi. Bez ostychu bych řekla, že přímo umírám touhou ho vidět - dotknout se ho, políbit ho. Když pak ale klepu na jeho dveře, nikdo neodpovídá.

Stěží v sobě potlačuju zklamání. Pak si ale uvědomím, že třeba bude u Jamese. Manželé Potterovi berou nejlepšího přítele svého jediného syna prakticky jako člena rodiny. Kdyby to byli mudlové, bezpochyby by mu dali i klíč od svého domu.

"Ahoj, Tris!" doléhají ke mně hlasy mých přátel. Venku na zahradě sedí James s Lily a Remusem. Všichni se nadšeně baví nad nějakou mudlovskou hrou, vypadají dokonale šťastně.

"Ahoj," odpovím nejistě, ale i tak se vydávám jejich směrem. "Hele, neviděli jste někdo Siriuse? Doma není."

Všichni se na moment zarazí. "Myslím, že říkal něco o práci," řekne nakonec James. "Jo, určitě. Kde jinde by taky byl?"

Pokrčím rameny. "To nic. Jen jsem ho chtěla vidět."

Vidím, jak mě všichni, do jednoho, propalují zkoumavým pohledem. Lily se dokonce zvedne, aby mě na přivítanou objala. "Je všechno v pohodě?" zeptá se tiše.

"Nevím. Asi jo," usměju se. Jsem si jistá, že brzy přijde chvíle, kdy jí to všechno budu muset říct. Možná zítra, možná pozítří, kdo ví. V každém případě, ne teď. "Co to hrajete?"


"Mudlovské scrabble," prohodí Remus, "chceš se přidat?"

"To víš že jo!" okřikne ho James tak rázně, že celá nadskočím. "A my všichni to pak budeme moc jít rovnou zabalit, co?" Chvíli ho nejistě pozoruju, přemýšlím, jestli se mi tím nesnaží říct, aby raději odešla. Ostatní jsou na tom podobně. "Dělám si srandu. Dělej, sedej. Je to jednoduché…"

Nakonec tedy netrávím volný večer se Siriusem, ale s nimi. A nehledě na to, že mé původní plány byly úplně jiné, si rozhodně nestěžuju. Tak skvělou zábavu jsme si neužili nejméně od té doby, co jsme odešli z Bradavic.

"Mě to nebaví!" zaúpí. "Vždyť vy mi nic nechcete uznat. Prďoch, kočkopes. Vždyť přece, každý ví, že taková slova existují! Kašlu na to, že nejsou ve slovníku."

"Ale, zlato, klid," utěšuje ho Lily. "Vždyť je to jenom hloupá hra."

"To je jedno," zavrtí hlavou. "Pojďme se raději projít. Já nevím… třeba do města."

Nikdo z nás nemá to srdce mu odporovat a tak se všichni vydáváme na náměstí. Ne, že by jeden měl o co stát - Godrikův důl není nijak veliké, natož pak rušné místo. Lidé tady, jak kouzelníci, tak i mudlové, mají rádi svůj klid a pokud náhodou zatouží po troše vzrušení, stačí zajet pár kilometrů na východ, do města jménem Truro.

Cestou nám všem Lily nadšeně vypráví o Sv.Mungoví. Povídá o tom, s jakou únavou každého večera uléhá do postele a o různých učebnicích, kterých prý je tolik, že už se jí ani nevlezou na stůl. Chystám se jí zeptat, jestli jí to všechno vůbec stojí za ty nervy, ale jen co si všimnu jejich zářících očí, tak si to rozmyslím. Vypadá dokonale šťastně.

"No, a už jsi-."

"Počkejte!" sykne Remus. "Ššt!"

"Co se děje?" ptá se James.

"Sklapni!" okřikne ho Lupin, tentokrát rázněji. "Slyšeli jste to?"

"Slyšeli co?!"

"Někdo se sem přemístil," odpovím namísto Remuse na Lilyinu otázku. "Nejsme tu sami."

Všichni se pozorně začneme rozhlížet okolo sebe. Do té chvíle jsem vůbec nezaznamenala, jak strašidelnou uličkou vlastně procházíme. Nikde není ani živáčka. Domy jsou staré a tak moc ztrouchnivělé, až se mi nechce věřit, že by v nich někdo vůbec mohl bydlet. Popelnice vyvrácené, utopené v odpadcích. Okamžitě si natáhnu ruku před nos, teprve teď si uvědomuju, jak silně to tady zapáchá.

"Pojďme pryč," řeknu tiše. "Mám z toho špatný pocit."

"Ne tak zhurta," zaskřehotá najednou někdo za našimi zády.

"Nejdřív bychom si měli popovídat."

V tu chvíli se všichni otáčíme za neznámými hlasy. Po zádech mi přejede mráz, když si všimnu pětice postav oděných v černých kápích a stříbrných maskách stojících jen několik metrů opodál. Smrtijedi. Bezpochyby jsou tady, aby mým přátelům předali Voldemortovu nabídku. Nejspíš proto mě překvapí fakt, když několik vteřin upírají svou pozornost ke mně.

Netrvá dlouho, než si uvědomím proč. Nemám tady, co dělat a už vůbec ne s nimi. Zhluboka polknu, srdce cítím až kdesi v krku. Je mi jasné, že z něčeho takového se jen tak nevykroutím. Otec si dal před rokem dobře záležet na tom, aby všichni významní lidé o mém úkolu věděli. Stýkání se s kolaboranty, jak naši známí často nazývali své nepřátele, by totiž zcela určitě vrhalo stín na náš rod. Takhle se z toho stala přednost.

Nebylo však nejmenších pochyb o tom, že ti lidé přede mnou moc dobře věděli, jak se mají věci v současnosti. Na takou misi by Pán Zla neposlal nikoho neinformovaného nebo snad dokonce neschopného.

"Popovídat?" vyplivne nenávistně Jasmes s hůlkou napřaženou proti nim. "Máte nás snad za naprosté idioty?!"

"Skloň ten klacík, chlapče," směje se mu jeden z nich, "nebo si ještě ublížíš."

"Ty jeden prašivý skunku! Jakým právem-."

Druhý ze smrtijedů mávne hůlkou a bez sebemenších problémů tak odráží Jamesovo slabé neverbální kouzlo. "Prosím, uklidněme se. Přišli jsme si s vámi poklábosit, udělat vám nabídku-."

"Tak tu si strčte někam," sykne Lily jedovatě. "Nikdo z nás se k vám nepřidá."

"To se spíš z Voldemorta stane notorický zastánce mudlů," přidá se James a jako správný ochránce se okamžitě sune ochranitelsky před svou přítelkyni. "Tak mu hezky vyřiďte, že nemáme zájem."

Mám pocit, že jediný, kdo si plně uvědomuje vážnost celé té situace, je Remus. S kamennou tváři pozoruje své nepřátele a oči mu hoří tak silnou nenávistí, jako by s nimi měl nějaké nevyřízené účty.

"Rozmyslete si to," varuje je smrtijed, "znovu se ptát nebudeme. Teď je náš pán ochotný vzít vás na milost."

James se ušklíbne, "My už to taky opakovat nebudeme. Takže se kliďte, pokud ovšem nechce čichat k fialkám zespoda."

"Varovali jsme vás." Smrtijed vytáhne zpoza kápě hůlku a následně tak vysílá k obloze proud zelených jisker.

"Musíme odsud!" vykřiknu. Bohužel je ale pozdě. Vzápětí se okolo nás objeví nejméně dalších pět lidí a dříve, než se kdokoliv z nás stihne vzpamatovat, už po nás metají kletby hlava nehlava.

Nemám čas nad ničím přemýšlet. Jediné, co jsem teď schopna vnímat je strach, který spolu s adrenalinem probudil i tu nejposlednější buňku v mém těle. "Avifors!" vykřiknu proti nejbližší skupině a aniž bych si to v tu chvíli vůbec uvědomovala, změním tímhle krokem mnohem víc věcí, než bych kdy byla bývala tušila.

Barevné paprsky se kolem nás míhají s čím dál tím větší intenzitou a z poklidné konverzace se tak vyklubal boj na život a na smrt. Vzhledem k té drtivé přesile, kterou na nás mají, je však nad slunce jasné, jak to všechno musí dopadnout. Přesto se nikdo z nás nevzdává.

"Nemá to cenu!" vykřikne Remus. "Je jich moc."

James se jen taktak vyhne fialovým jiskrám. "Tak podle domluvy!"

A tak se ulici rozlehnou čtyři hlasité prásknutí. Koutkem oka ješte spatřím zelené paprsky mířící k nám ze všech stran. Tohle bylo jen o vlásek.

Je to už pár týdnů, kdy jsme se dohodli, že pokud by kdokoliv z nás něco potřeboval, stačí poslat patrona a všichni se pak následně sejdeme na chatě u Potterových. Nejen, že tam nikdo nebyl, ale vzhledem k vychytralosti Jamesových rodičů srub také unikl pozornosti ministerstva. Smrtijedi o něm tedy nemohli mít nejmenší tušení.

Tehdy jsem tu debatu považovalo za naprosto irelevantní. Dneska jsme bez ní mohli být mrtví.

"Jsi v pořádku?" zeptá se starostlivě James, sotva znovu ucítíme pevnou půdu pod nohama. Chvíli ji jen tak pozoruje, jako by jí snad četl myšlenky a pak, aniž by čekal na její odpověď, ji ochranitelsky stahuje do svého náručí.

"Jasně," řekne nakonec, ale všichni víme, vzhledem k tomu s jakou silou zarývá prsty do Jamesových zad, že lže.

"Neboj," políbí ji do vlasů, "nikdy bych jim nedovolil, aby ti ublížili."

Když po hodině odcházíme, připadám si jako prázdná skořápka. Emoce mnou procházejí jedna po druhé, ale žádná z nich se nezdrží dost dlouho na to, aby ve mně zanechala nějakou stopu. Jediné, na co jsem schopná myslet je Sirius. Měl být s námi. Vím, že je to sobecké, ale v tu chvíli bych dala všechno zlato světa, aby mohl být se mnou, protože teď ho vedle sebe potřebuju víc, než kdy jindy.

Chci naslouchat jeho pohádkám o tom, jak jednou dobro zvítězí nad zlem, nechat se ukolébat jeho hlasem třeba i k falešnému pocitu bezpečí. Přeju si sevřít jeho ruku ve své, být si jistá, že nejsem na všechny ty hrůzy, které mě v následujících hodinách čekají, sama. Ale ať klepu sebevíc, žádná odpověď nepřichází. Byt je pořád stejně tichý, prázdný.

Kéž bych to samé mohla říct i o svém domově. Ten, soudě podle toho randálu a rozsvícených oken, hýří životem. Dlouhých deset minut jen tak přešlapuju na verandě, pozoruju nekonečné moře hvězd zářících nade mnou. Přemítám nad jejich velkolepostí, nad tím, jak jsme vedle nich všichni malincí. Bůh ví proč, ale ten pohled mě najednou naplní tolik vytouženým klidem.

Ta rovnováha se však vytratí jen, co otevřu dveře. Otec na mě shlíží s mrazivou nenávistí a lahví ohnivé whisky v ruce. "Kdes byla?!" zařve rozhořčeně. Po zádech mi přejede mráz, když si uvědomím, jak moc je opilý. Sklo se roztříští o nejbližší stěnu. "Na něco jsem se tě snad ptal!"

Vyděšeně koukám na mokrou zeď. Hlavou se mi přitom honí jedna jediná myšlenky: Ví to. Už se to k němu dostalo. "Venku," odpovím nakonec. Naděje ostatní umírá poslední. "S Ammy Moonovou, pokud to musíš vědět," dodám ještě.

"Tak ty si holčičko, myslíš," začne a následně se výhružně vydá mým směrem, "že mi můžeš lhát?"

Přeběhne mi mráz po zádech. Strach z něj je natolik silný, že nejsem schopná jediného pohybu. "O čem to mluvíš?" zeptám se na oko dotčeně. "Nemám žádný důvod ti něco tajit."

"Jak to se mnou mluvíš?! Co si to vůbec dovoluješ?" vyštěkne a následně mě poprvé uhodí. "Udělal jsem pro tebe všechno! Všecičko! Procestovala jsi celý svět, máš tolik peněz, že by tě je mohla závidět i královna a tobě je to pořád málo?!"

"Já ale vážně nemám tušení, o co tady jde-."

"Tak ty nevíš?" hystericky se rozesměje a já konečně udělám několik kroků vzad. "Pamatuješ si vůbec, o čem jsme spolu mluvili před pár dny? O tom, že se máš přestat tahat s těmi ubožáky?"

"Vždyť už jsem jednou řekla, že jsem byla s někým jiným."

Aniž bych to vůbec stihla postřehnout, objeví se mu najednou v ruce hůlka. "Tati, já-."

"Drž hubu, ty spratku jeden rozmazlený! Byl tam! Chápeš to? Viděl tě náš Pán!" zahřmí. "Crucio!"

Celý svět najednou přestává existovat. Vše co zůstalo jsem jen já a tma a nekonečná bolest. Bolest, která proniká do každé části mého těla. Netrvá dlouho, než se zhroutím k zemi. Otec však nepřestává. Nebere ohled na mé otevřené rány ani slzy. Je rád, že mě může vidět takhle poníženou. Zlomenou.

"Zařiď si to, jak chceš, ale garantuju ti, že jestli to neskončí, všechny je osobně zabiju. Do jednoho. Je ti to jasné?!"

Na mou odpověď nečeká. Pouze se ještě jednou pohrdavě usměje a pak zmizí kdesi v utichlém domě. Sere na to, jak se cítím a hádám, že by mu ani nevadilo, kdybych tady na té chodbě zemřela. Tak moc si mě cení, tak moc mě má rád můj otec, který mi k nohám složil celý svět.

Trvá mi nejméně třicet minut, než posbírám dostatek fyzických i psychických sil na to, abych se dostala do svého pokoje. A i když bych nikdy nevěřila, že je to možné, sotva se mi za sebou podaří zavřít dveře, propadám ještě mnohem větším depresím.

Uvědomuju, jak jsem byla hloupá. Celou dobu jsem naivně věřila, že to zvládnu - tuhle dvojí hru, že jsem dost bystrá na to, abych se ve všem zorientovala. Ale to byla lež. Nikdy jsem těm pravidlům doopravdy neporozuměla. Volemort nikdy neplánoval nechat Lily s Jamesem jít si svou vlastní cestou. Dal jim dvě možnosti: buď se přidáte ke mně, nebo zemřete. Neexistovala žádná třetí možnost, žádné další východisko. Nebýt mě, byli by teď mrtví. Všichni tři.

Přesto se však o sobě nedokážu myslet jako o jejich zachránci. Nejspíš jsem jejich utrpení jen oddálila. O pár dní, možná týdnů. Takhle je bude mít v hledáčku mnohem více lidí, než jen těch několik smrtijedů, najednou proti nim stojí celé podsvětí.

Vyčerpaně skláním hlavu do dlaní. Veškerá má přání i sny se během dnešního večera obrátily v prach. A ať nad tím přemýšlím, jak chci, zbyla už jen jediná věc, kterou teď můžu pro své přátele udělat. Říct jim pravdu. Vyklopit všechny ty špinavé lži, protože jediná věc, na které mi teď doopravdy záleží, je, aby byli v pořádku. Můžou mě nenávidět, můžou mnou opovrhovat, ale musí být živí.

S touto myšlenkou se přemístím do Crokworthu. Dlouho pak jen tak pozoruju Lilyin dům, sbírám poslední střípky odvahy.

"Ahoj," zívne, jen co se objeví na prahu. Očividně už musela mít dávno půlnoc. "Děje se něco?"

Hřbetem ruky si setřu několik dalších slz z tváře. "Já -. Lily, omlouvám se-. Nechtěla jsem tě vzbudit. Vážně ne. Já prostě jen-."

Energicky se natáhne po nejbližším vypínači. Když pak spatří mou tvář, vyděšeně zalapá po dechu. "Tris! Co se stalo? Kdo ti to udělal?"

Zavrtím hlavou. "Na tom nezáleží."

"Nezáleží?" vyjekne. "Samozřejmě, že na tom záleží!"

"Já-," začnu, ale v u chvíli mě znovu přemůže pláč. "Musím s tebou o něčem mluvit."

"To počká. Nejdřív mi musíš říct-."


"Ne!" zarazím ji rázně. "Nemůžu už čekat ani o minutu déle."


  • Možná se vám zdá trošku postavené na hlavu, že by Voldemort žádal Poberty (zvláště Lily - vzhledem k její krevní příslušnosti) o připojení se na jejich stranu. Opak je však pravdou. Nejedná se o můj výmysl ani nic podobného. Tu informaci jsem našla náhodou, když jsem pročítala harrypotter.wikia.com. Dokonce se tehdy poprvé utkali se samotným Temným pánem - to že o tom vlastně ani nevěděli, je pak už pouze můj výmysl.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Em Em | Web | 19. dubna 2014 v 15:18 | Reagovat

jéé! koukám, že jsem zase zapomněla napsat komentář!
Tedy, Trisini rodiče jsou ještě horší lidé, než jsem původně měla ten dojem. Chovají se ke své dceři jako ke kusu hadru. na druhu stranu... oni zřejmě vyrostli stejně, nic jiného asi ani neznají. ovšem, neznalost neomlouvá.
Fakticky by mě zajímalo, kam ten Sirius zmizel. proč najednou nečeká na Tris, když říkal, jak ji má rád?
A Smrtijedi to všechno krásně dramatizují. Máš to výborně promyšlené, s těmi střety s Pánem zla.
A ne, nemám Toma ráda :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama