TWWLB │ Kapitola čtvrtá 2/2

23. července 2014 v 11:00 | Rainy |  The World We Left Behind
Tak jo. :D Znáte mě, většinou kapitoly a články obecně zveřejňuji až odpoledne, ale vzhledem k tomu, že někdo už netrpělivě vyhlíží další kapitolu, rozhodla jsem se udělat změnu. :) Jen doufám, že nezklamu.

Všem přeju ať si užijí druhou půlku téhle kapitoly. Řekla bych, že dneska konečně začneme trochu více nahlížet do Nathaliiny povahy. Chápu, že vám vadí.... potkat na ulici takovou ženskou, asi bych jí taky měla akorát tak plné zuby. :) Ale vydržte.

Ještě jednou - příjemné čtení.




Minule:

Postavy ve všech těch obrazech se jí toho večera zdály nevídaně čilé. Matně si vzpomínala na doby, kdy Bradavice navštěvovala ona. Strážci hradu si tehdy většinou svůj dlouhý čas krátili spánkem nebo alespoň mírným poklimbáváním. Teď však byli všichni z nich vzhůru, majestátně na ni shlíželi z bezpečí svých pláten a každým svým pohledem jí dávali okázale najevo, že oni si její poslední návštěvu těchto zdí moc dobře pamatují.

Zvlášť zatrpkle se tvářil Severus Snape, Minervin předchůdce. Rty měl stažené do úzké linky, což nepochybně nasvědčovalo o tom, že ji má mnoho co říct, ale bohužel je svázán magii školy. Nathalie se ve svém dopise vyjádřila zcela jasně - žádný Bradavický ředitel nebude do jejich jednání zasahovat a Albus Brumbál bude po čas její návštěvy mimo svůj portrét.

Teprve poté, co si zkontrolovala druhou část své dohody, se uvolila přijmout místo po Harryho pravici.

~*~*~

"Tak," vydechla netrpělivě ředitelka, "hádám, že oba víte, proč jste tady. Vzniklé problémy je třeba řešit. Chápu, Harry, že na ministerstvu děláte, co je ve vašich silách, ale očividně je třeba víc. Největší poprask je okolo Francie - četli jste doufám včerejší noviny?"

Oba nejistě přikývli. "Kouzelnický svět je z toho na nohou. Lidé, kteří se tomu všemu ještě před časem smáli, považovali historky o oživlých mrtvých, jen za snůšku hloupých lží, teď mají strach."

Nathalie se zamračila. Tohle všechno přece dávno ví. Ona a bezpochyby stejně tak i Potter. "Kam tím míříte, paní profesorko?"

"Před několika málo dny jsme dostali zprávu, že se v okolních lesích začíná stahovat smečka neidentifikovaných vlkodlaků. Při posledním úplňku se dostali až do zapovězeného lesa a zabili spousty zvířat. Dokonce i jednoho jednorožce."

Harry se zamračil. "O tom jsme slyšeli. Quisenberry na to nasadil naše nejlepší lidi, ale vystopovat vlkodlaka je prakticky nemožné. Umí až moc dobře zamést své stopy a navíc, i kdybychom k nějakému závěru došli, nikdy si nebudeme moct být jistí, jestli má tu krev skutečně na rukou právě on."

"Já vím, Harry," přikývla. "Nic ti nevyčítám. Jen mám pocit, že se teď děje až přespříliš špatných věcí najednou. Což mě přivádí k tomu, proč jsme tady - víte něco nového o útoku na Franoise Petita?"

"Ne," zavrtěl hlavou a letmo pohledem střelil po Nathalii, která si poněkud znuděně pohrávala s řetízkem na krku. "Zkoušeli jsme extrahovat krev na ministrově zdi, ale kdykoliv se nám podařilo odebrat dostatečné množství, flakónek prostě explodoval. Dva z našich alchymistů teď leží U Munga. Nikdo, ani francouzští specialisté, neví co s tím. Ať uděláme cokoliv, nakonec to vždycky dopadne stejně. A bohužel, ten nápis, jak se zdá, je naše jediná stopa."

"Jakou měl ten plamen barvu?" zeptala se s předstíraným klidem Nathalie.

"A záleží na tom?"

Za jiných okolností by ji Potterova lehkomyslnost možná připadala vtipná, ale teď, a nemohla si pomoct, ji mírně vytáčela. "Samozřejmě, že na tom záleží! Každé mudlovské dítě ví, že barva vypovídá o teplotě plamene, takže," zhluboka se nadechla, "jakou měl barvu?"

"Tmavě fialovou!"

Nathalie od něj odvrátila pohled a s nečitelným výrazem ve tváři se zadívala do ohně v nedalekém krbu. Strach, který v sobě posledních čtyřiadvacet hodit tak pečlivě potlačovala, byl zpátky. V duchu stále věřila, že se jí to všechno jen zdálo, že to není nic víc, než jen shoda náhod. Teď už o tom, ale nepochybovala - minulost ji dohnala.

"Oheň byl poměrně chladný, což znamená, že neměl nijak narušit své okolí. Jeho jediným účelem bylo zlikvidovat vámi odebraný vzorek. Co se týče konkrétně fialové, je zřejmé, že v krvi musely být přítomný jakési chemikálie."

"Nevěděla jsem, že se zabýváte alchymií."

"Jen jsem možná dávala pozor při hodinách lektvarů," odbyla McGonagalovou s klidem Nathalie a upřímně při tom zadoufala, že působí dostatečně sebevědomě. Nemohlas si dovolit, aby o jejich slovech pochybovali. "Nejsem schopná říct, o jakou látku se přesně jednalo, ale osobně bych to odhadovala na přítomnost nějakého lithného minerálu obohaceného magií. Ty jsou nakonec svou nestabilitou při kontaktu se sklem nebo jiným křemičitým materiálem nechvalně proslulé."

"Snažíte se mi tady naznačit, že pokud, použijeme k uchování například dřevo, zůstane vzorek neporušen?"

Ušklíbla se, "Přesně tak, pane Pottere."

"To je ale nemožné, ne?" pokračoval dál. "Z toho, co vím," pohledem šlehnul k obrazu Severuse Snapea, "se minerály do lektvarů přidávat nedají právě pro svou reaktivnost. Nejsou schopny v sobě unést magii."

"Opravdu? To máte krátkou paměť. Sám jste jeden takový kousek držel v ruce."

Harry znejistěl. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, o čem to Nathalie mluví. "Ale Flamel je mrtvý a pokud je známo, žádné spisy o tom, jak jeho práci napodobit, za sebou nezanechal. Dokonce byl proti tomu, protože si uvědomoval nebezpečí takové moci."

"To mohu potvrdit," vložila se do hovoru znovu Minerva. "Albus mi o něm často vyprávěl."

"Ale já se vás přece nesnažím přesvědčit o tom, že někdo vytvořil nový kámen mudrců. Jen naznačuji, že aplikování magie do minerálu je možné. Pouze neznáme postup. Nemusíte mi věřit, pane Pottere. Jen zkuste použít dřevo nebo plast. Nic víc po vás nežádám."

"Fajn," přikývl nakonec. Ostatně neměl co ztratit. Jejich vyšetřování stálo na mrtvém bodě, a pokud existovala alespoň nějaká mlhavá šance, že je to posune kupředu, byl ochoten udělat cokoliv. Navíc ho přesvědčil i výraz Snapea, který své opovržení vyměnil za neskrývaný zájem. Nebylo pochyb o tom, že ho Nathalie zaujala.

"Dobře, to bychom měli," usoudila Minerva s pohledem zaklestěným do Nathaliiných tmavých očí. Něco ji na ni nesedělo, něco bylo špatně. Nechápala, odkud mohla mít dívka, jako je ona, která navíc jen zřídka opouštěla svou rodnou zemi, takové znalosti. Už předtím, když o ní mluvili s Brumbálem, nabyla tušení, že v ní musí být víc, než jí on říká. Rozhodně, o tom nebylo nejmenších pochyb, nebyla obyčejná, jak jí tuhle namlouval.

"Jak to vypadá ve Francii?"

"Nevím," pokrčila rameny. "Jak jste si jistě všimla, nežiju mezi kouzelníky."

"Ale Čarozvěst sledujete."

"Čas od času."

"A? Jak lidé na to všechno reaguji?"

"Mají strach," řekla nejprve. "Ale to není nic oproti mudlům. Někteří z nich věří, že přišel konec světa. Mnozí kvůli tomu dokonce začali chodit do kostela. Jiní se bojí vyjít ven na ulici a nejméně pětina mých známých mě úpěnlivě přesvědčuje o tom, že vidí své mrtvé příbuzné."

"Tady je to stejné," uklidňoval ji Harry. "Někteří dokonce věří, že ty útoky mají na svědomí mrtví smrtijedi."

"Ale to není doopravdy možné, že ne?" pohlédla na Minervu.

"Ještě před pár měsíci bych vám s jistotou odpověděla, že ne. Mrtví jsou nakonec mrtví, patří do jiného světa. Ale ty zprávy… je jich až příliš mnoho na to, abychom je mohli brát na lehkou váhu. Omlouvám se, ale víc vám v tuto chvíli říct nemohu."

"Chápu," odpověděla poněkud naštvaně.

"Ani já nevím všechno, Nathalie," dodala, když zpozorovala výraz v její tváři. "Souvisí to s odborem záhad, víc vám opravdu říci nemohu."

"Jinými slovy," přidal se Harry, "víme, že se děje něco zvláštního a proto, nemůžeme s jistotou říci, jestli je na těch povídačkách něco pravdy. Je to sice nanejvýš nepravděpodobné, ale vyloučit to zkrátka nemůžeme."

"Dobrá tedy," vydechla nakonec. "Teď nám nezbývá nic jiného, než doufat."

Harryho oči se rozšířily úžasem. Najednou si vzpomněl, odkud tu dívku zná, koho mu připomíná. Dokonce si připadal hloupý, že na to nepřišel dřív, že musel počkat, než mu napoví ona sama. Nezbývá nám nic jiného, než doufat. Stejná slova použila Amélie Petitová, když s ní včera večer hovořil.

"Nathalie, pokud to není moc troufalé, mohu se vás zeptat, vrtá mi to hlavou už několik minut, nejste příbuzná ministra Petita? Nejprve jsem to považoval jen za shodu náhod, ale teď, když jsem se dozvěděl, že také pocházíte z Francie… Jeho dcera jako by vám z oka vypadla."

"Náhoda," odpověděla bez zaváhání. "S rodinou Petitových nemám nic společného. Moje rodina žije v Provence už po celé generace."

"Přesto, ta podoba… Zkoumala jste svůj rodokmen?"

"Chcete to písemně?!" odpověděla jedovatě.

"Nechtěl jsem vás urazit. Omlouvám se."

"To je v pořádku," odbyla ho. "Potřebujete ode mě ještě něco, paní ředitelko?"

"Ne, hádám, že to bude vše. Jen vás chci požádat, abyste si příště mé dopisy dříve přečetla, než je hodíte do ohně."

Způsob, jakým to řekla, ji nepochybně vyvedl z míry. Ať se totiž snažila sebevíc, nenalezla v jejím hlase nejmenší náznak výčitek. Lehce se usmála, když si uvědomila, že stát na jiném místě - ne v této ředitelně, nejspíš by jí vše bez rozmyslu odkývala. Neměla se za co stydět. Nehledě na to jestli si to přiznávala, nebo ne, společnost kouzelníků jí chyběla. Postrádala ji tak moc, až téměř zapomněla, kde to vlastně je a co tam dělá.

"To vám bohužel slíbit nemohu," odvětila svým typickým povýšeným hlasem. "Do vašeho světa nepatřím."

Harry si ji měřil nechápavým pohledem. Za ten jeden večer už toho na něj bylo trochu moc. Měl pocit, jako by s každým dalším okamžikem, rozuměl Nathalii méně a méně. Nešlo přitom jen o její nenávistný postoj vůči kouzelníkům nebo znalosti alchymie. Zaujala ho také její angličtina. Před malou chvíli sama přiznala, že jen zřídka opustila Francii - kde se tedy naučila tak dobře mluvit? A v neposlední řadě tady byly její oči.

Skoro by byl ochotný přísahat, že za celý svůj život nenalezl nikoho, v jehož pohledu by se nacházelo více bolesti. Samozřejmě si moc dobře vzpomínal na hrůzy nedávné války i utrpení těch, kteří tehdy přišli o své nejbližší. Ale na Nathaliině smutku bylo něco zvláštního, něco, co mu dodávalo zcela jiný nádech.

"Jak to myslíte? Je to přece i váš svět," namítl. "Narodila jste se do něj."

"Jste si tím jistý?" usmála se, tentokrát zcela upřímně mezitím, co si na sebe natahovala teď již suchý kabát. "Nechme to být. Musím už jít, mám ještě nějaké povinnosti."

"Hned až budu vědět ohledně těch vzorků více, napíšu vám."

"To není třeba," ujistila ho. "Jak jsem už řekla-."

"Přesto vám napíšu," oponoval ji. "Záleží jen na vás, jestli se budete chtít v celé té věci nějak více angažovat."

"Neměla bych s vámi někoho poslat? Tady na hradě nefunguje ani letax, ani přemisťování. Navíc to vypadá, že každou chvíli začne bouřka."

Minervina starost ji pobavila. "Díky, myslím, že to zvládnu. Nashledanou, pane Pottere."

"Nashledanou, Nathalie. Bylo mi potěšením."

"Mě také," odpověděla zcela automaticky a následně natáhla ruku směrem k ředitelce. "Paní profesorko."

"Díky za váš čas, Nathalie."

Další drobná lež vyšla z jejich úst tak rychle, že si sama ani nebyla jistá, kde se vůbec vzala. "Rádo se stalo."

Následně se klidným vyváženým krokem vydala ke dveřím. Byla ráda, že odchází, a když pak překročila práh, měla pocit, jako by jí ze srdce spadl obrovský těžký kámen. Bohužel se její úleva ukázala být poněkud předčasná.

"Nathalie," ozval se za ní známý hlas a ona tak rázem strnula v polovině kroku. "Počkejte ještě chvíli."

Vyčerpaně zavřela oči. Její vnitřní klid byl rázem tatam. Tep se jí zrychlil, a aniž by si to vůbec uvědomovala, zaťala ruce v pěst. Její noční můra stále neskončila. "Nechtěla jsem s vámi mluvit."

"Čistě teoreticky jste právě opustila Minervinu ředitelnu-."

Toto sdělení ji popudilo natolik, že se vmžiku otočila čelem vzad. I na tu dálku ho viděla, jak si hoví ve svém obraze a s nanejvýš spokojeným výrazem ji pozoruje zpoza svých podivných brýlí. Nemohla si pomoct, najednou se jí udělalo zle. Albus Brumbál byl bezesporu tím posledním, s kým si teď přála mluvit. "Zase si jen hrajete se slovy," řekla pouze.

"Chtěl jsem vás o něco požádat," zavolal za ní.

"Nemám zdání, kde berete tu drzost, Brumbále, ale za to vím s jistotou, že pro vás bych po tom všem už nehnula ani prstem."

Nathalie viděla, jak se jeho tvář okamžitě změnila. Sledovala, jak koutky jeho úst klesají stále níž, až po vlídném úsměvu nezbylo ani památky. A stejně tak si všimla, že i jeho oči pozbyly veškeré své radosti. Přesto ji to neobměkčilo, co víc, dokonce to její zlobu ještě více podnítilo.

"Nechoďte na ten pohřeb," pronesl do ticha.

S pobaveným úsměvem zavrtěla hlavou a následně, aniž by s ním ztratila jedno jediné další slovo, se vydala pryč. Zastavit se, si dovolila až poté, co vyšla ven na potemnělou chodbu. Zhluboka se nadechla. Brumbálova troufalost očividně neznala mezí. Nechápala to. Nechápala, kde stále bere tu odvahu mluvit s ní tímto tónem, požadovat od ní takové věci. Za to si však byla jistá, že ji už jeho slova nijak zajímat nemusí. Je dospělá.

Klidným krokem došla k oknu a zadívala se ven. Kdysi pro ni tato škola znamenala vše. Představovala ztracený domov i rodinu. Ať se však Nathalie snažila sebevíc, její vzpomínky se zdály být s každým dnem vzdálenější. Nepochybovala o tom, že brzy přijde čas, kdy na ně usedne tak silná vrstva prachu, že už ji nedokáže smést. Teď, s pohledem upřeným k hladině Černého jezera si to uvědomovala víc o to intenzivněji.

Její příběh zemře s ní.
-----------------

.:: 24.října 1997; Bradavice, Velká Británie ::.

Podzim toho roku přišel až nečekaně brzy. Zvláště pro Nathalii. Z Francie byla zvyklá na dlouhá a teplá babí léta plná světla. Skotsko bylo úplně jiné. Slunce zpoza šedivých mraků vylezlo vždy jen na chvíli - nikdo dost dlouhou na to, aby ji stihlo rozveselit. Občas měla dokonce pocit, že okolní chlad pronikal až dovnitř, do její duše.

Její spolužáci ji stále, i po těch týdnech, považovali za tichou podivínku. Neměla žádné přátele ani nikoho, komu by se mohla svěřit. A tak se, pokud ji něco trápilo, většinou jen tak bezcílně toulala přilehlými pozemky, kde mohla s klidem přemítat nad svými problémy.

Dalo by se říct, že jinak tomu nebylo ani toho dne, třebaže by to zároveň byla nehorázná lež.

Čtrnáctého října se Nathalie neprocházela. Nedokázala by to. Klidným krokem došla k nejodlehlejší části břehů Černého jezera, kde se s prázdným výrazem posadila do vysoké trávy. Byl tu klid a to se jí líbilo. Nikdy by to veřejně nepřiznala, ale to ticho, občas narušené zpěvem ptáků nebo větrem, ji nějakým zvláštním způsobem přitahovalo. V ty vzácné chvíle měla pocit, jako by svět patřil jen jí.

Neměla ve zvyku plakat mezi lidmi. Připadalo ji to potupné. O to víc na sebe byla pyšná, že to dokázala a udržela své emoce pod kontrolou. Teď už však neměla žádný důvod předstírat nebo se držet pohromadě a tak jí během několika málo okamžiků začaly po tvářích ztékat hořké slzy.

Těžko říct, jak dlouho tam jen tak seděla. Mohly to být deset minut, ale dost dobře také hodina, možná i dvě, než se jí podařilo se uklidnit natolik, aby dokázala zase normálně dýchat. A i když se to zdálo k neuvěření, necítila se ani trochu líp, ba právě naopak.

Potřebovala svou mysl nějak zaměstnat. Něčím jednoduchým. Aniž by nad tím nějak moc přemýšlela, začala trhat okolní sedmikrásky, z kterých následně začala splétat věneček. Sama. Bez kouzel. Tak, jak jí to kdysi naučila její babička.

"Ahoj," ozvalo se za ní.

Nathalie se neohlédla, aby nově příchozího přivítala. Chtěla být sama a zrovna teď neměla sílu se přetvařovat. Dokonce ani před ním ne.

"Myslel jsem si, že budeš tady," řekl, když si sedal vedle ní. Chvíli pak čekal, jestli mu něco neodpoví. Ale jak se vteřiny vlekly, uvědomil si, že dneska bude většina konverzace na něm. "Chtěl jsem ti popřát upřímnou soustrast."

Téměř neznatelně pokývala hlavou. "Díky."

Draco se lehce usmál. Při pohledu na ni se mu i to jedno slovo zdálo jako zázrak. "Chceš o ní mluvit?" Zavrtěla hlavou. " Dobře. Víš, stejně, i když je to krutý, myslím si, že měla štěstí. Nezemřela kvůli válce."

"Bylo jí čtyřicet, Draco. Čtyřicet. Lidé by neměli umírat tak brzy - bez ohledu na to proč," namítla.

"Já vím," přikývl. Najednou si připadal hloupě. "Snažím se ti jen říct, že tam je jí možná líp."

Po dlouhé době vzhlédla od drobných kvítků a zadívala se před sebe. Přemýšlela nad jeho slovy. Ta představa, že jí je teď líp, se jí líbila. Dokonce se jí zamlouvala tak moc, že se jí na malou chvíli na tváři vykreslil jednoduchý úsměv. Možná měl Draco pravdu. Bylo dobře, že nepadla ve válce, která vlastně ani nebyla její.

On ji mezitím jen napjatě pozoroval. Za ten měsíc, ji poznal dost dobře na to, aby věděl, že v tuto chvíli neexistují slova, kterými by ji mohl pomoct. Musela se s ním poprat sama - tak jako vždycky. On může jen jediné - být tady pro ni. A to vědomí, ta skutečnost, ho z nějakého zatraceného důvodu neuvěřitelně ničila.

Další čtvrthodinu seděli v naprosté tichosti. "Nemusíš tady se mnou být," řekla, když připletla poslední květ. "Zvládnu to sama."

On se však jen usmál, a aniž by cokoliv řekl, natáhl k ní svou ruku. Chvíli ji trvalo, než se uvolila toto gesto přijmout, ale nakonec se uvolnila a stiskla jeho dlaň ve své. Pocit, který ji v tu chvíli ovládl, nedokázala popsat slovy. Nešlo jen o to teplo ani o pocit bezpečí, bylo v tom něco víc. Něco nadpřirozeného i naprosto přirozeného zároveň.

"Díky," zašeptala znovu a poprvé se mu toho dne podívala do očí. Ignorovala přitom krev, která se jí hrnula do tváří, protože v tu chvíli nebyla schopná myslet na nic jiného, než na jeho dotek.

"Víš," začal po několika minutách, "napadlo mě, že když o svých problémech nechceš mluvit, mohla bys je zkusit třeba napsat."

Nedokázala uvěřit, že řekl něco takového. Připadalo jí to tak trapné, opravdu se s ním tady nechtěla bavit o svém deníku. Draco však jako by vycítil její pocity a okamžitě dodal: "Nemyslím tím, že bys sis měla den, co den psát, cos zažila. Ale já nevím, prostě vzít do ruky tužku a dát tomu volný průchod. Rozumíš mi?"

Přikývla. "Už jsem to zkoušela. V létě poté, co táta… vždyť víš. A," zaváhala, "nejsem v tom dobrá. Ani trochu."

Stiskl její dlaň pevněji a lehce s ní vyhodil do vzduchu, když se rozesmál. "Ale já neříkám, že se máš stát spisovatelkou, i když by ses jí, dle mého názoru, klidně mohla jednou stát. Máš totiž neuvěřitelný talent na pozorování lidí."

Znovu ji polilo horko. "Nevím. Takových je hodně. Nejsem o nic lepší ani výjimečnější než oni."

"To posoudí ostatní."

Poprvé od té hrozné zprávy se Nathalie rozesmála. Ten okamžik sice nebyl nijak zvlášť dlouhý, ale i tak působil jako balzám na duši. "Uvidím," řekla nakonec.

Draco se usmál a už se chystal něco říct, když v tom si všimnul postavy blížící se k nim. Nebylo nejmenších pochyb o tom, že to byla Astorie. V duchu si zaklel. Při tom všem úplně zapomněl, že s ní měl dneska schůzku.

I Nathalie si nově příchozí všimla. Bez jakéhokoliv zaváhání uvolnila svou dlaň z Dracova sevření. Nechtěla, aby si jeho přítelkyně myslela, že je za jejich kamarádstvím něco víc. Přesto se jen stěží bránila pocitu zklamání, který najednou zastiňoval každou její myšlenku.

"To je dobré, Draco. Běž. Stejně už je zima."

Dlouhou chvíli neodpovídal. Nevěděl, co si má o jejích slovech myslet. Nevěděl, jestli je to pravda, jestli chce, aby odešel, nebo zda je to jen póza, kterou zcela automaticky zaujala vzhledem k okolnostem. "Vážně?"

Tentokrát to byla ona, kdo mlčel. Postavila se a se zamyšleným výrazem došla až k vodě. V ruce přitom svírala svůj věneček. S nečitelným výrazem sledoval, jak si Nathalie kleká k zemi a následně ho s nekonečnou láskou pokládá na hladinu.

"Proč jsi nepoužila kouzla?" zeptal se.

"Je mudla," odpověděla klidně. "Myslím tím, že byla mudla. Moje máma."


  • Čarozvěst je čistě můj výmysl. Hádám, že ve Francii musí mít taky své kouzelnické noviny... A vymýšlení nových názvů mi nikdy moc nešlo.
  • Quisenberry je autorská postava a jedná se o současného ředitele odboru bystrozorů. Podle internetu není známo, kdo touto dobou zastával tuto funkci. Víme, že do roku 1996 stál v čele úřadu bystrozorů Rufus Brousek, který se však stává ministrem. Jeho funkci dostává tak Gawain Robards, který je nám znám z Prince dvojí krve (z kapitoly: Tuze mrazivé Vánoce), kdy se Brousek snaží získat Harryho na sovu stranu. Výměnou za spolupráci mu nabízí práci bystrozora. Nevíme, jak dlouho na této pozici Robards setrval ani co se s ním dělo během války. Takže, jelikož mi byl vysoce nesympatický, rozhodla jsem se toho chlapíka sesadit a na jeho místo dát někoho jiného.
    • více informací o kanceláři bystorzorů zde
  • Ráda bych se ještě hluboce omluvila všem chemikům. Já se v chemii nevyznám (nebo rozhodně ne tak dobře). Je mi jasné, že minerály žádnou nestabilitu s křemíkem nezpůsobují. Jediné, za čím si stojím, je barva plamene. Lithium barví plamen červeně/fialově. Na svou obhajobu mohu snad jen říct, že si nikdo z nás nemůže být jistý, jak funguje kouzelnická chemie. :)
  • Dobře. Budu upřímná. Nemám ráda Brumbála. Ani trochu. Vlastně, můj názor na něj, je to, co dalo celou tuhle povídku dohromady. Nemusíte se bát, že by byl OOC - rozhodně z něj neplánuju dělat smrtijeda nebo tak něco. Ale pokud ho máte rádi, nejspíš vás zklamu. Omlouvám se. Hodný pohádkový dědeček se nekoná.
  • O botanice toho moc nevím (jasně, teď se nabízí otázka, v čem se aspoň trochu orientuju… o tom jindy), ale podle internetu ve Skotsku něco jako sedmikrásky skutečně roste. Většinou jsem je našla pod označením "wild daisy" - divoká sedmikráska. Vypadají úplně stejně, jako ty naše. Pro zájemce odkaz na obrázky na google - zde.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | Web | 23. července 2014 v 11:40 | Reagovat

Tak první, co bych ráda konstatovala, je to, že je až neuvěřitelné, jak máš všechno naštudované - i mizerné sedmikrásky. Opravdu mě to překvapuje. Chci říct, já vím o tom, že máš všechno pečlivě připravené, ale takovéhle detaily... :D
Já sama to nikdy takhle nemám probrané...

co se týče Nathalie, jo, trochu je protivná, ale přesně jak poznamenal Harry, očividně je v ní kupa bolesti, která... rozhodně asi všechny překvapila s tím, jak shrnula věci ohledně ohně - jo, jako tohle bych nedala dohromady ani já, haha :D buď na sebe pyšná.

Už se těším, až tam vrazíš Brumbála víc - líbilo se mi to, jak si na ní počkal v obraze, když vyšla ven a celkově, tohle byl opravdu celý on. Bylo to báječné.

A výlet do minulosti? Taky super - jen mě překvapila jeho stará mladá haha, že co ona tam dělá. Ty těm lidem opravdu motáš pořádně hlavu...

A takže se dočkáme i pohřbu jo? To smrdí průšvihem :)

2 Lukas Lukas | 23. července 2014 v 12:05 | Reagovat

Tak jsem se dočkal a nakonec "zapršelo". Moc hezky napsané, hltal jseme každej řádek. Hlavní postava opět nepříjemná, musel jsem se šklebit když jsem četl její rekace a odpovědi. no snad se to zlepší.

Jinak Brumbála si vystihla podle mě naprosto fantasticky. Hry se slovy, úsměvy, přijemné vystupování. Celej on. Tak nějak čekám že Nat chodila do zmijozelu. Draco se mi jako nějaká citlivka moc nehodí, ale vy ho tady máte rádi tak holt si budu muset zvyknout.

Chemik taky nejsem takže v tom ti neporadím :).

Díky za super kapitolu. Tak a já se opět vrátím hypnotizovat hodiny a přát si středu.

3 Rainy Rainy | Web | 23. července 2014 v 12:38 | Reagovat

[1]: Nojo.. A pak tam mám díry až hrůza. Jednou ti o nich povím. Veřejně je šířit nebudu. :D ... A raději bych to měla bez pravopisných chyb, než takhle rozpitvané.
Jojo... To tak jednou byla nuda při chemii. Zrovna jsme probírali barvy plamenů a obecně sprvky.
Víc Brumbála už příště! :D Děkuju... Snad si to udržím.

[2]: To je to s Nathalií vážně až tak zlé? :( Hele, ona teď něco skrývala, proto byla podrážděná. Má tajemství velké až hrůza a vlastně na něm závisí celý její život. Tak se uvidí... Snad se mi podaří ji časem podat v lepším světle. :)
S Dracem to bude ještě složitější. Jasně, teď se jeví šíleně OOC, ale... nech se překvapit. Slibuju, že jednou tohle všechno bude dávat smysl.
Moc děkuju. :) Tvé komentáře mi vždycky strašně moc zvednou náladu. A taky mě popohánějí dál.

4 Lukas Lukas | 23. července 2014 v 13:12 | Reagovat

[3]: Tak zlé ani ne, jen je mi extrémně nesympatická, ale to je asi tím, že o ní skoro nic nevíme. To tajemství mě nutí to číst dál, třeba ji pak začnu mít rád kdo ví. To že je mi nesympatická určitě nic nezmění na tom, že budu netrpělive vyhlížet dál středy.

Když slibuješ, tak ti teda věřím :). Mě zase vždy zvedne náladu a zpříjmní celý den když si můžu od tebe něco přečíst. Takhle nějak by asi měl fungovat vztah autora a čtenáře. :) Povídka <---> komentáře

Píšeš i nějakou svojí knihu ?

5 Angela Angela | 23. července 2014 v 17:43 | Reagovat

Tak.. S klidem můžu říct, že tohle je moje bezkonkurenčně nejoblíbenější kapitola. Tečka.
Nehorázně moc se mi líbila ta scéna s Dracem a..páni ! O_O Bylo to od něho hrozně moc hezké a celá ta část byla naprosto pohádková.

A jak jsem si tak četla dál a dál, příběh se odehrával někde v mojí hlavě a já vidím poslední větu. Já se rozbrečela :-( A za to můžeš ty ! :D

A aby bylo jasno, tak já jsem si Nat neskutečně moc oblíbila a mám jí vážně hrozně moc ráda. Je to postava, se kterou se můžu stotožnit. Je drzá, ale zároveň citlivá. Upřímná, ale zároveň tichá. Drsná, ale přitom křehká. Nikdy jsem neměla žádnou postavu takhle ráda jako zrovna ji. Všechno co kdy řekla bych bez přemýšlení řekla taky. Na povrchu je nebojácná, ale uvnitř jí svírá obrovské tajemství, díky kterému mi připadá její postava až tajemná. Nemůžu si pomoct :-? Oblíbila jsem si jí...fakt hrozně moc. A celým svým srdcem doufám, že jí věnuješ ještě jednu povídku, protože já jsem tím jejím chováním, náladami, vyjádřováním.. úplně posedlá :D No fakt ???

Já věděla, že tenhle okamžik jednou příjde :D

Musím uznat, že to máš všechno úžasně naštudované :D Asi by mě nebavilo hledat po nocích růst sedmikrásek ve Skotsku :-D Hehe, máš můj obdiv ! :-P  :D

Víš, jak jsem si v Prokletí nehorázně moc oblíbila 17. kapitolu ? Nevíš :-P Ale já jí četla nejmíň 14x a mám jí na ploše abych se k ní kdykoliv mohla vrátit :D Měla by to být ta s tím herbářem a procházce po nočních Bradavicích, ale to je jen tak mimo :D Tak tahle kapitola je další v pořadí O_O Nevím, co by si ještě musela napsat, aby si tohle překonala, zlato :D Ale tahle kapitola mě už vážně zabila. Bravo O_O

6 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 24. července 2014 v 11:51 | Reagovat

Za mě rozhodně palce nahoru! :) Byla jsem nadšená z toho, jak to Harrymu šrotovalo v hlavě, co se týče Nathalie. Líbilo se mi děsně moc, jak Snape změnil ten výraz v obličeji (:D), a i to, jak se dostal Brumbál ke slovu. Jo, trochu mě mrzí, že hodný pohádkový dědeček se konat nebude, ale což. Scéna s Dracem byla dojemná a zároveň mě pěkně naštvala - ať jde Astorie do háje!!! :D :D :)))

7 Rainy Rainy | Web | 24. července 2014 v 13:49 | Reagovat

[4]: To jsem ráda. :) Svým způsobem tě za to obdivuju. Mě se jen horko těžko čtou povídky, kdy jsou mi hlavní hrdinové nesympatičtí. :D
Jsem ráda, že ti takhle můžu udělat radost. Nemůžu slíbit, že budu psát víc, ale pokusím se vytrvat. Minimálně do konce léta.
Knížku... Píšu. Nebo jsem se o to rozhodně snažila. Se mnou je to hodně těžké, co se sebedůvěry týče. Nemyslím si, že na to mám. Zvlášť, pokud se jedná o mou srdcovou záležitost, které mě životem doprovází už několik let.
A nakonec, největším problémem je fakt, že je to fantasy odehrávající se v kouzelnickém prostředí. Děsím se, že by to připomínalo Harryho nebo jiné slavné knížky. Asi mi bude trvat, než ten blok překonám. Ono to totiž původně bylo taky fanfiction. V každém případě... Myslím, že jestli se mi to jednou povede, bude to stát za to. :)

[5]: Ach, Angie!! Tvůj komentář mě strašně strašně moc potěšil. Zvlášť ta část, kde píšeš, že máš ráda Nat(vítej! už jsme celkem dvě!).
Nemysli si... kdybych zjistila, že tam nerostou, stejně bych o nich psala. :D Jen mě to prostě zajímalo. Zas až takový blázen nejsem.
Hele... mám docela dost dobrou představu o tom, jak moc sis oblíbila 17.kapitolu Prokletí, protože... já mi mám ráda taky. A ještě tu jak hráli šachy. :D Nemůžu ti nic slíbit... ale myslím, že v TWWLB máme před sebou ještě lepší kapitoly - i když, abych byla upřímná, z těch napsaných, mám tuhle také nejraději. :)
Moc děkuju! A omlouvám se, že jsem tě rozplakala.

[6]: No počkej... Až skončím, taky ho nebudeš mít ráda. :D ... Ne, nebudu zlá. Ne tak moc. Děkuju. Za všechno. Za komentář, za korekci i za podporu. :)

8 Lukas Lukas | 24. července 2014 v 17:20 | Reagovat

[7]: Mě se právě tvoje povídky čtou tak lehce a hezky, dle mého jsou opravdu na vysoké úrovni. Fanfiction čtu už hodně let a některé povídky jsou proste hrk brk rychlé skoky, žádné popisy, proste se mi čtou jako bych hladil kočku proti srsti. Zvládnu to do konce ale cesta k němu nepotěší. U tebe to je úplně něco jiného, nevím jak bych to řekl. Mám prostě uvolněné oči a čte se to samo. Fakt paráda.

Piš jak se ti bude chtít a bude ti příjemné, nějaké nátlaky opravdu nedělám. Sám jsem v životě napsal maximálně diktáty ve škole a meily v práci. Proto vám autory obdivuju, jak dokážete napsat dlouhý chytlavý příběh, který se výborně čte.

Dle mého co jsme si od tebe přečetl, tak na knihu určitě jednoho dne máš a nemusí být z kouzelnického prostředí. Třeba tě políbí můza sepíšeš něco jiného. Každopádně ať ta kniha bude očemkoliv, už nyní ti můžu říct, že jestli jednou vydáš knížku ať už to bude kuchařka, detektivka, čítanka nebo fantasy ze sveta kouzelníků.

Tak já jsi ji koupím :)

9 Rainy Rainy | Web | 24. července 2014 v 19:30 | Reagovat

[8]: Tak. Teď se celá červenám. Povídky, jaké tady popisuješ, znám taky. Krásný zajímavý děj, ale vlastně nic kolem toho. Čtenář se jen těžko sžívá s postavami, všechno je vlastně takové uspěchané. Kdysi jsem je čítávala často, protože mi na kvalitě slohu nijak zvlášť nezáleželo.. Dneska jsem někde jinde a pokud nějaké takové dílko najdu, okamžitě utíkám pryč. O to víc si vážím toho, co jsi řekl. Moc děkuju.

Ono je to s psaním strašně těžké. Největší hybnou silou je bezpochyby skvělý nápad a touha "něco" sdělit. Ale i tohle se otřásá v základech, pokud tady nejsou lidé, kteří by pak ocenili výsledek. Spousta mých kamarádů říká, že je to špatně - prý mám psát pro sebe, ne pro ostatní. Ale já jsem nepoučitelná. :D Nejraději píšu tehdy, pokud vím, že tak někoho potěším nebo mu zvednu náladu. Bez toho to zkrátka nejde. Takže jsem tedy strašně moc ráda, že mám tebe a další čtenáře, kteří mě popoháníte dále. :) To je moje motivace, palivo, na které jedu.

Opět velké díky! :) Vydat vlastní kuchařku zní lákavě - miluju vaření. Uvidí se, jak to bude. Zatím fandím stále svému Prokletí (tak by se o jednou snad mohlo jmenovat). Teď jsem ve stavu, kdy by mě mrzelo, nechat si všechny ty příběhy a úžasné postavy jen pro sebe. Ale kdo ví, jak se to všechno jednou vyvine... Zatím mám času dost.

Ještě jednou moc děkuju za podporu! :)

10 Lukas Lukas | 25. července 2014 v 9:43 | Reagovat

[9]: Musím s tvými přáteli nesouhlasit. Sice jsem nikdy nic nenapsal, ale myslím si že autoři píšou hlavně pro lidi a ne pro sebe. Mě rozhodně náladu zvedáš svými povídkami a teď se už nově těším i na tvé komentáře :).

Já vaření taky miluju, někdy třeba vyměníme recepty ;).

Měj se hezky, já jedu na kratší dovolenou do hor, trochu vypnout.

11 Rainy Rainy | Web | 25. července 2014 v 21:29 | Reagovat

[10]: Já si myslím to samé. :) Kdo ví, třeba jo. Ráda experiemntuju. Snape by ze mě zrovna dvakrát radost asi neměl...
Hádám, že už píšu s křížkem po funuse, protože už jsi určitě odjel, ale i tak - Přeju hezkou a klidnou dovolenou. :) Hory jsou skvělé, tam se vypíná skoro samo.

12 Lukas Lukas | 28. července 2014 v 22:33 | Reagovat

[11]: Já si to přečetl pak v mobilu, takže to pozdě nebylo. Potěšilo mě to :). Jojo hory byly super, ale jsem rád, že jsem zpět. Středa se nám blíží, už se těším. Nějak cítím ve vzduchu, že tohle bude famozní kapitola. ;-)

13 Lukas Lukas | 30. července 2014 v 8:59 | Reagovat

Mmmmm dnes očekávám příjemný, středeční, letní déšť :)

14 Rainy Rainy | Web | 30. července 2014 v 10:48 | Reagovat

[13]: Mrzí mě to, ale dneska bohužel zaprší až večer. Nejdříve jsem sháněla dárek pro tátu, který má narozeniny a za pár minut vyrážím za kulturou (na nedaleký hrad) a nevím, v kolik se vrátím. :) Zato ale můžu slíbit, že kapitola bude vážně zajímavá...

15 Lukas Lukas | E-mail | 30. července 2014 v 11:48 | Reagovat

[14]: Však v pořádku, aspoň se budu pořádně těšit. Pěkně užívej prázdniny, taky mám za barákem hrad, kterej plánuju přes léto navštívit, nějak ale stále nemůžu najít volnej víkend.

Přeju hezkej den a pořádně nasaj sluníčko.

16 Rainy Rainy | Web | 30. července 2014 v 18:05 | Reagovat

[15]: Moc děkuju. Měli jsme se krásně a nasáli spousty energie. Hned jdu chystat kapitolu... A s tím hradem to je škoda, určitě by to za to stálo. :) Snad tedy brzy najdeš nějaký ten čas...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama