TWWLB │ Kapitola pátá

30. července 2014 v 19:13 | Rainy |  The World We Left Behind
Voilá! Už jsem ani nevěřila, že to dneska zvládnu. Všechno kolem je teď trochu (čtěte více) uspěchané. Vlastně nevím, co dělat dřív.. Uklízet, vařit, nakupovat, psát, dodělávat objednávky na grafiku.. Skoro se mi zdá, že budu potřebovat další prázdniny, abych se dala do kupy po tady těch. :D Dobře, to přeháním

Dříve, než tady uzavřu tohle své povídání... Ráda bych poprosila všechny, kteří o povídce ví více, než ostatní, aby si tu jednu konkrétní věc nechali pro sebe. Moc děkuju. :)

Za beta read děkuji Juliet. :)

Teď už tedy jen: Příjemné čtení. :)


Tolik otázek...
mi běží hlavou, odpovědi hledám sama
Vím, že už mě neslyšíš
Nikdy víc
Mám toho tolik na srdci
a nejvíce slov rozloučení
Ale vím, že už je neuslyšíš

V hlavě mi křičí vnitřní hlas
slova, která jsem Ti nestačila říct
A jak se utápím ve svých výčitkách
Nemohu vrátit čas a všechno Ti říct
Vše Ti říct
Nemohu vrátit čas a vše Ti říct


(Skylar Grey - Words, karaoketexty)



~*~*~*~


.:: 5.února 2007; Paříž, Francie ::.

Joceline Petitová měla krásný pohřeb. Krásný a v každém svém ohledu také velkolepý.

Smuteční průvod čítal nejméně půl druhého sta lidí. Většinou to byli Pařížané; kouzelníci, kteří měli k ministrově rodině nejblíže. Ve skutečnosti na nich však nebylo nic zvláštního. Byli to jen obyčejní lidé. Spousta z nich přišla jen kvůli politickým vztahům a někteří v celé té tragédii spatřovali pouze možnost, jak se pracovně prosadit. Smutek byl jen maska - nic víc.

Nathalii se z toho dělalo upřímně špatně. Věděla, že pohřeb její babičky bude takový a udělala všechno, nebo si to alespoň myslela, proto, aby se na to duševně připravila. Teď si však připadala stejně ztracená, jako před sedmi lety, když se vrátila ze svých cest. Její blízcí během její nepřítomnosti zkrátka ušli kus cesty a ona neměla zdání, kolik toho, jestli vůbec něco, zůstalo stejného.

Pomalým rozvážným krokem došli všichni do obřadní místnosti. Bez rozmyslu se posadila do zadní řady a pak jen s kamennou tváří pozorovala ministra, jak spolu se svou dcerou míří kupředu. Nedovedla si ani představit, co všechno se uvnitř nich musí odehrávat. Ji samotnou ten smutek trhal na kusy nehledě na to, že s Joceline mluvila naposledy před více než deseti lety.

Zavřela oči, aby zahnala slzy. Bylo to kruté, ale věděla, že nesmí plakat. Oficiálně se se zesnulou nikdy nesetkala. Vlastně tady paradoxně mohla být jen díky ostatním. Nebýt toho davu, byla by až příliš viditelná.

Když se všichni konečně uklidnili, předstoupil na malé pódium první řečník. Byl to starý vetchý muž, který se na nohou už bezpochyby držel jen silou vůle. Nathalie se usmála, když v něm poznala Jocelininého dávného přítele.

"Tu ženu, kvůli které tady dneska všichni sedíme, jsem poznal více než před padesáti lety. Ach ano," usmál se, "je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Zdá se mi to jako včera, co jsme spolu běhali po Krásnohůlkách a přitom je to vlastně půlka věčnosti.

Víte, jednou přijde den, kdy budete mít pocit, že vám všechno protéká mezi prsty. Pořád dokola budete přemýšlet, kde to všechno je, kam se ta zatracená léta poděla. A pak přijde jiný den, takový, kdy si uvědomíte, že nemá cenu bojovat, že všechno, co vám zůstane, jsou vzpomínky. Nic víc, než obrázky zašlé časem.

Svou vzpomínku na Jocelin Petitovou jsem si choval u srdce téměř půl století. A celou tu dobu, jsem doufal a věřil, že ji jednoho dne oživím, že se naše cesty opět zkříží. Ten sen se rozbil před několika málo dny, když mi na okno zaťukala sova…"

Další slova plynula z jeho úst a s každým z nich se Nathalii zdálo, že je vzduch okolo ní řidší a řidší. Pozorovala Daniela Ballamyho, jak vypráví o ženě svého srdce mezitím, co v něm všichni ostatní spatřují pouze jednoho z mnoha Jocelininých známých. Jen silou vůle zadržovala slzy, které se jí mermomocí draly do očí.

Na jeho místo brzy přišli další. A po nich ještě další. Trvalo hodinu, než všichni řekli, co měli na srdci, nebo na papíře v rukou. Někteří z nich se rozplakali, jiní se tvářili, jako by se jich nic z okolního dění netýkalo. Nikdo jim to nemohl vyčítat, protože spousta těch lidí tady vidělo zesnulou jednou, nanejvýš dvakrát v životě.

Veškeré proslovy uzavřeli Jocelineini příbuzní. Jako první z nich předstoupila Amélie se svou kamennou tváří. Během krátkých dvou minut nedovolila jediné emoci, aby ji jakýmkoliv způsobem vyvedla z rovnováhy. Ani její text se přitom nezdál nijak dojemný, či zdrcující. Slečna Petitová zkrátka jen četla to, co měla na papírku před sebou.

Nathalie si nedokázala pomoct. Z toho obrázku ji bodlo u srdce. Chápala, že ani ona, ani její otec nejsou povinní před ostatními vyprávět své příběhy a dokonce rozuměla tomu, že se to vzhledem k jejich politickému postavení nehodí. Přesto měla pocit, jakoby jejich babičku zradila. Takový odstup si nezasloužila.

Francois byl ve své řeči poněkud osobnější. Vyprávěl o svém dětství, o tom, jak ho jeho matka učila číst ve hvězdách. V jeho slovech tu a tam Nathalie poznala samu sebe. Občas se nad tím musela pousmát, když si uvědomila, že by řekla to samé, co on.

Pod polštář mi dávala svazeček levandulí, protože prý odhání zlé sny. Až později jsem pochopila, že o ty drobné kvítky vůbec nešlo, že pravá podstata toho všeho se skrývala v jejích gestech. Kdykoliv něco řekla, uvěřili jste jí to celým svým srdcem. Možná to bylo něco v jejích očích, co já vím. Ale nikdy, nikdy na ten pocit nezapomenu.

Když ministrův hlas utichl, objevila se na stolku před ním velká černá kniha. Francois se smutkem ve tváři přejel po její pevné kožené vazbě, jako by tak chtěl nabrat poslední kapičky odvahy. Teprve poté se natáhl po nedalekém kalamáři, otočil první list a začal psát své poslední rozloučení. Po něm přišla na jeho místo Amélie a po ní desítky, možná i stovky dalších.

Celou tu dobu Nathalie trpělivě vyčkávala na svém místě. Sledovala všechny ty lidi, jak se postupně sklání nad zažloutlými stránkami a následně se velkými dveřmi vydávají ven před budovu, aby i oni přihodili trochu hlíny na rakev staré paní Petitové.

Vyčerpaně se zahleděla ke stropu. Dávno se přestala ptát, proč se věci okolo ní dějí tak, jak se dějí. Už před lety přišla na to, že to nemá cenu. I kdyby totiž hledala sebepečlivěji, žádné odpovědi se nikdy nedočkala. Sama v sobě viděla jen odpad, někoho, kdo ani nestojí za zmínku. Byla pouhou hračkou v rukou blázna. Nic víc.

Chtěla to zvrátit. Merline, tolik si přála, aby měla dostatek sil najít si cestu k sobě samé. Pravda však byla taková, že Nathalie na nic takového, jako je druhá šance nebo odpuštění, nevěřila. Právě naopak - byla si jistá, že za to, co udělala, by měla hnít v pekle, že to, co prožívá, je nakonec jen malá cena za všechny ty životy.

Při všech těch úvahách si ani nestačila všimnout, že v obřadní síni zůstala zcela sama. Se smutným úsměvem se tedy vydala ke stolku s knihou a dala se do psaní. Občas při tom pohledem sklouzla k předešlým vzkazům. Nejvíce ze všech ji paradoxně potěšil ten Améliin. Podvědomě se usmála, když si uvědomila, jak moc si jsou podobné.

S posledním nadechnutím přiložila brk k listu papíru. V tu chvíli však zapomněla na celý ten dlouhý vzkaz, který si doma pečlivě připravovala a namísto něj napsala pouho pouhá dvě slova:


Cítila, jak se jí do očí začínají hrnout slzy. Rychle se tedy natáhla po přední části knihy a zavřela ji. To poslední, co si teď přála, bylo zničit ji. Místnost vzápětí pohltila lehká fialková záře, když se pečetící kouzlo znovu zaktivovalo. Příběh Jocelin Petitové se tak stal navždy minulostí. Už se nikdy nenajde nikdo, kdo by nahlédl do jejího života ani posledních rozloučení. Tímto činem se její cesta definitivně uzavřela.

Možná to od ní bylo poněkud ukvapené. Slušelo by se, aby takové gesto nechala na Jocelininých nejbližších. Neměla právo zasahovat do jejích životů, ať už v minulosti byli spjati sebepevněji. Nezáleželo na tom, že i ona patří do rodiny - kdyby ne, rodová magie by ji ani neposlechla, protože každý z jejich žijících příbuzných si to zasloužil více než ona.

V tu chvíli si ale nechtěla nic vyčítat. Vzala svazek do své náruče a s nezměrnou dávkou nostalgie přejížděla po jeho deskách. Ani ti nejlepší počtáři světa by nedokázali říct, kolik vzpomínek se jí během toho jediného okamžiku mihlo před očima.

Kdysi byla hrdá na to, že je Petitová. Měla pocit, jako by z ní to jméno dělalo někoho výjimečného. Bylo jen pár lidi, kteří se narodili do rodiny s tak významným rodokmenem. Nezáleželo na tom, čeho v životě dosáhne, už jen svým narozením se stala důležitou a nezapomenutou. Teď se jí její pohled na věc zdál komičtější než kdy dřív. Ani to zatracené místo v rodokmenu nemá jeden jisté…

Nad tou myšlenkou se musela chtě nechtě usmát. Dala by cokoliv za to, kdyby jí život vrátil jen zlomek té naivity.

"Upřímnou soustrast, Amélie."

Polekaně sebou cukla. Takhle ji nikdo neoslovil už celá léta. Chvíli ji proto trvalo, než sebrala dostatek odvahy na to, aby se otočila a vyvedla toho někoho z jeho omylu. "Omlouvám se, ale-," začala nejistě. Pak se však zastavila v polovině věty, když si konečně uvědomila, s kým má tu čest. "To není možné…"

"Už to tak bude."

Rázně zavrtěla hlavou. "Ne. Odporuje to zdravému rozumu. Jste mrtvý."

"To nepopírám, děvče drahé. V obojím máte bezesporu pravdu."

Nathalie se tomu stále zdráhala uvěřit. Vyděšeně těkala pohledem všude okolo sebe ve snaze zachytit jeho pohled. Ať se však snažila sebevíc, nic neviděla. "Jste jen hlas v mé hlavě!" vykřikla frustrovaně. "Nic víc! Výplod fantazie!"

Vzápětí si však všimla čehosi ve vzduchu. Jen pár stop před ní se objevila hůlka, která ve vzduchu opisovala jakési složité křivky. Okamžik poté se před ní objevila celá postava. "Dobrý podvečer," pozdravil s úsměvem. "Tak je to hádám lepší."

Nevěřícně na něj zírala. Teď už nebylo nejmenších pochyb, že je to skutečně on. Albus Brumbál stál jen pár stop od ní ve svém oblíbeném šedomodrém hábitu a napjatě ji pozoroval zpoza svých charakteristických půlměsícových brýlí. Vztek, který ji vzápětí pohltil, byl nepopsatelný. Nezáleželo na tom, kolik let uplynulo od jejich posledního setkání. V tu chvíli měla prostě jen pocit, jako by každou buňku jejího těla ovládla nekonečná nenávist.

"Nevím, co je to za pitomou hru, Brumbále, ale já ji s vámi rozhodně hrát nebudu. Vypadněte odsud. Hned. Nemáte nejmenší právo tady být."

Brumbál se mírně usmál. Nakonec nemohl čekat, že jej po to všem přijme s otevřenou náručí. "Není to žádná hra ani trik. Ať se to zdá jakkoliv nemožné, skutečně jsem tady. Živý, a pokud to tak mohu říct, pyšním se i poměrně pevným zdravím."

Jeho pokus o vtip se ukázal poněkud zbytečný. Co víc, Nathalii ještě více rozohnil. "Snažíte se mi říct, že jste prostě ožil? Máte mě snad za blázna?! Jste jen halucinace!"

Povzdychl si. "Ačkoliv se to bude zdát nemožné, nemám nejmenší tušení, co se tady děje, o tom Vás ujišťuji. I mě samotného celá tato situace poněkud vyvádí z míry."

Poněkud hystericky se rozesmála. Zdálo se jí šílené, jak barvité iluze je schopen její mozek v tak krizové situaci vyvolat. "Už nejsem malá holka. Neskočím vám na ty vaše lži."

"Ve světě se dějí zvláštní věci, Amélie-."

"Neříkejte mi tak!" vyjekla. "Nejsem ona! Jmenuju se Nathalie."

"… nemůžete se před nimi skrývat."

"A co vám je vlastně do toho? Nezáleží na tom, kdo, nebo co jste. Je vám absolutní putna po tom, jaký vedu život."

"Vyslechněte-."

"Ne," zasmála se a nesouhlasně zamávala volnou rukou, v té druhé stále svírala starou knihu, "vlezte mi na záda s tím, že nevíte, o čem to tady mluvím. Zničil jste mě, Brumbále! A mě je jedno, jestli si to pamatujete nebo ne. Protože i kdyby ano - vaše lítost mi můj starý život nevrátí."

Brumbál dlouhou chvíli nic neříkal. Jen tam tak stál, stále na tomtéž místě, a měřil si ji starostlivým pohledem. "Podívejte se okolo sebe, Nathalie. Doopravdy se domníváte, že nic z toho vám za tu oběť nestálo?"

Jeho slova se jí zdály jako špatně mířený vtip. Poněkud nedůvěřivě tedy vzhlédla a poprvé za celou tu dobu mu pohlédla do očí. "Co máte přesně na mysli, pane profesore? Co bych měla vidět?"

"Zdá se vám to málo?" zeptal se klidně mezitím, co se váhavým krokem vydal blíže k ní. "Všechny ty životy, které jste zachránila. Jsou jich stovky, možná i tisíce. Nemyslím si, že existuje mnoho lidí, kteří toho dokázali více než vy."

Posměšně zavrtěla hlavou. Zdálo se jí to jako zlý sen. Nekonečná noční můra. Teď už nepochybovala o tom, že postava stojící před ní, je jen pouhou iluzí. Kdyby totiž byla pravda to, co říká on, nic z toho by nemohl vědět. Brumbál jehož portrét visí v Bradavické pracovně nevěděl nic o chybách, kterých se dopustil ve svých minulých životech.

Unaveně došla k řečnickému stolku a se vší opatrností na něj znovu položila rodokmen své rodiny."Vy tomu doopravdy věříte, že? Věříte tomu, že život dvou lidí vyváží smrt někoho jiného. U Merlina, ani nevím, proč se s vámi vlastně bavím…"

"Věřím, že smrt jednotlivce má smysl, pokud tak zachrání život jiným, ano. Nepochybuji o tom, že vy sama byste zvolila smrt, kdybyste tak zachránila život někomu ze svých blízkých, není, liž pravda?"

"Ale účel přece nesvětí prostředky!" vykřikla zoufale. "Copak jste z kamene? Celou touhle šarádou jste připravil o štěstí desítky lidí, a když teď pomineme to mé, protože to vám očividně nestojí za jedinou výčitku svědomí, pomyslel jste někdy na Lily s Jamesem? Na Harryho? A co teprve malou Hope, která kvůli vašim plánům nikdy nespatřila světlo světa?!"

"Svého rozhodnutí nelituji. Každá válka si žádá oběti a tato nikdy nebyla výjimkou. Nesnažte se mě za to soudit. To díky tomuto rozhodnutí je Volemort mrtvý, slečno," podotkl rázně, "nezapomínejte na to. Nebudu vám lhát, kdybych měl této volbě čelit znovu, učinil bych stejně, neboť jsem toho názoru, že ničí štěstí není větší, než štěstí někoho jiného. Vždyť i já jsem na této cestě zemřel, Nathalie. A umřel bych zase, kdyby to bylo zapotřebí."

Usmála se. Kdyby byla tou samou dívkou, jako před deseti lety, nejspíš by mu všechno odsouhlasila. Jeho tón a barva hlasu už byla zkrátka taková. Vzbuzovala důvěru i respekt, strach i oddanost. Ale po té malé holce, která by pro něj skočila i z Astronomické věže, už nezbylo ani památky. Vyrostla z ní uvědomělá žena odhodlaná jít pro svůj názor třeba i na konec světa.

Strčila si ruce do kapes kabátu. Byla pevně rozhodnutá neztratit ve společnosti svého bývalého ředitele jedinou minutu. "Tahle diskuse je zcela zbytečná. Protože i kdybychom se na něčem shodli," ušklíbla se, "o čemž pochybuju, minulost nezměníme."

Nathalie nečekala na jeho odpověď a rovnou se vydala pryč. Nechtěla poslouchat další chytré řeči, stejně jako neměla zájem o jeho ospravedlňování se. Brumbál byl pro ni jen zbabělec - nic víc. Loutkař, který namísto sebe posílal proti zlu bojovat své blízké.

"A co Alanis? Nestálo to všechno za to ani kvůli ní?"

Její pohár trpělivosti přetekl. Instinktivně sevřela v ruce hůlku a dříve, než si Brumbál vůbec stihl uvědomit, co se děje, letěl vzduchem přímo k nejbližší zdi.

"Už nikdy," sykla, "si mou dceru neberte do úst, rozumíte? Ještě jednou jen zmíníte její jméno a přísahám, přísahám při všem co je mi drahé, že všem řeknu pravdu o tom, kdo ve skutečnosti může za smrt Potterových, kdo zabil jejich nenarozené dítě, rozumíte?"

Pocit vítězství, který ji zahřál u srdce, byl nepopsatelný. V duchu sice tušila, že svých činů bude později litovat, ale v tu jednu prchavou chvíli jí na tom prach za nic nezáleželo, protože si po dlouhé době připadala volná, nespoutaná starými stíny.

Brumbál se ji naposledy pohlédl do očí. Nechtěl s ní bojovat ani ji nijak jinak ublížit. Vyhledal ji z jediného důvodu - aby si s ní rozumně, v klidu promluvil o nastávající situaci v Británii. Byl si totiž jistý, a na jeho názoru se stále nic nezměnilo, že pokud tomu všemu někdo přijde na kloub, bude to právě ona. Teď, po té, co jej odhodila ke zdi, to viděl ještě jasněji. Někde hluboko uvnitř, pod vší tou bolestí, to byla stále tatáž dívka. Žena, která by pro ochranu svých blízkých udělala cokoliv.

"Život jde dál, Amélie. Přestaňte se ohlížet za tím, co bylo. Jak jste správně podotkla, nic na tom nezměníte," sotva to dořekl, objevila se mu v ruce hůlka. S jediným mrknutím oka byl pryč.

Jeho poslední slova zcela ignorovala. Neměla chuť nad nimi přemýšlet ani se jimi trápit. I přes všechny ty hrůzy totiž nepochybovala o tom, že dnešek znamenal krok kupředu. Nevěděla kam - jestli jde za štěstím, nebo do propasti. V každém případě už byla unavená z toho ustavičného čekání na lepší zítřky. Adrenalin kolující v jejich žilách v ní vzbuzoval odhodlanost. Najednou nechtěla nic víc, než bojovat. Postavit se čelem minulosti i všem těm monstrům, která se v ní skrývala a srazit je na kolena, tak jak to celá ta léta dělala ona jí.

Domů se přemístila jen několik málo minut po Brumbálově odchodu. Rychle popadla klíče od auta a vydala se do města. Neustále přitom těkala pohledem k hodinám na palubní desce. Přijede pozdě, o tom nebylo nejmenších pochyb.

"Leni," vydechla celá zadýchaná, když konečně vběhla do budovy umělecké školy. "Omlouvám se. Trochu jsem se zdržela."

"To je dobrý, mami," usmála se, "vážně. Udělala jsem si úkol z matiky."

"Ty jsi moje šikovná holčička, hm?" lehce ji cvrnkla do nosu. "Co kdybychom se stavily dolů do cukrárny na horkou čokoládu?"

"Jo!" zvolala radostně. "To bude paráda!"

Nathalie ji vzala za ruku. "Tak a teď mi hezky pověz, jaký jsi měla den."

A Alanis vyprávěla. Vykládala své mámě o všem, co zažila. V matice se dneska naučili počítat přes desítku, ve francouzštině zase četli básničku o hvězdách. Oběd nestál za nic, stejně jako odpoledne v družině, protože tam nebyl nikdo z jejich kamarádů. Nejzábavnější byla pravděpodobně odpolední svačinka, když jeden z jejich spolužáků hodil nějakému třeťákovi do jídla pavouka.

"No věřila bys tomu?" hihňala se. "Chudák se pak musel zamknout na záchodě, jak se za ním ten kluk rozeběhl."

"Páni," rozesmála se Nathalie. "Ale nesnědl ho, doufám?"

"Bohužel," posmutněla. "Ale měl k tomu taaakhle blízko. Jenomže ona se pak Adel začal tak hloupě koukat, že si toho všiml."

Ušklíbla se. "Tomu se říká smůla, viď?"

Cukrárna, do které měly zamířeno, byla dle Nathaliina názoru nejlepší ve městě. Nebyla ani moc velká, ani moc malá - zkrátka tak akorát. Nikdy nebyla plná k prsknutí a nikdy se nestalo, že by se uvnitř našel někdo se špatnou náladou. Těžko říct, jestli to bylo tou skvělou čokoládou nebo vřelým úsměvem paní domácí, ale Kavárna U Tří koček, představovala dokonalou oázu klidu.

"Budete si přát?"

"Dvě horké čokolády," odpověděla s úsměvem. "Děkujeme."

"Mami?"

"Hm?"

"Tys byla na pohřbu?"

Nathalie udiveně zamrkala. "Jak jsi na to přišla?"

"Nikdy nenosíš černou. Ne tolik," vysvětlila. "Kdo umřel?"

"Jedna cizí paní," odpověděla poněkud roztřeseně. "Neviděla jsem ji už více než sedm let."

"Proč umřela?" zajímala se dál.

"Někdo jim podpálil dům."

"A byla no… vždyť víš, jako my?"

Přikývla.

"Nemohla oheň uhasit hůlkou?"

"Některé plameny nejdou uhasit ani kouzly, broučku," natáhla k ní ruku a láskyplně sevřela její dlaň ve své. "Vzpomínáš, jak jsem ti říkala, že všechno má svou světlou, ale i stinnou stránku? Tohle je přesně ten případ. I kdyby se na ten oheň slila všechna voda světa, nic by s ním nezmohla."

Alanis nešťastně sklonila zrak k zemi. Takhle citlivá bývala vždycky. Kdykoliv třeba na silnici zahlédla jen mrtvou myšku, už přemlouvala mámu, aby zastavili a toho nebohého tvorečka pohřbili. Nathalie za to svou dceru milovala. Nemohla se nabažit pohledu do jejich starostivých zářících očí, které do slova a do písmene přetékaly láskou. Už teď se však děsila chvíle, kdy se její vzdušné zámky rozplynou, kdy z nich nezbude nic víc, než hořkosladké vzpomínky.

Netrvalo dlouho a na jejich stole se objevily dva velké šálky s horkou čokoládou. "Nechte si chutnat," řekla ještě servírka, než zmizela.

"Tak co?" vyzvídala s mírným úsměvem Nathalie. "Chutná?"

Spokojeně si olízla si rty, "Jako vždycky. Kde byl vlastně ten pohřeb?" dodala ještě po chvíli ticha.

Nathalie si povzdychla. Tajně doufala, že tohle téma už uzavřely. "V Paříži."

"Takže jsi cestovala pomocí kouzel?"

Dříve, než stačila Nathalie odpovědět, přerušilo jejich rozhovor bzučení telefonu. Poněkud úlevně vytáhla mobil z kapsy, "Ano? Děje se něco? - Takhle na poslední chvíli? Děláš si ze mě legraci? - Ne, já se nezlobím, vím, že ty za to nemůžeš. - Jo, jasně, v pohodě, bez problémů. Kdy by se ti to hodilo? - Příští týden ve čtvrtek? Jo, to by, hádám, šlo, počkej, podívám se do diáře… Jo, tak jo. - Já taky, Leonie. Měj se. - Jasně, vyřídím."

Zastrčila mobil do kapsy. "Promiň, práce. Leonie tě pozdravuje. Kde jsme to skončily?"

Alanis ale dlouhou chvíli nic neříkala. Během těch několika krátkých okamžiků ji matčina cesta do Paříže očividně přestala zajímat. Jen si tak hrála se zbytkem svého pití a zcela očividně sbírala odvahu k nějakému dotazu. "Mami," začala nejistě, "tak mě napadlo, nemohli bychom se jít někdy podívat na tátův hrob?"

Zastavila se v polovině pohybu a poněkud nejistě se své dceři podívala do očí. Jak je vůbec možné, že s takovou otázkou nepočítala? Jak je možné, že při všech těch příbězích, které tak pečlivě dávala dohromady, ji uteklo něco tak zásadního? Měla to předpokládat. Zatraceně, byla tak hloupá!

"Nejde to," řekla po chvíli.

"Proč?" odvětila zklamaně Alanis.

"Protože není pohřbený."

Až do této chvíle mluvila Nathalie pravdu. Dracův hrob navštívit nemohly. A nemohly tak udělat, protože žádné takové místo neexistovalo. I kdyby prošly svět křížem krážem, nikde by nenašly mohylu s jeho jménem.

"Ve válce bylo až příliš mrtvých," odpověděla na oko klidně. "Spousta těl se nikdy nenašlo."

"Táta byl mezi nimi?" zeptala se Leni, která už jen stěží zadržovala pláč.

"Srdíčko," vydechla a o chvíli později už seděla vedle ní, pevně ji objímajíc ve svém náručí. Alanis se k ní pevně přitiskla. Netrvalo dlouho, než Nathaliin šaty nasákly první slzičky. "Ššš," konejšila ji. "Neplač, prosím. Tvůj táta byl úžasný člověk. Chtěl, aby lidé žili v lepším světě. Vybojoval ho pro nás. Pro tebe."

"Byla bych raději, kdyby tady byl teď s námi," zavzlykala. "Jsem zlá? Mami, jsem zlá, když tohle říkám?"

"Ne," zavrtěla Nathalie hlavou. "Nejsi zlá. Cítím to stejně."

Trvalo bezmála čtvrt hodiny, než se Alanis alespoň trochu uklidnila. Malá cukrárna se mezitím téměř vyprázdnila. Jen u zadního stolu stále posedával jakýsi postarší pár a vepředu u pultu si nějaká slečna listovala v rozpadající se knize. Okolo nich tedy panovalo dokonalé ticho, které narušovalo jen tikání hodin a chrčivý zvuk starého magnetofonu. Servírka zapomněla obrátit desku.

A tak se čas vlekl dál. A každičkou vteřinu té doby naplnila Nathalie sebenenávistí. Stále dokola proklínala sebe samou za nedostatek odvahy. Přála si, aby byla dost silná, aby dokázala říct své dceři pravdu. Mohla se natisíckrát uklidňovat jejím věkem nebo kouzelnickými zákony, stejně jako se mohla dovolávat spravedlnosti. Nakonec jí to však ničeho nedočkala - ani odpuštění, ani rozhřešení pro její zčernalou duši.

Zdálo se, že i ona každou chvíli podlehne slzám, ale v tom ji zpátky do reality probral tichý hlásek. "Ale svíčku mu můžeme zapálit tak jako tak, hm? Aby věděl, že na něj myslíme."

Nathalie se k ní sklonila, aby ji lehce políbila do vlasů. "To víš, že ano."


Ještě nikdy na svou dceru nebyla pyšnější.


  • Takže.. V první řadě: Ráda bych věděla, co se vám teď honí hlavou. Věříte, že to byl skutečně Brumbál? Nebo měla Nathalie pravdu a jednalo se jen o výplod její fantazie? Co si myslíte o tom, že jí Brumbál zkazil život? Jak jí ho zkazil?
  • Teď něco málo k faktům. O kouzelnických pohřbech ještě určitě padne zmínka... Ale v jádru jsem se inspirovala klasickým francouzským zvykem (ach ano, googlování po nocích). Přesněji se jedná o nápad s knihou. Ve Francii je něco takového údajně zcela běžné ... Na pohřbu se prostě vytáhne několik listů papíru a lidé do nich píší své rozloučení.
  • Kavárna U Tří koček vznikla na motivy jedné podobné kavárničky u nás ve městě. Já sama si ji představuju asi nějak takto: odkaz.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | Web | 30. července 2014 v 20:48 | Reagovat

Jejich babičku - to je přesně to, co jsem chtěla slyšet - jejich babičku a teď se všichni můžete postavit na hlavu a říkat si, sakra, tady něco nehraje! kde je ten smajlík s rohy?? já chci čerta!!!

Pouhá hračka v rukou blázna - tak tohle naprosto zbožňuju!

Jo, nejdřív píšu a pak čtu dál, to abys měla všechny ty pocity během čtení - vím, že to máš ráda. :D Tak s tím oslovením a náhlým zjevním Brumbála jsi tomu dala korunu. Hádám, že se konečně dočkám toho, na co jsem se tak dlouho těšila.

Psala jsem ti to do zprávy, píšu to i tady - proboha, nenarozené dítě! Děsí mě, čím vším to začíná zavánět, do čeho zas Brumbál strkal prsty! Ale je to báječné, opravdu jsem překvapená. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, čí ta Hope asi mohla být.

No scéna v cukrárně s malou mě dorazila tuplem.

Tak a tvé otázky - myslím, že to byl opravdový brumbál, že natalie ještě tak moc nešílí. O tom, jak a proč jí zkazil život, na to asi nebudu reagovat, snad jen - štěstí mnoha má více hodnoty, než jedincovo.

Jako vždy, všechno dokonale promyšlené a upřímně řečeno, tohle googlování po nocích, dodává celé povídce důvěryhodnost. Opravdu, jsem na tebe pyšná ^^

2 Oriana Oriana | Web | 31. července 2014 v 13:16 | Reagovat

Ahoj, včera večer som si prečítala všetky diely tejto poviedky a som z nej fakt dobre zmätená :D mám toľko otázok, na kt. mi isto neodpovieš, lebo mi isto na to odpovedia ďalšie diely ...

Naozaj som zvedavá ako to je teda s Dracom, či je mŕtvy, či je živý :D som z toho fakt jeleň ... Nathalie chodila do Rokfortu, ale nikto ju nespoznal, pritom už vieme, že jej skutočne meno je Amelia a potom tá jej sestra sa vydáva z nejakého dôvodu za ňu? A ostatné otázky.

Čo sa týka Albusa, tak si myslím, že to nebola jej vidina. Avšak čo mu povedala bolo celé smutné ... už si prezradila, že tu Albus nebude starý dobrý dedko, takže možno ma naozaj prsty vo veľa veciach pre svoje "vyššie dobro" ako tomu vždy hovoril.

Jedna chybička, ale pri tých úlohach zo školy, Alanis spomína češtinu, asi tam má byť francúzština, nie?

Inak zaujímavá, zamotaná a záhadná poviedka.

3 Lukas Lukas | 1. srpna 2014 v 7:52 | Reagovat

Ahoj Rainy!

Tak jsem se ke čtení dostal až dnes ráno. Povídku jsem do sebe nasál houba. Hmm takže babička to byla, to jsem nečekal. Víc mě ale zmátlo (překvapilo) Nathalie <--> Amélie, pokud to chápu správně tak, Nathalie se asi skrývá před nečím nebo někým a vydavá se za Amélii a naopak.

No děláš mi v tom pěknej guláš. Brumbál to klidně být mohl, sice nevím jak a proč. Možná všechny oblafnul svojí smrtí a byla to ještě vetší intrika než napoprvé, ale to nevím no, to by bylo jako se škrábat levou rukou za pravým uchem. Člověka to uspokojí, ale ta cesta a pochopení nebude snadná. A nebo se nám chlapec vrátil přes oblouk smrti, který si nám tak barvitě představila v prologu :). No možností je hodně.

Chudák Hope, už to její jméno a musela umřít. No Brumbálisko se nám začíná vybarvovat. Jen me trochu zaráží, že ted Nathalie(Amélie) mluvi s lítostí o Pottrových a o Harrym, ještě mu řekala Harry a ne Potter, jakoby je měla ráda  apřitom v předcházejicí kapitole ho pekne spražila slovně i pohledem, tak teď abych se v tom vyznal. A nebo v těch Bradavicích byla Amélie a ta Pottry nemá ráda ? :D No už začínám moc špekulovat. Raději si počkám na další středu, třeba se pak trochu rozmotám.

Jinak suprově napsané, lahoda pro oči. Moc ti děkuju, za to jak a co píšeš.

4 Rainy Rainy | Web | 1. srpna 2014 v 11:29 | Reagovat

[1]: Vidíš! Další nedostatek blogových emotikonů. Budeme si stěžovat. Ano ano... Zkrátka Brumbál takový, jaký si ho představuju. :) O Hope toho padne ještě dost. Sice si nejsem jistá přesně kdy, ale určitě jo. Mimochodem... jsem trochu zmatená, nevím na co se těšíš! :D  Moc moc moc moc děkuju. :) I za to postupné psaní.

[2]: To jsem ráda, že tě povídka zaujala. A bohužel.. máš pravdu. Na většinu z tvých otázek odpoví teprve čas. S jistotou ti můžu akorát říct, že Draco je živý. :)
Moc děkuju za komentář i za opravu té chyby. Jsem to ale popleta...

[3]: :) To je dobře, že jsem aspoň trochu překvapila. Občas mám pocit, že jsem v psaní zatraceně průhledná...  O tom, jak to s Amélií a Nathalií vlastně je si budete muset ještě pár kapitol počkat. Nevím přesně kdy, ale něco málo poodhalím už asi za 4 kapitoly.
:D Brumbálisko! To se mi líbí, asi to někde použiju... O Hope padne zmínka ještě mnohokrát. Určitě ano. A co se týče té nesrovnalosti s Potterovými...  Nathalie zastává vůči celému kouzelnickému světu poměrně negativní postoj. Ale zároveň taky víme, že kdysi kouzla milovala. Je to složité a asi to nebudu schopná rozmotat, aniž bych toho neprozradila příliš. Řekněme, že obecně Harryho rodinu ráda má a lituje smrti Lily a Jamese. Kdežto Harrymu samotnému něco vyčítá.:) Asi tak bych to nějak stručně objasnila.
Já mám spekulace ráda. Občas se pobavím, jindy dostanu nápad a někdy si zas říkám, že musím psát více záhadněji, protože všichni hned na všechno přijdou. :)
Moc díky za krásný komentář! :)

5 Angela Angela | 1. srpna 2014 v 12:20 | Reagovat

Ze začátku jsem z toho byla supr zmatená :D Pohřby vždycky bývají pochmurné a zmatené, takže mi to v tu chvíli zas tak moc nevadilo. Naopak mi to připadá všechno až moc jasné, perfektně to do sebe zapadá.

Francouzský zvyk s otevřenou knihou mi připadá nádherný. Pořád existuje ta část lidí, která ve smutku neřekne ani slovo. A neříkám, že se jim divím, protože nedivím:D Myslím, že by se to mělo zavést i u nás :-?

Brumbál živý je. Jsem si jistá, že ano, protože se tam teď děje tolik divných věcí, že bych se vůbec nedivila:D Příjde mi až otravný s tím promlouváním do duše, ale je mi úplně jasné, že Nat mu podlehne a v tu ránu zase umře. Jak hezky zamotané:D

Hrozně moc jsem si oblíbila pár Draco/Nat. Připadá mi tajemný - někdy až moc - ale při tom plný různých tajemství, které s tvým tampem odhalování dozvíme tak v epilogu:D A ano, jsem neskutečně ráda, že si ho nechala žít. Přeci jen, pokud mám mít ráda nějakej pár, tak by bylo možná fajn, kdyby jeden z nich nebyl mrtvý, že?:D

Co se týče Nathalie, vážně se mně na ní líbí ta tvrdost a uzavřenost. Hehe, já jí mám vážně ráda!:D Cukrárna vypadá přímo pohádkově:)) Já si jí představuju úplně stejně jako jednu v Mikulově. Vážně, měla by ses tam zajet jednou podívat :-P

Dál se mně líbila ty dvě slova, protože si sem jistá, že v budoucnosti budou znamenat hodně a já zas z toho budu vykulená jak nějakej pomeranč 8-O

Holka, já nenašla ani jednu chybičku, ani jeden překlep ! :D Musím uznat, že to je dost chválihodné, Juliet se ti začíná dost vyplácet ! :D

Kapitola mě vážně dojala, protože ať se můžu nad tou tvou cukrárnou rozplývat sebevíc, pořád je tahle kapitola dost smutná:(
Jinak, název kapitoly je vážně drsnej O_O Jen tak dál !:D

Zlato, kapitola byla nádherná :-) A vážně moc se těším na další!♥

6 Rainy Rainy | Web | 1. srpna 2014 v 15:06 | Reagovat

[5]: Zmatená? :-? Ale nepovídej. Z čeho, prosím tě? :D
On byl tenhle pohřeb totiž v něčem zvláštní - hodně zvláštní. Nevím, jestli to šlo vypozorovat, ale Nathalie se svou babičkou už celá léta neviděla. Neviděla se s nikým z Petitových. A myslím, že to pak na veřejnosti netruchlíš, protože... o prožíváš jen uvnitř. Všechnu tu bolest, výčitky, odříkáváš slova, která jsi té osobě vždycky chtěla říct... :)
Zase umře? Kdo umře? :D Jsem trochu zmatená... :D
To máš pravdu, že by to bylo fajn. Psát jen o vzpomínkách by vážně bylo poněkud nudné. I když, jak se zdá, Draco o Nat nejeví vůbec žádný zájem... Tak jak to rozmotáme? :D A to, že máš ráda Nathalii plně chápu. Taky ji mám strašně moc ráda.
Ano. Jull je neskutečně šikovná. :) A díky za krásný komentář.

7 Lukas Lukas | 1. srpna 2014 v 17:04 | Reagovat

[4]: Mě teda tento tvůj příběh příjde přímo neprúhledej možná i neprůstřelnej. No teším se na každe poodhalení. Noo pěkně si prozradila zlehka něco o Harrym a Nat. Sakryš tohle je parádní povídka. Úplně mi to v hlavě šrotuje a představuju si jak to bude asi dál.

Tak já skočím posekat trávu na zahradu a asi opeču nějaký klobásky, mám hlad že by mě trefilo. Tak se zatím měj a užívej léta :)

8 Rainy Rainy | Web | 1. srpna 2014 v 20:57 | Reagovat

[7]: U slova "neprůstřelný" jsem se rozesmála tak hlasitě, až se mě máma ptala, co prý se děje. Neber to zle, strašně moc mě to potěšilo, ale na druhou stranu... Hodně lidí mi odhalí utajené záporáky, výslednou zápletku... Možná že tahle povídka je výjimkou, kdo ví. :) V každém případě, jak už jsem řekla, jsem ráda, že to tak vidíš.

Jejky moc děkuju. :) Tak to jsi musel mi moc pěkný večer. U nás prší a prší a prší (ne že bych si zrovna já stěžovala...), ale není to léto v pravém slova smyslu. Nakonec jsem strávila odpoledne nad wordem, což je pro mě naprosto dokonalý způsob, jak naložit se svým volným časem.

9 Lukas Lukas | 1. srpna 2014 v 23:03 | Reagovat

[8]: Hehe tak jsem rád, že jsme tě aspoň pobavil :). Já to vůbec neberu zle, jen říkám co si myslím a co si zasloužíš slyšet (číst). Fakt se lidem podařilo odhalit zápletku i záporaky ? To čumím teda. Buď jsem trochu pomalejší nebo píšeš prostě dobře a nejde to poznat.

U nás teda nepšelo ale byl takovej hnusnej mlha/opar, takže se nic z toho nekonalo. No vidíš :) takže suprově strávené odpoledne. Já svůj volnej čas netrávil podle představ ani nepamatuju.
No aspon někdo z nás :).

No přeju ti hezkej zbytek večera :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama