TWWLB │ Kapitola desátá

22. prosince 2014 v 17:23 | Rainy |  The World We Left Behind
Hahá, stihla jsem to. :D Pomalu jsem v to už ani nedoufala, ale nakonec se mi poštěstilo a já to zvládla dotáhnout do konce. Nejsem si teď jistá, jak to dopadne s avízovaným překvapením… celá situace se totiž nějak zvrtla (ne mou vinou!!), ale věřte mi, když říkám, že se snažím. Skutečně teď dělám, co můžu a nehledě na to, že jsou prázdniny, připadám si stejně vyřízená jako během školy.

Pro ty, co by snad zapomněli (ne, že bych to někomu mohla vyčítat…), minule jsme se podívali na finále famfrpálové ligy. Harry prožil do slova a do písmene noc hrůzy. Co tou dobou asi dělala Nathalie? Vracíme se za ní přesně tam, kde jsme ji nechali po setkání s Dracem...


Všem přeji příjemné čtení a taky hezký předvánoční čas. :) Užívejte si pohodu, nasávejte atmosféru a hlavně se nijak nestresujte. A už vůbec ne cukrovím nebo uklizením… ;)

P.S. Bez korekcí. Omlouvám se. Ale chtěla jsem se s vámi o kapitolu podělit ještě před Vánocemi a jindy bych si na to čas našla jen stěží.


Naděje se může utopit, ztratit ve zvuku hromu
Starch může vzít poslední zbytky naděje

Ale já nesu sílu duší nyní zmizelých
Nenechají mne ustoupit...

Nikdy se nevzdám
Osvobodíme Zemi i oblohu
Rozdrť mé srdce v uhlíky
A já znovy zaplanu
Znovu zaplanu

(Malukah - Reignite; karaoketexty)


~*~*~*~

.:: 9. února; Provence, Francie ::.

Nathalie seděla na té lavičce ještě nejméně hodinu poté, co Draco odešel.

Nejprve se jen tak utápěla v krásách okolní krajiny. Pozorovala kosy, jak si vesle pohrávají v lehké sněhové nadílce, veverky skotačící ve sněhu nebo jen holé větve stromů ohýbající se ve větru. Nemyslela na to, že jí je zima a už vůbec se nestarala o to, kolik povinností ji ještě dneska čeká. V tu chvíli se čas zkrátka zastavil. Jakoby na celém světě nebylo nic jiného než tenhle park.

V duchu přemítala nad tím, jak moc se těší na příchod jara. Až se tráva a spolu s ní i všechno ostatní znovu zazelená, až to nepříjemné ticho, které přírodě už od listopadu vládne, zase nahradí tolik milovaný zpěv ptáků či bzukot včel, až vzduch naplní podmanivá vůně tisíců květů, až se všichni a všechno znovu probudí k životu.

Už jen při té představě se zachvěla nedočkavostí.

Netrvalo však dlouho a její povrchní štěstí vystřídala krutá realita. Nezáleželo na tom, jak moc se snažila před svými myšlenkami utéct, najednou byly tady, vznášely se okolo ní jako těžký černý mrak, který byl zářným důkazem toho, kolik věci zase pokazila, v kolika bojích selhala.

Nešťastně přivřela oči. Brumbál měl pravdu, když jí kdysi varoval, že by se měla odstěhovat dál. Nejlépe do Ameriky či Austrálie. Tam by na ni pravděpodobně události posledních týdnů vůbec nedosáhly a všechny její lži by tak mohly dál klidně spát. Kéž by ho tehdy poslechla! Kéž by se alespoň na malou chvíli dokázala oprostit od té nenávisti, kterou k němu od Dracovy smrti cítila. Všechno by teď jiné.

Ale i kdyby na to přišlo, i kdyby dala na jeho radu - nejspíš by to nedokázala. Při všech těch ztrátách, které po svém návratu z minulosti utrpěla, si nedokázala představit, že by přišla ještě o vzpomínky na Provence - zvlášť, když to byla nejspíš ta jediná věc, o kterou se na začátku všeho toho šílenství nemusela dělit s Amélií. Tohle místo bylo jen její. Teď už bylo pozdě utíkat.

Nathalie sklonila hlavu do dlaní. Až do dnešního dne věřila, že vzpomínky na oba její předchozí životy jsou pohřbené hluboko v zemi, někde, kde na ně nikdy nikdo bez jejího svolení nedosáhne. Teď už si tím jistá nebyla. Znala Draca až příliš dobře na to, aby věděla, jak moc dokáže být ve svém úsilí vytrvalý.

Tak moc si přála plakat - dát sbohem alespoň části té bolesti, která ji po setkání s Dracem vyloženě trhala na kusy. Ale nedokázala to. Prázdnota uvnitř jejího srdce najednou byla příliš veliká na to, aby v sobě našla dostatek síly, byť je pro jedinou slzu.

Nahlas by to přitom Nathalie nikdy nepřiznala. To jen kdesi uvnitř si uvědomovala, jak moc jí setkání s ním otřáslo.

Během posledních sedmi let si vystačila sama se sebou. Nepotřebovala ho. Ani v těch nejhorších chvílích svého života nezaklepala na jeho dveře, aby ho požádala o pomoc. Moc dobře si totiž uvědomovala, že jí Draco vůbec nic nedluží. Má svůj život, každodenní problémy i radosti. A ona, nehledě na to, jak moc by si to přála změnit, do tohoto pomyslného vzorce nijak nezapadala.

Ale toho dne si nedokázala pomoct. Najednou v něm viděla zrádce a dokonce k němu pocítila cosi velice blízkého nenávisti. Proklínala ho. Proklínalo ho, protože nehledě na to, co během svého minulého života napáchal on, teď byl šťastný. Na rozdíl od ní jej netížily vzpomínky na rozhodnutí, která před léty společně učinili.

Ale především, a to Nathalii ničilo nejvíc, nikdy nemusel žít s vědomím, že ztratil lásku svého života, protože její místo nahradila jiná žena. To jen ona stále stála na tomtéž místě. Zničená svými volbami a činy. V jejích očích nezáleželo jí na tom, jestli krev na jejich rukou zachránila svět, pořád byla vrahem.

A přesto, kdesi uvnitř její zčernalé duše vzplála toho odpoledne jiskřička naděje.

Možná si zaslouží svůj šťastný konec.

Možná si, stejně jako on, zaslouží odpouštění.

Ta myšlenka jí nabila zcela novou energií. Dokonce měla pocit, jako by po sedmi letech mohla konečně volně dýchat. Vzduch byl najednou svěžejší než kdy dřív. Především však, a toho si Nathalie vážila ze všeho nejvíce, v něm vycítila cosi kouzelného. Jakoby i sama příroda souhlasila s jejími nově nabytými pocity svobody.

Z té lavičky se zvedla asi o patnáct minut později, když zvony na nedaleké kostelní věži odbyly třetí hodinu odpolední. Rázným krokem se vydala do centra. K vysedávání v parku si skutečně nemohla vybrat lepší den.

"Hurá!" zvolala Leni, jen co zahlédla svou mámu ve dveřích třídy. "Už jsem začínala mít strach."

Nathalie ji pevně objala. "Promiň broučku, zdržela jsem se v práci. Moc se omlouvám," poslední slova patřila už spíše Alanisině učitelce.

"To je v pořádku, slečno Briandová. Nic se neděje," ujistila ji klidným hlasem slečna Morinová a následně začala sbírat ze stolu pokreslené výkresy. "Věřte mi, jiní rodiče se často zdrží mnohem déle, než jen o půl hodiny."

"Děkuji vám. Opravdu, byla to mimořádná situace..."

"Netrapte se tím. S Alanis jsme si to tady užily, viď že jo?"

Leni nadšeně přikývla. "Podívej, co mě slečna Morinová, naučila," opatrně k ní natáhla špejli s drobným červenobílým papírovým květem. "Tahle je pro tebe."

"Děkuju, zlatíčko. Je nádherná. Skoro jako opravdová."

"Můžu tě to naučit, jestli chceš. Je to jednoduché. Stačí…"

"Ale Alanis, na to budete mít dost času doma. Běž si sbalit věci, dobře? Já si potřebuju ještě s maminkou o něčem promluvit."

"Jasně," usmála se Leni. "Na shledanou, paní učitelko," rozloučila se ještě a pak, dříve než stačila Nathalie cokoliv říct, vyběhla ven ze třídy.

"Bohužel, nemám dneska na konzultaci moc ča-."

"To je v pořádku. Nezdržím vás dlouho. Pouze jsem vám chtěla ukázat, co vaše dcera dnes nakreslila." Po chvíli listování vytáhla z hromádky výkresů jeden list, "Zadání znělo: Rodina. Co myslíte, že se nám tím snažila vaše dcera říct, slečno?"

Nathalie od ní s lehce zamračeným převzala čtvrtku papíru. Dlouhou chvíli pak nic neříkala. Pouze se vpíjela pohledem do třech postaviček sedících na létajících košťatech. Dlouhé pláště jim divoce vlály za poryvu větru, ale jim to podle všeho vůbec nevadilo - dokonce se široce usmívali.

Nebylo těžké se dovtípit, kdo jsou ti lidé na obrázku, třebaže jedné z nich nebylo vidět do tváře. Nathalie si byla více než jistá, že kouká na Alanisinu představu úžasného dne, který by ráda strávila se svými rodiči. S ní a s Dracem.

"Myslím, že to znamená, že má Leni obrovský talent."

"To také, ale zkuste se zamyslet nad hloubkou toho díla. Alanis mi řekla, že svého tátu nikdy nepoznala a ani jej neviděla na fotografiích. Každé jiné dítě by si tvář svého otce bezpochyby domyslelo - vysnilo si ji, ale vaše dcera mu raději nakreslila kapuci-."

"Co tím chcete říct?"

"Že se cítí osamělá."

"A z čeho tak soudíte, smím-li se zeptat?"

"Z těch košťat. Na dětské představivosti samozřejmě není nic špatného, ale jak obě víme, na to je vaše dcera až moc bystrá… Nemůžu si pomoct, vnímám to tak, že si Alanis přeje od něčeho utéct. Nebo možná spíš odletět někam, kde by mohla být s vámi i s vaším zesnulým přítelem šťastná."

Nathalie poněkud nechápavě vykulila oči. Nevěděla, co přesně by teď měla říct, jak slečně Morinové její slova vyvrátit. Podstata celého obrázku totiž byla neskutečně jednoduchá. Leni se vždycky přála setkat se svým otcem a od té doby, kdy se dozvěděla, že je čarodějka, její touha ještě mnohonásobně vzrostla. Proto ho přikreslila na ten obrázek a proto je nakreslila na těch košťatech. A taky proto, že ona sama létání milovala.

Nic z toho však říct nemohla.

"Při vší úctě, myslím si, že tomu obrázku rozumím mnohem lépe než vy."

"To zajisté. Jen mě napadlo, kdybyste chtěla nějak pomoct… Nikdo vám to nevyčítá. Musí oho být na vás moc. Ale jsou tady odborníci. Lidé, kteří by ji dokázali-."

"Moje dcera i já jsme naprosto v pořádku!" vyhrkla možná až moc prudce. "Omlouvám se. Já jen -. Děkuji za vaši starost, ale myslím si, že si poradíme samy."

Slečna Morinová jí věnovala nejistý úsměv. Bylo více než zřejmé, že si o celé situaci myslí své. Přesto nakonec pouze poznamenala: "Jak myslíte. V každém případě, kdyby na to přišlo, víte kde mě najít."

Nějakou další konverzací už se nezdržovaly. Nathalie se s ní jen krátce rozloučila a následně se vydala za Alanis která ji už netrpělivě vyčkávala u schodů. Sotva pak svou mámu uviděla, začala jí vesele vyprávět, co všechno dneska ve škole dělali a co nového se naučila. Toho dne měla tak dobou náladu, jako už dlouho ne.

~

O necelou hodinu později už Nathalie postávala ve své ložnici před zrcadlem a kritickým pohledem si měřila postavu v odraze.

Rozhodně se nedalo říct, že by jí to neslušelo, ba právě naopak. Po dlouhém přemýšlení nakonec zvolila jednoduché šaty ke kolenům v námořnicky modré barvě. U pasu byly uplé, takže krásně zdůrazňovaly její křivky, a dolů pak přecházely do volné lehce řasené sukně.

"Rozpuštěné vlasy ti sluší víc," ozvalo se ode dveří.

"Myslíš?" zeptala se nejistě Nathalie a následně v zrcadle vyhledala pohled své dcery. "Mám je ráda sepnuté."

Alanis si to ale vymluvit nenechala. Rychle vylezla na postel, odkud pohodlně dosáhla k máminému účesu a jediným elegantním pohybem pak uvolnila zdobenou sponu. "Tak. Vidíš. Říkala, jsem, že takhle to bude lepší."

Spokojenost, která až do té chvíle vládla Nathaliině tváři, vystřídala nejistota. Od doby, kdy se takhle pozorovala naposledy, uplynulo už spoustu let. Tehdy byla ještě mladá, nezničená životem ani jeho nástrahami. Samozřejmě, věci nebyly vždycky jednoduché ani tehdy. Ale tou dobou byla ještě více, než ochotná se vším rvát, bojovat za své sny a cíle.

Nevěděla proč, ale dívka v zrcadle jí tu malou válečnici, která v ní kdysi žila, svým zvláštním způsobem připomínala. A nešlo přitom jen o to, že na sobě měla krásné svůdné šaty nebo boty na podpatku, ale především o její zářící oči.

"Máš pravdu," přiznala nakonec. "Mohla bys mi prosím podat tu krabičku, co mám na nočním stolku?"

"Tuhle?" zeptala se nejistě, když v rukou sevřela malou dřevěnou truhličku. "Co v ní je? Nikdy předtím jsem jí tady neviděla…"

"Šperky."

Alanis se zatvářila zmateně. Chvíli jen tak těkala pohledem mezi krabičkou a mámou, dokud konečně nenašla ztracenou řeč. "Ale ty nic takového nenosíš... Ani ty hodinky, co jsi je dostala minulé Vánoce. Jen ti leží na nočním stolku."

Aniž by nad tím Nathalie přemýšlela, vzápětí se zadívala na malou skřínku po své levé ruce. Alanis měla pravdu. Na drobném ciferníku se dokonce skvěla i značná vrstva prachu. Už se chystala něco říct, vysvětlit jí, proč už dneska nějaké doplňky nosí jen zřídka, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Nakonec, na tyhle příběhy bylo stále času dost.

"Nastal čas to změnit, nemyslíš? Je škoda, aby na to tady jen tak leželo."

"Jasně!" rozzářila se Leni a už se nedočkavě natahovala po víku. "To je všechno?" zeptala se zklamaně.

"Čekala jsi poklad?" zasmála se Nathalie, mezitím co si nasazovala jednoduché stříbrné náušnice.

"Mhm, možná."

Alanis neměla, nemohla mít, nejmenší tušení, že drobná krabička v jejich rukou skrývá mnohem více šperků, než by se mohlo zdát. Halilo je však mocné zastírací kouzlo, které na ně Nathalie seslala jen několik málo dní po svém návratu do Provence. Předstírat, že ty drobnosti nikdy neexistovaly, bylo to nejjednodušší, co mohla udělat.

"Kolik je hodin?"

"Skoro šest."

"Bude tady každou chvíli."

A skutečně, ani ne o dvě minuty později se domem rozlehlo hlasité zaklepání.

"Já otevřu," vyhrkla Leni a už pelášila pryč z pokoje.

"Vyřiď mu, že tam hned budu!" zavolala za ní. "Do pěti minut."

Nathalie se ještě jednou obrátila svou pozornost k zrcadlu. Zdálo se, že všechno bylo, jak má být - make-up a stejně i tak i její nečekaný účes byl naprosto bezchybný, dokonalý. Její guvernantka by na ni byla bezesporu pyšná. Ano, dneska působila přesně jako ta hrdá aristokratka, kterou byla předurčená se stát.

"Tak jo," zhluboka se nadechla. "Dneska začneme znovu." A nehledě na ten strach, který vzápětí pocítila ve svém srdci, tomu doopravdy věřila. Nepochybovala o tom, že dnes se něco velkého, něco, co její život od základů změní.

Poté co vyslala poslední povzbudivý úsměv svému odrazu, se natáhla po černém psaníčku a následně rychle zkontrolovala jeho obsah. Měla všechno - klíče i peněženku, mobil a neopomněla dokonce ani na základní líčení. Podle všeho byla připravená vyrazit. Ale jakýsi šestý smysl jí napovídal, že to není tak úplně pravda, že jí chybí něco smrtelně důležitého.

Několik vteřin jen tak znepokojeně těkala pohledem po své ložnici v zoufalé snaze přijít na to, co to je. Neměla moc času. Divadelní představení, na které se dneska chystala jít, začínalo za necelou hodinu. Skoro už byla připravená to vzdát. Vlastně se zrovna otáčela ke dveřím, když v tu chvíli ji padl zrak na kousek dřívka, které na ní vykukovalo z kapsy kabátu.

Rázným krokem se vydala pryč. Za žádných okolností nebyla připravená vzdát se své šance na nový začátek jen kvůli nějaké neblahé předtuše. Poněkud naštvaně třískla dveřmi a jen o chvíli později si to už rázovala dolů do kuchyně, kde na ní podle očekávaní čekali Leni s Andrém.

Svůj společný čas si očividně velice užívali. Dokonce se bavili tak moc, že si jejího příchodu dlouhých deset minut vůbec nevšimli.

"Ehm," odkašlala si, aby tak na sebe konečně upozornila. Líbilo se jí je pozorovat, ale pravdou bylo, že pokud chtěli stihnout to představení, mají nejvyšší čas vyrazit.

V první chvíli nebyl André schopný jediného slova. Jen tam tak stal, s mírně otevřenými ústy, a pozoroval Nathaliiny tváře, které se pomalu, ale jistě začínaly zbarvovat do červena. "Do-dobrý večer," dostal ze sebe konečně, když ho Leni, pobaveně dloubla do ramene. "Vypadáte kouzelně."

"Děkuji," usmála se vřele. "Doufám, že se to bude hodit. Když už jste mi odmítl říct, na jakou hru se to vlastně chystáme."

Andrému se v očích pobaveně zablesklo, "Co by to pak bylo za překvapení?"

"Jo!" přidala se Leni. "Překvapení jsou super."

"To ti jednou připomenu," uculila se Nathalie a následně ji ještě prstem cvrnkla do nosu. "Třeba až budeš pátrat po dárku k narozeninám."

Alanis na ni hravě vyplázla jazyk. "Jdu se oblíct."

Oba dospělí se s veselým úsměvem vydali za ní a než pak všichni došli k autu, stihla se Nathalie Andérmu nejméně natřikrát omluvit, za všechny komplikace, které jim způsobila. André to vše bral s naprostým klidem. Nějaké to zpoždění mu vrásky nedělalo, spíše naopak. Než vůbec dojeli k hlavní cestě, stihl prohodit nejméně pět vtípku na téma jejich pozdního příchodu do divadelního sálu. Leni se z něj mohla potrhat smíchy.

"To jsou dnešní noviny?" zeptala se Nathalie, když se natáhla po štosu papíru ležících na palubní desce. "Le Monde?"

André přikývl, "Poslužte si. Píšou tam o dalším útoku."

"Útoku?"

"No vždyť více, uspávácí vrah," zašeptal. "Tentokrát řádil pravděpodobně v Nice."

V první chvíli měla Nathalie pocit, jako by do ní uhodil blesk. Jen nechápavě zírala na listy ve svých rukou, neschopná uvěřit tomu, že poslední oběť našli tak blízko jejího domova, ve městě které se dnes společně chystali navštívit. "Nice?"

"Nebojte se," spiklenecky na ni mrknul, "se mnou jste v naprostém bezpečí."

Nathalie to nijak nekomentovala a raději nalistovala titulní stranu. Článek vesměs obsahoval stejné informace, jako kterýkoliv jiný před ním. Mrtvola na sobě nenesla žádné jizvy, které by prokázaly násilnou smrt, a stejně tak pitva neprokázala ani žádná vnitřní zranění, či jiná selhání. Příčina smrti tedy byla opět, minimálně pro celý mudlovský svět, neznámá.

Vyšetřovatelé si vlastně nemohli být ani jistí, zda se skutečně jedná o vraždy. Mezi obětmi, které, jak autor článku chytře poukázal, tvoří povětšinou ženy, neexistují žádná pojítka. Za povšimnutá stojí snad jen fakt, že se jednalo většinou o hnědooké tmavovlásky ve věku dvaceti až třiceti let.

"Zastav!" vykřikla náhle a vůbec se přitom nezaobírala tím, jestli mu v danou chvíli vyká nebo tyká. Jediné, na co dokázala v tu jednou chvíli myslet, byla fotografie ženy z místa činu.

André prudce dupl na brzdu. "Co se stalo?"

"Já po-po-potřebuju se vrátit. Omlouvám se. Opravdu-vím, že nemáme moc času, ale je to doopravdy důležité. Neprosila bych vás o to, kdyby-."

"Co se se stalo?" zopkaoval André, tentokrát poněkud rázněji, svou otázku.

"Zapomněla jsem si doma mobil," zalhala. "Má mi volat moje agentka, ohledně nové knihy. Nemůžu si dovolit ten hovor nevzít-."

"V pořádku," usmál se. "Nic se neděje. Pořád máme dost času. Pokladní je moje známá, stačí, když jí zavolám a ty lístky nám nechá."

Nathalie mu věnovala poslední omluvný úsměv a pak se zahleděla do krajiny ubíhající za okny. Na nějakou konverzaci teď neměla nejmenší pomyšlení. Jediné, na co dokázala myslet, byla její vlastní hloupost. Moc dobře věděla, že se Francií toulá jakýsi podivný potulný vrah, stejně tak, jako tušila ony podobnosti mezi rádoby nahodilým obětmi. Přesto si to plně uvědomila teprve teď, když v zamlženém okně pozorovala odraz své tváře.

Jsem paranoidní. Musím být. Neexistuje důvod, proč by někdo toužil zrovna po mě. Celou tu dobu se přece držím stranou, do ničeho se nepletu, s nikým si nezahrávám… Ale ať Nathalie ve svých myšlenkách střádala jakékoliv argumenty, nedokázala přijít na nic, co by jí donutilo vzít své rozhodnutí zpátky. Kdyby dávala v sázku jen svůj život, tak ještě snad. Jenomže tady šlo o mnohem mnohem víc, než si až do dnešního dne uvědomovala.

Nejspíš proto se jí zdálo její rozhodnutí, nechat hůlku doma, každou chvílí pošetilejší. Až příliš snadno si zvykla na život, který jí a její dceři, městečko pod Alpami tak přívětivě nabídlo. Měla vědět, že ten klid ani mír nemůže trvat navždy, že dříve nebo později přijde chvíle, kdy ji stíny, před kterými tak namáhavě utíkala, doženou.

Ale v tu jednu chvíli jí to nevadilo. Dokonce je vítala. Jedině tak mohla totiž začít doopravdy znovu. Dát druhou šanci nejen sobě samé, ale i kouzlům a magii.


~

Představení stihli tak tak. Hlavním předsálím se prohnali jen několik málo sekund před zahájením hry a nebýt toho, že jedna z uvaděček byla Andrého dobrá známá, dost možná už by je do hlediště ani nepustili. Ostatně, do Nicejské opery se pozdě nechodilo - spíše naopak. Návštěva tak významného místa byla obecně veřejností dodnes považována za společenskou událost.

Nathalie si v tom nablýskaném světě připadala poněkud nesvá. Sice místní operu v minulosti několikrát navštívila, ale od té doby se její situace markantně změnila. Už to nebyla mladá dáma oblečená do luxusních šatů poslední módy, nýbrž jen obyčejná spisovatelka.

Ne, že by jí to vadilo. Na svůj život si po téhle stránce, zvlášť na nedostatek financí, nikdy nestěžovala. To jen teď, když tady stala tváří v tvář živoucím vzpomínkám, měla pocit, jako by sem, do tohoto světa ani nepatřila. A nešlo přitom jen o její zákaz navštěvovat místa, na kterých by se mohla potkat se členy své pravé rodiny, šlo o něco mnohem důležitějšího.

Celá tahle společnost jí v tu jednu prchavou chvíli, kdy probíhali hlavním předsálím směrem k hledišti, připadala jako fraška. Po dlouhé době v nich neviděla jen oběti kruté války, ale také zloděje. Protože nehledě na to, že ona sama znala každičký detail téhle prastaré budovy, z pohledu dnešních lidí zde byla naprostou cizinkou.

Chmurné myšlenky Nathalii opustily teprve poté, co vešli do samotného sálu. Zcela očividně přišli právě včas - okolní světla pomalu pohasínala a mezi lidmi začínalo vládnout ticho.

"Tady," špitl tiše André s rukou napřaženou ke dvěma prázdným místům úplně na začátku řady, "prosím. Omlouvám se, lepší lístky se mi se …"

Už se ho chtěla zeptat, co že to vlastně říkal, když v tom pódium ozářil jasný reflektor a odhalil tak muže za malým řečnickým stolkem.

"Prodáno!" vykřikl. "Vaše číslo, pane? Děkuji. Položka šest set šedesát tři. Plakát k inscenaci Šalamounova Hannibala…"

"Je to…?" vydechla Nathalie nevěřícně. "Opravdu je to to, co si myslím, že to je?"

"Už to tak bude," usmál se André.

"U všech svatých! Jak se vám podařilo sehnat lístky? Podle toho co, jsem četla, byly pryč během několika málo hodin!"

"Taky že byly," připustil. "Ale vždycky se hodí, když má u vás někdo vroubek. Před pár měsíci jsem dopomohl řediteli místního divadla k jistým dotacím, takže poskytnout mi tu a tam nějaký lístek, je nakonec to nejmenší, co pro mě může udělat."

Nathalie zavrtěla se smíchem hlavou a následně se zadívala zpátky na pódium, kde zrovna herci odhalovali zaprášený lustr. Srdce se jí divoce rozbušilo. Pomalu se vzdávala naděje, že Fantoma opery ještě někdy vůbec uvidí.

Když se na něj chystala coby šestnáctiletá dívka, byla Francie napadena smrtijedy. Spousta lidí tehdy zemřela a stovky budov, včetně slavné opery Garnier, byly nenávratně zničeny. Celá země byla na pokraji naprostého kolapsu. Své dílo Voldemort dokončil o půl roku později, když definitivně rozvrátil to málo, co zbylo z kdysi hrdého národa.

Druhá možnost se jí naskytla o několik let později po boku Draca. Moc dobře totiž věděl o její touze spatřit toto, dle jeho názoru neskutečně hloupé a přízemní, mudlovské drama a tak jim obstaral dva lístky do Londýnského divadla.

Ten den měl být jedním z nejlepších v jejich životech. Alespoň Nathalie si ho tak vždycky představovala. Plný světla a lásky, hřejivý jako samo slunce. Považovala to za nespravedlnost - proč jejich společný příběh musel skončit zrovna tam? Na samotném prahu štěstí, v bodě, odkud už mělo být všechno jen a jen lepší?

Všechny tyhle vzpomínky zatím zůstávaly klidně spát. Nathalie je nijak nevyhledávala. Dokonce si nevšimla ani muže, který ji pozoroval z nedalekého stínu. Veškerá její pozornost teď patřila jevišti. Celá scéna zrovna ožívala, vracela se zpátky do minulosti, aby znovu rozvířila staré příběhy a legendy…

  • Ráda bych doporučila všem, kteří doposud neviděli Fantoma opery a mají rádi muzikály, aby to napravili. Pro povídku děj nijak zvlášť důležitý nebude, takže se nemusíte bát, že byste nějak strádali, ale skutečně se jedná o zajímavý příběh. Nemusíte na něj přímo do divadla. Film z roku 2004 bude určitě dostačující.
    • Já sama divadelní představení neviděla. Nejsem si tudíž jistá, nakolik je mnou popsaná scéna důvěryhodná, ale když jsem se ptala kamarádky, která měla to štěstí a Fantoma na prknech divadla spatřila, říkala, že úvodní scéna je stejná jako ve filmu. (Pro zájemce - odkaz na youtube)
  • Zajímavosti o Fantomovi opery - odkaz
  • Opera Garnier je asi nejvýznamnějším divadlem Francie. Bohužel jsem toto místo doposud nenavštívila, ale vypadá vskutku úchvatně. Živě si dokážu představit, že kdesi v jejich katakombách kdysi skutečně jakýsi fantom žil… - Odkaz na obrázky
  • Co se pak týče Nicejské opery, vypadá neméně skvostně. - Odkaz na obrázky
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lukas Lukas | 23. prosince 2014 v 6:53 | Reagovat

Ahoj Rainy :). Tak jsme se konečně dočkali dlouho očekávaného. Já se moc do Nathalie nedokážu vžít, takže nedokážu tolik ocenit první půlku povídky, ale to bude tím že jsem chlap, citlivej asi jako balvan. Pro holky musel být začátek super :). Připrava na rande ... úplně jsem si představoval krásnou ženu v zrcadle s rozpuštěnýma vlasama, to mi jde dobře :). Nevím, čemu se paní učitelak divila, ono je snad jasné, že dítěti chybí otec, hlavně pokud ho vůbec nezná. Možná se v tom až moc pitvala, nevím. Rozhodně tohle nebyla jen tak oddechová kapitola jak se může na první pohled zdát, dokonce i já cítím vzádech pohled muže ze stínu a stojí mi z toho chlupy na krku. Když se chystala do opery úplně jsem měl předtuchu, že veme hůlku, ale potvůrka ji tam nechala, jak jsem se zaradoval když André chudák málem políbil přední skolo z prudkého brždění. Chudák, podle mě mu Nathalie zlomí srdce a odcupitá poslušně k Dragonovi. To s mei moc líbit nebude asi. No prostě další kapitolu jsme si náramně užil a teším jak nakonec celý příběh rozuzluješ a co se ještě vše stane.

Moc díky, píšeš krásně!

2 Rainy Rainy | Web | 23. prosince 2014 v 8:25 | Reagovat

[1]: Docela chápu, že první část kapitoly ti nic moc neříkala. Bohužel, takových pasáží teď asi moc ubývat nebude, protože se hodně věci okolo Nathalie bude měnit. Jak říkáš, schyluje se k něčemu děsivému a zlomovému ... To si zkrátka jistou dávku emocí vyžádat musí. :)
Přípravu na rande jsem psala nejméně desetkrát, než jsem s ní byla alespoň trochu spokojená. Scénu jsem měla jasně před očima už v době, kdy jsem tuhle povídku začínala, ale dát ji dohromady... Ani za nic.
Jsem ráda, že kapitola nezklamala. :) Příště, i když teď nemám zdání kdy to bude, se opravdu stane něco, co Nathalii změní od základů život (přesně jak odhadovala v téhle kapitole). Otázkou jen zůstává, jestli se jí to bude líbit. Myslím, že vás v další kapitole ne jednou překvapím.
Děkuju za krásný komentář. :)

3 Nebeská Nebeská | Web | 25. prosince 2014 v 11:18 | Reagovat

Jsem moc ráda, že jsi napsala další pokračování, moc se mi to líbilo - už jsem si ale říkala, že by to byla moc klidná kapitola, kdyby se tam něco nepřihodilo - s tím, jak se musela vrtit pro "mobil"... rozhodně ale svému tušení by měl člověk naprosto důvěřovat :D
Mám děsivou předtuchu a z toho, co píšeš ve svém komentáři... asi vím. A sakra se na to těším!!! :)

4 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 16. ledna 2015 v 18:35 | Reagovat

Ano, jak napsala Nebeská, hodně klidná kapitolka. :) Nicméně neméně cenná, samozřejmě. ;) A dodatky opět oživily celou atmosféru, takže nejenom za ně, ale i za celou kapitolku moooc díky. :) Jo a! promiň, že jsem si jí přečetla tak pozdě, ale alespoň nebudu muset na tu další čekat tak dlouho! :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama