Vánoce s vůní pomerančů

24. prosince 2014 v 16:00 | Rainy
Přeji všem krásný vánoční podvečer. :) Stejně jako loni, i letos bychom vás s Nebeskou rády potěšily nějakou tou speciální povídkou. Nejsem si jistá, jestli má drahá kolegyně dá něco dohromady, ale to nakonec nic nemění nic na tom, že bych vám ráda za nás obě popřála ty nejkrásnější Vánoce plné splněných snů a přání. Doufám, že si dnešek všichni naplno užíváte, koukáte na pohádky a ďobete cukroví.

Co se týče povídky... Je to taková kraťoulinká jednohubka, kterou jsem sepsala před třemi lety. Snad se najde někdo, komu se bude líbit a vykouzlí mu úsměv ve tváři.

Tak ještě jednou - Veselé Vánoce.

vaše Rainy




Jako malá holka jsem Vánoce nenáviděla. Nebylo to však tím, že bych měla něco proti samotné podstatě tohoto svátku. Právě naopak, představu dokonalého klidu a míru jsem přímo milovala. Často jsem přemýšlela nad tím, co všechno bych byla ochotná dát za to, aby se tyhle sny staly realitou. Aby se matka pro jednou zřekla vyššího platu v práci, aby se táta vrátil domů, abychom všichni, třeba jen na malou chvíli, byli spolu. A já tak, i když jsem věděla, že závist je smrtelný hřích, si nedokázala pomoct a žárlila na každé šťastné dítě.

Oslavy tohoto typu pro mě tedy byly stále, i po těch letech, něco naprosto ohromujícího. Od doby, co jsem se vdala a založila tak vlastní rodinu se můj obrázek Vánoc od základu změnil.

Živě si vzpomínám, jak jsem před mnoha lety nechápavě zírala, na skupinu dvaceti lidí, která se jen tak zjevila u našich dveří s náručí plnou jídla. "Tak jsme tady," řekli mi tehdy. Než jsem se nadála, byl jich plný dům.

Nejinak tomu bylo i letos. Už od rána celý dům prosakoval dokonalou atmosférou, kterou teď ještě více podtrhovala vůně vánočního cukroví. Měla jsem pocit, že se musím pod sílou všech těch úžasných pocitů každou chvíli rozplynout.

"A babičko, dáš tam i oříšky?" zeptala se Lenka, když se vytáhla na špičky, aby alespoň na malou chvíli spatřila, co za dobroty se to vlastně chystá.

"Ale drahoušku," usmála se se na ní má matka, "ty už jsem tam dávno dala. V pokoji na stole máš zbytek. Až bude po večeři, můžeš si je smlsnout. Ale ne dřív!" výhružně zvedla prst. "Nechceš, abych byla smutná, že ti nechutnal krocan, že ne?"

Lenka zavrtěla hlavou. "To ne!"

Babička ji pomoučněnou rukou nakreslila na líčko drobné srdíčko. "To jsem ráda. Teď běž pomoct mamince se stromečkem. A" dodala ještě, "zkus jí vysvětlit, že kouzelníci k takovým věcem většinou požívají kouzla."

Pobaveně jsem se ušklíbla, když jsem spatřila Lenčin pobouřený výraz, "Mamka říká, že na Vánoce se kouzlit nemá. Že to kazí atmosféru."

Má matka už se chystala něco namítnout, ale ve chvíli, kdy zpozorovala můj varovný pohled, si to raději rozmyslela. Věnovala Lence poslední úsměv a pak se obrátila zpátky k plotně.

"Máme je! Doufám, že to tam bude, jinak přísahám, u Merlinových děravých ponožek, že na tu zatracenou věc použiju accio a nic, ani ty, Leonette, mi v tom nezabrání!"

"Taky tě mám ráda bráško," usmála jsem se, když jsem od Thedoora přebírala krabici plnou starých vánočních ozdob. "A kde jsi nechal Xena?"

"Tady jsem, lásko!" ozvalo se vzápětí ode dveří. "Hledal jsem ty prska-."

"Lenko!" zvolala jsem na oko vyděšeně. "Podívej! Tatínek má na sobě tolik pulvísků!"

Malá Lenka okamžitě bez zaváhání vyběhla ke Xenovi a starostlivě z něj začala obírat drobné zrníčka prachu. "Tak, už je to dobrý," zazubí se.

"Ty jsi moje princezna, víš co?" směje se Xeno, když jí bere do náručí. "Co bychom si bez tebe s maminkou počali?"

Naše dcera nad tím však jen nechápavě zavrtěla hlavou, "No to nevím, tati."

Obývacím pokojem se rozlehl hlasitý smích. "Ale teď tě máme, tak to nemusíme řešit, viď?"

"Jo," přikývla. "Teď jsem tady."

"A Lenny, myslíš," začala jsem váhavě, "že bys mi mohla pomoct ještě s něčím?"

"Jasně!" vyhrkla. "Co mám udělat?"

Opatrně jsem se sklonila k jedné z krabic, které před malým okamžikem donesl můj bratr, a vytáhla z nich velkou stříbrnou hvězdu. "Potřebovala bych, abys tohle dostala až na samou špičku stromečku. Zvládneš to?"

Když jsem jí pak sledovala, jak se z Xenova náručí natahuje nahoru ke stropu, neměla jsem daleko k slzám. Pořád se mi zdálo, že ode dne, kdy jsem jí poprvé sevřela v náručí, uběhl nanejvýš týden a přitom to ve skutečnosti bylo už neskutečných sedm let.

"Ségra, nebreč," poškleboval se mi Theo. "Jsou to Vánoce, ne Dušičky."

Objala jsem ho kolem pasu. "Víš, jednou, až budeš mít vlastní děti, tak to pochopíš."

"Možná, ale znáš mě. Jeden nikdy neví. Mimochodem, co to máš prosím tě za náušnice?"

"Z pomerančů," odpověděla jsem klidně.

"Myslel jsem, že už tě to přešlo. Vždyť je to už deset let!"

Lehce jsem se usmála. "Na něco takového by byla krátká i věčnost, bráško."

Naštěstí se k nám vzápětí přiřítila Lenka se zprávou, že večeře je už na stole. Rozhodli jsme se tedy náš rozhovor odsunout zase na příští rok.

Naše svátky jsou trochu jiné, než běžné oslavy ostatních Britů. Vlastně, jsme většinu zvyků i tradic přebrali od Xena a jeho rodiny ze střední Evropy. Odtud tedy taky to cukroví, krájení jablíček, lití olova a vlastně celá ta velká oslava.

Já osobně přispěla jen jedním jediným zvykem. Zvykem, který vlastně nebyl ani tak úplně můj, protože se dodržoval v mnoha zemích po celém světě. Jen už se na něj dneska často zapomíná.

"Proč je tam ta volná židle?"

Usmála jsem se. Občas se mi zdálo, jako by mi Lenka dokázala číst myšlenky. "To mě naučila tvoje prababička. Říkala, že je to tak správné, že ne každý měl v životě tolik štěstí jako my a že o svátcích by neměl být nikdy nikdo sám…"

Další vzpomínky na mou babičku pak na sebe nenechaly dlouho čekat. Opatrně jsem vtáhla ruku ke svým náušnicím. Když jsem byla ještě malá holka, rok co rok jsem se těšila, až nám babička na Štědrý den donese pytlík pomerančů. Vedle oříšků to byl jediný dárek, který jsme s Theem na Vánoce dostávali. Přišlo mi správné si tuto tradici nějak udržet, třeba i v takto pokřivené podobě. Ráda jsem si představovala, že by tak na mě babička byla pyšná.

"No tak, dědo, jez! A mami, ty taky!" pobízela mě Lenka.

"Ale zlato, vždyť Ježíšek ještě nezvonil. Máme spoustu času."

"Ach jo, já to čekání nevydržím," stěžovala si.

Po čtvrthodině, která musela být pro mou dceru hotovým utrpením, se konečně ozvalo cinkání tolik vytouženého zvonečku. Lenka rázem obživla a nadskočil alespoň půl metru do vzchodu. Všichni dospělí se na plné kolo rozesmáli.

"Jé!" vykřikla, když o pár minut později otevírala první ze svých dárků. "Překvapení od Taškáře!"

"To bude mít maminka s tatínkem radost," prohodila nevinně babička.

S lehkým úsměvem na rtech jsem pozorovala, jak se Lenka probírá jednotlivými balíky. Věděla jsem, že ty velké mívají z jakéhosi neznámého důvodu vždycky přednost, že ty malé, mnohdy i důležitější přicházejí na řadu až jako poslední.

"Ty jsou krásné!" vyhrkla radostně, když v rukou konečně sevřela ten nejmenší balíček. "Teď budu mít stejné náušnice jako maminka. Ona bude mít pomeranče a já ředkvičky!"

Spokojeně jsem opřela hlavou o Xenofilovo rameno. "Veselé Vánoce," zašeptala jsem.

"Veselé Vánoce."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | Web | 25. prosince 2014 v 16:14 | Reagovat

Ano ano :3 Tuhle povídku si moc dobře pamatuju! Tenkrát jsem jí četla snad osmkrát a pořád odznova a odznova. Hrozně se mi líbila ta část s hvězdou, protože... to musela být nádhera. Celá povídka je nádherná, opravdu:))

Jinak bych ti opožděně chtěla popřát všechno nejlepší taky do Nového roku! Je to jako kdybych tu nebyla celý století! Musím to všechno postupně dohonit:D A co Vánoce? Doufám, že sis je moc užila!!:))

2 Rainy Rainy | Web | 26. prosince 2014 v 10:13 | Reagovat

[1]: Páni. :D Ty ještě žiješ! Jsi tady takový pamětník, víš to? Nebeská si z mé staré tvorby tolik napamatuje, ale ty bys mě odhalila vždycky. Ale jsem ráda, že i po takové době se ti tohle dílko stále líbí.
Tobě taky všechno nej do Nového roku. :) Doufám, že sis užila Vánoce a že se někdy někde potkáme. Musím ti poslat nový skype! :D Fakt, celý století? Nepřeháněj... Já mám pocit, že je to tady celý století mrtvé. Moc ti toho určitě neuteklo. :)

3 Lukas Lukas | 5. ledna 2015 v 7:33 | Reagovat

Ahoj Rainy :)

Tak sice pozdě, ale přece. Viš, že pres Vánoce jsem nebyl moc doma a čtení povídek i blogy jsem odsunul až do nového roku. Takže proto komentář až teď. A ano tahle povídka mi vykouzlila na tváři úsměv, hlavně ten konec s ředkvičkama. Povídka je krásně vánoční, atmosféra se mi dostala pod kůži dokonce i teď v lednu. Prostě paráda. Na Vánoce jsem se vždy tešil i z toho čtenářského důvodu, různě na blozích bývali bonusové povídku tohoto typu. A jsem jen rád, že jsi i ty něco vytáhla z šuplíku. Díky

4 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 12. ledna 2015 v 20:46 | Reagovat

Páni Rainy... :3 Nádhera, vážně! I po vánočním čase to člověka krásně zahřeje u srdce... Pokud tedy nehledí moc dopředu na to, co se stane. :( Jinak... Mohla bych se zeptat, jak moc sis vymýšlela, či naopak nevymýšlela? To víš, já se v tom moc nevyznám, a docela by mě to zajímalo. ;) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama