Meet me halfway; 1. část

20. února 2015 v 12:35 | Nebeská |  Meet me halfway
Je to trochu neuvěřitelné, ale nakonec jsem to zvládla. Takhle, upřímně ani nevím, jak přesně budu pokračovat. A nevím, jestli se to někomu bude líbit. Ale budu tiše doufat, že ano :)
Těším se na komentáře, snad se nějakých dočkám :P
Pac a pusu, Nebeská :)




Klára nemohla uvěřit, jak rychle ony tři roky utekly. Den se vlekl za druhým, svět kolem ní se měnil, ale bolest v srdci zůstávala pořád stejná. Byly okamžiky, kdy agónie sílila a někdy naopak slábla a ustupovala do pozadí. Ale nezůstávala skrytá napořád. Naopak, s radostí a s větší razantností se vracela, aby své majitelce připomněla, čím si prošla a o co přišla. Aby ji strčila zpátky tam, kam patřila a poukázala na její poničené srdce, které - alespoň se tak Kláře zdálo - nemělo být nikdy zahojené.

Tři zdlouhavé roky se trápila a to obzvláště v tento den - byl tím děsivým výročím smrti, jež tenkrát vstoupila do poklidných životů a obrátila je vzhůru nohama. Byl to milník, který označoval moment ztráty toho, co jí bylo cenné.

Proto si ani neuměla vysvětlit, proč právě nyní stála před starým domem, nebezpečně se tyčícím nad její drobnou osobou. Dala si velkou práci, aby se na pokraj Paříže dostala z malého městečka, ve kterém bydlela, ale nyní jí to nepřipadal jako ten nejlepší nápad.

Zavrtěla se a přitáhla si kabát blíže ke krku. Vítr byl vlezlý a ona se nedokázala přestat třást. Byla ponurá noc. Za jakýkoliv jiných okolností by se bála, házela kolem sebe vyděšené a podezřelé pohledy, ale v onen den jí pud sebezáchovy opustil.

Namísto obav se zaměřila na závěs, který se za oknem pohnul a odhalil jí tak obrys malé osoby s několika pramínky spuštěnými kolem tváře a místnost plnou svíček. Vzápětí žena ustoupila stranou.

V ruce žmoulala papírek s adresou a zhluboka se nadechla. Rozvažovala, jestli má učinit krok vpřed nebo vzad, když v tom se dveře do domu otevřely a ven vykoukla postarší žena. Na hlavě měla svázaný šátek květinového vzoru, zpod kterého utíkalo několik nezkrotných vlasů. Usmála se. "Nemusíte se strachovat nebo stydět slečno," pronesla tichý hlasem, jenž okamžitě pohladil a uklidnil Klářinu duši. "Vidím, že vás tíží minulost. Vstupte a dovolte mi, abych vám pomohla."

Tmavovláska se ta tak ubránila pochybovačnému pozvednutí obočí. Lhala by, kdyby řekla, že nevěří na lidi obdarované nadpřirozenými schopnostmi. Ale otázkou bylo, jestli se jí opravdu hned na poprvé povedlo najít tu pravou osobu. "Ehm, děkuji," odpověděla Klára mezitím, co nejistě vykročila k domku. Jako by se jí i sama příroda snažila pomoc, náhle se jí do zad opřel silný vítr a popostrčil Kláru kupředu.

"Slova díků nejsou zapotřebí. Dělám jen to, co umím - co je mým darem," usmála se žena a Klára si uvědomila její silný přízvuk. Možná kdyby nebyla tolik zvyklá na francouzštinu, asi by nebyla schopná porozumět.

Její pozornost však upoutala chodba, do které vstoupila. Zdi měly fialkovou barvu a necelých deset centimetrů od podlahy byla květinová malba, táhnoucí se od levého okraje dveří až na druhou stranu. Žena hbitě zavřela a ukázala paží kupředu chodbou k zakulacenému vchodu do další místnosti, v němž vysely provázky s korálky. Na náhodných místech byly přidělané lapače snů.

Zmateně vzhlédla k ženě, která jí pouze jemně vzala za loket, a společně prošly do salónku. Až v ten okamžik si uvědomila neuvěřitelně silnou vůni. Nedokázala ji ani nikam zařadit. Pokrčila nos a snažila se udržet od útěku na čerstvý vzduch. Hostitelka ji pošoupla ke kulatému stolku se svíčkou a sama zaujala místo naproti Kláře.

Klára nebyla nevychovaná, ale nemohla se ubránit pohledům kolem sebe. Poprvé ve svém životě navštívila jasnovidku - nebo jak měla osobu před sebou nazvat - a proto překypovala zvědavostí. Všude kolem byly rozptýlené svíčky, rozestavěné na stojáncích různých velikostí a tvarů, od jednoduchých spletenců kovů až k těm skleněným. Některé ze skříněk u zdí byly otevřené, jiné zavřené a ona se nemohla ubránit přemýšlením nad tím, co v nich je schované.

"Tak," začala žena pomalu s dlaněmi položenými na tmavě fialovém ubrusu a přitáhla tak k sobě dívčinu pozornost. "Vyhledala jste mou pomoc. Čím vám mohu posloužit?"

Hnědovláska naklonila hlavu na stranu a nepatrně nakrčila obočí. Vědma, či jak jí měla nazývat, měla tvář posetou vráskami, na vytahaných lalůčcích velké náušnice a modré oči, kterými snad byla schopná vidět až na dno Klářiny duše. Rychle uhnula pohledu a podívala se na masivní prsten na ženině malíčku.

"Chápu to tak, že mi zcela nevěříte. Inu, mile ráda se vám prokážu," usmála se a nezdála se ani zdaleka dotčená. Natáhla se ke Kláře a sevřela jednu z jejích dlaní, položených na stole. Překvapeně sebou škubla, ale žena v šátku na sobě nenechala znát rozrušení. Jen zavřela víčka a zhluboka se nadechla. "Zavřete své oči a uvolněte se."

"Mám myslet na to, co mě tíží?" zeptala se Klára s jemným nádechem sarkasmu.

Žena se na ní podívala. "Pokud vám to pomůže, můžete. Ale já nic takového nepotřebuji," vysvětlila milým tónem. Tmavovlásku tím naprosto uzemnila. Rychle zavřela oči, jako kdyby byla načapaná při nekalosti a snažila se uvolnit. Ale její nitro bylo jako klubko hadů; neustále se točili a snažili se najít to nejlepší místo uvnitř Klářiného rozhněvaného žaludku. Na pravačce, kterou vědma svírala, ucítila silný stisk.

Překvapeně zamrkala a otevřela oči. Setkala se s hlubokým pohledem. "Jsou to už tři roky, je to tak?" zeptala se vědma a její obočí se zakabonilo. "Dneska se to stalo. Před třemi roky."

Klára si byla jistá, že se jí z tváře vytratila barva a snažila se uhnout zvídavým očím vědmy, ale nedokázala se odtrhnout. Pomalu přikývla.

"Tu bolest jste v sobě nosila až příliš dlouho, má drahá. Trhá vaši duši na kousky, které nejdou slepit."

Chtěla na ní vykřiknout a od srdce jí vysvětlit, že té agónii nelze nijak zabránit. Snažila se a ignorovala svou ztrátu, ale nedokázala to. Bylo to až moc silné. Ale při pohledu na starší ženu v sobě nenašla ani kousíček odvahy nebo surovosti, aby se na ní mohla utrhnout. "Nevím, jak s tím bojovat."

Vědma si povzdechla a přivřela oči. Klára nedokázala odhadnout, jak dlouho seděla ve zkoprnělém stavu s podivným výrazem ve tváři, dokud zhluboka nevtáhla vzduch skrze zaťaté zuby. Pohlédla mladé dívce zpříma do tváře. "Nevyčítá vám to," pronesla pomalu, téměř něžně, jako kdyby s ní soucítila.

"Prosím?" vyhrkla Klára a ucítila, jak se jí rozklepala brada.

"Nezlobí se na vás za to, že už je to tak dlouho, co jste byla naposledy na jeho hrobě."

Hnědovláska se zachytila volnou rukou o opěradlo židle. Kdyby stála, pravděpodobně by se odporoučela k zemi. "Co… cože… já…"

"Ví, že jste se musela postarat o sebe - ani svou vlastní rodinu jste nenavštívila. Držíte se od rodné země daleko, jak jen to jde. Chce, abyste zapomněla a dokázala se radovat, ale máme na to oba stejný názor; klid jste stále, i přes ty roky, nedokázala najít."

"Jestli si myslíte…" popadla Klára dech a oči měla vytřeštěné děsem. "Že tohle… je vtipné… že můžete mluvit v jeho jménu… jako by to on sám říkal… jste šílená… tohle je kruté… jak byste mohla…"

"Je tady, má drahá," usmála se smutně žena a v její tváři se zračil soucit. "Už když jste sem přišla - následoval vás kamkoliv jste se hnula. Nejste jediná, kdo nebyl schopný zapomenout a nechat minulost minulostí."

Klára se zprudka vytrhla vědmě ze sevření a vymrštila se ze židle, která s hlasitou ránou dopadla na zem. Učinila jeden vratký krok do strany, a jako kdyby hleděla na samotného ďábla, začala ustupovat od ženy pryč. "Tohle je víc než jen kruté," zavrčela dívka. "Nechápu, kde berete tu drzost."

"Musíte se uklidnit, drahoušku," řekla rychle vědma a zdála se značně rozrušená. "Nechtěla jsem vás vyděsit - ale domnívala jsem se, že jste si přišla pro pravdu."

"Já nevím, proč jsem sem přišla!" vykřikla Klára a zastavila se zády přitisknutými ke zdi. Nepravidelně lapala po dechu a ruce se jí třásly, stejně tak jako nohy. Domnívala se, že každou chvílí se sveze k zemi. Nyní jí došlo, že skoro celý den nejedla.

"Musíte se posadit," pronesla uklidňujícím tónem žena a pomalu se ke Kláře přiblížila jako k poraněnému divokému zvířeti. Natáhla k ní ruku a usmála se, když ji dívka trochu nedůvěřivě přijala. "Chápu, že je to pro vás velký šok. Ale musíte mi věřit, že bych si nikdy nezahrávala - obzvláště ne ve vašem případě. Na vlastní kůži cítím, jak silné pouto mezi vámi je. Krutě zpřetrhané příliš brzy."

Pomalu k ní vzhlédla prázdným pohledem a dovolila, aby jí pomohla usadit se. Klára se trochu zavrtěla v měkkém křesle a hleděla na své štíhlé prsty. "Ani nevím, proč jsem sem přišla." Zopakovala.

"Hledala jste odpovědi na své otázky," řekla vědma mezitím, co si klekla před dívku. "A on je všechny zná. Ano, lituje toho, jak se věci vyvinuly. Ano, moc mu na vás záleží… a ano,… ehm, udělal by cokoliv pro to, aby… aby vás mohl… sevřít v náručí."

Klára pozvedla obočí, a kdyby byla v jiné situaci, nejspíše by se začala smát - žena před ní měla červená líčka studem. Poté jí ale pomalu začalo docházet, co právě slyšela a překvapeně otevřela ústa, ze kterých však nevyšlo jediné slovo.

"Musíte pochopit, že v tomto světě je mnoho zákonů a věcí, o nich my sami nevíme, tak jako váš zemřelý přítel."

"Nebyl to můj přítel," přerušila ji vyčerpaným tónem Klára.

Jasnovidka si strčila pramen vlasů za ucho a pozvedla obočí. V modrých očích se jí zatřpytilo. "Ale slova a lidské svazky nezmění běh věcí, skrytých velmi hluboko. Spřízněné duše existují, i přesto, že nikdo z nás neví, kde se nacházejí. Mnozí z nás si myslí, že je nikdy nepotkali a to jen z toho důvodu, že nemají štěstí ve vztazích. Vždy se zapomíná na pravé přátele, blízké rodinné příslušníky - i ti jsou našimi spřízněnými dušemi."

"Proč jste tedy řekla, že…--"

"Ta láska a neštěstí, které tady kolem sebe cítím, je mnohem větší, než v přátelství," skočila jí do řeči žena. "Jen jste nedostali plné možnosti na zrealizování toho, co mezi vámi mohlo vzniknout."

Klára cítila, jak se jí klepe brada, ale snažila se být statečná. "Nevidím jediný smysl v tom, proč mi to nyní říkáte," odpověděla roztřeseně. "Už na tom nezáleží!"

Vědma se náhle zprudka postavila a několika rychlými kroky překonala vzdálenost se skříní na protější straně místnosti. "Možná tu je něco, čím bych vám mohla pomoc - co by tohle celé změnilo," pronesla a Kláře se náhle zdálo, že i její hlas se třese. "Jak byste mohli být spolu."

Hnědovláska se zatajeným dechem hleděla na cizí osobu, stojící na druhé straně pokoje a náhle si uvědomila, jak riskantní věc udělala, když vstoupila do tohoto domu. Nikdo ani nevěděl, kde je - sice měla známé a přátele, ale neměla nejmenší potřebu se jim svěřovat, kam právě jde. Navíc byli všichni už zvyklí na Klářinu uzavřenost. Na její dlouhé procházky a tiché setrvávání za dveřmi svého bytu.

Teď jí ale ztuhlo srdce děsem. Obzvláště pak, když se takzvaná vědma otočila a v ruce se jí zablýskla čepel nože. Překotně se postavila a pozvedla dlaně před sebe, jako by s nimi mohla zastavit tu potřeštěnou ženskou - ať už její úmysly byly jakékoliv. "Tohle… tohle je to, co by chtěl?" zeptala se plna strachu. Sice se s ním chtěla znovu shledat, ale pokud tomu měla být podmínkou její vlastní smrt - tak si přestávala být jistá. A hlavně nevěřila, že by si on sám přál, aby vše vzdala a následovala ho. Kdyby ano, určitě by to udělala už dávno.

"On?" pronesla pomalu žena a pozvedla obočí. "Ale samozřejmě, že ne, drahoušku."

Klára na prázdno polkla mezitím, co se její protivnice přiblížila na dva kroky. "Tak proč to děláte - ať už je to cokoliv, k čemu se chystáte."

"Snažím se vám pomoci. Vám oběma," odpověděla a zahleděla se kamsi přes Klářino rameno skleněným pohledem. Téměř si byla jistá, že v koutku jejího oka je usazená slza, připravená ke skanutí. Nedokázala tomu zabránit, rychle se otočila přes rameno a srdce jí divoce bušilo. Ať už čekala cokoliv, spatřila jen holou zeď a skříň. Ale tento jediný pohyb však umožnil starší ženě, aby popadla Klářinu paži a silně zařízla nožem do její dlaně.

Vykřikla a vytrhla se. Nevěřícně hleděla na řeznou ránu a snažila se uniknout, ale nebylo kam. "O co vám jde!"

"Musíš vědět, že je zásadně proti tomu, co chci udělat, ale myslím, že každý má mít šanci - a domnívám se, že tvá ti utekla mezi prsty," začala vysvětlovat žena mezitím, co nechala stéct několik kapek krve z ostří nože do malého flakónku.

"Tím, že mě zabijete, mi štěstí nevrátíte!"

Jasnovidka zprudka zvedla hlavu a překvapeně pozvedla obočí. "Ale já tě nechci připravit o život, hlupačko," řekla zaraženě a položila nůž stranou. "Tohle, co držím v ruce, mi kdysi dávno dala jedna moudrá osoba. Díky tomu jsem měla život, po kterém jsem toužila. Měla jsem možnost napravit chyby minulosti."

"O čem to mluvíte?!"

"Tahle tekutina je velmi vzácný lektvar - elixír - říkej si tomu jak chceš. Ale dokáže tě vrátit tam, kdy on byl ještě stále naživu."

"To je hloupost," vyštěkla Klára. Křečovitě si držela pořezanou dlaň a pohledem střílela mezi lahvičkou a pomatenou ženskou. "Nic takového neexistuje."

"Jak to můžeš vědět!" zvolala zoufale vědma.

"Proč byste mi to nabízela jen tak? Co po mě chcete? Nemám moc peněz."

Tvář její společnice se pomalu roztáhla do úsměvu. "I přesto, že to zní neuvěřitelně, začínáš pomalu v tu moc doufat. Tolik jsi zoufalá, má drahá a jsem si jistá, že bys pro něj udělala cokoliv. Dávám ti to darem - stejně jako jsem to kdysi obdržela já."

Klára hleděla na podivnou tekutinu, která jakoby žila svým vlastním životem. Od kontaktu s krví měnila barvu, občas pulzovala rudou, až to vypadalo, že uvnitř skla je uvězněný oheň, ale vzápětí se změnila na tmavě modrou a připomínala hluboký oceán. "Ale proč jste řekla, že by si to on nepřál?"

"Sice po tobě nic nechci, ale to neznamená, že to nemá svou cenu. Za všechno se platí."

"A jaká je má cena?"

"Kéž bych znala odpověď na to, co se ptáš," povzdechla si a Klára si náhle uvědomila, jak rychle přešla neznámá ze slušného vykání na tykání. Trochu se zamračila, ale na druhou stranu na tom nezáleželo - ne za daných okolností.

"A vy? Pokud jste prošla tím samým?" zeptala se Klára.

Zlehka zavrtěla hlavou. "On nezemřel. Bylo to něco jiného. Ale mou cenou bylo to, že jsem nikdy nemohla mít děti."

Klára na prázdno polkla. "To je ale kruté… proč zrovna tohle?"

"Nechci o tom mluvit," odsekla náhle žena a vrazila Kláře do neporaněné ruky podivný lektvar. Trochu sebou ucukla, ale vzápětí ho pevně sevřela. "Vezmi si to - buď ho použij, nebo znič. Nesmí se k němu dostat někdo, kdo nemá žádný cíl. V tom případě by zemřel. Ale z tebe doslova pulzuje tvá touha a žádost. Využij toho, co ti nabízím anebo pokračuj i nadále s přetvářkou života, jako do tohoto okamžiku."

Než se Klára nadála, stála na temné ulici s pořezanou dlaní a podivným lektvarem, kterého se bála a zároveň po něm i toužila. Ohlédla se přes rameno a chtěla znát odpovědi na otázky - neuvěřitelně si přála, aby si o tom mohla promluvit a to hlavně s tím, kdo ji prý celou dobu doprovázel, aniž by to věděla. Ale nešlo to. Ne bez ženy, která Kláru právě doslova vykopla ze svého domu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Zaujala tě povídka Meet me halfway?

Ano 66.7% (4)
Ne 33.3% (2)

Komentáře

1 Rainy Rainy | Web | 21. února 2015 v 9:32 | Reagovat

Tak to bylo něco. Když jsem se poprvé dozvěděla o téhle povídce, měla jsem strach... Ale teď už tak nějak nemám. Myslela jsem si totiž, že budeš psát vyloženě o té době před třemi lety. Tahle myšlenka mi zcela unikla. A jsem ráda, bylo to příjemné překvapení.
Kéž by to takhle fungovalo i ve skutečnosti. Uděláš krok vedle a můžeš se vrátit, aby jsi napravila své chyby...
Klára vypadá sympaticky. Líbí se mi, jak jsi ji popsala. Myslím tím, tu její psychiku a návyky a reakce a všechno ostatní, protože věřím, že takhle nějak by hluboce zamilovaný člověk skutečně reagoval na svou ztrátu. Zvlášť ta část, kdy chce věřit v sílu toho lektvaru...
Věštkyně byla taková... no, tajemná. :D A tedy asi přesně taková, jaká být měla. Rozhodně ji nepovažuju za kladnou postavu. Sice Kláře dala dárek, ale kdo ví, jak to všechno bude ještě zamotané. Vůbec bych se nedivila, kdyby se ještě potkaly... A taky mě zajímá její náprava minulosti.
Jak už jsem ti psala, má to skvělou atmosféru. :) Doufám, že nás nenecháš dlouho čekat na pokračování. Jsem zvědavá jak to všechno bude... Znáš mě, příběhy o cestování časem... :)

2 Lukas Lukas | 24. února 2015 v 7:42 | Reagovat

Ahoj ! Tak jsem si to přečetl u snídaně jak jsem slíbil. Hned první řádek druhá věta, musel jsem si ji přečíst asi 5x i když má smysl a vím co si tím chtěla říct, ale prostě spojení "den se vlekl za druhým" mi absolutně nejde přes pusu, já osobně bych volil jiné spojení slov třeba den se vlekl za dnem nebo dny míjely jeden za druhým. Ok tedk povídce, ze začátku strašně smutné, čekal jsem, že to bude jen nějaké truchlení a vzpomínání na někoho kdo tu není, ale opět si mi vyrazila dech svojím pojetím bábinky s vytahanýma ušima. Z té ženské jde vyloženě mráz po zádech, cítím že to s ní nebude jen tak a že rozhodně není hodná. Beztak Kláře vezme ten lektvar něco co ta babizna potřebuje, třeba nějakej výtažek mládí aby ona opět mohla omládnout a svádět mladíky k sobě do domu a tam je mordovat :D na nějaké černé rituály. No možností je hodně, už se teším na další kapitoly. Uvidíme kam se Klára přesně vrátí, dospělý věk, školní, předškolní ? Rozhodně to bude ještě zajímavé. Jen doufám, že to nedělá kvulí nějakému blbcovi, kterému nadbíhala a on neměl zájem a nakonec ji zbydou oči pro pláč i podruhé a babizna vyhraje ať už to bude cokoliv. No už tu moc spekuluju. Očekávám další kapitoly :). Tahle první se mi líbí hodně!

Díky

3 Nebeská Nebeská | Web | 4. března 2015 v 0:35 | Reagovat

[1]: Co si budeme nalhávat, když se tahle povídka ukázala na blogu, tak jsme měly asi obě dvě strach.
Domnívám se, že potom, co jsem ti o té povídce napsala, tak stále tu nějaký strach je, hlavně z mojí strany, ale snad se to překoná.
Celkově ani nevím, jestli na tohle mám odpovídat, když poté jsem ti řekla celý děj :) Takže svým způsobem holt už víš, jak to přibližně bude.
Budu se snažit co nejdřív ;)

[2]: Jo, no co si budeme nalhávat, já a moje pochody... teď jsem točetla po xté a konečně jsem pochopdila, co se ti tam nelíbí. Já si prostě říkám, jak jsem těmi cizími jazyky zničená, že už  przním i ten svůj rodný.
Haha tak tohle je senzační názor na paní vědmu. :D Ani nevím, co na to povědět, protože ti nechci na tvé otázky dát odpovědi, které se budou pomalu odkrývat později v povídce :) Takže moc děkuji za komentář! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama