TWWLB │ Kapitola jedenáctá 2/2

5. února 2015 v 19:56 | Rainy |  The World We Left Behind
Je tady čtvrtek a s ním i druhá část TWWLB. Sice zase stíhám jen zázrakem - přípravy na studentský ples v plném proudu!, ale povedlo se. No, nebudu to zbytečně prodlužovat... Můj komentář k povídce naleznete, jako již obvykle, na konci kapitoly. Užijte si ji!


Minule:

Nedalo se říct, že by se André na Nathalii nějak zvlášť zlobil, to rozhodně ne. Ani tak ze sebe však nedokázal setřást pocit zklamání. Dnešní večer se podle všeho vyvíjel více než dobře. Oba se skvěle bavili a on by tak byl ještě před pár minutami ochotný přísahat, že se určitě brzy sejdou znovu. Teď už si tím tolik jistý nebyl.


"Dobře," přikývl. "Jen zaplatím a můžeme jít."



~*~*~

O necelých deset minut později vycházeli vstříc chladným ulicím Niceského předměstí. Aniž by cokoliv řekli, oba zcela automaticky zamířili k nedalekému nábřeží. Byla to noc přímo stvořená k procházení a Nathalie v duchu tak nějak cítila, že má co napravovat, že má co vysvětlovat. Kdyby záleželo na ní, řekla by mu to už přímo tam, v té restauraci, ale strach byl zkrátka zase o krok napřed.

Už se chystala začít se svou pečlivě připravenou omluvou, když v tom k ní z dálky dolehlo tiché zacinkání dveřního zvonečku. Nathalie by přísahala, že v tu chvíli, cítila srdce až kdesi v krku. Celá se třásla a na tvářích se jí dokonce zaleskly krůpěje potu.

"Nathalie?!" vyhrkl vyděšeně André. "Jsi v pořádku? Neměl bych vážně zavolat tu sanitku?"

"Kdo vyšel z té restaurace?!"

"Cože? O čem to mluvíš? Jen nějací dva staří lidé… Tak o to tady jde? O toho muže? Pořád na něj myslíš? Říkal jsem ti, Nathalie, že to byl omyl-. Co se zase děje? Proč se na mě díváš tak vyděšeně?"

"Nebyl to omyl."

"Samozřejmě, že byl. Podívej se okolo. Nikdo tady není. Jen my dva."

"Ne. Je tady. Byla to jen iluze. Ti staří lidé," trvala si stále na svém a levou rukou už šátrala v kabelce, aby z ní vylovila hůlku. Nešlo jí to však příliš dobře. Ruce se jí třásly a myšlenky utíkaly na všechny strany tak rychle, že stěží dokázala udržet svou pozornost u tak jednoduchého úkolu.

V první chvíli se André nezmohl vůbec na nic. Jen tam tak stál a tupě ji pozoroval, jak se přehrabuje ve své tašce. Neměl nejmenší tušení, co dělat. Měl by se jí snad pokusit zastavit? Nebo by snad raději zavolat Rose? Třeba by mu dokázala pomoci, přece jen znala Nathalii mnohem déle než on.

"Žádní staří lidé tam nebyli," vydechla. "No tak, vzpomínej. U okna popíjely nějaké dvě holky, těm určitě nebylo ještě ani osmnáct. Vedle nich sice byl jeden pár, ale těm dvěma určitě nebylo ani tolik, co nám. Na baru seděli tři chlapi, dva kamarádi a on. A vzadu, úplně v tom posledním boxu před toaletami, chlastala nějaká banda vysokoškoláků. Bavili se o zkouškách z biologie. Slyšela jsem je. Rozčilovali se, že nějaký profesor nechal propadnout polovinu ročník. Ale to je vše, André. Nikdo další tam tou dobou nebyl."

Když nad tím tak přemýšlel, musel uznat, že Nathalie měla pravdu. To však na situaci nic neměnilo. Dle jeho názoru pořád nebyl důvod k panikaření. To se však vzápětí změnilo, když Nathalie z kabelky konečně vylovila svou hůlku.

"A tohle má být jako co? K čemu ti teď bude taktovka?! Na co si to tady, u všech ďasů, hraješ, Nathalie? Začínám toho mít vážně plné zuby. Nejdřív chceš-."

"Pst!" sykla. "Ticho."

"Nebudu tady ze-."

"Nemám čas ti to teď vysvětlovat. Prostě mi věř, dobře? Prosím."

"Jsi šílenec. Naprostý blázen." Sotva to však André dořekl, začalo k nim doléhat tiché nepravidelné klapání bot. Někdo si to mířil přímo k nim, bezpečnou cestou skrze stíny staré lipové aleje.

"Promiňte," ozvalo se k nim už z dálky a napětí mezi nimi tak ještě mnohonásobně vzrostlo. Nebylo totiž nejmenších pochyb o tom, že to je skutečně jakýsi muž. "Někoho hledám. Jistou ženu. Jmenuje se Amélie, Amélie Petitová. Jste jí docela podobná, tak mě napadlo, jestli to nejste vy…"

"Omlouvám se. Nikoho takového neznám. Musel jste se splést."

Se svou odpovědí váhala jen malý okamžik, pár vteřin, než znovu našla ztracený hlas. Ale už ve chvíli, kdy to řekla, věděla, že to trvalo příliš dlouho. Muž udělal poslední krok na světlo a konečně jim tak odhalil svou tvář.

"Seš si jistá?"

"Komu tady tykáš?!" obořil se do něj André okamžitě, když v něm poznal chlápka od baru. "Dáma snad jasně řekla, že-."

"Takže ty to teď táhneš s mudly, jo?" rozesmál se. "To by se bratříčkovi určitě nelíbilo."

"Expelliarmus!"

Druhý kouzelník však jen znuděně mávnul hůlkou. "Slyšel jsem, žes vyšla ze cviku, ale tohle jsem vážně nečekal. Každý podělaný studentík by se zmohl na víc, Petitová."

Na Adnrého toho najednou bylo moc. Dokázal se smířit s tím, že vzal do divadla bláznivou ženu, která trpí čas od času jakýmisi úzkostlivými záchvaty, ale tohle byla pomyslná poslední kapka. Aniž by nad tím moc přemýšlel, vydal se rázným krokem přímo k příchozímu a už se mu chystal uvalit jednu pěstí, když v tom ho jakási neviditelná síla strhla zpátky dozadu.

"Vypadni odsud," řekla Nathalie, aniž by mu věnovala jediný pohled. "Okamžitě!"

André na ni vyděšeně zíral. "Co se to tady, proboha, děje? Co to na mě hrajete?!"

"Řekla jsem, abys-."

"Ale no tak, Mel, přece bys nechtěla, aby tvůj přítel přišel o všechnu zábavu? Beztak vedle tebe musel celý večer umírat nudou. Navíc, musím říct, že Loxiasovi by to jistě zlomilo srdce."

A teprve v tu chvíli, při vyslovení jeho jména, si Nathalie poprvé připustila možnost, že je to skutečně on. Sám velký Marius Selwyn, bratr Loxiase Selwyna, smrtijed, který je pochován v hromadném hrobě na severu Británie. Jenomže to nemohl to být on, prostě nemohl.

Mariuse v tomhle světě nikdy nepotkala. Vrátila se sem až dlouho poté, co skončila druhá kouzelnická válka a to už byl on dávno mrtvý. O příčiny jeho smrti se nikdy moc nestarala. Byl pryč, víc vědět nepotřebovala.

Ale když zaslechla jméno jeho bratra, znejistěla. Až do té doby si byla jistá, že se musí jednat o nějakou dobře připravenou lest. Jenomže Marius Loxiase nikdy nepoznal. Dokonce ani nevěděl, že někdo takový vůbec existoval.

Tak jak? Jak?

Myslí se jí náhle prohnala vzpomínka na její předvánoční rozhovor s Minervou McGonagalovou. Tehdy mluvila o duších, o mrtvých, kteří se pod vlivem jakýchsi nejasných okolností začali vracet zpět mezi živé. A zároveň si vzpomněla i na Rose. Před časem jí přísahala, že jí její tchýně vyprávěla o setkání s jejím mrtvým manželem...

"Přímo slyším ty kolečka, jak ti šrotují v té tvojí hlavince," smál se jí Marius. "Ale nepřijdeš na to. Ani někdo tak chytrý, jako seš ty tuhle hádanku nerozlouskne."

Nathalie ho poslouchala jen na půl ucha. V tu chvíli totiž přemýšlela akorát nad tím, jak se co nejrychleji dostat k Andrému, aby je mohla přemístit pryč. Moc dobře si totiž uvědomovala, že v reálném souboji by proti bývalému smrtijedovi neměla nejmenší šanci. Kdysi ještě snad, ale ne dnes.

"Co po mně chceš? O co ti, u Merlinla, jde?" zeptala se a následně udělala první nepatrný krok stranou.

Marius se pobaveně usmál zpod svého starého klobouku, "Máš mě za hlupáka? Udělej ještě jeden krok a přísahám, že ho na místě ho zabiju."

"A já si zase myslím, že nás necháte být. Ještě chvíli a zavolám na poli-."

Ulicí se rozlehl hlasitý smích, "No nejosu ti mudlové rozkošní? Všichni, které jsem během posledních dnů zabil, sázeli svůj život na takovou směšnou krabičku. Věřila bys tomu? Za našich dob nosili aspoň pistole nebo pepřáky, ale tohle…. Evanesco!"

"To ty stojíš za všemi těmi vraždami? Proboha…"

"Klídek, krásko, je nás víc. Nejsem jediný, kdo by tě rád viděl mrtvou."

"Takže," polkla Nathalie, "se to dělo kvůli mě? Všechny ty vraždy a útoky?"

"A cos sis myslela? Že by nám šlo o vraždění těchhle," znechuceně se ohlédl za Andrém, "podtvorů? Nebuď směšná."

"Ale proč?"

"Proč? Proč…" opakoval po ní Marius. "Zabilas nás, Amélie. Všechny do jednoho si nás zabila. To jako důvod stačí a navíc," ušklíbl se, "každé malé dítě ví, že cestovat v čase se nevyplácí. Dřív nebo později, tě to zas dostihne. Ty noční můry, vraždy, všechno. Dáme to zase dohromady a tentokrát nás nikdo, ani ty,nezastaví."

Nathalie cítila, jak tlak uvnitř její hlavy roste. Všechno to, co jí ten muž - stále nebyla ochotná uznat, že to je skutečně Marius - vykládal byla alespoň částečně pravda. Pravda, o které on neměl mít ani tušení.

Boj mezi nimi byl na spadnutí, cítila to. Adrenalin v její krvi probouzel k životu každou buňku a na malou chvíli dokonce vytěsnil i všechen strach.

Marius se nebezpečně naklonil na stranu a vzápětí k ní v rychlém sledu vyslal několik nevinných kouzel. Nijak jej proto nepřekvapilo, když všechny zanikly v Nathaliině chabém štítu.

"Tohle bude hračka," pochvaloval si Marius situaci. "A až skončím tady s tebou, najdu si toho tvého spratka a pošlu ho za tebou. Nebude to trvat dlouho, slibuju."

Zlost, která vzápětí otrávila její mysl, byla nepopsatelná. Od té chvíle už jí nezajímalo, kdo je ten člověk zač ani proč se jí snaží zabít. Věděla akorát, že udělá všechno co je v jejich silách a ještě mnohonásobně víc, proto aby ho dnes v noci srazila na kolena.

Nikdo, a zvláště ne taková špína, jí nebude vyhrožovat vraždou její dcery.

"Tenebris ignis!" vykřikla vztekle to nejničivější kouzlo, které jí přišlo na mysl. Vůbec se přitom nenechala rozptylovat náhlým úlekem v protivníkově tváři a raději přidala ještě tři další kletby.

Kdyby se v tu chvíli rozeběhla k Andrému, určitě by to stihla, zachránila by je. Mariius měl plné ruce práce s tím, aby od sebe odehnal černé stíny, které se k němu pomalu ale jistě blížily z její hůlky, o jejich útěk by se tak nejspíš vůbec nestaral. Jenomže Nathalie to nedokázala. Chtěla víc, než jen tohle polovičaté vítězství, toužila - potřebovala ho srazit na kolena.

Zdálo se, že Marius temnotě podlehne. Vyzkoušel už všechna obraná kouzla a protikletby, které mu přišly na mysl, ale žádný z jeho pokusů se nesetkal s úspěchem. Když vtom dostal nápad, jednoduchý i geniální zároveň. "Incendio!" vykřikl a veškerá tma se tak během zlomku okamžiku ztratila v plamenech.

Nathalie mu však nedala ani chvíli oddychu. Dříve, než se vůbec stačil pořádně narovnat, odhodila jej k nejbližšímu stromu.

"Everte statim!" vykřikl a s potěšením pak sledoval, jak se Nathalie prohnula v pase, aby ulehčila svému bouřícímu se žaludku.

V duchu děkovala Bohu, že nehledě na to, jak dlouho se o žádnou pořádnou magii nepokoušela, stále v sobě měla dost síly na vyvolání alespoň některých neverbálních kouzel. Během pár vteřin tak stála znovu, stejně jako Marius, pevně na nohou.

Její protivník byl však ve svém počínání značně rychlejší. Tentokrát se však nezaměřil na ni, ale na zoufalého Andrého. Ten než se chudák nadál, visel přivázaný hlavou dolů ke stromu za jeho zády.

"Liberacorpus!"

"Protego!"

Nathalie neměla nejmenší tušení, co si počít. Až do této chvíle se pro ni situace vyvíjela vcelku příznivě. Sice nevyhrávala, ale rozhodně se nedalo říct, že by za Mariusem nějak zvlášť zaostávala. Teď byl však každý krok špatný. Pokud vyhraje, kouzelnické provazy povolí a André se z výšky dobrých deseti metrů zřítí k zemi. Šance na přežití by se pak rovnala prakticky nule.

"Annis lapides!" vyhrkla a plná naději sledovala obláček drobných ostrých kamínků formující se okolo její hůlky. Doufala, že by tak mohla Maria zaměstnat dost dlouho na to, aby sundala Andrého z toho stromu.

"Protego reditum!"

Tentokrát už nijak zareagovat nestihla. V posledním zoufalém gestu ještě instinktivně sklonila hlavu k hrudi, aby co nejvíce unikla blížící se bolesti. Nejhůře na tom byly její nohy, na těch se nyní skvěla nejméně stovky drobných krvavých šrámů. Zbytek těla do různé míry ochránilo oblečení.

"Petrificus totalus!"

Nathalie, stále s hlavou skloněnou, zůstala nehybně stát na svém místě. Vyděšený pohled měla zaklesnutý v Mariových očích a už nikdy jej neměla strhnout na stranu.

Tíživá pravda se k ní pomalu vkrádala z všudypřítomných stínů, táhla ji ke dnu, stejně jako tenkrát před devíti lety, když se zjevila v Brumbálově pracovně. Jenomže tehdy se měla na co vymlouvat. Byla mladá, sice ne nezkušená, ale rozhodně naivní, plná snů i nedosažitelných cílů. Teď už se nemohla za nic schovávat. To ona svůj dnešní boj prohrála, nikdo jiný.

Byla mizerná čarodějka a ještě mizernější matka.

"Haha," posmíval se jí. "Naposledy si pěkně vystrkovala drápky. A teď? Podívej se na sebe! Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřil bych mu. Kouzlo, co se ho učí jedenáctiletí usmrkanci…"

Chtělo se jí brečet. Tak moc si přála plakat, až se ji chvílemi zdálo, jakoby na svém ztuhlém líčku pocítila ztékat horkou slzu.

"Ale Amelie, snad bys neplakala?" Marius přistoupil až k ní a téměř láskyplně ji zastrčil pramen vlasů za ucho. "Docela chápu, co na tobě Loxias viděl. Je škoda, že ses nenechala zlákat k nám. To bychom si mohli všechno tohle odpustit… Bohužel," zklamaně stáhnul svou ruku zpět, "mám své rozkazy. Expelliarmus!"

Nathalie koutkem oka sledovala, jak jí hůlka vyklouzává z pevně sevřené dlaně. Když pak dolétla ke svému cíli, věděla, že definitivně prohrála.

Dalším prostým mávnutím zrušil Marius její spoutání. Nebyla hloupá, věděla, k čemu se teď schylovalo, a nehledě na jeho sladké řečičky, ani na moment nezapochybovala o tom, že si bratr jejího někdejšího přítele následující minuty náležitě užije. Proto ji taky osvobodil, chtěl slyšet její křik.

"Ma-rio," hlas se jí zadrhával, "prosím-."

"O co prosíš, hm, tak o co? Jsem jen spravedlivý, myslí na to. Nic víc. Crucio!"

Když k Nathalii dolehl paprsek červeného světla, nevydala ze sebe ani hlásku. Nohy se jí sice podlomily a ve tváři zračila nepředstavitelné utrpení, ale jinak na sobě nedávala vůbec nic znát.

"Aperi dolor!"

Hlasitě vykřikla v přívalu zcela nové bolesti. Veškerá její hrdost byla rázem pryč.

Netrvalo dlouho a Nathalie byla pevně odhodlaná se vzdát. Ale pak, ve chvíli, když už se chystala přivřít oči a nechat se tak unést na vlnách všudypřítomného ticha, naplnila jejich okolí bílá záře. To nejjasnější světlo, jaké kdy ve svém životě spatřila.

Její první myšlenka byla neuvěřitelně prostá: Musím být mrtvá. Ve svém životě toho zažila dost nato, aby stále věřila na zázraky. Ale i tohle tušení vzápětí odeznělo, když si uvědomila, že něco tak dobrého a krásného, by si ona nikdy nezasloužila.

Matně si uvědomovala, že Marius své kouzlo musel zrušit. Tělo jí sice bolelo stále, ale žádné další rány se jí netvořily, neviditelné nože byly pryč.

Ignorovala tedy všechny hlasy ve své hlavě, které jí nabádaly ke spánku, a namísto toho otevřela oči tak moc, jak jen jí to světlo dovolilo.

"Co to kur…?!" rozčiloval se Marius, když mu jakási síla vytrhla z levé ruky Nathaliinu hůlku. "Ukaž se, ty zmetku jeden proradnej! Homenum revelio!"

Nejprve se zdálo, že se nic neděje. Ze světla se nevynořila žádná postava a nebyly slyšet ani žádné hlasy. Pak ale světlo začalo pozvolna ustupovat, až se vytratilo úplně. Tma, která teď halila malý park, se zdála být ještě děsivější než předtím.

"Vypadni odsud, Selwyne," ozvalo se odněkud. "Táhni zpátky tam, odkud si přišel, dokud ještě můžeš."

"Kde jsi?!"

"Tady… tady … tady…" a teprve poté, co si Selwyn frustrovaně přitiskl dlaně ke svým uším, vyšel neznámý zpoza stromu, na kterém ještě před malou chvílí visel André. Do tváře mu vidět nebylo, skrývala se ve stínu ve stínu velké tmavé kápě.

"Řekl jsem," začal klidně, "abys odsud odešel."

"Jo?" smál se mu smrtijed a okamžitě namířil hůlku přímo k Nathaliinu krku. "Tak na to ti seru, chlape. Tahle je moje."

"Poslední varování…"

Selwyn mu plivl k nohám, "Strč si ho do prdele."

A bitva se v tu chvíli rozhořela na novo.

Neznámý jediným rychlým mávnutím odhodil smrtijeda na stranu. Pak zvedl ruku s hůlkou vysoko do vzduchu a několikrát s ní zatočil. Nathalie si všimla, jak se ve vzduchu nad ním cosi kroutí, snad mlha, možná mrak, nevěděla. Vidina naděje jí sice vehnala do žil novou energii, ale to nic neměnilo na tom, že přišla o spoustu krve.

Jako ve snu vnímala, jak se druhý muž zvedá ze země a posílá k druhému bojovníkovi několik jasně zelených paprsků. Jejího zachránce to ale nijak nepřekvapilo. Švihnul těžkým žhnoucím provazem, který předtím kouzlem vyvolal k jeho kotníkům a znovu ho strhnul k zemi.

Marius se tím ale nenechal zmást. Jediným mávnutím přeříznul bič, čímž ho proměnil v obyčejný prach.

Park pak ozařoval jeden paprsek světla za druhým. Tenhle souboj, byl úplně jiný, než ten který mezi sebou před chvíli vedli Nathalie s Mariusem. Už na první pohled bylo patrné, že byl mnohem rychlejší a tedy i nebezpečnější. Ani jeden z nich nevymýšlel nic složitého. Oba sázeli spíše na moment překvapení, testovali své hranice, snažili se najít skulinku v pohotovosti toho druhého.

V jednu chvíli se zdálo, že má navrch muž v kápi. Stačila jedna správně mířená kletba a vítězství by bylo prakticky na dosah. Ale kdykoliv se tak stalo, vytáhl Marius z rukávu zcela nové kouzlo. Bylo to k zbláznění.

"Hůlku!" vykřikla. "Moji hůlku!"

Neznámý na nic nečekal a při první vhodné příležitosti jí vrátil její zbraň. Během zlomku okamžiku tak stála po jeho boku, připravená definitivně zvrátit průběh celé situace.

Po dívce, která proti Mariusovi bojovala před chvílí, najednou nebylo ani památky. Zdálo se, jakoby v sobě Nathalie během té půl hodiny, co se krčila v křečích bolesti, našla své ztracené já. Její kouzelnická technika se od té předešlé lišila tak moc, jak jen to šlo. Sebevědomí a stejně tak síla i vynalézavost z ní přímo sršela.

Po deseti minutách bylo dobojováno. Selwyn ležel na zemi v kaluži vlastní krve a jen stěží popadal dech. V očích se mu ale nezračila žádná bolest, dokonce se, když se Nathalie pořádně podívala, spatřila na jeho tváři náznak úsměvu. "Budu od tebe pozdravovat toho tvýho spra-."

"Avada kedavra!"

Hlava mu klesla samovolně na stranu. Marius Selwyn byl mrtvý. Jeho tvář však byla stále stejně klidná, jako před chvílí. Kdyby se Nathalie pořádně podívala, možná v ní dokonce spatřila lehký náznak úsměvu.

Ta měla ale úplně jiné starosti. Vyděšeně klesla na kolena a s neskrývanou hrůzou začala třást jeho tělem, jako by tajně doufala, že je ten neřád stále naživu. Volala jeho jméno, snažila se najít tep, naslouchala jeho černému srdci. Marně.

"Můj bože," vydechla a volnou rukou si zakryla ústa. "Můj bože, můj bože…" opakovala stále dokola. "Zabila jsem ho…"

"Neměla jsi na výběr," snažil se jí uklidnit muž v kápi. "Kdybys to neudělala, byla by to tvé dítě, kter-."

"Ne," zavrtěla hlavou. "Vždycky máš na výběr."

"Amélie," oslovil ji a rychlým krokem se vydal k ní, jako by ji snad chtěl obejmout. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel, "neudělala jsi nic špatného. Kdybych se tady náhodou neobjevil-."

"Ale co na tom záleží?! Nemáš tušení, co jsem za člověka," vyštěkla. "Zasloužila bych si to. Zasloužila bych si zemřít."

V tu chvíli tomu Nathalie vážně věřila. Doopravdy se domnívala, že by pro celý svět bylo lepší, kdyby zemřela. Dnes odpoledne dostala šanci na nový život, mohla si dělat, co chtěla - po dlouhé době byla doopravdy volná. A co udělala ona? Zklamala, znovu podlehla svým stínům.

"Takhle nemluv, rozumíš? Neudělala jsi nic špatného."

"Měla jsem ho nahlásit na ministerstvo, kde by ho mohli vyslechnout! Všichni ti vrahové mohli být odhaleni a -."

"Přežije to," přerušil ji náhle. "Není mrtvý. Ne tak, jak si myslíš."

"Máš mě snad za blázna?!"

"Ožije," trval si na svém. "Dostane se z toho, Amélie. Přísahám, při všem co je mi drahé, že…"

"Dost! Tohle nebudu poslouchat. Musím ho nahlásit úřadům…"

"Poslouchej mě!" zarazil ji. "Vím, že to zní šíleně, ale musíš mi věřit. Mrtví ožívají. Vracejí zpátky ze záhrobí, aby si s lidmi vyřídili své účty. To proto tě Marius hledal. Chce, stejně jako všichni ostatní, tvoji hlavu."

Nathalie se zamračila, "To je absurdní! Čiré bláznovství!"

"Zamysli se and tím, jen na chvíli. Jak jinak by asi Marius znal tvé pravé jméno? Odkud by věděl o Loxiasovi? Pokud vím, ten se v tomhle světě nikdy nenarodil. Jejich rodiče zavřeli do Azka-."

"To by stačilo! Mrtví jsou mrtví. Nemůžou se jen tak vrátit. Ani kámen vzkříšení by něco takového nedokázal. Nevím, odkud to všechno ví, ale to je teď stejně jedno. Pokud sis nevšiml, tak Marius už o tom-," pak se náhle zarazila v půli věty, když si uvědomila něco, co jí až do té doby zcela unikalo. "Když jsme u toho, odkud to vlastně víš ty? Co jsi zač?"

"To není podstatné," odpověděl jí vyhýbavě. "Prostě mi musíš věřit."

"Že jsi mi zachránil život, ještě neznamená-."

"Jmenuješ se Amélie Petitová," vyhrkl náhle. "Jsi jedinou dcerou Francoise Petita a Monicy Petitové, rozené Smithové. Milovala jsi je, milovala jsi je tak moc, že sis kvůli nim byla ochotná cestovat časem, jen abys je zachránila od smrti…"

Ticho, které mezi nimi vzápětí zavládlo, narušoval jen zběsilý tlukot Nathaliina srdce.

"Kdo jsi?" zeptala se pouze.

Neznámý už se nadechoval k odpovědi, ale dříve, než stihl cokoliv říct, rozlehlo se parkem náhlé zalapání po dechu. Nathalie se okamžitě otočila za původem toho zvuku a pak, celá paralyzovaná zůstala stát na místě s pohledem zaklesnutým k pohybujícímu se tělu.

Všimla si, že původních šrámech, které Selwynovi v boji uštědřili, nezbylo ani památky. Jeho tváře byly čisté, plné barvy i života. Byla tím zcela paralyzovaná. Myšlenky jí utíkaly na všechny strany a nehledě na to, jak moc se je snažila zadržet, vůbec se jí to nedařilo.

"Pouta na tebe!" vykřikl její společní dřív, než se Mariusovi podařilo do zkřehlých prstů nahmatat hůlku. Pak se obrátil k Nathalii, "Jsi v pořádku?"

"Jak jsi to věděl? Jak jsi věděl, že ožije?"

"Na tom nezáleží… Musíš mu vymazat paměť, Amélie. Nesmí ostatním říct, že tě našel a stejně tak ho nemůžeš odevzdat úřadům. Svět na to ještě není připravený-."

Nathalie odhodlaně sevřela ve své ruce hůlku a zpříma ji namířila proti němu. "Ptám se tě naposledy…"

"Amélie…"

A v tu chvíli, kdy se pořádně zaposlouchala do jeho hlasu, jí to došlo. Kruté uvědomění jí projelo jako rána z čistého nebe. "Draco?" vydechla. "Jsi-jsi to ty?"

Muž v kápi nějakou dobu neodpovídal. Dlouho tam jen tak stál a pozoroval ji z bezpečí svých stínů. Věděl, že by měl rychle něco říct, vyvrátit jí její domněnky, dokázat, jak moc je to bláznivé. Jenomže to nedokázal. Ne, když tady po takové době stála přímo před ním - živá, z masa a kostí, plná falešné naděje i víry.

"Malfoy je mrtvý," odpověděl nakonec.

"Tak mi pověz, kdo jsi ty, že toho o mě tolik víš? Proč se za chladných nocí touláš ulicemi a zachraňuješ ne tak náhodné pocestné? Odkud znáš mé pravé jméno?"

Teprve v tu chvíli si Draco uvědomil, kolik bolesti se v Nathalii stále i po těch dlouhých letech skrývá a jak velké chyby se dopustil, když se sem dnes vůbec odhodlal přijít. Ne nadarmo se říká, že myšlenky jsou tou nejničivější zbraní lidstva. Stačí pár správně volených slov, jen nepatrně vnuknutí a vše, o co jsme tak dlouho usilovali a bojovali, se zhroutí do zapomnění.

"Lumos," špitla. Avšak jen okamžik poté, co záře její hůlky dolehlo k jeho tváři, ozvalo se potemnělým náměstíčkem hlasité PRÁSK!

Draco byl pryč.


  • Komentář se mi bohužel nevešel do počtu znaků a tak jsem ho zase nahrála do speciálního obrázku, který naleznete zde - odkaz (doporučuju si pročíst)
  • Zveřjnit tuhle kapitolu mi trvalo téměř tři hodiny.
  • Komentáře! Prosím! Nebo alespoň hlas v anketě!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | Web | 7. února 2015 v 23:24 | Reagovat

Dej mi moment, hledám čelist na zemi. Hlavně mě teda odzbrojilo to, jak to máš báječně rozepsané v tom komentáři na konci.
Tady se jen opravdu ukazuje to, jak báječně to máš celé promyšlené a že v tobě je velký talent.
Celkově je to super kapitola, báječně napsaná a i když já toho vím víc, než většina ostatních, i tak jsem četla co nejrychleji, tak strašně jsem byla zvědavá :) a napnutá. Draco mě odzbrojil a bože, takové pomotání a zamotání. Je to úžasné!!! :)

2 Lukas Lukas | 9. února 2015 v 7:19 | Reagovat

Ahoj Rainy, tak jsem si dal opkračovýání povídky k snídani. No některé étázky byl zodpovězeny ale další otázky přibyly na seznam. Draco, živý, mrtvý, úplně někdo jiný. No pěkně si to zaplantala. A teda Nathalie cestovala časem, to mi málem vyletěli oči z důlku, opravdu mě nenapadlo, že ta Amélie na pohřbu a Nathalie opravdu může být jedna a ta samá postava. Bravo. Takové překvápko jsem naposledy zažil u seriálu Lost asi před 8 lety :D. Fakt super odhalení. No a chudák André, jak se snažil, hádám že další rande nebude, když si Nathalie stříkla do textilu z Draca, ale budiž. Když se neznámý objevil veděl jsem u prvního slova že to bude on. Stále mi nějak Draco nesedí jako kladná postava a zachránce lidí a už vůbec ne jako zběhlý v soubojích a schopný porazit smrtijeda. Vždy to byl jen had co útočil ze zadu, podle mě by v souboji neobstál. Pokud ovšem za ty roky někde netrénoval. No naznačuješ že tam je více Draců, odpověd se přímo nabízí, že by to opět mohlo být hrátky s časem. Ael je tomu tak nebo se náš snažíš navés tk této odpovědi a pak nam s Nebeskou spadnou čelisti až někam do sklepa ? Vsázím na tu čelist a že to nebude nic mít s časem. Možná nějaká dvojí identita ? Zachránce lidí v noci, přes den rádoby chladná hlava s vlajícími vlasy ve větru. A že Draco zemřel ve válcem, ale v jaké. To opět přivádí zpět to cestování v časem, možná s Nathalii cestovali spolu, ona tam pozabíjela pár smrtijedů a Draco tam umřel. Nevím je to moc zaplantaný, už se tom sám ztracím. Asi si to dám znovu od první kapitoly. Beztak bych si všiml zkrytých náznaků, když už teď z části vím co se stalo. A ten tvůj komentář, opravdu to máš parádně promyšlené. A že si uvažovala že to přepíšeš jsem myslel že si děláš srandu když si mi to tehdy psala :D.  No jestli Nathaliee cestovala v čase zpět do nějaké dřívější války, tím by se vysvětlovalo i to, jak říkala Brumbálovi, že by jí měl být vděčný a podobně, co vše obetovala atd. Asi tma udělal něco co v budoucnosti ostatní zachránilo. zabila někoho důležitého, zničila něco mocného nebo tak něco. No každopádně už se teším na pokračování.

Budu tě asi nenápdně k němu pošťuchovat :D.

Díky a měj se hezky.

3 Rainy Rainy | Web | 9. února 2015 v 13:58 | Reagovat

[1]: :D To jsem ráda, že tě dokážu překvapit i když toho o té povídce už tolik víš. Znáš mě, na zamotané věci jsem prostě machr! :) Jen teda doufám, že na sebe zas neušiju nevědomky nějakou botu, kterou pak nebudu schopná dát dohromady... To už se mi párkrát stalo. Jsem ráda, že tě Draco odzbrojil. :D Upřímně... ta závěrečná scéna byla první z téhle kapitoly, kterou jsem měla napsanou. A bylo mi z toho tak trochu do breku, když si představím všechny ty emoce, které se Nathalii honí hlavou...
Moc děkuju za komentář! :)

[2]: Myslím, že pokud si to vážně pročteš, tak většinu z těch nových otázek rozluštíš. Ale kdo ví... Třeba tam ty souvislosti vidím akorát já, když to píšu. :D V každém případě, jsem ráda, že tě cestování časem překvapilo... I když na druhou stranu už to dle mého muselo být jasné. Vodítek tady bylo tolik... Hlavně tedy to, když Nathalie mluvila s Leni o kouzelnických zákonech a málem vyletěla z kůže, když její dcera řekla, že by bylo fajn cestovat časem, protože by tak mohli zachránit tátu - Draca. No - asi tolik tedy k mým poznámkám pod povídkou. :D Teď mě napadá tisíc dalších věcí, které by tam mohly být... které se najednou vysvětlily. Přiznám se, že některé jsem zatajila záměrně. :)
Ty jsi tak krutý jak pořád o Nathalii píšeš tak ošklivě! :D A o Dracovi taky. Vlastně ani nevím, co mě rozhodilo víc. V první řadě si myslím, že z Draca zatím nedělám nějakého hrdinu a dokonce si troufale myslím, že až na tu část, kdy mluvil s Nathalií o smrti její mámy, nebyl OOC.
To že umí čarovat je přece jasné. Není to Neville. :D Navíc víme od Rowlingové že dokonale ovládal nitroobranu - což je myslím docela vysoký level. A taky je třeba myslet na to, že Draco, myslím tím tenhle můj Draco, vyrůstal ve světě, kterým otřásala válka. Není to takový rozmazlený mazánek, který měl všechno na co si pomyslel. :) A že nemá srdce úplně z kamene, prokazuje jeho oddanost, rovněž víme od Rowlingové, vůči rodině. OOC by bylo, kdyby tam s Nathalií zůstal. Ale to on neudělal. Takže nevím, kde je pořád ten problém. :D Ne, omlouvám se. :D Je v pořádku že máš svůj názor. Možná si o to víc vážím toho, že tu povídku čteš. Když ti vlastně ani jeden ze dvou hlavních hrdinů není moc sympatický.
A  Nathalie... Pořád jsi na ni ani trochu nezměnil názor? Ano, je sice pořád zahořklá, ale teď když víš proč? Nechci toho tady psát zbytečně moc abych pak jednou třeba něco neprozradila... :)
Nejsem si jistá, jestli tě s Dracem nějak překvapím... Ale uvidíme no. :D Dvojí identita zní docela zajímavě a skoro lákavě.
Pokračování bude... těžko říct kdy. Zatím to vidím tak, že následující kapitola bude nejdelší, co jsem ji kdy napsala. Ale je promyšlená, mám už začátek a i několik úryvků tak snad se to stihne do konce února. :)
Moc děkuju za komentář :) Taky se měj hezky

4 E E | 11. března 2015 v 14:19 | Reagovat

Takžeeee :D
především, po přečtení tvého komentáře má ve všem ještě větší zmatek než předtím. Časový paradox, mrtví, kteří nejsou mrtví... paralelní světy, které se nějak překřížily a několik osob se prostě přesunulo z jednoho do druhého a jsou dvojmo? Je to jediné vysvětlení, které mě zatím napadá. (Jo, pro znalé, kdybych neviděla Mirai Nikki, asi mě to nenapadne.) A CO se teda děje v tom druhém? Nebo jich je ještě víc? Vlastně... zatím se neobjevilo nic, co by otevřeně popřelo kánon (krom toho, že Draco a Natálie studovali v sedmém ročníku, což jistě vysvětlíš), ale nedovedu si vysvětlit, jak do toho vůbec zapadá. A jak je možný, že se probral po Avadě?
Tisíce otázek. Rainy, po každém přečtení kterékoli kapitoly jich je ještě víc a víc. Na jednu vždycky odpovíš faktem, ze kterého vyplyne dalších pět (taková hydra trochu :D ).
A jo, musím říct, že André je mi vážně sympatický. Takový malý hrdina v reálné podobě :D Brání se zápalem ženskou, kterou považje za totálního cvoka a snaží se jednat i v situaci, které nerozumí (a málem se mu stala osudnou). Skoro škoda, že se Draco objevil a tudíž je asi veta po jakémkoli vztahu mezi Natálií a Andrém.
Aaaaaa.... a zbožňuju bojové scény, i když se tam nemává meči, ale klacíky :D

5 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 8. srpna 2015 v 23:32 | Reagovat

A neprozradila jsi tím komentářem zbytečně moc...? I když mě se to říká, já to všechno (nebo alespoň to hlavní) slyšela naživo. :D Začala jsem správně kapitolkou, kterou jsem četla naposledy, ale byla jsem ji líná okomentovat. O:) A dobře jsem udělala, alespoň se mi bude lépe dostávat do děje. ;) Každopádně... Za mě to má prostě jedno obrovské minus, promiň. A to, že kdyby to byla originálka tak si to užívám mnohem víc a taky bych tak pak měla menší pocit, že jsem mimo. Ne ne mimo v povídce, ale mimo i mimo ní. :/ To mě štve a mrzí a i když mi fanfiction svět Harryho Pottera vlastně vůbec nic neříká (a promiň, jestli jsem někdy tvrdila něco jiného), tuhle povídku dočtu stůj co stůj, protože ta za to prostě stojí. Uf, to byl, jak by řekla Lucy Hale (Aria, z toho videa, cos mi tu nechala otevřené) slovní průjem. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama