TWWLB │ Kapitola dvanáctá 3/3

4. května 2015 v 9:24 | Rainy |  The World We Left Behind
Zdravím všechny náhodné i zbloudilé pocestné, kteří našemu blogu zůstali i po čas naší dlouhé neaktivity stále věrní! :)


Dnes mám pro vás malé varování: Nezapomínejte na to, že kouzelnický vzdělávací systém je ve Francii jiný, než v Anglii.

Pěkné čtení! :)




~*~*~


Kouzelnická povstání a boje na východě donutily Joceline k návratu nedlouho po té, co její jediná vnučka oslavila své osmé narozeniny.

Ráno předtím, než se jako velká voda zjevili v Paříži, byla vesnice, ve které zrovna s Danielem pobývali, napadena. Joceline nechápala, co na ni Voldemort viděl. Bylo to místo, jako kterékoliv jiné. Nepředstavovalo žádnou důležitou strategickou pozici a mezi převládající mudlovskou většinou žilo dokonce několik významných kouzelníků. I přesto všechno Ylens toho dne padlo pod nadvládu smrtijedů.

Několik následujících měsíců se pak Joceline snažila vyburcovat všemožné státní organizace k potřebným krokům. Francois si dokonce vyžádal několik schůzek se samotným ministrem kouzel, ale ať dělal, co dělal, ničeho nedosáhl. Vedení zastávalo názor, že hrozba, kterou noví smtijedi představovali, byla příliš malá a také příliš vzdálená na to, aby na ni plýtvali drahocennými finančními zdroji.

Navzdory tomu všemu se Ameliino dětství neslo i nadále ve stejně veselém duchu. Během dvou let procestovala s Jocelina a jejím přítelem celou Francii, druhá babička jí zase naučila jezdit na koních a děda ji ukázal, jak vyřezávat píšťalky z vrbového dřeva. Zároveň to byla doba doba plná nekonečných dobrodružství, přátelství i prvních lásek.

Díky tomu všemu, když konečně nadešel čas, se snad Amelie ani netěšila do školy. Sice se nemohla dočkat, až se konečně naučí používat hůlku, ale strach z odloučení od jejich milovaných byl mnohonásobně větší. Stále dokola se své máma ptala na tytéž otázky: Co když se jim nebudu líbit? Co když mě nebudou mít rádi?

"Ale jdi," usmála se na ni máma a vesele ji cvrnkla do nosu. "Nikdo nemůže být tak hloupý, aby se s tebou nechtěl kamarádit. Oblíbí se tě, uvidíš."

Jak se ukázalo, Monica měla zase jednou pravdu. Nedalo by se sice říct, že by Amelie v Krásnohůlkách platila za nějakou celebritu, ale na nedostatek přátel si rozhodně stěžovat nemohla. Už během cesty si jich našla hned několik a její nervozita tak byla zase o kousíček menší, až se při prvním pohledu na nádherný pohádkový zámek vytratila úplně.

Díky tomu všemu si Amelie navzdory všem původním obavám novou školu velice oblíbila. Vyučování, jako takové ji sice moc nebavilo, ale všechny možné neplechy a lumpárny jí to vynahrazovaly víc než dost.

O tom, že se její dokonalý svět začíná pomalinku rozpadat, neměla kvůli všemu tomu štěstí, zpočátku nejmenší tušení. Bylo jí ostatně teprve deset let. Nelze ji vyčítat, že se o politiku ani o podobné věci nijak zvlášť nezajímala. I přesto jí však neunikl rozruch, který s sebou jednoho říjnového dne přineslo vydání Čarozvěstu. Titulek na hlavní straně tehdy hlásal: "Měli bychom se bát? Vy-víte-kdo míří do Evropy!".

Tehdy tomu ještě nerozuměla. Všichni její blízcí považovali hrozbu z jeho strany za dávnou minulost, neměli tedy potřebu vyprávět jí příběhy ani o zlém černokněžníkovi, ani o jeho stoupencích. Proto, když poprvé zaslechla jeho jméno, neměla nejmenší tušení, co je ten vy-víte-kdo zač. Věděla akorát to, že její táta má kvůli tomu teď hodně práce. Často se vracel domů pozdě v noci a nejednou nepřišel vůbec.

I přes snahu všech bystrozorů, a nejen těch francouzských, postupoval Voldemort totiž stále kupředu. Nějaká koalice, která mezi státy nakonec přece jen vznikla, mu rozhodně vrásky nedělala. Moc dobře si totiž uvědomoval, že ve skutečnosti, v té velké vleklé válce, bojuje každý sám za sebe. Když někdo půjde ke dnu, ostatní ho nechají. Nebudou plýtvat silami v dávno ztraceném boji.

Jeho vpád do Francie se stal pouze otázkou času.

Často se jí o tom po nocích zdávalo. Viděla jejich dům zmítající se v plamenech, smrt svých rodičů nebo jen postavy v černých kápích, drancující ulicemi a ničí vše, co se jim postaví do cesty. Lidé říkali, že je v pořádku mít strach, že ji dělá silnější. Věřila jim. A stejně tak jim všem věřila, když mluvili o naději pro tenhle ztracený svět. Ještě není pozdě, slibovali jí, ještě to můžeme zvládnout. Pořád můžeme vyhrát.

Dneska věděla, že lhali. Nemohli vyhrát. Jejich naděje zemřela ještě dlouho předtím, než tahle šílená válka vůbec začala.


Ve svých čtrnácti letech tak pesimistická samozřejmě nebyla. Právě naopak. Byla plná víry a odhodlání. Dělala všechno proto, aby se z ní stala ne dobrá, ale vynikající čarodějka, která by jednou mohla jít ve šlépějích svého otce. Vykašlala se na své sny o dráze profesionální umělkyně. Svět jako byl tento, nepotřeboval dobré hudebníky ani nikoho podobného, potřeboval vojáky, silné odhodlané bojovníky, kteří by se nebáli ve jménu své země položit život. Amelie chtěla být jednou z nich.

~*~*~

S dozvukem posledního tónu Nathalie zavřela oči, aby zadržela slzy. Tento den představoval jeden z nejdůležitějších milníků jejího života. Byla to ta pomyslná hranice, kdy se její pohled na svět od základů změnil. Z malého veselého ptáčátka se stala mladá dívka plně odpovědná za veškerá svá rozhodnutí.

Její prsty se samovolně semkly kolem hrdla lahve. Bez přemýšlení do sebe obrátila několik dalších doušků a znovu se sklonila ke klavíru.


Její hra byla stejně čistá jako na začátku. Jen mnohem, mnohem smutnější.

~*~*~


Největší rána, kterou jí život po čas jejího dětství uštědřil, přišla zcela nečekaně koncem jara roku 1995. Kupodivu však za její bolestí nestál Voldemort ani žádný z jeho stoupenců. Ve skutečnosti ji mělo na svědomí něco docela obyčejného - příroda.

K Amelii se ta zpráva donesla až během letních prázdnin. Ze školy se tehdy vrátila se skvělou náladou a nikdo z jejich blízkých neměl srdce jí to kazit.

"Tak už mi to pověz," naléhala Monica, když se za ní jednoho večera přikradla do pokoje. "Jak se jmenuje?"

Amelie se zamračila. "Jak se jmenuje kdo?"

"Kdo-kdo," protočila oči, "no ten kluk."

"Jaký kluk?" opáčila rychle.

"Snad to není holka?!"

"Ne!" vyhrkla rychle, čímž se chytila do pečlivě připravené pasti. "Je to kluk," přiznala nakonec.

"Nemůžu tomu uvěřit," rozplývala se její máma, když si vedle ní sedala na postel. "Moje malá holčička… Chci slyšet úplně všechno. Jak se jmenuje?"

Amelie na tento jejich společný večer nikdy nezapomněla.

Seděly tam spolu dlouho do noci a jen tak si povídaly o všem možném i nemožném, co během posledních měsíců promeškaly. Obě dvě tak měly na chvíli pocit, zvláště Monica, jako by byli úplně normální rodina.

Během těch dlouhých let si na život opředený magií a kouzly nějak zvykla. Občas to sice snášela hůř než jindy, ale v konečném výsledku ji to nijak zvlášť nevadilo. Na druhou stranu, s faktem, že svou jedinou dceru vidí pouhé dva měsíce v roce, se nevyrovnala nikdy.

Následujícího rána Amelii probudil hlasitý randál. Vyděšeně vyskočila z postele a okamžitě seběhla dolů do haly. Těsně před tím se domem rozlehlo hlasité prásknutí.

"Co se děje?" vyhrkla ihned, když v kuchyni spatřila vyděšenou Joceline. "Babi, kde jsou naši?"

Zavřela oči. "V nemocnici."

"Proč?!"

"Běž se obléct. Za pět minut se sejdeme u krbu."

"Babi!" vykřikla. "Ani se nehnu, dokud mi neřekneš, o co tady jde."

"Ach, drahoušku…"

Amelie viděla, jak se na babiččině vrásčité tváři zalesklo několik křišťálových slz. Vyděšeně ustoupila o několik kroků vzad. Za celou tu dobu, co ji znala, ji ani jednou neviděla plakat. Věděla, že se muselo stát něco strašného, pokud to zlomilo někoho tak tvrdého, jako je ona a na malou chvíli zalitovala svých slov. Nechtěla to slyšet, nechtěla vědět, proč je tak nešťastná.

"Tvoje máma…," dostala ze sebe po chvíli. "Má rakovinu."

Co se stalo pak, na to si Amelie nevzpomínala. Joceline se nějak podařilo dostat ji do nemocnice. Když však došly k Moničinu pokoji, nedokázal s ní hnout nikdo. Jen tak tam stála a skrze malé okýnko pozorovala svou matku, jak spí. Byla ráda, že není vzhůru. Neměla totiž nejmenší tušení, jak by se v takovou situaci měla zachovat.

V nose ji zašimrala důvěrně známá vůně otcovy kolínské. "Hádám," začala překvapivě pevným hlasem, "že kouzelníci na rakovinu žádný lék nemají?"

Francois jí neopověděl. Nemusel. Věděl, že ve skutečnosti Amelie svou otázku vážně nemyslela. Pouze jí tedy smířlivě položil ruku na rameno. "Jsem tady. Kdybys něco - cokoliv - potřebovala, klidně se i vyplakat… Jsem tady."

Amelie přikývla a v očích se jí toho dne poprvé zaleskly slzy, "Nevím, jak s ní mám mluvit."

"Nemusíš říkat vůbec nic," usmál se smutně. "Vůbec vůbec nic."

V odrazu okna vyhledala jeho pohled. "Jak dlouho už to ví?"

"Pár týdnů. Chystala se ti to říct, Mel, vážně. Ale nechtěla ničit to krásné, co jste během posledních dnů měli. Tolik se těšila, až dojedeš domů. Jen-," jeho hlas se zlomil v půli věty. "Toužila akorát potom, abyste si spolu užili posledních pár dnů bez všech těch starostí…"

V mysli se jí vynořila vzpomínka na předešlý večer a v tu chvíli pochopila, proč to udělala. Dneska už by si s ní nedokázala jen tak povídat o klucích nebo jakýchkoliv jiných přízemních věcech. Nejspíš by s ní nedokázala mluvit vůbec.

"Kolik-jak je na tom?"

"Dobře," a nějakým zázrakem to Amelii znělo zcela upřímně. Ne jen jako nějaká hloupá uklidňující lež. "Tedy. V rámci možností. Příští týden by měla nastoupit na chemoterapie. Pak se uvidí."

Amelie přikývla a pak odvrátila zrak na stranu, "Proč tati? Proč se to děje zrovna nám? Copak toho zlého není dost? Všechny ty boje a válka a…"

Francois měl pocit, jako by něco uvnitř něj umřelo. Když se s Monicou tehdy před dvaceti lety poznali, ptala se jej na to samé a on si tak teď připadal jako největší hlupák pod sluncem, protože nehledě na to, jak dlouhá doba přešla, stále nedokázal nalézt slova, kterými by je utěšil.

"Takový je život. Nevybírá si chvíle, kdy nás stáhne ke dnu - prostě to udělá. Musíš myslet na všechno to dobré, co jsme měli, Amelie. Ne jen na to špatné. Ta bolest pak bude snesitel-."

"Ne," zavrtěla hlavou a prudce od sebe otce odstrčila, "je to ještě horší."

Apatie, do níž Amelie pod vlivem této události upadla, se zdála být bezedná. Většina věcí jen tak procházela okolo, aniž by v ní vyvolala sebemenší emoci. Připadala si jako duch, prázdná schránka, tělo bez duše. Někde v hloubi duše věděla, že je to špatně, že by se neměla takhle uzavírat před světem, že by měla trávit čas se svou mámou, dokud ještě může, ale nedokázala to. Z nějakého hloupého důvodu se nezmohla na nic víc než prázdné zírání do zdí.

Ten šok pominul až po třech dnech, když Monicu převezli na normální pokoj. V tu chvíli se v ní všechno zlomilo. Zlost i zášť, která ji předtím doprovázela na každém kroku, byla pryč a na její místo přišla nekonečná lítost. Najednou si uvědomila, že její máma ještě neumřela. Byla stále tady. Stejně živá i krásná jako kdykoliv jindy.

Problémům a změnám však ještě nebyl ani zdaleka konec. Léto toho roku si pro ně přichystalo ještě jedno překvapení, tentokrát v podobě Francoisova povýšení v práci. Na první pohled se to zdálo jako dobrá zpráva. U Petitových doma se však nikdo ani neradoval, ani neslavil, právě naopak.

"Nemůžeš odmítnout?" zeptala se ho Amelie.

Franois zavrtěl hlavou. "Ani nechci."

"Nechceš?!"

"Je to moje povinnost, Mel. Jsme ve válce. Kdyby všichni utíkali od svých povinností, mohli bychom to tady rovnou zabalit."

Věděla, že by si za to měla svého otce vážit. Za jeho přístup i smysl pro čest, ale nedokázala to. Na to ho měla až moc ráda. "To místo mohl dostat někdo jiný. Někdo bez rodiny nebo minimálně s méně problémy-."

"Táta má pravdu," zarazila ji Monica.

"Ale tvoje-."

"Já to nějak zvládnu," usmála se. "A navíc, nebudu na to sama."

Joceline rozhodně přikývla, "S Danielem se o ní postaráme."

"Můžu zůstat doma. Zvládla bych se učit sama. Na konci roku bych si akorát udělala ročníkové zkoušky a bylo by. Se vším bych ti pomáhala…"

Máma ji chytila za ruku, "Na to ani nemysli. Bude to v pořádku. Všichni budeme v pořádku."

Zbytek prázdnin pak utíkal jako voda. Chvílemi se Amelii zdálo, že ještě nikdy za celých těch šest let, se jí do školy nechtělo méně než tehdy. Spolužáci, a stejně tak i Louis, kterého ještě před pár týdny nebyla schopna dostat z hlavy, jí nijak zvlášť nechyběli. Nechtěla se jim zpovídat ze svých pocitů a už vůbec netoužila po jejich lítosti.

Teprve prvního září si uvědomila, jak moc se ve svých kamarádech spletla. Nebyla jediná, kdo během posledních dvou měsíců dospěl. Skoro všichni se jí najednou zdáli starší i rozumnější. Blížící se válka je změnila všechny.

Německo, poslední z velkých Evropských států, padlo v polovině října.


Další na řadě byla Francie.

~*~*~

Poslední tóny už Nathalie nebyla schopná dohrát v klidu. Vysíleně sklonila tváře do svých dlaní a dala se do pláče.

Alkohol nepomáhal tak moc, jak doufala. Vlastně se jí zdálo, že dělá všechno ještě horší. Pomyslné zdi v její mysli, které od ní držely všechny stíny, se pomalu bortily, padaly k zemi a nechávaly ji tak na pospas všemu tomu zlu.


Vyděšeně se při té představě přikrčila. Nechtěla už hrát, nechtěla pokračovat. Ale jakási vnitřní síla ji donutila ještě jednou, naposledy, zvednout ruce ke klávesám…

~*~*~


Její poslední Vánoce v Paříži byly jedny z těch nejsmutnějších, jaké kdy zažila.

Z předchozích let byla zvyklá na velké honosné oslavy, často doprovázené velkými společenskými večírky či plesy. Bohaté večeře, většinou o dvanácti chodech, spousta lidí, dárky a dobrá nálada. To vše se naučila za posledních sedmnáct let s Vánoci spojovat. Roku 1995 se tahle její iluze otřásla v základech.

V první řadě nebyla vhodná doba pro žádné okázalosti ani teatrálnost. Lidé chtěli být doma se svou rodinou. Nepotřebovali trávit čas upevňováním svého společenského postavení, protože věděli, že ve světě, jako je tento, už na něčem tak přízemním, jako jsou konexe, vůbec nezáleží.

Ona však neměla ani tolik štěstí. Stále častější boje si vyžadovaly pozornost bystrozorů a její táta byl tak donucen zůstat všechny tři dny v práci.

Teprve tehdy Amelie pochopila, že Vánoce nemusí být jen těmi nejlepšími dny v roce. Stejně tak mohou být i nejhorší. Záleží pouze na tom, s kým a jak je lidé stráví.

Její otec se dostal domů až pětadvacátého prosince večer. Předtím se nic zvláštního nedělo. Amelie se sice se svou matkou vypravila na tradiční půlnoční mši, ale tím veškeré jejich tradice i zvyky končily. Žádné dárky ani speciální jídlo, nic, to vše je čekalo teprve s příchodem Francoise.

"Mám pro vás ještě jeden dárek," prohlásil zamyšleně před půlnocí, když už všichni společně seděli u krbu. "Jen doufám, že ho nikdy nebudete muset použít."

"Hrneček?" podivila se Monica. "Je krásný, ale nějak-."

"Je to přenášedlo," konstatoval klidně. "Napojil jsem ho na tvé rodiče. Bude aktivní celou dobu, stačí, abyste se dotkli toho zlaté ouška. A ono vás pak odnese do bezpečí…"

Nějakou dobu obývací pokoj naplňovalo jen tiché praskání dřeva.

"Unese i mudlu?"

Francois se ohlédl za svou ženou. Bylo mu jasné, jakým směrem jeho matka svou otázku směřovala. "Pokud budeš v kontraktu s kouzelníkem, tak tě unese. Stačí, když se chytnete za ruku-."

"Tak daleko to nezajde," zamrmlala Amelie. "Nepotřebujeme ho."

"Mel, prosím-."

"Nikdo z nás nikam neodejde," trvala si na svém. "Copak to nechápeš?!"

"Amelie-."

"Vždyť je to šílené!"

"Nehodlám o tom s tebou diskutovat," utnul jí Francoise. "ten hrníček zůstane doma. Už jsem rozhodl. Je dobré mít vždycky záložní plán. Jestli se jednou staneš bystrozorkou-."

"Jestli?" vydechla dotčeně.

"Časy jsou zlé. Nevíme, co bude zítra, natož za dva roky! Je třeba myslet-."

Zbytek jeho slov zanikl v hlasitém třísknutí dveří.

Druhé pololetí v Krásnohůlkách se neuvěřitelně táhlo. Zámek sice všem studentům poskytoval více než dostatečně bezpečí. To však nakonec neměnilo nic na tom, že ve světě tam venku, za jeho malebnými zahradami, zuřila krutá a nelítostná válka.

Ne jeden útok už zaznamenali v samotném centru Paříže a ne vždy se situace vyvíjela ve prospěch Francie. Jak šel čas, jejich sil ubývalo. Smrtijedi pronikali stále hlouběji do jejich úřadů. Koncem května se bez jejich vědomí neudálo téměř nic - kontrolovali mudlovskou poštu, prefektury i další důležité instituce, včetně hraničních přechodů.

Studenti Krásnohůlek o ničem z toho nevěděli. Někdy v druhé půlce ledna bylo totiž vedení školy donuceno omezit korespondenci s rodiči na naprosté minimum. Nejednou totiž v obálce namísto očekáváného dopisu z domova našli ukrytou kletbu nebo sbírku výhružek. Jejich strach, posílený nevědomostí, tak jen každým dnem nabýval na síle.

Když se pak na konci června vrátila domů, věřila, že jí čeká několik týdnů vytouženého klidu. Naproti ji toho roku přišla pouze Joceline s Danielem. Monica, nehledě na to, jak moc si svou dceru přála vidět, co nejdříve, byla na procházení se až příliš unavená. Pan Petit byl v práci.

Toho roku jim Amelie nevyprávěla o úžasných zážitcích ani o svých kamarádech. Prarodiče měli starostí víc než dost a ona v rukávu žádné veselé historky, kterými by jim vykouzlila úsměv ve tváři, bohužel neskrývala.

"V kolik se vrátí táta?"

Monica se starostlivé ohlédla za hodinami, "Už by tady měl být. Slíbil, že přijde na večeři. Chce s tebou o něčem důležitém mluvit."

"O čem?"

"To ti poví on, Mel," usmála se máma. "Slíbila jsem, že to nechám na něm."

Přikývla. "Fajn. Tak to doufám, že bude doma brzo."

"Určitě tady bude coby dup. Posledních pár dní je všude klid."

Jenomže čas ubíhal dál a Francoise nepřicházel. S každou další hodinou se stávaly minuty delší a delší, až se kolem deváté hodiny staly prakticky nesnesitelné. Nikdo z Petitových už se nesnažil skrývat svou nervozitu. Po přátelské atmosféře, která domu vládla odpoledne, teď nebylo ani památky. Všichni je netrpělivě přecházeli z jedné strany pokoje na druhou, občas se někdo zastavil u okna, aby se podíval, jestli kdosi nepřichází.

"Jdu se po něm podívat," prohlásila rozhodně Jocelin o půl jedenácté. "Tohle není jen tak."

"Půjdu s tebou."

"Ne!" ozvalo se dvojhlasně. "Zůstaneš tady," dodala Monica, "a vy také. Nevíme, co se tam děje."

"Nehodlám o tom diskutovat. Nepotřebuju ničí svolení, aby-."

Její hlas však vzápětí utichl, když v přilehlé chodbě zahlédla záblesk důvěrně známého modravého světla. Během pár vteřin došel krásný patron až k nim. Monica si vyděšeně přiložila dlaň k ústům. Věděla, že pokud místo sebe Francoise posílá jen svého patrona, nevěstí to nic dobrého.

"Přicházejí," šeptala kočka jeho hlasem, "nevím, jak dlouho je dokážu zdržet. Použijte to. Nečekejte. Utíkejte. UTÍKEJTE!"

Prvních několik vteřin se nikdo z nich nezmohl vůbec na nic. Děs, který je po vyslechnutí té zprávy zcela ochromil, ustoupil teprve poté, co se jejich domem začaly rozléhat hlasité rány.

Jako první se vzpamatovala Joceline. "Amelie! No tak, Amelie! Poslouchej mě! Je v kredenci. Neplatí na něj žádná kouzla. Najdi ho. My je zatím zdržíme."

A dříve, než její vnučka stačila cokoliv namítnout, byli už Joceline s Daneielm pryč. Nedlouho poté halu pohltila změť těch nejrůznějších barevných paprsků.

"Musím jim jít pomoct," vyhrkla. "Nezvládnou to-."

"Najdi to přenášedlo," napomenula jí Monica. "Musíme odsud zmizet. Hned!"

"Ale co táta?"

"Táta nás najde. Ví, kam ta cesta vede. Prostě to udělej, Mel. Poslechni nás, aspoň jednou nás poslechni."

Amelie přikývla a bez dalších řečí se vydala k malé kredenci. "Mám!" vykřikla.

"Udělej to!" přikázala jí Joceline.

"Nenechám vás-."

"Hned!"

"Vezmi svou matku a vypadněte odsud! My už jsme stejně mrtví…."

Se slzami v očích pohlédla na malý hrníček ve svých rukou. Nechtěla odejít. Nechtěla je tady nechat samotné a bojovat, ale věděla, že musí zachránit svou matku. Kdyby byla čarodějka, možná by nějakou šanci na úspěch měli, ale takhle ne. Rozhodnout se jí pak trvalo jen okamžik, vteřinu, nanejvýš dvě, ale v tu chvíli jí to připadalo jako celá věčnost.


Když o necelou minutu později smrtijedi vtrhli do salonku, byly už obě dvě dávno pryč.


~*~*~

Kdyby jí tento příběh někdy někdo vyprávěl, nevěřila by mu. Nejspíš by se jen tak uculovala, možná se pobaveně ušklíbla. Život přece není tak zlý a už vůbec ne krutý. Sice by se nedal nazvat ani spravedlivým, ale rozhodně měl i své světlejší stránky. Čas od času každého potká něco dobrého, něco co mu stojí za všechno to utrpení.

Nathalie se té noci však dostala do fáze, kdy jí ta myšlenka připadala nekonečně absurdní. Samozřejmě, milovala svou dceru a byla pro ni ochotná obětovat všechno na světě, ale i přesto přicházely chvíle, kdy by dala cokoliv za to, aby mohla stát na začátku.

Nikdy neutéct z Francie. Bojovat po otcově boku. Zachránit svou babičku. Neodjet do Bradavic. Starat se o svou mámu. Nenastoupit na ministerstvo. Nevydat se na cestu kolem světa. Necestovat časem. Nezamilovat se do Draca… Ten seznam nebral konce.

Dnes si své chyby uvědomovala o to palčivěji. Špatná rozhodnutí na ni doléhala a ona se jednoduše nedokázala zbavit pocitu, že kdyby umřela už na začátku celého toho příběhu, prokázala by všem obrovskou laskavost.

Vyčerpaně přivřela oči a znovu tak dovolila vzpomínce na setkání s Dracem, aby ji zcela pohltila, aby ji stáhla ke dnu. Bolest, která se jí okamžitě usídlila u srdce, byla nepředstavitelná. Věděla, že odmítnutí bolí, ale během těch nekonečně dlouhých let zapomněla jak moc.

Ještě jednou naposledy sevřela své třesoucí se prsty okolo poloprázdné lahve. Alkohol byl mizerný společník. Teď už nepochybovala o tom, že vypitá whisky dělá všechny ty hrůzy ještě mnohem děsivějšími.

"Tak to je ta tvoje láska?!" vykřikla naštvaně. "To je to tvoje navždy?!"

Naštvaně hodila sklenicí o nejbližší zeď. Nestarala se o špínu ani nepořádek, co tím způsobila. Byla schopná myslet jen na střepy lesknoucí se na dřevěné podlaze. Bylo jich tolik! A Nathalii se zdálo, jako by každý z nich v sobě odrážel část jí samotné.

Opatrně z pravého prsteníčku stáhla drobný prstýnek. Chvíli jej pak jen tak zamyšleně pozorovala a snažila se přitom vybavit si všechny ty krásné okamžiky, které spolu s Dracem zažila. Ale i vzpomínka na jejich svatbu se jí ten večer zdála šedivá, jako by v ní nezbylo špetky života.

Netrvalo dlouho a její snubní prsten, kterého se nikdy nebyla ochotná vzdát, skončil mezi rozbitým sklem. Najednou chápala, proč Draco odešel. A i když jí ta pravda trhala na kusy, cítila se díky ní lépe.

"Dokud nás smrt nerozdělí…"

Ale to už se stalo. Zemřel. A ona vlastně taky.


"Dokud nás smrt …" zašeptala ještě jednou. Nedlouho poté ji konečně přemohl vytoužený spánek.


  • Poznámky zájemci naleznou zde.
  • Prefektura je francouzská územní jednotka administrativní správy - více si můžete přečíst zde.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Lukas Lukas | 5. května 2015 v 7:40 | Reagovat

Ahoj moje milá Rainy.

Tak jsem to zhltnul jak nic. Tahle kapitola byla mnohem zajímavější než tam předchozí. Tady jsem se dozvěděli podstatnou část Ameliiny minulosti. Hodně zajímavé, ale opět se v tom ztrácím, protože nevím jestli tohle byla minulost ta co se nestala nebo stala. Asi nad tím zbytečně moc přemýšlím. Plus ten konec, dokud nás smrt nerozdělí a že už se to stalo. Prostě asi nemám tak epicky rozvinutou fantazii a vycvičenej mozek jako ty :). Ale asi by to měla být ta minulost která se nestala, protože přece její babička umřela až na pohřbu na kterém jsme byli ne ? No je to čím dál víc komplikovanější. Jinak všechny palce nahoru za Čarozvěst :D, super název a vymyslela si ho sama že jo ? Protože si na tento název opravdu nevzpomínám z žádné z knih. Jinak opravdu myslíš, že kouzelníci nemají nějakej lektvar na rakovinu ? Já si vždy myslel že oni vyléčí všechno, no asi si to oba představujeme jinak. Nathalie se nám nakonec pěkně opila a zavzpomínala s námi všemi na její minulost. Je to super kapitola, díky Rainy.

Jsi má nejoblíbenější autorka.

2 Rainy Rainy | Web | 5. května 2015 v 18:13 | Reagovat

[1]: Když jsem tvůj komentář četla před svým odchodem do školy, tak jsem si myslela, že si ze mě s tím Čarozvěstem děláš srandu. :D Pak jsem se uklidnila, otevřela word a zjistila, že jsem to slůvko zase tolikrát nepoužila. Budiš ti tedy odpuštěno, že sis toho nevšiml. :D A ano... je to můj výmysl. :) Jsem ráda, že se líbí.
Řekla bych to asi takhle... Celý příběh, který jsme si začali vyprávět v téhle kapitole se normálně udál. Pak ale Nathalie cestovala časem do minulosti a změnila chod událostí tak, že se nic z toho vlastně nestalo. Takže její vzpomínky, které nám tady vypráví, jsou vážně jen její a nikdo jiný o nich nikdy neslyšel. :) Snad ti to alespoň trochu pomohlo.
S emocemi to bude těžké, protože většina mých povídek jde hodně přes city, ale uznávám, že tohle je trošku (hodně) zmatené. To jak je možné, že oba dva jsou i nejsou mrtví se dá vysvětlit ovšem i jinak než jen přes emoce. Ale o tom později. Za 2-4 kapitoly. Ještě nevím jistě, ve které z nich to vysvětlím. :)
S tím léčitelstvím je to těžké. Já kouzelníky taky vnímám tak, že si jsou schopni poradit se vším, ale kdyby to šlo, myslíš že by nepomohli? Nechali by lidstvo se trápit? O tom pochybuju... A kdyby náhodou jo, jsou to pěkní zmetci! :D
Moc díky. :) Jsem ráda, že tě mám a že čteš a komentuješ.

3 Mrs. Zabini Mrs. Zabini | Web | 10. května 2015 v 1:13 | Reagovat

Bože můj! :D Ty jsi opravdu neuvěřitelná! Vždycky, když tam dáš nějakou skladbu, která je hraná na pianu, naprosto mě omámí (vždycky jsem se jako malá na tom chtěla učit O:) ) aten popis.. Tím mě vždycky zabíjíš. Ty vzpomínky jsou neskutečné, prožívala jsem to s ní a to s tou rakovinou (něco mi to připomnělo :D) je prostě geniální, u té scénky se mi naprosto sevřelo hrdlo, protože jsem si představila, jak by bylo mě, kdyby mi tohle oznámil doktor o mé mamince.
Bože melu tu už kraviny, to asi dělá ta horečka a je moc hodin :D Co k tomu víc napsat, celá kapitola byla naprosto úžasná a ten konec? Neuvěřitelný. Málem jsem taky uronila slzu.

4 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 10. srpna 2015 v 0:00 | Reagovat

Ehm, jaký že to ***** ti řekl, proč se zaobíráme minulostí Amelie/Nathalie, která se vlastně nestala? A že nechápe význam téhle kapitoly? Blbec. Za mě rozhodně nejlepší kapitola ze všech! Bez ní bychom nepochopili Nathalii. Bez ní bychom nepochopili nic. Musím říct, že krom babičky jsem si teď zamilovala i maminku. Monicu. :) Nevěděla jsem, že mamka Nathalie/Amelie byla mudla. ;) To mě dost dostalo a strašně se mi líbilo to propojení, když "utíkaly" z Francie. ;) Že ji "musela zachránit, protože byla mudla". Bomba. Jinak jsem čekala, že bude nemocný tatínek, nevím proč, dávalo by mi to větší smysl s tím, že na rakovinu nemají lék ani čarodějové a tudíž se ani jim nevyhýbá. Jinak ale.. Rakovina. Musím říct, že tohle mě dostalo. Dostalo je slabé slovo, jsem... Vyčerpaná. Popis toho, jak se malá Mel (mimochodem luxusní zkrácenina toho jména!!!) cítila, jak nevěděla, jak se chovat, jak ničemu nerozuměla... Panebože, to mi tak mluvilo z duše! Neuvěřitelně přesně jsi to odhadla. ;) Až na to, že si nejsem tak úplně jistá, jestli tomu danému člověku stačí, abys byla s ním... :( :(

5 Rainy Rainy | E-mail | Web | 10. srpna 2015 v 8:48 | Reagovat

[4]: Z toho si nic nedělej. :) Já jsem trpělivá a vše tomu dotyčnému vysvětlila, takže to snad pochopil. Teda doufám.
Jsem ráda, že se ti tahle kapitola líbila. Já ji mám zatím z těch, co už jsou hotové, asi taky nejraději. Zbožňuju to proplouvání minulostí.
O tom, že je Nathaliina máma mudla padla řeč ve čtvrté kapitole. Sice jsme moc nemluvili o tom proč nebo jak, ale pár slov o tom padlo. :) Nathalie tehdy za ní házela věneček sedmikrásek na Černé jezero.
Moc děkuju za všechna ta krásná slova. Moje prateta taky měla rakovinu, ale já ji nikdy moc neznala, takže... No, v každém případě si nemyslím, že to pomáhá tomu člověku - myslím společnost milovaných lidí. Určitě ne doopravdy. Ale Monica Amelii prostě milovala až moc na to, aby jí dokázala říct něco jiného. Nechtěla na ní házet svoje starosti a být na ni zlá nebo sobecká nebo tak něco. Rozhodně ne prozatím.
Ještě jednou děkuju za komentář. Za všechny tvé krásné komentáře! :)

6 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 10. srpna 2015 v 11:46 | Reagovat

[5]: A já děkuju za odpověď! :*

7 Nebeská Nebeská | Web | 3. září 2015 v 12:44 | Reagovat

Ne... člověk prostě nemůže uvěřit, že Ministerstvo a lidi tam pracující, můžou být tak naprosto blbí a říct, že noví Smrtijedi představují malé nebezpečí... jop, musím konstatovat, že ty opravdu víš, jak to vykrestlit, aby příběh byl sakra důvěryhodný! :)
Její odhodlání je - nebo bylo? - omračující, hlavně v tak brzkém věku... o to víc je ale děsivé to, jak popisuješ Voldemorta a jeho plány...
Rakovina... zajímavé, ne? Chci říct, uprostřed války, kdy člověk očekává všechny možné a děsivé události, přijde něco tak "obyčejného", jako rakovina...
Btw, naskočila mi husina při té větě, že Francie je na řadě... :-|
Ten okamžik, kdy se ukázal patron a oznámil jim, že přícházejí, byl dokonalý - chci tím říct, že jsi perfektně vystihla ten okamžik překvapení a hned poté ten šok a děs.
K poznámkám - proč se zaobíráme něčím, co se nestalo? No v podstatě se to stalo, že ano! haha! 3:-)
Je to super, ale nemyslím si, že by se mnou Nathalie souhlasila :D btw, svatba jo? jooo ty taky víš, jak mi udělat v hlavě bordel! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama