TWWLB │ Kapitola třináctá

17. května 2015 v 8:15 | Rainy |  The World We Left Behind
Dobré ráno všem! :) Po nějaké době se zase ozývám se svou "zmatenou" povídkou. Doufám, že se najde někdo, kdo si kapitolu přečte a třeba i okomentuje. Osobně mám takové tušení, že vás asi překvapím. Nebo je jen mé přání? To se uvidí. :) V každém případě doufám, že si tuhle kratičkou kapitolku užijete. To krátká teď nemyslím nijak ironicky. Vážně je krátká. Proto tedy slavnostně přísahám, že příští víkend přidám další pokračování. :D A nekecám. Držte si klobouky, ona je už totiž úplně dopsaná.

No, ale abych vám řekla i něco málo navíc, když mě jednou netlačí počet znaků na článek... Jak se vám daří? U mě je to teď celkem pohoda. Jelikož zítra začínají maturity, mám před sebou téměř dokonale volný týden. V pondělí sice fičím do práce, ale pak od dvanácti volno. Zní to tak skvěle, že se neklepu strachy při pomyšlení na pondělí! Jupí! :D

Jinak... Co se týče psaní. Neprožívám nijak zvlášť veselé období. Vlastně bych řekla, že procházím nějakou energeticky náročnou fází, kdy jsem pořád unavená a nic se mi nechce. S TWWLB to ještě není tak zlé, ale co se týče Doe, jsem pod bodem mrazu (a to jsem začínala tak hezky...). Možná se dám dohromady teď během toho volného týdne, ale kdo ví...

A to by bylo asi vše. Přeji vám všem pěkné počtení a našim hokejistům bronz. :) Ve čtyři večer všichni povinně fandit, je vám to jasný?! :D



Prázdný dům, můj starý přítel,
znovu se potkáváme.
Byla jsem tak dlouho pryč,
ale tady jsem.

(Empty House - Priscilla Ahn; karaoketexty)



~*~*~

.:: 10. února 2007; Godrikův Důl, Velká Británie ::.

Ulice v Godirkově Dole byly toho pochmurného rána zcela prázdné. Chladné počasí, které celé Anglii už od včerejší noci vládlo, donutilo většinu jeho obyvatel sedět doma u televize. Zvláště teď, tak časně ráno. Tu a tam už se sice našli první odvážlivci, ale ti většinou rychle zařídili, co museli, a dříve, než jim zčervenaly tváře, byli už zase hezky někde v teple.

Lily takový stav věci naprosto vyhovoval. Nebyla naivní, věděla, že i kdyby se tudy potloukaly davy lidí, stejně by ji nikdo nepoznal. Na to byla pryč až příliš dlouho. Sama si nebyla přesně jistá, kolik let to je, ale když se teď rozhlédla okolo sebe, měla pocit, jako by stála úplně někde jinde. Klidné městečko, které si kdysi s Jamesem tolik zamilovali, se během jejich nepřítomnosti od základů změnilo.

Z přemýšlení ji vytrhlo tiché odkašlání.

"Máte zpoždění," konstatovala klidně, aniž by se za nově příchozím ohlédla. Věděla, že i kdyby tak udělala, stejně by nikoho neviděla. Jeho tvář byla až příliš známá na to, aby se tady jen tak potloukal.

"Omlouvám se. Zdržel jsem se ve Francii."

Zatvářila se zmateně, "Ve Francii?"

"V Provence."
Lily by byla ochotná přísahat, že na sobě cítí jeho smutný pohled. Vrýval se jí hluboko pod kůži, až jí z toho běhal mráz po zádech. "Byl jste navštívit Amelii," vytušila. "Pořád jste to s ní nevzdal. Ani po tom pohřbu…"

Po zbytek cesty ani jeden z nich nepromluvil. Lily na jazyku sice pálily desítky otázek, ale všechny z nich při průchodu zasněženou ulicí, ve které strávila nejúžasnější léta svého života, ztrácely na významu.

"Jsem ráda, že se to stalo, Albusi," řekla, když se konečně zastavili. "Že Amelie změnila minulost."

"Lily-."

"Měli jsme být mrtví. My všichni. Sám jste mi to té noci řekl. A přitom… Jen se podívejte! Zachránili jsme toho tolik. Dokonce i tenhle pitomý dům, ach Merline, jak já ho milovala! Jsem ráda, že ho dal Harry dohromady, že jen tak netrouchniví…"

"Pamatuju si, když jsem vás sem s Jamesem přišel poprvé navštívit. Uvařila jste mi čaj do plastikového šálku a citronový koláč položila na talíř vyčarovaný z papíru. A všude, úplně všude, kam jsem se podíval se válely kartonové krabice."

"Jamesova matka nám tehdy nechala doručit celý obsah jejich půdy," rozesmála se Lily. "Přebírali jsme se tím celé dny, ale nakonec jsme našli spoustu užitečných věcí. Byla to těžká doba… Promiňte. Omlouvám se. Já jen," zhluboka se nadechla, "je to zvláštní tady takhle stát. Pozorovat svou mrtvou minulost, jak stále dýchá."

Na svém levém rameni ucítila lehký dotek jeho dlaně. "Buďme rádi, že jsme měli, co jsme měli. Nakonec jsme možná žili mnohem déle, než někteří z těch, kteří jsou stále tady."

"Nevíme, jaký život vedly naše stíny, profesore. Třeba ti lidé byli šťastnější - kdo ví? Nemáme právo to soudit."

"To jistě ne," souhlasil Brumbál. "Ale je zcela přirozené chtít zpátky to, o co jsme, možná i neprávem, přišli."

"Chcete, abych vám to odpustila?" zeptala se náhle. "Že jsme všichni mrtví? To musí udělat někdo jiný a vy," ohlédla se, "to moc dobře víte. Navíc, teď máme důležitější věci na práci. Máte to?"

Sotva to dořekla, objevil se před ní starý kovový klíč. Lily po něm opatrně, skoro jako by se bála, natáhla ruku. Nic zlého ani nečekaného se však nestalo. Její prsty se okolo něj semkly bez sebemenších problémů a dříve, než si vůbec stačila uvědomit, k čemu se to právě upsala, otevírala hlavní vchodové dveře.

První věc, která ji bezprostředně po jejím příchodu zaujala, byla příjemná vůně. Nebyla nijak zvlášť pronikavá ani charakteristická a přesto Lily přesně věděla, kde se tady vzala. Spokojeně přivřela oči. Takhle byl cítit domov.

Po vanilce se skořicí. Po pracím prášku a pudru. Po dětech. Po lidech. A ty fotky! Byla z nich celá pryč. Nejspíš by v tu chvíli ani nedokázala popsat slovy, jak úžasný to byl pohled, když poprvé spatřila tváře svých dvou vnuků.

Netrvalo dlouho a osamělým domem se rozlehl první tichý vzlyk. Opatrně rámeček postavila zpátky na své místo. Zamotávala se do vší té nostalgie mnohem více, než se obávala. Rychle setřela dlaní poslední slzy. Byl čas něco dělat. Vzpomínat může kdykoliv. Teď je třeba sehnat něco na psaní.

Štěstí se na ni usmálo v jedné z menších místností ve druhém patře, kde našla nejen papír a tužku, ale také sovu. Nebylo těžké si domyslet, co je to za místo. Soudě podle všeho toho nepořádku, který panoval dokonce i na podlaze, bylo jasné, že se jedná o Harryho pracovnu.

"Fajn," vydechla, aby si dodala chybějící odvahy "směle do toho."

Opatrně, tak aby nijak nenarušila stav okolních věcí, si sedla za synův stůl a začala psát. "Tři lístky máty nasbírané za úplňku, kořen mandragory, jedenáct kapek odvaru z úponice,…"

Postup na lektvar, který potřebovala Harrymu nutně poslat, si pamatovala naprosto přesně. Během svého krátkého působení v Bradavicích ho připravovala několikrát měsíčně a co víc, sama kdysi dokonce stála u jeho vývoje. I přesto si celý vzkaz několikrát pročetla, aby se ujistila, že je maximálně srozumitelný. Sebemenší chybička by měla na konečný výsledek katastrofický vliv.

Dala by cokoliv za to, aby mu tu zprávu mohla předat osobně. Aby se mu mohla podívat do očí a začít mu vyprávět o tom všem, co díky Voldemortovi promeškali. Ale Brumbál měl pravdu, když řekl, že takhle to bude lepší. Minimálně prozatím.

S bolestí v srdci předala tedy dopis kalousovi. Ten jej, po drobném úplatku v podobě ptačího zobu, s radostí přijal, a dříve, než se nadála, ztratil se kdesi v dáli na obzoru.

Najednou měla pocit, jako by jí její bývalý domov dusil. Musela pryč. Hned. Rychle vyběhla ven na zahradu a jen, co opustila bezpečnostní zónu, přemístila se zpátky do Londýna. Na jeden den bylo všeho toho smutnění až moc.

"Máma!" vykřikl nadšeně kdosi za ní.

"Hope!" vydechla úlevou, když za sebou spatřila svou dceru. Rychle si ji přivinula do náruče. Potřebovala nutně vědět, že alespoň tenhle kousek štěstí ji zůstal. Kdyby o ni nebo o Jamese přišla, byla by ztracená. "Kde máš tátu, zlato?"

James se vzápětí objevil po jejím boku. "Tak?" zeptal se s neskrývaným zájmem v očích. "Jak to dopadlo?"

Rusovláska se usmála, "Dobře. Všechno vyšlo podle plánu."
Stačil mu jediný pohled do jejích očí, aby věděl, že lže. Možná, že věci skutečně vyšly tak, jak si s Brumbálem představovali, ale něco se rozhodně stalo. Chytil ji za ruku, "Chceš mi o tom říct?"

"Později," slíbila. "Teď pojďme sehnat něco k jídlu."

O půl hodiny později všichni tři Potterovi vcházeli do Kensingtonských zahrad. Známý londýnský park byl tou dobou ještě prakticky prázdný. Jen tu a tam se našla nějaká ranní ptáčata, která neodolala čerstvě napadlému sněhu. Několik dětí se nadšeně koulovalo, jiní stavěli sněhuláka. A Lily s Jamesem tak měli alespoň na chvíli pocit, jako by na dnešním ránu nebylo vůbec nic zvláštního ani smutného.

Jejich kroky zcela podvědomě zamířili k jezeru. Hope nadšeně běhala okolo nábřeží a lákala všudypřítomné kachny na drobečky pečiva.

"Už mi povíš, proč jsi smutná?"

Lily se nepříjemně zavrtěla ve svém kabátě, "Já- prostě jsem jen nečekala, že to bude tak kruté. Vidět jeho život, přímo před sebou. Všechny ty fotky… Nedokážeš si představit, o co všechno jsme přišli… A teď nemyslím jeho boj s Voldemortem. Jde mi spíš o jeho štěstí. Bože, nikdy jsem ho neviděla tak spokojeného, jako na těch fotkách."

"A proto jsi nešťastná? Že je náš syn…?"

"Ne!" vykřikla honem. "Jsem na něj pyšná."

"Ale?" vytušil James.

"Ale… Chybí mi. Tak moc mi chybí. Chtěla bych ho poznat. Vědět jaký je. Co má rád a co ne, jak moc se liší od toho kluka, kterého jsme vychovali my." Zavrtěla hlavou, "Víš vůbec o tom, že jsi dědeček? Že máš dva vnuky?"

"Cože?!" vyhrkl James. "Dva vnuky? "

Lily pyšně přikývla a oči se ji v tu chvíli znovu zalily slzami. "Starší se jmenuje James Sirius. James Sirius! Dokážeš si představit, jak by se asi Tichošlápek tvářil?"

"To bude pěkný rošťák, vsaď se."

"No, pokud půjde ve šlépějích svých jmenovců," usmála se Lily, "tak se mají v Bradavicích na co těšit."

"A ten druhý?" vyzvídal James.

Tentokrát to Lily nevydržela a začala se smát ještě dřív, než se pořádně nadechla. "Albus Severus."

"Cože?!" vykřikl. "To nemyslíš vážně! To mu budu muset jít vytlouct z hlavy. Hned teď!"

Jeho žena věděla, že přehání, ale i tak ho raději pevně chytla za ruku, "Brumbál říkal, že Sev měl v téhle válce obrovskou roli. Pokud tak Harry pojmenoval svého syna-."

"Ne," zarazil ji rázně. "Na to neexistuje žádná omluva."

"I ty můj chudáčku," chlácholila a následně mu vtiskla lehký polibek na rty. "Doufám, že je jednou všechny poznáme. I Ginny."

"Určitě. Proč jinak bychom tady byli?" usmál se. "Tohle je naše šance."

"Snad máš pravdu…"

Několik dalších minut kráčeli mlčky. Lily se už nechtěla znovu vracet k tomu, co se stalo v Godrikově Dole a James, nehledě na to, jak moc si přál slyšet o každém detailu života svého jediného syna, ji nechtěl do dalšího podobného rozhovoru nutit. Zvlášť, když viděl, že se jí do tváří konečně znovu vrátila trocha barvy.

"Mami! Mami!," rozlehl se parkem drobounký hlásek. " Myslíš, že budeme jako on?" hlavou pokývla směrem k nedaleké soše.

Lily se na poněkud nechápavě podívala na sochu malého chlapce, "Jako Petr Pan?"

"No," přikývla netrpělivě. "Myslíš, že taky nikdy nevyrostem? Nebo… Nebo jsme pořád mrtví?"

Na způsobu, jakým malá Hope Potterová vyslovila své domněnky, bylo něco nekonečně smutného. Lily se k ní bez zaváhání okamžitě sklonila, aby ji pevně objala. "Pšt," vyzvala ji po chvíli. "Slyšíš to?"

"Co? Co mám slyšet?"

Dívenka se pozorněji zaposlouchala do svého okolí. Chvíli jen tak nejistě koukala okolo sebe. Neměla nejmenší tušení, o čem to její máma mluví. A pak, v jediném zlomku okamžiku, jí to došlo. Buch buch. Buch buch. "Srdíčko!" vyhrkla radostně.

"Správně," přikývla Lily. "Víš, co to znamená?"

"Že nejsme mrtví?"

Cvrnkla ji do nosu, "Správně."

"Takže jsme jako ztracení kluci?"

Přes Lilyinu tvář se mihl lehký náznak stínu. Milovala své děti, skutečně ano, ale toho sychravého rána ji všechno to rodičovství nějak zmáhalo. "Možná," usmála se, nakonec. "Anebo," dodala po chvíli, "je to všechno jenom sen."

"Sen?" posmutně Hope.

"Ale i kdyby, tak to nevadí. To jediné, na čem doopravdy záleží, je, že jsme tady. Ty, já a táta. Spolu."

Drobné paže se okolo jejího krku semknuly o něco pevněji, "Až na Harryho."

"Harry nás najde, beruško. Uvidíš. Během pár dnů se s ním zase setkáme."

"Slibuješ?"


"Slibuju," přikývla po chvíli. "Kdo jiný by nám taky pomohl porazit kapitána Hooka?"


  • Když pře tři čtvrtě rokem vytvořila Nebeská úžasný trailer k této povídce, někdo se divil, co tam dělá Lily. Teď už to víte. Nějakým záhadným stylem i ona patří k těm, kteří vstali z mrtvých. Byla bych nerada, kdyby jste si teď mysleli, že tohle "štěstí" potkává v mé povídce úplně všechny postavy. Nepotkává. Má to svůj vzorec i logiku, ale té jsme zatím ještě na míle vzdálení...
  • Co dělal Brumbál v Provence se dozvíme příště.
  • Otázka za milion - Proč byla Lily tak napjatá, když měla od Brumbála převzít ten klíček? Někdo nějaké nápady?
  • Hádám, že všichni znáte příběh Petra Pana.
  • Kensingtonské zahrady leží hned vedle slavného Hyde parku. Mimo spousty zajímavých míst se v jedné části nachází menší socha Petra Pana - odkaz na obrázky.
    • Mimochodem... Tyto zahrady náleží Kensingtonskému paláci, kde se před pár dny uchýlila britská královská rodina po narození princezny Charlotty.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Lukas Lukas | 18. května 2015 v 7:35 | Reagovat

Tak nám opět konečně zapršelo. Hned ze začátku ... dííííky ta poznámky pod čarou, jinak bych byl opět ztracen a nic nechápal jako obvykle u tvých posledních kapitol. Celu dobu co jsem četl tuhle kapitolu, jsme zuřivě přemýšlel, je to minulost co se nestala nebo přítomnost po minulosti co se nestala nebo přítomnost po minulosti co se stala když Amelie změnila minulost co se vlastně nestala. Prostě mazec ... Příště tohle vysvětlení dej prosím na začátek :D, docela mě rozbolel mozek než jsem se dostal na konec. No jsme zvědavej jak to dál zaobalíš. Pokud se nepletu tak děti z Petra Pana nestárly. Takže Pottrovic rodinka je živá, ale z nějakého důvodu nestárne. Tipoval bych to, že se jejich věk zachoval takový jaký byl v den smrti, po smrti jak nám bylo ukázano v knihách a filmech, něco je. Lidé z kouzelnického světa někam odchází. A tímto se dostáváme k tvému klíči. Jak víme Brumbál byl mrtvý, byl na hranici mezi životem a smrtí, kde mluvil s Harrym, tudíž zná jak se dostat tam a nyní (asi) pomocí oblouku smrti, který jsi nám tak náramně představila v prologu. Jsou mrtví schopni přijít zpět, ale je potřeba k tomu klíč k otevření nějaké brány, nejspíš asi k návratu zpět, proto se ho Lily bála, protože nechce jít zpět, ale bude muset. Nestárnoucí lidi v normálním světě nemohou být. Tak a teď mě vyveď z omylů a řekni mi co z mých zběsilých teorií je špatně :D.

Díky, že stále píšeš a nezapomínáš na své čtenáře ;).

2 Rainy Rainy | Web | 18. května 2015 v 21:04 | Reagovat

[1]: Když tak pročítám tvůj komentář, připadám si až trapně nudná. Co se teorií okolo vývoje děje týče, myslím. Už jen ten nápad s tím dějem okolo famfrpálového finále a tohle... Pecka prostě.
Jinak, za ten zmatek se omlouvám. Já na to původně chtěla upozornit. Říct, že se jedná o sobotu den po tom útoku, ale nějak mi to vypadlo. A taky jsem tam zapomněla uvézt místo a čas děje. Celá já. :D
Teď k tvé teorii samotné... Líbí se mi to. Vážně jo. Hlavně ta část s tím Brumbálem. Možná to nějak do děje ještě zapracuju. Ale jak říkám, jsem trapně nudná. Klíček od dveří byl vážně jen klíček. Sice asi nějak kouzelně upravený, ale primárně slouží k otevírání dveří u Potterových doma.
Ale bylo ode mě asi krapet podlé - ptát se na takové věci, když o tom všem ještě víte tak málo.
Moc díky za nádherný a skvělý komentář! :)

3 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 10. srpna 2015 v 14:40 | Reagovat

Achjo, proč to musí být pořád tak smutné? Já jen doufám, že dostaneme náš zasloužený happy-ending. Co my! Ale postavy z povídky! ;) A nejlépe všechny! :P :D Asi si to představuju jak Hurvínek válku, ale... Ty jsi strůjcem jejich osudu a štěstí a já vážně doufám, že nebudeš tak moc krutá, že by to dopadlo špatně. ;) Jinak jen: co díky Voldemortovi promeškali. Ono to "díky" děsně bije do očí. Protože "díky" němu to vážně nebylo. ;) Dej tam raději kvůli, prosím. ;)

4 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 10. srpna 2015 v 17:10 | Reagovat

Omlouvám se, že píšu komentáře dva. (Chápu, že tě to musí naštvat, když vidíš nový komentář a ona zase ta protivná Juliet. :D) Ale vzpomněla jsem si, že jsem ti ještě chtěla říct, že za celý Svět jsem poprvé dokázala zavnímat písničku!!! Možná snad i proto, že byla dobře "slyšitelná" i pro neangličana, ale tak jako tak - bylo to k tomu prostě naprosto luxusní! Jo a jméno Hope? Božácký! :3

5 Nebeská Nebeská | Web | 3. září 2015 v 13:03 | Reagovat

Bomba! Teda jo, ze začátku jsem nechápala, ale potom se to začínalo pomalu vkrádat! :D
Moje myšlenky byly asi ve stylu: oni jsou... tohle je... takže... wow! :D Jako neříkám, že v hlavě mám zmatek a snažím si to tam srovnat.. půlku kapitoly jsem krčila obočí a přemýšlela nad tím, kam tohle asi povede...
Prostě i oni tři oživli, což bych na jednu stranu brala jako dobrou věc. Otázka zní... teď lituju, že mám tak velkou časovou bublinu, že si to nepamatuju... ti, co vstali z mrtvých, můžou znova zemřít?
Až přijde ten správný okamžik, Lily, James a Hope přijdou za Harrym, že? A budou bojovat po jeho boku... achjo. Jak tě znám, tak si zbytečně maluju happy end :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama