Červenec 2015

Přeji ti nádherný den

25. července 2015 v 15:26 | Rainy |  Achitektura
Skleróza je zlo! Aneb... možná, že kdybych si při přeinstalovávání počítače neudělala takový nepořádek ve složkách přinesla bych vám pokračování naší minisérie Vzkazů ve městě mnohem dříve. V každém případě, teď jsem tady a tak se můžeme pustit do třetí (prozatím poslední části). Pan Umělec si dal totiž pohov. O žádném novém vzkazu jsem neslyšela už pěkně dlouhou doobu... No, snad vás zaujmou alespoň tyto kousky.

Já se touto dobou pravděpodobně procházím někde po horách. V pátek jsme se s tátou vydali na menší dovolenou a teď si maximálně užíváme (respektivě doufám, že si užíváme :D). Co vy? Prázdniny v polovině.. Kde jste zatím byli? Co jste viděli? A kam se chystáte? :)


Tenhle kousek můj táta okomentvoal slovy: "Jak můžeš dsotat něco, co jsi někomu dala? Blbost. Totální blbost."
A já na to: "Kéž by."


TWWLB │ Kapitola šestnáctá

21. července 2015 v 20:35 | Rainy |  The World We Left Behind
Třikrát sláva pro toho nejšikovnějšího člověka na světě - vynálezce ventilátorů! ... Protože bez toho někoho bych už byla nejspíš dávno mrtvá. Snažila jsem se na internetu najít, kdo to byl, abych mu poslala dárkový koš s ovocem, ale bohužel se mi to nepodařilo.

V každém případě... ta vedra jsou do jisté míry luxusní. Myslím tím, jaké jiné počasí bychom mohli v létě chtít? Pořád chodím někam ven, k vodě, na kolo apod. To jsou zkrátka prázdniny, jak se patří. Akorát na to psaní už moc času nezbývá... No, ale i tak (a možná taky proto, že je dneska výročí osm let od vydání Relikvií) jsem se rozhodla vás (alespoň doufám) potěšit novou kapitolou TWWLB.

Jak jsem řekla, takhle kapitola bude klíčová a zlomová, protože se v ní dá do pohybu obrovská spousta věcí. Ve wordu, kde si kapitoly pojmenovávám, jsem téhle připsala název: "Přítel, který nezapomněl". Doufám, že se vám bude líbit a užijete si ji. Na tu další si nejspíš budete muset trochu počkat.


Do náručí moře,
kde mě dovedla má unavená hlava
vyšel jsem ven do větru
abych zapomněl na všechny bouřky uvnitř…

(Augustines - Walkabout; karaoketexty)


TWWLB │ Kapitola patnáctá 2/2

8. července 2015 v 23:28 | Rainy |  The World We Left Behind
Světe div se... Zvládla jsem to! Pomalu jsem to začínala vidět černě. Nějak se mi to táhlo a obecně jsem nad tou částí trávila až moc času. No, snad vám bude utíkat rychleji než mě, když jsem ji psala. :D

Co jinak? Jak se máte? A jak si užíváte léto? Poslední dny byly docela peklo. :) Aneb ve dnech jako byly tyhle, nejde neoslavovat vynálezce ventilátorů a klimatizací! :D A bazénů! Já osobně strávila dva dny u vody, trochu si četla a hodně psala. Zatím jsem s vývojem letošních prázdnin nad míru spokojená. :)

Tak tedy hezké čtení a ... na viděnou na konci článku! :)



"Nikdy" mého života

4. července 2015 v 13:20 | Rainy |  Rainy
… aneb upřímná zpověď jedné osmnáctileté holky spojená se slůvkem nikdy.

Dlouho jsem uvažovala, jak velkou sílu, význam chcete-li, v sobě těch pár písmenek nese. NIKDY. A nakonec jsem tak došla k závěru, že jsou zbytečně přeceňované, protože jsou (až na pár případů) neuvěřitelně pomíjivé.

Navíc, všimli jste si někdy, že slůvko NIKDY používáme většinou tehdy, pokud vyjadřujeme pouze to, co chceme, nebo nechceme? Jako jistou formu citového zabarvení? Důraz?

Tak tedy, nádech a výdech… Jdeme na to.


TWWLB │ Kapitola patnáctá 1/2

2. července 2015 v 13:32 | Rainy |  The World We Left Behind
Práááázdninyyy!! Konečně jsou tady. Po dlouhých deseti měsících máme před sebou krásných šedesát dní volna. Slyšíte, jak líbezně to zní? Mmmm.... :D Letos jsem se vážně nemohla doškat. Sice jsem letos nemusela řešit žádné velké problémy (což je oproti minulému roku vážně příjemná změna), ale na druhou stranu jsem prostě POTŘEBOVALA vypnout.

Stres a únava dosáhli vrcholu minulý týden v neděli. Když jsem se ráno probudila, s hrůzou jsem zjistila, že jsem bez hlasivek. V pondělí ráno jsem mazala k doktorce a jen o pár hodin zpátky už se vracela hezky s dvojitou várkou antibiotik. Paráda! :) No, aspoň jsem si prodloužila prázdniny. Takže, čistě teoreticky ... se flákám a užívám si už půl druhého týdne. :)

Flákám... no, jak se to vezme. Vyloženě po hlavě jsem se totiž vrhla do psaní. Je to příjemná změna. Myslím tím... Vidět, že to jde. Že pořád, nehledě na to, jak náročný půlrok mám za sebou, tak pořád dokážu sednout k wordu a psát a psát až do zbláznění. :) Myslím, že pokud to tak půjde dál, mám před sebou léto snů. Ještě zprovoznit notebook, abych mohla pracovat i venku a budu dokonale šťastná. :)

Co vy? Jak se vám daří? Co známky? Plány na prázdniny?

Teď už k povídce. Vím, že od minulé části už uplynula spousta času a upřímně se vám za to omlouvám. Trochu jsem tady zmatkovala. Nebyla jsem si jistá, co chci dát do téhle kapitoly, co do té další, na pár věcí jsem zapomněla… Klasika. Ale teď jsem tady a spolu se mnou i řada věnování:

Illienel, Jul a Emmi, jako obrovskou omluvu za to, že jsem onemocněla a zase jim zhatila plány.
Ještě jednou Jul, protože posledních pár dnů bylo naprosto skvělých/bombastických/bezchybných!
Lukášovi, bez jehož fantazie bych stála i nadále před prázdnou stránkou.
A v neposlední řadě Mrs. Zabini a Nikince - ten výkon (přečíst takový obrovský kus povídky během tak krátké doby) si prostě zaslouží obrovský potlesk!

To by bylo pro tuto chvíli asi vše. :) Sejdeme se dole pod kapitolou. Příjemné čtení!


Svět, který jsme znali, se nikdy nevrátí
Čas, který jsme ztratili, už nikdy nedostaneme zpět
Život, který jsme měli, už nikdy nebude znovu náš
Tenhle svět nikdy nebude to, co jsem očekával

(Three Days Grace - Never Too Late; karaoketexty)