Srpen 2015

Pravda posledního roku

30. srpna 2015 v 20:18 | Nebeská |  Nebeská
Vzpomínky. Ať chceme, či ne, zůstávají s námi po celý náš život. Některé z nich pomalu vyprchají a zašednou, jiné si stále vyvoláváme a přehráváme dokola. Na mnohé nechceme zapomenout, ale i přesto se časem ztratí.

Utvářejí z nás člověka, jímž jsme v současnosti. Je to láska, kterou jsme zažili, stejně tak i smutek a zoufalost. Lidé, co se ocitli v našich životech, ale poté odešli a zanechali za sebou jen matné stopy. I když, nazvat je matnými, by bylo přímočaré a nedostačující. Každý z nás ví, že se mohou lišit. Ony stopy můžou být lehké a něžné, láskyplné, ale i surové a bezohledné.

Warner Bros. Studio - Making of Harry Potter

29. srpna 2015 v 16:04 | Nebeská |  United Kingdom
Dámy a pánové,
ano, já žiju! Možná jste si tuhle otázku dlouho kladli, možná jste na mě úplně zapomněli, ale ať už je to jakkoliv, hlásím se k životu.
Nehodlám vás zatěžovat sliby o tom, jak budu psát... protože všichni tuhle ohranou písničku známe. :D Jen vám ve zkratce řeknu, co se za tu dobu, co jsem se neozvala, stalo. Opustila jsem toho, kdo mě ničil, přestěhovala se, peníze zůstaly náhle stabilní na účtě a chmatám na ně jen já. Mám po boku člověka, který mě doopravdy poslouchá a zbožňuje to, co dělám. Není nad to randit s Potterhead.... a dobře, řeknu to: snažím se psát, jde to těžce, ale snad se věci změní k lepšímu :)

Ale už dost těch keců, teď k tomu, co vás všechny zajímá mnohem víc!



TWWLB │ Kapitola sedmnáctá 2/3

20. srpna 2015 v 23:11 | Rainy |  The World We Left Behind
Podle svého slibu přidávám ještě druhou část osmnácté kapitoly. Tentokrát bez zbytečného vykecávání, protože bych měla jít rychle spát. Za pět hodin vstávám. Uf. Ale určitě to bude stát za to. Anglie těš se! Londýn se otřese v základech... jinak to nejspíš ani skončit nemůže, když se s Nebeskou konečně osobně setkáme. :) No nic. Užijte si pokračování. Další až po příjezdu domů - to znamená poslední víkend v srpnu.

Užívejte si zbytek prázdnin!

A udělejte mi radost! Pište komentáře. :))

P.S. Neskonalé díky za korekci patří mé drahé Juliet! :) Díky, zlato.


Minule:

"Musím jít," řekl po chvíli.

"Kam?"

"Do Bradavic," řekl. "Na něco jsem přišel a potřebuju to probrat s Minervou."

"Teď? Doma? S pivem v ruce?"

"Napadlo mě, jak bych mohl zjistit, kdo je ta holka."

"Aha… A myslíš, že tě tam někdo rád uvidí v…" ohlédla se za hodinami nad krbem, "v jednu hodinu ráno?"

"Chtěl jsem se s ní nejprve spojit přes letax. V práci myslím. Pokud bude ještě vzhůru, tak se u ní chvíli zdržím."

"Dobře," přikývla a lehce ho políbila do vlasů. "Hodně štěstí. Já už si půjdu asi lehnout."

"Dobrou noc," popřál ji ještě, než zmizel pryč.


Na ministerstvu už tou dobou panoval dokonalý klid. V aule se akorát pozdravil se starým vrátným. Nijak se s ním ale nevybavoval. Rychle zamířil k sobě k sobě do kanceláře, a aniž by se třeba namáhal s rozsvěcováním, okamžitě přešel ke krbu. Nedočkavě sevřel v dlani letax, "Bradavice."

~*~*~


TWWLB │ Kapitola sedmnáctá 1/3

13. srpna 2015 v 13:22 | Rainy |  The World We Left Behind
Tak tahle kapitola byla fuška. To vám teda povím. Pracovala jsem na ni docela dlouhou dobu - patnáct stránek ve Wordu je taky patnáct stránek. :) Legrační bylo, že jsem celou kapitolu psala od konce. Kdybych ji psala od začátku, nejspíš už byste tady minimálně první část dávno měli... ale já prostě neměla tušení, jak bych to měla všechno uvézt. No, snad se mi to povedlo a vy si nebude škubat vlasy hrůzou nebo tak něco. :D .... Ehm, omlouvám se, to je tím horkem.

Jinak doufám, že si všichni užíváte léta. Já teď atmosféru nasávám plnými doušky. Sice, již tradičně, nic nestíhám, ale to nevadí. Nějak bylo, nějak bude. Za týden se navíc ještě chystám na týden do Anglie (za Nebeskou!! ♥) a o víkendu máme ještě nějaké oslavy... takže toho je vážně hafo. I tak bych ráda stihla dopsat ještě celou další kapitolu TWWLB nebo alespoň dokončit kapitolu VJŠK... Uvidí se.

Vy si v každém případě kapitolu pořádně užijte. Na konci najdete zase pár mých poznámek a spolu s nimi i malé překvapení. Druhou část zveřejním příští týden. ;-)


Hledala jsem vdechnutí života
Nepatrný dotek nebeského světla
Ale ty sbory v mé hlavě pějí: ne

Získat znovu životní cíl
Nepatrný záblesk začátku na konci
Ale ty sbory v mé hlavě pějí: ne!

(Breath of the Life - Florence & The Machine, karaoketexty)


(Ne)odlišná

5. srpna 2015 v 0:19 | Rainy
Nikdy bych nevěřila, že se dostanu na titulku blog.cz. Upřímně, když jsem dneska otevřela blog, první věc, která mě napadla byla: útok. Tolik komentářů, vysoká návštěvnost - dokonce se mi z toho zhoupl žaludek. Ale to je jen taková moje malá paranoia a o ní jsem vlastně vůbec mluvit nechtěla. V každém případě, nakonec jsem na to přišla - myslím tím, odkud vítr vane, proč je na našem malém tichém Hiding place tak živo. No. A nadšená jsem nebyla.

Kdysi jsem o tom snila. A doufala a věřila, že se s Nebeskou "takhle" proslavíme. Nedělám si iluze o tom, že ta čísla na TOPlistu budou mít dlouhého trvání, ale i tak jsem to vždycky považovala za jistou formu úspěchu, protože co může být pro holku, která miluje psaní víc, než vyzdvižení jejího článku?

Tak a teď se dostáváme k tomu, proč je tenhle můj "úspěch" od základů vlastně celý špatně.

V první řadě, aby bylo jasno, nepřipadám si jako exot. Opravdu ne. Vlastně si myslím, že tady na blog.cz je takových lidí, jako jsem já poměrně dost. Ono nás to totiž možná dokonce vede k tomu, že máme touhu si vlastní stránky založit. Nemusíme nutně psát o tom, jak jsme jiní a divní a zvláštní - to my totiž víme. Pouze ten pocit potřebujeme s někým sdílet. Najít dalšího blázna (a myslím to v tom nejlepším slova smyslu!), který by měl rád stejné věci jako my a tak nějak se s ním podělit o pohled na tenhle šílený svět.

Je tedy možné, že my exoti tvoříme ve společnosti menšinu - to je vlastně téměř jisté. Ale tady na blogu je nás spousta. A není to něco, na co bych přišla dnes díky všem těm komentářům, které jste mi tady napsali. Vím to už celá léta.

S tím také souvisí následující: Nechtěla jsem na sebe upoutat pozornost a netoužila jsem po lítosti ani ničem podobném. Ten článek jsem napsala, protože bylo vyhlášené příhodné téma týdne. Ne proto, že bych byla v depresi. A stejně tak jsem vás nechtěla zahltit problémy, kterými se brodím od rána do večera. O to tady skutečně nešlo.

Když jsem psala o tom, že to byl vždycky můj malý hloupý sen, myslím tím dostat se na titulku, tajně jsem doufala, že to třeba bude kvůli nějaké povídce. Ano, jsem naivní. Já vím. Ale stejně - pokud člověk napíše poprvé po dvou letech ryze osobní článek a udělá "díru do světa" právě jím, do smíchu mu není. A vezmeme-li do úvahy celou záležitost s tím exotem...

Takže tak.

Ráda bych ještě poděkovala všem, kteří mi zanechali pod článkem komentáře. Takové "žně" jsme tady neměly už dlouho. Nemůžu říct, že by mě všechny vyloženě potěšily, ale u spousty z nich tomu tak bylo. Několik z vás mi vyloženě vykouzlilo úsměv na rtech. Díky!