TWWLB │ Kapitola sedmnáctá 2/3

20. srpna 2015 v 23:11 | Rainy |  The World We Left Behind
Podle svého slibu přidávám ještě druhou část osmnácté kapitoly. Tentokrát bez zbytečného vykecávání, protože bych měla jít rychle spát. Za pět hodin vstávám. Uf. Ale určitě to bude stát za to. Anglie těš se! Londýn se otřese v základech... jinak to nejspíš ani skončit nemůže, když se s Nebeskou konečně osobně setkáme. :) No nic. Užijte si pokračování. Další až po příjezdu domů - to znamená poslední víkend v srpnu.

Užívejte si zbytek prázdnin!

A udělejte mi radost! Pište komentáře. :))

P.S. Neskonalé díky za korekci patří mé drahé Juliet! :) Díky, zlato.


Minule:

"Musím jít," řekl po chvíli.

"Kam?"

"Do Bradavic," řekl. "Na něco jsem přišel a potřebuju to probrat s Minervou."

"Teď? Doma? S pivem v ruce?"

"Napadlo mě, jak bych mohl zjistit, kdo je ta holka."

"Aha… A myslíš, že tě tam někdo rád uvidí v…" ohlédla se za hodinami nad krbem, "v jednu hodinu ráno?"

"Chtěl jsem se s ní nejprve spojit přes letax. V práci myslím. Pokud bude ještě vzhůru, tak se u ní chvíli zdržím."

"Dobře," přikývla a lehce ho políbila do vlasů. "Hodně štěstí. Já už si půjdu asi lehnout."

"Dobrou noc," popřál ji ještě, než zmizel pryč.


Na ministerstvu už tou dobou panoval dokonalý klid. V aule se akorát pozdravil se starým vrátným. Nijak se s ním ale nevybavoval. Rychle zamířil k sobě k sobě do kanceláře, a aniž by se třeba namáhal s rozsvěcováním, okamžitě přešel ke krbu. Nedočkavě sevřel v dlani letax, "Bradavice."

~*~*~




"Haló?" zavolal Harry do krbu. "Paní ředitelko, jste tam?"

"Harry?!" vyhrkla napůl vylekaně Minerva. "Co tady děláš? Děje se něco?"

"Potřeboval bych s vámi mluvit. Hned teď."

Bradavická ředitelka se zamračila a poněkud nervózně si přitáhla župan blíže k tělu "Na povídání je už poněkud pozdě, nezdá se ti? Domnívám se, že bude lepší, pokud to necháme na-."

"Ne!" vykřikl. "Omlouvám se. Chci říct, je to velice naléhavé a-," zarazil se v půli věty, když se náhle zastyděl nad svým jednáním. Věděl totiž, že přehání. Na tom, o čem se svou někdejší profesorkou mluvit, nebylo urgentního vůbec nic. Ty fotky se v jeho policích válely už několik let, pár dalších hodin by určitě vydržely. Ale jakási předtucha, možná šestý smysl, ho i přesto popoháněl dál. "Nezdržím vás dlouho."

Profesorka si povzdechla a mírně přikývla. Harry pak na nic nečekal. Během okamžiku se objevil, tentokráte už celý, v jejím krbu. Opatrně ze sebe smetl smítka popela, které mu spadly nejen na habit, ale i fotoalbum, a teprve pak vykročil do spoře osvětlené ředitelny. Po celou tu dobu ho přitom zvědavě pozorovaly důvěrně známé pomněnkově modré oči.

"Prosím, posaď se," pobídla ho, když sama usedla na své místo za psacím stolem. "Copak se tedy děje?"

Harry před sebe položil staré fotoalbum, které doposud držel v podpaží. Prakticky zpaměti pak listoval jednotlivými stránkami, dokud konečně nenašel vytouženou fotografii. "Můžete mi prosím říct, kdo je na téhle fotografii?"

"Tak o tohle tady jde?" zamračila se. "Nějaký třicet let starý obrázek? To snad nemyslíš vážně!"

"Paní ředitelko, není to, jak se zdá. Ve skutečnosti jde o velice důležitou věc. Myslím, že by ta žena, ta co stojí za mým strýcem, mohla mít něco společného s-."

"Nemohla, Harry," odpověděla rázně. "Ta dívka je totiž sedmadvacet let mrtvá."

"Mrtvá?" zopakoval napůl nevěřícně. "A jste si tím jistá?"

"Samozřejmě, že jsem si tím jistá! Osobně jsem ji znala! Můžu tě ujistit, že kdyby byla živá, věděla bych o tom."

"Omlouvám se vám, nechtěl jsem se vás dotknout já jen-."

"Smrtijedi vyhodili do povětří celý její dům. Neexistuje možnost, že by něco takového mohla přežít. Našli v něm dokonce i její ostatky."

Několik dlouhých okamžiků se pak Harry ztrácel ve svých myšlenkách. Nechápal, proč ho zpráva o smrti té neznámé ženy tolik překvapila. Během první kouzelnické války nakonec zemřela spousta lidí. Navíc, soudě podle toho, mezi jakými lidmi se pohybovala, patřila pravděpodobně k Řádu. A jak mu Moody před mnoha lety osvětlil, z původních členů jich přežilo jen málo.

Připadal si jako naprostý hlupák. Co vlastně čekal? Že bude naživu? Že je to přestrojená Nathalie? Ne. Ta podivná Francouzka možná byla lhářka - tím si byl vlastně prakticky jistý - ale rozhodně ne nějaká vražedkyně. Nathalie za tím smrtijedským útokem rozhodně nestála.

Unaveně si promnul oči. Měl by si oddechnout. Potřebuje chvíli klidu, aby se dal zase dohromady. Aby se zprostil od všech těch zbytečných myšlenek a konečně se začal soustředit na ty opravdové problémy.

"A vy jste ji znala?" začal po chvíli, když se znovu zadíval na fotografie před sebou. "Tedy, ta dívka je na tolika fotkách a přitom mi o ní nikdy nikdo nic neřekl. Dokonce ani Sirius."

"Je to smutný příběh, Harry. A nikomu, zvlášť ne tvému kmotrovi, se nechtělo otvírat staré rány. Občas-občas je lepší zapomenout. Jmenovala se Noelie, Noelie Trumbellová, rozená Sinclairová."

"Takže to byla Francouzka?"

"Narodila se tady, v Británii. Její otec byl sice Francouz, ale vzal si Angličanku. No, a když se pak rodiče rozvedli, zůstala Elie s matkou tady. Alespoň myslím, že to tak nějak bylo. Je to už spousta let, Harry, a já ji nijak zvlášť dobře neznala ani předtím."

Harry několikrát chápavě přikývl. "To je v pořádku. Stejně mám pocit, že jsem akorát znovu narazil na falešnou stopu. Mrzí mě to, paní ředitelko. Bude lepší, když půjdu-."

"Stejně mě překvapuje," dodala zamyšleně a úplně tak ignorovala jeho předcházející slova, "že ti o ní Sirius neřekl."

"Proč?"

"Oba dva, Noelie i Damien, se v Anglii objevili koncem léta v sedmdesátém osmém a náhodou - nebo oni to tak alespoň vždycky tvrdili - se usadili na Warwickové náměstí."

"Ale tam bydleli-."

"Ano, tví rodiče," přikývla. "Z počátku si jeden druhého nevšímali. Londýn je nakonec plný všelijakých lidí a, no, řekněme, že my všichni jsme tou dobou měli úplně jiné starosti, než jen tak klábosit se sousedy. Takže se déle než měsíc pouze míjeli. Možná se pozdravili, když na sebe narazili na ulici, ale to je nejspíš tak všechno."

"Dokud?"

"Dokud… slečna Sinclairová nepadla do oka tvému kmotrovi."

Harrymu zacukaly koutky. O Siriusově sukničkaření už slyšel své, něco takového ho tedy ani v nejmenším nepřekvapilo. "Myslím," řekl, "že si to dokážu představit."

Minerva se pobaveně usmála a Harry měl najednou pocit, jako by v jejich starých unavených očích znovu roztančily malé radostné jiskřičky. "Nakonec se z nich stali přátelé. Nic víc. Vtip byl však v tom, že Sirius neměl nejmenší tušení o jejich kouzelnických schopnostech. Celou tu dobu, až do jednoho osudného útoku smrtijedů, ji považoval za obyčejnou mudlu. Myslím, že kdyby toho večera Noelie nebylo… No," pokračovala po chvíli, "v každém případě se tak dostala do Fénixova řádu."

"Měli jsme štěstí," usmál se Brumbál, který se náhle a zcela nečekaně rozhodl vložit do jejich rozhovoru. "Měla neobyčejný talent, Harry. Nemyslím teď kouzla a čáry-."

"I když samozřejmě vynikala i v tomto oboru."

"… ale její srdce. Vnesla mezi nás naději. Nevím, čím to bylo, ale když byla poblíž ona, všichni jsme se cítili mnohem bezpečněji."

"A ta Noelie, neměla náhodou nějaké děti?"

"Ne, určitě ne. Byla sice vdaná, ale… Proč se ptáš?"

"Nemáte pocit, paní profesorko, že by vám někoho připomínala? Nebo spíš někdo připomínal ji?"

"Nemám nejmenší tušení-."

"No tak," pobídl ji, "podívejte se pořádně."

Minerva se ještě jednou pozorně zadívala na všechny ty snímky před sebou. Ale ať se snažila sebevíc, nenašla nic zvláštního. "Omlouvám se, ale obávám se, že ne. I když," zarazila se náhle, "možná trochu…"

"Nathalii?"

"Myslela jsem spíše slečnu Petitovou, ale máš pravdu. Nathalii se podobá taky."

"Jsou jako sestry. Řekl bych, že kdybych na ně jen tak narazil na ulici, nejspíš bych je od sebe ani nedokázal rozeznat."

"Třeba mají nějaké vzdálené příbuzné," vytušila prostě. "Otec slečny Sinclairové byl nakonec Francouz. A jak Nathalie, tak i Amelie-."

"Já vím, ale Nathalie přísahala, že s ministrovou rodinou nemá co dočinění. Není to zvláštní?"

"Možná to sama neví, Harry. Nathalie magii nenávidí. Byla jsem u ní doma a věř mi, že má mnohem blíže k mudlům. Podle mého názoru se vůbec nesnaží pátrat po svých kouzelnických předcích. Navíc, máme všichni mnohem větší starosti."

"Ale co když to spolu všechno nějak souvisí?" nevzdával se Harry a se zájmem dokonce přisunul svou židli blíže ke stolu. "Co když mi něco uniká? Něco naprosto jednoduchého?"

Minerva McGonagalová byla tvrdá a zásadová žena. Jen málo, kdy se stávalo, aby jí něco překvapilo nebo jinak vyvedlo z míry. Přesto, když teď hleděla na nešťastného Harryho, nedokázala zabránit bolestnému píchnutí u srdce. Za ta léta, co obýval tyto zdi, ho poznala téměř dokonale. Dokázala si tedy živě představit, jak moc ho tahle prekérní situace musí trápit.

"Voldemort je mrtvý, Harry, a většina jeho stoupenců taky. Dříve, než se naděješ, bude po všem."

Jenže tím si právě nebyl tak jistý. Ne po tom incidentu s Malfoyovými. Až do té doby věřil tomu, že se celá situace zase uklidní, že dříve, než se naděje, bude všechno zase jako dřív. "Kéž byste měla pravdu, paní ředitelko. Kéž byste měla pravdu a já se mýlil. Věřte mi, neexistuje nic, co bych v současné chvíli chtěl víc…"

"Možná bychom si o tom mohli popovídat jindy. Někdy za bílého dne až budeme mít oba dva více energie."

Harry přikývl. Moc dobře pochopil její taktní narážku a okamžitě se začal zvedat k odchodu. "Moc vám děkuju."

Srdečně se na něj usmála, "Nemá vůbec zač. Pozdravuj ode mě Ginny."

"Budu," slíbil. "Na shledanou:"

"Sbohem, Harry."

"Ministerstvo kouzel," hlesl a jen okamžik předtím, než definitivně upustil letax ve své dlani, pohlédl k Burmbálovu usmívajícímu se portrétu. V tu chvíli, i když neměl nejmenší tušení proč, věděl, že je na dobré cestě. Ani v nejmenším o tom nepochyboval.


Následujícího dne Harryho ze spánku vytrhl rachot venku na ulici. Opatrně, tak aby nevzbudil svou ženu, přešel k oknu, aby zjistil, co se děje. K jeho neskonalé úlevě za tím rámusem stála pouze skupina popelářů, která omylem převrhla několik kontejnerů.
"Kolik je?" zívla Ginny.

"Brzo," políbil ji na čelo. "Ještě můžeš spát."

"Mhhhmm," zamumlala spokojeně a jen co se otočila na druhý bok, naplnilo jejich ložnici tiché pravidelné oddechování.

Během třiceti minut byl Harry v práci. Měl sice ještě téměř hodinu čas, ale doma stejně neměl co dělat a tak si řekl, že by se alespoň mohl podívat na spis Noelie Sinclairové. Neměl nejmenší tušení, jestli to někam povede - vlastně si byl prakticky jistý, že ne - ale nakonec mu nic jiného vlastně ani nezbývalo.

"Dobrý ránko, Harry," pozdravil ho Goodwin. "Co ty tady? A navíc tak brzo? Můžu ti nějak pomoct?"

"Ne díky, zvládnu to sám. Ještě se v tom snad trochu vyznám," zavtipkoval, když otevíral dveře archivu. "Hádám, že se tady nic moc nezměnilo."

"Ne. Pořád stejná vrstva prachu, pavouci a krysy… Však to znáš, co ti budu vykládat."

Harry nedokázal zastřít, že se mu po jeho staré práci stýská. Nikdy se nijak zvlášť netajil s tím, co si myslí o papírování a všech těch dalších podobných věcech, kterými se teď musel brodit od rána do večera. Ale nikdy, za celých těch mizerných třináct měsíců, neměl takovou chuť s tou úředničinou seknout a vrátit se zpátky sem mezi své přátele.

Složku, po které toužil, našel téměř okamžitě. Opatrně, tak aby mu z ní nic nevypadlo, ji vynesl do kanceláří. Tam pak zapadl k nejbližšímu stolu a začal s průzkumem. Nemohl přitom skrýt překvapení, když v hlavičce spisu zahlédl jméno hlavního vyšetřovatele. Goodwin Meadowes. Pokud se Harry nemýlil, tou dobou mu mohlo být jen něco málo přes dvacet. Noelie Sinclairová-Trumbellová byla pravděpodobně jedním z jeho prvních případů.

Podle všeho šlo o zcela rutinní záležitost té doby. V noci z osmnáctého na devatenáctého června 1980 do jejího domu vtrhla skupina smrtijedů. Podle všeho o prolomení ochranných kouzel a bariér usilovali už dlouho. Noelie to však nijak netrápilo. Mnozí svědci vypověděli, že se od smrtí jejího manžela, chovala, jako by snad zemřela spolu s ním.

Nedlouho před půlnocí smrtijedi, jejichž identita doposud nebyla určena, celý dům zapálili. Během pár desítek minut z něj zbyly jen trosky. Kostra Noelie Trumbellové byla nalezena krátce po čtvrt na jednu.

"Goodwine?" zavolal Harry za svým kolegou, když se dostal ke konci. "Můžeš na chvíli?"

Než se stihl vzpamatovat, stál Meadowes vedle něj i se svým typickým šálkem kávy.

"Co se děje, Harry?"

"Chtěl bych se tě na něco zeptat. Vím, že už je to dávno, ale … vzpomínáš si, prosím tě, na případ Noelie Sinclairové?" při těch slovech k němu posunul poměrné tenký štos papírů. Nic moc si přitom od toho nesliboval. Bylo téměř jisté, že v těch záznamech bylo napsané úplně vše. U takové obyčejné záležitosti nebyl nejmenší důvod něco tajit.

"Jak by ne," pousmál se, "na ní jsem začínal. Nebyl to sice nějaký sólokapr, jestli víš, co tím myslím. Ale jako začátek dobrý. Proč se ptáš?"

Harry pokrčil lhostejně rameny. "Ginny dělala pořádek a našla několik starých fotek. Tak jsem se na to chtěl trochu podívat a-."

"A?"

"… na nic jsem nepřišel," dodal po chvíli. "Všechno," mávl žlutými papíry ve svých rukou, "je tak neuvěřitelně jednoduché, až se mi to skoro zdá podezřelé."

"Věř mi, že ten případ si tehdy nikdo z nás nedovolil odfláknout. Na to byla ta holka až moc oblíbená a důležitá."

Už jen z výrazu Goodwinovy tváře bylo nad slunce jasné, že si o celém tom případu stále myslí svoje. Tón jeho hlasu to akorát zdůraznil. "Takže na tom dělalo víc lidí?"

Přikývl. "A taky se nám do toho motalo spousta civilů. Hlavně tvůj kmotr. Sirius byl z její smrti tehda úplně hotovej. Pamatuju si to, jak dneska, když se tady v noci zjevil. Po všech řval a nedal si pokoj, dokud se nás tam nevpravil celej regiment. A pořád - pořád odmítal uvěřit tomu, že je ta kostra skutečně její, jako by-."

"Takže to byl on, kdo ji našel?"

"Jo. Prý věděl, že na tom není zrovna nejlíp," několika prsty si lehce poťukal na hlavu, "a tak ji šel zkontrolovat. Místo ní tam našel jen ohořelou barabiznu. Sám se z toho pak na několik týdnů zhroutil."

Při představě zlomeného Siriuse mu přeběhl mráz po zádech. Živě ho viděl před sebou, jak pobíhá místními chodbami a řve a křičí a obecně se tak nějak dožaduje něčeho, co mu nikdo ze zde přítomných nemůže a ani nedokáže dát.

Až do téhle chvíle neměl Harry nejmenší tušení, jaký vztah jeho kmotr s tou podivnou dívkou měl. Považoval je za obyčejné přátele - nic víc, nic míň. Teprve teď, s Goowinovým vyprávěním, si dal celou tu podivnou skládačku dohromady. Vlastně se trochu styděl, že si to neuvědomil dřív. Všechny ty Minerviny náznaky, spousta společných fotografií…

"Celé týdny tady chodil a pletl se nám pod nohy. U Merlina, jediný, kdo na něj měl tehdy ještě nějaký vliv byl Pošuk- budiž mu země lehká. Teprve když si ho vzal do parády on, dal si Sirius se všema těma šílenýma teoriema pokoj."

"Jakými teoriemi?" opáčil Harry.

"Pořád na všem hledal zbytečné složitosti. Něco možná mělo hlavu a patu, ale v konečném výsledku… Všechno to jeho snažení - prostě pořád doufal, že tu holku najde, že ji zachrání. Nejsem si už úplně jistej, o co přesně mu tehdy šlo...

Pamatuju si třeba, že nás strašně dlouho upozorňoval na chybějící věci. Musí se nechat, že ta Trumbellová byla skvělá čarodějka, to jo. Určitě na spoustu svých věcí seslala ochranná kouzla. Jenže všechno, co tam bylo, lehlo popelem. Nezůstalo tam vůbec, ale vůbec nic."

"Jen to? Nic víc?" zatvářil se nechápavě Harry. "Nevěřím tomu, že Sirius přišel jen s takovou hloupostí."

"To máš pravdu," přikývl Goodwin, jen co si usrknul ze svého hrnku, "on na nás totiž vytáhl ještě větší kravinu. Vadilo mu totiž, že Noelie neměla u sebe svůj snubní prsten - a ten to přežít měl. V troskách jsme ale nic takového nenašli, což tehdy Blacka samozřejmě vytáčelo k nepříčetnosti. Přitom je tolik možností. Možná ho prodala nebo zakopala někde na dvorku, kdo ví…

Neměj mi to za zlé, Harry. Říká se, že o mrtvých jen dobře, ale já je neměl rád. Ani tu holku, ani Blacka. To, co se jim stalo, byla tragédie. Jenom si tak nějak myslím - možná, kdyby těch dvou nebylo, byla by Doe pořád naživu, víš?"

Harry ho volnou rukou poplácal po ramenu. Moc dobře věděl, jaký má Goodwin pohled na jeho kmotra a třebaže ho to mrzelo, nedokázal mu to vyčítat. Několikrát se mu snažil vysvětlit, že Sirius se smrtí jeho sestry neměl nic společného, ale nenávist jeho kolegy byla na takové povídání až příliš hluboká. S Noelie to očividně bylo podobné.

"Díky," řekl ještě. "Moc jsi mi pomohl."

"To nic. Kdyby sis ještě na něco vzpomněl, víš, kde mě najdeš."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Lukas Lukas | 21. srpna 2015 v 6:49 | Reagovat

Ahoj Rainy.

Kapitola byla suprová, je to takovej divnej pocit když vím kdo je Noelie a jak se tam dostala a jak se dostala zpět a chudák Harry neví a pátrá :D. Tak bych mu chtěl poradit, ale on na to určitě příjde. To jak popisuješ jak tam Siruis vyšiluje, to bude klíč k odhalení celé věci a Harry na to potom přijde, cítím to. A Brumbálisko potvora mu taky mohl napovědět v té ředitelně a ne se jen přitrouble usmívat. Takové pátrání jak v nějaké detektivce. DOst dobře se ti to povedlo. Jinak i kouzelníkům vynášejí odpadky ? :O Já myslel že je prostě nechávají zmizet. NO každopádně v třetí části čekám že to Harry rozuzlí. Díky za pokračování. Užij si pořádně Anglii, je to krásná země a Londýn jedno z nejkrásnějších měst kde jsem kdy byl, budu se tam stále vracet s chutí. Pozdrav za mě Nebeskou, udělej si fotku na Kings Cross a pořádně vše vyfoť.

Měj se krásně a hlavně se nám vrať.

2 Ágnes Ágnes | Web | 21. srpna 2015 v 11:15 | Reagovat

Díky za kapitolku :-)

3 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 23. srpna 2015 v 20:38 | Reagovat

Není zač. :3 A spíš než ke kapitolce, kterou jsem ti okomentovala přes skype, ti přeju k tomu setání a k té Anglii všechno nejlepší!!! Jop, zní to divně, ale já myslím dobrou náladu, krásné počasí (ano, i v Anglii :D), vydařené setkání atd. :) Užívej zlato! ♥

4 Nebeská Nebeská | Web | 3. září 2015 v 18:23 | Reagovat

Tak a jsem tu! Muhaha...
Jo, Brumbál tomu moc nepomohl teda... ten starej dědula všechno ví, ale jako vždy, nic nepoví. Proč by to taky dělal... jak řekl Sevie, vychovával toho kluka jako prase na porážku. Tak proč by mu teď nějak moc pomáhal? Na druhou stranu, asi to bude pěkný maglajz, až to skončí.
Navíc... další jméno. Bomba. Snažíš se mě zabít, co?
Jediná věc teda... ona pořád mluví o tom, kolik lidí zemřelo kvůli ní. Ale potom našem rozhovoru... Bradavice a ráno - však ty víš - tak ona naopak zachránila, ne? Dobře, hodně lidí zemřelo v Harryho vesmíru (lol já vím... dobrý název), ale to, co se stalo v tom původním... to je ještě horší, ne?
Sirius zní, jako kdyby se kvůli tomu měl zbláznit. A navíc, právě si vysvětlila, proč se Sirius ukázal nejdřív jí... Well done!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama