Meet me halfway; 2. část

3. září 2015 v 16:36 | Nebeská |  Meet me halfway
Tak jsem v úterý přišla domů a konečně se odhodlala k tomu, že dopíšu tuhle kapitolu - teda, musím říct, byla jsem v šoku - už dávno byla dopsaná. Ani si nepamatuju, kdy se tomu tak stalo. Sice vím, že jsem začala psát další část, ale domnívala jsem se, že jsem dostala nápad na začátek a tak jsem přeskočila tohle kapitolu. :D
... po x měsících tady teda máte tolik vytoužené pokračování. :)
Nebeská




Ložnice malého bytu byla ponořená do ticha. Majitelka seděla na kraji postele, jako kdyby jí lůžko nepatřilo a bála se na něj usednout. Tvář měla zahalenou v dlouhých loknách hnědých vlasů, v zoufalé naději, že nalezne skrýš před okolním světem. Zrak měla upřený ke svým dlaním - na první pohled vypadala, že se modlí a snaží se najít pro svou neutěšitelnou duši klid.

Tajemství, které držela v dlaních, bylo tím největším důvodem její nervozity a roztržitosti. V některých okamžicích byla Klářina tvář ozářena tlumeným jasem, deroucí se skrze její dlouhé prsty. Někdy to bylo matné světlo, pomalu umírající v temně modrém oceánu, jindy žhnoucí uhlíky přímo z jádra sopky.

Náhle se zhluboka nadechla a chvatně postavila flakónek s lektvarem na noční stolek. Od okamžiku, kdy se vrátila od nevypočitatelné vědmy, uplynulo sotva pár dní, ale Klára si stále připadala naprosto otřesená.

Obdržela několik telefonátů od přátel a ze zaměstnání. Nalhala jim, že na své cestě prochladla, ale zároveň jim přislíbila návrat do společnosti počátkem dalšího týdne. I přesto se zdálo, že tak dlouhá samota nebude dostačující. Neměla však na výběr, protože by byla brzo nucena navštívit doktora a podat potvrzení v práci, jinak by o ni přišla.

Dívka se pomalu postavila a vypustila dech, o kterém ani nevěděla, že zadržuje. Celou tu dobu, kdy byla zavřená ve svém bytě a vyhýbala se jakékoliv lidské společnosti, se nedokázala odtrhnout od lektvaru. Neviditelná síla ji vždy přivedla zpátky do pokoje, kde na nočním stolku postávala záhadná nádobka. Sváděla vnitřní hádky a souboje, ve snaze přijít na rozumné vysvětlení.

Jedna její část si odmítala připustit, že by jí mohl flakónek přinést jakékoliv štěstí. Vždyť jak by to mohlo být možné? Vrátit se tam, kde žil a změnit děj událostí? Nebyla ve světě Harryho Pottera, aby vzala hůlku a několikrát s ní švihla. Věci se nemohly změnit.

Ale na druhou stranu v ní rostlo neuvěřitelné zoufalství. Zuby nehty se snažila zápolit se vzrůstající nadějí - možností na šťastný konec, ve který už nedoufala.

Doufala a modlila se, aby jí vědma nelhala. Pokud by se totiž přiměla - pokud by nalezla dostatek odvahy a napila se kouzelného nápoje, nechtěla se probrat z drogového spánku na podlaze své koupelny. Nebyla si jistá, jestli by něco takového zvládla - namísto setkání se s tím, komu dala velký kus svého srdce, by se probudila dezorientovaná, uprostřed svých vlastních zvratků.

Pravděpodobně nezbývalo nic jiného, než doufat.

Bytem se rozezněl tlumený zvuk zvonku. Nakrčila obočí, protože nikoho nečekala a rychle pohlédla na své nedbalé oblečení. Vytahané černé triko se sepraným potiskem, legíny a chundelaté ponožky. Povzdechla si, ale skrze depresi, zatemňující její mysl, se nedokázala přimět k tomu, aby si lámala hlavu nad svým vzezřením.

Cestou ke dveřím se podívala zběžně do zrcadla v chodbě - ani se neobtěžovala upravit rozcuchaný culík na hlavě, pouze si protřela tváře, jako by se potřebovala probudit z dlouhého spánku a poté se podívala skrze kukátko na chodbu.

Ani se nesnažila potlačit tiché povzdechnutí. Nervózně si zastrčila za ucho zbloudilý pramínek vlasů a s krátkým zaváháním otevřela dveře.

"Jeane," usmála se na svého vysokého kamaráda, stojícího na chodbě. Jean byl rodilý Francouz s dokonalým přízvukem, z něhož by se kde komu podlomovaly nohy. Patřil mezi tu skupinku mužů, kteří o sebe rádi pečovali a vždy šli do společnosti upravení. Tak, jako tomu bylo nyní; hladce oholený, s nagelovanými krátkými hnědými vlasy a v čistém oblečení. "To je ale překvapení." Dodala Klára.

"Clare," řekl Jean mezitím, co zpoza zad vytáhl ruku a v ní držel velkou kytici růží. "Musel jsem se na tebe přijít podívat. Měl jsem o tebe starosti."

Dívka ucítila, jak se jí do tváří hrne červeň a trochu roztržitě přijala květiny. Věděla, že pro ni má Jean slabost a udělal by cokoliv, aby se stala jeho přítelkyní. Proto ho nikdy její jemné odmítání doopravdy neodradilo, spíše naopak. Jakoby ho to povzbuzovalo. Možná ho bavilo si takhle hrát - snad doufal, že se přece jen jednoho dne dočká své tvrdě vybojované odměny a ona se stane jeho.

Hnědovláska však moc dobře věděla, že se to nikdy nestane. Ustoupila stranou a nechala Jeana vejít do bytu. Mezitím, co zavírala dveře, zlehka si přivoněla k růžím - možná chtěla na okamžik zapomenout a pouze pocítit radost z toho, že jí někdo dal dárek. Sotva však přivřela oči, v mysli se jí vybavil obrázek muže, pro kterého tolik truchlila, a jakýkoliv náznak nadšení z květin okamžitě opadl.

"Jsi moc milý," pronesla nakřáplým hlasem, ale nedokázala se mu podívat do očí. "Nemusel sis dělat škodu a kupovat mi růže."

Vysoký muž se usadil na gauč v obývacím pokoji, jako kdyby to bylo něco samozřejmého a usmál se na Kláru. "Krásné květiny pro krásnou ženu - to nikdy není škoda," vysvětlil mezitím, co sledoval, jak hledá vázu pro puket. "A domyslel jsem si, že potřebuješ společnost. Dlouho jsi tady byla zavřená sama."

Dívka se pousmála. "Nejsem na tom zase tak špatně. V pondělí se chystám zpátky do práce…"

"Musel jsem se přece ujistit," řekl a pohodlně se opřel zády o pohovku, nohu přehodil přes druhou. "Navíc, neodpovídala jsi na mé telefonáty a zprávy."

Klára, sedajíc si do křesla naproti Jeanovi, si znovu připadala, jako kdyby byla v cizím bytě. "Omlouvám se," začala, ale poté si uvědomila, že nemá dostatečnou výmluvu, proč neodpověděla. Pravda byla taková, že nechtěla. Neměla ani ten nejmenší důvod reagovat na jeho ustarané zprávy a telefonáty. Potřebovala být o samotě s šílenými myšlenkami.

Jeden by se domníval, že po té době, co Jean Kláru znal, věděl až moc dobře, jak uzavřená bývala.

Rychlý a nečekaný pohyb, který náhle mladík udělal, vytrhl dívku ze zadumání. Vzhlédla a spatřila jeho hnědé oči, orámované krátkými a nevýraznými řasami - upíral k ní odzbrojující pohled. Ale co jí více překvapilo, bylo to, že klečel před jejím křeslem a opatrně vzal Klářiny dlaně do svých.

"Ať už tě trápí cokoliv, Clare, víš, že se na mě můžeš spolehnout. Nerad tě vidím utrápenou," pronesl jemně a ona zavřela oči. Snad aby se dokázala poprat s rozporuplnými pocity, nebo aby unikla jeho dotěrnému pohledu, kterým snad musel vidět až na dno její duše. "Tuším, že tvá nemoc je jen přetvářka pro něco, co tě sžírá zevnitř."

"Ale mě opravdu nebylo dobře," bránila se chabě a vzpomněla si na následující noc po návštěvě jasnovidky, kterou strávila nad záchodovou mísou a zvracela. Už jen z pouhé vzpomínky se jí udělalo nevolno a z výrazu na Jeanově tváři si byla jistá, že zbledla. "Asi jsem snědla něco zkaženého."

"Pravda. Ne pokaždé jídlo při cestování sedne…" odtušil pomalu muž a naklonil hlavu ke straně. "Vlastně ani nevím, kam jsi to jela, Clare."

Dívka se pomalu nadechla a pokusila se o úsměv. Vzápětí svou snahu rychle vzdala, protože si byla pevně jistá, že Jean její přetvářku snadno prokoukne. Proto se opatrně postavila a jemně se vymanila z jeho sevření. Navíc se obávala, že by si všiml drobné ranky na dlani a okamžitě by se začal vyptávat.

"Jsem to ale nevychovaná hostitelka. Dáš si čaj, nebo kafe?" zeptala se. Doufala, že pochopí její snahu o změnu tématu a nebude již dále naléhat. Vždyť nikomu doopravdy nepřiznala, kam se to vydala.

Pouze svým přátelům oznámila, že musí naléhavě odcestovat. Ani jeden z nich se s ní nehádal, neboť k tomu nedostali příležitost. Pouze se sebrala a odjela.

Když se jí až příliš dlouho nedostávalo odpovědi, pomalu se otočila přes rameno. Na Jeanově tváři byla nehraná zmatenost. Možná, že v jeho očích zahlédla i náznak ublížení a zrady, ale rychle to zamaskoval. Nejistě se postavil, ruce strčil do kapes a chvíli hleděl Kláře upřeně do očí. "Voda postačí…" odpověděl odměřeně, ale nebyla schopná se na něj za jeho tón hněvat.

Zlehka přikývla, a jelikož nenacházela slova, rychle se vydala do kuchyně. Trochu znechuceně nakrčila nos nad hromadou nádobí, navršenou vedle dřezu - doufala, že ve skříni bude alespoň jedna čistá sklenička, do které bude moci natočit Jeanovi vodu.

Měla štěstí. Ale poté si uvědomila, že by raději strávila těch pár okamžiků u dřezu a omývala sklenku, než aby se tak rychle vrátila do obývacího pokoje a čelila Jeanovi.

Pokud byla upřímná sama k sobě, měla Jeana ráda. Nemilovala ho, ale nepochybně si ho oblíbila. Byl milý a pozorný, zároveň dokázal rozeznat dobré od zlých skutků a nikdy ho neviděla posmívat se ostatním lidem. Toužil po ní a ona si byla jistá, že by se měla jako princezna, kdyby jeho nevyřčené nabídky přijala.

Ale její srdce na něco takového nebylo připravené - otázka zněla, zdali něco takového bude možného. Připadala si, jako kdyby její nitro bylo rozcupované na kousky a v hrudi jí zela obrovská díra. A Jean nebyl lékem na její bolest.

"Já nejsem slepý, Clare," začal opatrně Jean mezitím, co jí tiše následoval do kuchyně a nejistě se rozhlížel po nepořádku, roztroušeném po lince. "Znám tě už nějakou chvíli a poznám, kdy je něco špatně."

"Každý máme občas ty horší dny," snažila se odpovědět jemným tónem mezitím, co mu v natažené ruce nabídla sklenici s vodou. Snažila se přitom vyhnout jeho pohledu, protože věděla, že by v něm našla jen výčitky.

Muž, jako kdyby nevěděl, co dělat, si od ní převzal sklenici a na moment ji potěžkal v dlani. Pomalu upil doušek a položil ji na kraj kuchyňské desky. "Chápu, že máš ráda své soukromí a pečlivě si ho střežíš. Dlouho mi trvalo, než sis mě pustila k tělu… Jsi uzavřený člověk, který nerad mluví o svých problémech, ale rád bych zdůraznil, že se o mě můžeš opřít, ať už se jedná o cokoliv."

Klára nejistě přešlápla a sklonila pohled ke svým dlaním. Nehtem ukazováčku zajela pod lak na malíčku levé ruky a systematicky ho seškrabovala dolů, aby se nějak zaměstnala a získala čas na odpověď. Jean ji však předběhl. Něžně sevřel její ruce a ona chtě nechtě musela ustat.

"Záleží mi na tobě," pronesl tiše to, co oba dva věděli už dlouhou dobu, ale ani jeden z nich neměl do teď dost velkou odvahu na to poukázat. Věděla, že překračují pomyslnou čáru, za kterou už nepovede cesty zpět. "A nesnesu, když se trápíš. A pokud mi dovolíš být pouze tvou oporou a nic víc, svou roli beze všeho přijmu."

"Jeane, prosím…" vydechla dívka a s děsem si uvědomila, že se jí třese hlas. Na okamžik vzhlédla, aby hned zalitovala. Mladý muž se pravděpodobně domníval, že je nervózní z jeho vyznání a blízkosti, ale pravda byla opakem. Nechtěla mu naslouchat a toužila mezi ně vložit vzdálenost alespoň dvou kroků.

Jeho ruka opatrně sjela ke Klářině tváři a jemně ji pohladil. "To je v pořádku," vydechl a zdálo se, jako by se k ní naklonil blíž. "Vím, že musíš mít strach - ale já ti neublížím."

"Jeane," pokusila se Klára, ale její snaha byla přerušena v momentě, kdy ji stiskl v náručí.

"Chci jen, abys věděla, že cokoliv budeš potřebovat, rád ti pomůžu - jsem tu pro tebe. Vždy jsem byl. Bude to složité, ale nemusíš se bát otevřít se."

"Pusť mě, prosím," řekla sotva slyšitelně a její hlas se třásl pláčem. Chtěla s tím bojovat, ale nešlo to.

Na jednu stranu byla vděčná, že jí po dlouhé době někdo svírá v náručí a nabízí jí oporu. Někdo, kdo byl Kláře blízký a kdyby její duše nebyla v tolik zničeném stavu, byla by šťastná a vděčná. Ale poté si připadala jako ubožačka, nevěrná mrcha, která se nechává objímat od cizího muže, když ten, jemuž patří její srdce…

Křečovitě sevřela Jeanovo oblečení a zprudka se nadechla.

Jeho hruď se na okamžik vzdálila a Klářino srdce zaplesalo radostí. Poslechl jí…

Ale v tom se Jeanova dlaň objevila na jejím líčku, následována horkými rty, přitisknutými na její. Celá ztuhla šokem, neschopná jakkoliv reagovat na něžný polibek. Svět se náhle smrsknul do děsivé bubliny, zaplněné šedým dýmem, který jí štípal v očích. Zpod víček jí vyklouzla slza.

Jeana neodradil nedostatek spolupráce z její strany. Až když ucítil slanou kapku na svých rtech, zarazil se a překvapeně pohlédl na Kláru. Oči měla zarudlé od přicházejícího pláče, kdežto rty napuchlé od jeho polibků. Nadechl se k otázce, ale naprostá zoufalost ve výrazu její tváře mu sebrala slova.

"Pusť mě," řekla roztřeseně a dlaněmi se zapřela do mužovy hrudi. "Okamžitě mě pusť!"

"Clare, prosím… omlouvám se, zdali jsem tě zaskočil, ale…--"

"Zaskočil!" zopakovala a zprudka se nadechla. "Jak se jen opovažuješ… přijít sem a činit konečné výroky… když nemáš ani tušení… když nevíš… a ještě si dovolíš mě políbit!"

Tvář mladého muže před ní se náhle stáhla naprostým šokem a snad i strachem. "Clare, nechtěl jsem tě urazit…"

"Ale to je pozdě! Copak jsi nikdy nepochopil, že já nemůžu… nejsem schopná… prostě se nehodlám zavázat!" téměř vykřikla se zaťatými pěstmi. Při pohledu na jeho ublíženou tvář mu jí skoro bylo líto. Skoro.

Kdo ale bude litovat ji? Kdo pohladí její roztrhané srdce a pomůže se zotavit z neuvěřitelných ran? Do plic vtáhla vzduch skrze zatnuté zuby a před očima jí naskákaly černé tečky. "Je mnoho věcí, které nevíš. Ani ty, ani nikdo jiný. Ne tady ve Francii," pronesla sotva slyšitelně. "A nehodlám na tom nic měnit. To ale neomlouvá to, že jsi překročil hranici, za kterou jsem tě nepustila."

Francouz na prázdno polknul předtím, než promluvil. "Já myslel…"

"Odejdi, prosím."

"Můžeme si promluvit?" navrhnul zoufale, ale přitom učinil krok vzad. "Možná si jen potřebujeme vše vyříkat…"

"Ne."

"Kláro, prosím, nevyháněj mě. Neodháněj mě od sebe, po tak dlouhé době… pustila sis mě tak blízko, nechci to pokazit…"

"ODEJDI!" vykřikla z plna hrdla a rukou máchla směrem, kde byly dveře. Se zatnutými zuby sledovala, jak Jean urychleně couvá z místnosti a po chvíli ho následovala až k východu z bytu. Třásla se, ale snažila se to zakrýt. Nemohla mu ukázat, že lituje toho, jak trpí. Jediné, co jí drželo nad vodou, bylo jeho jméno.

Neustále si ho opakovala v hlavě, až to nakonec znělo jako stará ohraná písnička a to jediné slovo se zdálo na okamžik strašně odcizené. Ale i tak jí dodávalo jakousi sílu, kterou postrádala.

Jean se nakonec otočil, jakmile vyšel na chodbu. "Clare…"

To, co chtěl říct, už neslyšela. Zprudka zabouchla dveře a otočila zámkem. Roztřeseně hleděla na kliku a snažila se přimět své tělo k pohybu. Bylo to složité, jako kdyby někdo cizí držel nad Klárou kontrolu a smál se její marné snaze.

Nakonec se nejistě vydala do ložnice a bezcílně se svezla vedle postele. Ani se neobtěžovala sednout si na matraci. Zhroutila se na zem, zády se opřela o dřevěný rám a zavřela oči.

Propadala se spirálou hrůzy, která neměla nikde konce. Těžce se jí dýchalo. Stále cítila Jeanovu vůni, jeho rty na jejích. Možná se jí ten polibek líbil - ano líbil - a o to víc se cítila sama se sebou znechucená, protože milovala jiného.

Ano, milovala ho. Opustila by pro něj cokoliv, bezhlavě by zahodila svůj život, jen aby ho mohla znovu potkat…

Pomalu, téměř malátně rozevřela víčka a vzhlédla k nočnímu stolku, kde k ní téměř lákavě promlouval lektvar, stále uzavřený ve své skleničce.

Jako by na ni volal, aby si ho vzala… Tentokrát neodporovala.

Klářiny pohyby byly náhle sebejisté. Bez jediného menšího zaváhání odzátkovala flakónek a přidržela ho před svými ústy. "Tak na nás, lásko," pronesla lehce ironicky a na tváři se jí objevil úsměv.

Tekutina, která měla právě barvu rozžhaveného ohně, stekla mezi její rty a poté hrdlem dolů a za sebou zanechávala palčivou cestičku. Klára zalapala po dechu a rychle skleničku zadělala, načež jí vypadla z dlaně. Bolest, pulzující celým jejím krkem, jí přiměla k dávivému kašli. Zhroutila se vedle postele a ze všech sil se snažila uklidnit svůj dech.

Marně.

Tak takhle se tedy setkáme, pomyslela si ironicky, ale pořád lepší, než zůstat tady.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lukas Lukas | 4. září 2015 v 7:22 | Reagovat

Tak jsme si nechal vylepšit zbytky svého pařížáku tvojí povídkou. Nevím proč ale když jsem si přečetl Jeanovo jméno, tak jsem pak všechny jeho věty četl s takových ala francouzským přízvukem :D. No hele na mě až trochu moc Jeanových pokusů o to aby se o něj opřela věřila. Byl otravnej i pro chlapa. Možná proto ho pak tak rudce vyvalila ven z bytu. Já se těšil že ten flakónek exne hned z kraje. Jo a mě Jeana nebylo líto vůbec. Jen ať maže, pro něj místo nemáme :D, chceme poznat tu její lásku. Můj další tip bude, ona se propadne do nějaké alternativní časové linky kde bude moci změnit běh událostí a necháš se inspirovat návratem do budoucnosti, tudíž Klára nesmí spatřit samu sebe, jinak by byl konec. Mezitím její tělo bude vyspávat doma na zemi u postele. Celkově se mi kapitola líbila, možná se mi u francouzština zlepšila :D. Každopádně budu vyhlížet další pokračování a doufám, že mi to nezabere 6 měsíců, a 17dní. Jsme hrozně rád, že jsi se nám zase rozepsala, jde ti to hezky. Piš pěkně dál a dělej tím radost sobě ale i nám :).

Měj se hezky!

2 Rainy Rainy | Web | 7. září 2015 v 15:00 | Reagovat

Jean je příšerný. Kdyby se takhle někdo pokoušel o mě, rozcupovala bych ho. Dobře, přeháním, ale asi ji nebude mít až tak rád, když využívá její slabé chvilky. Prostě se mi ten chlap vůbec nelíbil a tajně doufám, že to bylo naposledy, co s námi čtenáři zkřížil cestu. Nelíbil ose mi ani, jak ji pořád oslovoval jménem... Jako by se na ni snažil nějak divně zapůsobit nebo co.
Takže jsem tedy ráda, že Klára lektvar vypila a my teď konečně snad poznáme ty pravé zajímavé postavy a taky nahlédneme do toho, co se stalo v minulosti. To mě vážně zajímá. Něco málo si pamatuju, když jsme spolu o tom mluvily, ale to už je dávno. Hodně dávno. :-) Takže hádám, že budu skoro stejně překvapená jako ostatní.
Doufám, že pokračování bude brzo! :-) Moc se mi to líbilo a skvěle se to četlo. Teda, bez Jeana by se to četlo líp... ale ... :D Jen tě škádlím. :-P Parádní to bylo.

3 Nebeská Nebeská | Web | 7. září 2015 v 17:42 | Reagovat

[1]: Haha, opravdu? Tak to musel být tepre pořádný zážitek, číst to s přízvukem :D
Kdyby to exnula hned z kraje, nebyla by to taková sranda... říkala jsem si, že by to mohlo být lepší, kdyby to proběhlo tímhle stylem, než jen pouhé exnutí hned na začátku... přidala jsem alespoň nějakou další "zápletku" :D
Díky za názor, jak to bude pokračovat dál... nech se překvapit :P
Nic se neboj, už začínám psát 6. kapitolu, takže na to tak dlouho čekat nebudete ;) Moc díky :) budu se snažit

[2]: Achjo, to jsem ho opravdu vykreslila tak hrozně? Spíš bych řekla, že o ní měl velkou starost a jak už tam bylo naznačeno, snažil se o ní dlouho a možná si některé věci špatně vyložil... A taky byl možná krapet namyšlený :D
Smůla, Jeana se nezbavíš, přece nesmažu celou kapitolu a jestli mě budeš zlobit, procpu ho zpátky! :P
Doufám, že budeš překvapená... spíš jsem si tím na 99% jistá 8-) Díky díky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama