Meet me halfway; 3. část

17. září 2015 v 15:13 | Nebeská |  Meet me halfway
Tadááá!!! Sama na sebe jsem pyšná - hlavně, když jsem to po sobě četla. Sice stále mám problémy s opakujícími se slovy apod, ale po té době musím uznat, že na tom nejsem až zas tak špatně... Myslím, že by mohlo být hůř.

Dneska a zítra mám dovolenou a večer mě čeká... FLORENCE AND THE MACHINE!! Už se strašně těším, s Ashleym se na to klepeme celé tři měsíce! Beru sebou i foťák, ale pochybuju, že fotky k něčemu budou... ale i kdyby to byly rozmazené šmouhy, určitě se pochlubím ^^
Mějte se a doufám, že se kapitola bude líbit :)




Klára nenáviděla ty trpká rána, kdy se probouzela a cítila se doslova pod psa. Slastné bezvědomí opustilo její tělo a ona byla bezmilostně uvržena do reality. Z úst se jí vydralo sotva slyšitelné zasténání, s dlaní přitisknutou k břichu. Žaludek měla na vodě. V hrdle cítila palčivou bolest a obtížně se jí dýchalo. I přesto, že ani zdaleka nechtěla, nejistě rozevřela víčka a zamžourala do jasného světla.

Ležela na levém boku a před sebou měla světlounce žlutou tapetu s květinovým vzorem, okno bylo z části zahalené tmavým závěsem. Svět se kolem ní rozhoupal a ona byla nucena zavřít oči. Pevně stiskla víčka k sobě a snažila se najít stálý rytmus dýchání, aby uklidnila své tělo.

Nebyla si jistá, jak dlouho se snažila soustředit na pravidelné nádechy a výdechy, když za sebou zaznamenala nepatrný pohyb. Zprudka otevřela oči a zatajila dech. Nevolnost byla náhle zapomenuta. Jako kdyby byla paralyzovaná elektrickým šokem; takový účinek na ní měly náhlé vzpomínky - Jeanův polibek. Zuřivost, ruku v ruce se zoufalostí, když ho vyhodila z bytu.

Na zádech jí naskočil ledový pot.

A také si vzpomněla na okamžik, kdy vypila lektvar.

Vše na ní dolehlo neuvěřitelnou silou. Z nenadání si její omráčený mozek uvědomil, že se nachází v naprosto cizí místnosti. Zdi její ložnice neměly žlutou barvu, naopak; byla to obyčejná bílá a místo závěsů používala žaluzie.

Srdce jí bušilo jako splašené a žaludek se jí sevřel v titěrný uzlíček nervů. Pomalu se otočila na záda a pohlédla na osobu, která sebou před chvílí musela hnout a tím na sebe upozornila.

Mužova tvář však byla odvrácená. Byl statné postavy, oblečený jen v trenkách.

Klára zavřela oči, rychle vtáhla vzduch skrze zaťaté zuby do plic, aby se vzápětí znovu podívala a ujistila se, že nesní.

Nemohla dýchat - opravdu to byl on? Myšlenky se jí honily jako šílené hlavou a ona nemohla uvěřit, že se k němu dostala tak rychle a jednoduše - ten lektvar opravdu fungoval!

Už se ke spící osobě natahovala rukou, aby ho probudila a po tak dlouhé době znovu pohlédla do jeho očí, když si uvědomila hned několik věcí. Muž, po kterém tolik truchlila, neměl kudrnaté hnědé vlasy, ale černé. Navíc sice byl statný, ale ten po jejím boku byl mírně řečeno obézní.

Opatrně, aby ho nevzbudila, si lehla zpátky na záda a snažila se uklidnit. V uších jí hučelo a v krku měla knedlík. V ten okamžik se jí žaludek obrátil naruby a v očích ucítila slzy. Nemohla si dát dohromady, kde se nachází a kdo vedle ní leží.

Vždyť ta ženská říkala, že se díky tomu lektvaru dostane zpátky v čase k němu.

"Jsi v pohodě, kotě?" ozvalo se těsně vedle Kláry a vzápětí ucítila velkou dlaň na břiše. "Strašně sebou meleš."

Klára rychle semknula víčka k sobě a snažila se pravidelně dýchat. Nesnažila se předstírat, že spí, protože by její chabý pokus i slepý prokoukl. Doufala, že se uklidní. To však samo o sobě bylo těžké, už jen díky zhoršující se nevolnosti. Ani trochu jí nepomáhal děs, který mučivým tempem přebíral vládu nad jejím tělem.

Věděla totiž, vedle koho ležela. Bez špetky pochybností ho poznala.

Jemné, ale všeříkající šťouchnutí do žeber jí připomnělo netrpělivého muže, čekajícího na odpověď. Hlavně se nesměla chovat divně. "Je mi trochu zle," pronesla po chvíli skrze stažené hrdlo a její hlas zněl jaksi cize. "Co je dneska vůbec za den?"

Ucítila, jak se mladík vedle ní pohnul a když neodpovídal, otevřela oči. Byl opřený na loktu a hleděl na Kláru s pozvednutým obočím. Byly to už roky, kdy ho viděla naposledy. Tenkrát, kdy ho poznala poprvé, na něm viděla něco, co se jí líbilo. Až po dlouhé době zjistila, že to byla jen jeho schopnost jí přinutit k tomu, co on chtěl. Ať se to týkalo obyčejného výletu nebo sexu.

Jmenoval se Petr. Měl světle hnědé oči, husté obočí, drobný nos s plnými rty. Jeho tváře byly baculaté a nechával si na nich růst strniště. Tedy, byl až moc líný se každý den holit.

"Je sobota," poznamenal a uculil se. "Asis to včera přehnala, viď?"

Pouze pokrčila rameny, zavřela oči a pravou paži položila přes svou tvář, takže ji z půlky schovala.

Doufala, že jí dá pokoj. Ale Petr se nezdál být ani trochu rozhozený tím, jak se chovala. Natož aby ho znepokojovalo, že dívce v jeho posteli je nevolno. Pravou rukou jí začal zlehka jezdit po břiše, občas prstem zajel pod lem kalhotek a sklonil se k její hrudi, aby Kláře vtiskl polibek do dekoltu.

S husí kůží si uvědomila, že je oblečená pouze do tílka s hlubokým výstřihem a v dost odvážném spodním prádle. Jemně se mu zapřela do ramene a zatlačila ho od sebe. "Je mi zle," poznamenala a snažila se zakrýt podrážděný podtón.

"To nevadí, budu opatrný," ušklíbl se a bez kapky studu jí vjel rukou do kalhotek. Nezdál se rozhozený tím, že se Klára nezdála být ani krapet připravená na takový čin. "Já zase nebyl v koupelně. Ty taky ne. Půjdeš pěkně na všechny čtyři a poté si můžeme vyčistit zuby."

"Ne," zavrčela a tentokrát svůj tón nezvládla kontrolovat. "Teď prostě ne!"

Petr jen pozvedl obočí, když mu vytáhla ruku z kalhotek a snažila se uniknout z postele. Zapomněla však, jak neodbytný byl. Sotva se posadila, chytl jí kolem pasu a strhnul zpátky, zavalujíc jí svým těžkým tělem.

Do očí se jí nahrnuly slzy. Začal jí zasypávat krk polibky, které jí pravděpodobně měly vzrušit, ale Kláře se dělalo jen čím dál tím hůř. "Slez ze mě!" vyštěkla a zoufale se mu zapřela do hrudi. Přece nehodlá připustit, aby byla znásilněna někým, kým tolik let opovrhovala. "Není mi dobře, copak nerozumíš!"

"Když se budeš se mou prát, bude ti zle. Jakmile sebou přestaneš mlet, bude ti líp," ušklíbl se mezitím, co začal žužlat její lalůček. "Jen se tomu podej. Já vím, že to chceš."

To už bylo na Kláru moc. Nehty surově zaryla do jeho ramene, až sebou cukl a v tom okamžiku se mu vysmekla a vyskočila z postele. S hrůzou si uvědomila, že je téměř nahá; rychle si urovnala tílko, které bylo z půlky stažené, a narovnala si ramínko.

"Co ti zase je!" vykřikl mezitím, co si kontroloval kůži. V očích se mu zle zablesklo, když spatřil rudé stopy. "Ti přejebalo ne?"

Klára na něj chtěla začít křičet - jak si jen může dovolit něco takového? Dotýkat se jí, když nechce? Doslova ignorovat to, co říká a upřednostňovat své vlastní touhy? Poté si ale uvědomila, že Petr nikdy neposlouchal. Pouze vždy přikývl a slíbil, že už to víckrát neudělá, ale po pěti minutách byla ve stejné pozici.

Hnědovláska naprosto zmatená. Rychle se otočila a vyběhla z pokoje a doufala, že nezapomněla, kde se nachází koupelna. Paměť jí nezklamala. Proběhla chodbou, páchnoucí dřevem, vyzdobenou vycpanými kožešinami a starým parožím a zabouchla se v malé kachličkové místnosti. Roztřesenou rukou za sebou zamkla dveře.

Natáhla paži k umyvadlu, ale nohy jí zradily a ona skončila na všech čtyřech. Ta tak byla schopná zastavit svou tvář od kontaktu s podlahou. Třásla se jako šílená - nevěděla však, jestli to je strachem nebo zimou. Možná šokem. Jakmile začala cítit žluč, deroucí se vzhůru, začala se plazit k záchodu a jen na poslední chvíli to stihla.

Byla si jistá, že ze sebe vyzvrátila vše, co mohla. Žaludek se jí i nadále svíral, ale Klára se snažila zastavit zvracení. Považovala to za obzvláště těžký úkol, protože se nebyla schopná uklidnit - z očí jí tekly slzy, velké jako hrách a přerývavě dýchala.

Zdálo se jí, jako kdyby se koupelna zmenšovala a drtila její tělo mezi stěnami. Bylo až děsivé, jak jedna místnost může přinést na povrch děsivé vzpomínky a vrazit jí obrovskou, štiplavou facku reality.

Vědma měla pravdu. Nakonec onen lektvar fungoval a ona se vrátila v čase. Jenže nyní si uvědomila, že přišla o tři roky - dlouhé tři léta, které utekly od okamžiku, kdy Pepa přišel o život. Nejen, že odmaturovala a rozešla se s Petrem, odjela také do Francie a vybudovala si svůj vlastní život. Potkala mnoho lidí - přátel, které měla ráda i přesto, jak uzavřená byla.

A o to všechno přišla díky jedinému doušku lektvaru. Nelitovala toho. Lhala by si však, kdyby řekla, že jí to nebude chybět. A co hůř, bude se nyní muset vyrovnat se vším, co pro Kláru před třemi lety bylo naprosto normální. Škola. Závislost na rodičích. Vyšinutý přítel a láska, kterou v sobě tak dlouho potlačovala, dokud ji navždy neztratila.

Třásla se, chtěla se schoulit do klubíčka a odevzdat se zoufalosti, ale zároveň na sebe křičela, aby se sebrala a začala bojovat. Byla přece pro Pepu schopná udělat cokoliv, ne?

Musí to přetrpět - musí zjistit, co je přesně za den a kolik času ještě má. Nesmí promeškat ani jeden okamžik. Ale to také znamenalo, že bude muset ještě chvíli zůstat po Petrově boku, dokud nebude oficiálně seznámena s mužem, do kterého se tenkrát zamilovala.

Na dveře se ozvalo lehké zaťukání. "Klárko, jsi v pořádku?"

Mladá dívka zatajila dech a vzhlédla k východu z koupelny. Skrze matné a bublinkovité sklo spatřila malou siluetu Petrovy matky. "Ano, jen… se mi udělalo nevolno," odpověděla rychle mezitím, co si utřela bradu hřbetem dlaně.

"Slyšela jsem křik a poté tebe v koupelně - nechceš mě pustit dovnitř? Pokud se ti udělalo hodně zle, měla by sis lehnout…--"

"Ona to zvládne sama, máti," přerušil ji Petr a zastavil se vedle ní. Zdálo se, že měl ruce v bok, ale nemohla to říct s jistotou.

Klára se zamračila. Její expřítel se vždy choval jako naprostý idiot, jak ke své mamce, taťkovi anebo jí samotné. Už tenkrát, před třemi lety se s tím těžce smiřovala, ale nyní… nyní musela vysloveně zatnout zuby, aby zprudka neotevřela dveře a nevrazila mu pěstí. Na druhou stranu Kláru náhlá zuřivost probrala z nevolnosti.

"Běž si něco obléct a nedávej mi kázání o tom, jak se mám chovat k dívce, které je zle!" napomenula Petra jeho matka, ale její tón nebyl dostatečně pevný.

"Jasně," odfrknul si mezitím, co se pomalu otočil a odešel. Nezapomenul však za sebou prudce prásknout dveřmi. Klára sebou trhla. Na chvíli v domě panovalo naprosté ticho, ale poté Petr zapnul televizi.

Povzdechla si, ale byla vděčná za náhlé rozptýlení - jako by to bylo něžné proplesknutí a ona se vrátila do reality. Dokázala zapomenout na nevolnost a zběsile začala hledat v paměti cokoliv, co by jí pomohlo se zorientovat. Nejhorší však bylo, že Petr dost často pořádal posezení ve svém kumbále, jak malou místnost nad garáží nazýval. Vždy se tam scházeli se svými kamarádi a pilo se a tancovalo. Proto se všechny víkendy po boku tohoto vožraly, slévaly v jedno.

"Jak ti je, Klárko?"

"Je mi už líp," odpověděla rychle dívka a pomalu se postavila na roztřesených nohách. "Jen si vyčistím zuby…"

"Můžu ti nějak pomoc?"

Nepatrně nakrčila obočí a pohlédla na své sporé oblečení. Tvář se jí zalila červení. "No… totiž…"

"Kdybys cokoliv potřebovala, budu dole v kuchyni."

Dívka se pousmála a sledovala, jak se Petrova matka pomalu obrátila a bez dalšího slova zmizela za rohem. Povzdechla si a odvrátila se od dveří, aby se střetla se svým pohledem v zrcadle. Od posledního okamžiku, kdy se podívala na svůj odraz, uplynuly tři roky - tři roky zpět. Její tvář se změnila, bylo to téměř až děsivé.

Sice se před chvílí probudila a zvracela, ale i tak její tvář nebyla tolik bledá a propadlá, jako tomu bylo naposledy, když šla otevřít Jeanovi dveře. Vlasy měla rozcuchané a kratší, než na to byla zvyklá. Sahaly sotva do půlky lopatek a měla v nich blonďaté melíry. Opatrně uchopila pramínek mezi prsty a s pokroucenými rty si s ním pohrávala.

Její oči se zaleskly a ona ustala v pohybu. Upřeně oplácela modro šedý pohled mladé dívky v zrcadle a nebyla schopná se pohnout.

V tom se z druhé místnosti ozvala rána, následovaná Petrovým klením. Klára trochu nadskočila, nechala pramen vlasů spadnout na ramena a uvědomila si, že si původně chtěla vyčistit zuby. Urychleně se natáhla po zubním kartáčku a zarazila se - byly tam pouze tři - a ani jeden z nich nebyl její. Pomalu zavřela oči, poraženě vydechla a svěsila ruku zpátky podél těla.

Všechny své věci většinou nechávala v batohu, hned vedle postele. Po zádech Kláře přeběhl ledový mráz a na pažích jí vyskočila husina. Musí se tam vrátit.

Rychle pohlédla do zrcadla a zamračila se. Samozřejmě, že se do toho pokoje musí vrátit - čelit Petrovi. Jinak to nejde. Nemůže se teď zbaběle schovat v koutě a čekat, až bouře přejde. Ne, kdepak. Toužila se vrátit k Pepovi a stanout po jeho boku. Ta příležitost se jí naskytla. Ale cesta k vytouženému cíli bude plná nástrah a ostrých zatáček.

Zhluboka se nadechla a vydala se ke dveřím. Její nohy nebyly ani zdaleka silné, stále se třásly a žaludek sebou znovu začal nervózně mlet.

Klára však pevně zatnula zuby a opustila koupelnu. Pár kroky se ocitla u pootevřených dveří do Petrova pokoje. Jen na okamžik se zarazila; zhluboka se nadechla a poté vešla dovnitř.

Věnoval jí pohled s pozvednutým obočím. "Už ses uklidnila?" zeptal se chladně.

"Chci jet domů," řekla stroze a vydala se k batohu.



Poznámka: pokud si právě klepete na hlavu a myslíte si, že jsem to s Petrem přehnala, musím poznamenat... ne... od téhle postavy se dočkáte zajímavých a šílených věcí. Mohu vás ujistit, že se snažím být důvěryhodná, co se týče jednoho z mých EX... ano, je to magor, který mi po rozchodu řekl: Miluji tě, tak se vrať, vše bude ok - a to, že já ty city neoplácela, už nebylo nic důležitého... takže si asi umíte představit... :D


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rainy Rainy | Web | 20. září 2015 v 21:17 | Reagovat

Tak. V první řadě bych se ráda omluvila, že píšu tak pozdě, ale jak víš, bylo toho teď mnoho a já bych si tvou povídku prostě dříve nedokázala plně vychutnat. :) Jaké byly mé reakce v průběhu už víš... Nejsem si jistá, jestli má cenu se k tomu vracet. Doufám, že Klára brzo najde cestu ven od tohohle neandrtálce a deb*la. Obecně mi to přijde vždycky strašně smutné, když někdo někým manipuluje... Musí být vážně hnus se pak do tohohle období vrátit... A myšlenky, vzpomínky, které se míchají s realitou... Myslím, že to Klára bude mít vážně těžké. Ale snad získá to, po čem touží. Já ji rozhodně fandím. A fandím i tobě, ať nemusíme dlouho čekat na pokračování! :)
Určitě máš důvod být pyšná. :) Skvělá práce, má drahá. Opravdu.

2 Lukas Lukas | 5. října 2015 v 8:18 | Reagovat

Ahoj :). Tak konečně po mega dlouhé době, jsem se vrhl na tvoji další kapitolu. Těšil jsem se na ni, protože mám rád cestování časem a taky protože, jsem ji nemusel číst s francouzským přízvukem jako tu minulou :D.
No popis její ex nebyl moc hezkej. Asi se v tom promítly i nějaké tvé zkušenosti. No Petr, se zdá být jako pořádnej buran, snad nebude nějakej víc agresivní. Příběh se nám hezky posouvá kupředu a já se nemůžu dočkat co bude dál. Jen mám takovej blbej pocit z toho, že aby Klára dokázala Pepu zachránit, tak se do něj nesmí zamilovat. Byla by to pak neuvěřitelná podobnost s filmem Butterfly effect.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama