Ve jménu šťastných konců: Kapitola třetí

12. listopadu 2015 v 17:45 | Rainy |  Ve jménu šťastných konců
Ach ano! Čtete správně! Překonala jsem se a KONEČNĚ dala dohromady třetí kapitolu Ve jménu šťastných konců. Abych byla upřímná... není to jen moje zásluha. Ráda bych tímto poděkovala jedné slečně - nevím, jestli by byla ráda, kdybych jí tady konkrétně jmenovala, která mě nakopla k dopsání tohoto kousku. Protože bez toho milého komentáře, který mi zanechala na facebooku, byste teď před sebou asi tuhle kapitolu neměli...

Tak. Nebudu to natahovat. Jen ještě připomenu, kde jsme skončili. Dorcu jsme zanechali ve čtvrtém ročníku. Skamarádila se s Lily a Poberty, možná se (i když by to sama nikdy nepřiznala) dokonce i zamilovala a pohádala se s Marlene. Co s sebou přinesl konec čtvrťáku a začátek páťáku se dočtete v této kapitole.

Snad se vám bude líbit! :)


Kapitola třetí: Ve jménu prvních lásek



Diváci na tribunách hlasitě povzbuzovali a jásali. Chvíli převládali Zmijozelští, chvíli zase my. Většinou záleželo na tom, kdo zrovna komu dával na frak. Bohužel, většinu času vedli oni. Nedrželi sice takový náskok, abychom ho nebyli schopni my, nebo chytač zvrátit, ale obecně vzato to stačilo, aby si naši mohli vyřvat plíce.

A proto jsem taky famfrpál milovala. Nějaká část mého podvědomí totiž věděla, že pokud se dostanu do kolejního družstva, stanu se součástí něčeho vělkého. Nezáleželo na tom čeho. Už jen ten pocit, kdy lidé volali moje jméno, byl skvělý.

Rychle jsem se vyhnula zmijozelskému odrážeči a dál uháněla kupředu k brankám. Když se kolem mě nahrnulo až moc hráčů, pustila jsem míč dolů, kde už na něj podle očekávání čekal James.

Byl to skvělý tah. Mohl zabrat sice jen párkrát, ale udržoval nás ve hře, což bylo vzhledem k tomu, že jsme měli tisíckrát lepšího chytače, než zmijozelští, to nejdůležitější. Dějiny už se nebudou ptát na to, jak těsně jsme v sedmdesátém čtvrtém vyhráli pohár, důležité je, že na něm bude naše jméno.

"Doe, pozor!"

A to je poslední věc, kterou si z toho slavného zápasu pamatuju. Když jsem se probrala, ležela jsem na ošetřovně. Sama. Pokud jsem tedy nepočítala nešťastníky na vedlejších postelích a ti se nepočítají nikdy. Opatrně jsem se ohlédla za malým stolečkem, jestli na něm nespatřím nějaký vzkaz. Ale ne. Kovová skřínka zela prázdnotou.

"Tak jak se cítíš, zlatíčko?" rozlehl se ošetřovnou důvěrně známý hlas madam Pomfreyové.

"Jak dopadl zápas?"

"Vyhráli jste," usmála se.

"Vyhráli?!"

"Ano. Těsně, ale přece. Pan Prewett, jen chvíli po té nehodě chytil zlatonku."

"Aha," řekla jsem pouze. "A jak dlouho tady jsem?"

"No, bude devět, takže-."

"Devět?"

"Devět! Copak ti, děvče, musím všechno opakovat? To musela být pořádná rána."

Otočila jsem se na druhou stranu, aby neviděla slzy, které se mi najednou začaly drát do očí. Nechtěla jsem brečet, opravdu ne. Ale nedokázala jsem si pomoct. Že tady na mě nikdo nečekal, to bych ještě zkousla. Chtěli slavit, chápala jsem to. Jenomže vzkaz mi tady nechat mohli. Zvlášť když od konce zápasu uběhlo už tolik času.

"Je mi fajn," řekla jsem ještě.

"Dobře. Zítra ráno se můžeš vrátit na kolej."

Neodpověděla jsem jí. Namísto toho jsem přes sebe přehodila deku. Nechtěla jsem s nikým mluvit, nechtěla jsem přemýšlet, nechtěla jsem dělat vůbec nic. Dokonce ani plakat.

Když jsem se pak následujícího dne vracela do Nebelvírské věže, nedala jsem na sobě nic znát. Tak nějak jsem totiž nabyla pocitu, že si za to všechno vlastně můžu sama. Prostě jsem nebyla ten typ holky, který by jim stál za to, aby u mě jen tak vysedávali a čekali, dokud se neprobudím ze svého stoletého spánku. Navíc byli určitě opilí. Kdyby je někdo chytil, jak se v podroušeném stavu proplétají chodbami, nejspíš by jim napařili školní tresty do konce roku.

Neuvědomovala jsem si, že celá tahle konstrukce je špatná. Samozřejmě, lidé se občas mohou mýlit a chybovat. Ale za ten vzkaz, pár pitomých slov, jsem jim, jako členka týmu prostě stála - nebo minimálně měla stát. Chápala jsem, proč mi na ošetřovnu nepropašovali máslový ležák - tomu jsem skutečně rozuměla, jejich nezájmu ne. Tak jsem předtím zavřela oči. A stejně tak před Lily, která toho večera rozhodně famfrpálové vítězství neoslavovala. Na to jí ten sport tou dobou připadal moc hloupý.

"Ahoj, Doe," usmál se na mě Remus. "Tak co, jak je? Byla to pořádná šlupka, to ti teda povím."

Zazubila jsem se, "Vůbec nic si napmatuju."

"Jo," zaskuhral Sirius, který se najednou objevil u dveří do chlapeckých ložnic, "to mi povídej."

"Tichošlápek to trochu přehnal s pitím."

"Ššš, nemusíš tak řvát kamaráde, vždyť Doe je jen pár stop od tebe."

Pobaveně jsem nakrčila obočí, "To musela být teda jízda…"

"Ještě aby ne," ozvalo se za mnou a dříve, než jsem se nadála, držel mě James okolo ramen. "Bylo na čase, abychom těm tupcům nakopali ty jejich tlustý zadky. Vždyť vyhráli nejmíň pětkrát v kuse!"

"Sem si nevšim, že by byli nějak zvlášť oplácání…" zamyslel se Remus.

Uznale jsem přikývla. "Takže teď přebíráme pětiletou štafetu my, jo?"

"No, nevím, jestli pětiletou," zamyslel se James a volnou rukou začal cosi počítat na prstech, "ale tříletou určitě. Poháru se vzdám jen přes svoji mrtvolu!"

~•~*~•~

Famfrpálové nadšení bylo brzy pryč a na jeho místo přišel strach ze závěrečných zkoušek. Ale i ty jsme nakonec všichni bez větších problémů zvládli, takže jsme si mohli plnými doušky užívat přicházejícího léta.

Pamatuju si, že tenhle krátký mezičas jsem měla v Bradavicích ze všech nejraději. Všichni jsme k sobě měli, vzhledem k tomu, že jsme před sebou měli dvouměsíční nic nedělání, tak nějak blíž. Hráli jsme různé hry, vysedávali u Černého jezera nebo se jakkoliv jinak flákali.

Toho roku to nebylo jiné. Sice jsem podstatnou část svého volného času věnovala i Lily, ale nikdo a nic na světě by mě nedonutilo vzdát se Pobertů, obzvláště Jamese. Tou dobou jsem ještě nevěděla proč. Nakonec jsem se po tom ani nijak nepídila.

"Co děláš v létě, Doe?" zeptal se mě James jen chvíli předtím, než náš vlak definitivně zastavil. "Kdybys měla čas, napadlo mě, že by ses mohla stavit. Remus bude většinu léta mimo Anglii a Sirius, no," povzdechl si, "znáš jeho mámu."

Vesele jsem se usmála, "To by bylo super. Napíšu ti."

"Fajn, ale pokud umřu nudou, máš mě na svědomí."

"Neboj!" zazubila jsem se na něj. "Já bych taky nerada ztvrdla v Londýně."

Spiklenecky na mě mrkl, "To si hádám můžem pomoct navzájem."

"Asi jo," rozesmála jsem se. "Zatím se měj, Jamesi. A pozdravuj mámu s tátou!"

Lily z toho tehdy nadšená nebyla. Viděla jsem to na ní, jen co jsem si jí všimla, jak postává mezi dveřmi našeho kupé. "Zrádkyně," sykla. "Myslela jsem, že chceš trávit léto se mnou."

"Ty tady taky nebudeš pořád," mrkla jsem na ni. "Stihnu všechno. Mám na to dva měsíce…"

Jenomže čas utíkal jako voda. Sice jsem zvládla všechno, co jsem chtěla, ale nakonec, když jsem si to spočítala, jsem stejně měla pocit, že bych pro delší prázdniny byla ochotná vraždit. Ne, že bych se netěšila do školy. Právě naopak. Nemohla jsem se dočkat, až znovu v konečcích svých prstů sevřu hůlku. Svět bez kouzel a bez magie se mi zdál najednou nudný, možná až fádní a vzhledem k tomu, kolik času jsem trávila u Jamese doma, tedy mezi kouzelníky, kteří své nástroje používali prakticky neustále, jsem po návratu do Bradavic přímo prahla.

Jenomže kdykoliv jsem si vzpomněla na to, co všechno se od září změní, jak málo času budu s Jamesem trávit, začalo se mi dělat špatně od žaludku. Nevěděla jsem, čím to je. Nestarala jsem se o to. Byla jsem malá holka. Blázen, který se prostě nechtěl dělit o skvělého kamaráda.

Během posledních týdnů jsem si chvilky trávené s ním vyloženě zamilovala. Byl tak milý a vtipný a nikdy, nikdy s ním nebyla nuda. Bylo to zkrátka naše léto. Nechtěla jsem o to všechno přijít. Prostě ne.

Mé podvědomí mohlo, stále může, šeptat "sobec!", jak chce. Může si řvát i křičet na celý svět, ale nic to nezmění. Vždycky, už od toho odpoledne na Příčné, kdy celé naše přátelství vlastně začalo, jsem ho chtěla jen pro sebe.

~•~*~•~

Prvního září jsem přešlapovala na nástupišti už od desíti hodin. Ne že bych byla ranní ptáče, to skutečně ne, ale tak nějak jsem měla pocit, že je lepší trčet tady než v sirotčinci. A ten déšť ani kapky, které se mi zavrtaly snad až pod kůži, na tom nic nezměnily. Vlastně jsem z nich měla radost. Bezprostředně potom, co jsem prošla přepážkou, jsem totiž z kapsy vytáhla hůlku a vše pečlivě vysušila. Mým vlasům to sice zrovna dvakrát nepomohlo, ale suchý kabát byl rozhodně fajn.

Několik prvních minut jsem nevěděla, co si počít. V deset hodin a jednadvacet minut jsem byla dokonce tak zoufalá, že jsem z kufru vytáhla učebnici kouzelných formulí. Trvalo mi přesně dvě stě třicet sedm sekund, než jsem si uvědomila, že se chovám jako největší blázen pod sluncem a knihu, poněkud naštvaně, vrátila zpátky do kufru.

Nepotřebovala jsem se zabavit, potřebovala jsem se vyvztekat. Možná to ode mě bylo dětinské, nakonec mi bylo už patnáct, ale to na věci stejně nic neměnilo. Prostě jsem potřebovala někomu říct o tom, jak hnusný a nespravedlivý celý tenhle šílený svět je.

Začalo to zcela nevinně u snídaně. Jen tak jsem seděla na svém obvyklém místě na okraji místnosti a uždibovala si ze svého toastu, když vtom si ke mně přisedla má někdejší parta. Nebyla jsem hloupá. Během těch krátkých dvou měsíců mi stihli natropit tolik naschválů, že jsem se raději okamžitě zvedla k odchodu.

Dlouho jsem nevěděla, čím to je, co mají za problém. Teprve později, když jsem zcela náhodou vyslechla jejich rozhořčený rozhovor s naší hlavní vychovatelkou, jsem to konečně pochopila. Závist, prachobyčejná žárlivost - to nás rozdělilo. Má volnost, přátelé venku za vysokými zdmi, veselé úsměvy, dopisy a dárky.

Dave mě však přátelsky chytil za rameno a stáhnul zpátky na židli, "Tak co, Meadowesová, už se těšíš do toho svýho ústavu?"

"Co to meleš?"

"Pánové," usmál se a zcela přitom ignoroval přítomnost dalších dvou holek, "já žasnu. Tvrdne tam už čtyři roky a ještě nezjistila, že je to škola pro pošuky."

"Počkej, počkej," zarazila ho Jenny. "Johnesová to přece říkala jinak."

S naději jsem pohlédla na svou někdejší nejlepší kamarádku. "Není to-."

"Pro zvláštní děti tak to nazvala."

"Což je jen trochu mírnější vyjádření pro blázinec. To je přece jasný, ne?" přidal se Ben. "Nemohla tady Doe shodit před tolika lidma."

"Pověz mi, Doro, jak je možný, že vás v létě pouští ven? Nejste náhodou nebezpeční nebo tak něco?"

Celé dva měsíce jsem se krotila. Snažila jsem se na ně být hodná a všechno to jejich ustavičné ponižování prostě jen ignorovat. 'Jsi lepší než oni,' opakovala jsem si neustále. 'Máš na víc.' Ale toho rána, když se z jejich úst sypaly další a další nadávky jsem to už nevydržela.

"Možná, že kdybyste nebyli tak tupí, taky by vás vzali někam na intr. Možná, kdybyste se aspoň trochu snažili a nejen fňukali nad tím, jak je k vám život děsně nespravedliví, neseděli byste tady na zadku a nenaváželi se do mě. Protože víte vy co? Já nemůžu za to, že jste tak neuvěřitelně ubozí!"

Facka, která mě vzápětí lízla na tváři, znamenala konec. Definitivní tečku za všemi hezkými vzpomínkami, které jsem na dětský domov měla. Vyděšeně jsem vzhlédla k Jennyině tváři. V první chvíli už jsem se jí chystala ránu vrátit, ale když jsem si uvědomila, že se v jejích očích zračí stejná bolest jako v těch mých, rozeběhla jsem se pryč.

Přesně o půl dorazili další studenti. Soudě podle toho, jak byli malincí, a taky těch pohledů, které vysílali směrem ke svým rodičům, to byli prváci. Pak už to šlo ráz na ráz. Nástupiště se plnilo, lidí přibývalo a já si mohla vykroutit krk, abych konečně zahlédla někoho známého.

"Mar-!" vyhrkla jsem, ale nakonec se stihla zastavit dřív, než si mě má stará kamarádka stihla všimnout. Rychle jsem sklonila zrak k zemi a předstírala, že mě Merlin-ví-proč zaujal jakýsi šedivý kamínek.

Lily dorazila až za deset minut celou. Poberti jako již tradičně až s houkáním vlaku. Pamatuju si, že ten rok mě poprvé napadlo, jestli to náhodou nedělají naschvál. Nenaskakují za jízdy, nepřihrávají si kufry skrz otevřená okna a další všelijaké možné i nemožné kousky.

"To bylo o chlup, pánové," prohlásil James, když si z čela utíral neexistující krůpěj potu.

"Přála bych vám, aby vám to ujelo," řekla Lily a drze na ně vystrčila bradu. "Možná by se vám pak v těch vašich hlavinkách rozsvítilo."

"Taky tě rád vidím, Evansová," prohodil s úsměvem James a gentlemansky se natáhl po jejím kufru. "Kam ti to mám odnést?"

Lily ho naštvaně bouchla přes prsty, až mu všechny její věci spadly na nohu, "Nechci tvoji pomoc, Pottere. Raději si běž přepočítat svoje čokoládové žabky."

"Karty, Evansová," pronesl kysele Black. "Jsou to karty. Žabky se jí, karty zůstávají. To bys mohla pochopit. Zvlášť, když nejsi blond."

"Pojď, Doe, jdeme!" zavelela. "Sev na nás čeká."

Omluvně jsem se na kluky usmála a pokrčila rameny. Pak jsem se vydala již vylidněnou chodbičkou za ní.

~•~*~•~

"No tak nám to řekni, Reme," žadonil Sirius.

"Nebo to z tebe dostanem násilím," přidal se James.

Lupin však zůstával stále klidný. Vlastně se ani nenamáhal zvednout oči od novin, které ležely před ním na stole. "Nevím," pronesl poněkud znuzeně, "kolikrát vám to mám opakovat. Žádnou holku nemám."

"Ale chtěl bys!"

"Co se to tady při všech svatých děje?" nakrčila jsem obočí.

"Remus dneska v noci mluvil ze spaní…."

"O nějaké holce," doplnil Jamese Black. "A my chceme vědět, která šťastná to je."

"Mě se o vás taky v noci zdá a to neznamená, že vás miluju," ušklíbla jsem se. "Nebo snad jo?"

"Dík, Doe. Možná, že od tebe to vezmou-."

"Na to bych nesázel, kamaráde," ušklíbl se Sirius a poněkud škodolibě ho dloubl do ramene. "My to z tebe stejně dostanem. Dřív nebo později. Uvidíš."

Jenomže čas plynul a mí drazí kamarádi nevěděli stále nic. Bez ustání do Remuse rýpali nebo se ho snažili nachytat v nejrůznějších slovních hříčkách. Nakonec však vždy odcházeli s hlavou skloněnou. Poraženi ve svém nesmyslném boji.

Později to dokonce dostali do takové fáze, že už si o tom šuškala polovina naší koleje, jako by Lupinova láska byla drbem století. Vždycky jsem to přecházela jen s mávnutím ruky - pořád jsem tomu totiž nevěřila. Náš netečný a vzorňácký Remus - jak by se mohl do někoho zakoukat? Blbost.

Že jsem se spletla, jsem si uvědomila někdy začátkem listopadu, tedy asi tři týdny poté, co tahle šaráda vypukla. Zcela neplánovaně jsem se totiž stala svědkem první pobertovské hádky v dějinách Bradavické školy.

Nechtěla jsem je tehdy šmírovat. Doopravdy ne. Ale bylo to těžké období - v každém svém slova smyslu. Všechno okolo mě se neustále měnilo a já, když je zaslechla, měla zkrátka až příliš velký strach, že bych mohla přijít i o ně - o Poberty.

A tak jsem tam jen tak stála, přitisknutá ke zdi, a naslouchala jejich nočnímu rozhovoru…

"A to si říkáš kamarád?!" zlobil se Black. "Mysleli jsme si, že tohle tajnůstkářství už máme za sebou!"

"Tohle je něco jiného," opáčil unaveně Remus. "Vždyť o nic nejde…"

"Tak proč nám to nechceš říct?" přidal se James. "Když je to taková prkotina."

"Protože… Protože je to moje věc! Tys nám taky neřekl , že ses zabouchl do Lily!"

"Já se do nikoho nezabouchl!" zamračil se Potter.

"Kecy! Proč jinak bys ji zval skoro každý den na rande, i když tě tolikrát poslala do prdele?!"

~•~*~•~

Mé štěstí se začalo hroutit sedmého září v sedmdesátém pátém. A bylo to o to horší, protože to přišlo zcela nečekaně, jako rána z čistého nebe.

Seděla jsem zrovna s Lily v knihovně nad domácím úkolem do lektvarů. Nijak zvlášť jsme si nepovídaly. Jednak porto, že jsme se musely pekelně soustředit - jinak bychom se v těch podivných lektvaristických zákonech zamotaly ještě mnohem víc - a pak taky kvůli školnímu řádu.

Dodneška se za to stydím. Byla jsem kamarádka Pobertů a nejednou se s nimi vypravila provést nějakou neplechu či lumpárnu, ale jakmile jsem se ocitla v blízkosti dokonalé Lily Evansové, stala ze mě slušná a spořádaná mladá dáma.

"Na jaké straně najdu tu tabulku, kde jsou vypsané typy a poloměry kotlíků?" zeptala jsem se jí tehdy, aniž bych vzhlédla od svého pergamenu. "Lily," oslovila jsem jí znovu po chvíli. Má kamarádka však stále neodpovídala.

"Co ten tady dělá?" pronesla konečně po chvíli.

"Kdo?"

"No on," pokývala směrem ke dveřím. "Nemyslela jsem si, že vůbec ví, že v Bradavicích nějako knihovnu mají - natož kde ji hledat."

"Myslíš Jamese?"

"Koho jiného asi," protočila oči. "Ale proč se tím vůbec vzrušuju?" povzdychla si. "Ta tabulka je na straně sedmnáct v té křiklavě oranžové knížce."

A pak se znovu sklonila ke své eseji, jako by se vůbec nic nestalo. Chtěla jsem ji napodobit, když vtom jsem si všimla, že Potter si to pomalu šine našim směrem. Čas od času se sice zastavil u nějaké knihy, ale soudě podle toho, že nejednu z nich držel vzhůru nohama, mu o jejich obsah nejspíš nešlo.

Opatrně jsem se zvedla od stolu a vydala se za ním. "Hraješ si tu na špiona nebo co?"

Kniha, kterou držel zrovna v rukách, mu leknutím málem vypadla z rukou. Jen taktak jsem ji stihla zachránit. "Jsi v pohodě?"

"Jo," zahučel. "Jen potřebuju mluvit s Evansovou."

"Evansovou?" nechápala jsem. "Proč?"

"Ale… Jde jen o takovou blbost."

"Blbost? Jakou blbost?"

"Nemusíš vědět všechno, Dorco!" vyhrkl naštvaně. "Promiň. Já- jsem jen trochu nervózní. Prostě o udělám hned a bude to," a dříve, než jsem stihla říct cokoliv dalšího se vydal za Lily.

Zpočátku jsem neměla nejmenší tušení, o čem spolu ti dva mluví. Dozvěděla jsem se to teprve poté, co Lily celá ruda vzteky vykřikla na celý sál: "Na rande? S tebou?! To raději drátem do oka než …! Jak tě vůbec něco tak pitomého mohlo napadnout!"

Vyděšeně jsem zalapala po dechu.

"Ale-," snažil se James.

"Nerozumíš mi, Pottere? Řekla jsem ne! Ne! Ne! A znovu ne!"

"Však ty změníš názor," kulišácky se usmál. "Uvidíš," pak, aniž by mi věnoval třeba jen jeden jediný pohled, vyběhl ven z místnosti.

A část mě, aniž bych vlastně vůbec věděla proč, v tu chvíli umřela.

~•~*~•~

"Neodbíhej od tématu, Náměsíčníku!" vykřikl James. "Jde tady hlavně o tebe!"

"Prostě vám to nemůžu říct, jasný?!" naštvaně bouchl pěstí do zdi. "Všechno bych ještě více podělal…."

Vyděšeně jsem vytřeštila oči. Najednou se mi to zdálo celé tak prosté, tak jednoduché. V celých Bradavicích nakonec byla jen jedna jediná slečna, kterou Remus nemohl mít rád. Tedy, pokud nechtěl přijít o svého nejlepšího přítele.

Konkrétně o Jamese.

Celý následující den jsem z toho pak byla jako na trní. Neměla jsem nejmenší tušení, jak se ke klukům chovat a tak jsem se jim raději vyhýbala. Jim na tom ostatně nic zvláštního nepřišlo. Od té doby, co začal zvát James Lily na schůzky jsem s nimi moc času netrávila.

V sobotu večer jsem toho všeho měla však akorát tak dost. Seděla jsem zrovna v knihovně a jednoduše jsem si nemohla nevšimnout toho, jak ošklivě se ostatní Poberti na Remuse dívají. Zvlášť, když mi ho bylo tak líto.

Rychle jsem tedy posbírala své věci a vydala se směrem k němu, "Můžu si přisednout?"

"Jasně," odpověděl nepřítomně.

Pokývala jsem hlavou, "Díky."

A tak jsme tam jen tak seděli. Remus dál pracoval na svém pojednání do Přeměňování a já předstírala, že čtu. Trvalo mi dobrých třicet minut, než jsem konečně sebrala odvahu.

"Slyšela jsem vás."

"Koho?" nechápal Remus.

"Tebe a kluky. Jak se-," zarazila jsem se. "Jak se hádáte."

"Aha…" přikývl.

"Chtěla jsem ti jen říct, že to nikomu nepovím."

"Ví o tom celé Bradavice, Dorco. Ono je těžké si toho nevšimnout, když se ke mně ti dva chovají, jak se chovají… "

"Ale já nemyslím tohle, Remusí…"

To ho překvapilo. Konečně odložil brk do kalamáře, "A co teda?"

Zhluboka jsem se nadechla. "To o Lily."

Chvíli trvalo, než Remus promluvil. Nějakou chvíli mě jen tak pozoroval, jako by si nebyl jistý, co si má o mém chování vlastně myslet. Pak prostě jen pokýval hlavou, "To budeš hodná."

"A taky," začala jsem rychle, "jsem ti chtěla říct… Tedy, myslím, myslím, že pokud by měla mít Lily někoho ráda, myslím tímv tomhle slova smyslu, byl bys to ty. Jenomže je to těžké, protože vy dva jste …"

"Jenomže jsme jen kamarádi," přikývnul Remus.

"Mrzí mě to."

"To nemusí, Doe. Já jsem klidný. Opravdu."

"Klidný? Jak můžeš být klidný? Vždyť James…"

"Lily ho nenávidí. A on, je až příliš ješitný na to, aby o ni bojoval. Vždyť se na něj podívej," pohledem šlehnul k druhé straně knihovny, kde seděli James se Siriem, "pořád se chová stejně. Nepřipouští si, že by něco dělal špatně."

Vysíleně jsem zavřela oči, "Proč mi to vlastně všechno říkáš, Remusi?"

"Protože vím, jak se na Jamese díváš, Doe," usmál se. "Jsme na tom vlastně oba stejně, ne?"

"Já? Nijak se na něj-."

On mě však zcela ignoroval a prostě pokračoval dál. "Občas mám pocit, že musí být slepý, když tě nevidí…"

"Co to povídáš? Jasně, že mě vidí!"

"U Merlina, Dorco," zasmál se. "Když už nic, tak nelži alespoň sobě."




  • V jakémsi rozhovoru Rowlingová kdysi uvedla, že James Potter nezastával ve famfrpálu pozici chytače, ale střelce - jak jsme si všichni mysleli po shlédnutí prvního dílu.
  • Naopak jakýsi Prewett, který v mé povídce figuruje na postu chytače, je jedním z bratrů Molly Weasleyové. Celkem měla dva - Fabiána a Gideona. Po jednom z nich (po Fabiánovi) zdědil Harry hodinky, které k sedmnáctinám dostal od Wesleyových.
  • Kdysi jsem někde četla - dost možná to byl jen takový trapný blud vyvolaný na Tumblr - že Remus miloval Lily a že jí to vlastně nikdy neřekl, protože to byla holka jeho nejlepšího kamaráda. Strašně moc jsem se tehdy pro tu myšlenku nadchla... Ostatně všichni víte, jak moc mám pár James/Lily (ne)rada. V každém případě to tak vůbec nebylo. Před chvílí jsem na HPwiki četla, že první žena, do které se kdy Remus Lupin zamiloval, byla Tonksová - taky vám to přijde tak divné jako mě?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 To dievča z facebooku To dievča z facebooku | 12. listopadu 2015 v 18:49 | Reagovat

Paaaaaaaani,ja vlastne ani neviem čo povedať, pretože je to skutočne skvelá kapitola a mám pocit, že nech poviem čokoľvek, nebude to dosť. Každopádne, prvá vec, čo by sa asi patrila, je obrovské ĎAKUJEM, že  si po tak dlhej dobe napísala ďalšiu časť tejto fantastickej poviedky. Netuším čím to je, no niekedy som až priveľmi fascinovaná poviedkami z obdobia Záškodníkov. Nie vždy sa mi však podarí nájsť čosi kvalitné - Ve jménu šťastných konců je však výnimka. Je to ako závislosť (taká, ktorá našťastie nijak neublíži) a ja sa po prečítaní každej časti nemôžem dočkať tej ďalšej. O to viac, že sa nejedná o klasiku - príbeh o dievčati, ktoré sa zaľúbi do Siriusa. Je to originálne, rozvíjaš všetky postavy v uhloch a smeroch, ktoré nás nútia zamýšľať sa nad tým, využívaš známe a kánonické postavy... skrátka, klobúk dole pred tebou!
A čo sa týka kapitoly samotnej, trpela som spolu s Doe, keď ju bolelo, že za ňou nik neprišiel. Radovala som sa spolu s ňou, keď sa zhovárala s Jamesom. Chápala som Rema a bolo mi ho ľúto, že práve Lily je tá, do ktorej sa zaľúbil (stále som až do rozuzlenia dúfala, že by to mohla byť Doe a Remus by sa do nej nechcel zaľúbiť iba preto, že sú s Jamesom skvelí priatelia. Takto je to však ešte originálnejšie!)
Čo sa týka záveru, som rada, že Doe to niekto otvorene povedal a zároveň ma mrzí, že DorcasxJames sa asi nikdy nenaplní. Niežeby som nemala rada Jily, pretože Jily zbožňujem, no... chápeš čo sa snažím povedať :D
Zároveň najsilnejšou scénou bolo, keď sa za Dorcas zatvorili dvere muklovského sveta. To som mala zimomriavky všade, snáď aj tie zimomriavky mali vlastné zimomriavky :D
Milujem - bez nadsázky - spôsob, akým využívaš slová a čaruješ s nimi. Ako tvoríš opisy, hráš sa s postavami a príbehom... Si ako kúzelníčka, nechodíš ty potajomky na Rokfort, hmmm?
Ešte raz vďaka!! :)
P.S. nádherná koláž! :))

2 LillyPotterml. LillyPotterml. | 13. listopadu 2015 v 23:57 | Reagovat

:) ;) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) Je to veľmi úžasné dielo.

3 Nebeská Nebeská | Web | 18. února 2016 v 18:35 | Reagovat

Konečně jsem si přečetla tuhle kapitolku - abych se hned mohla vrhnout na tu další :)
Takže od začátku - moc se mi tvé postavy líbí, a je mi Dorky líto. Podrženo sečteno, když máš kamarády, se kterými trávíš tolik času a pak se nikdo z nich neuráčí přijít se podívat za tebou na ošetřovnu... dobře, nemusel by nikdo čekat, stačila by i blbá kytka, nebo cokoliv.
Když už né pobertové, Lily... No a v tom sirotčinci, mazec, nemám snad ani slov.
Chvíli jsem během kapitoly čekala, že třeba Remus bude zakoukaný do někoho jiného, než Lily, ale smůla no :) Na druhou stranu to dává docela smysl :)
Ach jak já zbožňuji Poberty :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama