TWWLB │ Kapitola dvacátá

13. prosince 2015 v 10:13 | Rainy |  The World We Left Behind
Fíha. Zase to je sto let, co jsem psala naposledy. Nebojte se, tentokrát vás ušetřím nějakého psychologického rozboru na téma, proč jsem tu nebyla. Nemám chuť se v tom pitvat. Prostě jsem teď hodně v práci, peču, uklízím, sháním dárky... Znáte to. Myslím, že teď před Vánocemi toho máme všichni hodně.

Tuhle kapitol mám hotovou už týden. Pořád jsem se ale nedokázala přemoct, sednout k wordu a pročíst to po sobě nebo k povídce dokonce dohledávat písničku. Prostě jsem byla líná. A taky se mi zdálo, že je to celé vlastně tak nějak na prd. Ale dneska ráo se stala zvláštní - velice zvláštní věc.

Je to už několik týdnů, možná i měsíců, co mě táta pořádal, abych mu poslala něco ze své tvorby. Byla jsem z toho docela vynervovaná, ale nakonec jsem mu poslala prvních pár kapitol TWWLB. Včera v noci si to konečně přečetl. A... byl nadšený. Povídal něco o tom, že kdyby to měl vytištěné v rukách, nenapadlo by ho přemýšlet nad tím, že je to jen obyčejná povídka. Měli jste mě vidět, jak jsem zářila štěstím!

Takže tuto kapitolu bych ráda věnovala jemu (ha... hádám, že se to nikdy nedozví) a taky Lukášovi a Jul.

Přeji pěkné čtení... Upřímně doufám, že se u pokračování sejdeme ještě před Štědrým dnem. :)

Ale teď už hurá za Nathalií. Připomínám, že jsme ji opustili po setkání se Siriusem.


Vím, že nejsem jediná
Kdo lituje věcí, které jsem udělala
Někdy mi ale připadá, že jsem to jenom já
Kdo ustojí svůj odraz v zrcadle
Přeju si, abych mohla žít o trochu víc
Vzhlížet k nebi a ne jen zírat na podlahu
Připadá mi, že život kolem mě utíká rychlostí blesku
A všechno, co můžu, je dívat se a brečet
Chybí mi vzduch, chybí mi přátelé
Chybí mi máma, chybí mi časy, kdy
Život byl velká party
Ale to bylo před milionem let

(Million Years Ago - Adele; youtube, karaoketexty)



~*~*~


.:: 15. února 2007; Provence, Francie ::.

"Abrakadabra!" vykřikla nadšeně Jenin a divoce při těch slovech zamáchala rukama ve vzduchu.

"Pozor!" varovala ji honem Leni. "Tam jde další!"

"Kde?! Kde?!"

"No přece támhle! Na skříni! Abrakadabra!" zvolala. "Tak, snad už je to dobrý. Teď žádnou příšeru nevidím. Co ty?"

"Počkej, musím se podívat!" pronesla důležitě Jenin, když si před očima vytvořila z rukou malý provizorní dalekohled. "Ne. Jen učitelka. A kousek dál Paul."

"No, to je sice taky strašidlo, ale do létající opice má daleko," přikývla Leni, "takže ho zatím necháme být."

"Fajn. Budu ti krýt záda. Ty zatím můžeš pokračovat dál. Do Smaragdového města je to ještě daleko!"

Takhle si obě dívky hrály už půl druhé hodiny. Pobíhaly z jedné strany třídy na druhou, jednou se schovaly pod stůl, jindy se zase jen tak přitiskly ke zdi, kdykoliv měly pocit, že na ně útočí nějaký neviditelný nepřítel.

Jejich učitelka z nich šílela. Každých pět minut těkala pohledem k hodinám, jestli už se náhodou neblíží doba, kdy si holky vyzvedávají jejich mámy. Zpočátku to sice brala jako legraci. Když jí však při své hře podruhé převrhly hrnek s kafem, začala být poněkud mrzutá.

"Jenin, Leni," zvolala unaveně, "čas jít domů. Konečně…" dodala ještě tak, aby ji nikdo další neslyšel.

"Hurá!" zaradovala se Jenin a okamžitě se začala soukat zpoza staré skříně. Leni se držela hned za ní. Nemohla se dočkat, až mámě poví o tom, co všechno se dneska naučila a co všechno zažila. K jejímu nekonečnému zklamání však ve dveřích spatřila pouze Rose.

"Mami! Mami! Hádej co? Dneska jsme si četli čaroděje ze země Oz!" vydechla pyšně Jenin.

"Nepovídej!" Rosalie teatrálně vykulila oči. Nechtěla své dceři kazit radost tím a tak jí neprozradila, že je několik minut tajně pozorovala zpoza prosklených dveří, jak si hrají na lítající opice, čarodějky a kdo ví, co všechno dalšího. Už už se chystala říct něco dalšího, když si všimla Alanis. "Děje se něco, zlato?"

Leni jen nešťastně svěsila ramena, "Kde je máma?"

"Ach broučku," politovala ji Jeninnina máma. "Sejde se s námi až v divadle. Říkala, že si musí ještě něco zařídit-."

"Pořád teď někde chodí," zlobila se Alanis. "A nikdy mi neřekne kam nebo proč."

Rosalie pak chvíli trvalo, než dokázala nalézt vhodná slova, kterými by dceru své nejlepší kamarádky utěšila. Nakonec i jí samotné se zdálo, že se Nathalie poslední dobou chová podivněji než obvykle. Pořád jen zamyšleně hledí do zdi, a když už náhodou konečně něco řekne, většinou se to týká něčeho naprosto nepodstatného. Naposledy spolu třeba skoro hodinu mluvily jen o počasí. Počasí!

Sama by nejspíš ani nedokázala spočítat, kolikrát se z ní pokoušela vytáhnout, co se stalo, proč se takhle chová. Marně. Nathalie nad její snahou vždy jen odmítavě zavrtěla hlavou a pronesla cosi v tom smyslu, že se jí blíží uzávěrka knížky a tak má zkrátka až příliš mnoho práce.

Rose jí nikdy neřekla, že ví, že jí lže. Na to ji měla až moc ráda. Ale teď, když koukala na nešťastnou Alanis nejraději by jí za její chování jednu přišila.

"Třeba pro tebe něco chystá, něco speciálního," mrkla na ni.

"Vážně?" ožila najednou Leni. "Co, teto? Ty něco víš?"

"To ne, zato vím něco jiného," cvrkla ji do nosu. "Mám svoje vlastní překvapení."

"Překvapení?" vydechly obě dívky jednohlasně.

"Jasně," přikývla důležitě. "Co byste řekly pořádné porci zmrzliny? V té cukrárně, co je u parku? A pokud budem dost rychlé," pohledem důležitě sklouzla k hodinkám na svém zápěstí, "mohly bychom se pak ještě na chvíli zdržet na hřišti."

"Jupí!" zaradovaly holky a dříve, než pak Rose stihla třeba jen mrknout, byly už obě oblečené a nachystané k odchodu.

Zbytek odpoledne pak utíkal ve veselém duchu. Jak Leni, tak i Jenin se náramně bavily a dokonce i Rose se zdála být s vývojem celé situace poměrně spokojená. Byla ráda, že dokázala Nathaliinu dceru přivést na jiné myšlenky a že po původním zklamání už nebylo ani památky.

Připadala si hloupě, ale všechno to štěstí okolo ní jí vhánělo slzy do očí. Seděla na lavičce v parku s pohledem upřeným ke své dceři a v duchu nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak rychle ten čas letí.

"Netvařte se tak nešťastně," poradila ji s úsměvem paní, která seděla hned vedle. "Na to je dneska až moc krásný den."

Rose se rozesmála. "Díky. I když," rozhlédla se okolo sebe, "na to jak je hezky, je tady málo lidí, nezdá se vám?"
Pokrčila rameny, "Aspoň se děti nemusí hádat o houpačku."

"To máte pravdu," přikývla, "jindy je to hotový boj."

"Takhle je to akorát - pro každého jedna. Dvojčata?" zeptala se po chvíli.

"Ne," usmála se. "Moje je tamta. To blonďaté strašidýlko je mé kamarádky. Mám se tady s ní sejít za půl hodiny."

Nějakou dobu si pak spolu povídaly. Mluvily hlavně o svých dětech - o čem jiném by si taky dvě cizí ženy mohly povídat? Asi po deseti minutách se neznámá paní zvedla k odchodu s tím, že staršímu synovi za malou chvíli končí trénink karate a tak jej musí zajít vyzvednout.

Než se Rose nadála, byla na hřišti s holkami sama. Poněkud netrpělivě zkontrolovala čas. Do Nathaliina příchodu stále zbývalo dvacet minut. Tiše zaúpěla. Neměla nejmenší tušení, co tady teď bude dělat. Možná by se mohla vydat za holkami - když už nic jiného, alespoň by se zahřála.

V polovině prvního kroku se však náhle zastavila. Koutkem oka zahlédla jakéhosi muže. Matně si uvědomovala, že už tam takhle stojí dlouho. Nevěděla proč, ale předtím ji jeho přítomnost nevadila. Možná si myslela, že pozoruje své dítě. Zato teď, když viděla, jak soustředěně kouká po Jenin s Leni, jí z něj běhal mráz po zádech.

Instinktivně vytáhla z kapsy mobil. "Do prdele! Tak už to zvedni!" ulevila si pro sebe. "Konečně!" vydechla po chvíli. "Potřebuju, abys přišla za námi do parku. - Ano hned. - Odmítám o tom diskutovat! Je tu nějaký chlap a pořád kouká po holkách a při tom všem, co se teď děje... Nathalie prosím! - Díky." Jen co zavěsila, vydala se rychlým krokem k houpačkám.

Pak však ticho v parku prořízl jeho polekaný hlas: "Utíkejte!"

-----------------

Po tom incidentu v Nice se Draco držel tak blízko Nathalie jak jen to šlo. Problém byl, že jeho žena byla až příliš chytrá, příliš opatrná na to, aby si k sobě někoho jen tak připustila. Dům zabezpečila tak, že nikde nedokázal zjistit, kde bydlí a do práce se vždy přemisťovala. Většinou, pokud měl tedy štěstí, ji zahlédl dvakrát - nanejvýš třikrát denně.

Nenáviděl to. Nenáviděl tu skutečnost, že celé hodiny nevěděl, co s ní je. Jestli je naživu, jestli dýchá, jestli ji náhodou smrtijedi nedostali. Mohl tisíckrát v duchu přemítat o jejích dovednostech, o její obratnosti s hůlkou - ale kdykoliv ji ztratil z dohledu, ocitl se znovu na dně.

Toho dne vše probíhalo naprosto stejně. Už od osmé hodiny ranní postával zneviditelněný u domu, kde pracovala a netrpělivě ji vyhlížel. Nezáleželo na tom, že se objevovala každý den přesně v devět hodin a pět minut, i tak byl vždycky nervózní.

Znovu ji zahlédl pár minut po jedné hodině a pak ještě jednou o třicet minut později. Nejspíš se zrovna vracela z obědu. Tentokrát však vypadala mnohem roztržitěji. Po klidném milém úsměvu z rána nebylo najednou ani památky. Když si všiml, že v ruce drží jakousi podivnou krabičku a naštvaně do ní cosi huláká, rychle se vydal k ní.

"Já vím, že jsem to slíbila. Ale… - Říkám ti pravdu! A je mi jedno, jestli mi věříš nebo ne. - Vem je třeba na zmrzlinu. Hlavně buďte někde, kde je hodně lidí. - Ty nevíš?! Ty nesleduješ zprávy? Nechci, abyste byly někde, kde… - Fajn. Díky. - Jo. Budu tam. O tři čtvrtě na čtyři v parku u divadla."

V hlavě mu okamžitě začalo hýřit desítky otázek. Kdo to byl? S kým se to právě pohádala? Koho má vzít ta osoba na zmrzlinu? A proč je tak důležité, aby všude okolo bylo hodně lidí? Park u divadla? Chystá se jít do divadla? Je v tom nějaký další muž?

To místo, na kterém se měla Nathalie sejít s tou tajemnou osobou, našel téměř okamžitě. Nebo si to alespoň myslel. V městě nakonec moc parků nebylo a takový, který by přiléhal k nějakému divadlu, byl dokonce jen jeden jediný.

Několik dlouhých minut se jím pak jen tak toulal, dokud jej nohy jakoby samy nezavedly k malému dětskému hřišti. Automaticky se rozhlédl okolo, jako by doufal, že snad zahlédne Nathalii. V hloubi duše však věděl, že je to hloupost. Bylo teprve čtvrt na čtyři. Jeho žena tu bude nejdřív za třicet minut.

To ovšem nic neměnilo na tom, že osoba, s kterou se zde chtěla sejít, už tady dost dobře mohla být. Třeba to byl nějaký tatínek nebo maminka s dítětem. Jenomže, jak vzápětí zjistil, okolní lavičky zely prázdnotou. Pouze na druhé straně posedávaly nějaké dvě ženy, obě naplno zaujaté svými dětmi.

Když si všiml, že si spolu povídají, opatrně se vydal jejich směrem.

"…. Na to je dneska až moc krásný den."

Oslovená se usmála. "Díky. I když, na to jak je hezky, je tady málo lidí, nezdá se vám?"

Pokrčila rameny, "Aspoň se děti nemusí hádat o houpačku."

"To máte pravdu," přikývla, "jindy je to hotový boj."

"Takhle je to akorát - pro každého jedna. Dvojčata?" zeptala se po chvíli.

"Ne," zavrtěla pobaveně hlavou. "Moje je tamta. To blonďaté strašidýlko je mé kamarádky. Mám se tady s ní sejít za půl hodiny."

Rozmluva mezi nimi pokračovala dál avšak Draco se na ně, i když se snažil sebevíc, nedokázal soustředit. Jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, byla malá plavovlasá holčička. Její smích mu zvonil v uších a spolu s jejím krásným spokojeným úsměvem, který se tolik podobal tomu Nathaliinému, jej trhal na kusy.

Vysíleně zavřel oči. Zhluboka se nadechl a pak znovu a znovu. Ale nic se nestalo. Bolest na jeho srdci se nezdála býti menší ani tišší, ba právě naopak. Cítil, jak se v něm znovu otevírají staré rány, jak jej stahují ke dnu všechny ty problémy, před kterými tak zoufale utíkal.

Amelie, jeho Amelie, má dítě. Krásnou zdravou holčičku. Nějakým zázrakem se jí povedlo dostat se přes všechno to, čím si spolu prošli a začala znovu s někým jiným. S někým, kdo ji má rád tak jak si zaslouží, kdo při ní, na rozdíl od něj, stále věrně stojí.

Z hrdla se mu vydral tichý zoufalý smích.

Věděl, že nemá nejmenší právo se na ni zlobit. Jak by také mohl? Byl pryč sedm let. To je dost dlouho na to, aby se člověk přenesl přes jeden vztah k druhému, aby začal znovu. A Amy, Amy na to měla každičké právo.

Přesto se v něm vzedmul jakýsi hlas, který mu našeptával o tom, že ho Nathalie zradila, když si za něj našla náhradu. To on měl být otcem té rozkošné princezny. To on měl stát po jejím boku! Ne nějaký připitomělý žabožrout!

Tyto pocity v něm sílily s každou další vteřinou. Najednou už Nathalii neviděl jako oběť - po jeho soucitu nebo snad dokonce lítosti už nebylo ani stopy. Jediné, na co dokázal myslet, byl vztek. Zlost, která mu kolovala v žilách a probouzela v něm tak všechny zapomenuté křivdy.

Měl by odsud odejít, uvědomil si náhle. Zmizet tak daleko, jak jen to půjde, než se stane něco, čeho by už navěky litoval. Avšak jen okamžik předtím, než se stihl přemístit pryč, zaslechl za sebou jakýsi nepatrný pohyb.

V kapse svého obleku opatrně nahmatal hůlku. A udělal tak právě včas, aby si všimnul stínů, pohybujících se okolo celého hřiště.

Smrtijedi. Byli tady. Našli je.

"Utíkejte!"

-----------------


Nathalie se v parku objevila jen pár vteřin poté, co jí Rose zavolala. I přesto se jí samotné zdálo, že přemístění trvá celou věčnost. Nepřemýšlela nad tím, jestli ji někdo uvidí, co asi řeknou lidé, až se zjeví uprostřed parku. Každou každičkou myšlenku v její hlavě teď zaujímala Leni.

Ať je v pořádku! Ať je v pořádku! Opakovala si v duchu celou tu dobu.

Jen co se její nohy konečně setkaly se zemí, zahlédla Rose, jak se i s oběma holčičkami dává na útěk. Už se za nimi chystala rozeběhnout, když v tom ho zahlédla.

Z jakéhosi transu ji probraly až tři světelné paprsky, které zcela náhlé a nečekaně prozářily Dracovo okolí. Pak se rychle vydala směrem k Rose.

"Nathalie!" zavolala za ní, jen co si jí všimla.

"Není ti nic, broučku?" zeptala se starostlivě Leni. Ta však k její neskonalé úlevě rychle a rázně zavrtěla hlavou.

"Jsou to kouzelníci, mami! Ti lidé tam, všichni-!"

"Popovídáme si o tom doma, dobře? Teď potřebuju, abyste se mě všechny pevně chytly, ano? Myslím tím-."

"Co blázníš?! Na to nemáme čas. Musíme odtud zmizet!"

"Ticho!" zavelela rázně. "Prostě se mě chyťte a za žádnou cenu nepouštějte, dobře?! Dostanu nás odsud."

Jen co pak na své paži konečně ucítila stisk třech rukou, přemístila se k sobě domů.

"Co to k čertu bylo?!" vyhrkla její kamarádka, když se její nohy znovu setkaly se zemí. Rychle se natáhla k Jenin a ochranitelsky ji stáhla do svého objetí. "Před chvíli jsme byli v parku a teď jsme…?! Jak je to kruci možný?!"

"Rose, prosím-."

"Co jsi, do prdele zač, Nathalie?!"

"Musíš se uklidnit. Vysvětlím ti to. Všechno ti to vysvětlím, ale teď se tam musím vrátit-."

"Ne!" zarazila ji. "Teď si tady se mnou sedneš a vysvětlíš mi to! Jinak zavolám na poli-."

"Promiň, Rose," zavrtěla rázně hlavou a pak, přesně ve chvíli, kdy se její kamarádka nadechovala k dalšímu slovu, ji Nathalie, stejně jako obě dívky, uspala. Jednoduchým levitačním kouzlem je pak přenesla na nedalekou pohovku.

Až přijde, vyřeší to. Zatím ještě nevěděla jak, ale na něco určitě přijde, nějak to napraví. S posledním pohledem, který vyslala ke své dceři, se přemístila zpátky do parku. Nemohla tam Draca nechat. Ne, když toho pro ni dnes tolik udělal.

Jak se ukázalo, objevila se tam právě včas. Draco sice bojoval statečně, ale proti třem smrtijedům neměl nejmenší šanci. Když se však Nathalie postavila po jeho boku, obrátil se poměr sil okamžitě v jejich prospěch.

K jejímu překvapení se však jejich nepřátelé, jen co ji uviděli, začali okamžitě stahovat. Neměla nejmenší tušení, jakou hru to s ní hrají, ale soudě podle těch nejistých kouzel, která jejím směrem vysílali, je její přítomnost zastihla nepřipravené.

"Loxias se pro tebe vrátí, Amelie," špitl jeden z nich. "Pro tebe i toho tvýho spratka."

O okamžik později se hřištěm rozlehly tři hlasité rány. Smrtijedi byli pryč.

Nathalie jako by to však nepostřehla. V náhlém návalu vzteku jejich směrem vypálila celou řadu dalších kleteb.

"Amelie…" vyzval ji opatrně Draco. "Už jsou pryč…"

Teprve v tu chvíli Nathalie sklonila hůlku k zemi. A jen o okamžik později se její oči zalily slzami. "Díky," špitla ještě, než se k němu otočila zády.

"Kam jdeš?"

"Domů."

"Musíme si promluvit," vyhrkl náhle.

"To si nemyslím," odbyla ho.

"Dlužíš mi to."

Naštvaně se za ním ohlédla. "Já? Já ti to dlužím?!"

"A ne?! Chci vědět, čí je."

"Kdo?"

"Tvoje dcera. Chci vědět, kdo je její tá-."

"Tak o to tady jde?!" vyhrkla naštvaně. "Nemáš nejmenší právo se na to ptát. Ne po tom, co jsi mě opustil."

"Opustil?! Byl jsem mrtvý, Amelie! Mrtvý!"

Nathalie se hystericky rozesmála. Nemohla si pomoct. Chtěla to zastavit, ale její zoufalost a vztek byla až příliš velká na to, aby ji dokázala jen tak utišit. Všechno to, co v sobě po celé ty dny skrývala, muselo ven. Hned teď.

"Víš co je vtipné?" vyřkla tichým chvějícím se hlasem. "Že i po tom všem, po všech těch letech, se mi zdá, jako bychom stáli stále na začátku. Na tom pitomém nádraží… Znovu mi vyčítáš něco, o čem nic nevíš, viníš mě ze zrady a vůbec, ale vůbec nehledáš chyby v sobě-."

"Jak to vůbec můžeš srovnávat?! Tehdy to bylo úplně jiné. Rozešla ses se mnou-."

"Byl jsi zasnoubený s Astorií! A věděls, že to vím. A stejně tak jsi věděl, proč jsem to tehdy udělala-."

"Pořád mi to připadá zvrácené!"

"Vzdát se někoho, koho miluješ proto, aby byl šťastný?!" vykřikla. "Dát mu naději na šťastnou budoucnost? To ti připadá zvrácené?!"

"Neodbíhej od tématu, Amelie. Čí je to dítě? Kdo mi tě ukradl?"


"Sbohem, Draco," špitla a pak, dříve než Malfoy stihl říct cokoliv dalšího, zmizela pryč.


  • Od této kapitoly se Draco stane nedílnou součástí celé povídky. Neříkám, že bude v každé kapitole, ale rozhodně na něj narazíme častěji než doposud.
  • Loxias... To jméno už tady padlo... Věnování v další kapitole pro toho, kdo si vzpomene. :) A taky všechny palce nahoru, samozřejmě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Lukas Lukas | 15. prosince 2015 v 7:17 | Reagovat

Ahoj, tak nám opět zapršelo a k tomu další kapitola od mojí nejoblíbenější Rainy.
Tahle kapitola, mě docela bavila i když ty Dracovi výlevy já moc nemusím, přežil jsem to :D. On mi prostě nikdy nebude sedět na toho člověka co někomu pomáhá nebo zachraňuje. Nathalie ho na konci hezky utřela. Uspání na pohovce, dobrá volba ;). Celkově mě kapitola vtáhla do děje, byla dost dobrá. Jen ten začátek byl možná na můj vkus trochu moc dlouhej, to jak si hrají ve školce a učitelka je z nich na vývrat. Pak se mi dost líbilo to jak, jsi popsala děj z více stran a více pohledů. To mám vždy rád když se stejná scéna popíše očima více lidí. Jen tak dál, hezky piš piš piš.

Jo a táta klidně pokud bude dost chytrej blog najde :). V dnešní době facebooku. Takže si třeba věnování přečte.

Já tobě moc děkuju, že pro nás stále píšeš, tvoje věnování mě moc potěšilo. A co se další kapitoly týká. Loxias. Google mi řekl kdo to je, ale já prostě už nevím kdo to je v tvé povídce. Je to už taková doba, tolik kapitol, že prostě nevím kde se vyskytl.

Ale i tak, ty máš ode mě všechny palce nahoru, za to jak suprově píšeš. Měj se hezky a školu už hoď za hlavu. Vánoce jsou za dveřmi :).

Díky.

2 Rainy Rainy | Web | 15. prosince 2015 v 19:30 | Reagovat

[1]: Víš co je teď vážně vtipné? Že já neměla nejmenší tušení, že v Harrym Potterovi nějaký Loxias byl ... čili ten z mé povídky je někdo úplně jiný. No, a mám takové tušení, že jelikož jsi na to nepřišel ty, nepřijde na to asi nikdo jiný... Takže další kapitola bude asi bez věnování... Co naplat.
Táta si věnování nepřečte. Má adresu blogu, ale pokud vím, tak tu nechodí. :) Ale říkala jsem mu to a byl rád.
Jo.. začátek... asi byl delší. Ale měl vykreslit celou situaci a obecně vás do ní uvést. Ale omáčky už teď bude ubývat. Vědomě se ji snažím redukovat, protože už i tak je ta povídka až trestuhodně dlouhá.
Jsem ráda, že se ti kapitola líbila. :) Já děkuju tobě a myslím na tebe a doufám, že se máš, alespoň trochu fajn.

3 Lukas Lukas | 16. prosince 2015 v 7:18 | Reagovat

Musím přiznat že jméno Loxias mi nedalo spát a tak jsem zapátral v paměti a zkusil jsme si zopakovat mužské postavy, které neměli velkou roli, aspoň teda prozatím v tvojí povídce. Zúžil jsem to na zaměstnance ministerstva, oživlé smrtijedy a rande s Nathalií plus její mudlovský život. Protože Loxias zní skoro jako Lucifer, tak automaticky vyškrtávám ministerstvo. Zní to dost temně a mudla se tak jmenovat taky prostě nemůže. Zbývá tedy, že to je nějakej padouch. Buď smrtijed, co přežil, nebo smrtijed co jsi ho oživila a neboooo ještě někdo z minulé časové osy. Jinak nevím a jsem nahranej :(.

4 Juliet Juliet | Web | 20. prosince 2015 v 0:42 | Reagovat

Jsem moc ráda, žes dala taťkovi něco přečíst! :) A jsem ještě radši, že se mu to tak líbilo!!! ♥ Ale nedivím se tomu. :) Jinak kapitolka se mi moc líbila, jak už jsem ti říkala přes FB, akorát... Pořád si nemůžu pomoct, ale reakce Rose mi přišla přehnaná...

5 Nebeská Nebeská | Web | 30. ledna 2016 v 18:18 | Reagovat

Paráda! Celé to bylo parádní!! awww to je bomba :) Tedy, asi s Rose bude mít krapet problémy, ale určitě to vyřeší a vše bude ok, však ona se přes to dostane...
Co se týče Draca, jejich přestřelka se mi líbila a konečně některým z nás došlo, o čem byl ten její deník, že ano?....
Já už ale vím, co se stane, protožes mi psala na FB, ale nemůžu se dočkat na další kapitolu a na jejich rozhovor :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama