TWWLB │ Kapitola jednadvacátá 1/2

30. ledna 2016 v 11:00 | Rainy |  The World We Left Behind
Ráda bych se omluvila za svou dlouhou ne-aktivitu. Přijde mi neuvěřitelné, že od posledního článku, který jsem sem napsala, utekl už měsíc a půl. Je šílené, jak ten čas letí.... No, potřebovala jsem si uzavřít známky ve škole. Znáte to. Tohle vysvědčení navíc bylo moje poslední. Už mě čeká jen takové to, které nikoho nezajímá, a pak až to maturitní. :)

Jak to teď bude s psaním... Hádám, že se nic moc nezmění. Sice plánuju začít dělat od 9. února autoškolu (pojďme! mám toho málo! :D), ale zato zase nebudu chodit do práce. Otázky k maturitě mám z větší poloviny hotové a co se týče normálního vyučování, tak tajně doufám, že už nám dají kantoři trochu pokoj.

No nic. Dost toho tlachání. Třeba něco dělat. :) Užijte si kapitolu. Aneb... pravděpodobně dlouho očekávaný rozhovor Draco/Nathalie je tady. Užijte si to!!

Závěrem ještě jedno obrovské díky Juliet, které již tradičně vděčím za korekci! :)



Nevím, na čem jsem
Držím se zpátky
A jsem unavený čekáním
Čekáním tady v řadě,
Doufajíc, že najdu to, co jsem hledal

Vystřelil jsem na oblohu
Uvízl jsem na zemi
Tak proč to zkouším, když vím, že spadnu dolů?
Myslel jsem, že mohu létat - tak proč jsem se topil?
Nikdy se nedozvím, proč to jde dolů, dolů, dolů…

(Down - Jason Walker; karaoketexty)



~*~*~

.:: 15. února 2007; Provence, Francie ::.

Zlost, která Draca ovládla po Nathaliiném odchodu, se snad ani nedala popsat slovy. Krev mu bublala v žilách, napětí rostlo a on měl pocit, že pokud brzo něco neudělá, že pokud brzo neuvolní tu přebytečnou energii, zešílí. Bez dalšího zbytečného přemýšlení tak kopl vší silou do nejbližšího stromu.

Nevěděl, co se to s ním děje. Nakonec přece věděl, jaká Nathalie je. Něco takového mu neudělala poprvé. Už dvakrát zmizela z jeho života, aniž by mu řekla jedno jediné slovo. Poprvé se to stalo po ukončení studia v Bradavicích a po druhé hned o půl roku později. V duchu se zařekl, že potřetí se jí to nepovede.

Rychle se přemístil před dům, kde Nathalie pracovala. V hloubi duše věděl, že se chová, jako parchant, ale jeho vztek byl až příliš veliký na to, aby ho dokázal jen tak ignorovat. A tak se, i když se za to proklínal už teď, ponížil k něčemu, o čem se mu nikdy ani nesnilo.

Obezřetně se rozhlédl okolo sebe. Měl štěstí, ulice kolem něj zela prázdnotou. Rychle tedy vytáhl z kapsy hůlku a jednoduchým kouzlem přemohl zámek na domovních dveřích.

Najít její kancelář mu, s ohledem na to, kolik se v budově nacházelo místností, trvalo poměrně dlouho. Několik prvních minut jen tak bezradně přecházel sem a tam. Poctivě kontroloval všechny psací stoly, ale ať se snažil, jak se snažil, stále nedokázal narazit na žádnou stopu.

"Do prdele," vydechl. Copak nemůže být jako kterákoliv jiná ženská a mít na stole půl tuctu fotek?! pomyslel si a jen o okamžik později, si to konečně uvědomil. Pokud má každá Nathaliina kolegyně okolo sebe rámečky s nejrůznějšími snímky, pak ten, na kterém žádný nebude, musí zcela logicky patřit jeho ženě.

Vítězoslavně se pousmál nad svou genialitou, když konečně stanul u poměrně neuspořádaného psacího stolu. Nijak se však nad nepořádkem nepozastavoval. Nathalie při svém odchodu přece jen myslela na jiné věci než na rozházené papíry či tužky.

S pomocí hůlky si vše pečlivě prohlédl. Povětšinou, přesně tak jak očekával, se jednalo o papíry k práci. Smlouvy, účty, žádosti, nejrůznější životopisy, daňová přiznání. Jen tu a tam se stalo, že by mu do oka padlo něco, co by se týkalo přímo Nathalie osobně. Něco, co by mu pomohlo s jejím hledáním.
Přesto se mu to nakonec povedlo. Zpočátku tomu sám nedokázal uvěřit. Jen tak nejistě koukal na starý otrhaný diář, měřil si ho ostražitým pohledem, jako by měl malý notes, nebo minimálně poznámky v něm, každou chvíli zmizet.

Nestalo se tak. A Draco věděl, poprvé si to doopravdy přiznal, že se za několik málo minut setká se svou ženou.

-----------------

"Obliviate," zašeptala Nathalie klidným hlasem a v duchu se přitom snažila nesoustředit na nic jiného než na své kouzlo. Věděla, že musí odvést perfektní bezchybnou práci. I ta nejmenší skulinka v Rosiině paměti, by je jednou všechny mohla stát život.

Ale i přesto, i když věděla, že to. co dělá, je pro jejich záchranu nezbytné, zdálo se jí, jako by něco uvnitř ní umíralo. S každou další vzpomínkou, které své jediné přítelkyni vzala, pocítila prudkou bolest u srdce. Nechtěla se jí vzdát. Ne po tom všem, co spolu prožily. A navíc věděla, že Rose si tohle nezaslouží. Nezaslouží si, aby ji vyprovodila z jejího domova, aby jí dala sbohem a neodpověděla na žádnou z těch jejích všetečných otázek.

A všechno to bylo o to horší proto, že Nathalie někde v hloubi své duše cítila, že tohle rádoby loučení je navždy. Pokud ji Merlin dopřeje alespoň trochu štěstí, nikdy už svou nejlepší přítelkyni nespatří. Bude žíti s rodinou v Americe u Henryho mámy a bude dokonale šťastná.

Když ucítila, jak se jí do očí derou horké slzy, rozhodla se jednat. Na pláč bude mít nakonec dost času později. Rychle popadla Rose i s Jenin za ruku a přemístila se k nim domů.

"Proboha! Rose! Co se to-?" podivil se Henry. Pár jednoduchých kouzel ho však okamžitě umlčelo a dříve, než se nadál, ležel na podlaze vedle své ženy.

"Omlouvám se…" šeptla chvějícím se hlasem Nathalie. "Omlouvám se, že jsem vás do toho zatáhla…"

Zhluboka se nadechla. Její práce byla u konce. Ještě jednou se ohlédla. "Sbohem, Rose," šeptla do utichlého domu a jen okamžik předtím než se její oči zalily slzami, se přemístila zpátky k spící Leni.

Několik dlouhých okamžiků jí pak jen tak pozorovala. Vpíjela se pohledem do její klidné tváře a v duchu si opakovala, proč tohle všechno dělá, proč svůj boj se životem dávno nevzdala.

"Mhmhmm," zamumlala Alanis. "To byl ale zvláštní sen."

"Sen?" nechápala Nathalie.

Po ospalosti najednou nebylo ani stopy. Leni se nedočkavě vyřítila do sedu. "No, sen. Zdálo se mi, že jsme šly do divadla. Nejdříve jsme se zastavily v cukrárně na zmrzlinu a pak jsme šly do parku, ale tam nás zastihli nějací zlí kouzelníci, co nás chtěli zabít. Drsný, co?"

Nathalie napůl vyděšeně zalapala po dechu. Posledních třicet minut, dělala všechno, co mohla, aby se psychicky připravila na rozhovor se svou dcerou o začínající válce a ona se mezitím rozhodla, že vše bude považovat za obyčejný sen?! Nebyla si jistá, jestli se má smát nebo brečet.

"Ještě, že se tam objevil ten princ," pokračovala dál, když jí máma neodpovídala.

"Jaký princ?"

"Takový… odvážný! Všechny nás zachránil."

"A jak vypadal?"

Leni se zamračila, jak si snažila vybavit jeho podobu, "Byl blond-."

"Blond?" zajíkla se Nathalie.

"No vždyť to povídám!" rozčilovala se Alanis. "A měl šedé oči."

Nathalie už se chystala k odpovědi, když v ten okamžik se domem rozeznělo rázné zaklepání na dveře. Během zlomku vteřiny tak zapomněla na Draca i Leniin sen a rychle v kapse nahmatala hůlku. "Chci, abys vyběhla nahoru a schovala se u mě v ložnici," přikázala své dceři.

"Proč?"

"Udělej, co ti říkám, Alanis," přikázala jí nekompromisně. "Hned!"

Teprve poté, co Leni zahlédla strach v očích své matky, uvolila se poslechnout. Rychle popadla plyšového méďu, který ležel ve vedlejším křesle, a následně se konečně rozeběhla k nedalekému schodišti.
Když se pak klepání rozeznělo domem podruhé, lekla se Nathalie tak moc, až jí málem ze zpocené dlaně vypadla hůlka. Klid, opakovala si v duchu stále dokola mezitím, co pomalým krokem kráčela k hale. Dýchej.

Opatrně se naklonila k malému kukátku. "Do prdele!" vykřikla a jen o okamžik později naštvaně rozrazila dveře. Dřív, než její host stihl cokoliv říct, namířila mu hůlkou přímo do obličeje. "Máš vůbec tušení, jak moc jsi mě vyděsil?!"

"Já-já-," lapal Draco po dechu.

"Ty jsi takový kretén!"

"Amelie-!"

"Co tady vůbec chceš?! A jak ses sem dostal?!"

"Nemohli bychom jít dovnitř a normálně si promluvit?"

"Není o čem."

"Já myslím, že-."

"Tak ty myslíš?" vypálila jedovatě. "Proč jsi nemyslel dřív, než jsi mě přepadl v mém vlastním domě?!"

"Přepadl?" zopakoval po ní dotčeně. "Tak tohle jsem udělal? U Merlina! Vždyť jsem jenom zaklepal!"

Nathalie se zamračila, "To nevysvětluje, jak ses sem dostal!"

"Našel jsem tvůj diář," odpověděl klidně Draco.

"Můj diář?!" vypískla hystericky.

"Nechala sis ho v práci," pohledem šlehnul po malé knížečce ležící na nedalekém stolku. Nathalie se po ní okamžitě natáhla. "Myslel jsem, že budeš ráda, když ti ho vrátím já a ne nějaký smrtijed."

"Takže ti mám být vlastně vděčná?"

"Obyčejné děkuju, by stačilo."

"Děkuju," pronesla na oko měkce. Pak se vydala zpátky ke vchodovým dveřím, "Teď můžeš jít."

"Amelie!" vyhrkl. "Počkej-! Vysvětlím ti to! Řeknu ti, jak to všechno bylo. Prosím, vyslechni mě…"

Překvapeně se za ním ohlédla. Dívala se na něj, jak tam stojí, strhaný a bledý, a v duchu nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak je i přesto přese všechno ráda, že ho vidí živého. Chtěla se na něj zlobit, chtěla se vztekat, chtěla dokonce i řvát - ale jeden jediný pohled na něj ji stačil k tomu, aby na všechno zapomněla.

Celý její svět jako by se smrsknul do jediné myšlenky: Je tady. Draco je konečně tady.

"Jestli ale chceš, abych odešel, tak … "

Lhal. Věděla to. Ani tak ho však nedokázala odmítnout. Něco uvnitř ní bylo zkrátka silnější. Ustoupila tedy váhavě o krok na stranu, "Prosím."



  • Kapitolu jsem na dvě části dělit neplánovala. Omlouvám se. Ale po dvou hodinách souboje s blogem na to prostě nemám sílu. V úterý odpoledne čekejte tedy druhou - delší a dle mého názoru také zajímavější - polovinu
  • Jen pro lepší orientaci. Máme čtvrtek (15. února) - Harry Nathalii navštíví v pátek - tedy "zítra" (16. února).
  • Když mi Juliet opravovala kapitolu, ptala se mě, proč Rose s rodinou odjíždí zrovna do Ameriky. Nevím, jestli jsem to psala kamsi do poznámek, nebo se mě na to někdo z vás ptal v komentáři ... V každém případě... Henry mě osobně francouzsky moc nezní. Rosein manžel je tedy původem z Ameriky, kde také žije celá jeho rodina. :) Skvělá příležitost, jak někoho schovat ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | Web | 30. ledna 2016 v 18:25 | Reagovat

A sakra, tak tedy, ten velký rozhovor bude až příští kapitola... jsem ale ráda, že se nevzdal a vydal se za ní, určitě to nakonec oba dva potřebují... jen teď před sebou vidím jistou cestu, která nemá návratu a změny...
A mám kupu otázek. Třeba co taková Leni? Řekne jí, že je Draco její otec, nebo to bude utajovat a bude to jen nějaká návštěva, dokud to malé nedojde, že jsou si podobní, nebo ho vůbec nepotká?
Je mi líto, že tě ten blog tak trápil, těším se na pokračování :))

2 Lukas Lukas | 3. února 2016 v 6:32 | Reagovat

Ahoj Rainy, tak jsme si dal dnes ráno tvoji další kapitolu k snídani. Nicméně, jak již za tu dobu víš, já Draca nikdy rád neměl a vždy se mi to nějak hůř čte když je on na scéně. V jakékoliv povídce, ne jen zde. Nikdy mi jako hodný chlapec nepřipadal ani nic podobného. No to je jedno, to už stejně víš asi 100x ode mě :D. Jinak jsme si na začátku musel ujasňovat v hlavě, jaký je vlastně den, co se stalo minule. Chvíli mi ani nedocvaklo odkud že to vlastně přišli. Ty časové skoky dopředu dozadu, v jenom světě ve druhým světe. Kdo je živej kdo je znovu živej. Musím říct, že už je to opravdu dost matoucí. Možný by bylo lepší kdyby jsi minimálně takové to vysbětlení pod čarou psala na začátek kapitoly. Jako něco ve stylu. Minule Nathalie utekla z hřiště, kde ji alternativní Draco zachránil a to se celé odehrálo den před tím než navštívil Harry strhanou Nathalii. Takhle jsem první tři odstavce vlastně pátral v paměti, kterej den je a co se vlastně ve skutečnosti stalo a co nestalo a kterej ten Draco je vlastně tenhle Draco. No snad to chápeš :D. Jinak Nathalie byla hezky ostrá to se mi líbilo, pak musela samozřejmě vyměknout. Zrovna teď. Celou povídku sleduju jak je na všechny zlá, prudká a s nikým se neštve, ale když je na prahu pobledlý Drakoušek, už ho hned klidným hláskem zve dál :D. Doufám, že v druhé půlce ho totálně seřve a bude na něj naštvaná a ne že to strhání co uviděl Harry bude z divokého udobřovacího sexu! :D

Hezky piš dál, jako vždy mě bavíš :).

3 Rainy Rainy | Web | 3. února 2016 v 19:28 | Reagovat

[1]: Nedovedeš si představit, jak jsem byla nadšením bez sebe, když se začaly objevovat tvé komentáře. :D Přímo jsem šílela.
Myslím, že ten směr, kterým se bude povídka ubírat, je pro ty, kteří čtou mezi řádky, poměrně jasný. :) A vzhledem k tomu, že se navzájem známe... :)
Jak to bude s Leni se dozvíš příště. Tedy částečně. Zbytek chce prozatím čas. :)
Moc díky! Jsi nejlepší, víš to? :*

[2]: Fajn. Já to prostě... a zcela vážně ... nechápu. Myslím tím, proč tuhle povídku čteš. Ale nechci se v tom vrtat. Stejně nikdy nedostanu žádnou kloudnou odpověď, která by mi udělala v hlavě pořádek.
Dobře. Příště dám do úvodu, co se dělo minule. Ať se lépe orientujete. Je fakt, že to musí být docela matoucí..  Když se tady nic neobjeví celé měsíce. :)
No a k té zlé Nathalii... Tak nějak mám pocit, že sis na ni udělal vyhraněný názor a přes něj cesta nevede. Teď už víš, co kdy a jak dělala nebo proč to dělala. Víš, že kolikrát Harrymu pomáhala a o tom, že ho sama TAKY pozvala dál už raději ani nemluvím... Jestli je ostrá, tak jedině v tom ohledu, že už si nechce nechat srát na hlavu. :)

4 Juliet Juliet | 28. února 2017 v 17:02 | Reagovat

Já si říkala, že už jsem to četla! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama