Meet me halfway; 4. část

22. února 2016 v 15:29 | Nebeská |  Meet me halfway
Ahoj!
Po dlouhé době jsem se rozhodla, že se podívám na pokračování téhle povídky. No, nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli vůbec chci pokračovat, protože přece jen... je to trochu ošemetné téma, hlavně pro mě - nemůžu se kolem jistého bodu dostat, ale musím si poradit.
Když jsem četla tuhle kapitolu, byla jsem překvapená. Velice... pěkně... překvapená. :) Takže zatleskejme, je tu další pokračování a já se budu snažit, abyste nemuseli čekat dalších x měsíců :)

Nebeská




Venku byla zima; vozovka od Petrova domu byla pokrytá silnou vrstvou ledu a Klára se našla v nepříjemné situaci, kdy pevně svírala držadlo dveří a drtila zuby k sobě. Sice ve Francii bývaly chladné zimy, ale zdaleka se nedaly srovnat s tou, která momentálně panovala v Čechách. To samo o sobě dívce nepřidávalo k náladě - avšak způsob jízdy jejího přítele, to byl onen kámen úrazu.

Znovu zprudka dupnul na brzdu a kola se protočila na ledě. Vzápětí přišlápl plyn a ta tak vybral zatáčku. Věděla, že si o sobě myslel, že je naprostý mistr ve všem, co dělal. Opak byl ale pravdou; pouhopouhý rozmazlený a namyšlený spratek. Ničím lepším v očích Kláry nebyl.

Rukou se natáhl ke svému rádiu, které mělo vysunovací monitor, a začal prohledávat seznam písniček, aniž by se plně věnoval řízení.

"Můžeš laskavě koukat na cestu a přestat se v tom hrabat?" vyštěkla dopáleně Klára přes hlasité bubny něčeho, co se očividně Petrovi líbilo.

Pouze jí věnoval podrážděný pohled a vzápětí rychle chytl druhou rukou volant. Brzda, plyn. "Budeš mě okřikovat v mém vlastním autě?" zavrčel, když se zastavili na křižovatce.

Klára znovu zatnula zuby a pohlédla ven z okna. Popravdě řečeno, to auto patřilo spíše jeho tátovi, protože do něj vrazil slušnou částku peněz. Petr samotný auto ničil a tvářil se přitom jako pán světa. Raději však mlčela. Kdyby promluvila, přilila by pouze olej do ohně.

"Opravdu nevím, co to do tebe dneska vjelo," začal vzápětí potom, co ztlumil hudbu. "Včera jsi byla naprosto v pohodě, ale od rána se chováš jako šílená."

"Řekla jsem ti, že mi není dobře," odpověděla a snažila se udržet svůj tón v klidu i přesto, že by na něj nejradši začala křičet.

Petr si odfrknul, zprudka dupnul na brzdu a s Klárou to silně škublo. Kdyby neměla bezpečnostní pás, nejspíše by si rozbila nos o palubní desku. Věnovala mu nepěkný pohled, ale on si toho nevšiml. "Poškrábalas mě," pronesl s nakrčeným obočím. "Kdybys mi normálně řekla, že…--"

"Pamatuji si, že jsem ti to jasně vysvětlovala. Bylo mi zle. Nebo si snad myslíš, že jsem to zvracení hrála?"

Mladík sepnul rty do jedné linky a na okamžik zmlknul. Znovu se natáhl k rádiu, aby přepnul písničku a Klára se ta tak musela držet toho, aby ho nepraštila přes ruku. Už kdysi dávno mezi nimi byly neuvěřitelné rozdíly - nejen co se týkalo zvyků a kamarádů. Ona byla vychovaná v přísném režimu, kdežto on si dělal co chtěl.

Nyní jejich odlišnost byla mnohem víc hmatatelná. Klára se posunula duševně o tři roky, jen aby se ocitla zpátky ve svém devatenáctiletém těle.

"Dobře, zapomeneme teda na to," řekl náhle Petr a usmál se na hnědovlásku. Tentokrát se natáhl k jejímu stehnu a lehce ho stisknul. "Vím, že se nerada hádáš."

Kláru na jazyku štípala jedna nadávka za druhou, ale radši se kousla do rtu a pohled upřela před sebe. Z jeho dlaně se jí dělalo nevolno. O to víc nenáviděla jeho nechutné manipulování a upřednostňování vlastních tužeb; opomínání faktu, že i Klára by mohla mít svůj vlastní názor a tužby. "Ne," přikývla po chvíli, když ucítila, jak sevřel její stehno, dožadujíc se tak odpovědi. "Nemám to ráda. Nemá to smysl."

Její odpověď očividně Petra potěšila a i přesto, že byl na kluzké silnici, se k ní naklonil a chtěl pusu. Přes tvář mu přeběhl stín a dlaní, kterou do toho okamžiku měl na její noze, chytl zlehka Kláru za bradu a přiměl ji, aby ho políbila. "No vidíš to a vše je v pořádku."

Nuceně se usmála a jemně se vymanila ze sevření jeho prstů. "Koukej na cestu."

"Ale prosím tebe," rozesmál se. "Nebuď posraná, však já vím, co dělám."

Klára se zhluboka nadechla a rukou, kterou do teď stále svírala držadlo dveří, si přiložila k tváři a opřela se o ni. Na jeho komentář nebylo slov. I přesto, že ta původní dívka, co právě měla sedět na sedačce spolujezdce, si toho zatím nebyla vědoma, tak ona - o tři roky starší - se ani neobtěžovala s ním hádat. Nebo mu cokoliv vysvětlovat. Neposlechl by a stále by si mlel svou.

Musela jen sehrát svou roli, dokud nenastane ten správný čas. Poté ho opustí. Ať už to znělo sebehůř, byla to pravda.

"Je ti zle?" zeptal se náhle Petr a vyrušil tím tok jejích myšlenek.

S překvapením k němu vzhlédla. "Ano, trochu. Tvoje řízení mně moc nepomáhá," poznamenala a v duchu se pousmála nad jeho šokovaným výrazem.

"Prosím?!"

"Jak dupeš na brzdu a vzápětí na plyn - hází to se mnou dopředu a dozadu. Můj žaludek to moc neoceňuje."

Petr zmlknul a odvrátil se od ní. Zdálo se, že ho znovu dopálila. Už je čekalo sotva pět minut jízdy a konečně bude doma.

Doma. Klára se nepatrně narovnala v sedačce a v očích ucítila slzy. Za celé ty tři roky, kdy byla pryč z rodné země, se ani jednou neukázala. Zůstávala schovaná ve Francii a udržovala jen minimální kontakt s rodinou; i přesto, že je naprosto zbožňovala. Nedočkavě se rozhlížela po známém okolí a naprosto zapomněla na Petra.

Až dokud jeho dlaň znovu nepřistála na Klářině stehně. "Asi bych měl u vás zůstat přes noc," řekl náhle, jako kdyby mezi nimi ještě před pár vteřinami nepanovala napjatá nálada. "Jenom abych měl jistotu, že ti je dobře."

Veškeré nadšení náhle opadlo a ona se na něj nevěřícně podívala. Naštěstí se v ten okamžik se soustředil na cestu; než k ní vzhlédl, stihla nasadit neutrální masku. "Myslím, že to nebude zapotřebí. Jen si odpočinu, a kdyby něco, rodiče jsou doma."

Auto vyjelo kopec a zastavilo před velkým domem s bílou omítkou. "To ale neznamená, že nemůžu zůstat… budeš mi chybět."

"Bude lepší, když pojedeš domů - třeba jsem nemocná a přece to ode mě nechceš chytnout…" odpověděla tiše.

Petr se natáhl a objal Kláru kolem ramen, jejich tváře těsně u sebe. Chtě nechtě musela pohlédnout do očí mladého muže. "Ale prosím tebe, kotě," usmál se mezitím, co druhou dlaní vjel mezi dívčina stehna. "Vždyť víš, že já jen tak nemocnej nebudu. Aspoň se můžeme usmířit…"

Jako kdyby dostala elektrickou ránu, rychle popadla jeho ruku a pokusila se ji odtáhnout stranou. "Nech toho, proboha!" vyštěkla v nehraném děsu. "Co kdyby nás viděli rodiče nebo brácha!"

"Nikdo se nekouká," zavrčel Petr, ale odvrátil se. "Víš co, radši fakt pojedu domů, kdo se na ten tvůj kyselý ksicht má celý den koukat."

Klára se zhluboka nadechla, ale poté zakroutila hlavou, popadla svůj batoh a vystoupila z auta. Nakonec to přesně chtěla - zbavit se ho. "Měj se."

Svůj rázný tón doplnila třísknutím dveří, o kterém si byla jistá, že ho dopálí ještě víc. Naštěstí však nastartoval motor a okamžitě odjel, zanechávajíc jí tak před domem samotnou.

Nebýt zimy, zalézající pod oblečení, jistě by stála na stejném místě mnohem déle a z nostalgie by zírala na dům své rodiny. Pomalu se ale začínala třást. Rychle se vydala po chodníčku, ze kterého někdo musel nedávno odházet sníh, ke schodům, vedoucím na malou terasu a vchodovým dveřím.

Po slepu chmátla do batohu a s potěšením okamžitě našla klíče. Jakmile otevřela dveře a vklouzla do teplého domova, srdce se jí rázem zahřálo a obměkčilo. Znovu ucítila v očích štiplavé slzy - tak dlouho se nevrátila, aby strávila dovolenou s rodinou. Přitom události její minulosti… tedy budoucnosti, nebyly vinou ani jednoho z nich.

Sundala si boty, položila je na své místo v botníku. Očko její bundy našlo místo na věšáku, přibitém na dřevěném obložení zdi a Klára se zhluboka nadechla. Mlhavě si pamatovala, jak většinou přilétla domů, věci poházela všude možně a jako velká voda se vřítila do chodby, vedoucí k obývacímu pokoji. Ale nyní, v tento obyčejný okamžik, se snažila najít odvahu, kterou už dávno ztratila.

Opakovaně vtáhla velkou dávku vzduchu do plic a otočila se ke dveřím. S těžkým batohem, přehozeným přes rameno, uchopila kliku a otevřela.

"Kláro?" ozval se hlas její matky - odkud, to neměla ani to nejmenší tušení.

"Ano, mami," odpověděla přiškrceně. "Jsem to já."

Žena ve středním věku vyšla zpoza rohu. V krátkých, kudrnatých vlasech měla melíry - tmavě červené a blonďaté. Pokud by člověk hledal opravdu pečlivě, možná by našel tu a tam šediny, ale mnoho by jich nebylo. Klářina matka nebyla silná, ani hubená - měla typickou postavu ženy, která přivedla na svět dvě děti a téměř celý svůj život pouze tvrdě pracovala.

Dívce pozvedl koutek rtu v nepatrném úsměvu, když uviděla svou mamku ve vytahaném, starém modrém svetru.

"Myslela jsem, že přijedeš až zítra…" poznamenala starší žena a pozvedla obočí nad světle zelenýma očima.

Klára nepatrně pokrčila rameny a batoh položila pod schody, vedoucí do patra, aby se vzápětí pomalu vydala do kuchyně. "Nebylo mi dobře, tak jsem řekla Petrovi, aby mě přivezl," vysvětlila, jakmile si sedla na židli ke kulatému stolu a vzhlédla ke své matce.

"Divím se, že tě jenom přivezl," řekla s podtónem jízlivosti.

Z vedlejší místnosti se ozval neodbytné vyzvánění jejího telefonu. Pavla nepatrně svraštila obočí, ale mezi dveřmi se zastavila na cestě z kuchyně a obrátila se ke Kláře. "Potom si ještě promluvíme." Dodala a vzápětí zmizela za rohem.

Tmavovláska se posmutněle usmála. Rozhodla se však pro taktiku vystrašené kořisti; rychle a potichu se zvedla od stolu, popadla školní tašku a vyběhla schody do patra. Neslyšně za sebou zavřela dveře do pokoje.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rainy Rainy | Web | 28. února 2016 v 11:23 | Reagovat

Nedovedeš si představit, jak těžce se mi píše tenhle komentář. Nějak si nejsem totiž jistá, co můžu říct a co bych si měla nechat pro sebe... Vím, že jsi říkala, že se ti to píše těžce. Rozuměla jsem tomu, fakt jo, ale myslím, že až teď, když jsem to četla, jsem to doopravdy pochopila. A to se ještě nedostáváme ani k jádru toho všeho... V každém případě je to taková zajímavá sonda. Místy jsi mi vehnala slzy do očí, víš to? Je to skvěle napsané. Procítěně. A ten závěr... Neskutečné. :)
Mimochodem tak nějak jsem si uvědomila... Když jsi tu povídka začínala psát, byla jsi tak stará jak Klára. A já jsem tak stará, jako Klára v minulosti. o.O To jen tak na odlehčení, od té vážně atmosféry... :)
Hele, budu ráda, když budeš pokračovat. I kdyby sis to měla psát jen pro sebe. Myslím... myslím, že ti to pomůže. :) Však ty víš, jak to myslím... ;)

2 Nebeská Nebeská | Web | 28. února 2016 v 20:34 | Reagovat

Ruku na srdce, když jsem já sama četla tuhle kapitolu, byla jsem až překvapená... nejen, jak dobře to zní :D  ??? stejně tak i.. že je to procítěné?
Ono ruku na srdce, ano některé věci máme společné, ale některé nejsou pravdivé. Jenže je tam tolik věcích podobných, až mě to občas děsí.
Ten závěr je pravdivý. :D jestli mluvíš o poslední větě..
A co se týče toho, že se to těžce píše... psalo se to obtížně, když jsem byla v depresi... a navíc ty jiné okolnosti. Ale jakmile jsem při poslední návštěvě v ČR byla na hrobě, ulevilo se mi...
Až se dostaneme k jádru pudla, no doufám, že to bude stát za to. :D
Si piš, že budu pokračovat, však asi už máš tušení, kam mířím, potom, co jsem ti dneska položila na FB tu otázku ;)
Díky zlato :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama