TWWLB │ Kapitola dvaadvacátá 1/2

29. února 2016 v 16:25 | Rainy |  The World We Left Behind
Kapitola je na světě! Za úpravy a opravy tentokrát děkuji Nebeské! :)


Otvírám oči
Snažím se vidět, ale jsem oslepený bílým světlem,
Nemůžu si vzpomenout jak
Nemůžu si vzpomenout proč
Tu dnes večer ležím

(Simple Plan - Untitled, karaoketexty)



~*~*~

.:: 15. února 2007; Provence, Francie ::.

Když Nathalie sešla dolů, našla Draca, jak stojí u okna a se zamyšleným výrazem kouká k nedalekému lesu. V první chvíli pocítila náhlé nutkání vydat se za ním. V polovině kroku se však náhle zastavila. Uvědomila, že mu nemá co říct. Na celém světě neexistovalo nic, co by mu teď mohlo pomoct. Žádná kouzla ani gesta a už vůbec ne obyčejná slova.

Raději se tedy vydala do kuchyně a dala se do uklízení špinavého nádobí.

"Proč nepoužíváš kouzla?"

Polekaně nadskočila a mokrý talíř, který držela ve svých rukou, tak okamžitě klesnul k zemi. V mžiku se roztříštil na stovky malých střepů. "Protože je k životu nepotřebuju," odpověděla podrážděně, mezitím co začala kousky keramiky házet do odpadkového koše.

"Nikdy bych nečekal, že zrovna ty budeš žít jako mudla."

Bolestivě sykla, když se jí do prstu zabodl malý střípek. "Nechci o tom mluvit," řekla nakonec a v duchu se modlila, aby ji už Draco dál netrápil. Pro jeden den té upřímnosti bylo víc než dost.

"Fajn," přikývl, "jak chceš."

Nathalie se za ním neohlédla. Dokázala si živě představit, jak se teď asi tváří. Aniž by se musela nějak zvlášť snažit, najednou před sebou viděla jeho napjatý obličej, a když pak zavřela oči, dokonce zahlédla i malou drobnou vrásku rýsující se mezi jeho obočím.

Jen co podlaha v kuchyni zela čistotou, vydala se zpátky k němu. Sedla si za stůl a napila se svého, teď již zcela studeného, čaje. "Něco jsi mi slíbil," připomněla mu.

"Nevím kde začít," přiznal po chvíli rozpačitě.

"Co třeba od začátku?" prohodila sarkasticky.

Šlehl po ni naštvaným pohledem, "Myslíš si, že je to jednoduché?! Mluvit o něčem, čemu sám nerozumím?!"

"Kdy ses vrátil?" zeptala se ho Nathalie. Jeho předchozí dotaz zcela ignorovala.

"Asi před dvěma týdny."

"Dvěma týdny?"

"Ano."

"A předtím?"

"Co předtím?" nechápal.

"Byl jsi tady i předtím?"

Draco se zamračil. "Odkud to víš? Ty už jsi s někým mluvila?"

Přikývla.

"S kým?"

"Záleží na tom?" pronesla hořce.

"Tak kdo to byl?"

V napůl naštvaném gestu začala točit prázdným hrnkem po jeho hraně. Nechtěla mu to říct. Opravdu ne. Kdyby to jméno - vlastně několik jmen - řekla nahlas, akorát by tím věci zhoršila. "Prostě to vím, stačí? Vždyť sám za sebe mluví už jen fakt, že mi to musel říct někdo jiný než-."

"To si vážně myslíš," přerušil ji náhle, pobouřen její krutou výčitkou, "že jsem nechtěl?! Že jsem se ti vyhýbal záměrně?!"

"Ano - přesně to si myslím," odpověděla roztřeseně.

Frustrovaně zvrátil hlavu ke stropu.

"A co jsi čekal?" zeptala se. "Že na tebe budu, po tom, co se stalo v Nice, čekat s otevřenou náručí?"

"Ne-."

"A víš co je na tom nejvtipnější? Že já tomu věřila. Ještě další tři dny jsem vážně věřila tomu, že se vrátíš a všechno mi vysvětlíš."

"Nemohl jsem, Amelie. Já-," hlas se mu náhle zlomil, "prostě jsem nemohl."

"Proč?"

"Protože neexistuju."

Pobaveně si odfrkla. Neměla nejmenší tušení, co se jí to tady snaží namluvit.

"Myslím to vážně."

"Ale já tě vidím, Draco. Jsi tady! Stojíš přímo přede mnou. Stejně jako dřív."

"Na povrch možná," pronesl zachmuřeně. "Jenomže… lidé nevstávají z mrtvých jen tak. Nemám zdání, jaké to bylo na druhé straně, nevzpomínám si na to, ale od začátku vím, že tohle je špatně. Mrtví, mají zůstat mrtví, Amelie. Nehledě na to, co si přejí oni.

Nejhorší bylo," pokračoval hned, "že jsem od samého začátku věděl, že nejsem sám. Chci tím říct - když jsem obživnul já, mohli obživnout i jiní… Smrtijedi, Voldemort - kdokoliv! Všechno, co jsme udělali, všechno pro co jsme tak úpěnlivě bojovali, bylo pryč. A já-já," začal se smát, "mezitím nebyl schopný jediného pohybu, natož slova! Byl jsem jen vzduch, energie co proplouvala okolo, aniž by mohla pořádně ovlivnit, kam se pohne…"

"Draco-," začala soucitně Nathalie. On ji však neposlouchal a pokračoval dál…

"Pak, ty dva týdny zpátky, se to najednou začalo zlepšovat. Nejdřív jsem mohl jít, kam jsem chtěl. Doleva, doprava, nahoru, dolů… A třásl jsem se zimou, což, jak mi vzápětí došlo, znamenalo, že jsem už nebyl jen nějaký hloupý neviditelný obláček - dostal jsem tělo. Vlastní tělo z masa a kostí.

Nedovedeš si představit, jakou jsem z toho měl radost," v očích mu při té vzpomínce lehce zajiskřilo. "Myslím totiž, že až do toho rána, jsem tomu nevěřil. Ale v tu chvíli, když mě na nohou zebal sníh, když mi vítr čechral vlasy…

Jenže i tahle radost brzy polevila, protože se vzápětí ukázalo, že to, že jsem svým vlastním pánem, neznamená, že jsem skutečně živý."

Napjatě jej pozorovala. Neměla sílu mu odporovat, vysvětlovat mu, že je jeho názor od základu špatně. Smutek v jeho očích byl až příliš velký na to, aby jej dokázala jen tak ignorovat. "Co tím chceš říct?"

"Byl jsem-stále jsem spíš jako duch. Několik prvních dní jsem dokonce dokázal procházet zdmi…. Pak, před zhruba deseti dny, to najednou nešlo. Sice jsem pořád nedokázal vzít do ruky jedinou věc, ale alespoň už jsem se mohl schovat někam do tepla nebo se třeba posadit na lavičku.

A pak, pak jsem narazil na Brumbála..."

"Na Brumbála?" zeptala se nechápavě.

"To on mi řekl, co se to děje… kde sehnat hůlku… Vysvětlil mi, že se můžu dotýkat věcí, které mi kdysi patřily - mě nebo mé rodině. Že-."

"Takže jsi vykradl svůj…?"

"Neměl jsem na výběr. Hůlku jsem potřeboval. Zvlášť, když jsem se dozvěděl, že jsi naživu."
Nathalie se zhluboka nadechla. Chápala ho. Samozřejmě, že ho chápala. Ale na chladu, který se při té představě rozprostřel u jejího srdce, toto vědomí nijak neubíralo. "A dál?" zeptala se po chvíli.

"Dál… Vydal jsem se tě hledat. Což, vzhledem k tomu, jak dobře za sebou zametáš drobečky, nebylo vůbec jednoduché. Vlastně se mi to povedlo teprve před týdnem."

"Před týdnem? To jsem byla…"

"V kavárně. S nějakou ženskou. Pak ses vytratila, aby sis domluvila rande s tím přihlouplým Francouzem."

Kdyby Nathalie tolik nezaskočila skutečnost, že Draco jí byl nablízku po takovou dlouhou dobu, nejspíš by něco namítla proti jeho názoru na Andrého. Jenomže to nešlo. Ne, když měla hlavu plnou představ Draca plížícího se ve stínech, Draca, který i navzdory všem jejím předsudkům stál po jejím boku.

"Proč…Proč jsi mě neoslovil?"

On se však tvářil, jako by ji vůbec neslyšel. Konečky prstů nepřítomně kreslil do zarosených oken, jako by ho ta voda Merlin-ví-proč nějak fascinovala. Pravdou však bylo, že se pouze snažil vyhnout její otázce. "Do toho baru jsem s vámi tenkrát nešel," řekl nakonec, "čekal jsem venku."

"Slyšel jsi mě?"

"Jenomže vy jste se pak vyřítili ven tak rychle! Ani jsem se nevzpamatoval a byli jste pryč. Měl jsem štěstí, že jsem vás pak našel tak brzo."

"Draco…"

"Protože se tě nemůžu dotknout, Nathalie!" vyhrkl. "Protože," a při těch slovech se za ní otočil, tak aby jí viděl přímo do očí, "jsem pořád spíš mrtvý než živý. Jsem nikdo. Neexistuju. Mé tělo - mé skutečné tělo z masa a kostí - jsi pohřbila před třiceti lety. Leží zakopané v Londýně-."

"To není pravda! Stojíš tady přímo přede mnou a já vím, co vidím!"

"Copak to nechápeš?!" vykřikl zoufale. "Copak nerozumíš tomu, že to," ukázal sám na sebe, "nejsem já?! Že to je jen hloupá vzpomínka?"

"Ne! Ne! A znovu ne! Nechápu to! Nechci to chápat! Nevěřím tomu!"

V tu chvíli Draca naplno ovládl vztek. Rychle se ohnal rukou po stole, jako by z něj chtěl shodit hrnek s Nathaliiným čajem. Nic se však nestalo. Ten hloupý kus nádobí stál klidně dál na svém místě, tiše se vysmívalo jeho neschopnosti. A tak to zkusil znovu. Ale ani tentokrát se jeho snaha nesetkala s úspěchem.

Nathalie se pak nezmohla na nic víc, než na bolestivé zalapání po dechu. Nevěřícně hleděla před sebe, jako by stále nebyla schopná uvěřit svým očím.

"Tak už to chápeš?" zeptal se něžně. "Už víš, proč jsem se ti vyhýbal, proč jsem se držel stranou?" Několika lehkými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a než se Nathalie nadála, stál Draco přímo za jejími zády. Když pak na své šíji ucítila jeho chladný dech, nedokázala se ubránit bolestnému zasténání.

Tolik toužila se ho dotknout! Dokázat mu, jak moc je tahle jeho teorie bláznivá. Ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se pohnout ani o píď a strach, který ji ovládl při pohledu na ten starý pitomý hrnek, se zdál být s každým dalším úderem jejího srdce větší.

Je to vůbec možné? ptala se sama sebe v duchu. Opravdu se ho nemohu dotknout? Vždyť je to absurdní!

Po zádech jí stekla kapka studeného potu.

"Už jen ta myšlenka," pokračoval po chvíli, "byla děsivá… Ale dokud, dokud jsem se od tebe držel dost daleko…" jeho hlas pomalu odezněl do ztracena. Oba dva ostatně moc dobře věděli, co se tady snaží naznačit, kam směřuje. Žádná další slova tak nebyla potřeba.

"Ale," vydechla Nathalie a v očích se ji náhle radostně zajiskřilo, "když jsem se před pár dny setkala se Siriusem, mluvili jsme spolu úplně normálně. Seděli jsme v kavárně a dokonce - dokonce jsem se ho i dotýkala. Třeba to není ztracené. Třeba-."

"Black je taky zpátky?" vyhrkl překvapeně Draco.

"Ano," připustila Nathalie. A úplně normálně jsem-."


"Jenomže," povzdechl si Draco, "to je trochu jiný případ. Pokud se na to podíváš kolem a kolem, tak on vlastně nikdy mrtvý nebyl. Ne úplně. Podle toho, co mi řekl Brumbál, jsem pochopil, že celou tu dobu proplouval někde na hranici mezi dvěma světy. Zní to jako naprostá kravina, já vím. Na druhou stranu to vysvětluje…"

"Proč se nevrátil náš Sirius, ale ten z nového, změněného světa…"

"Přesně tak."

Nathalie se s vypětím všech sil postavila na nohy. Kdyby byla dost silná, kdyby v sobě našla dost odvahy, stačilo by jí pouze natáhnout ruku a konečky prstů by se dotkla jeho tváře. Přišlo jí to absurdní! Tak málo, jeden nepatrný pohyb, stačilo k tomu, aby zahnala všechny ty stíny i chmurné myšlenky, které se o ni pokoušely…

Draco však jako by náhle poznal, na co myslí a rychle ustoupil o několik kroků vzad.

"Myslíš, že jsem to nezkoušel?" zeptal se dotčeně. "Že jsem se o to nesnažil? Že jsem se s tím faktem prostě smířil, aniž bych si to sám neověřil?" Pobaveně zavrtěl hlavou. "Několikrát, Nathalie! Několikrát! Ale nikdy to nikam nevedlo…"

Zoufalství čišící z jejích očí bylo takřka hmatatelné. "Tak proč-proč to nemůžeme zkusit ještě jednou? Naposledy?"

"Protože pokaždé, když jsem se o to pokusil, stálo to toho nešťastníka málem život!"

Ticho, které náhle ovládlo celou místnost, by se snad dalo krájet. Narušovalo ho jen pravidelné tikání hodin či občasně zahvízdání větru. Krom toho se zdálo, že na celém širém světě neexistuje nic jiného. Jen oni, dva zapomenutí hrdinové, tiší bojovníci a jejich vlastní konec světa.

Kdyby záleželo jen na ní, neváhala by. Prostě by to riskla, rozeběhla se jeho směrem a ani trochu nemyslela na to, co se stane, jestli se dožije dalšího šedivého rána. Jenomže to nebylo jen její rozhodnutí, jen její volba. Ať se jí to líbilo ne, měla jisté závazky a od těch utéct nemohla.

Ani nechtěla. Na to Leni až příliš milovala.

"Třeba se to nějak vyřeší. Vsadím se, že na tom pracuje spousta lidí…." pronesla s nadějí Nathalie.

Zavrtěl hlavou, "Tohle mi starosti nedělá."

"A co ti teda dělá starosti? Co tě trápí?"

"Všechno! Celá tahle situace! Vždyť je to všechno od základu špatně."

Pobaveně se nad jeho tvrzením pousmála. Nechtěla, aby Draco věděl, jak hluboce ji jeho slova ranila. "Říkáš to, jako bys snad nebyl rád, že se mnou mluvíš…"

"U Merlina! Jsem! Samozřejmě, že jsem. Ale nejsem naivní, Nathalie. Vím že tady nemám, co dělat. Když někdo zemře, měl by zůstat mrtvý. Ne se mermomocí cpát zpátky mezi živé."

Unaveně zavřela oči. "Proč takhle mluvíš?"

"Ach ne, nemyslím nás dva," vydechl rychle. "Ale podívej se okolo sebe… Všechno to, pro co jsme bojovali, to pro co jsme žili i dýchali je najednou pryč. Naše práce - tvoje práce, se sesypala jako domeček z karet. Tak mi pověz - k čemu všemu to bylo? Proč jsme se tak snažili, když se Voldemort i všichni Smrtijedi vrací?! Vyhrálas! Porazilas je! Zasloužíš si být šťastná…"

"A co když je tohle to moje štěstí? Naše štěstí? Co když náš boj ještě neskončil. Možná-jenom možná jsme si prošli tím vším, abychom se dostali právě sem!"

"Kéž by. Kéž bys měla pravdu. Ale já tomu, omlouvám se, nevěřím. Měli jsme prostě zůstat na onom světě. Všichni."

Na to už Nathalie nic neřekla, protože měla strach, že by přišla i ten poslední kousek hrdosti, který ji ještě zbyl. S vypětím veškerých svých sil od něj ustoupila a následně se sesunula zpátky na židli, jako by doufala, že jí ten nábytek vrátí ztracenou rovnováhu.

Nevěděla, co se stalo, kde udělali chybu. Už tehdy, když jej poznala, měla pocit, jako by byli stvořeni jeden pro druhého. Sdíleli podobné názory i smysl pro humor, milovali stejné knihy a hudbu a oba, oba dva byli někde v hloubi duše stejně odvážní. Chápali, jaké jsou jejich priority, neutíkali od svých povinností, vždy dodrželi své sliby.

A i přesto přese všechno se z nich stali cizinci. Dva zcela odlišní lidé, které už nespojovalo nic víc než vzpomínky. Propast mezi nimi byla zkrátka příliš hluboká na to, aby teď dokázali jít jen tak dál.

Nathalii byla zlomená životem. Už to nebyla ta líbezná, optimistická holka, do které se Draco před léty zamiloval. Během posledních sedmi let zestárla o celé století. Na povrch sice vypadala stále mladě, ale kdesi v hloubi duše se cítila jako stařena. Proto si už nerozuměli, proto se jejich názory tolik lišily. Protože on se nezměnil, byl stále stejný.

Cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Rychle je zahnala. Nechtěla, aby ji viděl takhle zničenou.

"Takže se neví, kdo to má na svědomí, je to tak?" narušila konečně to tíživé ticho. Dala si přitom záležet, aby její hlas zněl dokonale klidně a vyrovnaně.

Zavrtěl hlavou.

"Ani Brumbál netuší?"

"Ne."

"Fajn. Kdo všechno je zpátky?"

"Spousta lidí. Black, ale o tom už víš, Brumbál, Potterovi, Marlene McKinnonová, Fabián Prewett, pošuk Moody, má předrahá tetička, Dolohov, Carrowovi, Marius Selwyn, Yaxley… a spousta dalších…"

"Loxias?" zeptala se, když jí na mysl přišla vzpomínka na události v Nice.

"O tom nic nevíme."

"Dobře. A všichni ostatní jsou… z našeho světa?"

"Ano."

"Není to zvláštní?"

"Brumbál na tom pracuje. Snaží se přijít na to proč… proč se to všechno děje. Ale vzhledem k tomu, že se nic takového ještě nikdy nestalo-."

"Nesmrtelní jste všichni?" přerušila ho bez jakékoliv špetky zájmu.

Přikývl. "Pokud vím."

"Takže pokud je chceme zastavit, musíme je zavřít někam pod zámek."

"Ano. Jinou možnost zatím nemáme."

"Víte, kde se schovávají?"

Draco se nepříjemně zavrtěl. Tenhle rozhovor se mu pomalu přestával líbit. Připadal si jako by seděl někde u výslechu. "Amelie-."

"Tak víte?"

"Nemůžeme si o tom ještě jednou-," pak se však zastavil v půli věty, když na sobě ucítil její chladný pohled. "Ne."

"A děláte vůbec něco? Snažíte se je zastavit?"

"Samozřejmě!" vykřikl. "Nebo si myslíš, že jenom sedíme a klábosíme nad starými dobrými časy?"

Nathalie vystrčila podrážděně bradu dopředu. "Zemřelo už nejméně sto mudlů, Draco. A vy… vy se mezitím jen schováváte ve stínech, namísto toho, abyste světu řekli, co víte."

"Tak tohle si myslíš?"

"Jo," přikývla, "přesně tohle si myslím. Celý svět je v šoku. Lidé šílí, někteří věří, že přišel konec světa! Křesťané mluví o dnu zúčtování a všichni, úplně všichni, se klepou strachy! Slyšel jsi o tom, co se stalo minulý týden v Británii?" vypálila náhle.

"Ano-."

"A kde jste byli?!"

"Pomohli jsme. Poslali jsme-."

"Recept! Poslali jste recept!"

Na malou chvíli se mezi nimi opět rozprostřelo hrobové ticho, kdy si oba dva jen tak odevzdaně hleděli do očí. "Myslím," řekl nakonec Draco, "že se nemáme o čem bavit."

Postavila se. "Ne, to tedy nemáme." Pak se k němu ještě jednou otočila, "Můžeš tady přespat. Ale ráno - ráno zmizíš dřív, než se já nebo Leni probudíme a nikdy, už nikdy se nevrátíš, rozumíš?"

"Amelie…"

"Myslím to vážně, Draco."

"Je to moje dcera," namítl a Nathalie tak měla pocit, jako by všechen zabudovaný vztek i smutek uvnitř ní právě vybouchl.

"Ty," vyhrkla a ukázala přitom prstem na jeho hruď tak, že ji od něj dělilo jen několik málo milimetrů, "nemáš žádnou dceru. Leniin táta zemřel dřív, než se vůbec narodila. Byl to skvělý muž. Čestný a odvážný a já," oči se jí najednou zaleskly slzami, "ho milovala. Nesaháš mu ani po kotníky."

"Ale-."

"Jsem pořád spíš mrtvý než živý. Jsem nikdo. Neexistuju," vzpomínala Nathalie. "Tak nějak jsi to říkal, ne?" Chvíli čekala na jeho odpověď, když ale Draco sklonil poraženě pohled k zemi, pokračovala klidně dál, "Nedovolím, abys jí zlomil srdce. Stačí, že jsi zničil to mé."

S těmito slovy se Nathalie vydala ke schodišti. Jen co pak za sebou zavřela dveře své ložnice, vyčerpaně se sesunula k zemi. O chvíli později se místností rozezněl první tichý vzlyk.


  • Možná si vzpomínáte na kapitolu pátou, kdy se Leni ptala své mámy, jestli by nemohli navštívit tátův hrob. Nathalii ji tehdy řekla, že její táta hrob nemá. Samozřejmě ji nemohla zavézt do Londýna, kde by na náhrobním kameni stálo něco jako: 18. 7. 1958 - 7. 5. 1980 (čísla jsou pouze orientační, přece nechcete spoilery!)
  • Pokud se ohlédnete do minulosti - pokaždé, kdykoliv byla řeč o oživlých mrtvých, ani jednou se nedotkli cizí osoby a dokonce ani cizích věcí.
    • Setkání Nathalie a Brumbála na pohřbu madame Petitové.
    • Lily vkrádající se do Harryho domu, aby mu byla schopná poslat dopis - recept. Protože... ten dům, čistě teoreticky pořád patří jí a celé její rodině (ne jen Harrymu).
    • Draco, Selwyn a Nathalie v parku v Nice.
    • Smrtijedi na dětském hřišti u divadla…
  • Se Siriusem to bude všechno ještě trochu složitější. Ono se nám to obecně všechno brzy ještě zamotá... ale to předbíhám... :)
  • Tato část rozhovoru mezi Dracem a Nathalií se psala strašlivě složitě. Chci tím říct - od samého začátku jsem věděla, že nechci, aby si ti dva hned vlétli do náruče nebo dokonce rovnou hupsli do postele. V realitě to totiž takhle, hádám, asi nechodí. A tihle dva… ti toho zažili zatraceně hodně.
  • Myslím, že Dracovo rozhořčení nad tím, že je naživu (to zní teda blbě!) je vcelku pochopitelné. Možná je to na povrchu sice sobecký skrček, ale nezapomínejte, že v téhle povídce stojí na straně dobra prakticky od samého začátku. A zcela určitě by tak vždycky upřednostnil dobro celého světa před svým vlastním. Ona představa nesmrtelného Voldemorta, který dokáže zabíjet jen pouhým dotekem, je docela děsivá…
  • Ale na druhou stranu, stejně dobře lze chápat i Nathalii… Která celých sedm let žila se zlomeným srdcem a teď, když se muž jejího života vrátil, říká, že by byl raději mrtvý a navíc se očividně přátelí s někým, koho ona z celého srdce nenávidí - s Brumbálem.
  • Je mezi nimi zkrátka neskutečná propast. A ani jeden z nich zatím není ochotný udělat krok kupředu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Juliet Juliet | Web | 29. února 2016 v 17:47 | Reagovat

No teda... Ty jsi vážně Queen of Drama! Když už to konečně pro N. začínalo vypadat dobře, ty jí to musíš zase nějak ztížit, achjo, ty jsi zlounka! :P No vážně, tahle kapitolka se mi teda moc nelíbila... Ono je něco jiného, aby si padli do náruče nebo se spolu vyspali, ale věc druhá je tohle - už tě nikdy nechci vidět, nenávidím tě,... Jakože já se jí nedivím, Draco je docela na zabití, ale... Za to můžeš ty! :P Achjo... :(

Jinak chybky stylistické:
stekla místo "ztekla"
"vím, že tady nemám, co dělat" je bez té druhé čárky
"že ji ten nábytek vrátí" jí
Nise? není to náhodou Nice?

2 Nebeská Nebeská | Web | 29. února 2016 v 21:14 | Reagovat

Ach bože, když jsem to četla... skvěle si to napsala. A je mi líto, co se jim stalo... a právě mě došlo, že musel vykrást vlastní hrob, ne?... haha hloupoučká já.
No, jen jsem si říkala, že jakmile o tom začal mluvit - i když je naše hrdinka chytrá, tak ale chápu, že musela popírat a zapírat, já bych na tom byla stejně. Na druhou stranu se to dá ale pochopit, když se Siriusem to bylo něco naprosto jiného.
Líbilo se mi, jak se snažila a doufala, že spolu budou, ale poté se to v ní zlomilo.. asi bych v tom okamžiku řekla úplně to stejné... Ale nemyslela bych to.
A asi máme štěstí, že není horká hlava a neskočila mu kolem krku v okamžiku, kdy ho viděla. Ale upřímně, ať už si prošli čím koliv, pokud to byla tak silná láska, že kvůli němu truchlila i po letech...
Nu a jejich "rozchod" byl docela krutý, ti řeknu...

[1]: No jo, hádám, že všichni ví, že já a gramatika si zrovna do noty nejdeme :D

3 Juliet Juliet | Web | 1. března 2016 v 14:17 | Reagovat

[2]: Ale prd prosím tě! :P Kdybych žila několik let v Anglii, vypadalo by to u mě mnooohem hůř. ;) Ale zase ta angličtina pak... :3

4 Rainy Rainy | Web | 1. března 2016 v 14:49 | Reagovat

[1]: Díky za připomínky. :) Chyby jsem opravila.
Nathalie neřekla, že ho nenávidí. Pozor na to. Ono... zkus si představit sebe na jejím místě. Vypusť to, že já jsem kazisvět, a jen si představ, že se ti vrátí láska tvého života a ta se k tobě chová tímhle způsobem. Jaká by byla tvá první reakce? Bez dlouhého přemýšlení? Jednala bys afektovaně? Zuřila bys? Vztekala by ses? ... Ale jak bude Nathalii další den, jestli už věci uvidí tak jednoduše, to je věc druhá. Teď je na něj prostě naštvaná. A je sobecká. Poprvé po opravdu dlouhé době se v téhle kapitole zachovala čistě sobecky.
K Leni ho taky pustit nemohla... "Tohle je tvůj táta. Cestovali jsme spolu časem, ale on pak zemřel. Vrátila jsem se do budoucnosti zpátky bez něj. Teď vstal z mrtvých, ale nemůžeš se ho dotýkat, protože by tě to mohlo zabít." Ehm. Je jí sedm. :) Tohle taky nejde. A stejně tak, kdybych byla máma, bych nechtěla riskovat pobyt někoho v blízkosti svého dítěte, kdo ho může kdykoliv zabít.
Možná je moje mysl zvrácená a pokroucená, ale takhle to prostě vidím já. :) A hlavně... mysli na to, že jsme sotva v půlce děje.
Jinak ... stát se muselo. Z mnoha, opravdu mnoha, důvodů. :)

[2]: Jop. Hrob. Vykradl vlastní hrob... Trochu děsivé, co? :) Jsem ráda, že Nathalii chápeš a že ji rozumíš (nejsem sama!! :D). Ano... myslím, že Nathalie taky řekla spoustu věcí, které nakonec až tak vážně nemyslela. Ale to předbíháme. Uvidíme, jak se bude cítit další den. Zažili toho spolu vážně hodně a ... spoilery. :-x Nevím, jak na to reagovat, aniž bych cokoliv nevyzradila. :) Myslím, že tvé úvahy jsou správné a logické, stejně tak jako závěry a otázky... Všechny palce nahoru! :D Moc děkuju, zlato. ;)

5 Juliet Juliet | Web | 1. března 2016 v 22:28 | Reagovat

[4]: Nechtěla jsem říct, že jsi kazisvět, jen... Bych už prostě ráda viděla nějakou tu naději a hlavně dobrý konec pro Nathalii. ;) Vím, že na to ještě enní ten pravý čas. Ale vážně bych si to moc přála - už teď. ;) A ne, nezlobila bych se. Byla bych... Zlomená a zničená, ale nezlobila bych se. A snažila bych se toho využít a toho milovaného člověka držet zuby nehty. Prostě... Jo, to bych udělala já. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama