TWWLB │ Kapitola jednadvacátá 2/2

3. února 2016 v 18:11 | Rainy |  The World We Left Behind
Tak měli jsme tady teď s Nebeskou trochu nějaké zmatky ohledně zveřejňování článků. Ono se totiž málo kdy stává, abychom byly aktivní obě dvě. No, ale vy nás znáte... takže, co vám mám povídat. :) Tolik asi k tomu, proč jsem kapitolu vyvěsila až teď - ve středu večer - a ne v avízované pondělí.

Jinak... pamatujete, jak jsem vám naposledy psala, že to teď snad ve škole bude pohodička? Chyba lávky! Mám pocit, že se všichni můžou zbláznit, aby nám těch posledních pár měsíců hezky znepříjemnili. Jediná kantorka při smyslech je ještě tak chemikářka. Ta totiž všem ne-maturantům řekla, ať si v jejich hodinách dělají, co chtějí, když budou potichu. Naneštěstí mi to k ničem není. Z chemie maturuju.

No nic. Dost tlachání. Užijte si kapitolu. Další bude... Merlin-ví-kdy.


Minule

Celý její svět jako by se smrsknul do jediné myšlenky: Je tady. Draco je konečně tady.

"Jestli ale chceš, abych odešel, tak … "

Lhal. Věděla to. Ani tak ho však nedokázala odmítnout. Něco uvnitř ní bylo zkrátka silnější. Ustoupila tedy váhavě o krok na stranu, "Prosím."
~*~*~



Draco na nic nečekal, rychlým rázným krokem vešel dovnitř. Když se za nimi zavřely dveře, několik prvních okamžiků pak jen tak roztržitě těkal pohledem ze strany na stranu, jako by se bál, že ho Nathalie každou chvíli vyhodí. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo a on tak měl příležitost pořádně prozkoumat své okolí.

První věc, které si všimnul, byly barvy. Zdálo se, že nehledě na to, kolik let přešlo, Nathalie v hloubi duše stále tíhla k Nebelvíru. Žluto-červené stěny toho byly jasným důkazem. Už se k tomu chystal něco poznamenat, když v tom si všimnul několika obrázků a snímků na protější zdi. Bez zaváhání se okamžitě vydal jejich směrem.

"Je nádherná," řekl s pohledem zaklestěným na jednu z Leniných fotografií. Byla na ní celá upatlaná od barev, ruce natahovala k objektivu a široce se přitom usmívala.

"Já vím," přikývla Nathalie.

"Musí to být šťastný muž - její otec, myslím."

"Draco-."

"Páááni!" ozvalo se najednou. "Mami! Mami!" výskala radostně Leni, která se zčista jasna objevila u schodiště. Když pak běžela dolů, div že nespadla.

"Neříkala jsem, že máš zůstat nahoře?" vydechla napůl naštvaně a napůl unaveně Nathalie.

Ona ji však zcela ignorovala. "To je on! To je ten princ!"

"Jaký princ?" nechápal Draco.

Nathalie myslela, že se na místě propadne. Přesto si dokázala zachovat chladnout hlavu. "Vážně?" hrála překvapenou.

"Jo. Dokonce má i úplně stejný oblek!" chichotala se. "Asi budu jasnovidka. Mimochodem," usmála se mile, "já jsem Alanis Briandová. Jak se jmenujete vy?"

"Alanis?" zopakoval Draco nedůvěřivě. Několik prvních okamžiků se pak nezmohl na jakékoliv další slovo. Jen tam tak stál, díval se do Nathaliiných očí a v duchu se přemítal nad tím, jestli nebude nejlepší odejít.

"Jmenuje se Damien," odpověděla za něj Nathalie. "Kdysi jsme spolu chodili do školy."

"Páni! Takže je taky…?"

"Kouzelník? Ano."

"To jste musel znát mého tátu!" vyhrkla nadšeně.

"Leni!" okřikla ji Nathalie. Bylo už však příliš pozdě. Alanis už se jen tak zastavit nenechala. Na to, byla představa, že se konečně dozví něco víc o svém otci až moc lákavá.

"Máma říkala, že s ním taky chodila do školy. Do posledního ročníku. Hrál famfrpál jako chytač a prý to byl výborný kouzelník…" chrlila ze sebe nedočkavě. "Znal jste ho?"

Draco zalapal po dechu. Překvapeně pohlédl na Nathalii, jako by věřil, že mu to vyvrátí, že zavrtí hlavou a třeba i jen jednou jedinou větou ho zbaví té hloupé naivní myšlenky. Jenomže ona tak neudělala, dokonce se mu vyhýbala pohledem. Ve tvářích byla celá bledá, ruce se jí třásly.

A v tu chvíli Draco věděl, že je to pravda. Nehledě na to, jak bláznivě a absurdně to zní, Alanis je jeho dcera. Ne nějakého hloupého žabožrouta. Jeho. Jen a jen jeho.

Najednou ho popadla strašná touha se smát. V napůl zoufalém gestu skryl svou tvář do dlaní a následně napočítal do tří. Nepomohlo to. Ten fakt, představa, že je otcem, mu připadala stále stejně bláznivá.

"Jen trochu," odpověděla za něj znovu Nathalie. "Bylo nás tam tehdy hodně."

"Aha," posmutněla. "Škoda. Mamka mi o něm nechce skoro nic říct."

Draco věděl, že by měl něco říct, ale ten šok byl na něj zkrátka až příliš velký. "Až budeš velká, určitě ti všechno poví."

Alanis se na něj usmála, "Já vím. Slíbila mi to."

"Tak jo," pronesla Nathalie, které se z celé té podivné situace začínal pomalu zvedat žaludek. "Podívej, kolik je hodin! Čas jít do vany."

"Mamíí," zaúpěla.

"Bez debat."

"A bude tu Damien ještě?"

Obě dvě, jak Leni, tak Nathalie, pohlédly na Draca. Zdálo se však, že ten se stále ještě úplně nevzpamatoval, a tak mu nějakou dobu trvalo, než si uvědomil, co se vlastně děje. "Pokud to mámě nebude vadit."

"Fajn," vydechla Nathalie rezignovaně. "Tak upaluj pro pyžamo, já ti mezitím pustím vodu." Pak se podívala na Draca, "Ehm… Udělej si zatím pohodlí. Za chvíli budu dole."

Dříve, než stačil cokoliv říct, rozeběhla se nahoru. Věděla, že se chová dětinsky. Tomu rozhovoru, který ji dnes večer čeká, stejně neuteče. Dříve nebo později si s Dracem bude muset promluvit. Z celého srdce však doufala, že si předtím alespoň urovná myšlenky, ujasní si, co mu poví a co si naopak nechá pro sebe.

"Leni!" zavolala za ní za chvíli. "Vana je nachystaná!"

Její dcera se přiřítila do koupelny jako velká voda. "Ve skutečnosti je ještě hezčí."

"Kdo?" nechápala Nathalie.

Alanis protočila oči. "Kdo asi. Damien přece. Proč jste se tak dlouho neviděli?"

"Kdysi jsme se pohádali."

"Proč?"

"Nech těch otázek."

"Proč jste se pohádali?"

"Kvůli hlouposti."

"Jaké hlouposti?"

"Chceš jít dneska spát bez večeře?"

"Mami…"

Tiše zaúpěla. "Nelíbilo se mu, že chci žít bez kouzel."

"Aha," prohlásila Leni vědoucně, jako by to všechno chápala. Ve skutečnosti však nerozuměla vůbec ničemu.

Nathalie se na ni smutně usmála, "Za čtvrt hodiny jsem zpátky."

Když se vrátila dolů, našla Draca, jak si zamyšleně prohlíží fotografie na stěnách. Několik dlouhých okamžiků nic neříkala. Nechtěla ho rušit. Jen tak se na něj dívala a v duchu se snažila představit, co se mu teď asi honí hlavou.

Zlobí se na ni? Je naštvaný? Nejspíš ano. Kdyby byla na jeho místě, nejspíš by přímo zuřila.

"Kdy ses to dozvěděla?" zeptal se najednou.

"Že jsem těhotná?"

Přikývl.

Nathalie se svou odpovědí chvíli váhala a dokonce přemýšlela, zda by pro ně oba nebylo lepší, kdyby si vymyslela nějakou milosrdnou lež. Nakonec tu myšlenku však zavrhla. "Asi měsíc předtím, než jsi zemřel."

Teprve v tu chvíli se k ní otočil čelem. A Nathalie okamžitě věděla, že měla pravdu. Nezáleželo na tom, kolik času přešlo - ten způsob, jakým se mu napínaly svaly v jeho tváři, o svraštěném obočí už pak raději ani nemluvě, důvěrně znala. Zlobil se na ni, dokonce by řekla, že přímo pukal vzteky.

"Věděla jsi," na malou chvíli se odmlčel, aby si dodal klidu, "že spolu budeme mít dítě a nic jsi mi neřekla?"

"Chtěla jsem," odpověděla vzápětí. "Chystala jsem se ti o tom říct ten den, kdy… kdys…" Zhluboka se nadechla. "Ten den, kdy jsi zemřel."

Před očima se mu najednou mihla vzpomínka na jejich poslední večer. Viděl Nathalii, jak pobíhá po jejich starém domě a chystá večeři. V uších mu zní její hlas. Zakazuje mu chodit do jídelny. Až se vrátí z divadla, bude tam na něj čekat malý dárek. Ptá se jí, proč se tak snaží, čím je dnešní večer tak zvláštní. Neodpovídá mu. Hravě se na něj usmívá a políbí ho na rty. Musíme jít, šeptne mu do ucha, jinak nestihnem to divadlo.

Draco se k tomu večeru ve svých myšlenkách nikdy nevracel, ne tímhle způsobem. Tisíckrát přemítal o tom, co přesně se stalo, kde udělal chybu - jaké zaváhání ho stálo život. Na to hloupé překvapení si už pak však nikdy ani nevzpomněl.

Připadal si jako idiot. Dal by teď cokoliv za to, aby jí teď mohl obejmout. Prostě ji sevřít ve svém náručí a říct jí, že teď, když je zpátky, bude všechno zase jako dřív. Ale neudělal to, nedokázal to.

Nathalie ještě chvíli počkala, teprve poté, co Draco vyhýbavě sklonil pohled k zemi, vydala se směrem do kuchyně.

"Máš hlad?" zeptala se.

"Proč jsi s tím dělala takové tajnosti? Proč jsi s tím čekala tak dlouho?"

"Protože," vydechla po chvíli a dala si přitom záležet, aby k němu stála zády, "jsi nechtěl mít děti. Nikdy jsi nechtěl mít děti."

Tohle tvrzení, krutá realita, zasáhla Draca zcela nepřipraveného. Několik dlouhých vteřin dokonce nevěděl, co by jí na to měl říct, jak zareagovat. Měl by to snad popřít? Bránit se? Osočovat ji ze lži? Ne, moc dobře totiž věděl, že něco takového by si Nathalie nezasloužila. Zvlášť když měla pravdu.

"Ty taky ne."

Vyčerpaně se opřela o kuchyňskou linku. "Prostě se to stalo, Draco. Neplánovala jsem to. A nikdy, ani tehdy, když jsem se to dozvěděla, jsem toho nelitovala."

"Ale stejně jsi mi to neřekla. Ne hned," namítnul.

"Ne."

"Proč?"

"Protože," začala Nathalie odvážně. "Protože… protože jsem uvažovala o…inte-," hlas se jí zlomil. Zadrhl se a ona najednou věděla, že to nedokáže, nedokáže vyslovit to slovo, aniž by se u toho psychicky nezhroutila. Tak moc se za své někdejší myšlenky styděla.

Její strhaná tvář však mluvila sama za sebe. Dracovi stačil jediný pohled do jejich smutných očí a on okamžitě věděl, co se mu snaží říct, na co asi myslí.

První emoce, která ho po tomto zjištění uchvátila, byl vztek. Hrozivá nepředstavitelná zlost nad tím, že se chystala znovuudělat rozhodnutí za ně za oba a nic mu přitom neříct. V tu chvíli pocítil prudkou touhu řvát, vykřičet si na ni plíce a poslat ji, i s tou její neskutečnou sobeckostí, do horoucích pekel.

Naštěstí však v sobě našel dost síly na to, aby to neudělal, co víc, dokonce se o něj začala pokoušet lítost. Mohl si tisíckrát opakovat, že tohle je jen a jen její chyba, že to ona chtěla jít na potrat - ne on, ale ať se snažil, jak chtěl, soucit ze své mysli vyhnat nedokázal.

"A kdy-kdy jsi změnila názor?"

"Pamatuješ," začala a na tváři se jí při té vzpomínce vykouzlil nepatrný úsměv, "jak jsem tě tehdy začátkem května donutila jít k Molly na návštěvu? Asi dva měsíce po narození Rona?"

"Weasleho? Co s tím má ten co společného?"

"Tak vzpomínáš si na to?" trvala Nathalie na své otázce.

"Samozřejmě, že ano," přikývl dotčeně. Vůbec si neuvědomoval, že mezitím, co z jeho pohledu od toho večera uběhlo teprve několik týdnů, Nathalii od onoho dne dělilo více než sedm dlouhých let.

"Dala ti ho tehdy do náručí a já, když jsem viděla, jak se tváříš…" na zlomek okamžiku se zasněně usmála. "V tu chvíli jsem to věděla."

"Cos věděla?"

"Že někde hluboko uvnitř toužíš po rodině stejně jako já."

Ta jistota, s jakou Nathalie těch několik málo slov pronesla, jej naprosto vyvedla z rovnováhy. Předtím si byl svým pohledem na celý problém naprosto jistý, a i když ji litoval, nikdy by ho nenapadlo hledat vinu v sobě. Teď už to tak jednoduše neviděl. Zvlášť, když si uvědomil, že ji ve svých myšlenkách podvědomě soudil za něco, co vůbec neudělala.

Mlčky ji sledoval, jak pokračuje v přípravě večeře.

"Máš hlad?" zeptala se ho znovu.

"Ne, díky," zavrtěl hlavou.

"Fajn," přikývla. "Zajdu pro Leni … Za chvíli jsem zpátky."

Nathalie dodržela své slovo a skutečně, třebaže jí samotné se vůbec nechtělo, se během necelých patnácti minut i s Alanis znovu objevila v obýváku. Ta na nic nečekala, okamžitě zasedla k jídelnímu stolu, kde na ni čekala nachystaná večeře.

"Děkuju!" odpověděla s úsměvem. Pak se dala s chutí do jídla.
Draco si nemohl pomoct. Nedokázal z ní spustit oči. Znovu a znovu ji přejížděl pohledem, jako by se snad měla každou chvílí rozplynout. Nic takového se samozřejmě nestalo. Jeho dcera se dál nimrala ve svém talíři, houpala nohami ve vzduchu a vesele se na něj culila.

"Proč na mě tak zíráte?" zeptala se najednou.

"Já?" zarazil se Draco. "Nezírám!"

"Ale ano, zíráte!"

Zhluboka si povzdechl a pobaveně protočil oči v sloup. Leni byla přinejmenším stejně tvrdohlavá jako Nathalie. "Vadí ti to?"

"Ne," usmála se. "Taky si vás prohlížím…"

"Jez ty brepto," napomenula ji Nathalie. "Je skoro devět. Máš být dávno v posteli."

"Mamiii…"

"Co je? To že zítra nejdeš do školy, ještě neznamená, že můžeš ponocovat."

"Já zítra nejdu do školy?" vydechla překvapeně Leni.

"Ne," přikývla Nathalie a následně se natáhla po hrnku s čajem. "Mohly bychom si udělat prodloužený víkend, co ty na to? Nějaký pěkný výlet, hm?"

Možná, že kdyby Alanis věděla, že to, čemu její máma říkala prodloužený víkend ve skutečnosti znamená navždy, byla by její reakce úplně jiná. Možná by namítla něco v tom stylu, že tady nemůže nechat Jenin s Paulem a že přece musí chodit do školy.

Naneštěstí však Leni neměla o skutečném plánu své matky nejmenší tušení. A tak, jelikož nevěděla, co všechno se během posledních několika málo hodin událo, její návrh přijala s neskrývaným nadšením. Zbytek večeře do sebe naházela rychlostí blesku.

"Řekni Damienovi dobrou noc," připomněla své dceři Nathalie, mezitím co od ní přebírala špinavé nádobí.

"Dobrou noc."

"Dobrou noc, Alanis."

"Doufám, že se ještě uvidíme," usmála se, než se definitivně vytratila ze dveří.

"Jen ji ještě uložím do postele a pak… pak si můžeme v klidu promluvit."

"V pohodě," přikývl Draco. "Nikam nespěchám."

Když došla do Leniného pokoje, ležela už její dcera dávno zachumlaná v peřinách. Široce se usmívala na pohádkovou knížku ve svém náručí a tiše si přitom broukala jakousi melodii.

"Tak co?" pronesla do ticha. "Už máš vybráno?"

Alanis přikývla hlavou a následně se posunula na stranu postele tak, aby si její máma měla kde sednout. "O Sněhurce."

"Už zas?" zavrtěla nechápavě hlavou. "Vždyť ji musíš znát zpaměti."

"To nevadí! Já chci pohádku o Sněhurce!"

"Tak fajn," souhlasila nakonec Nathalie. Zpaměti pak v knize nalistovala příslušnou stranu a dala se do čtení: "Jednoho dávného zimního dne se to mělo k takové kráse, až se jedna královna, co právě seděla s vyšíváním u okna a celá u vytržení sledovala tisíce sněhových vloček, které se jako drobounká pírka snášely k zemi, bodla jehlou do prstu a na zasněženou okenní římsu skanuly tři krůpěje krve. Tu si královna pomyslila, že by ráda měla takové děťátko, které by bylo rudé jako krev, bílé jako sníh a černé jako okenní rám z ebenového dřeva…"


Nathalie mohla být asi v polovině pohádky, když na svých zádech ucítila pohled důvěrně známých očí. Letmo se ohlédla za nedalekými dveřmi. Její šestý smysl nelhal. Draco stál na prahu a bedlivě je pozoroval. A i když mu na rtech hrál lehký úsměv, v očích - v očích měl vepsánu všechnu bolest světa


  • Ohledně Nathaliina těhotenství - konkrétně otázky, kdy se o svém stavu dozvěděla - jsem měla hodně dlouhou dobu hodně velké dilema. Moje prvotní myšlenka byla úplně jiná, ale pak mi to do povídky nezapadalo časově. Možná jsem tedy až příliš krutá, ale časově i logicky to takhle smysl dávalo nejvíc.
  • O tom, proč ani Nathalie, ani Draco nechtěli děti, si povíme někdy jindy. Není v tom však skrytá žádná záludnost. Nathalie sama už to dokonce nakousla ve svém deníku (kapitola osmnáctá, druhá část, zápis z 1. listopadu)
  • Pravděpodobně si už nevzpomínáte - je to už déle než rok, co jsem tu kapitolu publikovala - ale Nathalie na poslední společný večer už jednou narážela. Tehdy jste akorát nevěděli, o čem konkrétně je řeč ... Takže pro připomenutí úryvek z desáté kapitoly:
Pomalu se vzdávala naděje, že Fantoma opery ještě někdy vůbec uvidí.


Když se na něj chystala coby šestnáctiletá dívka, byla Francie napadena smrtijedy. Spousta lidí tehdy zemřela a stovky budov, včetně slavné opery Garnier, byly nenávratně zničeny. Celá země byla na pokraji naprostého kolapsu. Své dílo Voldemort dokončil o půl roku později, když definitivně rozvrátil to málo, co zbylo z kdysi hrdého národa.


Druhá možnost se jí naskytla o několik let později po boku Draca. Moc dobře totiž věděl o její touze spatřit toto, dle jeho názoru neskutečně hloupé a přízemní, mudlovské drama a tak jim obstaral dva lístky do Londýnského divadla.


Ten den měl být jedním z nejlepších v jejich životech. Alespoň Nathalie si ho tak vždycky představovala. Plný světla a lásky, hřejivý jako samo slunce. Považovala to za nespravedlnost - proč jejich společný příběh musel skončit zrovna tam? Na samotném prahu štěstí, v bodě, odkud už mělo být všechno jen a jen lepší?

  • Úryvek z pohádky jsem si vypůjčila od bratrů Grimmů. Kdo by měl zájem, celou pohádku si může přečíst na stránce pohadky.org
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | Web | 3. února 2016 v 20:09 | Reagovat

Haha, co si budeme nalhávat, za tohle můžu já, za tyhle zmatky... :D Protože NIKDO nečekal, že já budu až tolik aktivní... 8-)

Bože, panečku, awww!! Dobře, takže hned ze začátku, děkuji! Odpověděla si totiž pro mě otázku, kterou jsem si pokládala... jestli Draca Leni pozná a nebo ne, co se stane atd... Dobře si to zahrála do autu, jen nakonec je otázka času, než to malé dojde... určitě, minimálně až bude dospělá, tak jí to možná napadne. A pokud praskne to, co se všechno stalo, tak si to v dospělosti určitě dá dohromady.
Co se týče toho zbytku, bylo to naprosto úžasné, úplně se rozplývám... jen mě štve, že nejsem dobrá na komentování :D
Od toho posledního okamžiku, cos mě poslala úryvek jejich rozhovoru, si některé věci pozměnila, ale i tak je to super... jakože je nesrovnávám :) Jen i některým jiným holt hned dojde, o čem tam ti dva mluví.

Jinak bylo to úžasné, jak jsem už řekla, četlo se to super, dokonale! Jedna báseň... ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ :)

2 Juliet Juliet | 1. března 2017 v 12:38 | Reagovat

Na to, byla představa, že se konečně dozví něco víc o svém otci až moc lákavá. / Na to byla představa, že se konečně dozví něco víc o svém otci až moc lákavá.

houpala nohami ve vzduchu a vesele se na něj culila. NOHAMA

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama