Černá kronika

13. března 2016 v 21:41 | Rainy
Už celé věky jsem chtěla napsat článek na téma týdne. Pořád jsem však nebyla schopná natrefit na žádnou pořádnou myšlenku. Byly to jen takové bezduché výstřely do tmy a já už se tak pomalu začínala smiřovat s tím, že se k tomu dostanu až po matuře. Dneska mi ale do nosu cvrnknul neodolatelný nápad...

Krátká hořkosladká povídka s pochybným dějem. Pointu čekejte však až na samém konci...



--------------------------------------------

Ten den skončil stejně blbě, jako začal.

Ono, buďme upřímní - žádný den, který začíná dříve než v pět hodin ráno, zvlášť jedná-li se o neděli, nemůže dopadnout dobře. Někteří lidé zkrátka potřebují svých sedm hodin spánku - tedy JÁ je POTŘEBUJU. Jinak jsem nepoužitelná. Nejspíš právě proto jsem dneska ráno tak vehementně odsouvala budík, který tak neochvějně řval na celej byt a probudil tím k životu všechny členy domácnosti. Až na mě, samozřejmě.

Svých čtyři sta dvacet minut jsem nakonec dostala.

Pocit sebeuspokojení se však nekonal. Záhy jsem si totiž uvědomila, že pokud chci přijít včas do práce, pokud nechci dostat padáka, mám před sebou poměrně solidní maratón. Rychle jsem tedy naklusala k ledničce, abych na cestu pobrala něco k snídani. Čelist mi však spadla až na zem - nic, dokonce ani to nic!, v ní nebylo.

V duchu jsem proklela tátu i jeho náhle nutkání po zdravém životním stylu. Copak nechápe, že ne každý, touží žít jen z vody a sluníčka?!

Rozhodla jsem se to však bráti pozitivně - aspoň zvládnu dojít do té podělané práce.

"Dobré ráníčko, sluníčko!" zašveholil vrátný. Neodpověděla jsem mu. Na nějaké zdvořilostní fráze jsem neměla čas. Vzápětí se však ukázalo, že můj vražedný pohled mluvil za vše. Bez jakýchkoliv dalších hloupých poznámek mi posunul klíče.

Vydala jsem se do šatny. U pultu jsem byla za minutu šest. Stihla jsem to. Kolega takové štěstí neměl.

Směna utíkala rychle.

Ještě aby ne, když jsme ve dvou táhli práci za celej regiment! Nohy bolely, oči plakaly, nervy tekly a já se v duchu modlila za to, ať už se ta podělaná malá ručička konečně posune ke dvojce.

Při odchodu jsem si píchala jako první - přesně vteřinu po čtrnácté hodině. Jo, to by mi šlo.

Doma mě čekal oběd. A taky babička. Moc jsem si z toho hlavu nedělala. Měla jsem hafo věcí na práci, takže na nějaké káfíčkování nebo dokonce koláčkování zkrátka nebyl čas. Mezi řečí jsem pochytila akorát to, že se rodinka baví o vaření.

"Nedávala jste do toho zelí víno, maminko?"

"Ale kdeže! Pivo! Černé!" zvolala babička. "Je to poznat, co?"

"Babi!" vyhrkla jsem na oko dotčeně. "Ale já jdu jezdit! Mám autoškolu!"

Můj pokus o vtip se neuchytil. Celá rodina mi začala vehementně vysvětlovat, že to je v pohodě. Zelí se prý peklo a vařilo dost dlouho na to, aby už v něm žádný alkohol nezbyl. Jo, bez nich bych to nevěděla…

Když hodinky na mém zápěstí ukázaly za pět minut půl páté, začala jsem se zvedat k odchodu. Venku už na mě čekalo přistavené auto. Poměrně sebevědomě jsem vzala za kliku.


"Jé! To je mi ale překvapení!" vyhrkla jsem, když jsem v autě spatřila jiného instruktora, než toho, na kterého jsem byla zvyklá. Snažila jsem se netvářit kysele. "Milé samozřejmě!" Tvářil se, jako by to zbaštil. Ulevilo se mi.

"Tak si to nastavte a jedem," zavelel.

Bez námitek jsem ho poslechla.

"Koukám," usmíval se, "že vám to hezky vyšlo…"

"Hm?" hlesla jsem, mezitím co jsem vehementně brejlila do zpětného zrcátka.

"No, že je dneska třináctého a vy máte třináctou jízdu!" smál se. "Ale nebojte se, slečno, bude to v pohodě."

Přikývla jsem.

"Tak šup!"

Ven z parkoviště jsem vyjela bez větších problémů. Dokonce jsem byla i pochválena - což mě nemálo potěšilo. Za celou tu dobu to bylo první dobré slovo, které o mém řízení kdy kdo ztratil.

"Kdy by se vám to hodilo příště?" optal se mě.

Já měla ale jiné myšlenky. Datum další hodiny mě vůbec nezajímal. Zvlášť, když z té dnešní neuběhlo ještě ani pět minut. "Můžu, že? Nikdo nejede…"

Učitel kývl.

Skfhaskfqaufvohsavb psrhwqfcb asiufgqwoáfvgibasogvaszfgsahvgb.

"Pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííísk…………..."

"Žijete, slečno?!" vykřikl učitel.

Jen co zachytil můj vyděšený pohled, vyběhl ven.

A já si teprve v tu chvíli uvědomila, co se vlastně stalo. Autonehoda. Měla jsem autonehodu. Vážně jsem byla taková kráva, že jsem se vybourala s autoškolou?!

Štípla jsem se.

Světla na palubovce ale blikala zběsile dál. Ani jsem se nesnažila přemýšlet nad tím, co znamenají. Mou pozornost totiž v tu chvíli zaujal airbag. Tlačil mě do brýlí i do ucha. V tom mi mimochodem stále hlasitě pískalo.

I přesto jsem si v hlavě vybavila hlas naší instruktorky ze zdravovědy a rychle se rozeběhla ven.

První věc, která mi bleskla hlavou, byla: VŠICHNI ŽIVÍ - doživotí nedostaneš!

"Mám volat policii?" slyšela jsem se, jak říkám.

"Ne," odbyl mě můj učitel, "už to hlásím."

Přikývla jsem. Konečně jsem se rozhlédla okolo sebe.

Zdálo se, že celá autonehoda zasáhla celkem pět aut. Lidé byli v pořádku - jen já se klepala jako ratlík a stále poněkud nevěřícně hleděla na "své" auto. Respektive to, co z něj zbylo.

"… Viník je jednoznačně pod vlivem alkoholu."

Vytřeštila jsem oči. Jak mohli vědět, co jsem měla k obědu?!

"… Ne žádní zranění. Sanitka není třeba. Dobře," ukončil můj učitel svůj hovor. "Za chvíli jsou tu," řekl ostatním. Teprve pak se znovu obrátil na mě. "Slečno," zeptal se opatrně, "jste v pořádku?"

"Můžu za to já?"

"Vy?" vyděsil se. "Jistě že ne! Něco takového bych nedovolil!"

Divím se, že kámen, který mi spadl ze srdce, nevyvolal zemětřesení.

"Je ta malá v pohodě?" volal někdo.

"Dobrý," zamával na něj učitel. "Je jen v šoku."

"Nejsem v šoku," opáčila jsem.

"Ale jste."

"Nejsem," trvala jsem si na svém. "Vážně."

"Tak nejste."

Oddechla jsem si. Teď, když mi to odkýval, věřila jsem tomu i já. Nejsem v šoku. Jsem v naprostém pořádku…

Policie tam byla během pár minut. S podnapilým řidičem, který mě srazil, udělali krátký proces. Test prokázal vysokou hladinu alkoholu v krvi. Odvezli si ho rovnou na záchytku. Mě sebrali jen občanku.

Než jsem se nadála, byl na místě i můj obvyklý učitel, majitel celé autoškoly. "Tak co, bobku? Dobrý?"

Na odpověď jsem se nezmohla. Jeho smích mi sebral i ten poslední ždibec energie.

"Máte děravé silonky," řekl.

Sklonila jsem pohled ke svým nohám. Měl pravdu. "Díky."

"Chystala jste se někam?"

"Do divadla," přikývla jsem. "Ale teď mám pocit, že to největší představení už mám za sebou…"


Vzápětí jsme se oba hlasitě rozesmáli.

--------------------------------------------

Povídka byla sepsána podle skutečných událostí! Jako důkaz přikládám mnou pořízenou fotografii. Ano - takhle jsem se klepala - já zkušená fotografka! Mimochodem - v šoku jsem stále. I po těch neuvěřitelných šesti hodinách...

Za volant mě pěkných pár dnů nejspíš nikdo nedostane.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | Web | 13. března 2016 v 22:09 | Reagovat

:D :D :D :D :D :D
Ježiš... a teď když si vzpomenu na moji reakci, že po přečtení druhé věty se začínám děsit, protože mi došlo, že to je o tobě... :D upřímně řečeno!!!!
Řechtala jsem se jak šílená, až se na mě Ash otáčel, jestli jsem v pohodě anebo mi nefinitivně přeskočilo... :D
Nejhorší byla moje snaha mu to přeložit mezitím, co jsem se tlemila jak pošahaná.  
Ale je to strašně šílený, protože je to doopravdy vážná věc, ale to, jak se celý ten den odehrál... no tohle je ale fakt komedie života!
Neuvěřitelně ve mě hrklo, když jsem se dočetla, žes měla nehodu. Ale kdybys mě to řekla, zkazila bys překvapení, to je pravda :D Ale proboha!!!
Když se tam někdo ptal, "je ta malá v pohodě?" začala jsem se děsit, že tam někde bylo malé dítě... a pak mě to došlo... od teďka ti budu říkat malá. Nebo Bobek? :-D  :-D  :-D
Prej je jen v šoku. Nejsem. Ale jste. Nejsem, vážně! Dobře, tak ne..... :D :D :D 8-O
Jestli ještě někdy sedneš do auta, budeš moje hrdinka!!! :-P Hlavně, že jsi v pořádku..

2 Juliet Juliet | Web | 29. března 2016 v 18:10 | Reagovat

No tak to kecáš?! To jako vážně?! :O :O Ty brďo, to je pecka!!! Jakto, že si to takhle všechno pamatuješ?! Nebo jsi přímou řeč trošku přikrášlila? ;) Jinak jsem ti ale původně chtěla napsat, že právě teď, tuhle neděli jsem - ano, světe div se, já, největší spáč světa - vstávala ve 4:50 a byl to skvělý den, takže s tvým tvrzením nesouhlasím. :P Spíš jde možná o to, že 8 hodinovka, autoškola a divadlo je na jeden den docela dost... :D Tak jako tak to ale byla prostě náhoda. ;) Akorát mě teď už nikdo do autoškoly nedostane! 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama