Deset dveří - 1 část; Ztracená láska

2. března 2016 v 21:02 | Nebeská |  Deset dveří
Moji drazí,
možná můžete poděkovat blogu a tématu týdne, nebo to je jen štěstí - rozhodla jsem se s vámi podělit o další dílko. Asi k tomu nemám ani co víc říct, však hned před začátkem kapitoly je krátké info :)
Takže všichni, kdo se odhodláte a přece jen se dáte do čtení, užijte si... :)
Nebeská



Info: Každý z nás se potýká se svými démony a nočními můrami, ale všichni s nimi bojujeme jiným způsobem. Stejně tak jako hlavní postava této povídky, která se ocitá v místnosti s deseti dveřmi, za kterými se skrývají její sny i děsy. Aby se dostala až na konec a unikla despresím, musí projít každými z nich. Co jí ale čeká za posledními...?

** ~ ** ~ **
Stála jsem v kruhové místnosti s bledými stěnami. V šeru jsem nemohla určit jejich přesnou barvu, ale přišlo mi, jako kdyby věkem zašedly a původní vzhled se vytratil. Pokud ty podivné šmouhy byly dříve půvabné ornamenty, nyní mi spíše naháněly hrůzu. Jako kdyby to byly cákance od krve, které někdo prsty nanesl na zdi.

Neměla jsem tušení, jak jsem se na tom místě ocitla. Nedokázala jsem si vybavit cestu, jež mě sem přivedla. Snad stačilo jedno mrknutí a náhle se v temnotě přede mnou vynořila tato zvláštní místnost.

V jednolité stěně bylo několik dveří. Chtěla jsem je spočítat, ale hlava se mi zatočila při mém prvním pokusu. Jako by se mi dveře vysmívaly. Mohlo jich být okolo deseti, ale ruku do ohně bych v tento moment nedala. Žaludek, plovoucí na vodě, mi zakázal znovu je počítat. Jistě bych všechen jeho obsah vyzvrátila.

Dveře byly naprosto odlišné. Některé úzké a táhnoucí se vysoko vzhůru, jiné naopak baculaté a nízké. Barvy dřeva a rámů si odporovaly. Nemohla jsem najít ani jedny jediné, které by ladily. Navíc mě značně znejišťoval fakt, že všechny dveře byly bez skel. Neviděla jsem, co se za nimi nachází.

Srdce se mi na okamžik zastavilo, když se k mým uším donesla vzdálená rána. Prudce jsem se otočila a pohlédla na temné dveře se zářivě žlutým rámem. Klika byla velká a opotřebovaná. Nebyla jsem si jistá, co dělat - stála jsem však v místnosti se dveřmi a pokud jsem se chtěla dostat pryč, má cesta vedla jen skrze jedny z nich.

Zhluboka jsem se nadechla a natáhla ruku ke klice. Prsty jsem se dotkla chladného kovu a celým mým tělem se rozběhl třas. Žaludek se zhoupl a já jsem se snažila ustoupit stranou. K mému překvapení to nešlo; neznámá moc mě držela na místě.

Klika se s hlasitým zavrzáním pohnula a mé tělo ovanul ledový vzduch i přesto, že štěrbinou mezi dveřmi a rámem procházelo zářivé žluté světlo. Jakmile jsem je otevřela dokořán, musela jsem si zakrýt levou rukou tvář. Sluneční paprsky mě pálily v očích, ale na pažích mi naskočila husí kůže.

Chtě nechtě jsem učinila krok kupředu.

Ozvala se rána. Dveře se za mnou zavřely. Přešlápla jsem na místě a chtěla jsem se vydat zpátky k zabouchnutému vchodu, ale čísi hlas mne zastavil.

"Jsi to ty?"

Ztuhla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli toho, kdo na mne promluvil, znám. Ale divný pocit v mém břiše mi napovídal, že jsem věděla, kdo to je.

Ze záře se vynořila statná mužská postava. Instinktivně jsem se přitiskla ke dveřím, zaplavená adrenalinem. Pomalu se přibližoval, dokud jsem nespatřila jeho rysy. Tmavé krátké vlasy, zelené oči a dolíček v bradě. Usmál se. "Ano, jsi to ty…"

Na prázdno jsem polkla a nevěděla, co dělat. Hrdlo mne pálilo, stejně tak jako oči. Měla jsem se smát nebo plakat? Tak dlouho jsem toužila po tomto okamžiku, a když konečně nastal…


"Nemusíš se bát," ujistil mne, když natáhl ruku mým směrem.

"Kde to jsme?" zeptala jsem se sotva slyšitelně mezitím, co jsem chytla jeho dlaň. Můj třas okamžitě ustal a zaplavil mne klid.

"To bys měla vědět ty," usmál se a palcem mi kreslil kroužky po hřbetu dlaně.

"Nevím," odporovala jsem. "Kdybych to věděla, neptám se."

Jeho úsměv se zvětšil a odhalil tak své bílé zuby. "Konečně jsme se potkali, tak proč si to teď kazit otázkami? Nejsi ráda, že mne vidíš?"

Překvapeně jsem postřehla, jak mi z oka skanula slza. Rychle jsem ji setřela volnou dlaní a vyhledala jeho pohled. "Konečně," zopakovala jsem.

O krok se přiblížil. "Ale není to vlastně poprvé, ne?"

"Prosím?"

Mávl levou rukou a vedle nás se ve vzduchoprázdnu vytvořilo jakési okno. Chtěla jsem se ho zeptat, co to je, ale jeho pohled mne umlčel. Namísto toho jsem sledovala samu sebe v mlhavé vidině, jak kráčím bok po boku s mužem vedle mě. Pamatovala jsem si to.

Nešťastně jsem si povzdechla. "Naše loučení."

Spatřila jsem nás dva; naši společnou minulost. Vysoký muž na obraze mě držel za dlaň, ale co chvíli ji pustil a zase chytil. Smutně jsem k němu vzhlédla a váhavě propletla naše prsty. Na jeho tváři se objevil úsměv.

"Jsi nešťastná."

"Možná rozladěná," odpověděla jsem a znovu se podívala na mizející obraz. "Stejně tak, jako po tomhle snu. Bylo to naše poslední setkání, od té doby jsi kolem mne nikdy nebyl. Zmizel jsi."

Tlumeně si povzdechl. "Nechci, abys byla nešťastná a trápila se."

Neodpověděla jsem, pouze jsem se rozhlédla kolem. S nakrčeným obočím jsem hleděla na prostor kolem sebe, který jsem nedokázala popsat. Neviděla jsem zdi, ani horizont. Vše bylo podivně mlhavé a zem pod našima nohama se vlnila. "Kde to jsme?" zeptala jsem se nakonec znovu.

"To bys měla vědět. Nebo alespoň tušit."

"Prosím," vydechla jsem mezitím, co jsem opřela hlavu o jeho rameno a zavřela oči. "Odpověz mi."

"Jsme v tvé mysli. Spíše v labyrintu tvé mysli."

"Takže se mi to jen zdá?" zeptala jsem se zklamaně. "Není to pravda. Doopravdy tu nejsi."

"Možná," usmál se potměšile a jeho paže se obmotala kolem mého pasu. "Ale myslel jsem, že tě tvůj učitel něco naučil. Sny jsou mnohem víc, než se zdají být."

"Nechci se probudit."

Tvář se mu zamračila. "To ani nemůžeš. Musíš odtud najít cestu."

"Cože?"

"Musíš jít dál," řekl jednoduše a druhou rukou ukázal na dveře, kterými jsem vešla dovnitř. "Musíš najít cestu pryč."

"Nechci odejít."

Znovu si povzdechl a odtáhl se, jen aby se mohl postavit čelem ke mně. Jemně sevřel mé tváře ve svých dlaních a palci mne hladil po líčkách. "Naše cesty se rozdělily v tom okamžiku, kdy jsem byl sražen tím autem. Poté to byly jen mlhavé chvilky, které se nedaly zhmotnit. Musíš jít dál, pokračovat a najít svoji cestu."

Zavrtěla jsem hlavou. "Ale to neznamená, že s tebou nemůžu zůstat," zamračila jsem a sevřela jeho dlaně ve svých. "Ještě chviličku."

"Ne," řekl přísně. "Jdi. Teď hned."

"Ale…"

"Za každými z těch dveří je něco, co se tě bude snažit zastavit. Budeš proti tomu bojovat a vydáš se dál, dokud nenajdeš ty pravé. Až poté se probudíš."

"Pepíno…"

Letmo mne políbil na čelo a poté zaváhal. "K čertu s tím," zavrčel rozladěně a vzápětí se vrhl na mé rty. Bylo to jiné, než jsem si pamatovala - i tenkrát, když se loučil po jeho smrti v mlhavém snu, mě políbil. Nyní to bylo ale pravé a skutečné, jeho rty horké a plné. Dřív, než jsem se dokázala vzpamatovat a reagovat, odtáhl se ode mne na vzdálenost jeho paží. "Musíš jít."

"Ne," zašeptala jsem plačky a prsty zoufale zarývala do jeho rukou.

"Běž!"

"Ne!"

Pepova tvář potemněla a odstrčil mě od sebe. Nebylo to hrubé gesto. V jeho očích jsem viděla lítost, ale i přesto to zabolelo. Zamračila jsem se a natáhla k němu paži, ale on zavrtěl hlavou.

"Jsem moc rád, že jsem tě znovu viděl, ale teď musíš jít," vydechl mezitím, co začal ustupovat. "Přeju ti mnoho štěstí."

V očích jsem ucítila slzy, hrdlo mi vyschlo, ale poslechla jsem ho. Zprudka jsem se otočila a rozběhla se ke dveřím. Když má dlaň spočinula na klice, otočila jsem se přes rameno. Stál uprostřed slunečního světla a ramena měl svěšené. Na tváři se mi objevil smutný úsměv a vzápětí jsem opustila dávno ztraceného přítele.

S těžkým dechem a srdcem jsem vešla do kruhové místnosti. Dveře za mnou ztěžka zapadly a já nadskočila. Nehybně jsem sledovala, jak barvy vybledly a během okamžiku zešedly.

Váhavě jsem po několika vteřinách natáhla dlaň ke klice. Namísto hladkého povrchu jsem se dotkla hrubého kamene. A při pokusu o otevření jsem s ní nehnula ani o píď. Zoufale jsem udeřila dlaní do obrysů dveří a následně je i nakopla. "Do háje!" zavrčela jsem a rozzuřeně se otočila do místnosti.

"K sakru!" vyjelo ze mě nekontrolovatelně a s červenými mžitkami před očima jsem se rozhlížela kolem. "A co teď? Co mám dělat? Do prdele, tohle není možné! Pepo!!"

Jako odpověď se ke mně vrátila jen ozvěna mého křiku. Hruď se mi zprudka zvedala a ruce třásly. Nebylo cesty zpět - už jsem ho opustila a nemohla jsem se k němu vrátit. Přece jen, byl mrtvý. A já stále naživu. Nebo snad ne?

** ~ ** ~ **
Gratuluji, že jste prošli prvními dveřmi. Možná máte otázky a chcete odpovědi, protože jste zmatení. Pepa je osoba, která se ukazuje v mnoha z mých povídek, jako například v kapitolovce Meet me halfway. Byl a nejspíše navždy bude mou velkou láskou. A ano, už pár let není mezi námi...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Zaujala tě povídka Deset dveří?

Ano 75% (3)
Půl na půl 0% (0)
Ne 25% (1)

Komentáře

1 lemridoupe lemridoupe | Web | 2. března 2016 v 22:30 | Reagovat

Super! Vážně mě to chytlo, zajímalo by mě, co bude za dalšími dvěřmi... :)
Je mi líto, co se stalo Pepínovi, ale díky tobě bude žít navždy v tobě a tvých povídkách, což si jistě zaslouží!

2 Rainy Rainy | Web | 8. března 2016 v 8:36 | Reagovat

Páni. Konečně jsem se k tomu dostala. Já vím, stydím se, že až tak pozdě... Ale teda, musím říct... ty mi dáváš takhle po ránu. Napsala jsi to skvěle... A když to dám dohromady ještě s tím, co vím navíc, běhal mi z toho mráz po zádech.
Obdivuju tě za to, že jsi to dala dohromady a rozhodla se to publikovat. Vážně, všechna čest. Jsem zvědavá, co bude dál. :) Tak jen piš! Piš! Jde ti to skvěle!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama