TWWLB │ Kapitola dvaadvacátá 2/2

8. března 2016 v 14:30 | Rainy |  The World We Left Behind
Přeji pěkné odpoledne. :) Jak jsem slíbila - přináším vám druhou část TWWLB. Není to nijak zvlášť dlouhé, ale i přesto doufám, že vás potěší! Další kapitolu bych ráda dopsala do konce týdne. Jenomže při všech těch povinnostech do školy a autoškole... Nevím. Budu se snažit. :)

Tak a to by bylo asi všechno. Přeji vám pěkné počtení. :)





.:: 15. února 2007; Londýn, Velká Británie ::.

Trojice smrtijedů v tichosti kráčela potemnělou ulicí. Nevšímala si lidí okolo sebe a už vůbec ne jejich vystrašených pohledů. Jediné, na co byli ti tři muži v onu chvíli schopni myslet, byl strach. Pronikal jimi až do morku kosti a začerňoval každou myšlenku i představu.

"Zabije nás," pronesl náhle jeden z nich.

"Kéž by," odfrkl si další. "Jsme nesmrtelní, vzpomínáš?"

Prvnímu se v tu chvíli z tváře vytratila poslední kapička barvy. "Ale našli jsme ji! To musí něco znamenat…"

"Leda to, že jsme idioti," vložil se do toho třetí. "Vždyť jsme na ni byli tři!"

"To Malfoy. Kdyby se tam neobjevil-."

"Myslíš, že jeho to bude zajímat?!"

"Ne," přisvědčil.

"Přestaňte fňukat," napomenul je druhý. "Můžeme si za to sami."

Pak už žádný z nich nic neřekl. Šli stále dál, na konci ulice zahnuli doleva, pak doprava a pak zase doleva. Nakonec se zastavili až u velké vysoké zdi. Obezřetně se rozhlédli okolo, jestli je náhodou někdo nepozoruje. Teprve poté prošli skrz.

Když se pak ocitli v malé zaprášené hale, okamžitě zamířili ke schodišti. Ani jednomu z nich se tam sice nechtělo, ale nakonec moc dobře věděli, že čím dříve budou mít tuhle záležitost z krku, tím líp pro ně.

"Theodore!" ozvalo se najednou za nimi.

"Dolohove?"

"Kde jste byli tak dlouho? Náš pán už se po vás sháněl."

"Vyskytly se jisté komplikace," odvětil klidně Nott.

"Chápu," přikývl. "Jdete za ním? Výtečně!" zaradoval se, když všichni pokývali hlavou. "Máme společnou cestu."

Ostatní smrtijedi jeho nadšení ani zdaleka nesdíleli. Hlavou se jim honily úplně jiné věci a to poslední, co teď potřebovali, bylo poslouchat Dolohovovo vyprávění o tom, jak si vede Bellatrix v pátrání po své rodině.

"Tváříte se, jako byste měli za zadkem mozkomora," uchechtl se. "Mám takový pocit, že dneska to bude ještě zajímavé…."

Když se ani tentokrát Antoninu Dolohovi nedostalo žádné odpovědi, rozhodl se, že své společníky raději nechá na pokoji. Škodolibému úšklebku se však neubránil. Sám se stal ostatně před pár dny svědkem toho, co se stane, pokud někdo neuposlechne pánovy rozkazy. Nesmrtelnost jeho objetí dodávala mučení úplně nový rozměr.

Hlavní sál, starého polorozpadlého sídla, byl zahalen do tmy. Čtveřice nově příchozích přesto ani na chvíli neznejistěla. Nikdo z nich nakonec nepochyboval o tom, že místnost je ve skutečnosti plná lidí. Pohledy zabodávající se do jejich zad jim byly jasným důkazem.

Netrvalo dlouho a Dolohov se od nich odpojil. Zbylí tři smrtijedi se nad tím však nijak nepozastavili. Zhrzeně kráčeli dál vstříc vlastnímu trestu. Když pak došli k velikému kuželu světla, které dovnitř propouštělo kulaté střešní okno, okamžitě padli k zemi.

"Mám pocit," pronikl k nim Voldemortův syčivý hlas, "že mi chcete něco říct. Nuže?"

Několik dlouhých vteřin žádný z nich nic neříkal. Nakonec se slova ujal nejstarší z nich, "Našli jsme ji. Našli jsme Amelii Petitovou."

"Kterou?" ozvalo se z davu.

Smrtijed se zhluboka nadechl, "Tu naši."

Místností to v tu chvíli obdivně zašumělo, několik přítomných dokonce nevěřícně zalapalo po dechu.

"A dál?" vyzvídal jejich pán. "Kde ji máte?"

"Ona-ona nám…" koktal Nott, "utekla."

"Utekla?"

"Přiběhl jí na pomoc Malfoy, Draco Malfoy," vložil se do celého rozhovoru poslední z nich.

"To je lež!" vyhrkla Bellatrix a už se celá naštvaná hnala k nim. Smrtijed se jen tak tak vyhnul rudému paprsku, který k němu vzápětí vyslala. "Můj povedený synovec je v Londýně!"

"Nemyslím tohohle Draca, ale našeho Draca."

"Nesmysl!" vykřikl někdo. "Malfoy nezemřel!"

"Přesně tak!"

"Jsou to lháři!"

"Amelie je tady taky dvakrát!" namítl někdo.

Rachot, který v celé místnosti po tomto sdělení vznikl, ukončil až hromový hlas Pána zla. "Ticho!" Pak se zvedl ze svého místa a několika ráznými kroky došel přímo k nim. Bez jediné známky zaváhání či nejistoty vytáhl ze svého hábitu hůlku, "Legilimens!"

Voldemort se pak bez sebemenších problémů prodíral Nottovými vzpomínkami. Procházel ji jednu po druhé, dokud se konečně nedostal k onomu souboji v parku. Znechuceně tak pozoroval své věrné, jak mizerně si při svém útoku vedli. Kdyby se jen trochu víc snažili, nebo alespoň použili hlavu, mohlo být vše dávno vyřešené! Idioti! Pitomci!

Těsně před tím, než se však rozhodl Pán zla definitivně opustit cizí mysl, vrátil se ještě jednou k Amelii samotné. Připadalo mu, jako by od okamžiku, kdy ji naposledy spatřil, zestárla nejméně o deset let. Na tvářích se jí objevovaly první náznaky vrásek a její oči byly prázdné, bez života. Přesto všechno mu připadala povědomá.

A pak, zcela náhle, si vzpomněl na rozhovor, který minulý týden vedl se Selwynem. Vyprávěl mu o tom, že v Nice potkal nějakou holku. Amelii se údajně nijak zvlášť nepodobala. Byla starší, nepoužívala kouzla a co víc, dokonce se tahala s nějakým hloupým mudlou. Když se ji pokusil ověřit, uklouzl na náledí. Než se dal znovu dohromady, byla ona neznámá pryč.

Už tehdy mu na tom příběhu něco nesedělo. Teprve teď si uvědomil, co to bylo.

"Mariusi!" vykřikl zlověstně.

"Ano můj pane?"

Vystrašený smrtijed udělal několik nejistých kroků vpřed. A jen co vystoupil z bezpečí všudypřítomných stínů, udeřilo ho do hrudi několik kleteb. Téměř okamžitě se tak skácel k zemi.

"Crucio!"

Davem to znovu udiveně zašumělo. Nikdo neměl nejmenší tušení, co se teď děje.

"Náš předrahý Marius," pronesl s ledovým klidem Pán zla, "se totiž s Amelii již setkal. Natrefil na ni minulý pátek v Nice. Ale stejně, jako tihle," hlavou kývl směrem k Nottovi a jeho společníkům, "i tady Selwyn podlehl jejímu šarmu!"

Několik přítomných si pobaveně odfrklo. Neměli však nejmenší tušení, že tím akorát Voldemortův hněv obrátí sami na sebe. Netrvalo tedy dlouho a na deset dalších smrtijedů se krčilo na zemi v bolestivých křečích.

"Copak mezi vámi není nikdo," poslední slovo přitom vyslovil obzvlášť znechuceně "kdo by mi tu holku dokázal přivézt?!"

"Pane…" vydechla Bellatrix, "dovolte mi to pro vás udělat…" škemrala. "Chci pro vás tu šmejdku-."

Voldemort ji však umlčel jediným mávnutím ruky. O její služby nestál. Věděl totiž, že kdyby na to došlo, Bella by bez zaváhání Amelii zabila. Nerozuměla tomu, proč musí tu holku získat živou, nikdo z nich. Ale ona byla ve svém počínání obzvlášť nerozumná. Jednala instinktivně, pudově. Nikdy se nezaobírala s tím, co se smí a co ne, prostě to udělala.

Nalezení Amelie Petitové si však žádalo zcela unikátní přístup. Chtělo to někoho trpělivého a rozvážného, někoho se smyslem pro detail.

"Takže?"

"Já to udělám," ozvalo se náhle a celou místnost tak vzápětí naplnilo hlasité klapání bot. Všichni přítomní se jako na povel ohlédli za nově příchozím. Netrvalo pak dlouho, než v něm poznali Loxiase Selwyna, Mariusova mladšího bratra.

"Ty?" pronesl pohrdavě Voldemort.

Loxias však nad jeho nepatrnou urážkou ani nemrknul. Neměl potřebu mu nic dokazovat. On sám nakonec nejlépe věděl, jaké jsou jeho možnosti.

"Znám ji. Vím, jak přemýšlí-."

"Minule ti to moc platné nebylo," poškleboval se mu kdosi z davu.

"Zítra ji máte tady," řekl ještě. Pak se obrátil k odchodu.


  • Na konci dvacáté kapitoly jsem se vás ptala, jestli si někdo vzpomíná na postavu Loxiase... A bohužel, nehledě na to, že o něm padla zmínka již několikrát, si ho nikdo nedokázal zařadit. Takže, pro lepší orientaci v příběhu...
    • Poprvé jsme o něm mohli slyšet v jedenácté kapitole, kde se Nathalie utkala s jeho bratrem poté, co s Andrém navštívila Nicejskou operu. Pokud máte čas, vřele vám doporučuju si ji přečíst. Možná tak odhalíte víc než jen jednu záhadu.
    • No a znovu o něm byla řeč v Ameliiném deníku - osmnácté kapitole:
"Trávit čas v práci je při všem tom zmatku docela uvolňující. Zvlášť, když se mi poslední dobou tak daří. Navíc mi přidělili do laboratoře nového pomocníka. Jmenuje se Loxias, Loxias Selwyn. Hm, zvláštní jméno. Ale vypadá při nejmenším schopně a to je důležité. Na ničem jiném nezáleží."
  • Příště se s Nathalii znovu vrátíme do minulosti. Přesněji tam, kde končila kapitola věnována jejímu deníku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Juliet Juliet | Web | 8. března 2016 v 21:50 | Reagovat

Tak tahle kapitolka mi vážně sedla! :) Popisování padouchů ti jde vážně dobře. 3:) Prostě... Paráda! :) Jo a! Úžasná Bella. ;)

2 Terka Terka | 11. března 2016 v 0:54 | Reagovat

Tak jsem se pročetla až sem. Hmm, budu se muset podívat i na jiné povídky, protože tohle mi bude chybět.

3 Rainy Rainy | Web | 11. března 2016 v 7:06 | Reagovat

[1]: Řekla bych, že jsi historicky první osoba, která mi řekla, že jsem dobrá v popisování záporných postav a obecně záporáckého děje. :) Ani já sama se při tom psaní necítím zrovna nadvakrát. V každém případě moc děkuji!

[2]: Tak ses pročetla až ke konci! :) Gratuluju. Nebudu lhát, vážně mě potěšilo, jak rychle jsi to zvládla... ale na druhou stranu jsem asi (já vám, jsem zlá :D) čekala... nějakou delší reakci? I když ono se asi v jednu ráno jednomu moc v takových věcech pitvat nechce. To je jasné. :) Ne, vážně jsem ráda, že má tahle povídka dalšího čtenáře... jak sis možná všimla, moc jich není.
No na povídky na blogu se určitě mrkni. Nevím, jaké fandomy jsou ti po chutí, ale povídek celkově je tu docela dost. Z těch mých bych ti doporučila ještě Vendetu - kratičká kapitolovka o tom, co Tom Raddle asi vyváděl v Albánii.
Jo a ještě... :) Nevím, jestli sis toho všimla (ono se to špatně zpětně dohledává), ale odpovídala jsem ti i na minulý komentář (první část patnácté kapitoly). :)

4 Lukas Lukas | 11. března 2016 v 12:19 | Reagovat

Ahoj moje milá Rainy.

Musím souhlasit s Juliet. Psaní temného prostředí ti jde hodně dobře. Líbilo se mi jak Bellatrix furt skákala do řeči a snažila se zavděčit. Úplně jak z knížky. Jinak konečně tady máme Voldemorda. Hlavní záporák opět na scéně :). Jsem zvědavej na co ji teda potřebuje a rozhodně si půjdu přečíst znovu kapitolu o opeře. Větřím nějakej zuřivej souboj Malfoy vs Selwin. No uvidíme co si na nás opět přichystáš. Jako vždy to byla skvělá práce.

5 Nebeská Nebeská | Web | 11. března 2016 v 22:31 | Reagovat

oh no není nad krásný přítelský meeting :D hlavně, když ho vede Voldy... z té poslední věty mám trochu děs... no mám jakési tušení, co hodlá udělat a jestli se mi to vyplní... no to bude mazec.
Protože dle mého názoru, nebude tak lehký Natalii tam přitáhnout, takže... si bude muset nějak pomoci, že?..
Taky jsem zvědavá, na co jí potřebuje, ale mám další své tušení... 8-)

6 Rainy Rainy | Web | 12. března 2016 v 18:15 | Reagovat

[4]: Děkuji. :) Jo... No, chtělo to svůj čas. Navíc, jsme se teprve pár kapitol zpátky dozvěděli, že je skutečně zpátky. A tak co? Přišel jsi při jejím pročítání na něco? No nějakého souboje se v dohledné době dočkáme, to ti slíbím... ale kdo s kým ... jo, toť otázka.
Moc díky! :)

[5]: Mě se líbí, jak ty vždycky všechno tušíš, ale nikdy se s tím tušením nesvěříš. :D Docela by mě zajímalo, co tě napadá nebo k čemu se zdá, že celá povídka směřuje. :D
Ach... to si piš, že ne. Ať už je Nathalie jaká chce, rozhodně se nenechá jen tak odvést od vlastní dcery. Faktem však je, že tady ve vzduchu visí cosi nevyřčeného... Asi vám to budu muset v další kapitole "jemně" naznačit... respektive připomenout to, co se až doposud skrývalo mezi řádky.
Moc děkuju. :)

7 Nebeská Nebeská | Web | 13. března 2016 v 18:34 | Reagovat

Jasně, že jen tuším a neříkám to nahlas - kdybych měla náhodou pravdu, tak ostatní nemusí vědět, že ano? :D Napíšu ti to na FB :)
Dobře, tak asi budu potřebovat trochu kopnout a dát nápovědu k tomu, co se skrývalo mezi řádky :D :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama