Meet me halfway; 5. část

25. dubna 2016 v 17:42 | Nebeská |  Meet me halfway
Ahoj! Právě jsem dokončila šestou kapitolu a těšila se, jak ji sem přidám a... v tom jsem zjistila, že jsem ji tu nezveřejnila. Cítím se trapně. :D Hodila jsem ji totiž pouze na Wattpad... Ale nemusíte se bát, (zatím) tam není nic nového... pouze povídky, které jsou už dávno i tady :)

Jinak... omlouvám se. Ne, počkat. Neomlouvám se. Prostě takový už je život, že člověk nemá čas a nebo náladu. Já už dávno nic neslibuji, protože sama sebe znám až moc dobře.

Co se týče Rainy - stále žije, ale má toho moc. Určitě se vám ale brzo ozve. :)

A já - teď začínám druhý týden po dovolené v ČR. Byli jsme tam s Ashleym a byla to ta nejlepší dovolená :) Teď už ale zpátky k povídce :) Doufám, že se bude líbit :)




Když se toho sobotního večera Klára ocitla ve svém starém pokoji, hrudník se jí sevřel panikou a ona měla co dělat, aby nezapomněla dýchat. Rozklepanými pažemi se opřela o kolena a dvakrát přešlápla, nejistá na nohou. Nakonec byla nucena se doslova svalit do malého křesílka v koutě, jinak by pravděpodobně spadla na zem.

Kdo mohl tušit, co se stane po vypití onoho podivného lektvaru?

Pochybovala, že by kdy byla schopná slovy vyjádřit, jak velkým šokem si v daný okamžik procházela. Horko těžko se vyrovnávala s realitou, které musela čekat. Byla pravda, že občas - během toho rána - se cítila jistá a nebojácná. Ale poté se děs vrátil s razantní brutalitou, srážejíce Kláru na kolena.

S odevzdaným povzdechem se opřela hlavou o opěradlo křesla a v duchu si nadávala. Samozřejmě, kdyby se bývala alespoň na chvíli zastavila a doopravdy zamyslela, možná by na to přišla sama. Ta podivná ženská, jasnovidka, pokud jí tak mohla nazývat, jasně řekla, že se vrátí časem tam, kde on byl ještě stále naživu.

To zahrnovalo školu, rodinu, přátelé a možná nechtěného přítele. A až poté Pepu. Při zmínce jeho jména ucítila v očích slzy. Hruď jí svírala bolest i přesto, že v tomto okamžiku jeho srdce tlouklo; byl stále na živu.

Nakonec zavřela oči a zhluboka začala dýchat. Nemohla se poddat své panice, natož depresi, která jen čekala na nejvhodnější okamžik k útoku. Vrátila se, aby bojovala. Jinak se neměla vůbec vracet.

Nejistě se rozhlédla po místnosti, a aniž by si to uvědomila, začala se usmívat. Hned nalevo od dveří, byla postel s výsuvnými šuplíky a stolkem hned u její hlavy. Překvapeně zpozorovala několik položených knížek se záložkami, učebnici a malý rámeček s fotkou.

Váhavě učinila několik kroků přes pokoj, odkopávajíc stranou své oblečení a klekla si na kraj postele. Několik vteřin pouze hledala na fotografii, než pomalu natáhla roztřesenou dlaň a prsty jemně obkreslila tváře osob v rámečku.

Nemohla to říct s přesností, ale domnívala se, že ona fotka byla zachycená ve druhém ročníku střední školy. Stála tam mezi dvěma osobami - kamarády; Honzou a Markétou. Měla je ráda, ale nejvíce vysokého mladíka po jejím pravém boku. Byl jako její starší bratr. A ke Klářiné radosti si uvědomila, že ho v pondělí uvidí ve škole.

S nadšením, které už tak dlouho necítila, se svalila do postelea paže rozhodila do stran. Celá místnost na dívku začala dýchat euforii, radost a pocit, že dokáže vše, co si bude jen přát.

Skříň napravo od dveří s vysušeným kaktusem na vrchu, rozvrzaná židle a nepořádek na stole, stejně tak zaprášený skleněný stoleček a prosklené skříňky, plné nepotřebného harampádí jako byly stolní hry, mušle z dovolené, ale i voňavky a makeup - všechno to náhle bylo tak známé a dokonalé, jako by její pokoj byl schopný Kláru obejmout a přivítat zpátky.

Uvědomila si, že tento pokoj byl možná tím jediným, kdo sdílel její tajemství. S vděkem zavřela oči a usmála se do polštářku ve tvaru srdce.

~ ~ * ~ ~

Procitnutí ze spánku následujícího rána, bylo pro Kláru všelijaké, jen ne příjemné. Nebyla si jistá, co jí probudilo, ale rozlámaně se přetočila na druhý bok a hodlala to ignorovat. Záda natočená k balkonovým dveřím, pravou ruku přehozenou přes tvář a chystala se zapomenout na celý svět, když v tom důvod brzkého budíčku znovu zavibroval.

Zpočátku se jí dařilo otravný zvuk jen tak přecházet, ale nakonec se zhluboka nadechla a převalila se na záda. Opuchlé oči upřela ke stropu, odkud na ní hleděl plakát zpěvačky Natalie Oreiro a další minutu setrvala nehnutě. Nechápavě hleděla na poster a snažila se rozvzpomenout, kdy si ho pořídila.

Nakonec ale její trpělivost vyprchala a ona se naštvaně natáhla po mobilu a se svraštěným obočím se podívala na jméno volajícího. Okamžitě si uvědomila, že není ve Francii.

Péťa.

Naštvaně vyprskla a sama nedokázala určit, co přesně onen zvuk byl. Copak jí ten chlap nedá ani na chvíli klid? Už od devíti večer předstírala, že spí; všechny zprávy a telefonáty ignorovala.

A nyní - v nelidských sedm hodin ráno - v neděli ráno - ten bastard nenajde ani krapet studu a volá jí.

"Jo?" přijmula nakonec hovor odměřeně.

"Kláro!" ozval se z druhé strany Petr ustaraně. Jeho tón se ale rychle změnil; "Víš, jak dlouho jsem se ti snažil dovolat?"

Jeho přítelkyně protočila očima a s povzdechem se svalila zpátky do polštáře. "Je dost brzo ráno, takže to možná bude důvod toho, že ses mi nemohl dovolat," začala pomalu, s podtónem sarkasmu. "Spala jsem, víš?"

"Nedělej ze mě blbce! Vím, kolik je!"

"Opravdu? Skvělé - takže určitě i víš, že si ráda v neděli pospím!" odsekla mu podrážděně a zamračila se.

Pokud byla upřímná, toho zvyku se za ty tři roky zbavila - a v podstatě se odnaučila spát osm a víc hodin. Po oné tragédii, která se v jejím mladém životě udála, začala vysedávat do noci a utápěla se v depresi. Ale její tělo nyní dávalo jasně najevo, že by pár hodin spánku ještě potřebovalo.

"Bál jsem se!" pokračoval mezitím Petr v jeho monologu, jenž očividně Klára přeslechla a on se touto krátkou větou dožadoval pozornosti. "Už od včerejška ses mi pořádně neozvala! Ještě chvíli a sedl bych do auta a přijel!!"

"A vzbudil celý barák a naši by tě vykostili," doplnila ho přeslazeně dívka, s volnou dlaní stisknutou v pěst.

Její přítel na chvíli zmlknul, nejspíše zvažujíc její slova. "Záleží mi na tobě, miluju tě," pronesl po chvíli ukňouraným tónem Petr a Klára protočila oči vzhůru. "Moc jsem se bál, že se ti něco stalo - nebylo ti dobře…"

Klára se zhluboka nadechla. "Já vím…" řekla pomalu a kousla se do jazyku. Nejraději by se s ním rozešla hned teď - zbavila by se té tíživé váhy, kterou pro ni představoval a mohla by se znovu volně nadechnout. Ale on byl klíčem k dalšímu postupu. To přes něj poznala Pepu.

"Já dneska přijedu, stýská se mi," ozval se z mobilního telefonu Petr, čímž opětovně vyzkoušel její trpělivost a odhodlání. Nemohla uvěřit jeho drzosti, kdy byl schopný pozvat se do cizího domu na noc, jako by se nechumelilo. Nejspíše i očekával, že Pavla navaří to nejlepší jídlo, aby si poté s hlavou rodiny - Markem - dali pár lahváčů a nakonec s ním Klára ulehne a potěší ho snad ve všech polohách, co jsou jim známé. "A chci vědět, že jsi v pořádku."

"Jak jsem už řekla, jsou tady rodiče," odpověděla pomalu a poté si vzpomněla na varování, které jí mamka dala při večeři. "Navíc dneska přijede návštěva, nehodí se to. A zítra je škola, takže to takhle necháme…"

"Ale aspoň bych tě mohl odvést do školy a ty bys nemusela vstávat tak brzo," namítnul horlivě Petr. "A co to je za návštěvu? Kdo přijde?"

Dívce se svraštilo obočí. "Oh a tohle má být co, výslech?"

"Jen chci vědět, kdo…--"

"Tak ze všeho nejdřív, nic ti do toho není, kdo k nám přijede!" zavrčela podrážděně. "Je to rodinná návštěva a--"

"A já do rodiny nepatřím, nebo co tím chceš říct! Jsem tvůj kluk, chodíme spolu…--"

"To je sice moc pěkné, ale tohle chování si odpusť!"

Petr na chvíli zmlknul, ale ke Klářinu zklamání, brzo znovu našel svůj ztracený dech i slova. "Nevím, co se s tebou děje, ale od včerejška seš fakt divná. Chováš se jinak."

Klára se zhluboka nadechla a zavřela oči. Volnou dlaní si přejela po tváři a snažila se najít pevnou půdu pod nohama. "Je mi zle," vydechla a na prázdno polkla. Musela to přetrpět. Musela…

"Já vím, prdelko. Chci se jen o tebe postarat, to je všecko."

Měla chuť začít křičet a snad i hlavou mlátit do zdi - jakmile zaslechla jeho velmi dospěláckou přezdívku, kterou jí často nazýval. Neuvěřitelně se za to styděla a přitom to bylo jen mezi nimi. "Díky, ale radši bych to dneska vyležela sama."

Očekávala, že se s ní bude hádat, ale chvíli mlčel. "No," řekl poté pomalu. "Asi to tak bude lepší, protože když tě tak poslouchám, na tvoje protivný nálady stejně nemám chuť."

Klára pobaveně a nevěřícně pozvedla obočí. "Fajn."

"Co, je to pravda!"

"Však já nic neřekla."

Petr si odfrknul. "Nic, jdu se vyspat, protože kvůli tobě jsem byl skoro celou noc vzhůru."

"Kvůli mně?" zopakovala Klára a nepřestávala se divit, jak rychle obrátil a stal se z něho domýšlivý zmetek. "Inu, převelice se omlouvám."

"To bys měla," odpověděl, naprosto ignorujíc ironii v jejím hlase. "Tak zatím papa Klárko, miluju tě."

"Měj se."

Už už se chystala ukončit rozhovor, když se z druhé strany ozvalo: "Ehm, ehm…"

"Ano?"

"Na něco jsi zapomněla."

"A na co?"

"Řekl jsem, že tě miluju."

Klára vtáhla vzduch do plic skrze zatnuté zuby a pevně sevřela víčka. V mysli se jí vyjevil obrázek Pepy; jeho rozcuchané tmavé vlasy, ďolíček na bradě a upřímný úsměv, odrážející se i v jeho očích. "Já tebe taky. Miluji tě," odpověděla tiše a láskyplně a necítila žádné výčitky, že se vyznává někomu jinému, než Petrovi, se kterým chodila. Musela to říct, aby se ho zbavila a měla klid.

"Však já vím, puso," byla odpověď, která se jí dostala. "Brzo se zase ozvu, ale teď jdu spát, tak papa a dobrou noc."

"Dobrou."

Rychle ukončila hovor předtím, než Petra napadl další nesmysl, kvůli němuž by s ním musela dál mluvit. Alespoň, že prospí většinu dne - jakmile jednou lehne, tak bude líný a nebude chtít vstát. V jejím nitru se proto vytvořila malá naděje, že bude mít zbytek dne relativně klidný.

S povzdechem odložila mobil na stolek a znovu se podívala na zpěvačku, hledící na Kláru s drobným úsměvem. "No," řekla tiše, jako kdyby jí ta kráska mohla odpovědět. "To nám to pěkně začíná," dodala sarkasticky a zavřela oči.

Pochybovala, že usne, ale zoufale v to toužila. Potřebovala co nejvíce síly. Nejen, aby čelila Petrovi a jeho hloupostem, stejně tak i rodinné návštěvě, na kterou nebyla ani zdaleka připravená.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama