Co tě nezabije, to tě posílí

26. května 2016 v 10:00 | Rainy |  Z Rainyina života
Ode dne, kdy jsem se tady naposledy zjevila, uplynulo přesně 73 dní, 11 hodin a 49 minut. Vím, je to neodpustitelné. Přesto se však nevzdávám naděje, že sem čas od času někdo zavítá, aby zkontroloval, jestli jsem náhodou nevstala z mrtvých. Protože … jsem tady. Po neuvěřitelných dvou měsících, kdy jsem si do slova a do písmene sáhla až na samé dno svých sil, jsem konečně zpátky…





Takže hezky popořádku… Rozhodla jsem se události posledních týdnů pojmout trochu netradičně. Kdyby měl někdo problém s orientací, ráda ho odkážu na wikipedii, kde najde podrobný popis stavby dramatu (odkaz).

Expozice

Druhá polovina března se pro mě nese ve znamení nekonečně dřiny. Není to nijak zvlášť šťastné období a já prostě mám pocit, že se musím nějak zaměstnat. Zcela ochotně tedy kývu na všechny směny, které mi jsou v práci nabízeny, a když pak dojdu domů, okamžitě sedám k učebnicím.

Ano. Zní to vtipně. Takhle lepit díry ve svém životě. Ale funguje to - a to nakonec bylo nejdůležitější. Přesto si někdy koncem měsíce uvědomím, že pokud chci do maturity stihnout dodělat autoškolu, nemám to s prací jak stihnout.

A tak prostě dávám výpověď.

A začínám se plně věnovat škole a řízení, protože jsem všechny ty blížící se zkoušky chtěla zvládnout na sto procent…

~*~

Kolize


S mým neúspěchem se u nás doma nikdy nepočítá. Naši mě znají a ví, že jsem tvor poměrně zodpovědný. Tudíž už někdy okolo Velikonoc plánujeme rodinnou dovolenou (rozumějte, odměnu za maturitu).

S mámou už celou věčnost mluvíme o tom, jak rády bychom zase šly do nějakého většího divadla. Karlín, Goja, Národní, U Hybernů… Když se mi podaří sehnat lístky na Fantoma opery do první řady, neváháme. Prostě je berem. Bez debat.

Ani jedna z nás přitom nemá tušení, že tohle pitomé rozhodnutí navždy zamává našimi životy.

~*~

Krize

Táta protestuje. Odmítá jet směr velkoměsto jindy než o víkendu. Má dost toho stereotypu. Chce zase volně dýchat, rozhodovat se sám za sebe, nebýt věčně uvázaný doma s koulí u nohy. Hledá si novou práci. Pořádnou. Ne jen na poloviční úvazek.

~*~

Peripetie

Máma: Kdo se o mě bude starat? *pozn. autorky: máma je na invalidním vozíku
Táta: Seženeme ošetřovatelku.
Máma: Nechci ošetřovatelku! Chci tebe! Jen tebe! Slyšíš? ...
Táta: Ale já už nemůžu. Jsem unavený…
Ta slova mi znějí v uších stále dokola. Unavený. Unavený… Unavený….

~*~

Tragédie

Tak? Kdo ví, jak končí každá správná tragédie?

--- KONEC ---

A nebo ne?

Ráda bych nejspíš ještě dodala, ať vás neděsím víc, než je zdrávo, že celá má rodina tohle drama ve zdraví přežila. Ne ve všech chvílích to vypadalo tak růžově - nebudu vám lhát. Ale zároveň se nechci pitvat v žádných zbytečných detailech…

Zaprvé si myslím, že to není správné. A za druhé … se na to zkrátka necítím.



Ráda bych vám teď řekla, že jsem se z toho dostala. Že jsem se prostě vyplakala a šla dál, jako by se nic nestalo. Ale byla by to lež. Velká hnusná lež.

Několik prvních dnů po oněch událostech bylo neskutečně složitých. Nebýt zajetého stereotypu, nejspíš bych se zbláznila. Tak na to nebyl čas - škola, autoškola, učení, spánek, škola, autoškola, učení spánek… Ty dny byly stejné. Jeden za druhým. A já - já prostě neměla tušení, jak se z toho dostat ven.

Ne jednou jsem přemýšlela o tom, že vám o tom sem napíšu. Že se svěřím. Dlouhou dobu jsem se chtěla stát psycholožkou, takže jsem věděla, jak moc by mi to mohlo. Ale já to ani tak nedokázala. A víte vy proč? Protože jsem se tady jednoduše necítila doma.

Mluvila jsem tady o tom už víckrát. Že mi chybí jakási rodinná atmosféra a další ty věci, které jsem znala z předchozích svých blogů. Ale tentokrát jsem se nelitovala. Začala jsem si nadávat. Je to tvoje vina! opakovala jsem si pořád dokola jako blázen. Tvoje! Tvoje!

Ale i tahle fáze brzy odezněla, jelikož jsem začínala mít pocit, že už se nikdy NIKDY nebudu schopná vrátit k psaní. Považovala jsem se za odepsanou. Vyhořelou. Vyždímanou. A hlavně, hlavně sžíraly jiné výčitky. Tentokrát mnohem větší.

To ty! Ty za to můžeš! Napsalas to! Vymyslelas to! Přesně takhle se to stalo v té tvojí přihlouplé povídce! To máš z toho, že své postavy tak mučíš - že jim tak ubližuješ! Teď ti to vrací! Hrají si s tebou a vztek si vylévají na tvé rodině!

Abych vám to vysvětlila… Před časem, pět let?, jsem vymyslela povídku, která měla být jakousi motanicí mých snů a nočních můr. Hlavní hrdinka jako by mi z oka vypadla a její rodina… řekněme, že i tam by se daly najít určitě podobnosti. A ten příběh, přesně do puntíku, se začal odehrávat u mě doma.

K smrti mě to vyděsilo. Začala jsem se wordu a obecně blogům vyhýbat jako čert kříži a tak nějak se v duchu smiřovala s tím, že už ze mě spisovatelka nikdy nebude. Že jsem prostě šlápla vedle a připletla se někam, kde nemám vůbec co dělat.

Nepomáhalo vůbec nic. Ani fakt, že jsem si najednou uvědomila, kolik mám kolem sebe lidí, co mě mají rádi a podrží mě… Nic. Musela jsem se tím vším prostě pokousat. Posbírat se a jít zas dál. Byly přede mnou písemné maturity, pak autoškola a nakonec ještě ústní…

No, zvládla jsem to. Nějak, nevím jak, se mi podařilo zase se postavit na nohy a psát a tvářit se vesele. Dokončila jsem střední, dostala se na vysokou a skoro se zdá, jako by život nemohl být lepší…

Jenomže já, i když se snažím, stejně nedokážu být šťastná, protože i přes to všechno na mě neustále padá pocit neskutečné osamělosti. Všechno se mění, lidé mizí, přátele odcházejí a všechno končí. A já, zvlášť tady mám pocit, že si ta to všechno můžu sama…


Ale možná bychom se konečně mohli dostat k jádru pudla, co říkáte? Takže… jak to bude dál se mnou a s blogem… Ráda bych z toho tady udělala trochu osobnější místo. Neplánuju si tady vézt deník nebo tak něco, z toho jsem asi vyrostla, ale stejně mám tak nějak pocit, že je to tady jen o psaní a vůbec ne o nás.

Povídky… Ráda bych teď zapracovala hlavně na TWWLB. Trochu mě děsí fakt, že mi na monitoru už rok visí lísteček s poznámkou ke kapitole, kterou jsem chtěla dopsat loni v létě a přitom se k ní pořád (pořád!) ještě nedostala. Stojí na něm: "K tomu, o čem se tady chystám mluvit, pane Pottere, se bude hodit něco ostřejšího."

Další kapitola je napsaná. Chci teď ale dokončit ještě jednu, a jelikož jsem docela v ráži, doufám, že to stihnu do konce týdne.

Pokud se někteří z vás nevzpomínají, kde jsme skončili, nezoufejte. Než přidám pokračování, ráda bych dala dohromady nějaký článek, kde bych vše ráda shrnula a vyšprtla vše podstatné. ;)

Ve jménu šťastných konců je na programu rozhodně taky. Stejně jako u TWWLB, i tady mám jednu kapitolu v záloze. Takže úpěnlivě doufám, že se nudit nebudete.

Never more je mrtvé. Pokud by mě někdo zájem a chtěl vědět, jak to celé mělo skončit, nechť se ozve. Ráda mu to prozradím. :) Ale tak nějak tuším, že tohle mé dílko nikoho stejně nezajímalo ...

Takže tolik asi k tomu co jsem vám chtěla říct. Všem těm, kteří se dočetli, až na samý konec upřímně gratuluji! Pravděpodobně jste se prokousali nejnudnějším článkem všech dob!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Illienel Illienel | E-mail | Web | 28. května 2016 v 0:41 | Reagovat

Myslím na Tebe! Moc mě mrzí, že jsi tím vším procházela sama. Naprosto chápu, že to nejde jen tak nechat za sebou a být "happy jak dva grepy". Já to nedokázala ani po letech. Tím Tě nechci strašit. Věřím, že se věci zlepší a že i Ty budeš postupně víc a víc v pohodě a štastná. Ale hlavně Ti chci říct, že tím nemusíš procházet sama. Nejsi sama. Až budeš chtít nebo jestli budeš chtít...já tu pořád jsem. Nikam jsem neodešla. Čekám na Tebe. A mám Tě ráda, Čajuško.

2 Illienel Illienel | E-mail | Web | 28. května 2016 v 0:50 | Reagovat

[1]: K událostem samotným už jsme se vyjadřovala v naší konverzaci v chatu, nechtěla jsme to tu radši rozebírat, ale...no, je mi to opravdu líto a myslím na vás. Tím víc mě z toho mrazí, že je mi ta situace tak blízká. :-( Nemůžu Ti asi pomoct jinak než tím, co vždy, tak Ti jen připomenu, že...některá nekonečna jsou větší než jiná, některé věci se nemění, někteří lidé neodchází a že pro mě jsou přátelství trvalá...dokud se je ten druhý nerozhodne ukončit. Takže dokud o to stojíš, pořád mě tu máš, i kdyby ne moc na blogu (ale Ve jménu štastných konců plánuji dál číst a mám moc ráda, i když TWWLB nezvládám a jakmile budu mít po zkouškách, pokusím se napravit trošku i ty komentáře...), o to víc ve skutečnosti.

3 LillyPotterml. LillyPotterml. | E-mail | 31. května 2016 v 1:34 | Reagovat

Takže som rada že si ok.:) A že sa maš dobre :)♧★♥♥♥ Myslim že by si mala napisať poviedku zo štastnim koncom aby si sa mala lepšie a ta keď sa ti splni tak bude len dobre :)

4 Rainy Rainy | Web | 4. června 2016 v 11:50 | Reagovat

[1]: Nebyla jsem sama. Měla jsem okolo sebe spoustu lidí. :) Když už nic, to všechno, co se dělo (děje) mi ukázalo, komu na mě doopravdy záleží.
Jsi strašlivě hodná, Illi. Snažím se na to dívat s nadhledem. Myslím, že kdybych nebyla "v pohodě", nedala bych tenhle článek vůbec dohromady.
Strašně moc se na vás těším! Už aby bylo pondělí! :) Moc děkuju za všechno.

[3]: :D Uvažuju, kolik jsem jich napsala... No. Moc jich nebylo. Ale jeden nápad teď mám, jen se mi ho zatím nepodařilo nějak pořádně uchopit. Víš co je vtipné? Teď jsem si uvědomila... že ta povídka se mě vlastně drží už od Vánoc a vzpomněla jsem si, že jsi mi tehdy psala taky komentář... Úplně jsem to zazdila. Vím, že jsi tehdy psala, že bychom se mohly spojit nebo tak něco. :) Pokud bys byla pořád pro, ráda bych si s tebou vyměnila skype nebo FB. ;)

5 LillyPotterml. LillyPotterml. | E-mail | 5. června 2016 v 9:58 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama