TWWLB │ Kapitola třiadvacátá 1/2

6. června 2016 v 22:18 | Rainy |  The World We Left Behind
Jsem teď trochu v časovém presu, takže se omlouvám za své zpoždění. :) Nicméně... pevně doufám, že se vám kapitolka bude líbit a že dlouhé čekání stálo za to.

Jen připomínám, že kdyby se někdo neorientoval, může nahlédnout ZDE - kde nalezne shrnutí dosavadního děje.

Zítra nastupuju do nové práce a pak mám před sebou nějaké cestování, takže vůbec nevím, co bude dál. Budu se snažit psát až do zbláznění (nový notebook mi situaci značně zjednodušuje), ale vzhledem ke všem povinnostem stejně nemám odvahu cokoliv slibovat. :) Snad jen, že druhou část TWWLB můžete čekat o víkendu! :D

A dříve, než vás propustím, ráda bych ještě poděkovala za korekci své drahé kolegyňce Nebeské! :)

Mějte se sluníčkově, Rainy

P.S. Bude to znít hloupě, ale strašně moc se mi po vkládání nových kapitol TWWLB stýskalo! ♥


Světlo na obzoru bylo včera jasnější
Stíny plují kolem, jizvy začaly blednout
Řekli jsme, že to bude navždy, ale pak se to vytratilo
Stojíme na konci poslední maškarády
Poslední maškarády

(Linkin Park - Final Masquerade; karaoketexty)



~*~*~

.:: 23. prosince 1998; Londýn, Velká Británie ::.

Byla středa dvacátého třetího prosince půl sedmé večer. A to k Ameliině hrůze znamenalo jediné - blížil se čas plesu.

Už od samého rána byla jako na trní. Dvakrát málem převrhla hrnek s čajem, triko si oblékala rovnou natřikrát a když pak vyšla ven na ulici, málem ji přejelo auto. Mohla si tisíckrát opakovat, že o nic nejde. Podobných událostí - večírků a banketů - zažila spoustu. Nic z toho však nepomáhalo. Žaludek se jí kroutil a hlava třeštila. Teprve poté, co se dala do práce, dokázala se alespoň trochu uklidnit.

Teď, když však stála tváří v tvář svému odrazu v zrcadle, byl všechen ten stres i nervozita zase zpátky.

"Vážně nejsou moc odvážné?" zeptala se, když si nejistě měřila postavu v odraze před sebou. Chvíli měla dokonce pocit, že to snad ani není ona. Ode dne, kdy na sobě měla naposledy nějaké podobné šaty, uplynuly už dlouhé dva roky. Za tu dobu si odvykla být takhle krásná, takhle půvabná.

Nejspíš proto na ni teď padl stín pochybností. Ano, opravdu jí to slušelo - to musela uznat i ona sama. Na první pohled jednoduché slonovinově bíle šaty ji obepínaly přesně tam, kde měly. Stahovaly ji v ramenech, u prsou a okolo pasu, čímž dokonale zvýraznily křivky jejího těla. Od boků dolů pak byly naprosto volné.

Tím nejzajímavějším na celých šatech však byla jejich zadní část. Ta totiž začínala až těsně nad pasem. Jinak byly Ameliina záda zcela odhalená.

"Takhle nemůžu mezi lidi," vydechla nakonec. "Jdu se převléct."

Její kamarádka, která celou situaci pozorovala s neskrývaným úsměvem, však jen pobaveně zavrtěla hlavou. "Ani nápad. Vypadáš dokonale."

"Dokonale?! Jdu na ples, Lils, ne do bordelu."

"Ty se tam snad plánuješ svlíkat?"

"Ne, ale… Ale co když mi spadnou z ramen, hm?"

"Tak se budou mít aspoň chlapi na co koukat a ty neskončíš jako stará panna," prohlásila nekompromisně.

"Ale-."

"Žádné ale. My obě víme, že mužskýho potřebuješ. Mimochodem, už jsi přemýšlela, jak budeš chtít vyčesat vlasy?"

"Nijak!" zhrozila se Amelie. "Vidělas mě zezadu?! Musím je mít rozpuštěné, jinak-."

"A rovnou svetr, že by sis vzala, ne?"

"Lily-."

"Prostě si hezky sedni a nech to na mě, dobře? Až s tebou skončím, budeš vypadat jako princezna z pohádky."

"Vždyť je to jen hloupý ples," povzdechla si. "Máme na práci mnohem důležitější věci než…"

"Než co? Co je důležitějšího než ty?"

"Vždyť víš jak to myslím," opáčila otráveně Amelie.

"Vím," přikývla. "Jenomže já bych řekla, že právě o to tady jde. Máš na to jiný názor a já to chápu i respektuju. A dokonce tě i tě obdivuju za to všechno, co děláš, protože já bych nic z toho nesvedla … Ale kdykoli se na tebe podívám, dokonce i teď, tak jsi nešťastná."

V ten okamžik Amelie ještě více posmutněla. Ta slova, i když si to její kamarádka nejspíš vůbec neuvědomovala, ji zasáhla přímo u srdce. Nepotřebovala, aby jí někdo opakoval, co sama moc dobře věděla. "A na tom plese ho podle tebe najdu - to štěstí?"

Pokrčila rameny. "Možná ano, možná ne. Kdo ví? Jedno je ale jisté - samo za tebou nepřijde."

"Fajn," souhlasila nakonec, když v odraze zrcadla vyhledala její pohled, "tak teda čaruj."

Lily nadšeně zatleskala, "Nebudeš litovat, uvidíš!"

Pak začala okamžitě ze své kabelky vytahovat nejrůznější mudlovská udělátka. Amelie na to, i když jí to čas od času stálo notnou dávku sebeovládání, nic neříkala. Pouze ji v tichosti pozorovala, jak kolem ní krouží s hřebenem a lakem na vlasy a snažila se moc nepřemýšlet nad tím, zda se rozhodla správně či nikoliv.

Když se pak na sebe po půl hodině podívala do zrcadla, oněměla úžasem. "Lily já-."

"Nemusíš nic říkat," smála se. "Prostě máme umění v rodině. Máš k nim nějaké náušnice?"

"Na nočním stolku. Ta malá červená krabička," navigovala ji Amelie, mezitím co se stále pozorovala v zrcadle. "Díky," odpověděla, když od ní pak převzala dvě stříbrné pecičky.

"Tak a honem. Už teď jdeš pozdě!"

"Bože, Lils, ani nevím, jak ti poděkovat."

"No, pro začátek by mohlo stačit, kdybys mi šla za svědka…" pronesla nevinně.

"Cože?!" vypískla nadšeně. "Kdy? Kde?"

"To znamená ano?"

"Při všech svatých!" smála se Amelie, když se k ní rozeběhla, aby jí objala. "Samozřejmě, že ti ráda půjdu za svědka!"

"Super. Tak si na dvacátého března nic neplánuj," zazubila se na ni. "Teď už ale vážně běž, oslavíme to spolu jindy."

Nedlouho poté se doopravdy rozloučili. Amelie se pak bez dalšího otálení, ze strachu, že by si to snad ještě stihla rozmyslet, přemístila do hlavní haly sídla rodiny Mineových. Jak očekávala, celá místnost už byla plná lidí. Kam se podívala, všude postávaly skupinky mužů i žen. Většinu z nich neznala. Pár známých tváří mezi hosty sice zahlédla, ale kdyby měla spočítat ty, které znala jménem, nejspíš by si vystačila s prsty jedné ruky.

"Mohu vám vzít kabát, madame?" otázal se jí starší muž, který se s čista jasna objevil za jejími zády.

"Och, děkuji," a dříve než zmizel mezi ostatními lidmi, obdařila ho zářivým úsměvem.

Když pak vcházela do společenského sálu, celá se třásla. Ten kus látky ji hřál mnohem víc, než si myslela.

"Ach konečně! Tady jsi!" ozvalo se najednou vedle ní. "Už jsem si myslel, že nedo-. Páni!" vydechl David. "Já-tedy-ehm, vypadáš dokonale, Amelie."

Cítila, jak se jí do tváří nahrnula krev, "Díky."

"Možná bys měla šaty nosit častěji," zavtipkoval. Pak však náhle zvážněl, když si všiml další přicházející ženy. Amelie nemusela být zrovna jasnovidka, aby si domyslela, o koho se jedná. Už jen z toho naštvaného pohledu bylo nad slunce jasné, že to není nikdo jiný než Davidova žena.

"Ach, drahoušku, tady jsi! Všude jsem tě hledal."

"To vidím," odbyla ho. "Nepředstavíš nás?"

"Zajisté, omlouvám se. "Takže, Amelie, tohle je Mireya, moje žena. Mireyo, Amelie Petitová."

"Jsem ráda, že vás konečně poznávám, slečno," řekla a následně se na Amelii upřímně usmála. "David mi o vás vyprávěl. Prý jste neobyčejně talentovaná."

"Váš muž zcela určitě přehání, madame. Mám se ještě hodně co učit."

"To ano, ale pokud má člověk pro takovéto řemeslo určité nadání, rozhodně to není na škodu. Pravděpodobně to máte v genech, není-liž pravda?"

Amelie se nepatrně ošila. Tenhle rozhovor jí byl každou chvílí méně a méně příjemný. Neměla tušení, proč je na ni paní Rollettová tak odměřená - vůbec nic ji neudělala. "Ne," odpověděla na oko klidně. "Otec byl bystrozorem a matka se starala o domácnost."

"Přirozeně."

"Omlouvám se," hlesla, "půjdu najít svého kolegu. Ráda jsem vás poznala."

"Já vás také, Amelie."

"Přeji vám pěkný večer," řekla ještě a pak se rychle - jak jí to její boty dovolovaly - vydala do vedlejšího sálu. Z prvního tácku, který ji padl do oka, sebrala skleničku šampaňského. Jen co však na jazyku ucítila chuť vína, vrátila ho zase zpátky na odkládací stůl. Tak špatný sekt ještě v životě nepila. Aby si tedy spravila chuť, obrátila do sebe panáka ohnivé whisky.

"Tomu tedy říkám skvělý začátek večera."

Amelie se na nově příchozího nevinně pousmála, "Nějak to tady přežít musím."

Její slova ho rozesmála. "Sluší vám to."

"Díky," odpověděla.

"Je fajn vidět vás v něčem jiném než džínách," popichoval ji.

Protočila oči v sloup, "To jste dneska už druhý, co to říká."

Loxias se laškovně usmál, "Tak na tom nejspíš něco bude, nemyslíte? Jen se podívejte," pobídl ji, "všichni na vás mohou oči nechat."

Oba dva se pak obezřetně rozhlédli okolo sebe. Loxias měl pravdu, skutečně byla středem pozornosti. Dívali se po ní všichni - starší i mladší muži a stejně tak i ženy, které přímo hořely žárlivostí. Několik z nich na ni dokonce znechuceně ukazovalo prstem.

"Měla jsem zůstat doma," pronesla ztrápeně. "Byl to strašný nápad."

Když pak Loxias znovu promluvil, tón jeho hlasu byl škádlivý a hravý, "Jen nám závidí. Nic jiného v tom není."

"Nám?" nechápala Amelie.

"Vám, že jste tak krásná a mě, protože to skoro vypadá, jako bych byl váš doprovod."

Poprvé od svého příchodu se upřímně rozesmála. Byl to hloupý vtip, samozřejmě, ale stejně ji neskutečně potěšil. Možná měla Lily pravdu, možná skutečně nastal čas posunout se dál. A její nový kolega byl tak šarmantní! A co víc - nevypadal ani trochu špatně!

"A nejste?" odpověděla nenuceně.

Loxias se užasle usmál. Takovou reakci od ní skutečně nečekal. Přesto se nedalo říct, že by jej toto její tvrzení nepotěšilo. "Vy jste dneska samé překvapení," škádlil ji mezitím, co se natahoval po dvou skleničkách červeného vína.

"Na co?"

"Na nové začátky?" zeptal se pohotově. "A na tykání!" dodal honem a dřív, než stihla Amelie cokoliv namítnout, rychle ji vtiskl drobný polibek.

Na její tváři se vykouzlil další spokojený úsměv. Pak bez jakýchkoliv dalších slov ťukla svou sklenicí o jeho a téměř neznatelně z ní usrkla. Věděla moc dobře, že co se týče pití alkoholu, musí být velice opatrná.

Dříve než však onu myšlenku stihla patřičně rozvést, upoutala její pozornost hnědovlasá dívka postávající na druhé straně sálu.

"Vím, že teď budu nezdvořilá, ale omluvíš mě na chvíli? Právě jsem si všimla jedné bývalé spolužačky a ráda bych ji pozdravila."

"Jen když mi později věnuješ tanec. Uvidíme se u večeře," dodal ještě a pak se rychle ztratil mezi ostatními hosty. Marně se vytahovala na špičky, aby ho zarazila. Ona - tančit? Nic hloupějšího v životě neslyšela. Během svého života to vyzkoušela jen párkrát a vždycky, bez výjimky, to skončilo katastrofou.

"Hledáš někoho?" ozvalo se najednou za ní. "Protože já, pokud sis toho nevšimla, stojím přímo za tebou."

"Ne já jen… To je jedno," omluvně se na svou kamarádku usmála. "U Merlina, nedovedeš si ani představit, jak moc ráda tě vidím!"

Hermiona se pobaveně ušklíbla, "Dokážu, věř mi. Pár známých jsem sice potkala, ale to nemění nic na tom, že si pořád připadám jako páté kolo u vozu."

"Něco mi o tom povídej! Já tady znám akorát pár kolegů z práce - nic víc."

"To buď ráda. Já se před malou chvílí srazila s Malfoyem a rozhodně to nebylo nic, o co bys měla stát…"

"S Dracem?" vyhrkla Amelie.

"Vždyť to povídám. Před chvílí prošel kolem a tvářil se, jako by mu někdo zlomil koště. V životě jsem ho neviděla naštvanějšího. Ale dost už o něm! Raději mi pověz, co to bylo za chlapa?"

Amelie ji však ani v nejmenším nevnímala. Pouze napjatě těkala pohledem ze strany na stranu, jako by si myslela, že mezi všemi těmi lidmi spatří jeho tvář. Teprve, když jí Hermiona začala mávat rukou před obličejem, byla zase sto se plně soustředit. "Promiň, co jsi to říkala?"

"Zajímalo mě, s kým jsi to mluvila. Vypadala jsi s ním docela spokojeně."

"Ale jdi ty. Je to jen kolega z práce."

"Tak ten chce být víc, než jen kolega, věř mi…"

"U Merlina," rozesmála se Amelie. "To jste se s Lily spikly?"

"Už to tak bude," přikývla. "A tyhle šaty nám hrajou do karet."

"Já věděla, že je Lily nedonesla jen tak," sykla naštvaně.

"Klid, Amelie. Sluší ti to. Vážně," a na důkaz svých slov ji chlácholivě chytila kolem ramenou. "Není důležité, jestli se líbíš ostatním, víš? To jediné, na čem doopravdy záleží, je, abys ty byla spokojená sama se sebou."

"Díky, Mio," usmála se.

"Nepůjdeme už? Je za dvacet minut osm," prohodila jako by jen tak Hermiona.

"Jasně. Stejně umírám hlady."

Obě dívky se tak okamžitě vydaly přes hlavní sál do další z přilehlých místností, kde se podle všeho měla nacházet hlavní hodovní síť. Tiše přitom znovu žasly nad krásou prastarého rodinného síla a prakticky si neustále vyměňovaly překvapené pohledy, kdykoliv jim do oka padlo nějaké velice uznávané umělecké dílo.

"Nemělo by to být v muzeu?" hlesla tiše Hermiona, když pohledem hypnotizovala pohled hrajících si dětí. "Nic tak úžasného jsem ještě neviděla."

"Podívej," zarazila se náhle Amelie. "Ten obraz malovala Lilyina babička!"

"Páni!"

"No, očividně nepřeháněla, když říkala, že to byla slavná malířka…"

"Myslíš, že ještě žije?"

Amelie zavrtěla hlavou. "Zemřela před pár lety. Prý dostala dračí spalničky a-"

"V jejím věku… Chápu," přikývla Mia. "Ale stejně je to škoda. Měla neobyčejný talent."

Ještě jednou se tedy ohlédly za oním uměleckým skvostem a pak už se bez dalšího zbytečného zdržování vydaly přímo k jídelně.

"Támhle je Harry," zaradovala se Hermiona, když u jednoho z okolních stolů zahlédla svého přítele. "Uvidíme se později, Amy," a než stihla její kamarádka cokoliv říct, ztratila se v davu ostatních hostů.

"Můžu vám nějak pomoci?" zeptal se jí jeden ze zaměstnanců, když spatřil její vyděšený a zmatený výraz.

"Ano prosím," vydechla. "Nemám nejmenší tušení, kde je mé místo."

"Vaše jméno, madame?"

"Petitová Amelie," odvětila klidně.

"Petitová, Petitová…" šeptal si pro sebe postarší muž mezitím, co listoval papíry. "Ach tady, výborně. Pojďte za mnou, prosím," pobídl ji a ona ho bez jakýchkoliv protestů následovala. Sama by své místo mezi tolika lidmi našla jen stěží. Když se pak konečně zastavili na opačné straně sálu, nezmohla se Amelie na nic víc, než na zoufalé zalapání po dechu.

"Je něco v nepořádku?"

Amelie poněkud nejistě koukala na kulatý stůl a svého zachránce si ani v nejmenším nevšímala. Jediné, co okupovalo její mysl a snad i každou buňku těla, byl blonďatý muž sedící vedle jejího údajného místa. On sám si jí přitom zatím nevšiml. Nadšeně o něčem konverzoval s Davidem, koutky úst pozvednuté ve svém typickém úsměvu.

"Slečno?" oslovil ji číšník netrpělivě. Ignorovala ho.

Nemohla si pomoct, na několik dlouhých okamžiků se v Dracovi zkrátka úplně ztratila. Najednou zapomněla na všechny ty hádky i křivdy, co víc, dokonce nemyslela ani na Astorii, která bezpochyby brzy obsadí židli po jeho pravici. Prostě tam jen stála, vpíjela se do něj pohledem a přemítala nad tím, zda tuto podivnou náhodu považovat za prokletí, či požehnání.

"Mám vám najít jiné místo?"

"Byla bych vám neskonale vděčná-"

Jenomže tolik štěstí Amelie neměla. V tu chvíli si totiž jejího příchodu všiml i samotný David. "Už jsem o tebe začínal mít strach!" zvolal, když se jí v doprovodu ostražitého pohledu své manželky vydal přivítat. "Loxias tady bude za okamžik."

"Dobře," přikývla a všemožně se přitom snažila vyhnout Dracovu pohledu.

"Pana Malfoye ti, hádám, představovat nemusím…?" tázavě na ni pohlédl.

"Ne. To doopravdy ne. Známe se ze školy."

"Předpokládal jsem to. Inu, prosím, posaď se," usmál se. "Večeře by měla začít každou chvíli."

Nejistě přikývla. Pak si ale náhle vzpomněla na číšníka. Když se za ním však pohlédla, zjistila, že už je dávno pryč. S posledním povzdechnutím se tedy posadila na nabízenou židli. "Díky."

"Takže, kde jsme to skončili, pane Malfoyi? Ach ano, už vím, mluvil jste o Quahogovi. Řekněte mi, chystá se nám poslat náš americký kolega nějaké posily?"

Teprve v tu chvíli z ní Draco spustil oči a znovu se zadíval na Davida. Tentokrát už se neusmíval. Jeho výraz byl ryze formální, z očí mu dokonce sálal nevídaný chlad. Zdálo se však, že Ameliina šéfa ta náhlá změna v jeho náladě nijak zvlášť nepřekvapila.

"Pokud vím, tak ano - nějakou pomoc nám skutečně přislíbili. Nicméně, nemyslím si, že je to vhodné téma pro tento večer," a obezřetně se rozhlédl po lidech okolo.

"Přesně tak, Davide, jsou Vánoce," usmála se Mireya. "Alespoň, že vy máte rozum, pane Malfoyi."

Amelie se jen stěží ubránila pobavenému odfrknutí. Zdálo se jí nad slunce jasné, že Draco mluvil úplně o něčem jiném, než o začínajících svátcích. Přesto se nakonec ovládla a znovu se přívětivě usmála. Už tak se ve zdejší společnosti necítila dobře, přikládat oheň pod kotel rozhodně nepotřebovala.

"Promiň, drahá," usmál se omluvně David.

Jeho žena ho však okázale ignorovala, "Kde je vlastně Astorie? Těšila jsem se, že ji uvidím. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem s ní mluvila naposledy!"

Tentokrát to byla Amelie, kdo nedokázal ovládnout svou zvědavost a rychlým letmým pohledem tak střelila po svém někdejším příteli. Jen co si to uvědomila, sklonila opět zrak ke svým dlaním.

"Je doma. Necítila se dobře."

"Snad to nebude nic vážného," odvětila naoko nešťastně Mireya. "Vyřiďte jí prosím naše pozdravy."

"Vynasnažím se," souhlasil Draco.

A v tu chvíli se zdálo, že je celá jejich konverzace nenávratně pohřbena. Všichni přítomní jen tak nejistě těkali očima okolo, jako by doufali, že snad na okolních zdech naleznou podnět k dalšímu rozhovoru.

"Škoda, že venku není žádný sníh. Dle mého názoru by tak celé Vánoce nabyly mnohem pohádkovějšího rázu," pronesla po chvíli ticha Amelie, "nezdá se vám?"

"Ach zajisté, drahoušku," přikývla Mireya. "Naneštěstí jsem něco takového zažila naposledy, když jsem mohla být asi tak stará, jako jste teď vy."

"No," pronesl zamyšleně David, "je možné, že letos se ti tvé přání splní, Amelie. Ve Věštci psali, že se na nás žene sněhová bouře."

"Stejně to hned roztaje," pokrčila rameny paní Rollettová. Pak se znovu otočila směrem k Dracovi, "To vy ve Fahrhill jste na sníh určitě zvyklí, viďte pane Malfoyi."

"Zajisté," přikývl Draco. "Zimy ve Skotsku jsou vskutku velice… bílé."

"Loxiasi!" zvolal úlevně Ameliin šéf. "Konečně…"

Zmíněný muž se mírně uklonil a pak, dříve než ho stihla Amelie jakkoliv zarazit, pozvedl její ruku ke svým rtům. "Omlouvám se za své zpoždění, ale bohužel mě zdržel Popletal."

V Amelii by se v tu chvíli krve nedořezal. Když pak konečně pustil její ruku, zmateně těkala pohledem mezi všemi přítomnými a v duchu neodkázala myslet na nic jiného než na to, co všechno by dala za to, aby teď odsud mohla zmizet. Naneštěstí si moc dobře uvědomovala, že nic takového nepřipadá v úvahu.

"To je v pořádku," usmál se nenuceně David. "Posaďte se."

Nově příchozí bez jakéhokoliv zaváhání přijal místo po Ameliině levé ruce. "Tak, o co jsem přišel?"

"O nic důležitého," odbyl ho s ledovým klidem Malfoy. "Konverzovali jsme o počasí."

"To rád slyším."

A jejich stůl tak znovu pohltilo ticho. Tentokrát však Amelie neměla sílu na to, aby se zabývala zdvořilostními tématy. Zvlášť když na sobě bez ustání cítila Dracův pobouřený pohled.

"Dámy a pánové!" ozvalo se najednou odněkud. Všichni přítomní, Draca s Amelií nevyjímaje, se tak okamžitě začali natáčet okolo sebe, dokud jejich zrak neutkvěl na drobném podsaditém muži.

"Rád bych vás poprosil o pozornost! Bude to jen chvilička, slibuji! Pak vás všechny nechám, abyste se bavili a veselili podle své radosti. Neboť proto jsme všichni zde, není-liž pravda? Každý z nás, jak tady tak všichni stojíme či sedíme, ví o hrůzách, které se se dějí venku za zdmi tohoto domu. Není žádným tajemstvím, že Vy-víte-kdo usiluje o naši zemi, že nás chce připravit o naše domovy. A já vím, a nesmírně si toho cením, jak velcí bojovníci se ve vás skrývají. Vím, kolik úsilí denně obětujete, abyste jeho plány zmařili.

Dnes, ač se vám to možná bude zdát poněkud zvláštní, tady jsme ze stejného důvodu. Sice nedržíme ve své ruce hůlku, ale i přesto bojujeme. Voldemort," při vyslovení toho jména se mu hlas maličko zatřásl, "musí vědět, že Británii si nepodrobí v žádném slova smyslu. Že duch naší země i její zákony bude žít tak dlouho, jako budeme žít my. Nedovolte, aby strach z toho, co by mohlo přijít, zastínil vaše city, aby vás zbavil toho, co vás dělá vámi."


Pak si rozhodně přitiskl dlaň pravé ruky na levou stranu hrudi, "Vězte toto: Chovejte, jako by už neměl přijít žádný zítřek. Užívejte si všeho okolo sebe plnými doušky. Dýchejte. Slavte. Bavte se. Milujte. Neváhejte. Nepřežívejte. Žijte!"


  • Má představa Ameliiných šatů:
  • S postavou Davida jsm se mohli setkat v Ameliině deníku - tehdy na naši hlavní hrdinku naléhal, aby se zúčastnila právě tohoto plesu (kapitolá osmnáctá - druhá část).
  • Fakt, že babička Lily Moonové je slavná malířka, ještě bude hrát v povídce určitou roli.
  • Fahrhill je (pro připomínku) sídlo Malfoyových ve Skotsku.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | Web | 13. června 2016 v 11:55 | Reagovat

Já bych radši neříkala "korekce", protože obě víme, kolik mě toho občas uteče. :D
Ona je tak sladká - když říká, že neví, proč se k ní Davidova žena chová tak, jak se chová. :D Nic neprovedla - možná se jen vyskytla na tom plese v tak odvážných šatech a ona se bojí, že jí odvede Davida. :D So cuute! :)
A co to mělo bejt za komentář, že její matka se starala o domácnost. Přirozeně. Plesk a sedíš na prdeli. No ale hádám, lidi to brali asi v té době za samozřejmost.. co se týkalo kouzelnické společnosti..
Až teď jsem si všimla - nevím, jak mě to na poprvé mohlo uniknout - že Hermiona řekla, že Draco prošel kolem a byl naštvaný. Hmmm kdo ví proč... :D :D :D
Zimy ve Skotsku jsou velmi... bílé. Oh jak originální a duchaplné, Draco! :D Uletěly ti včely, co! :D
Ten proslov na konci se mi líbí :) Jsem ráda za další kapitolku. :) Mám naději, že to tu zase pro jednou oživne :D

2 Juliet Juliet | 20. března 2017 v 10:15 | Reagovat

Hehe, já si ty šaty představovala jinak. Nevím proč, ale v mé hlavě byly rudé. :) Jinak pozdrav "mějte se sluníčkově" od Rainy mě vážně pobavil. :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama