TWWLB │ Kapitola třiadvacátá 2/2

12. června 2016 v 16:54 | Rainy |  The World We Left Behind
Tak jo. Kdybych řekla, že nejsem zklamaná, že mě to nemrzí, lhala bych. Užijte si kapitolu. Pokud tady někdo vůbec ještě je...


Minule:

"Rád bych vás poprosil o pozornost! Bude to jen chvilička, slibuji! Pak vás všechny nechám, abyste se bavili a veselili podle své radosti. Neboť proto jsme všichni zde, není-liž pravda? Každý z nás, jak tady tak všichni stojíme či sedíme, ví o hrůzách, které se se dějí venku za zdmi tohoto domu. Není žádným tajemstvím, že Vy-víte-kdo usiluje o naši zemi, že nás chce připravit o naše domovy. A já vím, a nesmírně si toho cením, jak velcí bojovníci se ve vás skrývají. Vím, kolik úsilí denně obětujete, abyste jeho plány zmařili.

Dnes, ač se vám to možná bude zdát poněkud zvláštní, tady jsme ze stejného důvodu. Sice nedržíme ve své ruce hůlku, ale i přesto bojujeme. Voldemort," při vyslovení toho jména se mu hlas maličko zatřásl, "musí vědět, že Británii si nepodrobí v žádném slova smyslu. Že duch naší země i její zákony bude žít tak dlouho, jako budeme žít my. Nedovolte, aby strach z toho, co by mohlo přijít, zastínil vaše city, aby vás zbavil toho, co vás dělá vámi."

Pak si rozhodně přitiskl dlaň pravé ruky na levou stranu hrudi, "Vězte toto: Chovejte, jako by už neměl přijít žádný zítřek. Užívejte si všeho okolo sebe plnými doušky. Dýchejte. Slavte. Bavte se. Milujte. Neváhejte. Nepřežívejte. Žijte!"

~*~*~


Sálem se okamžitě rozezněl ohlušující potlesk. A i když všichni přítomni někde v hloubi duše věděli, se ze slov pana Minea nedozvěděli nic nového, sevřel je okolo jejich srdce zvláštní pocit nedočkavosti.

Amelie s Dracem na tom nebyli jinak. Po zádech jim běhal mráz a nehledě na to, že je každý mohl vidět, dívali se najednou jeden na druhého s neskrývanou láskou. Po předchozím chladu nebylo najednou ani stopy. Všechny hradby, které okolo sebe tak pečlivě vystavěli, byly strženy. Najednou tu byli zase jen oni dva.

Netrvalo však dlouho a kouzlo mezi nimi bylo přerušeno, když jejich společníci obrátili svou pozornost zpátky ke středu stolu. Naštěstí byli stále až přespříliš zaujatí Mienovým proslovem, takže si nikdo z nich ničeho nevšiml.

Zbytek večeře pak probíhal v naprostém pořádku. Jídlo, stejně jako pití bylo výborné, a dokonce i konverzace, nehledě na to, jak moc se to ještě před malou chvílí zdálo nemožné, plynula bez sebemenších problémů.

"Doufám, že na mě myslíš s tím tancem," prohlásil nenuceně Loxias, když ze stolu zmizely poslední talíře.

"Já..." začala Amelie nejistě.

"Ty tančíš?"

Napůl polekaně se ohlédla za Dracem. Chvíli mu pak hleděla do očí, jako by doufala, že jí poví, proč se dneska chová tak zvláštně a majetnicky. "Ne."

"Ale slíbilas to. A sliby se mají plnit. Zvlášť teď - o Vánocích."

"Kdybys mě tehdy nechal domluvit, řekla bych ti, že já netančím. Nikdy."

"Nesmysl. Každá žena tančí."

Amelie spolkla na jazyku jedovatou poznámku a namísto toho se na něj pouze omluvně usmála, "Poslední muž, s kterým jsem tančila, pak nemohl týden chodit."

"Tomu nevěřím!"

"Jen běžte, drahoušku," vložila se do toho Mirea, která se zcela očividně zdála být potěšena představou Ameliina brzkého odchodu. "Pan Selwyn určitě rad pokusí své štěstí."

S nevyřčenou prosbou pohlédla na svého šéfa. Ten však k její smůle pouze pokrčil rameny, "Však běž. My to tady bez vás zvládneme, že pane Malfoyi?"

"Samozřejmě," souhlasil Draco. Když mu ale Amelie pohlédla do tváře, věděla, že svou lhostejnost jen předstírá. Nakonec neměl na vybranou. Pokud nechtěl svou rodinu vystavit pomluvám a drbům, musel ji nechat jít.

S hlasitým povzdechem přijala tedy Loxiasovu nabízenou ruku, "Varovala jsem tě."

Jak se vzápětí ukázalo, Amelie ani v nejmenším nepřeháněla. Skutečně tančila strašně. Její pohyby byly trhané a kroky těžké, až se zdálo, jako by snad měla na nohou připnutá jakási závaží. Loxias to k její neskonalé úlevě nijak nekomentoval. Co víc, dokonce na sobě nedal zdát nic ani tehdy, když mu šlápla na nohu. Pouze se na ni nenuceně usmál a prohodil cosi v tom smyslu, ať se trochu uvolní, že to pak bude určitě lepší.

"No, myslím, že bychom si mohli dát přestávku, co říkáš?" nadhodil zvesela Loxias, jen co hudba konečně utichla.

"Říkala jsem ti to," pronesla zahanbeně.

"Ale no tak," usmál se na ni. "Kdybys byla ve všem dokonalá, byla by s tebou nuda."

Na to už mu nic neřekla. Pouze se vděčně zavěsila do nabízeného rámě a pak se spolu s ním vydala do vedlejšího sálu, kde oba přijali nabízené sklenice s vínem.

"Takže, slečno Petitová," nasadil najednou Loxias až příliš formální tón, "můžete mi prosím vás vysvětlit, jak je možné, že neumíte tančit valčík?!"

"Ach, nevím, jak je tomu zvykem v Anglii, pane, ale my ve Francii jsme odjakživa lpěli na tradicích. Dívky bývaly tedy vždy uváděny do společnosti až po svých osmnáctých narozeninách. Pokud by tedy svět netrpěl touto krutou válkou, zcela určitě bych zvládla i základy složitějších tanců."

"Chcete tím snad říct, že za to viníte Vy-víte-koho?"

"Samozřejmě," přikývla na oko dotčeně. "Koho jiného?" a jen co to vyslovila, naplnili oba své okolí upřímným veselým smíchem. Ten jim však oběma v mžiku ztuhl na rtech, když se vedle nich objevil mladý Malfoy.

"Draco?" vydechla překvapeně.

"Omlouvám se, že vás ruším."

"V pořádku," ujistil ho trpělivě Loxias. "Dáte si s námi skleničku?"

"Ne děkuji," pak se obrátil k Amelii. A ta už v tu chvíli věděla, i když samozřejmě neměla nejmenší tušení, co se ji chystá říct, že jeho přítomnost pro ni nevěstí nic dobrého. "Přišel jsem tě požádat, zda bys mi také nevěnovala jeden tanec."

Udiveně zamrkala. Čekala všelicos, ale tohle skutečně ne. "Já-já si nemyslím, že je to nejlepší nápad…" dostala ze sebe konečně po trapné chvíli ticha.

"Jen běž," podporoval jeho návrh Loxias. "O jeho nohy se neboj, Amelie. Zvládnou to."

"Ale já-."

"Aspoň se to naučíš."

"To přece nejde. Nemůžu-"

"Jeden tanec," slíbil Draco. "Pak tě, pokud o to budeš stále stát, nechám na pokoji."

Amelie se na něj zamračila. Na to, aby mu skočila na takovou hloupou lež, ho znala až příliš dobře. Ale přesto, a zcela upřímně se za to nenáviděla, ho nedokázala jen tak odmítnout.

"Draco já-."

"Nechej mě napravit to, co jsem loni zvoral."

Naštvaně se na něj podívala, "Ty jsi nic nepokazil. To já. Tak mě nech prosím na pokoji."

"Amelie já-."

Jenomže ona už ho neposlouchala. Rychlým rázným krokem, nedbaje Loxiasovova nechápavého pohledu, se vydala ven z místnosti. Potřebovala být sama. Alespoň na chvíli. A tak procházela chodbami starého honosného sídla a vůbec se přitom nezabývala faktem, že nemá nejmenší tušení, kde se vlastně nachází.

Když se pak konečně zastavila u velkého prostorného okna, hlavou jí bleskla myšlenka, že už nikdy - nikdy nebude tolik pít. Kdyby byla střízlivá, k ničemu z toho, co se právě událo, by pravděpodobně nedošlo. Nepodlehla by tomu zpropadenému proslovu ani Dracovým pohledům a jednoduše by ho zkrátka poslala ke všem čertům.

Po tvářích jí ztekly první horké slzy. Jak je možné, že má nad ní pořád takovou moc? To je opravdu takový blázen a pořád - i po tom všem, co se mezi nimi událo - ho miluje?

Nechej mě napravit to, co jsem loni zvoral.

Najednou se zase viděla, jak celá nešťastná sedí na schodech u vchodu do společenské místnosti. Připadala si tehdy jako ten největší idiot pod sluncem. Nejen, že se zcela bezhlavě nechala vytáhnout na ten pitomý vánoční večírek, ale navíc, při tom všem, ještě zapomněla heslo.

Aniž by nad tím přemýšlela, vylovila z kabelky deník. Ale jen, co se její pero dotklo papíru, zaslechla za sebou důvěrně známý hlas: "Sedíš tu, jako hromádka neštěstí."

Nepatrně sebou cukla. Nechtěla, aby věděl, že jí jeho přítomnost nějak znepokojila. "Nemůžu se dostat dovnitř."

"Proč chceš jít na kolej? Zábava ještě neskončila…"

"No, pro některé z nás dohromady ani nezačala."

"Až tak zlé to bylo?"

"O co jde, Draco? Jestli sis mě přišel dobírat, tak si dej laskavě odchod. Dneska na to opravdu nemám náladu."

"Přišel jsem ti to vysvětlit," řekl klidně, když si sedal na schody vedle ní. "Myslím, že si to zasloužíš."

"Vysvětlit co?"

"Proč jsem si tě poslední dobou vůbec nevšímal."

Odfrkla si. "To je tvoje věc."

"Jsi tak roztomilá, když se vztekáš," dobíral jsi ji.

"Nech toho, Malfoyi."

"Čeho?"

"Nemusíš předstírat, že se o mě nějak zvlášť zajímáš-."

"Ale já to nepředstírám."

"Lžeš."

"Amelie," povzdechl si, "podívej se na mě."

Poslechla ho. A on si teprve v tu chvíli uvědomil, jak moc jí vlastně ublížil.

"Říkal jsi, že tady na Vánoce nebudeš. Neměl bys balit?"

"Nikam nejedu."

"Proč?"

"Protože chci být s tebou."

Ta slova ji upřímně překvapila. "Prosím?"

"Dneska," začal konečně, "jsem si tě nevšímal, nebo to minimálně předstíral, protože jsem nechtěl, aby ostatní věděli, jak moc jsi pro mě důležitá. Nebudeme si nic nalhávat, mí přátelé tě nesnáší a ti tví zase nenávidí mě-."

"Mě je to jedno. Ať si myslí nebo klidně i říkají, co chtějí."

"Já vím," řekl. "Ale řekněme, že mí známí by rozhodně u slov neskončili."

Zhluboka se nadechla, "Myslela jsem, že jsi jejich velký šéf nebo tak něco."

Zavrtěl hlavou, "Syn zrádce? Od té doby, co je Voldemort zpátky, nejsem nic víc než odpad."

Chápavě přikývla. Najednou si připadala hloupě. A ten pocit se ještě umocnil, když na svých tvářích ucítila jeho ruku. Skutešně si myslela, že mu na ní nezáleží?

"Měl bych se od tebe držet dál. Vím to. Ale ať se snažím, jak chci, nedokážu to."

"Tak se nesnaž," odpověděla roztřeseným hlasem, když konečky svých prstů kopírovala linii jeho rtů. "Já už ten boj dávno vzdala."

Nic víc slyšet nepotřeboval. Bez jakékoliv známky zaváhání se k ní sklonil a vášnivě, hladově přitiskl své rty k jejím.

Překvapeně zamrkala. Ta vzpomínka zmizela stejně rychle, jako přišla. Ale i přesto zanechala v Amelii neskutečnou díru. Připadalo jí to absurdní - opravdu se za ten rok nikam neposunula? Stále čeká na svého prince na bílém koni?

Unaveně vzhlédla k nebesům. Kéž by to dokázala vrátit. Kéž by se ten večer nikdy nestal.

A pak za sebou najednou zaslechla kroky. Nemusela se otáčet. Moc dobře věděla, kdo to je. A stejně tak věděla, že nemá smysl utíkat. Tentokrát si s ním zkrátka bude muset promluvit, vysvětlit mu, proč je tak důležité, aby to málo, co mezi nimi ještě zůstalo, definitivně skončilo.

"Všude jsem tě hledal."

Pokrčila rameny.

"Amelie já-."

"Co?" vypálila ostře.

"Omlouvám se."

"Za co?"

"Za to, co jsem řekl a udělal a …"

"Jsi ženatý, Draco. Ženatý. Astorie je nemocná a ty, namísto toho abys byl s ní, se tady honíš za minulostí…"

"Není nemocná."

"Prosím?"

"Astorie. Není nemocná. Řekl jsem to proto-"

"Ale vždyť na tom nakonec nezáleží," pronesla vyčerpaně. "Jste manželé."

"To nic neznamená."

Naštvaně se za ním ohlédla. "Nic to neznamená? U Merlina! Posloucháš se vůbec?!"

"Nefunguje nám to, Amelie. Jen se na nás podívej! Astorie mě nenávidí tak moc, že raději riskovala společenské faux pas, než by se mnou šla na tenhle zpropadený ples! Kdyby to záleželo jen na nás, už dávno bychom byli rozvedení."

"Rozvedení? Nemůžete se rozvést!"

Její pobouření Draca pobavilo. "Cože?"

"Prostě ne-"

"A můžeš mi prosím tě říct proč?"

"Protože…" začala odvážně. Pak se však náhle zastavila. Nemohla mu to říct, prostě ne. "Protože je to špatné. Myslím tím - problémy máte řešit, ne před nimi zbaběle utíkat."

"Je vtipné, že to říkáš zrovna ty."

"Nemám nejmenší tušení-"

"No tak," zarazil ji. "Moc dobře víš, jak to myslím."

Naštvaně od něj odvrátila pohled a znovu se zadívala ven z okna. Na tvářích se jí vykreslil lehký úsměv. David mě pravdu. Začínalo sněžit. Zima byla skutečně tady.

"Nejdřív to byl tvůj otec, pak matka, pak já a teď - teď to jsi ty. Nemám nejmenší tušení, proč to děláš, proč se sebou tolik bojuješ, proč se mi vyhýbáš, i když…"

"I když co?"

Vyhledal pohled jejích očí v malé okenní tabulce. Teprve pak pokračoval, "I když ti na mně pořád záleží."

"Ach u Merlina! Jsi tak arogantní! Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl jen z části tak namyšlený jako ty!"

Pak však Draco udělal něco zcela nečekaného. Několika rychlými kroky překonal už tak dost krátkou vzdálenost mezi nimi a dříve, než stihla Amelie cokoliv namítnout, ji strhl do své náruče.

"Draco-prosím-já…"

S těmi slovy, s posledním záchvěvem nesouhlasu, padly veškeré její zábrany. Bez dalšího přemýšlení se k němu hladově přitiskla připravená oplatit mu každičký polibek. A přesto přese všechno se jí to zdálo málo. Chtěla víc. Mnohem-mnohem víc.

"Jsi nádherná," šeptal mezi tím, co jí líbal na šíji. "Tak nádherná…"

"Draco…"

"Když jsem tě dneska poprvé uviděl s tím troubou, myslel jsem, že zešílím vzteky. A pak-pak jsem viděl, jak ti dává pusu," Amelie tiše zaúpěla, když na svém krku ucítila lehký stisk jeho zubů. "Moc mi nechybělo k tomu, abych ho na místě proklel."

Celá se zachvěla. Ne zimou, ne strachem, ale touhou. Čistou a spalující žádostivostí, která pronikala do každičké buňky jejího těla. A jen co se pak jejich rty znovu setkaly, neubránila se hlasitému zavzdychání.

"Tady ne," zarazila ho a opatrně stáhla jeho ruku ze svých boků.

"Tak kde?"

"Věříš mi?"

"Vždycky."

Odhodlaně jej chytila za ruku. "Shoříme v pekle," šeptla ještě, než ho naposledy políbila.

Pak je oba přemístila.

-----------------

Do chladného rána Amelii probudila těžká hlasitá rána. V první chvíli sebou vyděšeně škubla. Když však vzápětí zjistila, že za oním nesnesitelným randálem nestojí nikdo jiný než partička hrajících si děti, vyčerpaně znovu klesla do načechraných peřin. Za pár minut spánku by byla ochotná vraždit.

Ti malí caparti s ní však měli jiné plány. Sněhová nadílka v kombinaci se začínajícími prázdninami s nimi dělala hotové divy. Napůl naštvaně si přes uši přehodila druhou polovinu polštáře. Proč jí je vlastně tak mizerně? Co dělala včera v noci?

Zmateně se rozhlédla okolo sebe. Byla doma - ve své garsonce na okraji Londýna. O tom nebylo pochyb. Na zemi ležely jakési společenské šaty a jen kousek od nich se válely i boty s tak velkým podpatkem, že jí při pohledu na ně okamžitě rozbolely nohy.

Ples! Blesklo jí najednou hlavou. Večeře. Tanec. Draco… Draco!

Prudce se obrátila na druhý bok. Místo vedle ní však, přesně dle jejího očekávání, zelo prázdnotou. Draco byl pryč. Zmizel. To jediné, co tady po něm zbylo, byla rozestlaná postel a jedno zlomené srdce.

"Ten parchant… Ten parchant!" vzlykla.

"Haló?!" ozvalo se zpoza dveří. "Slečno, jste v pořádku?"

"Nechte mě na pokoji!" vykřikla.

"Nemáme zavolat policii?"

"Vypadněte!"

"Kdybyste náhodou-"

"Prosím…" vydechla zoufale. "Jsem v pořádku. Jen potřebuju být sama…"

Ještě nikdy ve svém životě se Amelie necítila tak zdrceně a zahanbeně.

Samozřejmě, nebyla hloupá, věděla, že na tom, co se včera v noci stalo, nese i ona obrovský kus viny. Vždyť s tím souhlasila! U Melrina! Sama ho k sobě domů pozvala! Ale ať se na to dívala, jak chtěla, nakonec to byl stejně on, kdo ji zradil, kdo ji opustil.

"Zatracený alkohol!"

Do očí se jí nahrnuly slzy. A ona si tak uvědomila, že pokud nezačne něco dělat, zblázní se. Rychle se tedy vydala do koupelny, kde si dopřála dlouhou horkou sprchu. Vyčistila si zuby. Oblékla se a sbalila veškeré své věci. Ani na malou chvíli totiž nepochybovala o tom, že po dnešku už se sem nikdy nevrátí.

Než odešla, ještě jednou se naposledy ohlédla za prázdným bytem. Pak položila klíče na stůl a následně se přemístila domů do Birmighamu. Na žádné oslavy teď sice neměla ani pomyšlení, ale jelikož moc dobře věděla, že tam na ni Draco nedosáhne, rozhodla se dostát svých slibů a strávit svátky se svými prarodiči.

Celé dny přitom byla nezvykle zasmušilá. V kuchyni sice pomáhala více než obvykle, ale pokud nemusela, nepromluvila s nikým ani slovo. Pořád seděla v knihách nebo jen koukala na televizi.
Dokonce jí neotřásla ani zpráva o Voldemortově útoku na ministerstvo kouzel. Článek ve Věštci si sice přečetla, ale jako by v něm nebylo nic, co by ji překvapilo, či vyděsilo.

"Nechceš nám říct, co se stalo?" zeptala se jí jednoho večera babička, když společně usedali k večeři.

"Všechno je dobré, babi. Zvládnu to sama."

"To já vím, drahoušku," usmál se na ni. "Akorát chci, abys věděla, že se nemusíš - nemusíš to zvládnout sama."

Amelie se na ni usmála. "Mám jen nějaké starosti v práci. Je toho moc a šéf na mě tlačí takže-"

"Potřebovala bys prázdniny, Amy," prohodil děda. "Dlouhé a klidné prázdniny daleko od všeho toho blázince tady."

A v tu chvíli ji to napadlo. Vidlačka s lehkým cinknutím dopadla na talíř a na její tváři se po dlouhé době objevil náznak úsměvu. "Omluvíte mě? Musím na skok do Londýna. Něco si vyřídit."

Na jejich odpověď však nečekala. Nezdržovala se dokonce ani s oblékáním. Přímo od stolu, nedbaje babiččiných vyděšených pohledů, se přemístila na verandu malého rodinného domku. Se zatajeným dechem se natáhla po zvonku.

"Amelie!" vyhrkl překvapeně Joe. "Co tady děláš? Neměla jsi být v Birminghamu?"

"Já-"

"A není ti zima? U Merlina, vždyť nemáš ani svetr!"

"Pořád sháníš dobrovolníka na tu svoji hloupou výpravu?" vydechla na místo odpovědi.

"Jasně, ale-."

"Jdu do toho."

"Cože?"

"Udělám to."

"Nestalo se něco? Nechceš jít raději dál a promluvit si o tom? Vím, že-."

"Ne. Už jsme se rozhodla. Mám jen jednu podmínku."

"Jakou?"

"Chci odsud vypadnout ještě dneska večer."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Anna Anna | E-mail | 14. června 2016 v 19:48 | Reagovat

Dej tehle povidky je opravdu hodne slozity a zamotany a protoze jsem nektere casti nemela zrovna cas dukladne cist, obcas se ztracim - shrnuti deje bylo skvele a pomohlo mi hodne si toho ujasnit. Pises nadherne, lehkym stylem, zabavnym, mas bohatou slovni zasobu. Draca jsem rada nemela nikdy, ve tvem pojeti je ale hodne zajimavy, slozity, atraktivni charakter. Je tezke se oprostit od mych nazoru o nem z originalu a z jinych povidek, ale svym zpusobem ho tady rada mam. Hlavni hrdinku miluju. Fakt se me necim osobne dotkla, nevim cim to je, ale je skvela, ve vsech fazich sveho zivota.
Hp povidky ctu uz asi od roku 2007 a porad se snazim najit nove, kvalitni, protoze mi dodavaji silu k memu vlastnimu psani - jenom ten fakt, ze se to da zvladnout, ze se da vydrzet a praci dokoncit, ze nemusi byt dokonale kazde slovo, aby perfektne vyznel celek. Bohuzel uz tech dobre pisicich autoru ubyva a me to moc mrzi. Ty mezi nimi vycnivas, ctu te opravdu rada a je mi lito ze nemam cas nechavat za sebou komentar, protoze si ho fakt zaslouzis. Sama vim, jak tezke je psat bez feedbacku, kdyz jsem videla, ze ti tady nikdo nepise, musela jsem to napravit a pokusim se delat to casteji. Zaslouzis si vedet, ze ctu tvoje povidky, mam tvoje psani hodne rada a tesim se na kazdy dalsi dil. Jsem zvedava jak to bude s Loxiasem a na dalsi podrobnosti o Noelie, pokud budou (tahle cast jejiho zivota me zaujala asi nejvic), a na vsechna vysvetleni, az vsechny ty kousky skladacky zapadnou do sebe. Snad nevadi, jak dlouhy muj komentar je. A jeste opozdene gratuluju k maturite,ceka me pristi rok a kazdeho kdo ji udelal momentalne drzim ve velke ucte. Mej pekny den :)

2 Nebeská Nebeská | Web | 14. června 2016 v 23:12 | Reagovat

Oh well my dear... :) ber to z té stránky, že tu je skoro nonstop ticho. Takže lidi většinou nenakouknou - pokud si to ale dávala po stránkách, je to něco jiného. No, musím uznat, že na Wattpadu je víc šancí, že si lidi povídku přečtou a okomentují. Tam alespoň víš, že to někdo doopravdy přečetl..

Líbí se mi, ale zároveň "deptá" to, jak kolem sebe oba dva mají ty hradby. Davidova žena je prostě mrcha - žárlivka, která se neumí kontrolovat :D
Kapitola byla báječná. Moc se mi líbilo to, jak se to v ní zlomilo a šla do toho - i když to probuzení nebylo zrovna nejlepší. No co si budeme nalhávat, není to sranda. Ale mohl po sobě zanechat aspoň vzkaz.
Parááááda :)) ♥

3 Nebeská Nebeská | Web | 14. června 2016 v 23:12 | Reagovat

No očividně ne vzkaz jako "paráda noc" ale paráda ta kapitola :D :D :)

4 Rainy Rainy | Web | 17. června 2016 v 10:26 | Reagovat

[1]: Myslím, že si ani nedovedeš představit, jak moc ě tvůj komentář potěšil. Do slova a do písmene mě zbavil depresí. Takže moc moc moc moc děkuju.
Přiznávám, že Draco je v téhle povídce trochu zvláštní. Dobře - oproti tomu z knížek je hodně jiný, ale pořád tak nějak doufám, že z něj nedělám nějakého pohádkového prince na bílém koni. Spíše jsem chtěla poukázal na to, že ho obrovským způsobem ovlivnila výchova rodičů. V téhle povídce zatím spousta věcí zůstává nevyřčených. A jeho poněkud odlišné chování má své důvody.
Nicméně, strašně moc ráda slyším, že má někdo rád Nathalii. Na mě osobně asi zapůsobila tím, že se nesnaží hrát na přehnaně silnou, že utíká před osudem i před problémy, že chybuje a tak nějak tedy vlastně působí poměrně lidským dojmem. Kolik toho padne o Noelie zatím slíbit nemůžu. Dokážu si představit, že tě tahle část zajímá nejvíc, ale tahle kapitola jejího života je strašlivě moc rozsáhlá a já si tak pohrávala s myšlenkou věnovat jí samostatnou povídku.
Jak jsi řekla, už tak je celé TWWLB až děsivě dlouhé. Rozsahem už jsme dávno překonali Vězně z Azkabanu a podle mé hrubé kostry, kde jsem s Noelie moc nepočítala, jsme teprve někde za polovinou....   Nic ale neslibuju. :)
Jsem ráda, že mé povídky považuješ za tak kvalitní. Jak říkáš, autora vždycky potěší zpětná vazba a té já mám poměrně málo. Budu tedy ráda za každý komentář - krátký i dlouhý, pozitivní i negativní. Myslím, že tohle je nakonec jediný způsob, jak se doopravdy pohnout dopředu... :) A pokud mi tady příště necháš odkaz na své povídky (pokud je tedy někde publikuješ), rozhodně se zlobit nebudu. Právě naopak!
Takže ještě jednou moc děkuju. Za všechny pochvaly i gratulaci. Maturity se neboj, určitě ji zvládneš v pohodě. Každý z toho má strach, ale když už tam nakonec sedíš, zjistíš, že je to v pohodě.

[2]: Ano. Dávala jsem to na stránky. Takže... Bohužel. :) Ano, v tomhle je Wattpad trochu milejší. Nicméně, blog je pořád blog. :*
:D Jejich hradby deptají nás všechny. Věř mi. Občas mám chuť na ně začít řvát, že jsem je vytvořila, aby se milovali, takže ať se laskavě uklidní a strčí si tu svoji tvrdohlavost do určitých partií. No. Neposlouchají mě. :D
Však se brzo dozvíme, proč Draco odešel a jak to všechno bylo. Zatím jenom prozradím, že až tak jednoduché to nebylo. :) Moc moc moc moc děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama