Ve jménu šťastných konců: Kapitola pátá

21. června 2016 v 10:08 | Rainy |  Ve jménu šťastných konců
Ach to moje zpoždění... Já vím. Dva dny už jsou trestuhodné. Nějak teď ale nic moc (spíš nic než moc) nestíhám. Práce mi po dvou měsících nicnedělání dává pořádně zabrat (dokonce i ve dnech volna :D) a já nemám čas ani vrátit knížky do knihovny... takže počítám, že brzo najdu ve schránce nějaké soudní předvolání.

Kdo mě sleduje na wattpadu, kapitolu v neděli stihl. Nemíním z toho dělat pravidlo. Vlastně jsem vždycky chtěla všechno publikovat stejně, ale když jsem se pokoušela kapitolu přidat tady, normálně jsem u toho usnula. On je blog nakonec trochu složitější... :)

No nic. Půjdu do té knihovny! A taky si musím sehnat boty! A vyprat pracovní oblečení! A uvařit oběd..! U Merlina! Zas nestíhám. Tak si užijte kapitolu. Snad se bude líbit.

Jo! :D A ještě... TWWLB čekejte začátkem příštího týdne. Dvacátá čtvrtá kapitola je hotová, dvacátá pátá asi z 70% (nebo taky z 30% - to záleží na tom, jak to budu nebo nebudu dělit).


Kapitolá pátá: Ve jménu odpuštění




Když skončily zkoušky, myslela jsem si, že už do konce roku k žádným zajímavým událostem nedojde. Na programu ostatně nebylo nic moc zvláštního. Do školy už jsme chodit nemuseli, famfrpálová sezóna dávno skončila a stejně tak se nechystal ani výlet do Prasinek. Prostě to měly být dva k uzoufaní nudné týdny.

Ani teď po těch letech si nejsem jistá, jestli být za to, co se tehdy přihodilo ráda nebo ne. Nemůžu nakonec zastřít, že nehledě na tu bolest, kterou ve mně ony události probudily, jsem si několik následujících měsíců připadala jako ten nejšťastnější člověk pod sluncem.

Nicméně, vraťme se zpátky na začátek.

V pátek večer, tedy v den, kdy skončili zkoušky, se ve Věži konala velká oslava. Máslový ležák tekl proudem a stejně tak i ohnivá whisky. Upřímně - osobně si té party moc nepamatuju. Ne, že bych si ji nějak zvlášť užila, to rozhodně ne. Poberti, tedy až na Siriuse, se bavili jen mezi sebou a Lily zmizela dřív, než celá akce vůbec začala. Jediný, kdo o mě čas od času zavadil pohledem, byla Marlene. Matně si dokonce vybavuju, že se do mě snažila dostat nějaké jídlo. Marně.

"Myslím, že máš dost," prohlásila nekompromisně. "Půjdeš do postele."

Odmítavě jsem na ni našpulila rty, "Líbí se mi být opilá."

"Co to s tebou, u Merlina je?!" vyhrkla naštvaně.

"Nic," usmála jsem se sladce. "Co by se mnou mělo být?"

"Proč ses tak zřídila? Vždyť ještě není ani devět!"

"Nezřídila jsem se," opáčila jsem.

Marlene rezignovaně rozhodila rukama, "Fajn. Vždyť ona to nakonec vlastně vůbec není moje starost."

"To teda není!" vykřikla jsem za ní a v duchu se přitom plácala po ramenou. Byla jsem na sebe jaksepatří pyšná. Nejen, že jsem se celou dobu vydržela upřeně dívat do těch jejich pronikavě modrých očí, ale navíc jsem na sebe nevyzvonila nic, čeho bych později mohla litovat.

Rozhodla jsem se, že si za takový úspěch zasloužím odměnu. Bez dalšího otálení jsem si to tedy zamířila rovnou ke stolu s pitím a otočila do sebe dalšího panáka. "Uáá," vydechla jsem, když mi hrdlo sežehl známý oheň.

"Bože, Doe, to bych do tebe nikdy neřekl," ozvalo se za mnou najednou. James.

Na tváři se mi vykreslil šibalský úsměv, "Já do sebe taky ne. Kde máš Rema?"

"Udělalo se mu blbě. Tak musel jít na ošetřovnu. Co ty? Už dlouho jsem tě neviděl takhle veselou."

"To nic," mávla jsem vesele rukou. "Zkoušky."

Zamračil se. Očividně nebyl tak opilý jako já a dovtípil se, že mu lžu. "Děje se něco, o čem bych měl vědět?"

Děje se něco, o čem bych měl vědět? zopakoval po něm posměšně jakýsi hlas v mé hlavě a já se tak nedokázala ubránit šílenému záchvatu smíchu.

"Doe?" optal se starostlivě, když se po mně natahoval, aby mě zachránil před jistým pádem. Poněkud vyděšeně se mi zadíval do očí, "Jsi v pohodě?"

"Mám se fajn, Sherlocku. Vlastně mám pocit, že mi nikdy nebylo líp," zavrněla jsem spokojeně. Naneštěstí se ukázalo, že si James ta slova vyložil úplně špatně. Později jsem za to byla ráda, ale v tu chvíli, když jsem viděla ten jeho pobavený výraz, mi najednou bylo do breku.

"Nejsem si jistý, kdo je ten tvůj Sherlock, ale zato vím, že ráno už ti tak fajnově nebude."

Udiveně jsem zamrkala. Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem se pouze zklamaně vytrhla z jeho náručí.

"Měla bys jít spát."

"Jo," přikývla jsem.

"Dobrou, Dorco."

Cítila jsem se jako zpráskaný pes. Odkopnutá všemi a vším. Naposledy jsem se za ním podívala. Pak jsem se bez dalších protestů vydala k dívčím ložnicím. Naštěstí jsem téměř okamžitě usnula. A tak, aniž bych o tom vůbec věděla, propásla jednu z největších pobertovských lumpáren v dějinách Bradavické školy.

~•~*~•~

Následujícího rána jsem měla pocit, jako by mi měla prasknout hlava. Dokonce jsem se přistihla, jak s hlavou pod polštářem prosím své spolubydlící, aby se utišily. Že mluvím sama se sebou, jsem si uvědomila až za dlouhých pět minut.


Když jsem pak pohledem sklouzla k budíku, s hrůzou jsem zjistila, že je skoro deset. Abych uvedla věci na pravou míru - tak pozdě jsem stávala naposledy někdy ve třeťáku. Poněkud zpomaleně jsem se tedy vydala do sprch a vyčistila si zuby. Když jsem se pak natahovala po nějakém oblečení, všimla jsem si, že na mém nočním stolku leží nějaká podivně vypadající lahvička s kusem pergamenu.


Nemusela jsem být mistrem lektvarů, abych pochopila, že tekutina ve flakónku, je jedním z jeho zázračných vyprošťováků. Vděčně jsem ho obrátila do sebe a následně se ještě jednou, jak široká tak dlouhá, natáhla na postel.

Znovu jsem se probudila asi za hodinu a tentokrát jsem se skutečně cítila mnohem líp. Hlava se mi nemotala, mohla jsem se normálně hýbat a dokonce, k mému nekonečnému překvapení, mi zakručelo i v břiše.

"Raníčko, Doe," dobírala si mě Alice, jen co jsem dosedla k Nebelvírskému stolu ve Velké síni.

"To vypadám až tak strašně?"

"Ale ne," chlácholila mě. "Před pár hodinami to bylo horší."

"Merline!" vydechla jsem a frustrovaně si zajela rukou do vlasů. "Nejraději bych se neviděla."

"Klid. Tohle se stává všem."

Její pokus o mé uklidnění jsem ocenila lehkým úsměvem. "Nevíš náhodou, kde bych našla Jamese?"

"To už jsi druhá-"

"No to bych taky ráda věděla!" ozvalo se najednou za mými zády. "Snažím se ho najít už od rána."

Poněkud nechápavě jsem hleděla na naštvanou Lily. "Aha? Stalo se něco?"

"Já nevím!" vyhrkla. "Prostě mám jen divný pocit. A po Snapeovi se taky slehla zem, takže…"

Rozesmála jsem se. "Takže si myslíš, že ho prostě někde ve sklepení natáhli na skřipec, zabili a teď se snaží zdrhnout do třeba do Států?"

Sledovala jsem, jak v tvářích celá brunátní, jak otvírá pusu a znovu ji zavírá. "Trhni si, Meadowesová!" vykřikla nakonec. Pak se otočila na podpatku a rychlým rázným krokem k druhé straně stolu.

"Páni… To bylo… Ostré."

Lhostejně jsem pokrčila rameny.

"Já jen… Víš, nenapadlo tě někdy, že má Lily možná pravdu?"

"V čem konkrétně?"

"Že to s tou šikanou na Snapea přehánějí."

"Ale o to nejde. Já přece vím, že to co dělají je špatné… Ale Lily zapomíná, že ani ten její Severus není bez viny. James to možná kdysi v prváku začal, ale teď… teď to živí oba. A já," pokračovala rychle, když si všimla jejího nesouhlasného výrazu, "je v tom nepodporuju. Prostě mě baví trávit s nimi čas. Nevím proč."

"Takže jim dáš přednost před Lily?"

"To neříkám… Bože, proč mě pořád někdo nutí, abych si vybírala, které přátele si mám nechat a které odkopnout?"

"Netuším, Doe. Já jen vím, že Lils na tobě záleží. Zrovna teď to tak nevypadá, ale je to pravda. Chybíš jí."

Na to už ani jedna z nás nic neřekla. Alice dojedla svůj oběd a mezitím, co já si teprve nakládala polévku, ona už se zvedla k odchodu. "Kdybys něco potřebovala," houkla ještě mým směrem, "tak víš, kde mě najdeš."

Vděčně jsem se na ni usmála. Sice jsem si takovou situaci nedokázala představit ani v těch nejdivočejších snech, ale v tu chvíli mi to přišlo více než milé.

~•~*~•~

Poberty jsem našla až pozdě v noci. Jen tak posedávali ve společenské místnosti, bavili se nad partičkou karet a u toho se ládovali cukrovím z Medového ráje. V první chvíli jsem měla sto chutí je praštit. Celý den jsem lítala po všech čertech, abych zjistila, a teď se zdá, jako bych jim nestála ani za pitomý pozdrav.

Teprve když jsem došla blíže k nim, zjistila jsem, že mezi nimi panuje jakási napjatá atmosféra. Nikdy nepromluvili víc, než bylo nutné, a obecně vzato se tvářili nějak zvlášť zachmuřeně. A Remus, ten dokonce vypadal, jako by právě utekl hrobníkovi z lopaty.

"Čaute," pozdravila jsem je zvesela.

Všichni čtyři sebou polekaně cukli. "U Merlinových vousů, Doe! To nesmíš!"

"Jo," přitakal James. "Vyděsilas nás k smrti."

Nechápavě jsem nakrčila obočí, "To přede mnou něco skrýváte, nebo co?"

Společenskou místnost tak vmžiku pohltilo hrobové ticho.

"My totiž, no ehm - teda," koktal Peter, "dáš si čokoládovou žabku? Jedna tu ještě možná někde zbyla, žejo kluci?"

"Jasně!" zaradoval se James. "Čokoládová žabka pro naši malou Dorcu!"

Nevěřícně jsem hleděla na kouzelnickou kartu v jeho ruce. "Tak řeknete mi už sakra, o co tady jde?!"

"Ale o nic," mávl rukou Sirius. "Jen Řachavý Petr, víš? Je to napínavější než obvykle…"

Už jsem se chystala na něj vyprsknout něco v tom stylu, že jestli ze mě okamžitě nepřestanou dělat idiota, řachnu jim jednu já. Naneštěstí se k nám v tu chvíli jako velká voda přihnala Lily. Oči jí hořely vztekem a v ruce dokonce svírala hůlku. Ještě nikdy jsem ji neviděla takhle naštvanou - ani tehdy u jezera.

"Takže tak to je? Už víš, co udělali a stejně se s nimi bavíš?!" vykřikla mým směrem. "Jsi ještě horší, než jsem si myslela!"

"Vím co?" nechápala jsem. "Obviňuješ mě tady a přitom mi ani neřekneš z čeho!"

"Ty vážně nevíš, o čem tady mluvím?!"

"Ne-"

"Říkáme ti to už nejmíň po desáté, Evansová. Nemáš proti nám jediný důkaz. Takže bychom já i kluci, byli vděční, kdybys nás nechala na pokoji," zpražil ji Sirius, který se přitom tvářil, jako by pro něj má kamarádka představovala jen nějaký obyčejný otravný hmyz.

"Víš, jak ses po nich u oběda ptala a snažila ses zjistit, kde jsou?" pokračovala dál zcela klidně Lily.

"No?"

"Byli v ředitelně. U Brumbála."

"A?" pokrčila jsem rameny. "Pokud sis nevšimla, tihle kluci tam bývaj docela často."

Dodneška nevím, proč jsem to tehdy řekla, proč jsem do ní ryla. Možná už jsem v tu chvíli věděla, že to, co se za chvíli dozvím, navždy otřese mým životem a zuby nehty jsem se tak snažila prodloužit tu chvíli, kdy se zdál svět ještě normální.

Lily se však mou drzostí nenechala nijak zmást. Vlastně se zdála ještě odhodlanější než před chvíli. "Jenomže tentokrát někoho málem zabili!" vykřikla zoufale a konečně tak dokázala Poberty vytrhnout z jejich předstírané apatie. "Dneska v noci."

"Cože? Koho?!"

"Nemel takové sračky, Evansová! Už jsem ti dneska několikrát řekl, že nikdo - dokonce ani Brumbál - nás z toho neobviňuje. Srabus byl prostě ve špatnou chvíli na špatném místě. Je to jeho průser, že se v noci toulá po pozemcích - ne náš!"

"Nedělej ze mě ňoumu, Blacku! Na celé škole není kromě vás nikdo, kdo by mu chtěl ublížit!"

"To tvrdíš ty," pokračoval odvážně Black. "Ale my ostatní víme, že je to jen slizký vlez-do-prdelka! A navíc - vážně si myslíš, že bychom za úplňku trajdali po Zapovězeném lese?! Takoví tupci zase nejsme-"

Lilyin pohár trpělivosti však v tu chvíli právě přetekl. Naštvaně zvedla hůlku, která doposud volně spočívala v její ruce, a vši silou ji přitlačila na Siriusovo hrdlo.

"Nemysli si, že nevím, jak to z vás dostat!"

"Nedělej z toho zbytečné drama," vložil se do toho James. "Vždyť mu dohromady ani nic není…"

"Že ne? Tři zlomená žebra a otřes mozku pro tebe nic neznamená? To bych ti teda taky mohla zlomit pár kostí - co ty na to?!"

"No tak, Lily, buď rozumná. Madame Pomfreová ho dá zase do hromady. Za týden bude jako rybička."

"Neříkej mi Lily, Pottere!" vyjekla. "Kdyby záleželo na mně, dala bych vám všem veritasérum! Pak by konečně všichni věděli, co jste ve skutečnosti zač."

A v tu chvíli jsem, Merlin ví proč, pohlédla na Jamese. Byl bílý jako stěna a jeho jindy živé zářící oči se mi najednou zdály neskutečně prázdné. Dlouho to nevydržel. Po pár vteřinách sklonil kajícně zrak k zemi a já v tu chvíli věděla, opravdu jsem tomu věřila, že má Lily pravdu.

Nevěřícně jsem pak koukala z jednoho na druhého. To, o čem se bavili, mi přitom zcela unikalo. Jediné, na co jsem byla v ten okamžik schopná myslet, byl můj bouřící se žaludek. Před očima se mi míhaly obrázky Snapeova obličeje. A krev! Tolik krve…

"Doe?!" vyhrkl starostlivě James.

"Nech mě na pokoji," vyhrkla jsem a následně ho od sebe prudce odstrčila.

"Dorco!"

"Meadoweová!"

"Doe!"

Ale já je neposlouchala. Rychlosti blesku, nehledě na to, že se všechno okolo mě začínalo pomalu ztrácet v mlze, jsem vyběhla ven. A běžela a běžela, dokud si konečně nebyla jistá, že jsem v bezpečí.

~•~*~•~

Na kolej jsem se znovu vrátila až v neděli večer, když jsem si byla jistá, že jsou Poberti pryč. Jako myška jsem se proklouzla společenskou místností a bez zbytečného zdržování se zamířila rovnou do dívčích ložnic.

"Doe?" vydchla překvapeně Lily, jen co jsem se zjevila na prahu.

"Ehm, ahoj."

"Jsi v pohodě?"

"Jo. Proč by ne?"

Hlasitě si povzdychla. "Mrzí mě to."

"Co? Co tě mrzí?" zeptala jsem se ostře. "Že jsi měla pravdu?"

"Myslím to vážně. Raději bych se mýlila-"

Chtělo se mi na ní křičet a řvát. Říct ji, že kvůli mně lhát nemusí. Že ji stejně znám dost dobře na to, abych si dokázala představit, jak se teď ve skutečnosti cítí. Ale mlčím. Nechci přidávat oheň pod kotel, zvlášť když jsem se do téhle šlamastiky dostala sama.

"Opravdu je mi to líto. Nechtěla jsem abys-"

"Nech toho, Lily. Vždyť je to zcestné. Ty se omlouváš mě a mezitím… To já jsem ta, která to zvorala."

Zavrtí hlavou, "Nic jsi nezvorala. Prostě jsi je jen neviděla v tom správném světle."

"Myslíš - myslíš že bys mi to mohla odpustit? To jak jsem se chovala?"

Lily se na mě povzbudivě usmála, "Není co odpouštět, Doe."

A já v tu chvíli věděla, že je mezi námi všechno zase jako dřív.

~•~*~•~

První dny letních prázdnin se neskutečně vlekly. Vzhledem k tomu, že mi ze všech mých přátel zbyla jen Lily, která navíc chtěla většinu času strávit s rodinou, jsem měla až nezdravě moc volného času. Většinou jsem ho trávila na Příčné v Krucáncích a Kaňourech. Myslím, že tamním prodavačům jsem sice lezla poněkud na nervy, ale žádný z nich nakonec nikdy nic nenamítal.

Jednoho dne jsem si tak zrovna listovala Legendou o Cliodne, když v tom jsem za sebou zaslechla důvěrně známý hlas.

"Ahoj."

Překvapeně jsem se za sebou ohlédla, "Ahoj."

"Tak," začal netrpělivě James, "jak se máš?"

"Dobře. Díky. Co ty?"

"Ujde to."

To napětí, které se mezi námi vzápětí rozprostřelo, by se bezesporu dalo krájet. Oba dva jsem tam jen tak stáli, zírali na sebe a v duchu přemítali nad tím, co bychom měli říct, abychom ukončili tuhle neskutečně trapnou situaci.

"Kde máš Li-?"

"Co tady-?"

"Promiň," usmál se James. "Co jsi to říkala?"

"Ptala jsem se tě, co tady děláš. Když jsem tě tady viděla naposledy, musela tě sem násilím dotáhnout máma…"

"Jo. To byly časy…" zasnil se. "Všichni kluci jsou na zbytek léta pryč tak sháním nové vydání Famfrpálu v průběhu věků. Údajně tam mají být nějaké dodatky."

"Vedlejší ulička," poradila jsem mu. "Ale moc si od toho neslibuj."

"Ty už jsi to četla?"

Přikývla jsem. "Asi před týdnem."

"Že mě to nepřekvapuje," odvětil s úsměvem a vůbec ho přitom nenapadlo, jakou reakci tím u mě asi vyvolá.

"Přišels mě urážet?"

"Cože? Ne! U Merlinovy levé nohy, jak jsi no přišla?! Vždyť já to myslel v tom nejlepším slova smyslu, fakt."

Lhostejně jsem pokrčila rameny. "Když to říkáš."

"Proč je to s vámi všechno tak děsně komplikovaný?" zaúpěl. Když si uvědomil, že se žádné reakce z mé strany nedočká, pokračoval dál, "Podívej, napadlo mě, nedala by sis zmrzku?"

"Přesně. Nedala."

"Doe, prosím. Chci s tebou mluvit."

"Nemáme o čem mluvit, Jamesi."

"Musíš vědět, jak to ve skutečnosti bylo."

"Ale mě to nezajímá."

"No tak-"

"Mám rozečtenou knihu," odvětila jsem klidně.

"Fajn," přikývl James a bez přemýšlení mi ji vytrhl z ruky. Než jsem stihla cokoliv namítnout, zamířil si to s ní rovnou k pokladně.

"Bože, Pottere, to nesmíš! Slyšíš mě?!" volala jsem za ním. On mě však dokonale ignoroval. Veškerá jeho pozornost v tu chvíli patřila pouze paní za pultem.

"Mohla byste mi ji prosím zabalit?"

Prodavačka na něj však jen nechápavě koukala, "Myslíte jako dárek?"

"Ano," přikývl netrpělivě. "A pospěšte si."

Naštvaně jsem ho bouchla do ramene, "Jestli si myslíš, Pottere, že po tomhle z nás budou zase kamarádi, tak se šeredně ple-"

"Čtyři galeony a sedm srpců, prosím."

"To je dobrý," řekl James, když na stůl vysypal hrst drobných. Pak mě bez, ohledu na mé předchozí protesty, popadl za ruku a vyvedl ven.

"Takže, ehm, všechno nejlepší!" dostal ze sebe.

"Všechno nejlepší?" zopakovala jsem po něm.

"No měla jsi přece narozeniny, ne?"

Vykulila jsem oči, "Před měsícem!"

"Možná, že kdybys se mnou mluvila, stihl bych ti popřát dřív."

"Možná, že kdybys nebyl takový vůl, nikdy bychom se nepohádali."

"Chybíš mi, Doe," přiznal náhle, čímž mi pro několik následujících minut sebral veškerý vítr z plachet. Prostě jsem tam jen tak stála, zírala na něj a v duchu si znovu opakovala všechny důvody, proč jsem na něj vlastně naštvaná.

"Já vím, že jsem to zvoral," pokračoval po chvíli, "ale mrzí mě to a byl bych rád, kdyby to mezi námi mohlo být zas jako dřív. Vždyť se na nás podívej - jsme jak nějaké dvě hloupé mudlovské puberťačky," usmál se. "Byla by škoda, kdyby taková hloupost, navíc špatně pochopená, zničila to, co jsme měli, nemyslíš?"

Srdce se mi zatetelilo radostí. James mě nechce ztratit. Nechce mě ztratit…

"Dobře," rezignovala jsem nakonec a všemožně se přitom snažila skrýt své nadšení. Nechtěla jsem, aby věděl, že dávno vyhrál. Že bych mu potom, co právě řekl, bez ostychu prominula třeba i skutečnou vraždu. "Máš čtvrt hodiny - ani o vteřinu víc. A zmrzlinu chci citronovou," dodala jsem po chvíli.

James se na mě vesele zazubil, "Vaše přání je mi rozkazem, madame."

Během chviličky byl zpátky. "Tak spusť," pobídla jsem ho, jen co mi předal mou porci chlazené pochoutky.

Ztěžka se nadechl, "Ten večer kdy se to stalo… Jsme měli na koleji party. Nevím kolik si toho pamatuješ. Když jsi šla spát, byla jsi docela mimo…"

"Skoro nic."

"Myslel jsem si to," odpověděl, čímž si ode mě okamžitě vysloužil pořádné dloubnutí do ramene. "Co? Vždyť je to pravda! No, v každém případě… zpátky k věci. Asi kolem jedenácté jsme se vykradli ven."

"Ven? Kam jste chtěli jít? Na procházku při měsíčku? Neříkali jste náhodou, že byl úplněk?" nadhodila jsem. James však k mému údivu okamžitě zbledl jako stěna, "Klid. Dělala jsem si srandu. Nebuď taková citlivka."

"Měli jsme hlad. Pořád jsme nenašli ten vchod do kuchyně, takže … no, museli jsme si obstarat jídlo jinak. A jelikož známe tajný vchod do Medového ráje…"

Zamračím se. "Jak to že o tom nevím?! Proč jste mi to neřekli?!"

"Doe, o to teď přece vůbec nejde…"

"Ale jde! Samozřejmě, že o to jde!"

"Prostě jsme to nestihli, dobře? Našli jsme ho jen pár dnů před zkouškama a tys byla tak zabraná do učení-"

"To sis jako vážně myslel, že mě to baví?! Kašlali jste na mě. Všichni čtyři."

"Promiň. Já - příště se to nestane, slibuju. Budeš vědět o všem, co se kde šustne."

"Fajn. Ale jestli ne, tak tě něčím bacím. Nebo proti tobě poštvu Lily."

Zazubil se na mě, "To beru."

"Takže jste šli do Medového ráje. Co bylo pak?"

"Cestou zpátky jsme našli Snapea. Ležel kousek od vstupu do zapovězeného lesa. A všude, všude kolem něj byla krev. Moře krve."

"Cože?"

"Jak říkám. Se všemi těmi zlomeninami a pohmožděninami jsme ho už našli. Přísahám, Doe. Klidně se zeptej Brumbála - potvrdí ti, že to my jsme dostali na ošetřovnu. Vlastně jsme mu tehdy zachránili život."

Vyděšeně jsem si přitiskla dlaň k ústům, "Můj bože. Proč jste to neřekli hned?!"

James se na mě smutně usmál, "Copak jsi nás poslouchala? A Lily - s tou jsme o tom mluvili nejmíň stokrát. Stejně nám nevěří."

"Ale vždyť to je tak hloupé! Obviňuje vás z pokusu o vraždu…"

"Já vím."

"… a vy jste mu mezitím akorát pomohli - i když ho k smrti nenávidíte!"

"Přesně tak."

"Ach Jamesi, myslíš, že mi to někdy dokážeš odpustit? To jak jsem se chovala?"

"Prosím tě," usmál se, "tím se vůbec netrap. Není co odpouštět."

"Takže jsme v pohodě?" zeptala jsem se opatrně. "Jsme zase kamarádi?"

James se spokojeně usmál, "Navždycky."

Ani v tom nejdivočejším snu mě tehdy nenapadlo, že jsem právě naletěla na jednu z jeho největších lží. Naivně jsem totiž věřila, že mě se ty jeho hloupé hrátky netýkají. Spletla jsem. Možná to byla moje chyba. To já nakonec byla ta naivní holka, která mu vždy skočí i na tu největší hloupost pod sluncem.
~
Zbytek prázdnin utíkal o poznání rychleji. Vše se točilo v neustálém víru návštěv, výletů a dovádění u řeky. Vlastně jsem měla občas pocit, jako by se čas hnal dopředu rychle až moc. Nestydím se za to. Ten měsíc a půl patřil bezesporu k nejveselejším obdobím mého života. Nikdy předtím ani nikdy potom už jsem totiž Jamese neměla jen a jen pro sebe.

Léto v šestasedmdesátém bylo zkrátka dokonalé, protože patřilo pouze nám. S Jamesem jsme dělali, cokoliv jsme chtěli. Létali na košťatech, běhali po lese nebo se prostě jen tak poflakovali. Nevázala nás žádné pravidla nebo povinnosti a už vůbec ne jakékoliv předsudky.

Všechno bylo teprve před námi. A my - my toho chtěli tolik dokázat! Slíbili jsme si, že spolu jednou procestujeme svět, že se proletíme nad Velkou čínskou zdí, že budeme hrát za Pýchu Protree, že se staneme bystrozory a nevím co všechno ještě.

"Podívej!" vyhrkl, když jsme spolu večer jednatřicátého srpna leželi na břehu jezera nedaleko Godrikova Dolu. "Padá hvězda."

Usmála jsem se, "To bychom si měli něco přát."

James v trávě vyhledal mou ruku a lehce ji sevřel ve své. "Líbilo by se mi, kdybychom tady takhle mohli zůstat ležet navždy. Nevracet se do školy a-"

"Hlupáčku!" zarazila jsem ho. "To nesmíš říkat nahlas. Teď se ti to nesplní."

On však k mému údivu jen lhostejně pokrčil rameny, "No, tak to asi bude na tobě."

Zavřela jsem oči. V mysli se mi okamžitě objevil obrázek nás dvou, jak i po letech ležíme na tom stejném místě a zeširoka se usmíváme. Tak šťastní. Tak zamilovaní…

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anna Anna | E-mail | 24. června 2016 v 16:15 | Reagovat

Tak jsem si zpetne precetla i tuto povidku celou a musim rict, ze nechapu, proc jsem to neudelala driv. Miluju, kdyz nekdo pise o postavach, o kterych se jkr jen zminila, domysli jim charakter a osud a pri tom si porad udrzuje vernost kanonu, ze by se to vazne takhle mohlo stat. Tohle je navic uzasne realisticke pojeti Lily i Pobertu. Maji tolik chyb, jako kazdy jiny clovek, a prestoze u nich (taky vzhledem k rozmerum povidky) nejdes az do extremni hloubky nebo nenabizis jejich pohledy, myslim, ze je vystihujes dokonale. James je hrozne okouzlujici,charismaticke zlaticko, takze Doe (btw miluju tuhle zdrobnelinu jejiho jmena, stejne tak Dorca, je to roztomile) uplne chapu. V posledni kapitole me tou lzi recenou tak nestydate do oci sice nastval, ale zaroven rozumim, ze pravdu ji rict nemohl, ale taky ji nemusel tak blahosklonne nechat, aby se omlouvala. Jsem zvedava, jak moc je vsechny poznamena a zmeni valka.
Jinak jsem minule mela velkou radost ze ze te muj komentar tak potesil a slibila jsem si ze se pokusim nechavat je pravidelne :) svoje povidky jsem zatim nenasla odvahu publikovat, ale kdyby sis chtela zkusit neco precist, mohla bych ti nejakou poslat na mail, ale jen kdybys chtela, je tam originalni postava, coz taky nema kazdy rad, a nejsem si tak jista kvalitou, protoze to nikdy nikdo krome me kamaradky nespatril :D

2 hiding-place hiding-place | Web | 30. července 2016 v 17:27 | Reagovat

Na konci jsem se dívala na ty obrázky a procházela si vším, co se stalo v téhle kapitole. Ani nevíš, jak dlouho to je od okamžiku, co jsem četla HP povídku... nebo aspoň takhle mě to přijde. Naprostá věčnost.
Lily byla dost hodně rázná, div že se z ní nestal malý dráček. Ale zní to jako ona... :) 8-)
Na okamžik jsem myslela, že se jí James přizná a poví, jak se to doopravdy stalo. O Remusovi atd... a předtím, než si to sama napsala, říkala jsem si, jak na to krásně skočila.
Najednou se ze spratků, co šikanují jiného spratka, stali hrdinové. A ona to naprosto sežrala, ale nedivím se jí... v její pozici bych mu taky uvěřila.
Ale myslím, že to pro něj muselo být těžké? Potom, kolik času spolu byli o prázdninách a on jí lže.
Kapitolka skvělá :)))

3 Nebeská Nebeská | Web | 30. července 2016 v 17:28 | Reagovat

Nevím, co se to tady stalo... :D Ale to já napsala tenhle komentář... náš blog neožil! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama