TWWLB │ Kapitola čtyřiadvacátá 1/2

8. srpna 2016 v 15:35 | Rainy |  The World We Left Behind
Ughjrgqwhgjsa.... Tuhle kapitolu jsem dělit neplánovala, vážně ne. Ale blog se proti mě spikl a já už nemám nervy s ním bojovat. Fakt to nedávám. Tenhle zatracený nesmyslný boj s větrnými mlýny...

Pokračování v neděli. Snad. Pokud nebudu po pracovní grilovačce úplně na šrot. Do té doby se mě asi nedočkáte. Mám toho docela dost na programu - oslavy, práce, pečení, uklízení... Navíc bych měla KONEČNĚ řešit věci k vysoké. Jop. Letí to.

No nic. Mějte se hezky a užívejte léta. Doufám, že nesedíte jako já nonstop v práci. :)

R.



Vzpomínám si, na roky zpátky
Někdo mi řekl, abych byl
Opatrný, když přijde na lásku
Já byl

A ty jsi byla silná, já nebyl
Moje představa, moje chyba
Byl jsem neopatrný, zapomněl jsem
Zapomněl

(James Arthur - Impossible; karaoketexty)

~*~*~*~

.:: 16. února 2007; Provence, Francie ::.

Zdál se mu sen. Krásný veselý sen.

Byl horký letní den. Slunce viselo vysoko na dokonale modré obloze, ptáci hlasité zpívali a celé jeho okolí naplňovala podmanivá vůně růží. Několik prvních okamžiků neměl nejmenší tušení, kde se to ocitl. Teprve poté, co si všimnul staré houpačky v zadním rohu zahrady, si uvědomil, že je doma, na Kaštanové ulici.

"Zlato, dáš si kafe?"

Poněkud zmateně se ohlédl za pootevřenými dveřmi, "Ehm, díky."

Pak se znovu rozhlédl okolo. Jejich zadní zahrada si prošla nesčetnými změnami. Záhony, které s Amelií předtím nechávali jen tak ležet, byly najednou pečlivě upravené. Zářilo na nich nesčetné množství květin - růže, astry, slunečnice, levandule, kopretiny. A stejně tak krásné se mu v tu chvíli zdály i stromy. Ty seschlé dřevné pahýly se najednou tyčily do ohromných výšek a jejich koruny byly celé obsypané ovocem všeho druhu.

"Na co tak koukáš?"

Draco se polekaně otočil. A v tu chvíli ji uviděl - svou nádhernou ženu, jak v lehkých letních šatech postává na terase se svým typickým úsměvem na rtech.

"Jsi v pořádku?" optala se ho mezitím, co si sedala do starého proutěného křesla.

Polkl. "Jasně."

Pochybovačně povytáhla obočí, "Fajn. Tady je to kafe." A jen co mávla hůlkou, objevil se na stole před ní tác s dvěma hrnky. Neubránil se úsměvu, kdy ž si všiml, že v druhém z nich namísto zrnek kávy, plavou drobné lístečky máty. Některé věci se zkrátka neměnily. S nadšením přijal volné místo vedle Amelie.

"Lily s Jamesem se večer staví," pronesla po chvíli ticha.

Draco se zamračil, "Dobře."

"Tobě to nevadí?"

"Mělo by?"

"Byl jsi celý pryč už jen z toho, že přijde Sirius s Doe a teď…"

"Cože?!" vyhrkl. "Tedy… Chci říct, opravdu? Doe? Copak ona není-?"

"Těhotná?" zasmála se Amelie. "Ano je. Vadí to?"

"Ne, já-"

"Vím, že jsi neměl Daisy nikdy moc rád, ale musíš uznat, že je to vzrušující být u toho- Vážně ti nic není?"

"Ale vždyť ona kvůli nám přece..." pronesl naštvaně. "Vždyť víš, co myslím!"

A v tu chvíli se stala další divná věc. Z nedalekého domu se najednou ozval hlasitý dětský pláč. Skoro by byl ochotný přísahat, že jeho srdce vynechalo několik úderů.

"To se ti povedlo," odbyla ho Amelie a následně položila hrnek zpátky na tác. Pak se ztratila uvnitř domu.

Draco unaveně složil hlavu do dlaní. Nic okolo něj nedávalo smysl. Vždyť Dorca má být mrtvá. Zemřela jen pár měsíců poté, co se tady objevili! Tak jak je možné, že je živá a zdravá a teď navíc dokonce ještě i těhotná?!

A co Potterovi? Nebo dokonce on?

Z jeho myšlenek ho vytrhla až vracející se Amelie. V náručí přitom, přesně dle jeho očekávání, nesla dítě. Zhruba jednoletou holčičku. Ta spokojeně seděla na mámině ruce a puse žužlala nějakou gumovou hračku. Jen co však uviděla svého tátu, okamžitě o ni ztratila zájem. "Tata! Tata!" volala.

Ale Draco v tu chvíli nebyl schopný jediného pohybu ani slova. Nehnutě seděl na židli a vychutnával si ten krásný pohled na svou rodinu. Najednou mu bylo jedno, že všechno okolo něj bylo od základů špatně. To jediné, na čem záleželo, byly dvě dívky stojící přímo před ním.

"No tak," usmál se, "pojď k tátovi."

Když pak od Amelie malou Leni přebíral, připadal si jako nejšťastnější muž pod sluncem. "Ahoj," zamumlal. "Tak jakpak jsme se vyspinkali?"

"Řekni," radila ji máma, "Vyspinkali bychom se líp, kdyby nás tatínek nevzbudil."

Draco k ní však jen natáhl volnou ruku a láskyplně Amelii přivinul k sobě. "Tak už se nezlob."

"Vždyť já se nezlobím," odpověděla s úsměvem. Pak ho láskyplně pohladila po rameni, "Ani na jednoho z vás bych se nemohla nikdy zlobit." Hravě ho políbila, "Nebo alespoň ne doopravdy."

Pak Draca zcela nečekaně najednou začalo cosi lechtat na chodidle. A jen o chvíli později se vše okolo něj začalo ztrácet v mlze.

-----------------

"Dobré ráno," zašvitořil někdo u jeho nohou, jen co se mu podařilo pootevřít oči.

"Cože?"

"Jste lechtivý. Skoro tak moc jako máma," odvětila místo odpovědi Alanis.

Draco nechápavě zamrkal. I tentokrát mu chvíli trvalo, než se zorientoval a uvědomil si, kde se vlastně nachází. A jen co mu to došlo, pocítil okolo srdce zvláštní chlad. Sen. Byl to jen sen.

"No tak, nespěte už," smála se Leni a znovu ho zašimrala na noze.

"To ty?!" vyděsil se. "Nech toho! Hned!"

Alanis od něj okamžitě polekaně odskočila. "Omlouvám se, nechtěla jsem-já nechtěla jsem…" vzlykala.

"Ne. To je v pořádku," vyhrkl. V duchu si přitom, když pohlédl do její sklíčené tváře, vynadal do pitomců. Lidé, jako je on, by rozhodně neměli mít děti. "Leni, podívej se na mě," pobídl ji. "Jsi v pořádku? Nebolí tě něco?"

Zavrtěla hlavou. "Mělo by?"

Tentokrát to byl on, kdo se tvářil vyděšeně. Překvapeně zíral na svou dceru a stejně, jako když ji před malou chvílí spatřil ve svém snu, ani tentokrát nebyl schopen jediného slova.

"Kde je máma?"

"Ještě spí. Nechtěla jsem ji budit. Poslední dobou je hodně unavená."

Draco přikývl. "To je od tebe hezké."

"Jo," ušklíbla se. "Jenže jsem měla hlad a tak jsem si chtěla vytáhnout cereálie, ale rozlila jsem mlíko a to vyteklo na podlahu a já teď mám strach, že se zničí, protože mamka říká, že když do ní zateče voda, tak-"

"Počkej," zarazil ji Draco rázně. "Zpomal trochu. Ještě jednou?"

Leni poněkud netrpělivě protočila oči v sloup. Upřímně nechápala, proč jsou dospělí občas tak nechápaví. "Potřebuju pomoct s úklidem v kuchyni, aby se nezničila plovoučka."

"Aby se nezničilo co?!"

"Ach jo," povzdychla si Alanis. Pak rozhodně chytila Draca za ruku a dříve, než se vůbec stačil pořádně vzpamatovat, vlekla už ho na druhou stranu místnosti. "Tady," pokývala hlavou směrem ke kaluži.

Draco se zamračil. Těmhle věcem nikdy moc nerozuměl. Když ještě bydlel s matkou na Malfoy Manor, zastali veškeré domácí práce skřítci. Uklízeli, vařili, prali i žehlili. Obvykle tedy nemusel hnout ani prstem a, co bylo horší, považoval to za naprosto samozřejmé. Ten luxus, ve kterém vyrůstal, docenil až mnohem později po Ameliině boku.

"Tak?" vyzvídala Leni. "Co s tím uděláme?"

"Znám jen jedno kouzlo," přiznal Draco po chvíli. "A myslím, že to fungovat nebude."

Pokrčila rameny, "Nic za to nedáme."

"To si nejsem tak úplně jistý," pronesl zamyšleně. Přesto nakonec neodolal Leniině pohledu a mávnul hůlkou. Pak už mu nezbylo nic jiného, než jen nešťastně sledovat, jak se dřevěná podlaha ztrácí pod hustou vrstvou barevné mýdlové pěny.

Alanis oproti tomu měla z provedeného kousku neskutečnou radost. Okamžitě začala nadšeně pobíhat z jedné strany místnosti na druhou a do svých drobných rukou chytala poletující bubliny.

"Jéé! Podívejte!" vyhrkla, ale jen co se rozeběhla jeho směrem, podjela ji levá noha, takže se jak dlouhá, tak široká rozplácla na podlaze. Místo breku či dokonce křiku se však celou místností, k Dracově nekonečnému údivu, rozezněl hlasitý smích.

"To musíte taky zkusit! Je to jako bruslení!"

A ani tentokrát se Draco nezmohl na jakoukoliv reakci. Upřímně si začínal myslet, že v celém svém životě nepoznal nic, co by se jeho dceři vyrovnalo ve své rychlosti. I nejnovější kulový blesk, byl vedle ní asi tak pomalý jak hlemýžď.

"Nechytíte mě! Nechytíte!" škádlila ho.

"To se uvidí!"

Takhle tam spolu dováděli déle než půl hodiny. Draca napadlo, že kdyby je viděla Amelie, nejspíš by je oba zaškrtila. Oni dva si s tím však příliš starostí nedělali. Bavili se tak dlouho, dokud většina bublinek nezmizela, a teprve poté si začali dělat vrásky se samotným úklidem.

"Jak by to vlastně udělala máma?" zeptal se po chvíli přemýšlení Draco.

"No, asi by si vzala hadr…"

"Hadr? Jako mudlovský hadr?"

Alanis pokrčila rameny. "Ona kouzla moc nepoužívá. Ale vždyť vy to vlastně víte," zamračila se. "Říká, že se tak od tátovy smrti cítí líp."

Draco ucítil prudké bodnutí u srdce. Dokázal si docela živě představit, proč Amelie udělala, co udělala - proč se vzdala magie i celého kouzelnického světa. Ale na lítosti, kterou to v něm vyvolalo, to nakonec nic neměnilo.

"A ta-ta věc bude kde? V koupelně?"

"Hadr? Nevím, asi jo."

"Accio hadr!"

Když pak u jeho nohou přistál kus staré látky, jen těžko dokázal skrývat svůj odpor. Nikdy v životě by jej nenapadlo, že se poníží k něčemu tak potupnému, jako je mudlovské uklízení. Přesto si, možná kvůli Alanis, bez větších protestů kleknul na podlahu. Několik následujících vteřin pak jen tak zírala před sebe. Co když se mu to nepodaří? Co když jeho ruce projdou skrz? Co udělá? Jak to vysvětlí?
S posledním hlasitým nádechem se po hadru natáhnul. Jen stěží se pak ubránil širokému úsměvu, když na svých prstech ucítil starou tkaninu.

Leni spokojeně zatleskala, když už po mýdlové vodě nezbylo ani stopy, "Šikula!"

Lehce se pousmál. Bylo mu jasné, že jeho dcera lže. Dost možná se mu akorát snažila udělat radost. "Co ta tvoje snídaně?" zeptal se, aby změnil téma.

"No, moc jedle nevypadá," odpověděla s pohledem upřeným na nevábně vypadající kaši ve svém talíči. "Asi si budu muset udělat nové…"

"A co bys řekla třeba palačinkám, hm?"

"Palačinkám?" zeptala se nedůvěřivě. "Vy umíte palačinky?"

Draco se usmál a v duchu svou dceru pochválil za skvělý úsudek. Stačilo jí pár minut na to, aby si o něm udělala dokonale přesný obrázek. "Samozřejmě!" pronesl na oko dotčeně.

"A kuchyň to přežije taky?" nevěřila mu Leni.

"Tak se koukej," mrkl na ni. "Uvidíš, že budou jako od maminky."

Byl to tak trochu podvod a on to moc dobře věděl. Na druhou stranu Alanis nemohla mít nejmenší tušení, že to byla skutečně právě její máma, kdo ho naučil vařit. A tak ho jen pobaveně pozorovala, jak žongluje s vejci, a smála se pokaždé, když se zdálo, že mu spadnou na zem. Při smažení už si z něj legraci nedělala. Stačilo, aby se palačinka dvakrát přetočila ve vzduchu a veškeré její pochybnosti byly okamžitě pryč.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | Web | 8. srpna 2016 v 20:33 | Reagovat

Jeeee, taková roztomilá kapitola! :) Alespoň teda druhá část, ta první byla dokonalá, jako vysněná... jo, ironie, když to byl sen, žeano! Ale prostě ten úžasný vesmír, kde jsou všichni šťastní...
Ale okamžitě se drbu na hlavě, abych pochopila, jak je možné, že se malé nic nestalo, když se ho dotkla. Protože je jeho dcera?
Ale co ten hadr? To nedává mnoho smyslu.... Leda, že by to byl kus jeho starého oblečení... :-D  :-D  :-D  8-O
Škoda, žes to musela rozdělit. Kdybys měla trochu trpělivosti, mohla jsem ti to tam hodit já. Celé :-P

2 Rainy Rainy | Web | 8. srpna 2016 v 22:09 | Reagovat

[1]: Moje první reakce, když jsem si přečetla tvůj komentář byla: "A četla to jako vůbec?!" :D Až pak jsem si uvědomila, že tam půlka chybí. Ani nevím, jestli je větší, nebo menší... Prostě jsem to někde fikla. :D
Jo, mohla jsem počkat, ale nebudu tě otravovat s každou kapitolou přece. :) Musím být samostatná a když blog stávkuje, tak já se kvůli němu na hlavu nepostavím....
Všechno vysvětleno bude. Dracovy myšlenky a teorie hned příště, zbytek až někdy později.:) Možná totiž odpovídáme na staré tázky, ale pořád před sebou máme spousty dalších... :)

3 Lukas Lukas | Web | 15. srpna 2016 v 7:07 | Reagovat

Ahoj Rainy. Tak tahle kapitola byla fakt jak ze snu. Naprosto jsem se do toho vžit a onen sen jsem měl celej před očima. Tu idylku, jak Draco sedí na verandě a srká kafe se svojí dcerkou v náručí.
Lechtání na noze ve mě vyvolalo cukání nohy, protože bych měl asi stejnou reakci jako Draco, ale asi z jiného důvodu :). A následné vaření a uklízení, to jsem zhltl s úsměvem na tváři. Prostě dvě malý děcka a bublinky :).

Kapitola se ti hodně povedla a je taková suprová oddechová od celého vážnějšího příběhu na pozadí.

Moc díky :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama