TWWLB │ Kapitola čtyřiadvacátá 2/2

14. srpna 2016 v 19:57 | Rainy |  The World We Left Behind
Tak jsem tady. Doufám, že i vy. Byl to náročný týden. Vlastně, vzhledem k tomu, jaký je dneska den, bych spíš řekla, že to byl zatraceně těžký rok. Rozhodně nejtěžší z těch dvaceti, které dneska slavím... a tak si trochu říkám, co to vlastně dělám? Připadám si ztraceně. Přesně jako tehdy, když jsem slavila osmnáct. A psala v úvodu nějaké povídky, už ani nevím které, úplně to samé... Vtipné, jak se to všechno opakuje.

V každém případě... Nejsme tady, abychom si hráli na filozofy. Přináším druhou část slíbené kapitoly. A moc ráda bych ji věnovala třem lidem. Dvěma ztraceným lidským duším, díky kterým byl pro mnohé, včetně mě samotně, tento svět lepším místem k životu, a pak jejich dceři. Vím, že si tyhle řádky nikdy nepřečteš, že nemáš ráda Harryho... Ale kdyby náhodou ano, jsem tady. A myslím na tebe. A mám tě ráda. A... i mě chybí. Nepřejde den, kdy bych si na ně nevzpomněla.

A ještě bych ráda řekla toto: Omlouvám se za to, jak jsem prudila. A byla zlá a zahořklá. Nikdo z vás, si to nezasloužil. To, že nechcete mé povídky komentovat (nebo dokonce číst) je vaše věc, vaše rozhodnutí a já vám ho brát nebudu. Protože jsem se konečně, po xy letech dostala do fáze, kdy píšu, protože to chci já. Ne vy. Já. Jenom a jenom já. Takže, možná mi bude trvat sto let, než dokončím tuhle zamotanou slátaninu. Možná se nikdy nestanu spisovatelkou. Možná mě tahle síla zase brzy přejde. Ale teď vím, že čekat na to, až se věci stanou, je holý nesmysl. Musím jít dál - věřit svým snům a hejbat svým líným zadkem. Chtít po vás, abyste mi to usnadnili, bylo hloupé. Mrzí mě to.




Minule:

"Tak se koukej," mrkl na ni. "Uvidíš, že budou jako od maminky."

Byl to tak trochu podvod a on to moc dobře věděl. Na druhou stranu Alanis nemohla mít nejmenší tušení, že to byla skutečně právě její máma, kdo ho naučil vařit. A tak ho jen pobaveně pozorovala, jak žongluje s vejci, a smála se pokaždé, když se zdálo, že mu spadnou na zem. Při smažení už si z něj legraci nedělala. Stačilo, aby se palačinka dvakrát přetočila ve vzduchu a veškeré její pochybnosti byly okamžitě pryč.



~*~*~


"Vy nebudete?" zeptala se nechápavě, když na stůl položil jen jeden talíř.

Zavrtěl hlavou, "Nemám hlad."

"Aspoň víc zbyde," usmála se Leni a sama se s chutí pustila do své snídaně.

"Chutná?" vyzvídal nejistě Draco.

"Ue-to-moc-doblé," huhlala s plnou pusou.

Draco se na ni široce usmál. Nemohl si pomoct. Možná to bylo hloupé, ale když tak pozoroval svou dceru, jak jí, připadal si tak nějak spokojený sám se sebou. Nebyl naivní, věděl, že jedny palačinky z něj tátu nedělaly. Přesto si tak, na jeden jediný kratičký okamžik připadal.
"Kdo vás naučil vařit?"

"Jedna stará známá," zalhal. "Proč?"

"No, jen, že ty od mámy chutnají vážně úplně stejně."

"Vadí to?"

"Ne," zazubila se na něj. "Mám je ráda."

"To je dobře," přikývl. "Teď už ale jez, nebo to budeš mít studené."

Dlouho jí přemlouvat nemusel. Jak se zdálo, jídlo ji skutečně chutnalo, takže se bez dalších řečí pustila i do druhého kousku. Draco jí přitom pozoroval jen na půl oka. Ta volnost a ticho mu totiž poprvé od samého rána poskytla příležitost k přemýšlení, příležitost k tomu, aby si srovnal všechna nově nabyté informace.

V první řadě neměl nejmenší tušení, co se včera v noci stalo. Jak je vůbec možné, že prostě jen tak usnul na pohovce? Poslední, na co si vzpomínal, byla ta strašná hádka. A pak, pak už si byl schopný vybavit jen svou chuť rozbít vše okolo sebe.

Alanis samotná, ani fakt, že se ho mohla svévolně dotýkat, pro něj až tak záhadná nebyla. Nakonec to, pokud měl Brumbál pravdu se všemi těmi svými bláznivými teoriemi ohledně vlastnictví v minulém životě pravdu, dávalo to dokonalý smysl. Leni přece je v jistém slova smyslu jeho. V žilách ji koluje stejná krev a fakt, že nenosí jeho jméno, na tom nic neměnil.

Co ho však trápilo nejvíc, byla Nathalie. Je možné, že by stejnou úvahu mohl aplikovat i na ni? Je možné, že by se mohl dotknout i jí? Že by tohle všechno, co se okolo děje, skutečně znamenalo nový začátek?

"Pověz mi něco o mámě," pobídl Draco Leni, když odnášela prázdný talíř do dřezu. "Jak se má? Co dělá?"

"Poslední dny je nějaká smutná," odpověděla zachmuřeně. "Před týdnem byla se strejdou Andrém v divadle a od té doby je jako vyměněná… Často pláče," dodala po chvíli. "ráda bych ji pomohla, ale nevím jak."

"Myslím, že to není v tvých silách, Leni," povzdechl si smutně Draco. "Pomoct jí musí někdo úplně jiný…"

"Proč myslíte?"

Tiše zaúpěl. Proč jen se chová jako takový idiot? Moc dobře přece ví, že o takových věcech by s Alanis mluvit neměl a přesto nedokázal udržet jazyk za zuby. "Až jednou vyrosteš," začal nejistě, "tak pochopíš, že nikdo na celém světě ti nepomůže od tvých problémů jako ten, kdo je způsobil. A ty ji mimochodem pomáháš víc než dost."

"Jak?"

"Tím, že jsi," mrkl na ni.

"No nevím," zatvářila se nedůvěřivě.

"A čím se teda živí?" zeptal se rychle, aby alespoň trochu změnil téma jejich konverzace.

"Je spisovatelka," usmála se Leni. "Píše knížky pro dospělý. Já je zatím číst nesmím, protože jsem na ně moc malá, ale všichni říkají, že jsou fajn."

"A o čem jsou?"

Pokrčila rameny, "Asi o lásce."

"O lásce? A tvoje máma … měla někdy nějakého přítele? Nebo manžela?"

"Prý jen tátu."

"Aha…"

"Vážně jste ho neznal?"

"Jen trochu."

"Jaký byl?" vyzvídala dál.

"Hm, on…" zamyslel se. Jaký vlastně byl? "Měl rád výzvy. A taky byl strašně moc tvrdohlavý. Myslím-myslím, že přesně proto se mu tak líbila tvoje máma. Ona byla totiž no… trochu zvláštní. Neměla moc přátel a pořád ležela v knížkách a tak si jednoho dne řekl, že tomu prostě přijde na kloub."

"A přišel?"

Přikývl. "Nemluvil pak o ničem jiném. Byl do ní úplný blázen."

"Škoda, že zemřel," postěžovala si Leni. "Ráda bych ho poznala. Musel být prima."

Draco se lehce usmál. Kéž by ji tak mohl říct, že je tady, že je přímo před ní, že ve skutečnosti ho poznala už včera večer. Nakonec se však rozhodl mlčet. Tohle rozhodnutí nenáleželo jen jemu, vlastně patřilo především Nathalii.

"To byl," přikývl. "Jednou ti máma poví všechno, co budeš chtít slyšet. Uvidíš."

Přikývla, "Jo..."

"No," vydechl Draco, "a co ve škole? Učíš se dobře?"

Leni protočila oči. "Celkem jo. Ale nebaví mě to."

"To si dovedu představit."

"Už se těším do Krásnohůlek."

"Do Krásnohůlek?"

"No jasně. Vy jste tam přece chodil taky, ne?"

"Jo," souhlasil a v duchu si znovu vynadal. Bylo přece jasné, že vzhledem k tomu, jak moc se Nathalie snaží držet svou dcerou stranou od své minulosti, nebude jí vyprávět nic o studiu v Bradavicích. "Jasně. Kam jinam?"

"Stejně je to divné," prohlásila najednou Leni.

"Co je divné?"

"Že máma ještě spí. Možná je nemocná…"

"Proč myslíš?"

"Většinou stává brzo a všude kolem ní jsou kapesníky," prohlásila nešťastně. "Možná se někde nachladila."

Draco byl okamžité bílý jako stěna. Moc dobře totiž věděl, že za vším tím nepořádkem nestojí žádný kašel ani rýma, ale jen a jen on. "Asi se na ni zajdu podívat."

"Tak jo. Já si budu tady dole číst," souhlasila Alanis. Vůbec si přitom nevšimla, že její společník už je myšlenkami někde úplně jinde. Prostě jen popadla knížku válející se na stole a spokojeně s ní odkráčela do obývacího pokoje.

On se oproti tomu vydal rovnou k místu, kde zhruba tušil Nathaliinu ložnici. Ukázalo se, že instinkt jej nezradil. Hned první dveře, které otevřel, byly ty správné.

Pocit sebeuspokojení či štěstí se však nedostavil. Namísto toho, jej pohltilo čiré zoufalství.

Nešlo přitom tak o místnost, která se před ním rozprostřela, i když byla pravda, že i ta sama o sobě na něj působila děsivým a chladným dojmem, ale především o Nathalii krčící se v rohu postele. Několik dlouhých chvil tam pak jen tak strnule stál a koukal na ni, jak přerývavě dýchá, jak se její oční víčka třepotají pod tíhou nočních můr…

Ach bože, blesklo mu hlavou, kam jsme se to dostali?

Ten pohled ho trhal na kusy. A tak, dříve, než si vůbec uvědomil, co dělá, sevřel v ruce hůlku a následně se okamžitě ocitl se v jejím snu.

Kráčel vedle ní Bradavicemi a stejně, jako ona, jen tiše přihlížel ději okolo. Z nějakého důvodu totiž oba věděli, že i kdyby se snažili sebevíc, nic by nesvedli. Tahle bitva nakonec nebyla jejich, nehledě na to, že byli jejími strůjci.

"Tak takhle to mělo skončit… Poslední bitva dobra se zlem…" špitla Nathalie a oči se jí v ten okamžik zalily slzami.

"Harry! Má Harryho!" volala nějaká dívka. "Voldemort má…" pak se její hlas zlomil. Všichni přítomní, včetně jich samotných však věděli, co se chtěla říct. Bez většího přemýšlení se tak spolu s ní rozeběhli k velké síni.

A Draco věděl, že tohle je jeho chvíle, že pokud chce Nathalii uchránit od všech těch hrůz, které se k ní stahovaly, musí zakročit teď hned. "Amelie?" zavolal za ní nejistě.

"Draco?" zopakovala třesoucím se hlasem. "Co tady děláš?"

On ale nic dalšího neřekl. Pouze se na ni tajemně usmál, otočil se na patě a rychle se vydal směrem k velkému schodišti.

Nathalie se za ním okamžitě rozeběhla. Energeticky se probíjela davem, jak jen jí síly stačily. Nedbala na známé tváře míhající se okolo ní, protože se bála, že kdyby se zdržela, třeba jen na okamžik, ztratila by tu jedinou, na které jí doopravdy záleželo.

"Konečně," vydechla, jen co se konečně zastavili. "Gobelín s trolly… Komnata nejvyšší potřeby?"

"Tady to začalo, vzpomínáš?" řekl najednou. "Tady," pohledem utkvěl na nedaleké zdi, "budeš v bezpečí. Vždycky."

Nathalie rozpačitě přikývla. "Tak moc mi chybíš…"

"Čekám uvnitř…" řekl a dříve, než by na něj jeho oči mohly prozradit bolest, kterou nesl na srdci, vydal se sám proti nedaleké zdi.

Když se pak ocitl zpátky v její ložnici, celý zpocený, zjistil, že Nathalie vypadá najednou mnohem uvolněněji. Po bolesti či křečích najednou nebylo ani památky. Co víc, dokonce i její dech se mu najednou zdál klidný.

Stejně jako toho rána po tom osudovém plesu…

------------

Když se tehdy probudil, panovala za okny ještě černočerná tma. Jak by také ne - podle budíku na Ameliine nočním stolku bylo také pouze půl šesté ráno. A navíc, navíc začínaly Vánoce. Každý, kdo mohl, tak ještě spokojeně ležel v posteli.

Draco by udělal cokoliv za to, aby mohl být jedním z nich. Aby se teď nemusel zvednout a odejít. Co víc, byl by za to ochoten vraždit, ale znamení zla, žhnoucí na jeho ruce, s ním mělo úplně jiné plány.

Se smutkem pohlédl na Amelii. Byla tak roztomilá, když spala. Nepochyboval o tom, že by se takhle na ní dokázal dívat po zbytek svého život. Prostě jen pozorovat, jak pravidelně dýchá nebo jak se jí lehoulince třepotají oční víčka - o jejím úsměvu už vůbec nemluvě. A přesně v tu chvíli, když jí tam tak pozoroval, si poprvé uvědomil, co pro něj Amelie znamená.

Že je pro něj důležitá věděl od samého začátku. Upřímně, neměl zdání proč. Jeho spolužáci ji ostatně považovali za hloupou a zapšklou nebelevírku, která, dle obecných měřítek, vynikala leda tak svou extrémní průměrností. A on přesto už tehdy věděl, že je to jen obyčejná póza.

Něžně ji políbil do vlasů. Opravdu se mu nechtělo odcházet. Věděl, jaká Amelie je, a to poslední, co si teď přál, bylo ztratit ji. Zvlášť teď, když už snad i ona sama konečně pochopila, že musí být spolu.

Bolest na jeho předloktí však byla s každým dalším okamžikem silnější, až se brzy stala prakticky neúnosnou. Rychle tedy vstal, oblékl se, kouzlem vytvořil krátký vzkaz a dříve, než se si to stihl rozmyslet, zmizel ven do chladného rána.

Když se u Amelie doma objevil o tři hodiny později, byl její byt dokonale prázdný. Nevelkou šedivou místnost zdobil jen strohý obyčejný nábytek - po jejich věcech v něm nezbylo ani památky. Zmizely všechny fotky, květiny i oblečení. Skříně stejně jako police byly vyklizené, postel až příliš pečlivě ustlaná.

"Kurva!" ulevil si Draco, když mu pomalu začínalo docházet, co se asi stalo.

"Accio lísteček!" zvolal. A přesně tak, jak čekal, brzy mu na dlani přistál kousek papíru obalný v chuchvalcích prachu.

Nečetla ho, uvědomil si vzápětí. Neměl nejmenší tušení, jestli ho pod tu skříň, kde jej našel on, zanesl průvan, nebo zda jej tam nějakým nedopatřením zahodila ona sama. Výsledek byl pořád stejný - Amelie byla pryč.

Několik následujících dní se pak mohl zbláznit, aby se o ní něco dozvěděl. Navštívil všechny její kamarádky a ne jednou dokonce vyburcoval i jejího šéfa. Ten však vždycky nahodil svůj typický kamenný výraz a pronesl cosi v tom smyslu, že si Amelie nepřeje, aby kdokoliv věděl, kde je nebo co dělá.

"Mám toho plné zuby, Rollette. Garantuji vám, že pokud mi okamžitě neřeknete, kde je, zastavím veškeré prostředky, které má rodina ministerstvu přispívá!"

"Ale no tak, pane Malfoyi, uklidněte se. Přece nemusí být hned tak zle," chlácholil ho David. "Vždyť jsme nakonec dospělí lidé, ne? Nějak se domluvíme."

"Chci s ní mluvit. Nějakou domluvu si můžete strčit víte-kam."

"Ale o to právě jde," namítl unaveně jeho společník, "já nevím, kde Amelie je. Nikdo to neví."
"Co prosím?"

"Vydala se na misi do terénu, do zahraničí. Asi před týdnem se zjevila u kolegy doma a říkala, že potřebuje zmizet. Tak jsem jí vyhověl. Opravdu, Draco, nemám nejmenší zdání, kde jí je konec."

Překvapeně zíral. "Děláte si ze mě legraci?!"

"Bohužel…"

"Máte od ní nějaké zprávy? Víte aspoň, jestli je v pořádku?"

"Vzhledem k povaze jejího úkolu jsme se domnívali, že bude lepší, pokud zůstane v naprostém utajení-"

"To snad ani nemyslíte vážně!" vykřikl Draco rozhořčeně. "Tak vy pošlete mladou ženu ven do světa, i když víte, co se tam děje a ani vás nezajímá, jestli žije?!"

"A co máme podle vás dělat, pane Malfoyi?" opáčil klidně David. "Věřte, že kdyby to nebylo důležité, neposlal bych jí tam, kdybych-"

"Kdyby co?!" vypálil ostře Draco. "Co je podle vás důležitější než lidský život?"

"Pevně věřím, my všichni tady, že pokud Amelie uspěje, razantně tím ovlivní průběh války."

To už Draco nevydržel a vší silou kopl o nejbližší zeď. Veškerý jeho vztek, který až doposud tak pečlivě držel na uzdě, najednou vybouchl.

"Pořád nechápu, proč vás ta holka tolik zajímá, Malfoyi. Nezdálo se, že byste byli nějak zvlášť velcí přátelé."

"To není vaše věc, Rollette. Být vámi, raději bych se staral o to, jak si udržet židli. Sbohem!" a v doprovodu hlasitého třísknutí dveří pak bez jakéhokoliv otálení opustil jeho kancelář.

Venku na ulici zapadl do prvního baru, na který narazil. Bylo mu jedno, jestli je mudlovský - alkohol mají nakonec všude stejný.

Když pak před něj mladá pohledná servírka postavila dvojitého panáka whisky, okamžitě jej obrátil do sebe. "Další," přikázal. Dívka jen podiveně zamrkala, ale nakonec nic nenamítala. Během pár vteřin byla zpátky.

------------

Dneska už věděl, že ji tehdy neměl opouštět. Celý jejich život by pravděpodobně vypadal jinak, kdyby ji vzbudil a řekl, co se děje. Neutekla by na druhou stranu světa, nesouhlasila s tou hloupou misí, nikdy by necestovali časem. A dost možná by byli oba naživu.

Byl sobec, když takhle přemýšlel, věděl to. Ale stejně se těch představ nedokázal zbavit. Vyměnil by štěstí všech těch, které svou odvážností zachránila, za to jejich. Klidně by bral zpátky svůj starý život, dokonce i za cenu Voldmeortova vítězství. Tak moc byl zoufalý.

Opatrně přejel konečky svých prstů nad její tváří. U Merlina, tak moc se jí chtěl dotknout! Dal by za prakticky cokoliv! Obejmout jí, pohladit či políbit… Šílel z toho. Byl jako smyslu zbavený. Zvlášť teď, když ho v nose šimrala její vůně.

A nejhorší na tom všem bylo, že si uvědomoval, jak málo stačí k tomu, aby celé tohle bláznovství ukončil. Ale jen zlomek vteřiny předtím, než to udělal, než se jí skutečně dotknul, se náhle zastavil. Nedokázal to. Ne, když věděl, že by jí to mohlo stát život.

Naštvaně sevřel dlaň své ruky, která byla ještě před chvíli tak blízko vytouženému cíli, v pěst. Nemohl tady zůstat, ne když nevěděl, co si může nebo nemůže dovolit.

Vrátí se. Vyhledá ji a jen, co bude vědět, jak se věci mají, dá všechno zase do pořádku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Lukas Lukas | Web | 15. srpna 2016 v 7:46 | Reagovat

Tak jsem si dal k snídani i tuhle kapitolu :). Z veselého konce té minulé se zde přesouváme opět k temnějším myšlenkám. Draco to očividně se svou dcerou umí ani o tom pořádně neví. Jen mi teda přišlo divné, že nezná žádné uklízecí kouzlo kromě nějakých bublin. Evanesco třeba, ale chápu, že bubliny byly potřeba. No a spící Nathalie a její noční můra, vstupování do cizích snů, to neznám, ale hezkej nápad :).

Líbí se mi jak kombinuješ současnost a ty flashbacky, ale to už jsem někde tuším psal :). Opět jsinám odtajnila malé nezodpovězené otázky jako vždy :), jako třeba proč Draco ráno musel odejít. Já si  minule myslel, protože je to prostě posera, ale nene. Prostě moc hezký jako vždy :).

2 Rainy Rainy | Web | 16. srpna 2016 v 21:53 | Reagovat

[1]: No, ona kažá světla myšlenka je vždycky vykoupena nějakou tmavou. Ona je to prostě asi jakási povaha tohoto příběhu... Portože, když to vezmeme kolem a kolem, jsou naše oblíbené (a neoblíbené) postavy v pměrně špatné situaci... :)

Ach, tak evanesco Draco určitě zná, ale osobně ho považuju za uklízecí tak v tom smyslu, pokud najdeš mrtvou myš a chceš se ji zbavit. S vodou na podlaze by toho asi moc nesvedlo.

Draco to s Leni možná umí, ale Leni to s ním umí víc. :) Psát ty dva spolu je docela zábava. Obecně - psát Alanis je super. Ať je s kýmkoliv.

Vstupování do snů bylo naprosto impulzivní. Nepromyšlené. Ale přišlo mi to jako hezká myšlenka. Zvlášť, když ccelá kapiotla je taková... snová. :)

No, kdyby nebyl posera, možná by ji vzbudil a řekl kam jde, místo toho, aby nechával na stole lístek. Jenže se možná bál (poměrně neoprávněně), že ho Amelie za smrtijedství odsoudí a nebude už o něj stát - smrtijedi ji nakonec zabili tátu a babičku. :) Budu teď trochu spoilerovat, ale kdyby nebyl trouba, věděl by, že to je přesně to, co pro něj Amy chce...

Moc díky za komentář. Měla jsem strach, že se ti Draco z mého úhlu pohledu líbit nebude. Jsem ráda, že jsem spletla. :)

3 Nebeská Nebeská | Web | 17. srpna 2016 v 21:51 | Reagovat

tak fajn a tady přichám já! A že bylo na čase... hlavně, když jsem si přečetla kapitolu hned potom, co se ti ji povedlo zveřejnit... :-P

Když už se tady takhle bavíte o tom uklízení, když jsem ten kousek četla, říkala jsem si něco ve stylu; rozmazlenej spratek z čistokrevné rodiny... samozřejmě, že neumí žádná kouzla na úklid... Dobby, kde jsi, když tě potřebuju?? :-D  :-D  :-D

Haha, vyptávat se malý na mamku, tak to je podlý Draco! :D A možná trochu zoufalý. Jo, zapomněla jsem, on je zoufalý... dobře, mlčím... Bylo to roztomilé, jen trochu jako kdybys mě mlátila o čumák to, že tohle je ta věc, kterou ani jeden z nich nebude mít. Být spolu.
Bože, tak deprimující... 8-O

To s tím snem jsem zbožňovala, možná jsem čekala nějaké srdce trhající proslovy, ale na telenovely jsem odborník já 8-)

Pověz, řekne jí, že té noci po plese neutekl? Řekne jí ten pravý důvod? Nebo jí ho už řekl?

Oba byli naživu? A nebo taky by oba dost možná nebyli naživu... pochybuju, že by byli spolu a zdraví a šťastní, kdyby Voldy vyhrál... come on, let's be honest!!!
Tak strašně bych si přála, aby byli spolu, ale pochybuju, že jim to dopadne... no, takže teď se budu těšit na další kapitolu a modlit se, aby mě neklepla pepka přitom, co dalšího na mě vybalíš :D

4 Nebeská Nebeská | Web | 17. srpna 2016 v 21:52 | Reagovat

Ty vo*e! Asi nejdelší komentář, co jsem kdy napsala........ jo a Draco nadával! Wow, klobouk dolů, Rainy nám divočí :D :D

5 Rainy Rainy | Web | 17. srpna 2016 v 23:28 | Reagovat

[3]: Pohoda prosím tě. :D Tohle je stejně takové divné, protože toho mám hodně napsaného ještě dopředu.... Nikdy jsem ten pocit nezažila. :O

Och, no a mě už tohle zavánělo nějakou romantickou telenovelou. :D Ale asi máš pravdu, že to té romantiky chtělo víc... jako v povídce. Určitě se k ní dopracujem. Asi to nevidím na nějakou dohlednou dobu, ale minimálně v minulosti toho zažili fakt hodně. :) Však Nathalie jednou řekla Rosalie, že by její vztah s Dracem vydal na několik knih. Problém je, že to štěstí je v minulosti potkalo v době, kterou touhle povídkou nejsem schopná pokrýt. Už tak to bude-je šíleně dlouhé...

Ale budu hodná a slíbím ti, že i tady - na téhle rovině budou mít své světlé a šťastné chvilky. :) Nakonec - sečteno podtrženo, to co teď mezi nimi stojí, je Dracův strach a Nathaliina tvrdohlavost. Myslím, že i když ho celou tu odbu milovala, vždycky ho tajně vinila ze všech těch špatných věcí, co se jí v žiovtě udály po jeho smrti. Že on před tím vším, zvlášť těma výčitkama svědomí, svým zvráceným způsobem utekl a ji tady nechal...  A i přesto všechno vnímala jeho návrat jako vidinu nového začátku, který on tak zhatil. :) Je to... komplikované. Trochu :D

Myslím, že jí to už řekl. Teda, moc jsem o tom nepřemýšlela, ale vzhledem k tomu, že i po tom, co se stalo, si ho vzala a otěhotněla s ním... Asi to spolu nějak vyřešit museli.

Myslím, že představy našich hrdinů o tom, co by se dělo, kdyby neodcestovali do minulosti a žili ve světě, kde vyhrál Voldy, se dost liší.
I když jsem to nikde nenapsala... Amelie chtěla pro Draca vždycky to nejlepší. A když si myslela, že způsob, jak by si mohl zachránit krk, je stát se smrtijedem, určitě by v tom podpořila. Tak moc ho milovala. Ale určitě by tu hranici nedokázala překročit sama - zvlášť, když jí záporáci zabili babičku s tátou. Je prostě nebelvírka tělem i duší a raději by zemřela, než se přidat na stranu zla. Oproti tomu, Draco věří, že by ji zlákal k sobě nebo k nějakému útěku a životu v utajení.
Je asi jednoduché, vykreslit si dokonale idylický scénář budoucnosti, která už se nikdy nestane...

Ale klid. :D Nedělej z toho takový drama. :D Ani z další kapitoly ani z mého slovníku.

Moc díky a krásný komentář! :)

6 Elinor Elinor | E-mail | Web | 19. srpna 2016 v 14:35 | Reagovat

Milá Rainy, páááni! Nejdřív - opožděně všechno nejlepší k narozeninám - jsme teď na půl roku stejně staré. :-)
Tak nějak se vracím ke čtení na internetu, po dlouhých letech, takže mám co dohánět. :-) Slibuju, že se budu průběžně ozývat. Mám teď dovolenou, takže po nocích budu s vínem a sýry číst, kam až ses dopracovala. A moc se na to těším! Myslela jsem, že když jsem přestala psát já - přestali všichni. Je to milé překvapení, že jsem byla zoufalemúzounepolíbena jen já. ;-)

7 Francois White Francois White | 22. srpna 2016 v 14:53 | Reagovat

zasekl jsem se na Kapitola jedenáctá 2/2, protoze dal proste nefunguji odkazy (dalsi cast primo v povidce) nebo nejsou v sekci (naposled kapitola 10) a skrolovanim to hledat nebudu, kdyz je to prokladany jinejma vecma :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama