TWWLB │ Kapitola pětadvacátá

27. srpna 2016 v 20:29 | Rainy |  The World We Left Behind
Muhaha! Hádejte koho dneska pustili o hodinku dřív z práce? ^^ Ano, ano přesně tak. A nejzajímavější na tom asi je to, že jsem kvůli tomu byla šťastná jako blecha. Chci tím říct - kdysi by mě štvalo, že budu mít kratší šichtu, protože méně práce znamená méně peněz... Ale pár dnů zpátky mi totálně ruplo v hlavě. Uprostřed nějakého shonu jsem propadla totální depresi, když jsem si uvědomila, jak vlastně nejdelší prázdniny mého života dopadly.

Práce. Práce. Práce. Problémy doma. Práce. A pořád dokola...

Žádné dobrodružství, žádné zážitky ani pořádné vzpomínky. Pokud se tedy nepočítá nahánění zlodějů po parkovišti...

Je konec léta a já si připadám stará a seschlá a vyčerpaná.

Uff... Nevím, proč vás s tím zase otravuju. Užijte si kapitolu. KONEČNĚ se dostáváme k tolik očekávanému rozhovoru Nathalie/Harry. Je docela mazec, že tu kapitolu, kde jsme tuhle scénu nakousli, jsem zveřejňovala už někdy začátkem listopadu...

Omlouvám se.

Mimochodem. Pokud se dočtete ke konci kapitoly (a já pevně věřím, že jo), ráda bych vám pogratulovala - úspěšně jste se totiž přelouskali třemi sty stránkami. :)


Ďábel je na tvém rameni
Cizinci v tvé hlavě
Jako by sis nevzpomínal
Jako bys nemohl zapomenout
Byl to jen okamžik
Je to jen doživotní
Ale dnes večer jsi cizinec
Nějaká silueta

(Aquilo - Silhouette; karaoketexty, youtube)


~*~*~

.:: 16. února 2007; Provence, Francie ::.

Nathalie se probudila ve stejný okamžik, kdy za Dracem klaply vchodové dveře. Jen co si pak všimla světla panujícího za okny, poněkud překvapeně se vyřítila do sedu.

"Proboha," vydechla s nevěřícným pohledem upřeným k displeji mobilu. "Leni?!" vykřikla ještě do utichlého domu.

"Jsem v obýváku!" ozvalo se vzápětí a Nathalie si tak hlasitě oddechla.

"Dám si sprchu a hned jsem u tebe."

"Neutop se," odpověděla jí Leni.

Pobaveně se pousmála. Byla ráda, že některé věci se po všech těch hrůzách, které se včera udály, nezměnily. Vlastně, aby byla upřímná, trochu své dceři její nevědomost záviděla. Leniin život nakonec vypadal stále stejně. Nebo se rozhodně nestalo nic, co by jí muselo nějak zvlášť trápit.

Zato Nathalii se zdálo, jako by byl celý její svět nenávratně ztracený, jako by se i ta vratká stabilita, o kterou tak urputně bojovala, rozpadla v prach a nezanechala za sebou nic víc než její zlomené srdce.

"No tak," zaúpěla, když v očích ucítila další slzy. "Tohle přece ničemu nepomáhá…" a snad, aby svým slovům dodala patřičný význam, rychle se vydala k šatní skříni. Bezmyšlenkovitě se natáhla po obyčejných teplácích a triku. Pak se vydala přímo do koupelny.

Voda, jako taková, na ní měla blahodárné účinky. Věděla sice, že její kouzlo je pouze dočasně, ale přesto si tu chvíli, kdy se jí zdálo, jako by z ní veškerá špína odplouvala, užívala plnými doušky.

"Proč jsi mě nevzbudila?" zeptala se, když o dvacet minut později sešla do obýváku. "Musela jsi mít přece hlad. Je skoro deset…"

Leni pokrčila rameny, "Damien mi udělal palačinky."

"Cože udělal?" vydechla překvapeně.

"Palačinky. Chutnaly docela jako ty tvoje," dodala ještě, když spatřila mámin nechápavý výraz.

V ten okamžik měla Nathalie co dělat, aby se udržela na nohách. "Ko-kouzly? Používal hůlku nebo-nebo jak?" zajíkala se.

"Ne," zavrtěla hlavou Leni. "Normálně rukama. Proč se tak hloupě ptáš?"

Za jiných okolností by jí její máma za takovou volbu slov nejspíš pěkně pokárala a řekla jí něco v tom smyslu, že si má laskavě uvědomit s kým to vlastně mluví. Teď však Nathalie nenamítala vůbec nic. Jen na ni stejně stále stejně nechápavě zírala, jako by ji viděla poprvé v životě.

"Můžeš je dokonce vyzkoušet. Udělal i pro tebe."

Nathalie se bez dalšího čekání vydala pomalým krokem směrem ke kuchyni. Když jí pak padl zrak na pečlivě připravený talíř ležící na jídelním stole, okamžitě se zhroutila na nedalekou židli.

"Mami, maminko!" volala Leni a rychle se k ní rozeběhla, aby jí pevně objala. "Já se omlouvám, vím, že jsme to neměli dělat ale-"

"Neměli dělat co?" vydechla unaveně Nathalie.

Alanis překvapeně zamrkala. Myslela si, že její máma ví, co se tady stalo a proto je tak nešťastná. Tak jako tak, teď už musela s pravdou ven. "No, hrát na honěnou-"

"Vy jste hráli na honěnou?"

"Ano-"

"Dotýkal se tě?" přerušila ji znovu.

"Jo, ale-"

"Jsi v pořádku?" vyhrkla vyděšeně. "Není ti nic?"

"Ne. Co s tím máte? On se mě ptal na to samé!"

"Takže," Nathalie se zhluboka nadechla, "mi chceš říct, že se tě Damien normálně dotýkal?" Leni přikývla. "A nic tě nebolí, je to tak?"

"Jo. Proč se ptáš? Mami, je něco špatně? Děje se něco?"

"Nic, beruško. Vůbec nic…" odpověděla okamžitě a i když se to Nathalii zdálo hloupé, někde v koutku duše si uvědomovala, že právě vyřkla jednu z největších lží svého života. Ve skutečnosti se totiž dělo úplně všechno.

Ironií bylo, že ještě před pár minutami si myslela, že její život nemůže být horší. Teď chápala, jak šeredně se pletla. Ano, tehdy se cítila mizerně a neměla nejmenší tušení, co si počít. Připadala si ztracená, možná až zoufalá. Teď se cítila, jako by jí někdo vyrval srdce z těla a přímo před ní jej drtil v prach.

Dříve, než si uvědomila, co dělá, naplnily celou místnost její tiché vzlyky. Nechtěla brečet. Ne tady, ne před Leni. Ale v tu chvíli toho na ni zkrátka bylo až příliš. Veškerá její vnitřní síla jako by ji najednou opustila, tak moc ji Dracův odchod, jeho zrada, zasáhla.

Všichni jí to říkali. Už tehdy v Bradavicích ji každý upozorňoval na to, jaký je to ve skutečnosti parchant. Ona svým spolužákům však nikdy nevěřila. Věděla totiž, že ho neznají - rozhodně ne tak dobře. Vždyť když byl s ní, choval se úplně jinak. Byl hodný a milý a pozorný a … A ona nikdy, dokonce ani poté, co se po tom osudovém Vánočním plese probudila v prázdné posteli, nepochybovala o jeho citech k ní.

Dneškem se ale všechno měnilo. Najednou si nebyla jistá vůbec ničím a už vůbec ne jeho láskou. Právě naopak. Konečně chápala, že jeho zmrtvýchvstání v sobě nenese žádnou vizi šťastné a veselé rodiny, že by možná bylo lepší, kdyby se už nikdy nesetkali.

Raději by žila ve lži než v téhle kruté nelítostné realitě.

"Mami?" zeptala se nejistě Alanis. "Co je? Proč pláčeš?"

Nathalie se na ni usmála, "Protože jsem hloupá."

"Nejsi," zaprotestovala její dcera. "Jsi ten nejchytřejší a nejlepší člověk, kterého znám."

"Vážně?"

Když Leni rozhodně přikývla, Nathalie na nic nečekala a okamžitě ji strhla do svého objetí, jako si tak u sebe chtěla udržet poslední kousek svého života, který ještě dával nějaký smysl. Všechno ostatní v jejích očích pozbylo na významu, psaní, charita a dokonce i začínající válka. Jen Alanis, její bezpečí - na ničem jiném nezáleželo.

Láskyplně ji políbila do vlasů, "Zlato?"

"Hm?"

"Víš, co by mi udělalo radost?"

Alanis zavrtěla hlavou.

"Kdybychom odjely pryč. Dneska večer."

"To už jsi říkala včera. Že si prodloužíme víkend," nechápala Leni.

"Já vím. Ale teď mě napadlo, co kdybychom ten náš výlet natáhly trochu víc? Možná bychom se mohly podívat za tetou Rose do Ameriky. Co ty na to?"

"Jako na prázdniny?"

"Jako na prázdniny," přikývla.

Leniiny oči se okamžitě rozzářily nadšením, "To by bylo super!"

"Tak jdem balit?"

"Jupííí!" vykřikla.

Zbytek dne se tak nesl ve znamení chystání všech možných i nemožných věcí. Alanis sice nechápala, proč její máma balí úplně všechno - nádobí ani knížky nevyjímaje - ale nijak zvlášť to nekomentovala. Pečlivě si ukládala do hrabic všechny své hračky, jak jí Nathalie požádala, a o nic dalšího se nestarala.

Kolem čtvrté odpoledne se obě rozhodly, že by si měly dát pauzu a možná i něco malého sníst. Leni pak chvíli mlsně koukala na palačinky, které stále netknuté ležely na jídelním stole. Dřív, než se po nich však stihla natáhnout, shodila je Nathalie jediným energickým gestem rovnou do odpadkového koše.

"Co bys řekla na pizzu?" zeptala se jí, když zachytila její smutný pohled. "Tu už jsme neměly dlouho."

"Tak jo," přikývla.

Celá příprava byla dílem několika málo minut. Něco málo před půl pátou už tak obě seděly u stolu a pochutnávaly si na svém velice pozdním obědu. Leni sice chtěla namítnout něco, v tom smyslu, že ty palačinky by určitě chutnaly líp, než mražená pizza, ale když viděla, jak je její máma roztěkaná, rozhodla se raději mlčet.

"Kolik nám toho ještě chybí?"

"Už musím posbírat jen věci z pracovny. Půl hodiny nanejvýš. Když mi pomůžeš, tak bychom mohly kolem šesté vyjet."

Při představě, že by Leni moha vstoupit do mámina doupěte, se celá rozzářila. Něco takového jí její často nenabízela. "Jasně," zazubila se na ni, když pokládala prázdné talíře do dřezu.

A přesně v tu chvíli se domem rozeznělo poněkud nejisté zaklepání na dveře.

"Počkej tady," přikázala Nathalie, když vycházela směrem k hale, kde stejně jako předchozího večera nejprve přitiskla nos k malému kukátku. Pak poněkud unaveně sáhla po klice.

"Panne Pottere?"

Harry vyděšeně ustoupil o půl kroku dozadu. "Co se vám stalo?" vyhrkl namísto pozdravu. "Ehm, tedy, promiňte…Chtěl jsem říct… Nevypadáte zrovna nejlépe."

Podvědomě si zajela volnou rukou do rozcuchaných vlasů. Dokázala si představit, že asi nevypadá jako královna krásy, ale nijak zvlášť ji to nakonec netrápilo. Měla mnohem důležitější věci na starosti než svůj vzhled.

"Jsem v pořádku. Potřebujte po mně něco?"

"Já-" znejistěl Harry, "přišel jsem vám něco vrátit."

"A co?"

Bez jakýchkoliv dalších slov vytáhl malý červený notes.

Udiveně zalapala po dechu. "Jak-jak jste se k tomu dostal?"

"To je dlouhý příběh."

Vysíleně zavřela oči. Proč nikdy nemohlo být nic tak, jak by si to přála? Chtěla prostě jen v klidu odejít, zmizet a nikdy se nevrátit. A už vůbec se nechtěla někomu zodpovídat za své činy.

Na druhou stranu si ale moc dobře uvědomovala, že věci, které ví, si nemůže nechat jen tak pro sebe. Zvlášť, když Harry došel až sem k jejím dveřím.

"Hádám, že jste ho četl."

"Omlouvám se."

"Ne," zavrtěla hlavou. "To je v pořádku. Chci tím říct… Měla jsem vědět, že tomu všemu nakonec přijdete na kloub."

Harry udiveně zamrkal. Čekal jakoukoliv reakci - od pláče a nadávek až ke křiku a kletbám. Tohle její jednání ho však zastihlo zcela nepřipraveného. A jak by také ne, když neměl nejmenší tušení, co všechno, se v Nathaliiném životě od jejich posledního setkání stihlo změnit.

S náznakem lehkého nuceného úsměvu ustoupila o krok stranou, "Je chladno. Nechcete jít dovnitř?"

"Rád," přikývl a jako by se snad bála, že si Nathalie své pozvání rozmyslí, rychle se protáhnul dovnitř. Jen co se však ocitl v prostorné hale, okamžitě celý ztuhl, "Vy někam odjíždíte?"

"Dlouhý příběh," odvětila klidně a na tváři se ji vykouzlil drobný pobavený úsměv.

Harry se však nenechal nijak zaskočit, "Ještě že mám spoustu času."

"Maman?" ozvalo se z vedlejší místnosti dřív a dříve, než stihla Nathalie cokoliv namítnout, stála malá Leni po jejím boku. "Qui est-ce?"

"Juste une autre vieille connaissance," odvětila klidně Nathalie a v duchu děkovala bohu za to, že Harry neumí Francouzsky.

"U Melrina, takže… Tohle je-?" vydechl překvapeně.

"Ano, pane Pottere. Tohle je moje dcera."

"Má jeho oči," řekl Harry a pak se obrátil přímo k malé holčičce. "Jak se jmenuje?"

"Alanis," odpověděla klidně Nathalie.

"Můžete jí říct, že jí moc rád poznávám?" poprosil ji.

Nathalie vyslyšela jeho prosbu a následně ještě Leni poprosila, aby je nechala o samotě, protože si potřebují v klidu promluvit. Oběma jim, sobě i jí, přitom slíbila, že to bude jen chvilka, že dříve, než se nadějí budou už sedět v autě a uhánět plnou rychlostí pryč.

"Mohu vám nabídnout něco k pití, pane Pottere?" zeptala se, když Alanis konečně zmizela na nedalekém schodišti. Ona sama se přitom vydala přímo do kuchyně.

"Čaj, prosím," odpověděl klidně Harry, který se stále poněkud překvapeně a nechápavě rozhlížel okolo sebe. Když se pak konečně vydal za ní, zjistil, že na místo hrnku na kuchyňském stole stojí dva pohárky ohnivé whisky.

"K tomu, o čem se chystáme mluvit, bude, hádám, lepší něco ostřejšího."

"To máte nejspíš pravdu," přisvědčil.

"Tak tedy začněte," pobídla ho Nathalie.

"Prosím?"

"Musel jste mít důvod, proč jste mě navštívil osobně. Důvod, proč jste ten deník neposlal po sově nebo ho dokonce nevrátil na své místo. A hádám, bude v zájmu nás obou, když přeskočíme nějaké rádoby zdvořilostní fráze - nakonec tady nejsme, abychom mluvili o počasí ani jiných podobných nesmyslech, není-liž pravda?"

Harry ohromeně zamrkal. Zdálo se, že stará Nathalie byla zpátky. A on si nebyl tak úplně jistý, jestli je to dobře, nebo špatně.

"Nikdy mě nenapadlo vám to zatajit. Myslím tím fakt, že to všechno vím."

"Proč?"

"Protože se za to stydím."

"Stydíte?" usmála se. "Za co, u Merlina? Za svou zvědavost?"

Přikývl. "A taky za to, jak jsem se k vám choval. Dovedete si představit, jak mi bylo, když jsem se dozvěděl, že nebýt vás, tak už tady nikdo z nás ne-"

"Nechte toho," napomenula ho rázně. "Nejsem žádná hrdinka ani nic jiného. Sám víte," pohledem sklouzla k červenému notesu ležícímu na stole, "že jsem nic z toho nedělala pro dobro světa. Že mé důvody, "zhluboka se nadechla, "byly vždy ryze osobní."

"To na jejich důležitosti nic neubírá," namítl.

"Myslíte?" ušklíbla se. "Povím vám jednu věc, Harry. Kdybych znovu měla v ruce svůj obraceč času a mohla tak změnit ještě jednou historii, zabránila bych tomu, aby byl ten zpropadený stroj vytvořen. Klidně bych zabila sama sebe, jen abych tomu všemu zabránila. Takový jsem sobec."

"Nejste sobec," řekl klidně. "Jste jen člověk z masa a kostí."

Vysíleně zavřela oči. "Můžeme se vrátit zpátky k věci, prosím?"

Prosím. To slovo, ta upřímná a neuvěřitelně upřímná žádost, mu zněla v uších stále znovu a znovu. Prosím. Prosím…

A v tu chvíli si uvědomil, že je s ní něco špatně. Myslel si to už tehdy, když ji před několika málo minutami poprvé spatřil mezi dveřmi, ale teď, když hleděl do její ztrhané tváře, si tím byl téměř jistý. Přesto, možná snad ze strachu, aby s ním okamžitě nevyrazila dveře, to nijak zvlášť nekomentoval.

"Jak jste řekla - nemá cenu si nic nalhávat ani chodit okolo horké kaše. Buďme k sobě tedy upřímní. My oba víme, že to, co se děje venku, souvisí s vaší minulostí. Nemá cenu to nijak zastírat. Souhlasíte?"

Nathalie se lehce zamračila. "Ne nutně…"

"Jak jinak si to vysvětlit? Všechny Voldemortovy viteály, hádám, že víte, co to znamená, byly zničeny a stejně tak i kámen mudrců. A žádný další způsob, jak přivézt mrtvé zpět k životu, pokud je mi známo, neexistuje."

"Co kámen vzkříšení?"

"Ten leží v Zapovězeném lese."

"Zkontroloval jste ho?"

"Proč se té myšlence tolik bráníte?!" vyhrkl pobouřeně Harry. "Vy sama přece víte nejlíp, co se tam venku děje. Nikdo vás z toho neobviňuje-."

"Ne?" pohrdavě se zasmála. "Vy mě z toho neobviňujete. Ale vzpomeňte si třeba jen na vašeho kolegu, Goodwina Meadowese."

"To přece nemůžete mys-"

"Celou tu dobu, už když jsem žila v sedmdesátých, mě nenáviděl, protože věřil, že můžu za smrt jeho sestry. A měl pravdu, uvědomujete si to vůbec? Protože v tom světě, ve kterém jsem vyrůstala, byla Doe šťastně vdaná a měla dokonce dvě děti!"

"Nathalie-"

"A víte, kdo byl jejich otcem?"

Harry zavrtěl hlavou, "Na tom ale přece vůbec nezáleží."

Zpříma mu pohlédla do očí, "Váš kmotr."

Na několik následujících okamžiků se pak celá kuchyň ponořila do hrobového ticha, kdy ani jeden z nich nevěděl, co dalšího říct. Nakonec se jako první vzpamatoval Harry.

"Zajímalo by mě," začal poněkud netrpělivě, "proč vám tolik záleží na tom, abych vás nenáviděl."

"Co prosím?!"

"Ještě mi řekněte, že to není pravda! Ode dne, kdy jsme se poprvé setkali, se chováte, promiňte mi ten výraz, jako namyšlená nána, která pobrala všechnu moudrost světa. Kdykoliv jsme čelili nějakému problému, přišla jste vy a jako zázrakem vše vyřešila. Nápis na zdi, alchymie, pohřeb madame Petitové, svémagie! Ten seznam nebere konce!

A dnes, když tomu všemu konečně přicházím na kloub, zase chcete, abych ve vás viděl zhoubu lidstva, ale zároveň si odmítáte připustit, že by vaše cesta do minulosti s tím, co se děje teď, nějak souvisela! Takže, nezlobte se na mě, ale opravdu-opravdu tomu nerozumím!"

Nathalie se natáhla po svém pohárku s whisky a bez mrknutí oka do sebe obrátila celý jeho obsah. Bylo jí jedno, že za pár minut bude řídit. V tuhle jednu chvíli to zkrátka potřebovala. Potřebovala, aby ji oheň, který jí vzápětí sežehl hrdlo, zbavil Harryho výčitek.

"Co po mně vlastně chcete? Četl jste můj deník, u Melrina! To vám nestačí? Vždyť už víte, chápete, jak je možné, že znám kouzla, o kterých vy ani nikdo jiný nemáte ani tušení. Byli jsme ve válce! Válce tak strašné, že si ji nedokážete představit ani v těch nejdivočejších snech."

"Nepřeháníte to náho-"

"Vím, ani vy jste to neměl jednoduché," pokračovala dál Nathalie. "Ztratil jste rodiče a spousty blízkých. A mrzí mě to, opravdu. Ale nic víc ode mě nečekejte, pane Pottere, protože já v té vaší noční můře, která trvala sotva pár let, žiju celý svůj život!"

"Ale já přece netvr-"

"Udělala jsem proto, abych Voldemorta porazila, absolutní maximum. Což, jak vidíte, stejně nestačilo. To proto se schovávám před pravdou. Proto," zoufale na něj pohlédla, "nechci uvěřit, že mezi mou cestou do minulosti a tím, co se děje teď, existují nějaké spojitosti. Protože to vědomí, ten pocit, že jsem to všechno protrpěla zbytečně, by mě definitivně zničilo.

A já," na rtech se jí vykouzlil drobný úsměv, když pohledem zabloudila k hračce odhozené na podlaze, "ještě mám proč žít."

Harry na ni poněkud nevěřícně zíral. Když pár minut nazpátek klepal na domovní dveře, byl skálopevně přesvědčený o tom, že Nathalie s tou dívkou, kterou poznal z deníku, nemá vůbec nic společného. Teprve teď pochopil, jak šeredně se zmýlil.

"Proč jste to nenahlásila?" řekl po chvíli ticha.

"Myslíte, proč jsem s tímhle příběhem nevtančila na ministerstvo?" zeptala se nevěřícně.

"Ano," přikývl, "přesně tohle myslím."

"A kde myslíte, že by mě poslali? K Mungovi, nebo do Azakabanu? A co by udělali s mou dcerou, pane Pottere?"

Harry stáhl rty do úzké linky. "Nikdo by vám to nevyčítal. Vždyť jste nás všechny zachránila! Nevidím důvod, proč by vás měl někdo někam po-" Pak se zarazil v polovině slova, neboť v tu chvíli celou místnost naplnil hlasitý smích. A nehledě na to, že neměl nejmenší tušení, co v Nathalii takovou reakci vyvolalo, po zádech mu přejel mráz.

"Před léty, myslím v době, když jsem vymyslela, jak obejít časocestovací zákon, jsem si myslela totéž. Ale když jsem pak se svým návrhem přišla za svým šéfem, seřval mě jako malé dítě."

"Proč?"

"Protože věděl, že zahrávat si s časem, se nevyplácí. Že co se má stát, se nakonec stejně stane. A že příroda je mnohem větší čarodějka než kdokoliv z nás."

"Jak se vám to tedy nakonec povedlo?"

"Nedlouho poté, co jsem s ním o tom mluvila, zemřel. A nové vedení, i když bylo zpočátku stejně znechuceno jako to staré, chápalo, že nemáme co ztratit."

"Jsem si jistý, že Kingsley by to také pochopil. Sám byl v Řádu, takže by si určitě dokázal představit, v jaké situaci, jste se musela nacházet."

"Copak mě neposloucháte? Kdyby šlo jen o mě, kdybych se nemusela ohlížet za nikým jiným, možná bych to riskla. Ale můj strach o Leni byl - stále je - až příliš velký. To kvůli ní jsem se přestěhovala tak daleko. Chtěla jsem ji držet stranou od všech těch hrůz tak dlouho, jak jen to půjde. A," pokračovala rychle dál, když si všimla, že se Harry chystá něco namítnout, "je mi srdečně jedno, co si o mě vy nebo kdokoliv jiný, včetně samotného Brumbála, myslí."

"Takže vás nepřesvědčím, abyste se mnou vrátila zpátky do Anglie?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Abych byla upřímná, tajně doufám, že spolu dnes večer mluvíme naposledy."

"Dobře," přikývl chápavě. "Slibuji, že vám to nebudu vyčítat."

"Dobře," zopakovala po něm. "Ale i kdyby ano, můj názor ani pohled na věc to stejně nezmění."

"Já - mám několik otázek."

Ušklíbla se, "Překvapilo by mě, kdyby ne."

Muž na protější židli se nepříjemně ošil. Pořád ještě si úplně nezvyknul na fakt, že mezitím, co Nathalie ho zná celé roky, on sám by hodiny strávené s ní bez problému dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Fakt, že našel její deník, mu nijak zvlášť nepomáhal. Pořád to pro něj byla cizinka.

"Ale," slitovala se nad ním nakonec, "řeknu vám vše, co budete chtít vědět. Takže…?"

"V první řadě mě zajímá, jestli to kromě mě ví ještě někdo jiný."

"Brumbál," odvětila bez zaváhání.

"Ještě někdo?"

"Nikdo živý."

"Nikdo živý?" zopakoval nedůvěřivě Harry a Nathalie v duchu zaklela nad svou nešikovnou volbou slov. "Co tím chcete říct?"

"Na začátek kladete až moc složité otázky, pane Pottere. Možná bychom mohli začít něčím jednodušším. Co dalšího chcete vědět?"

"Víte, kdo zabil madame Petitovou?"

"A zase. Proč se pídíte po důsledcích, když by vás měly zajímat příčiny?"

Harry se na ni zamračil zpoza svých brýlí. Před chvílí mu řekla, že se bude snažit mu pomoct a teď se zase chová takhle? "Na co se mám tedy zeptat?"

"Vidíte. Konečně se někam dostáváme," usmála se. "Pro začátek - nezajímá vás, co se dělo během toho tři čtvrtě roku, kdy jsem do svého deníku nepřipsala ani řádku?"

"Myslíte tu prodlevu po Vánočním plese v osmadevadesátém?"

Nathalie přikývla. "Protože," zhluboka se nadechla, "přesně tam to všechno začalo."


  • Myslím, že tenhle "psychologický" rozbor Nathaliiny osobnosti jsme potřebovali všichni. Možná jsem ho potřebovala já, ale vám určitě taky nevadilo, když jste nahlédli do jejich pohnutek a myšlenek. Protože... Všechno teď dává zase o něco větší smysl, ne?
    • Dozvěděli jsme se, proč byla Nathalie ze začátku příběhu tak tvrdá a neoblomná, co se týče spolupráce s kouzelnickým světem. Proč odmítala pracovat s Harrym, proč se zkrátka nesnažila pomáhat. Hádám, že nikdo by nebyl z představy, že se mu pod rukama hroutí jeho celoživotní dílo, nadšený.
    • A Nathalie není výjimkou. Snažím se, aby působila tak lidsky, jak jen to jde. Doufám, že se mi to daří...
  • Na několik kapitol (odhadem tři) se teď přesuneme zpátky do minulosti - budeme pokračovat přesně tam, kde jsme Amelii zanechali - u jejího šéfa, prosící o práci.
    • Původně to měla být jedna krátká kapitola. Chtěla jsem to psát, jako klasický rozhovor... A pak jsem přišla na to, že to nechápu ani já sama a vše tedy znovu přehodnotila. Snad mi nepomřete nudou. Nakonec na vás v těch kapitolách čeká spousta vodítek k rozlousknutí celého příběhu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Lukas Lukas | E-mail | Web | 29. srpna 2016 v 7:13 | Reagovat

Ahoj Rainy. Tak jsem si dal k dnešní snídani tvoji další kapitolu. Po pravdě, chvilkama jsem chtěl zase Nathalii proplesknout a chvilkama jsme byl na její straně. Působila na mě v téhle kapitole dost rozpolceně. No ale něco nám objasnila, z čeho měla strach a tak. Takže to dává větší smysl, ale neumím se do ní vžít asi tak jako ty. Rozhodně jsem čekal, že v téhle kapitole zvládneme celej rozhovor s Harrym, ale předepsala jsi mi čekání :D. Budu hezky poslušnej a počkám si i když už asi víííím co bude :D. Jen jsem nechápal, proč mluvila s Leni francouzsky? Nějaké heslo? Nebo spolu mluvi francouzsky celou dobu? Hned na začátku na mě těžce dopadl fakt, že se vlastně pořád pohybujeme jen v pár dnech. Vidím to jako teď, kdy končila kapitola s Harrym, když k ní přišel před dům a ono už je to tak dávno. Přitom v ději vlastně žádnej časovej posun. Jsi mistr flashbacků a vysvětlování minulosti :D.

Piš hezky dál, už se těším, co se dozvíme příště, i když asi tuším :))

2 Rainy Rainy | Web | 29. srpna 2016 v 8:24 | Reagovat

[1]: Tak ještě abys nevěděl. :P Nicméně, pořád víš jen část toho, co se semele v první kapitole - myslím z těch flashbackových. Ale co ty další... Jo, to je trochu záhada. :) Jak vlastně Nathalie upravila obraceče, že se jí podařilo cestovat do daleké minulosti? Jak se všichni ociti v Bradavicích? A jak je možné, že Draco - srtijed, se k ní nakonec v cestě za napravování minulosti připojil? ...
No jestli jsem mistr, to teda nevím. Ono je docela frustrující psát něco rok... a pak zjistit, že ses z hlediska časové osy posunul asi o dvě hodiny dopředu. :D
Leni s Nathalií mluví pořád Francouzsky, protože Leni Anglicky neumí. Neměla nejmenší důvod se to učit. Teda, možná ji naučili pár frází ve škole, ale to je všechno. :) Úplně na začátku povídky, když brala Nathalie Leni do Londýna, se to řešilo, když šli na Příčné na zmrzlinu... Ale je to už dávno no. :) Vlastně vše, o čem tady postavy spolu mluví je z větší části Francouzština. Draco Francouzsky umí, protože má ve Francii rodinu (tedy, to že tam má rodinu je oficiálně platná informace, že umí Francouzsky je můj odhad, na kterém to všechno stojí).
Ach ano... Zajímavější část jejich rozhovoru máme určitě před sebou. Doufejme, že se jí dočkáme (dejme tomu) tak během října. :D
Nathalie určitě na facku byla.. to nepopírám. Ale ty chvíle, kdy tak okázale vzdoruje všemu a všem se pomalu, ale jistě, blíží ke svému konci. Otázka je, co to znamená pro ni, když je to vlastně její obrana, kterou okolo sebe tak přepečlivě vystavěla..
Moc děkuju. :)

3 Nebeská Nebeská | 29. října 2016 v 22:56 | Reagovat

... naprosto chápu, proč Nat tak vyváděla, ale někomu, kdo není vůbec uveden do děje, by to přišlo, že Draco je úchyl. Protože se malé dotýkal. :D :D
Ale dobře, nebudu kazit napětí a zavřu hubu a pustím se do čtení...
... och... ona si myslí, že jí lhal. že jo?... že řekl, že se jí nemůže dotknout, ale přitom si teď Nat myslí, že se jí doopravdy může dotknout. Mrcho, člověk musí číst mezi řádky a přemýšlet, proč ta ženská vůbec bulí! :D
Wow, ten rozhovor s Harrym... tak úžasně si jí vykreslila. A když mu skočila do řeči se smíchem, krapet mě vyděsila. Páč jsem myslela, že je někdo další v místnosti... a ono ne, jen Nathalie měla hysterický záchvat. :D
Jinak skvělá kapitola. Ale jak to tak vypadá, rozhodně jim to nezabere jen chvíli, že...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama