TWWLB │ Kapitola šestadvacátá 1/2

12. září 2016 v 9:31 | Rainy |  The World We Left Behind
Tak jsem tady. Zase po sto letech. Ve zdraví jsem se vrátila ze seznamováku a před sebou mám posledních 7 dní prázdnin. Je trochu smutné, že je z větší části strávím v práci... Ale co už. Moje volba. A nakonec všechno je lepší, než být doma, protože tyhle problémy, ty bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli.

Někteří z vás možná četli na našem facebooku, že se mi pokazil noťas. Noťas, ve kterém jsem měla napsáno pokračování nejedné povídky. A ano, hádáte správně - nezálohovala jsem. Takže teď tak nějak postrádám motivaci. Snažím se ji hledat, ale moc mi to nejde.

Navíc... To bude perfektní začátek školy. Bez počítače. Nejsem vůbec zvyklá psát ručně. I na střední jsem poslední tři roky psala jen no noťasu... No. Kdybyste to nepoznali, prostě teď hýřím optimismem.

Další kapitola bude nevím kdy. Doma, kde mám počítač, budu jen o víkendech (které budu z větší části trávit v práci) a v Olomouci budu jako ryba na suchu... Takže, prosím vás, buďte trpěliví. :) Děkuji.

Názory, komentáře, ale třeba i jen hvězdičky zaručeně potěší!

Mimochodem, jak jsem psala na konci minulé kapitoly, pokračujeme přesně tam, kde jsme v Ameliině příběhu skončili. Tedy u jejího šéfa...


Mám to světlo
A vůli k tomu, abych dokázal
Že budu vždy lepší než předtím

Dlouhé noci mi dovolují, abych cítil ...
že padám... že padám…
světla zhasnou
Nechávají mě cítit,
jak padám

(Eddie Veder - Long nights, karaoketexty)


~*~*~

.:: 31.prosince 1998; Londýn, Velká Brtitánie ::.

"Ještě dneska večer? Co tím, u Merlinovy levé nohy, myslíš, Amelie?! Nejdřív mě seřveš jak malého kluka, když za tebou s tou nabídkou přijdu, a teď-"

"Nemíním ti to vysvětlovat, Joe," odpověděla nekompromisně Amelie. "Prostě se v mém životě něco zatraceně podělalo a já potřebuju zmizet. Hned. A ideálně tak, aby o tom nikdo další nevěděl."

"Vždyť je Silvestr! Nemůžeš počkat do pondělka? Další tři dny to snad vydržíš, hm?"

Amelie se na něj zamračila. "Nevím, kolikrát ti to mám ještě opakovat. Buď dneska, nebo nikdy. A pokud se rozhodneš pro druhou možnost, tak se nejspíš rozloučíme navždycky, protože," zhluboka se nadechla, "já tady, v Anglii, prostě zůstat nemůžu. Nemůžu - rozumíš?!"

"Ne. Nerozumím tomu ani trochu."

"Fajn. Vadí to snad?"

"Sakra, Amy," ulevil si její šéf, "v takovém stavu bych tě neposlal ani do práce, natož na takovou misi! Vždyť se na sebe podívej! Celá se třepeš-!"

"Vzteky!" vykřikla rychle. "Protože vážně nerozumím tomu, proč mě nenecháš odjet, když bys tím bezesporu pomohl nám oběma. Vím, co ti David řekl. Pokud do měsíce nenajdeš nějaké dobrovolníky, budeš se muset na tu cestu vydat sám. Opravdu to chceš? Opustit Holly? Nechat ji tady i s dětmi?"

V hloubi duše Amelie věděla, že to přehnala. Vytáhnout na Joea jeho rodinu nebylo zrovna dvakrát hezké, ale ona, a nemělo si cenu nic nalhávat, byla naprosto zoufalá. Kdyby měla v Birminghamu strávit ještě další den, dozajisté by se zbláznila.

"Za hodinu se sejdem v tvojí laborce," a pak jí třískl těžkými dubovými dveřmi přímo před nosem.

Ona sama se tím však nijak zvlášť netrápila. Prostě se jen okamžitě přemístila zpátky do své ložnice a okamžitě začala balit své věci. Díky hůlce to vše bylo naštěstí jen otázkou několika málo minut. Teplé oblečení, pár důležitých knih, několik brků a kus pergamenu, soukromá sbírka lektvarů, koště - to vše brzy našlo své místo na dně starého mudlovského kufru.

Když se konečně zdálo být hotovo, mávla Amelie hůlkou ještě jednou. Se spokojeným úsměvem pozorovala, jak se veškeré její věci zmenšují a zmenšují, dokud se nesmrskly do velikosti krabičky od zápalek.

"Haló? Je tady někdo?" ozvalo se najednou zpoza dveří. "Amy?"

Prvních pár vteřin se nezmohla na jedinou reakci. Prostě tam jen tak stála a koukala na zavřené dveře. "Ano?" vydechla.

"Můžu dovnitř?"

Mávla hůlkou a dveře se vzápětí otevřely dokořán.

"Amelie!" vykřikla paní Smithová překvapeně, když spatřila všechny ty prázdné police okolo. "Co to děláš?!"

"Odjíždím," odvětila na oko klidně.

Ameliina babička vypadala, že se každou chvíli zhroutí. "Kam?"

"Na misi. Z práce."

"Proč?"

Zavřela oči. "Protože bych tady se sebou nemohla žít, babi."

"Co se stalo, holčičko?"

A v tu chvíli, poprvé ode dne, kdy se probudila sama ve své garsonce, přemohly Amelii slzy. Unaveně sklopila zrak k zemi. "Zamilovala jsem se do ženatého muže. A udělala jsem něco moc špatného."

Tichý povzdech, který vzápětí opustil babiččiny rty, byl jen další pomyslnou ranou do už tak bolavého srdce. Rychle si tedy přejela hřbetem ruky po tvářích a skryla tak poslední známky své slabosti.

"Žádný mužský nestojí za tvoje slzy, pamatuj si to," promluvila konečně paní Smithová.

"Já vím," přikývla. "A právě proto musím zmizet. Protože to trvá až příliš dlouho, když tu zůstanu, nikdy na něj nezapomenu."

"Hlavně buď opatrná!"

Amelie přikývla.

"Budeme s dědečkem čekat dole. Přijď se alespoň rozloučit."

Kdyby záleželo na ní, odešla by prostě jen tak. Možná za sebou nechala nějaký vzkaz, či dopis, ale opravdové loučení nebylo nic, po čem by nějak toužila, nic v čem by vynikala. Přesto věděla, že tentokrát to nezávisí na ní - dost na tom, že vypadne aniž by cokoliv vysvětlila Lily nebo Hermioně. Prarodiče zkrátka takhle zradit nemohla.

Přesto pár minut otálela. Nedokázala si představit, co by měla říct, jak se chovat. Byla jen nevděčný spratek, věděla to. Babička s dědou se ujali jak jí, tak i její mámy, a ona jim teď jejich laskavost oplácí útěkem.

S hlasitým povzdechnutím se zahleděla na hodiny. Do srazu s Joem ji zbývalo necelých patnáct minut. Měla by vyrazit. Schovala tedy své věci do kapsy kabátu a vydala se ke schodišti.

"Babička říkala, že odjíždíš, Amy."

Přikývla, "Pracovně."

"Když jsem říkal, že by sis měla udělat prázdniny, myslel jsem tím něco jiného."

"Já vím, dědo, ale-"

"Nebude lepší, když se na to vyspíš? Třeba si to do rána rozmyslíš…"

Amelie si skousla ret. Tohle nemohla, ten pohled ji zabíjel. "Když budu moct, ozvu se vám."

"Amy, víš, že to nemusíš, že ano? Že u nás jsi v bezpečí…"

Se slzami v očích přikývla. "Ale to bych nebyla já."

"Já vím," přikývla.

"Tak ji nech, Jenny," povzdechl si pan Smith. "Je dospělá a ví co dělá. Alespoň doufám."

S neskutečným vděkem pohlédla Amelie do dědečkových očí a mírně přikývla. "Mám vás ráda. Oba dva. Strašně moc."

"Dávej tam na sebe, ať už je to kdekoliv, pozor, dobře?"

Poté už Amelie na nic nečekala. Prostě sáhla po klice a vydala se pryč do chladného večera, aby, jak se sama domnívala, konečně čelila svému osudu.

Joe na ni, přesně jak slíbil, čekal v její pracovně, opřený o psací stůl. "Takže sis to nerozmyslela?"

Zavrtěla hlavou. "Ne."

"Fajn," odvětil chladně. "Tady," prstem ukázal na obálku vedle sebe, "máš adresu, na kterou se musíš ještě dneska večer dostat. Bude tě čekat náš kontakt. Řekne ti o co přesně jde."

"Dobře. Jak vám mám posílat hlášení? Hádám, že sovy asi moc-"

"Nijak," zastavil ji příkře. "Žádné zprávy ani nic podobného. Ten úkol je až moc důležitý na to, abychom riskovali jeho odhalení."

"Aha…"

"Ještě pořád můžeš couvnout."

Zarputile stáhla rty do úzké linky a zavrtěla hlavou.

"V tom případě se asi rozloučíme."

"Přála bych si, abys nebyl tak naštvaný," řekla ještě.

"Přál bych si, aby mě žena, kterou jsem považoval za svou blízkou přítelkyni, citově nevydírala. A taky vědět, proč ji, kurva, posílám do země okupované Voldemortem!"

Unaveně si povzdechla. "Kéž bych ti mohla říct víc."

"Drž se, Amelie," pak se zvedl k odchodu.

"Já-omlouvám se, Joe!" zavolala za ním. Pozdě. Její kolega byl nenávratně pryč.

"Do prdele!" ulevila si a přemohly jí slzy, ten den už potřetí. Po chvíli se vysíleně vydala ke svému psacímu stolu a přečetla si jeho vzkaz.


Nějakou dobu, dokud se nedala plně do pořádku, na něj jen tak koukala. Snažila se nepřemýšlet nad tím, co dělá a už vůbec se nemínila pitvat v tom, jestli se rozhodla správně. Nechápala, jak se jen její život pod tíhou jedné jediné noci dokázal tak moc změnit.

Rodiče, obzvláště táta, by byli zklamaní.

S touto myšlenkou, s tichým příslibem lepších zítřků, se přemístila.

Dříve než stihla vůbec otevřít oči, ucítila na svém zátylku špičku čísi hůlky.

"Jak zní formule, která zastaví točící dveře u vchodu na odbor záhad?!" vykřikla nepřátelsky jakási žena za jejími zády.

"Prohibere iactis!" vydechla Amelie a s napětím čekala. Tlak na krku konečně polevil.

"Promiň," omluvila se, "ale předpisy jsou předpisy."

"To je dobrý," přikývla Amelie a konečně se opatrně porozhlédla, aby zjistila, kde se vlastně nachází. Velký stůl překypující nejrůznějším papíry, jedna rozpadající se židle, uboze malá kuchyňská linka, na které bylo akorát tak dost místa pro konvici s čajem, kamínka a postel. Nic víc. Žádná okna, žádné dveře.

"Takže, ty jsi ta slavná Amelie Petitová?" zeptala se kriticky neznámá dívka. "Kolik ti je? Zdá se, že ti ještě teče mlíko po bradě…"

Amelie překvapeně zamrkala. Té ženě mohlo být něco přes padesát, blondýnka, poněkud kypřejších tvarů a z očí jí sršela neskutečná hořkost.

"Osmnáct."

"Osmnáct! U Merlinovy plesnivý brady, osmnáct! Proč mi sem neposlali rovnou někoho z Bradavic?! Možná by to bylo jednodušší!"

"Mohla byste si laskavě na chvíli odpustit ty své urážky a představit se mi?!" obořila se na ní Amelie.

"Beze všeho. Ne že by na tom záleželo, protože hádám, že nejpozději do dvou dnů budeš čichat kytičky zespoda, ale pro tvou informaci," na oko sladce se na ni usmála, "Levina Monkstanleyová, k tvým službám, drahoušku."

"Ta Levina Monkstanleyová?!" vyhrkla překvapeně Amelie. "Ta pra-pra-vnučka té Leviny Monkstanleové, co vymyslela lumos, jedna ze zakladatelek Fénixova řádu?! Bystrozorka?"

"Ano, přesně ta."

"Jste žijící legenda - víte to vůbec?!"

"Samozřejmě," přikývla sebevědomě.

"Tak proč, při všech svatých, žijete v téhle noře?"

"Někdo musí dělat špinavou práci, moje zlatá. Někdo musí ministerstvo informovat o tom, co se děje v nové Evropě. A ne každý na to má žaludek."

"Ale-ale… Můj táta o vás bez ustání mluvil, prý jste byla dokonalá čarodějka a-"

"Ach tak," ušklíbla se Levina a tváří se ji mihnul záblesk jakéhosi porozumění, "tahle Petitová. Možná to s tebou nebude až tak zlé. Pověz mi, jak se mu daří?"

Ameliina tvář ztuhla. "On-on je mrtvý. Už víc než rok."

"Smrtijedi?"

Přikývla.

"To mě mrzí, děvenko. Pojď," pobídla ji. "Napijem se spolu na tvýho tátu. Na posledního opravdového gentlemana v tomhle podělaným světě. Tak tedy na zdraví! Nebo, jak říkají Švédi, Skal!"

Dříve než stihla Amelie cokoliv namítnout, postavila před ní Levina velkého panáka jakési pálenky. Znechuceně nakrčila nos, ale když si uvědomila, jak moc by odmítnutím svou novou kolegyni popudila, raději si nepatrně usrkla.

"Co to je?"

"Vodka."

"Já… Slíbili mi, že mi řeknete víc o moji práci," začala po chvíli trapného ticha Amelie.

"Ach zajisté," povzdychla si Levina a z kapsy svého starého potrhaného vytáhla krabičku cigaret. "Tvá cesta za svatým grálem… Snad tomu doopravdy nevěříš, hm?"

"Čemu?"

Hluboce vydechla. "Že je najdeš," ušklíbla se. "Myslím poutníky. Už stovky let o nich nikdo neslyšel a stejně se čas od času najde někdo, kdo se za nimi honí přes půl světa. Povím ti co si myslím já, chceš?" A aniž by čekala na její odpověď, pokračovala Levina dál, "Dle mého nikdy neexistovali."

"Prosím? Jací poutníci?"

"Holka, s tebou je to ještě horší než jsem si myslela. Pošlou tě na misi a ani neřeknou, co to obnáší?" uchechtla se. "Proto si jsi přece tady. Abys našla prastarý kouzelnický národ, který se kdysi v minulosti trhl od nám známého světa i se svou zázračnou magií."

"Zázračnou magií?" nechápala Amelie. "Jak to myslíte?"

"Svémagie," odpověděla s klidem Levina, "o té ti přece řekli."

"Bohužel ne…"

"A ptala ses vůbec?"

Zavrtěla hlavou.

"Docela by mě zajímalo na koho si to tady hraješ. Počkej, nech mě hádat, byl v tom nějaký chlap, co? Zatracená nešťastná láska."

"Já-Proč bych se zrovna vám měla svěřovat. Vůbec vás neznám a-"

"Nikdo, a to si pamatuj, holčičko, ti nestojí za to, abys pro něj natáhla brka. A tihle neexistující poutníci nebo ten kluk, cos ho nechala za mořem, už vůbec ne. Věř mi," típla cigaretu o nedaleký stůl. Špačka ledabyle odhodila na podlahu, "Mám s tím svý zkušenosti."

Amelie se znechuceně ošila. Najednou měla pocit, jako by se její představa, kterou o Levině měla, rozpadala na tisíce drobných kousků. Po té odvážné bystrozorce, o které její táta tak zapáleně kdysi mluvil, najednou nebyla ani stopa. Baculatá žena před ní připomínala, více než cokoliv jiného, spíše jakousi žijící trosku.

"Když se podívám do těch tvých smutných kukadel, je mi jasný, že ty to víš stejně dobře jako já."

"Vím co?" nechápala.

"Že jsme tuhle podělanou válku prohráli už před mnoha a mnoha lety."

V první moment pohltil Amelii čirý vztek. Vlastně se musela přemáhat, aby, při tom všem co jí během posledních dní potkalo, Levinu na místě neproklela. Takové troufalé a bezesporu i ukvapené soudy jí rozhodně nehodlala jen tak trpět. Její nová kolegyně musí vědět, že existují určité hranice, za které by se, pokud jí je život milý, raději pouštět neměla.

Už už se chystala něco namítnout, ale Levina byla zase o krok napřed. "je mi fuk co si myslíš, Petitová. Já vím svoje. Jestli si chceš lhát, tak prosím, to je tvoje věc. Stejně tady dlouho nevydržíš. Na něco takového mám nos. V každém případě," zhluboka si povzdechla, "v té krabici vedle stolu najdeš všechno, co potřebuješ. Zítra ti ještě ukážu cestu do archivu a tím moje pomoc skončí. Pak už to bude všechno na tobě, rozumíme si?"

Amelie, stále odzbrojená tou neskutečnou upřímností a výřečností, se zmohla jen na chabé přikývnutí.

"Fajn. Takže to bude pro tuhle chvíli asi vše. Uvidíme se zítra," a jen co to dořekla, přemístila se Levina bez jakýchkoliv zábran pryč. Aniž by své nové kolegyni prozradila, jak se dostat z této rádoby dokonalé pevnosti.

"Paráda!" vydechla Amelie. Z představy, že by v té špíně měla strávit několik následujících hodin, se jí dělalo špatně od žaludku. Rychle tedy popadla hůlku a dala své okolí alespoň trochu do pořádku. Teprve pak se odvážila sednout si na rozvrzanou židli a dát se do práce.

Zmateně listovala papíry, prohlížela složky, které jí Levina tak milostivě přenechala, a v duchu přemítala nad tím, proč ji Joe svěřil do rukou alkoholičky. Co na tom, že svého času patřila mezi nejslavnější bystrozory v Británii? Ty časy už byly očividně dávno pryč.

Nakonec se ale rozhodla nechat tyhle starosti na jindy. Koneckonců, měla všeho až nad hlavu, a problém se svou novou kolegyní stejně jen tak nevyřeší. Jediné, na co si musela dávat pozor, byl Levinin nekonečný pesimismus. Protože i když Amelie někde v hloubi duše souhlasila s tím, že válka jako taková je dávno prohraná, nikdy, dokonce ani v tom nejdivočejším snu, by jí nenapadlo se vzdát. Na to zkrátka neměla žaludek.

Když se pak následujícího dne v doupěti zjevila její kolegyně, našla ji spát s hlavou zabořenou v knihách. "Perná noc, co?"

Amelie zamrkala, "Docela."

"Přelouskalas to všechno?"

"Jo," přikývla Amelie, "ale moc tomu nerozumím."

Levina se hlasitě rozesmála, "A čemu bys jako chtěla rozumět, Petitová?"

"Já-já nevím… Všemu?" zkusila opatrně. "Vždyť to nedává smysl. Jak je možné, že se objevila skupina lidí, která ovládala úplně jinou magii než my? Navíc bezhůlkovou? Kam se poděli? Proč zmizeli? A jak se vlastně jmenovali? Bože," vydechla frustrovaně, "zas mě z toho začíná bolet hlava."

"A tos teprve začala. Podobných složek existují stovky."

Ač se tomu zpočátku zdráhala Amelie uvěřit, brzy se ukázalo, že Levina měla pravdu. Tajný archiv, rozprostírající se ve starých podzemních katakombách, který se podařilo při Voldemortově převratu zachránit, čítal nejméně trojnásobně větší množství knih než knihovna V Bradavicích. Vyznat se v něm bylo po několik prvních dní prakticky nemožné.

Teprve po dvou týdnech konečně začínala mít nějakou představu o tom, kde se nachází důležité staré historické spisy, kde kroniky a kde právnické dokumenty. Ale přestože to věděla, a i když, vzhledem k vlivu, který si tady po několik stovek let udrželo Britské ministerstvo kouzel, byly ony spisy v Angličtině, pořád se cítila jako by stála na začátku.

Nikam se nepohnula. Nevěděla o poutnících, jak jim místní přezdívali, o nic víc, než první večer a už vůbec se tedy neblížila jejich nalezení.

"Možná by sis mohla na chvíli orazit, Petitová," prohodila jejím směrem jednoho sychravého večera Levina. "Zajdeme někam na skleničku…"

"To je dobrý," odbyla ji Amelie. "Myslím, že zůstanu tady. Chci to dneska dočíst," řekla a šlehla pohledem ke knize ležící na nedalekém stolku.

Její kolegyně se nad tím nespokojeně zamračila. V jednu chvíli už se dokonce nadechovala k tomu, aby ji věnovala pár peprných slov, ale nakonec si to rozmyslela a s posledním hlasitým odfrknutím vydala k nedalekému východu.

Jen co pak byla Amelie jistá, že je Levinie pryč, sklonila unaveně hlavu do dlaní. Frustrace, pocit méněcennosti i naprosté neschopnosti u ní toho dne dosáhl naprostého maxima. Protože nic, ale vůbec nic, nefungovalo tak, jak mělo a už vůbec ne tak, jak si představovala.

A ona se přitom mohla zbláznit aby svou práci odváděla co nejlépe. Snažila se co jí síly stačily - nespala, nejedla, veškerý svůj čas trávila v knihách či kronikách - ale svůj boj s větrnými mlýny, jak to jednoho dne trefně nazvala její kolegyně, i přesto všechno prohrávala na plné čáře.

"Myslím, že to, co hledáš, tady stejně nenajdeš," ozvalo se nečekaně z vedlejší uličky. "Tady ani nikde jinde."

Amelie poněkud zvědavě přimhouřila oči, aby škvírou nad knihami spatřila tvář onoho neznámého a, vzhledem k jeho způsobu vyjadřování, drzého narušitele. Nezahlédla však nic víc než jeho záda. "Vy snad víte co hledám?" vyhrkla naštvaně.

"Slyšel jsem tě mluvit s kronikářem," řekl ledabyle. "A taky mám své zdroje."

"Své zdroje?"

"Své zdroje," souhlasil.

Otráveně protočila oči. Na nějaké chytrácké kecy teď opravdu neměla náladu. "No, když dovolíte, vrátím se ke své práci."

"Copak jsi mě neposlouchala, Amelie?" v jeho hlase rozpoznala náznak pobavení. "Tyhle svitky ti poutníky nalézt nepomohou. Najdeš je jen tehdy, pokud to budou chtít oni sami."

V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Aniž by si pak vůbec uvědomovala co děla, vydala se rychle směrem k němu. Když pak spatřila jakéhosi podivného mladíka, ledabyle si listujícího nějakou knihou, ovládl ji vztek. "Odkud znáte mé jméno?! A proč se o mě vůbec tolik staráte?!"

"Kdybych ti to řekl, stejně bys mi nevěřila."

"Zkuste to!" a na důkaz svého rozhořčení k němu obrátila špičku své hůlky.

Konečně k ní vzhlédl, "Jsem trochu zklamaný, abych byl upřímný."

"Zklamaný?! Tohle není správná chvíle mě provokovat."

"Já vím," přikývl vševědoucně. "Ale v tobě je tolik zlosti, že jakákoliv jiná by byla stejně špatná, nemyslíš?"

Rozzlobeně mu pohlédla do jeho blankytně modrých očí, "Co si to dovolujete?! Vůbec vás neznám a vy-vy…"

"Ach promiň mi tu nezdvořilost. Zapomínám, že mne neznáš," pronesl tajemně a následně se uklonil. "Jmenuji se Agorim."


  • Jméno Agorim už v povídce padlo. Vzpomene si někdo z vás kdy?
  • Levina Monkstanlyová (ta starší) je postavou J.K.Rolingové a skutečně vynalezla kouzlo lumos. Vedle této informace o ní víme akorát to, že patřila k těm, o kterých se nemluví. Pokud by někoho zajímala etymologie jména, nalezne ji zde (v angličtině) - odkaz.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Francois White Francois White | 12. září 2016 v 21:55 | Reagovat

Doctena i tahle kapitolka, snad se brzy dockame dalsi.
Levina je suprove nacrtnuta, doufam, ze z pribehu nezmizi uplne, rika si o nejakou akcnejsi scenu a drsnou hlasku 8-)
Skoda, ze je to bez korektury, ale to je ted pro tebe v seznamu priorit nejspis nekde u dna a chapu, zes chtela zverejnit aspon tohle.

2 Lukas Lukas | E-mail | Web | 13. září 2016 v 7:08 | Reagovat

Ahoj Rainy. Tak jako Levina!! Ta je boží! Jak hezky utírala Amelii, to se mi líbilo :D. Taková zkušená hustá ženská. Přesně jak je o komentář výš, by zasloužila nějakej boj a hustý hlášky :D. Kde byl ten Agorim? Jedině mě napadá v Ameliinem deníku? Jinak tohle byla hodně dlouhá kapitola. Četla se mi fakt suprově. Furt nemůžu z té nové postavy :D. Jen tak dál a neztrácej hlavu, vše špatné je pro něco dobré :). Užívej si Olomouc.

3 Rainy Rainy | Web | 13. září 2016 v 12:38 | Reagovat

[1]: [2]: Já tak nějak vnitřně čekala, že Levina bude mít úspěch. Ale že až takový... V každém případě, je tedy asi "dobře", že jsem přišla o další kapitolu...
Moc vám děkuju! :) Oběma.

4 Francois White Francois White | 14. září 2016 v 2:15 | Reagovat

Jinak si me potesila tim zasazenim do Svedska, sice mam radsi Finsko a Norsko, ale i tak supr, Skandinavie je moje laska :) Levina uz tam nejakou dobu jiste pobyva, o cemz svedci ta vodka (nejspis absolutka, ze?) a evidentne se v tamnich pomerech etablovala, nevim, jak moc planovane si vybrala zrovna tuhle nadhernou zemi, ale nabidnu ti jeden tip, kdyz uz tedy zrejme odlozis jeji smrt, ozrat se verejne ve Svedsku je strasne drahy, tudiz se seversti koumaci vetsinou nacnou doma, pak jdou do knajpy za zabavou a posleze se dorazi v soukromi (förfest a efterfest), nebudu to rozebirat do hloubky, hodim ti na konec v odkazu nastin pomeru :) Nicmene, strasne rad bych videl Levinu pri necem podobnym, nebo jeste lepe na nejaky oslave, jak zpiva pijacky pisnicky (snapsvisor), coz je tamni tradice a kazda konci zvolanim skål. Zaroven, pokud by se ti to nekam povedlo nasroubovat, by se ti otevrel prostor pro ty "drsnacky" hlasky - absolutni Levina :-D Je to jen takovej napad, ale desne se mi to k ni hodi, uz jen proto, ze poklada valku za prohranou, tak proc ze zivota nevyzdimat kazdou kapku radosti navic. Povrchni odkaz, ale klidne si zapatrej do hloubky: http://www.zaverka.com/2011/09/alkohol.html

5 Rainy Rainy | Web | 14. září 2016 v 12:18 | Reagovat

[4]: Ty mě normálně dostáváš do kolen. To je jasný, že pak dlouho nespíš, když kutíš nad mou povídkou. :D Nebo pracuješ v noci a nudíš se? V každém případě mě strašně moc těší tvůj zájem.
Ugh, o tom, proč je tahle část povídky zasazená do Švédska už jsem jednou pod nějakou kapitolou mluvila. Myslím, že to bylo tehdy, jak Nathalie poprvé praktikovala svémagii (tehdy na ministerstvu - šestá kapitola). :) Poutníci, tedy ten národ, který hledá, pochází původně odtamtud... :)
Já právě Švédsko totálně zbožňuju. Mnohem víc než Finsko. K tomu mám trochu averzi, kterou ve mně vypěstovala moje bývalá spolužačka - poloviční Finka. :D Ale země jako taková je to určitě krásná. :) Jen teda Švédsko má pro mě mnohem větší kouzlo. :)
Nápad s Levinou je určitě zajímavý. A ano, její smrt byla krapet odložena. Na nějakou takovou akci ve Švédsku to však nevidím. Nechci moc spoilerovat, ale prostě na to už není prostor. Ale pokud by nevadila chlastačka někde jinde, pokusím se vyhovět. :)
Ale nic neslibuju. Je sice hezké, že konečně někoho zajímá příběh Amelie (bylo mi řečeno, že vedle příběhu Nathalie a Noelie působí nudně a nezajímavě), ale pořád ... už tak to je povídka gigantických rozměrů. Pokud někdy napíšu prequel (v což pevně doufám), určitě se jí pověnuju víc. :)
Za odkaz moc děkuju (a celkově za celý komentář), už jsem si ho šoupla do oblíbených.

6 Francois White Francois White | 14. září 2016 v 23:12 | Reagovat

Prave ze mi Poutnici nic moc nerikaji, takze nevim jestli je to tvuj vymysl nebo maji nejaky zaklady v originale, proto jsem se ptal na to Svedsko, jestli to ma duvod nebo je to jen sympatie tvoje :)
levina at si zachlasta, jen skoda, ze to tedy bude jinde, v nalade, halekajici poklesle pisne ve svedstine, by ziskala jeste nejaky body navic :D Ale opita bude urcite fajn i kdekoliv jinde.
Jinak Ameliina rovina pribehu se mi zda fajn, asi nejlepsi z jejich "osobnosti", ale to je nejspis subjektivni a kazdymu podle gusta.
Jinak dlouho jsem nespal diky lidsky stupidite a neschopnosti (prace), tvoje povidka me spis udrzela vzhuru. 8-O
A zatratit Finsko kvuli jedny spolubydlici je hanebnost! :-D  :-D  Je to ten nejpoetictejsi narod na svete, ani telefon se tam nerekne telefon, nybrz puhelin a jejich nadavky a kleni nemaj chybu :D Maj toho spoustu, ale moje oblibeny je suksi vittuun, Cechach te kazdej posle do prdele (ve smyslu vypadni), ale ve Finsku te vyslou lyzovat do p*ci (omluvte mou francouzstinu :-D )

7 Rainy Rainy | Web | 15. září 2016 v 0:10 | Reagovat

Tak jsem se konečně dostala ke tvým korekcím. :) Ještě jednou moc děkuju. Řekla bych, že v 99% jsem dala na tvé rady a poznámky a párkrát ještě něco vyšťourala sama. Nějaké opakování slov a další hlouposti. Mimochodem, celkem jsi to zkrátil o více než sto slov. :D Pěkný výkon.
Poutníci jsou jen mým výmyslem. :) Stejně jako celá svémagie a celkově vlastně i bezhůlková kouzla.
Já Finsko neodsuzuju... Já jsem jen prostě "přefinskovaná". To bylo pořád, jak tam mají perfektní školství, jak jsou lidi chytří, milí - ne jako tady, talentovaní, hodní, vstřícní, ochotní, jak dbají na životní prostředí, výchovu mládeže (alá zákaz pozdním vstupům do restaurací) ... prostě jsou tak děsně moc pokrokoví a my tady žijeme v totální díře. Když ti takhle někdo vymývá mozek 6 let, stojí to fakt za to. -_-
A i když tohle jsou všechny věci, které miluju na Švédsku (chování lidí, jejich školní systém...), do Finska bych jela asi akorát tehdy, pokud bych chtěla provětrat foťák.
Ale jako malá jsem měla Finsko ráda. :D Milovala jsem mumínky.
No počkej, ale to já teď teda nevím, jestli je to dobře, že tě moje povídka udržela vzhůru... :D I když mě to teda (možná trochu sobecky) těší.
Já mám část, kdy je Amelie Amelií nejraději. :) Protože po pisatelské stránce mi díky svému paralelnímu vesmíru dává nejvíc možností. Můžu hodně tvořit a nevážou mě prakticky žádná pravidla... což je super. :D Noelie bude zajímavá - ale k té se dostaneme hlavně až v tom prequelu. A Nathalie... Nathalie je trochu nudná, protože se po povahové stránce nestíhá moc vyvíjet (... je to divné, ale od útoku na famfrpálový turnaje uteklo z pohledu postav jen pár dní)... Ale i ta se dočká určitého progresu. Strašně se na to těším. :)

8 Francois White Francois White | 15. září 2016 v 0:30 | Reagovat

No jo, tesit te to muze, pze by bylo blby a hlavne nebezpecny, abych v praci usnul :D
Jinak ke "korekcim", ber to jen jako pracovni verzi, ja korektora delat nemuzu, vzdy se do toho zamotam, protoze k tomu proste pristupuju jinak, nechci jen opravit preklepy a interpunkci, ale premyslim jak ten text udelat, rekneme, pokrokovejsim, a tak tu a tam skrtam, pozmenuju a ve finale mi utece spoustu banalit, kterych bych si normalne vsimnul :) Ale pokud jsi na 99% veci pristoupila, tak je to fajn, kdyz to neberes jako nejakou buzeraci a porovnavas originalni text s pozmenenym, mas nejvetsi sanci se nekam posunout (uz jen tim, ze srovnavas a premyslis, ktera verze je lepsi) a snad sis vsimla, ze nejvic proskrtu bylo v dialozich. Stary dobry a osvedceny pravidlo, tam se proste skrta nejvic, rika se, ze z 4xA4 rozhovoru, aby byl dobry, musi na konci byt jen 1x A4. Cist a skrtat na nezbytne minimum.. Kdyz se nad tim zamyslis a aplikujes to do zivota, je to pravda, vzdy se snazime minimem slov rict maximum. A v zapalu  psani jsou svody k vysvetlovani velike, ale prave prima rec je ten prvek, kde muzes usetrit strasne moc mista :) a lidi nic nepoznaji, pze tak mluvime bezne

9 Francois White Francois White | 15. září 2016 v 0:34 | Reagovat

Jeste se ujistim, vychazela si z ty druhy korekce, po mem castecnem vyspani, ze? :)

10 Rainy Rainy | Web | 15. září 2016 v 8:07 | Reagovat

Jasně. Chápu to. Potřeba upravovat slovosled, měnit formulace... Když čtu nějaké povídky méně zdatnějších autorů, bojuju s tím neustále. Já osobně vím, že mívám problémy s mně/mě, ji/jí a tvrdé y na konci sloves. A překlepy a čárky, samozřejmě. Ale jak říkáš, všimla jsem si, že jsi pročesal hlavně dialogy. To je můj takový malý-velký boj. Protože já jsem obecně člověk, který, když něco vypráví, popisuje všechno šíleně obšírně a složitě.
Jednou jsem se babičce snažila popsat svůj nápad na příběh, který bych jednou byla ráda vydala... Trvalo mi to hodinu. Bez legrace. Takže možná, až se tak naučím fungovat v reálu, půjde mi to škrtání líp i tady. Zatím se obecně snažím věci moc neuspěchat.... Ale obecně beru, že máš pravdu. :) Budu se prostě muset víc snažit.
Hele, já to ale říkala hned, že jsem ráda, žes nás našel a poskytl nám nějakou konstruktivní kritiku. I Nebeská. Protože takoví lidé nám chybí. Jak říkám, občas je třeba někoho, kdo nám namaže med kolem pusy, ale ve výsledku potřebujeme spíše tohle. Abychom se posunuly někam dál.
Ano. :) Teda myslím, že jsem brala ten druhý odkaz...  Akorát jsem měla trochu zmatek v úvodech článku, protože se to tam objevilo dvakrát a já už neměla sílu zjišťovat, který je který. :) Přišla jsem zatraceně utahaná z práce.
Mimochodem. Tvůj komentář jsem četla kolem půl druhé, když jsem se dostala do postele a možná další hodinu přemýšlela nad tím, čím se živíš... Že je to tak nebezpečný, abys usnul. :D Docela legrace. Rozhodně lepší než počítání oveček. Nápady, které si pamatuju: navigátor letadel na letišti, nějaký hlídač, nějaký kontrolor, příjemce hovorů na záchranné službě, doktor, nějaký kontrolor, řidič... :D

11 Francois White Francois White | 15. září 2016 v 13:10 | Reagovat

Sama voda, delam programatora stroju a mechanika v jedny nadnarodni firmicce. Slovo nebezpeci nejspis evokovalo neco vic, neni to tak, ze by slo o lidske zivoty, jen o moje zdravi - muzu potvrdit, ze srouby do hlavy jsou fajn, ale v ruce uz je to opruz :)

12 Nebeská Nebeská | 30. října 2016 v 19:50 | Reagovat

Nevzpomenu si - nezlob se na mě, ale fakt netuším! Ale po té větě, kdy ten příchozí řekl, že poutníky nenalezne, pouze když oni budou chtít.
Ahahaa!! A že já vím? A že já vím! :D
Jinak oh wow, aby se ti takhle během chvíle zničil obrázek někoho, kdo byl celý tvůj život malovaný jako hrdina.
To není příjemné...
Senzační kapitola :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama