TWWLB │ Kapitola šestadvacátá 2/2

6. října 2016 v 13:54 | Rainy |  The World We Left Behind
Tak vás po měsíci zase zdravím. Konečně mám zpátky svůj notebook a můžu se tedy znova vrhnout do psaní... Ehm, kdybych na to ovšem měla čas. Nebo náladu. Nebudu vás tady zahlcovat zbytečnými podrobnostmi... Jen jsem prostě chtěla říct, že na tom nejsem nejlíp...

Stručně by se dalo říct, že nezvládám školu, protože jsem si vybrala zatraceně špatný obor. Takže, není úplně vyloučeno, že v dohledně době dvou měsíců budu mít času na psaní víc než dost.

Na oboru nás začalo 11. Teď (po třech týdnech!) je nás 9. A začínám mít pocit, že jich brzy bude 8.

Ovšem, dost toho remcání. Přináším druhou část TWWLB. Další kapitola bude po testu z fyziky. Ten bude nevím kdy. Ale dříve určitě nebudu mít čas ji dát dohromady. Omlouvám se. Ale pokud jste správně rozluštili skrytou informaci v přecházejícím odstavci, doufám, že mě chápete.

Pokračujeme tam, kde jsme skončili. Amelie v tajném archivu ve Švédsku potkala poměrně zajímavého muže...


Minule:

Rozzlobeně mu pohlédla do jeho blankytně modrých očí, "Co si to dovolujete?! Vůbec vás neznám a vy-vy…"

"Ach promiň mi tu nezdvořilost. Zapomínám, že mne neznáš," pronesl tajemně a následně se uklonil. "Jmenuji se Agorim.

~*~*~


Kdyby tehdy Amelie tušila, že se setkala se samotným poutníkem, pravděpodobně by reagovala jinak. Možná by se prostě jen usmála a řekla něco v tom stylu, že ho ráda poznává. Namísto toho však otráveně zavrtěla hlavou, "A co je mi, sakra, do toho?"

"Mnoho, Amelie. Mnoho a nic. To záleží jen na tobě."

Zhluboka se nadechla. Věděla, že tohle nevydrží. "Myslím, že se s vámi rozloučím."

"Proč je hledáš?" zeptal se jí Agorim, nedbaje na její poslední slova. "Proč se tak snažíš?"

"Protože tímto světem zmítá válka," vydechla unaveně, "a můj nadřízený věří, že je to poslední naděje lidstva."

"Ale to já přece vím. Mě zajímá, co si myslíš ty. Proč ty investuješ tolik energie do úkolu, v který sama nevěříš?"

"Cože-jak…?"

"Už jsem ti řekl, že mám své zdroje."

"Tvé zdroje mě děsí. Problémy s krytím jsou vážná věc," odpověděla zmateně. Tykání a vykání bylo ostatně to poslední, co jí v tu chvíli dělalo starosti.

"O své bezpečí si starosti dělat nemusíš. Vše je v naprostém pořádku."

Amelie měla pocit, jako by si z ní Agorim dělal legraci. Vlastně si byla s každým jeho dalším slovem víc a víc jistá, že ji akorát vodí za nos. A na takové vtípky ona neměla ani čas, ani náladu.

"Opravdu? Tak jak je možné, že toho tolik víte?"

"Protože naše setkání," usmál se, "bylo předurčeno. Jakkoliv ti to zní v tuto chvíli absurdně, nebesa nám předepsala, že se dnes v tuto hodinu a na tamto místě setkáme."

"Ach, takže jsi nějaký jasnovidec…"

"Ano," přikývl a marně skrýval své pobavení, "i tak by se to dalo říct. Já osobně sice upřednostňuji označení čtenář, jasnovidec se lépe hodí pro vás, běžné kouzelníky, ale i takto by se to bezesporu dalo říct."

A v tu chvíli Amelie poprvé, za celou dobu jejich rozhovoru, pochopila, že je něco špatně, že něco nesedí. "Nás běžné kouzelníky?"

Přikývl.

"Co tím chceš říct?"

"Myslím, že to víš."

Zalapala po dechu. "Já-ach, u Merlina…. Tolik se omlouvám!"

"Za co?" nechápala Agorim.

"Za své chování, přece!"

"To je v pořádku," usmál se mile. "Jen jsme tím povídáním ztratili víc času, než jsem plánoval. Musíme vyrazit."

"Vyrazit?" zamrkala. "Kam?"

"Přece za ostatními."

Přísahala by, že v tu chvíli, při těchto slovech, její srdce vynechalo několik úderů. Tak moc jí jeho slova šokovala. "Ale… to přece nejde…"

Agorim se usmál. "Myslela jsem, že jsi tady, abys nás našla, Amelie. Mýlil jsem se snad?"
"Když jsi odjížděla, chtěla jsi konečně naplnit svůj osud. A tvůj osud, vše, co se stane nebo nestane nejen s tebou, ale i celým lidským pokolením, závisí na tomto jediném okamžiku, na tomto tvém rozhodnutí. Takže, zeptám se tě znovu, proč jsi tady?"

Amelie na něj nejistě pohlédla. Chtěla se ho zeptat, odkud ví, co jí trápilo, když před několika málo týdny opouštěla Británii, chtěla se ho zeptat, co myslí tím, že má osud lidstva ve svých rukou. Ale nakonec nic, vůbec nic z toho všeho, nad čím tak přemýšlela, neřekla. O další polovičaté vyhýbavé odpovědi ostatně ani v nejmenším nestála.

Potřebovala se uklidnit. Popadnout dech a najít svou ztracenou rovnováhu.

"Protože…," hlesla sotva slyšitelně. "Protože…"

"Ano, Amelie?"

Jenomže pravdou bylo, že ona nevěděla. Neměla nejmenší tušení, co tady dělá, ani jak se sem dostala. Vždyť k tomu všemu vlastně přišla jak slepý k houslím! Chtěla utéct od všech těch problémů doma, potřebovala popadnout dech a začít konečně naplno žít, ne jen přežívat. Ten úkol, pátrání po Poutnících, byl jen zástěrka - nic víc.

Pravda byla taková, že Amelie chtěla spíše než okolní svět zachránit sebe samou.

"Protože stojím na rozcestí," vydechla nakonec.

"A kam vedou jeho cesty?" zeptal se s neskrývaným zájmem Agorim.

"Nevím," připustila klidně, "nejspíš mě to ani nezajímá. To jediné, čím jsem si jistá, je fakt, že takhle už nemůžu dál. Můj život je jako prázdná skořápka. A já mu - zoufale moc - potřebuju konečně dát nějaký smysl."

Nic dalšího Agorim slyšet nepotřeboval. Prostě Amelii chytil pevně za ruku a dříve, než stihla cokoliv namítnout, pocítila škubnutí u svého pupíku. Namísto toho, aby však bolest odezněla, jak byla zvyklá, měla pocit, jako by se s každou další vteřinou cítila hůř.

"U všech svatých!" vyhrkla Amelie, když se pak její nohy konečně setkaly se zemí. "Co to mělo být?!"

"Přemístění, přece."

"Přemístění?! Takhle přemístění nevypadá!"

"Ale ano," nesouhlasil Agorim. "Pokud se přemisťuješ přes půl světa, tak ano."

"Půl světa?" zajíkla se Amelie a teprve pak se uvolila rozhlédnout se okolo.

Mýtina, na které se ocitli, byla ponořená do tmy. Přesto, jak vteřiny ubíhaly a jak si tedy Ameliiny oči přivykaly svému okolí, začaly se v její blízkosti rýsovat první nejasné obrazy hor. Hor tak vysokých, že jen stěží dohlédla na jejich vrcholy.

"Kde to jsme, Agorime?" zeptala se chvějícím se hlasem s pohledem stále upřeným kamsi k nebesům. "Je tady strašná zima."

"Myslím, že tomu místu říkáte Himaláje…"

Rukou si zakryla ústa, aby se ubránila hlasitému vyjeknutí. "Himaláje. Chceš mi říct, že jsi mě přemístil až do Asie?!"

"Je na tom snad něco špatného?"

Amelie měla pocit, že se každou chvílí zblázní. Tohle je jen sen. Určitě spí, určitě se jí to všechno zdá. Ale i když se vší silou štípla, nic se nestalo.

"To je pro vás běžné, že se dokážete přesouvat na takovou vzdálenost?"

Pokrčil rameny, "Víceméně."

"Bože…" ulevila si znovu. "Jak mu říkáte vy? Tomu místu?"

"Nijak."

"Nijak?" zopakovala po něm Amelie a v duchu se neubránila myšlence, že si vedle Agorima připadá jako nějaké staré pokažené rádio.

"I ty se brzy naučíš, že jména ani názvy nejsou důležité."

"A co? Co je tedy důležité?"

"Tvoje duše, Amelie. A nic víc.."


--------------------

Amelie strávila mezi poutníky celkem čtyři měsíce. Sedmnáct dlouhých týdnů, kdy se v bohem zapomenuté krajině beze jména, snažila najít cestu k sobě samé a oprostit se tak od života, který za sebou nechala doma v Anglii.

Zpočátku pro ni bylo všechno neskutečně náročné. Agorimovi přátelé byli tiší a krotcí s neskutečnými sklony k samotářství. Většinu svých dní trávili prací. Okopávali své kouzly upravené záhony, starali se o zvířata nebo prostě jen vyřezávali figurky ze dřeva. Teprve když se setmělo, sešli se všichni ve velkém stanu, aby se společně na několik hodin ponořili do meditace. A další den opakovali to samé a další znovu.

Amelie z toho šílela. Ani v tom nejdivočejším snu si nedokázala představit, že by vedla stejný život jako oni. Tak prázdný a nic neříkající, stereotypní. Jak moc se zmýlila, jak moc je její pohled na věc omezený, zjistila až jednoho pozdního únorového odpoledne, kdy se vydala na procházku k nedaleké louce, kde běžně místní děti chodili pást ovce…

"Ahoj," pozdravila opatrně kluka, který se zamyšleným výrazem ve tváři hleděl k obzoru. "Můžu se k tobě přidat?"

Lhostejně pokrčil rameny, ale nakonec se uvolil posunout na své větvi. "Ty jsi ta Agorimova učenka, že?" řekl po chvíli.

Amelie si jeho slova v duchu zopakovala - Agorimova učenka? "To si nemyslím. Rozhodně nemám pocit, jako by mě něco-"

"Nejvíc se člověk naučí, pokud neví, že se učí," přerušil ji klidně.

Zamračila se. "Agorim mě nic neučí."

"To ví jen on."

"Nejste vy dva náhodou příbuzní?"

"Jeho prababička byla údajně sestřenicí-"

"Ale no tak," povzdychla si úsměvem, "vždyť to byl vtip."

"Vtip?" zopakoval po nechápavě hoch. "Co je to?"

"Něco, co ti má vykouzlit úsměv na tváři."

Kluk se zamračil, "Nepotřebuju žádný vtip, abych se smál."

"Já vím, ale-"

"A ty ho máš a stejně jsi nešťastná," pronesl vševědoucně.

Tentokrát to byla Amelie, komu se přes tváře přenesl náznak stínu, "Jak jsi na to přišel?"

"Maminka s tatínkem mi to pověděli."

"Opravdu?"

Přikývl. "Prý máš zlomené srdce. Nevím, co to je, ale říkali, že u vás, u ostatních lidí, je to normální."

Nevěřícně na něj pohlédla, "U nás?"

"Ano."

"Vy nikdy nemíváte zlomené srdce?"

Zavrtěl hlavou. "A nikdy nejsme nešťastní."

"Nikdy?"

"Nikdy."

"Jak to?"

"Protože na rozdíl od vás, my své duši nasloucháme, takže víme, o čem naše hjärta zpívá."

"Vaše co?"

"Naše srdce."

Tehdy tomu Amelie nerozuměla. Vlastně si dokonce připadala dotčená, že nějaký malý klučina má tu drzost a poučuje ji o životě, jako takovém. Ale i přes to přese všechno, se mu nikdy nedal upřít fakt, že to byl právě on, kdo jí otevřel oči.

Od té doby si totiž Amelie mnohem víc všímala svého okolí. Najednou viděla poutníky i jejich každodenní zvyky úplně novýma očima. A z té lásky a něhy, s kterou k sobě téměř bez ustání ostatní přistupovali, ji ne jednou zabolelo u srdce.

Dala by cokoliv za to, aby i její život byl takhle plný. Klidně by se vzdala všech vymožeností moderní doby, u Morgany, dokonce by obětovala i svou hůlku, jen aby byla tak šťastná jako ostatní.

"Myslím, že jsi připravená," řekl jednoho dne Agorim.

"Připravená na co?"

"Aby ses naučila ovládat svémagii."

"Ale to přece…"

"Ano?"

Amelie sklonila pohled k zemi. "Je to vaše dědictví. Nemám právo po tobě chtít, abys-"

"Pořád tak hloupoučká," usmál se Agorim a opatrně ji přejel prsty po tvářích. "Copak ses nic nenaučila? Tu sílu máš v sobě. Já ti jen ukážu, jak ji použít. Nakonec, proto jsi tady."

"Nevím, proč jsem tady," namítla.

"Ale já to vím," ušklíbl se. "A říkám, že přišel čas."

Jak Agorim slíbil, tak se i stalo. Hned následujícího rána probudil Amelii dlouho před východem slunce, aby se společně vydali meditovat na horu Zapomnění - jediné místo, které mělo pro poutníky takový význam, že měli potřebu ho označit jménem.

"Proč zrovna takhle hora?" zeptala se Amelie, jen co konečně byla sto popadnout ztracený dech. "Čím si zasloužila jméno?"

"Zasloužila?" usmál se Agorim. "My to nevnímáme jako dar, Amelie. Když věc nějak nazveš, omezíš ji. Hora Zapomnění už je navždy jen horou Zapomnění. Nic víc, nic míň. Ale kterákoliv jiná - podívej, jak bys popsala tamtu?" zeptal se, mezitím, co prstem ukázal k jednomu z mnoha vrcholů rozprostírající se naproti nim.

"No… je veliká a krásná. Odráží se na ní paprsky slunce, takže vypadá, jako by zářila… A vzhledem k té sněhové pokrývce navrchu na mě působí trochu pohádkovým dojmem…"

"Tolik slov a přívlastků pro jedno místo," odpověděl a s poněkud smutným se výrazem se zahleděl na cestu, po níž kráčeli. "Zato tahle hora, má jen jedno jméno, co k ní patří. Jedno jediné. Je trochu chudá, nezdá se ti?"

Agorimova logika Amelii nikdy, ani dlouho poté, co si na ni svým zvláštním způsobem zvykla, nepřestala fascinovat. Jeho schopnost, nazírat na ty nejnepatrnější věci na světě, jako by byly smrtelně důležité, jí zkrátka den za dnem ohromovala.

K cíli své cesty dospěli následujícího odpoledne. Společně pak postavili stan a rozdělali oheň, aby si připravili něco k snědku. Když byli hotoví, začali s výukou.

"Zavři oči," přikázal ji.

"Proč?"

"Protože zrak je to poslední, co teď potřebuješ."

Poslechla ho.

"A teď zhluboka dýchej. Vyčisti svou mysl, Amelie. Jako když meditujeme."

Zhluboka se nadechla a znovu udělala, co po ní chtěl. Nebo si to rozhodně alespoň myslela.

"Nádech," radil jí klidně Agorim, "a výdech. Nádech a výdech. Nádech a výdech…. Tak je to správně," pochválil ji. "Cítíš to? Tu sílu přírody? Vítr ve svých vlasech? Mráz, jak tě štípe tvářích? Cítíš to, Amelie?"

Nejistě přikývla.

"Dobře. Chci po tobě, abys ji pohltila. Aby ses jí otevřela…"

Amelie to zkusila. A pak znovu a znovu… Ale přesně, jako u jiných učenců, i u ní představoval tenhle bod jakýsi nepřekonatelný problém. Ať se totiž snažila sebevíc, ať udělala cokoliv, nic se nestalo. Nepocítila ve svém nitru ani zlomek té energie, která okolo ní proudila se stejnou lehkostí, jako prachobyčejný vítr. Žádné vlny, žádná síla, žádné emoce…

Nejhorší bylo, že neměla nejmenší tušení, kde přesně je chyba. Svémagie je intuitivní, opakoval ji stále dokola Agorim. Musíš na to přijít sama, nikdo jiný ti s ním neporadí.

"Nedokážu to," hlesla třetího dne, když se společně chystali ke spánku.

"Dokážeš. Jen musíš být trpělivá. Kdyby to bylo jednoduché, ovládal by svémagii každý."

"Co když se pleteš?"

Agorim se usmál. "Nepletu. Až se to stane, tak se to stane. Netrap se tím," pak zhasl poslední svíci a její okolí naplnila neproniknutelná tma. "Teď spi, Amelie. Zítra budeš potřebovat sílu."

A skutečně, jako by snad Agorim věděl něco, co ona ne, když následujícího dne Amelie meditovala, bylo všechno úplně jinak. Dokonce i samotný vzduch, který se jí zdál svěžejší než během předchozích dní, jakoby šeptal: Dneska to dokážeš. Dneska uslyšíš zpěv svého srdce…

Amelie se naposledy zhluboka nadechla. Ale nebyl to jen vzduch, který se jí dostával do plic. Najednou měla pocit, jako by v sobě držela všechnu sílu světa. A z nějakého nepopsatelného důvodu věděla, že kdyby chtěla, dokázala by teď všechno všecičko na světě.

Mohla by létat jako pták, křižovat vzduchem mezi horami, navštívit místa, kam lidská noha nikdy nevkročila. Stačilo, aby natáhla ruce… A stejně tak by mohla cestovat časem i světem nebo se dotknout hvězd. Pohnout horami i ostrovy. Stačila by jí myšlenka, jedna jediná…

"Vydechni, Amelie," poradil jí s lehkým náznakem pobavením Agorim. "Jinak se udusíš…"

Když to udělala, na malý okamžik měla pocit, že něco uvnitř ní zemřelo. Ale ten pocit odezněl téměř stejně rychle, jako přišel. Síla, kterou totiž zadržovala uvnitř sebe, neodešla, rozhodně ne úplně. Vznášela se okolo ní, hřála na promrzlé kůži, šimrala a laskala…

"Cítíš tu energii? Jak proudí všude okolo tebe?"

Lehce přikývla.

"To je magie. Tvá magie, Amelie. Ne moje, ne přírody - ale tvá. Můžeš s ní dělat, cokoliv si umaneš, a protože pochází z tvého nitra, pro obyčejná kouzla nepotřebuješ žádné formule ani hůlku. To jediné, na čem doopravdy záleží je tvé hjärta."
Amelie podvědome natáhla své dlaně kupředu, aby na svých konečcích pocítila ony drobounké vibrace naplňující její okolí. Ale ve stejnou chvíli, kdy její srdce naplnila radost a pocit neskutečného štěstí, veškerá magie zmizela.
"Co se stalo?" vydechla, když překvapeně otevřela oči do kořán.

"Ztratila jsi koncentraci."

"Můžu to zkusit znovu?"

"Později, Amelie. Až zase nabereš síly."

Chystala se namítnout něco ve stylu, že odpočinek, je to poslední, po čem teď touží. Ale jak posupně odeznívaly účinky endorfinu, kterým bylo její tělo po prvním kontaktu se svémagii do slova a do písmene zaplavené, začínala si uvědomovat, že má Agorim pravdu. Skutečně byla slabá.

"Na," pobídl ji s úsměvem, "tady máš čokoládu. Pomůže ti."

Nedůvěřivě na něj pohlédla. Ale ani tentokrát nijak neprotestovala a s tichým díky přijala nabízenou pochoutku. Když pak v puse ucítila důvěrně známou chuť kakaa, musela uznat, že měl Agorim pravdu. Skutečně se najednou cítila o něco lépe.

"Byl to skvělý pocit," řekla po několika minutách hrobového ticha.

"Jsi neobyčejně talentovaná, Amelie. Jen málo komu se podaří osvojit si tu sílu tak brzy."

Do tváří se jí okamžitě nahrnula horkost. "Přeháníš. Dohromady jsem vůbec nic nedokázala."

"Chce to čas," usmál se. "Nesmíš být na sebe tak přísná…"

"Myslím to vážně… Jen se na mě podívej," ušklíbla se.

"Tvá chvíle teprve přijde. Věř mi."

Amelie se usmála. "Říkáš to, jako bys mě znal celou věčnost a přitom-"

"Občas ten pocit mám," připustil. "Věděl jsem, že nás jednoho dne vyhledáš. My všichni jsme to věděli."

Amelie nad tím pobaveně zavrtěla hlavou. Věštbám ani jiným vizím nikdy moc nevěřila. Přesto toho večera, dost možná za to mohlo opojení vyvolané svémagií, podlehla své zvědavosti, "Jak?"

"Hvězdy mi to pověděly," odpověděl klidně, jako by se jednalo o tu nejobyčejnější věc pod sluncem. "Je v nich vypsaný celý tvůj příběh."

"Nebuď bláhový. Nebesa se o někoho tak obyčejného nezajímají."

Tajemně se usmál, "Pak to svědčí o tom, že jsi zvláštní."

Jeho slova ji upřímně rozesmála. Byly tady časy, kdy by to Amelii, taková předtucha, připadala kouzelná, možná až lehce pohádková, ale dnes, po tom všem, co v životě okusila, už o nic takového nestála. "A co ti tedy pověděly?"

"Že budeš kráčet napříč časem i světy," odpověděl dychtivě. "Z každého z nich si vezmeš to nejlepší i to nejhorší. Že poznáš lásku a štěstí."

Pokrčila rameny, "To nezní úplně špatně."

"Zakusíš bolest, takovou, jakou si nikdo neumí ani představit. Ale zachráníš stovky, možná i tisíce lidí."

"Tak proč se tváříš tak nešťastně?"

"Protože vím, o někom, jehož duši nezachráníš."

"Čí?"

"Tu svou."

--------------------

Hned následujícího dne se s Agorimem vrátili zpátky do údolí, aby se připojili k ostatním. A život, který zpočátku Amelie považovala za nudný a přízemní, jí najednou připadal jako ta nejnádhernější věc pod sluncem.

Dny stíhaly dny a ty zase týdny. Čas utíkal jako voda a vzhledem ke všem krásám, které okolo sebe Amelie pozorovala, se jí povětšinou po jejím starém životě ani trochu nezastesklo. Naučila se žít přítomností - tím, co je teď, ne tím, co by jednou mohlo být. Upustila od svého vzteku, zapomněla na Draca i válku zuřící okolo.

A i když věděla, že je to zbabělé, svůj nový život bezmezně milovala. Vlastně si dokázala představit, že by tady, skrytá mezi horami, dokázala zůstat na věky věků…

"Mluvil jsem se staršími," řekl jí jednoho jarního večera Agorim. "Shodli jsme se, že je čas, aby ses vrátila zpátky domů."

"Tohle je můj domov, Agorime," namítla.

Smutně se pousmál, "Přeju si, aby byl."

"Tak mě nevyháněj."

"Nemůžeme tě tady déle držet, Amelie. Naučil jsem tě vše, co jsem mohl. Není důvod, abys tady i nadále setrvávala."

"Ale já se nechci vrátit," vyhrkla zoufale.

"Já vím," přikývl. "A právě proto musíš jít."

Amelie na něj zmateně pohlédla, "Proč? Nechápu to…"

"Protože se na nás žene bouře a ty jediná ji můžeš zažehnat."

"Přestaň říkat takové věci!" zarazila ho rázně. "To přece není pravda. Všichni, dokonce i my dva, jsme dávno mrtví. Tahle válka skončila ve stejnou chvíli, kdy začala. Není šance, že by ho kdokoliv, natožpak já, dokázal porazit. A já," zoufale mu pohlédla do očí, "chci dožít svůj život v klidu. S tebou. Je to tak moc? Chci snad příliš, Agorime?"

Opatrně uchopil její ruce do svých, "My oba víme, Amelie, že to, co si myslíš, že ke mně cítíš, není skutečné. Tvé srdce patří jemu. Nehledě na to, jak moc bychom si oba v tuhle chvíli přáli, aby to tak nebylo, stále ho miluješ…"

"Ale-"

"Četl jsem ve hvězdách. Vím, co se má stát. A až se příště uvidíme, pochopíš, že jsem měl pravdu."

"Takže tohle není sbohem?"

"Ne takové, jaké si myslíš," usmál se.

"Můžeš, alespoň jednou jedenkrát upustit od těch svých hádanek?" zeptala se ho unaveně.

"Slibuji ti, Amelie Petitová, velká dívko s malým jménem, že se nevidíme naposledy," s těmito slovy ji lehce políbil na rty. "Jednou přijde den, kdy se naše cesty znovu střetnou…"

"Kdy?"

"Pořád tak netrpělivá…" usmál se, když jí zastrčil pramen neposlušných vlasů za ucho.

Amelie přivřela oči, aby zadržela slzy. "Rozloučíš se za mě s ostatními? Udělala bych to sama, ale nevím, jestli bych pak dokázala…"

"Oni to ví. A stejně tak ví, jak moc ti na nich záleží."

"Bude mi to tady chybět," pronesla, když se naposledy ohlédla za svým malým stanem.

"Můžeme?" pronesl, když k ní natáhl ruku. Nedlouho poté se horským údolím rozlehlo hlasité prásk.


  • Minule jsem se vás ptala, zda si někdo z vás vzpomíná na Agorima. Zmínka o něm padla v kapitole v první části dvanácté kapitoly, kde se dokonce nacházel kousek této kapitoly. Konkrétně se jedna o tu část, kdy Agorim říkal Amelii, že mu o jejím příchodu pověděly hvězdy.
  • Amelie tehdy samozřejmě nemohla mít nejmenší tušení, co Agorim myslí tím, že svou duši nezachrání. My už o tom však jistou představu máme… Když se na to podíváme kolem a kolem, Amelie cestovala časem, aby zachránila svět, ale do budoucnosti se vrátila ztrhaná a nešťastná…. Tedy pomohla všem, kromě sebe samé… To nám prozatím asi stačí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Francois White Francois White | 6. října 2016 v 19:38 | Reagovat

Prijemna kapitolka, trochu kratsi, ale s uzasnou atmosferou :)
Par preklepu sice sotek propasoval, ale nic co by vylozene rusilo a nevyresila oprava.
Nevim sice, ktery obor sis vybrala, ale i jaderna fyzika nebo raketovy inzenyrstvi se da zvladnout, prvni semestry byvaji obvykle nejhorsi (uz jen diky pristupu ke srudentum a zpusobu vykladu), ale nejak extra na nich nezalezi, jde spis o sito, ktere neoddeluje ani tak znale a vzdelane, spis testuje vuli a odhodlani, takze zkus vydrzet a uvidis, ze se za mesic nebo dva situace rapidne zmeni k lepsimu. Byla by to skoda vzdat takhle brzy.
Jinak jsem rad, ze zas publikujes. Ctu te rad.

2 Peťula Peťula | 8. října 2016 v 13:40 | Reagovat

Supr kapitolka, sice by mi celé to tajemství mělo být už trochu jasnější, ale já mám pocit, že si celou povídku budu muset přečíst ještě jednou od začátku, mám v tom pořád dost guláš :D. Důležitý ale je, že čtenáře pořád udržuješ v napětí. Rozhodně s psaním nepřestávej, byla by to škoda!
Stejně tak, co se školy týká. Střední a vejška je velkej rozdíl, chvíli trvá, než si zvykneš na nový pravidla, ale rozhodně to nezahazuj tak brzy. Pokud tě to zajímá, jen ti to přijde těžký, tak pokračuj, na každém oboru narazíš na předměty, který jsou nepříjemný, ale prostě je musíš zvládnout. Držím palce :-).

3 Rainy Rainy | Web | 12. října 2016 v 15:23 | Reagovat

[1]: No kratší možná byla, ale blog ji nechtěl povolit ani tak. Já s tím tady obecně vždycky bojuju. Každý článek tady má omezení 40 000 znaků. A pokud se člověk nevejde, tak nastává problém. :) V reálu to sedí asi na 4000 slov. Moje kapitoly mívají cca. pět až šest tisíc plus nějaké úvody a závěry. :) Je to na prd.
Moje studium na vysoké je strašně komplikovaná věc. Myslím, že tomu jednou venuju nějaký zatraceně sebestředný článek. Tady v komentáři se mi to moc pitvat nechce.
:) Děkuju.

[2]: Řešení před vámi leží naservírované přímo na talíři. Věř mi. Možná vás to pak překvapí. :) Ale zatím jsme od toho celkem daleko.
S psaním nepřestanu, to se neboj! :) Je to moje vášeň a jen tak se ji nevzdám.
Se školou to je složitější. Asi tomu někdu věnuju speciální článek. :) ale v každém případě moc děkuju! Jsem ráda, že má povídka dalšího čtenáře. :)

4 Lukas Lukas | E-mail | Web | 18. října 2016 v 9:21 | Reagovat

Ahoj Rainy, tak jsem dnes přečetl tvoji kapitolu. Musím říct, že když je Amelie uklidněná hezky, je to příjemná osoba :D. Jinak Agorim taky sympaťák. Ale že Amelie se bude chtít upnout na někoho jiného a zapomenou na Draca, to mě docela překvapilo, ale je pravda, že tady je vlastně mladá. No jo furt ty skoky časem a flashbacky do toho :). Kapitola se mi moc líbila a doufám, že brzy bude další. Jinak ta pasáž jak rozdělali stan a udělali něco k jídlu. To mi vůbec nešlo přes pusu, v pár slovech jsi přeskočila pro mě strašnej kus :D. To bych buď víc rozepsal nebo vynechal úplně, protože co jedli, jak si to ulovili, měli to s sebou? No ale to je mini detail, kterej ani není důležitej. Trošku mi to rozjímání připomnělo Eragona :). I to kouzlení rukama. Každopádně jen tak dál.

5 Rainy Rainy | Web | 19. října 2016 v 7:46 | Reagovat

[4]: Jenomže to svým vlastním způsobem pak není ani ona, ne? Amelie? Jasně, hledala svůj vnitřní klid a taky jej nalezla - alespoň to tak vypadá, ale na druhou stranu´... těžko říct, co se stane, až se dostane zpátky do válkou zničené Anglie.
Osobně jsem to vnímala tak, že takhle se Amelie chová, taková je, když je relativně šťastná. Klidná, usměvavá, snaživá. Bohužel, tam kde ji potkáváme my, zažívá přesně pravý opak.
Agorim je fajn. Proto jsem se rozhodla ho ještě jednou vrátit. :D Strašně se i líbí, jaký má na naši hlavní hrdinku vliv.
Hele, já to chápu, že se ti to zdálo rychlé - mě taky, když jsem to psala. Ale jak jsi řekl, nic důležitého by tam nebylo. Vůbec nic. Pro děj nebylo důležité, co jedli ani jak se k tomu dostali.
S tím Eragonem mi snad mluví ke cti, že jsem ho nikdy nezbožňovala a četla jen první díl kdysi před asi osmi lety. :D Takže doufám, že mi to odpustíš.
Jinak moc děkuju. :)

6 Nebeská Nebeská | 4. listopadu 2016 v 19:35 | Reagovat

Ohohoo, konečně jsem dočetla tuhle kapitolu :)
V podstatě to byla taková "oddechovka", která se docela i hodila :) mezi tím, jak se všechno sypalo k zemi jako hromádka kartiček.
Já věděla, že je jedním z nich, ale netušila jsem, že se do sebe zakoukají. No ale je to skoro až děsivé, jak všechno svým způsobem předpověděl a ona neměla nejmenší tušení. Dokonce i řekla, že to nezní až tak strašně... oh well..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama