TWWLB │ Kapitola devětadvacátá

28. listopadu 2016 v 16:04 | Rainy |  The World We Left Behind
Než se dáte do čtení, ráda bych vám ještě ráda připomněla naší měsíční výzvu. Takže pokud na nás máte nějaké přání, neváhejte! :) Končíme už za dva dny! ODKAZ


Snažím se pochopit
Jak jsme se sem znovu dostali
Doprostřed bouře
Neexistuje žádná cesta ven, žádná cesta ven
Jen skrz kouř, skrz kouř
A boj je vše, co známe
Boj je vše, co známe

Dostali už jsme příliš šancí?
Nechali jsme si je ujít?
Zahodili jsme je?
Zahodili jsme je?
(ZΛYDE WØLF feat. RUELLE - Walk Through The Fire; karaoketexty)

.:: 16. února 2007; Provence, Francie ::.



"A zbytek víte," řekla klidným hlasem Nathalie, když jim oběma do prázdných pohárků nalévala dalšího panáka ohnivé whisky. Byla si prakticky jistá, že je oba budou potřebovat. Tu složitější část rozhovoru měli ostatně stále před sebou.

"Ne tak docela," namítl Harry. "Můžete mi říct, jak jste se odtamtud dostala?"

Smutně se pousmála, "Ukázalo se, že nejen my máme mezi sebou zrádce."

"Mluvíte o Malfoyovi?" vytušil. Překvapení ve svém hlase přitom skrýval jen stěží. Nějak mu ta představa nešla přes oči. Jeho spolužák jako odvážný špeh? Hloupost. Dnes už samozřejmě věděl, že Dracova situace v proběhlé válce nebyla ani trochu jednoduchá, ale na nesympatiích, které k němu choval, to nakonec zhola nic neměnilo.

Nathalie přikývla. "Podařilo se mu kontaktovat Brumbála, takže když se mě smrtijedi snažili dostat pryč… Prostě se objevil ve správnou chvíli na správném místě."

Na několik minut se pak mezi nimi rozhostilo naprosté ticho, kdy se oba dva zdáli až příliš zaměstnání vlastními myšlenkami na to, aby je mezi sebou jakýmkoliv způsobem sdíleli. Zvlášť Harry měl pocit, že mu ze všech těch nově nabytých informací praskne hlava.

Poutníci. Svémagie. Cesta časem. Útok na ministerstvo. Tolik důležitých událostí, tolik mezníků, které ovlivnily životy všech lidí na celém světě, a přitom si na ně nikdo, ale vůbec nikdo nevzpomíná. Připadalo mu to nanejvýš absurdní. Vždycky si myslel, že o proběhlé válce ví naprosto všechno, že neexistuje nic, co by ho ještě mohlo překvapit.

Ze rtů se mu vydral tichý hysterický smích, když si uvědomil, jak šeredně se zmýlil.
Oproti tomu Nathalie se snažila působit naprosto netečným dojmem. Nechtěla, aby její společník poznal, jak moc ji její vyprávění rozrušilo. Jen pár minut, opakovala si v duchu stále dokola. Pár minut a pak konečně a definitivně zmizí pryč. Daleko od ožívající minulosti i Voldemortových následovníků…

"Tušila jste to?" zeptal se najednou Potter. "Že je za tím váš přítel a jeho bratr?"

Pobaveně si odfrkla. "Kdyby ano, pravděpodobně bychom tady spolu teď neseděli."

Chápavě přikývl. "Ani Draco o tom nevěděl?"

"A záleží na tom, pane Pottere? Už se to stalo. Nezměníme to," odpověděla unaveně. "Ale abych ukojila vaši zvědavost - ne, neměl ani zdání. Dokonce ani Voldemort nebyl tak bláhový jako my a nevěřil každému, kdo mu přišel na oči."

Na to oba do sebe kopli pohárky whisky. V hrdle je okamžitě zašimral důvěrně známý oheň.

"Teď k vašim otázkám," pobídla ho.

"Víte," Harry poněkud nervózně otočil pohárkem po jeho hraně, než ho konečně postavil na stranu, "přemýšlel jsem nad tím dneska celý den. Bez ustání mi to vrtá hlavou… Co se stalo, že se všechno tak moc změnilo? Že se to, o čem píšete ve svém deníku tak moc liší od života tam venku?"

Nathalie poněkud zasmušile sklonila pohled ke svým dlaním, "V mém světě," začala po chvíli, "byl Peter, jako zrádce, odhalen mnohem dříve než vás, respektive vaše rodiče, stihl zradit. Jenomže, má a Dracova přítomnost sled událostí poněkud změnila. Hádám, že už není důležité, proč ani jak k tomu došlo. Prostě se to stalo. A i když mě to mrzí, nebýt toho, byli bychom oba pravděpodobně dávno mrtví…"

Chvíli mu trvalo, než byl na její slova schopný nějak zareagovat, než konečně krátce pokýval hlavou.

"Chtěl jste vědět," promluvila znovu Nathalie, "jestli o tom všem ví někdo další…"

"Ano," souhlasil Harry, očividně potěšený změnou tématu.

Povzdechla si. "Brumbálovi jsme to s Dracem povědět museli - tehdy v sedmdesátém osmém. Zaprvé proto, že jsme mu bylo třeba vysvětlit, jak je možné, že jsme se jen tak ocitli uprostřed jeho pracovny a taky proto, že jinak by nás do Řádu nejspíš nikdy nepustil."

"Proč se tedy o vás ale nikdy nezmínil? Proč to nikomu neřekl? Zvlášť, když se Voldemort poprvé vrátil?" nechápal Harry. "Přece musel vědět, že něco nehraje…"

"Nemohl," řekla klidně.

"Nemohl…?"

"Nevzpomínal si na to," dodala ještě.

Vyděšeně jí pohlédl do očí, "Chcete tím říct, že jste mu…?"

"Ano. Trochu jsem mu upravila paměť…" přiznala.

Harry se zdál být touto novou informací naprosto otřesený. Několik dlouhých okamžiků na Nathalii pak jen tak zíral, jako by snad doufal, že svá slova vezme zpátky. Že to byl jen nějaký hloupý žert. Ale jak vteřiny ubíhaly, naděje jej pomalu opouštěla…

"Proč?" zeptal se nechápavě.

"Protože on jako jediný věděl, že Noelie v tom prokletém domě nezemřela." Unaveně přivřela oči, "Věděl, že se chystám vrátit zpátky do budoucnosti. A vzhledem k tomu všemu, co jsme s Dracem v minulosti napáchali, kolik věcí jsme změnili, jsem nemohla dovolit, aby náš příběh někdy někomu vyzradil."

"Tak jste raději dovolila, aby si všichni ti, na kterých vám dle vašich vlastních slov," pohledem střelil k deníku na stole, "tolik záleželo, mysleli, že jste mrtvá?"

"Nesuďte mě, pane Pottere," pokárala ho. "Zvlášť, když nemáte ani potuchy o tom, jak to všechno doopravdy bylo…"

Harry zaťal ruce v pěst, aby uvolnil vzrůstající napětí. Moc dobře si totiž uvědomoval, že tohle není ta správná chvíle, aby se spolu dohadovali nad dávno zapomenutou minulostí. Ani v nejmenším totiž nechtěl riskovat, že by Nathalie vzala svůj slib zpátky a všechna tajemství si tak odnesla spolu s sebou za velkou louži.

Zhluboka se tedy nadechl a napočítal do pěti. Teprve pak k ní znovu vzhlédl, "Jak je tedy možné, že teď si na vás pamatuje?"

Nathalie lhostejně pokrčila rameny. "Kdo ví? Osobně si myslím, že se mu - tedy jeho portrétu - všechny ztracené vzpomínky vrátily poté, co zemřel. Na odboru záhad se touto teorií svého času zabývali. Ale nakolik je pravdivá… Těžko říct."

"Pořád nechápu, proč se o vás nezmínil po své smrti…"

"Protože vás chtěl ochránit. Už tak vám toho naložil až moc. Navíc, znáte ho lépe než kdokoliv jiný. Vždycky říkal jen tolik, kolik musel. A vyprávět příběhy o ztracené minulosti, když si byl jistý, že ví, jak Voldemorta porazit?" Pobaveně zavrtěla hlavou, "To není jeho styl."

"Šlechetný muž…" utrousil Harry a Nathalie se bezděčně usmála, když v jeho hlase rozeznala lehký náznak sarkasmu. "Mimochodem, ve vašem světě jste o viteálech nevěděli?"

"Určitou představu jsme měli, ale řekněme, že náš Voldemort si dal mnohem víc záležet na tom, abychom to nikdy nevěděli jistě…"

Harry se zamračil, "Mohla byste mluvit trochu konkrétněji?"

"Prostě si dokázal spočítat, jakou pro něj Křiklan představuje hrozbu, a tak ho jednoho večera navštívil U Tří košťat, aby se ho zbavil. Proto," hlasitě si povzdechla, "naše teorie zůstaly navždy jen teoriemi…"

Na pár tíživých vteřin se mezi nimi znovu rozhostilo ticho, kdy Nathalie Merlin-ví-proč předstírala, že ji zajímají rýhy ve starém dřevěném stole.

"Říkala jste něco o tom, že i někdo další zná vaše tajemství…"

"Ano."

"A taky jste naznačila, že víte, kdo zabil Joceline Petitovou," pokračoval.

"To je pravda," připustila. "Ostatně jste mi to řekl vy sám."


"Cože?"

"Když jsem vás naposledy navštívila na ministerstvu, vzpomínáte? Tvrdil jste, že víte, komu patřila ta krev…"

Harryho měl pocit, jako by jeho srdce vynechalo několik úderů. Po zádech mu přejel mráz a na spáncích ucítil kapičky studeného potu. "To přece nemůžete myslet vážně," řekl, když konečně dokázal popadnout dech. "Viděl jsem ji umírat…"

V Nathaliiných očích se usídlil smutek. Dokázala si živě představit, jak teď Harrymu asi je, co všechno se mu musí honit hlavou. Ale nehledě na to, že si před pár dny prošla úplně tím samým, stejně mu nedokázala pomoci. Jen tedy tak seděla na svém místě a pozorovala emoce míhající se jeho tváří - vztek, beznaděj, zoufalství, strach…

"Jste si tím jistá?" hlesl sotva slyšitelně.

Přikývla. "Vím, že se vám to zdá neuvěřitelné. Věřte mi, ani já nemám tušení, jak je to možné… Ale pokud si tu myšlenku připustíte, spousta věcí okolo vás najednou začne dávat smysl."

Rozhořčeně na ni pohlédl, "Třeba?"

"Třeba útok na Malfoyovy," pronesla trpělivě. "Netvařte se tak překvapeně. Svým způsobem jsem do té rodiny patřila, takže moc dobře rozumím magii, která ten dům chrání. A stejně tak vím, jak moc vás to na ústředí trápilo, ten fakt, že někdo vtrhl do perfektně zabezpečeného sídla…"

Harry se znepokojeně zavrtěl, "Chcete tím říct, že všichni, co tehdy stáli za tím útokem byli obživlí smrtijedi? Uvědomujete si vůbec," pokračoval, když Nathalie pokývala hlavou, "jak absurdně ta vaše teorie zní?"

Zhluboka se nadechla. Tušila, že s tím vším Harry bude bojovat, že se prostě jen tak nesmíří s tím, co mu řekne. Na to byl až moc tvrdohlavý. Ale nehledě na lítost, kterou k němu nyní pociťovala, pořád odsud chtěla rychle vypadnout.

"Lhala jsem vám," řekla proto drsným a nesmlouvavým hlasem. "Když jste mi před týdnem ukazoval návod na přípravu toho lektvaru proti netopýřímu jedu. Vím, kdo vám ho poslal."

Tázavě k ní vzhlédl, "Kdo?"

Na okamžik zaváhala. "Vaše matka."

Harry šokovaně pootevřel svá ústa. "Co prosím?" dostal ze sebe, když byl sto konečně popadnout ztracený dech. "Myslíte si, že jste vtipná?"

S kamennou tváří k němu vzhlédla, "Možná se vám to bude zdát poněkud zvláštní, pane Pottere, ale k vašim rodičům mám mnohem blíž než vy. Něco takového bych na lehkou váhu nebrala, tím si můžete být jistý."

Vztek, který Harrymu vzápětí vzplál v očích, byl až děsivý. A i když to byl jen chabý odraz toho, co se mu právě honilo hlavou, Nathalie se na své židli instinktivně přikrčila. Moc dobře si totiž uvědomovala, že tentokrát to se svou prostořekostí skutečně přehnala.


"Kdyby nebylo vás, znal bych je dokonale," pronesl chladně.

"Já vím," přiznala. "Ale kdybych neudělala, co jsem udělala, byli bychom teď nejspíš všichni-"

"Už jsem vám to řekl několikrát, Nathalie," přerušil ji Harry. "Nevyčítám vám to."

"Já vím..."

"Takže, ehm," odkašlal si po chvíli. "Má matka, opravdu?"

Smutně přikývla. "To písmo bych poznala všude. Strávila jsem s ní spoustu času. A navíc, určitě je vám jasné, že takhle složitá postup by si nezapamatoval jen tak někdo…"

Harryho však její odpověď ani zdaleka nepřesvědčila. Vlastně jej zmátla ještě mnohem víc. Když si toho tedy Nathalie všimla, rozhodla se pokračovat, "Dalo by se svým zvláštním způsobem považovat za štěstí, že jste synem ženy, která ten tekutý zázrak vymyslela."

"Cože?" vydechl překvapeně. "Chcete tím říct-"

Nathalie lehce přikývla a poněkud dojatě pak sledovala, jak se na rtech jejího společníka usídlil lehký úsměv. Dokázala si živě představit, na co teď asi myslí, jaké obrázky se mu míhají před očima. Dost možná právě viděl svou matku, jak se zapáleným výrazem stojí nad pobublávajícím kotlíkem…

"Chápu tedy dobře, že Lily Potterová, která se teď pravděpodobně pohybuje našim světa, je z vaší minulosti? Ne z té mé?"

"Ano," souhlasila opatrně. "Dalo by se to tak říct. Vaše minulost je v tomhle slova smyslu sice i mou, ale-"

"Existuje nějaká šance, že bych s i s ní někdy mohl promluvit?" řekl najednou a se s neskrývaným zájmem se naklonil blíže kupředu. "Poznat ji?"

Nathalie se potměšile usmála. Bylo zajímavé pozorovat, jak se výraz v jeho tváři mění, jak se jej namísto vzteku a strachu, který ho ovládal při myšlence na oživlou Bellatrix Lestrangeovou, začíná pomalu zmocňovat jakási naděje. Sice se s ní snažil bojovat, ale chvilkové nadšení mělo očividně navrch.

"To nevím, Harry," přiznala neochotně. "Z teoretického hlediska to samozřejmě možné je…"

"Nevíte?" vyhrkl překvapeně i dotčeně zároveň. "Vždyť jste s nimi přece mluvila! Chci tím říct," unaveně si vjel rukou do vlasů, "to, co mi říkáte jsou fakt, že ano? Ne jenom nějaké bláznivé teorie?"

"Samozřejmě, že to jsou fakta!" odpověděla rázně. "Nevím, kolikrát vám mám ještě říkat, že o něčem takovém bych rozhodně nevtipkovala-"

"Tak jak je to možné?" zlobil se Harry. "Musíte přece vědět, kde se nachází..."

Vyčerpaně se zvedla od židle a přešla k nedaleké lince, jako by ji z nějakého důvodu najednou zaujalo nádobí vyskládané na starém plastovém odkapávači. "Řekněme," zoufale stiskla hranu kuchyňské linky, "že s mrtvými teď nemám zrovna nejlepší vztahy."

V odraze okna vyhledala jeho pohled. Moc dobře tedy viděla, jak za jejími zády pobaveně protočil oči v sloup, "Proč mě to nepřekvapuje?"

"Mohu vám říct jen jedno, pane Pottere, nedoufejte. Neupínejte se k té myšlence. Já tu chybu udělala a," hlasitě si povzdechla, "dopadlo to katastrofálně. Naši blízcí zemřeli. Fakt, že se teď z nějakého záhadného důvodu pohybují mezi námi, na tom bohužel nic nemění."

"Já vím," souhlasil Harry. "Ale já sám už utekl hrobníkovi z lopaty tolikrát-"

Potměšile se na něj usmála. Dala by cokoliv za to, aby všechny ty starosti i problémy, ve kterých se poslední dny do slova topili, dokázala vidět jeho očima. Aby je vnímala, jako příležitost. Jako odměnu za všechno to, čím si během svého života prošla.

Po včerejším rozhovoru s Dracem, a už vůbec ne po jeho odchodu, to však nedokázala. Její sny o spravedlnosti i nových začátcích se obrátily v prach a nezanechaly jí nic víc než pocit nekonečné beznaděje.

"Kéž by… Kéž by to bylo jednoduché," posteskla si, když konečně sebrala dost odvahy na to, aby se obrátila zpátky čelem k němu. "Naneštěstí, je tady pár věcí, které byste měl o ožívajících mrtvých vědět…"

"Ano?" zeptal se Harry.

"V první řadě," začala opatrně, "jsou nesmrtelní."

Vyděšeně sebou trhl, "Co prosím?"

"Sice je můžete zabít, ale během pár minut se vrátí zpátky," dodala, jako by Harry vůbec nic neřekl. "Viděla jsem to na vlastní oči."

"Kdy? Jak?"

"Tu noc, kdy se konalo finále ve famfrpálu. Narazila jsem tehdy na jednoho starého známého - na Mariuse Selwyna."

V první chvíli chtěl Harry namítnout, že to není možné, protože Selwyn zemřel pár let nazpátek v Azkabanu. Trvalo mu jen chvíli, než si uvědomil pravý význam jejich slov. A jen co se tak stalo, ucítil, jak mu po zádech ztéká drobounká kapička studeného potu.

Protože pokud měla Nathalie pravdu, bylo jejich situace ještě mnohem vážnější, než si původně myslel…

"Poznal mě," vysvětlovala dál. "Asi vám nemusím říkat, že mě oživlí smrtijedi nechovají zrovna v lásce, takže…" její slova odezněla do ztracena. Nechtěla ta dvě hrozná slova pronést nahlas. Ještě teď ji čas od času po nocích strašil Mariusův nevěřícně pohled. A vzpomínat na ten děsivý okamžik víc, než bylo třeba, rozhodně nebylo po nic, po čem by toužila.

Pravdou bylo, že v minulých válkách, které Nathalie zažila, zabila - a dokonce nejen jednou. Ale to byly jiné časy. Děsivější a temnější. Selwyn ležící v praku na studené zemi, odzbrojen, bez jakékoliv množnosti se bránit… Jen stěží mohla považovat jeho vraždu za sebeobranu, nehledě na to, jak moc si to přála.

"Během pár minut byl zpátky. Plný energie i síly," dodala se zastřeným pohledem upřeným k nedalekému oknu.

"Proč jste to nenahlásila?" zeptal se Harry.

"Protože jsem chtěla zůstat neviditelná. Kdyby se Marius mezi své přátele nevrátil, všichni by věděli, kde jsem. Což jsem samozřejmě nemohla riskovat. Raději jsem mu tedy vymazala paměť a-

"Vaše oblíbené kouzlo, hm?" rýpnul si Harry.

Nathalie okamžitě pocítila prudkou bolest u srdce. Rose… Uvidí ji ještě někdy? A co André?

"Já-promiňte… Nechtěl jsem…" vyhrkl, když spatřil, jak se jí v očích zaleskly slzy. Omluvně jejím směrem pak posunul úhledně poskládaný bílý kapesník, "Tady."

Jako by teprve tohle gesto vrátilo Nathalií do reality. "Díky, ale už jsem v pořádku," řekla klidným nanejvýš koncentrovaným hlasem. "Co dál byste rád věděl, pane Pottere?"

"Koho z oživlých mrtvých jste potkala? Jen Selwyna?"

Krátce zavrtěla hlavou. "Nejprve jsem narazila na Brumbála."

"Na Brumbála?" vydechl nevěřícně Harry. "On je-?"

"Ano," připustila se značnou neochotou. "Je tady. Setkala jsem s ním po pohřbu své babičky. Nebyl to zrovna milý rozhovor, jestli víte, co tím myslím… Dále-"

"Počkejte," zarazil ji. "Co vám vlastně udělal, že ho tak nenávidíte?"

Nathalie dovolila, aby její těžká unavená víčka znovu klesla k sobě a dopřála ji tak kratičký okamžik soukromí. "Protože mě tam poslal. Do minulosti. I když věděl, jak moc chci zůstat po boku své rodiny. Stejně, jako já mu vzala proti jeho vůli vzpomínky, tak stejně tak mi on navlékl ten proklatý obraceč kolem krku...

A pak," zhluboka se nadechla, "mě nedokázal zastavit. Nezabránil mi v tom, abych cestovala zpátky do budoucnosti, nehledě na to, že moc dobře věděl, jak naivní můj plán byl. Zničil mě. Do slova a do písmene. A i když vím, kolika lidem jeho rozhodnutí zachránilo život, nikdy - nikdy - mu nedokážu odpustit."

"Mrzí mě to," dostal ze sebe po pár vteřinách tíživého ticha Harry. "Ale možná přišel čas-"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Jsem pevně odhodlaná vtít si sebou tuhle nenávist do hrobu."

Na celém světě neexistoval nikdo, snad jen s výjimkou Severuse Snapea, kdo by Nathalii v tu chvíli rozuměl lépe než on. Nejspíš proto se tedy rozhodl k onomu tématu více nevyjadřovat. Moc dobře totiž věděl, že to, jestli kdy Brumbálovi odpustí, záleží jen a jen na ní.


"Když jsme u toho, jak se vám to vlastně povedlo? Myslím, návrat zpátky do roku 1999?"

Pokrčila rameny, "Byla jsem naprosto zoufalá. Víc než tehdy, když jsem s výzkumem začala. Chvíli mi trvalo, že se mi podařilo mechanismus obraceče zvrátit, ale nakonec to fungovalo. Detaily vám vysvětlovat nebudu - stejně byste jim, při vší úctě, nerozuměl. Prostě jsem se dostala zpátky - přesně do toho okamžiku, kdy celá tahle šílenost začala. Jen," chabě se pousmála, "dějiny se mezitím udály trochu jinak a já se dostala do jiného vesmíru."

Harry se ani nesnažil tvářit, že ví, o čem to tady mluví. Moc dobře věděl, že je to zbytečné. Nakonec, to jediné, co bylo důležité, byla fakta. "Kde je váš obraceč teď?"

"Zničila jsem ho," odpověděla klidně. "Ještě ten den, co jsem se vrátila. S takovými věcmi by si lidé zahrávat neměli. I krátké skoky byly nebezpečné, ale tohle je jako hrát si ohněm - nezáleží na tom, jak moc jste opatrný, nakonec se vždycky spálíte."

"Takže," odkašlal si Harry. "Ve skutečnosti si myslíte, že to spolu - vaše cesta a ten zmatek venku - přece jen nějak souvisí?"

"Ptal jste se mě, koho dalšího jsem potkala," řekla Nathalie a vůbec si přitom nevšímala nesouhlasného výrazu, který se přehnal Harryho tváří, když nechala jeho otázku nezodpovězenou. "Zrovna včera jsem narazila na trojici smrtijedů. Nevím, co byli zač ani jak mě tam našli. Proto se s Leni chystám zmizet. Hádám, že je jen otázkou času, než prolomí moje ochranná kouzla…"

Harry bezděčně sklouzl pohledem ke krabicím vyrovnaným všude okolo. Najednou chápal, proč chce Nathalie odjet. Co víc, dokonce rozuměl i její strhané tváři. "Jak jste jim vlastně utekla? Nezlobte se na mě, ale celé roky žijete bez kouzel a teď bez mrknutí oka složíte tři černokněžníky? To se mi zdá moc i na vás…"

Chvíli byla v pokušení mu říct, že ve své době jich bez mrknutí zvládala i pět. Ale tohle nebyl čas na nějaké hloupé vychloubání a Nathalie to ostatně moc dobře věděla. Proto se rozhodla jít s pravdou ven. "Někdo mi pomáhal."

"Kdo?"

"Můj muž," odpověděla.

Harry překvapeně vykulil oči. "Malfoy? A kde je teď?"

Na oko lhostejně pokrčila rameny. "Říkala jsem vám, že se nemáte ke shledání se svými blízkými příliš upínat, pane Pottere. Protože jinak budete stejně jako já akorát tak zklamaný… No, ale abychom se oklikou vrtili k tomu, na co jste se mě ptal - Ano, věřím, že mezi mou cestou do minulosti a tím zmatkem tam venku, skutečně nějaké pojítka existují.

Sice se mě ta představa ničí, ale už jen to, že téměř všichni, kteří se vrátili, jsou z minulosti, mluví sám za sebe."

"Téměř všichni?" zeptal se nejistě. "Narážíte tím na něco?"

"Potkala jsem někoho," začala opatrně, "kdo pocházel od vás, z vašeho světa. Někoho, na kom nám oběma velice záleželo."

"Koho?" vyhrkl nedočkavě Harry, i když moc dobře věděl, že je jeho otázka naprosto zbytečná. Přesto si v ten jeden krátký okamžik nedokázal pomoci. "Nathalie…"

"Vašeho kmotra."

Dvě slova. Dvě obyčejná slůvka proťala atmosféru v malé kuchyni jako rána z děla. A ticho, které se mezi ně opět vkradlo, se tak najednou zdálo děsivější a tíživější než kdykoliv předtím. Zvlášť Harry měl pocit, jako by jej trhalo na kusy, jako by jej užíralo zevnitř.

"Proč?" hlesl nakonec. "Proč mě…?"

"Ale to se pletete, Harry. On za vámi stál. Celou tu dobu, od svého návratu. Věřte mi. Vím, že to není to, co chcete slyšet a stejně tak chápu vaše zklamání, ale Sirius vás hlídal na každém kroku."

"To je hloupost," zavrtěl hlavou. "Něčeho takového bych si všiml…"

"Opravdu? Tak mi řekněte, jak jste se sem dostal. Co vás sem přivedlo? Hádám, že vás jen tak nenapadlo stavit se ke Gringottovým a jít vykrádat náhodné trezory…"

"Ne, to ne, ale-"

"Ale co?" nadzvedla obočí. "Že vás nekontaktovala vaše matka vám nijak zvlášť nevadilo. Sirius, který vás oproti tomu zavedl až sem, i když jsem ho vysloveně žádala, ať to nedělá-"

"Jenomže mi to mohl říct z očí do očí, a ne za sebou nechávat nějaké hloupé drobečky!" vykřikl frustrovaně.

"Měl své důvody, proč to neudělal," řekla klidným hlasem.

"Tak třeba?!"

"Třeba fakt, že je mrtvý a nemá tušení, co tady pohledává. Jestli je tady jen na skok, na týden nebo dva. Určitě nechtěl, abyste jeho odchodem trpěl znovu."

Harry odmítavě zavrtěl hlavou, "To je hloupost. Sirius ví, jak moc mi na mě záleží…"

"Anebo s tím měla, co dělat skutečnost, že kdyby se vás dotknul mohl by vás zabít."

"Cože?!"

Pokrčila rameny. "Pořád je - oni všichni - jednou nohou ve světě mrtvých. Myslet si, že bude všechno jako dřív, by bylo poněkud naivní."

Pak se Nathalie znovu obrátila ke kuchyňské lince, aby zabalila i těch několik posledních věcí válejících se okolo. Ze všech sil se přitom snažila vyhýbat Harryho smutným očím, která ji provázely do slova a do písmene na každém kroku.

Přála si mu pomoct. Opravdu ano. Nakonec, kdysi dávno byli blízkými přáteli. A i když se tenhle Harry lišil od toho jejího tak moc, až se to zdálo nemožné, pořád jí na něm svý zvláštním způsobem záleželo.

"Chcete se mě zeptat ještě na něco?"

Zavrtěl hlavou.

"Fajn. V tom případě, bych ocenila, kdybyste odešel. Potřebuju si dobalit ještě nějaké věci a," pohledem sklouzla k hodinám na nedaleké zdi, "za tři hodiny nám letí letadlo. Takže-"

"Jak to děláte?" vypadlo z Harryho najednou. "Jak je možné, že při tom všem tady jen tak stojíte a házíte věci do krabice-"

"Co jiného bych podle vás měla dělat?" zeptala se překvapeně. "Sedět a naříkat nad krutostí osudu? Věřte mi, zkoušela jsem to. Ne jednou, ne dvakrát… A víte vy co? Nikam to nevede. Nakonec jsem se stejně vždycky musela sebrat, zvednout hlavu a jít dál."

Několik dalších minut mezi nimi nepadlo jediné slovo. Nathalie dál pokračovala ve své práci. Lepící páskou zajišťovala víka jednotlivých krabic a ze všech sil si dávala záležet na tom, aby Harry nepoznal, jak moc ji jeho přítomnost znervózňuje.

"Dovolíte?" aniž by počkala na jeho odpověď, sebrala jeho sklenici a okamžitě ji odnesla ke dřezu.

"Vraťte se se mnou do Anglie, Nathalie," řekl náhle. "Vím, že nemám právo o to žádat, ale bez vás to nevyřešíme. Nikdo z nás nemá tušení, proti komu to vlastně stojíme."

"Harry-"

"Nesmrtelný Voldemort, která si během pár let dokázal bez větších problémů podmanit celý svět? Smrtijedi vraždící dotekem? Amerika vás nezachrání. Najde vás i tam. Ale předtím, předtím zničí vše, na čem vám kdy záleželo. U Merlina, chcete snad, aby všichni vaši blízcí dopadlo jako Joceline?"

Nathalie už se nadechovala k tomu, aby ho i s tím citovým vydíráním poslala do horoucích pekel, když v tom se domem rozlehlo rázné zaklepání.

"Čekáte někoho?"

Celá bledá zavrtěla hlavou.

"Klid," poradil ji. "Smrtijedi by neklepali."

Nathalie už ho ale nevnímala a okamžitě se vydala do předsíně k velikému oknu. Zběsile bijící srdce přitom cítila až kdesi v krku. A přesto se jí vzápětí zdálo, jako by to nebylo nic proti hrůze, která ji pohltila při pohledu do důvěrně známých hnědozelených očí.

"Chyběl jsem ti?" zeptal se Loxias a s potěšením sledoval, jak Nathalii požírá strach.

"Kdo je to?" zeptal se Harry.

"Loxi-"

"Avada kedavra!"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Ebibis Ebibis | 30. listopadu 2016 v 8:55 | Reagovat

Strašně se m tato povídka líbí! Rozhodně je originální. Natalii chápu, jak se chová a tak. A upřímně ji lituji, měla asi hodně těžký život. I když se musím přiznat, že jsem čekala, že ohledně Brumbála v tom bude něco víc.. Tolik ho nenávidí, protože ji tam poslal.. Jistě. Ale čekala jsem nějaké jeho manipulace, intriky, lži.. Se kterými to tak dobře umí.

2 Rainy Rainy | Web | 30. listopadu 2016 v 10:08 | Reagovat

[1]: Ježkovy zraky, to je jako zázrak! :D Děkuju!! Já už myslela, že to tady zabalím a zmizím, protože to nikoho nezajímá... :)
Ano, myslím, že Nathaliina náladovost, sobectví i pokrytectví jde uričtě pochopit. Nakonec, jak sama říkáš, hodně toho zažila. A s Brumbálem... Mylsím, že jeho intriky a lži ani neměla potřebu zmiňovat. V každém případě, mě to jako málo nepřijde. V jejich očích se to rovná několikanásobné vraždě.
V první řadě zabil ji - protože ji poslal někam, kam nechtěla. Ráda bych někdy rozebrala proč se tomu tak bránila, ale nejsem si jistá, jestli na to někdy bude prostor. V každém případě ti můžu říct, že v tom zase hrála roli její vypočítavost a sobeckost.
Pak zabil Draca. A Potterovy. Včetně malé Hope. Marlene. Dorcu se Siriusem a jejich děti. Fabiána s Gideonem...
A všechno to udělal s vyzí většího dobra, s tím, že to dělá pro záchranu světa. Jenomže ta vize se teď, když se na scéně znovu objevili Smrtijedi, naprosto rozpadá. A ona tak vnímá všechnu tu bolest, všechno to utrpení jaok zybtečné.
Jak jsem řekla. Viní ho za to, že její život vypadá tak, jak vypadá. A ruku na srdce, Leni je to jediné, co ji drží nad vodou. Kdyby se do budoucnosti (z doby Pobertů) nevrátila těhotná, nejspíš by tady nebyl žádný příběh k vyprávění...

3 Ebibis Ebibis | 5. prosince 2016 v 21:31 | Reagovat

Přiznám se, že Brumbál je vždy postava, která mě v každé povídce fascinuje. :) jinak.. Kdy pak bude další díl?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama