TWWLB │ Kapitola osmadvacátá 1/2

14. listopadu 2016 v 19:53 | Rainy |  The World We Left Behind
Náš vzpomínkový maraton se blíží ke svému konci. A spolu s ní i jedna etapa dějin kouzelnické Anglie. Snad vás kapitola bude bavit. :) Na druhou část se můžete těšit přesně za týden.


Vlny naráží do
otlučeného, opuštěného majáku
Zítra bude pryč.
A pokud ne zítra, tak jindy a jiným způsobem
Jsou naše ruce k ničemu?
Tato strána smrtelnosti
mě děsí k smrti.
K smrti.

(The Temper Tap - Soldier On; karaoketxty)



~*~*~

.:: 28. července 1999; Londýn, Velká Británie ::.

Následující týdny utíkaly jako voda. Ne jednou se Amelie dokonce přistihla, že nemá tušení, co je vlastně za den - jestli středa nebo čtvrtek, ráno nebo odpoledne. Nijak zvlášť se tím však netrápila. Vedle jejího úkolu, na kterém pracovala dnem i nocí, všechno ostatní ztrácelo smysl.

Veškerý svůj čas trávila v laboratoři. Skláněla se nad starými pergameny nebo cosi čmárala na obrovskou tabuli. A i když z počátku šla její práce, její nový výzkum, neustále kupředu, poslední týden měla pocit, jako by uvízla na mrtvém bodě. Protože nic, vůbec nic, nefungovalo tak, jak by mělo.

Unaveně pohlédla na obraceč na svém stole. Občas měla pocit, jako by se jí vysmíval, jako by na ni mluvil a šeptal: To nedokážeš, nemáš na to. Nejprve to brala jako výzvu. Ona to dokáže, dokáže to, o čem si všichni mysleli, že je naprosto nemožné.

Ale teď - teď její odhodlání sláblo s každým dalším okamžikem. Byla si více než jitá, že všechno udělala správné. Dílčí pokusy vycházely přesně dle očekávání a výpočty zkontrolovala nejméně třikrát. Tak proč to nefunguje? Kde je chyba?

Složila hlavu do dlaní. Ještě jednou. Bude to prostě muset zkusit ještě jednou. Kouzlem přivolala obraceč a kopretinu z nedaleké vázy. Opatrně, tak aby květ přiliš nezničila, pak omotala okolo jejího stonku zlatý řetízek. To vše pak položila do malé černé skřínky na svém stole.

Následně spustila mudlovský diktafon, "dvacátého osmého července rok devatenáct set devadesát devět," unaveně pohlédla do kalendáře na svém stole, "pondělí. Pokus dvacátý sedmý. Čas dvacet hodin třicet tři minut. Sedmnáct otáček."

Poněkud apaticky mávla hůlkou, aby dala obraceč do pohybu. Když si byla jistá, že je hotovo, opatrně dvířka otevřela. Nic - vůbec nic se nestalo. Kopretina byla stále stejně krásná a živá jako před chvílí.

"Experiment se nezdařil," řekla nanejvýš koncentrovaným tónem a jen co zmáčkla tlačítko pro zastavení nahrávání, rozmáchla se vší silou po hromádce malých černých a červených krabiček na svém stole.

"Špatný den, co?" ozvalo se za ní.

Polekaně sebou cukla. Naštěstí se ukázalo, že ve dveřích nestojí nikdo jiný než Loxias. "Jako kterýkoliv jiný. Co vlastě děláš? V tolik hodin?"

"Čekám na tebe," odpověděl s potměšilým úsměvem na rtech.

Amelie si povzdechla, "Tak to hodně štěstí… Stojíš tam dlouho?"

Lhostejně pokrčil rameny, "Deset minut? Možná patnáct."

Unaveně si promnula oči. "Nemám zdání, co dělám špatně."

"Kdybys to věděla, nebyla by to zábava, nemyslíš?"

"Nech si ty svý vtípky," usadila ho Amelie.

Omluvně se usmál, "Jen mě napadlo, že bys třeba ráda vypla. Kdys odsud naposledy vystrčila nos, hm?"

"To nejde. Musím pokračovat."

"No tak," protočil oči v sloup, "svět se nezblázní, když si dáš hodinku nebo dvě pauzu. Navíc, třeba ti čerstvý vzduch udělá dobře…"

"To asi těžko. Jsem si jistá, že kalibrace jsou správné. Jen se podívej…" a na to začala ze všech možných šuplíků vytahovat desítky pergamenů. "Kouzla jsem odstranila správná. Trvalo mi to celé týdny, než mi to přestalo bouchat pod rukama, ale dokázala jsem to. Nechala jsem jen ty nejpodstatnější. Tím jsem si jistá. Singularita, spojitost, stabilita… Ale ten pitomý obraceč se stejně ani nehne!"

"Amelie," oslovil ji měkce, "nerozumím vůbec ničemu z toho, co mi tady teď říkáš."

Do tváří se jí nahrnula růž. "Promiň…"

"Ale zato vím, že takhle dál nemůžeš. Zblázníš se z toho. A tím, nepřerušuj mě, nikomu nepomůžeš."

"Voldemort-"

"Pokud chceš cestovat časem několik let nazpátek, což se mně osobně zdá mimochodem pořád zatraceně šílený, je jedno, jestli k tomu dojdeš hodinu před půlnocí nebo v jednu hodinu odpoledne. Dej si pauzu."

Amelie se vyčerpaně ohlédla za pokusy válejícími se na zemi. "Možná máš pravdu…"

"No jasně že jo. Pojď," pobídl ji, "zvu tě na skleničku."

Zanedlouho už oba dva seděli v jednom z opuštěnějších barů na okraji Londýna. Amelie to místo vybrala záměrně. Vůbec totiž nepochybovala o tom, že se jejich rozhovor bude točit především kolem kouzel a nějací všeteční přiopilí mudlové byli skutečně až tím posledním, po čem toužila.

Hospůdka v Richmondu se tak zdála být naprosto vyhovující. Uvnitř bylo ostatně jen pár lidí, a i ti se zdáli být až přespříliš zaujetí fotbalovým utkáním v televizi.

"Takže… Cos vlastně dělala během toho půl roku kdy o tobě nikdo neslyšel?" zeptal se zájmem, když před ně servírka postavila objednané víno.

"Vždyť víš, že o tom nesmím mluvit," usmála se.

Loxias se zatvářil na oko dotčeně, "Ty mi nevěříš?"

"Jasně, že ti věřím," namítla.

"Navíc, jsem dost chytrý na to, abych si dal dohromady, že jsi uspěla. Žes je našla, myslím ty poutníky. A taky je mi jasný, že tě naučili používat tu svoji magii."

Napůl polekaně k němu vzhlédla, "Jak…?"

"Ale no tak, Amelie," usmál se. "Nikdo nedokázal začarovat obraceč od doby, kdy vznikly. Nějakou dobu jsem na tom oddělení pracoval, takže to vím. Všechno je to tak šíleně náročná kouzelnická věda, že nám bude trvat ještě léta, než jí aspoň trochu porozumíme. A pak přijdeš ty a jen tak začneš upravovat jednotlivá kouzla? Prosím tě, nejsem hloupý."

"No, to teda rozhodně ne…" přikývla. Pak se konečně natáhla po své sklenici, "Na co si připijeme?"

"Na tvůj výzkum?"

"A na lepší časy."

Z toho baru odešli až kolem jedenácté - oba s mnohem lepší náladou, než s jakou se tam večer objevili. Jejich rudé tváře zdobil téměř bez ustání široký úsměv a po sebemenším náznaku únavy, třebaže za sebou měli velice náročný den, nebylo ani stopy.

Oba dva se totiž výtečně bavili. Amelie už skoro zapomněla, jaké to je si jen s někým nezávazně povídat o maličkostech všedních dní nebo se smát naprostým hloupostem. Připadalo jí to tak osvobozující, tak krásné! A i když na její náladě určitě mělo svůj vliv bezesporu i vypité víno, poprvé po svém návratu z Himalájí se cítila spokojená sama se sebou.

Když tedy Loxias zamířil k nedalekému nábřeží, vůbec nic proti tomu nenamítala. Byla horká letní noc. Na hladině Temže se zrcadlilo nikdy nekončící moře hvězd a Amelie se tak nedokázala zbavit pocitu, jako by byl dnešek přímo stvořený k procházení.

"Jsem ráda, že jsi mě vytáhl ven," řekla po chvíli.

"Jsem rád, že jsi šla."

"Bude to znít bláznivě," usmála se, "ale tak nějak si připadám víc naživu. Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem se takhle bavila."

"No upřímně," ušklíbl se Loxias, "myslím, že takhle veselou jsem tě neviděl ještě nikdy."

Amelie na něj hravě vyplázla jazyk, "To ještě nic není!" A jako by chtěla dostát svých slov, okamžitě vyskočila na nedalekou zídku.

"Co blázníš? Spadneš. No tak," povzdechl si, "slez dolů. Když budeš ležet u Munga, tak svět nezachráníš."

Tiše se zasmála. "Měl bys to taky zkusit," řekla, když udělala první váhavý krok. "Je to legrace. Mám pocit, jako by mi znovu bylo pět."

"Taky se tak chováš," vyčetl ji. "AMELIE!" vykřikl vyděšeně, když se zhoupla na špičce tak moc, až to vypadalo, že každou chvíli spadne dolů. "Můžem to vyzkoušet jindy. Třeba až budeme oba střízliví."

Utichlým parkem, které jen čas od času přerušil zvuk projíždějících aut, se znovu rozezněl její zvonivý smích. Opatrně se k němu obrátila čelem, "Cítím se fajn."

Bez zaváhání došel až k ní a natáhl se k ní, aby ji pomohl seskočit na zem, "Jo, to ti docela věřím."

Amelie ho však vůbec nevnímal. Dolů se jí totiž vůbec nechtělo. Právě naopak. Najednou pocítila prudkou touhu sednout na koště a vzlétnout. Vydat se vstříc všem těm krásám i dobrodružstvím, které jí nebe bez mráčků slibovalo. Chtěla na svých pažích pocítit šiimrání nebeského prachu, zeptat se hvězd, proč si s nimi se všemi tak nepěkně zahrávají…

Aniž by nad tím třeba jen na okamžik zaváhala, zapřela se do Loxiasových dlaní na svých bocích a poněkud energicky pak rozepjala své ruce, jako by si snad myslela, že na místo nich má křídla.

Takhle chutná život, pomyslela si a v duchu ji napadlo, že už se nikdy nechce cítit tak osamělá jako dřív. Měla až po krk všech těch starostí i pocitů, které ji poslední rok stíhaly na každém kroku. Bylo třeba zapomenout, zapomenout na city k Dracovi a stejně tak na tu hořkost, která ji od jeho odchodu bez ustání sužovala, a jít dál.

Teprve s touto myšlenkou dovolila Loxiasovi, aby ji konečně sundal zpátky na zem.

"Děkuju," špitla.

"Za co?"

S lehkým náznakem úsměvu mu pohlédla do očí a pak, dříve, než ji stačila opustit nově nabytá odvaha, přitiskla své rty k jeho. Loxias pak nezaváhal ani na vteřinu. Okamžitě vyšel jejímu polibku vstříc.

Když se od sebe konečně odtrhli, vzhlédli oba bezděčně k moři hvězd nad nimi.

"Už jsem si myslel, že mi budeš dávat košem navždycky," poznamenal s úsměvem na rtech Loxias.

"Promiň," řekla klidně. "Možný jsem jen čekala na úplněk," dodala s pohledem upřeným k měsíci zářícímu vysoko nad nimi. "Prostě jsem si nedokázala pomoct."

"Tak to mám vlastně štěstí, že jsem tě vytáhl ven zrovna dneska. Jinak bych jen ztrácel čas."

"To víš že jo!" ušklíbla se "A já bych ho ztrácela v labo… No jasně!" vyhrkla. Veškeré její alkoholové opojení bylo v mžiku tatam. "Jak je možné, že mě to dřív nenapadlo?"

Loxias na ni zmateně zíral, "Nenapadlo co?"

"Vždyť je to tak jasné, Loxi! Úplněk!" hlasitě se rozesmála. "Jsem tak hloupá!"

"Amelie," zastavil ji opatrně. "No tak, můžeš mi to prosím tě vysvětlit?"

"Kolik je hodin?"

Nechápavě sklonil pohled ke svému zápěstí, "Za deset minut dvanáct, ale proč-?"

"Musíme zpátky do mojí pracovny, hned teď."

"Co tím-?

Zbytek jeho slov se však ztratil v hlasitém prásk, když je Amelie oba přemístila zpátky do příjímacího sálu ministerstva kouzel. Urychleně pak z kapsy vytáhla svůj identifikační průkaz a jen, co jí úřednice pokynula, aby pokračovala dál, rozeběhla se směrem k výtahům.

"Řekneš mi už konečně, o co tady jde?" vydechl Loxias.

"Při svém výzkumu," začala vysvětlovat Amelie, "jsem vzala v úvahu úplně všechno. Časovou nespojitost, paradoxy, které vznikají při každé cestě, zkalibrovala jsem všechno všecičko, co se dalo. Ale na něco - na jednu věc, jsem zapomněla."

"Na jakou?"

"Na astronomii. Loxi, v ten den, kdy poprvé obraceče použili, byl úplněk! Proto to nefunguje!"

Do své pracovny vběhla jako velká voda. Kabelku a stejně tak i lehký kabát odhodila ledabyle na stůl. "Kolik mám času?" zeptala se zmateně, mezitím, co na zemi hledala prázdnou krabičku.

"Do půlnoci? Čtyřicet vteřin."

"Zatraceně! Accio obraceč! Accio kopretina!"

Stihla to jen tak tak. Uchytit květ v řetízku dost pevně na to, aby se při cestě časem nevytratil, zavřít krabičku a následně ještě pronést správnou formuli na otáčení šroubku. A přesto, že si byla více, než jistá, že všechno udělala správně, když měla konečně otevřít dvířka a zjistit, jestli měla pravdu, jestli vše fungovalo, tak jak mělo, nebyla schopná jediného pohybu.

"Nepodíváš se, jak to dopadlo?"

"Co když to nevyšlo?" hlas se jí třásl.

Povzbudivě na ni mrkl, "To nezjistíš, dokud tu krabici neotevřeš."

Zhluboka se nadechla. Pak zvedla hůlku a opatrně víčko oddělala.

"Tak co?" zeptal se netrpělivě Loxias.
Amelie se však v tu chvíli nezmohla na jediné slovo. Jelikož však věděla, že gesta v tu chvíli budou více než dostatečná, opatrně se natáhla, aby ze skřínky vytáhla seschlou rostlinku.

A mezitím, co její tvář pomalu ovládal pocit nekonečného štěstí, přes tu Loxiasovu se mihnul stín. Tohle se jeho pánovi líbit nebude. O tom ani v nejmenším nepochyboval.

-----------------

Když následujícího večera vcházela Amelie do hlavního štábu Fénixova řádu, hrál ji ve tvářích stále stejný úsměv jako před několika málo hodinami. Chvílemi měla dokonce pocit, že se samou radostí zblázní. Chtělo se jí zpívat, zpívat a létat a tančit - ano dokonce i tančit. Tak velký na ní měl endorfin, jehož zásoba v jejím organismu se zdála být nevyčerpatelná, vliv.

"Profesore?" zeptala se nejistě, když otevírala dveře malé provizorní pracovny.

"Jsme tady," odpověděl jí Brumbál. "Oba."

Energeticky vešla dovnitř a téměř okamžitě se tak setkala s pohledem důvěrně známých pomněkově modrých očí. "Jsem ráda, že jste přišli."

"Možná byste nám konečně mohla říct, proč-"

"Ale no tak, Harfanguu, klid. Jsem si více než jistý, že slečna Petitová nás sem nezlákala bezdůvodně. Čili," se zájmem se obrátil k Amelii, "copak máte na srdci tak neodkladného, že si to vyžádalo pozornost nás obou?"

Amelie s potměšilým úsměvem vylovila z kapsy riflí jeden ze svých obracečů. "Funguje to," řekla pouze, jen co ho položila na nedaleký psací stůl. "Zatím jsem testovala jen posun o osm a čtyřicet hodin, ale vše proběhlo v naprostém pořádku."

Chvíli bylo v pracovně naprosté ticho. "Kolik experimentů jste provedla?"

"Jeden."

"Jeden?" nechápal Harfang. "A proto jste nás sem zavolala?"

Amelie se však jeho skepsí rozhodit nenechala, "Při vší úctě, pane Abberley, vím, co dělám. A věřte mi - ten obraceč funguje. Naneštěstí však v jen jeden jediný okamžik měsíčního cyklu."

Brumbál tázavě nadzvedl své obočí, "Měsíc musí být v konkrétním postavení, aby váš obraceč pracoval, jak má?"

Přikývla. "Konkrétně v úplňku."

"To je ale zvláštní, nemyslíte? Normálně fungují bez sebemenších problémů v kteroukoliv dobu."

"Protože kouzlo, které tuto možnost zajišťovalo podléhalo jedné z Gumpových pojistek," vysvětlila rychle.

"Které jste musela odstranit…" vytušil Harfang.

"Přesně!" přikývla Amelie.

"Nejste schopna jeho zdání alespoň částečně vyvolat?"

Amelie se poněkud pobaveně otočila zpátky čelem k Brumbálovi, "Při vší úctě, kolik toho víte o časocestovací magii, pane profesore?"

"Příliš ne," připustil. "Ne že by mně tato kapitola nezajímala, avšak vždy jsem se domníval, že tento výzkum je nám ještě na desítky let vzdálený."

"A o to jde," souhlasila. "Já žádnou magii nevytvářím. Upřímně, je tak složitá, že mě během posledních týdnů ne jednou napadlo, zda ten, kdo obraceče sestrojil, ve skutečnosti nepocházel z nějaké daleké budoucnosti…"

"Nevytváříte? Ale jak tedy-"

"To není podstatné," zamračila se. "Důležitý je pouze fakt, že před sebou máme příležitost, jak Voldemorta jednou pro vždy porazit."

"Věř jí, Albusi," poradil svému příteli Harfang. "Ví, co dělá. Jednou, až přijde čas, tak ti to vysvětlí. Zatím se prostě budeš muset smířit s tím, že je tato mladá dáma o něco málo chytřejší než ty."

"Drahý Harfangu, o to mi vůbec nejde. Nejednou jsem si všiml, že se slečně Petitové dostalo neobyčejného talentu, ale nejsem si jist, zda mohu po ostatních chtít, aby riskovali své životy, když-"

"Ovládám magii poutníků," přerušila ho náhle Amelie.

"Svémagii?" vydechl překvapeně Brumbál.

Přikývla.

"Takže vás ji naučili… Ach zajisté, mnohé to vysvětluje, není-liž pravda?" zamumlal si pod vousy Albus. "Ty vaše kousky při posledních akcích…"

"Stačí vám to?"

"Obávám se, že bude muset," přikývl s úsměvem. "Takže," obrátil se ke svým dvěma přátelům, "co se bude dít teď?"

"Budu pracovat na tom, abych obraceč zkalibrovala na, pokud možno, co nejvzdálenější cestu. Ideální by byla doba Raddleova dětství, ale nejsem si jistá, zda to není příliš. Vy byste však měl nalézt někoho," zhluboka se nadechla, "kdo se toho úkolu zhostí."

"Myslím, že vy jste více než ucházející kandidátkou, slečno Petitová."

Amelie však zavrtěla hlavou, "Nemám čas studovat minulost a její následky. Potřebuju pracovat na výzkumu. Merlin ví, že nám nezbývá moc času…"

"Máte tedy alespoň nějaké nápady?"

"Rozhodně bych doporučila někoho s bystrozorským výcvikem."

Brumbál přikývl, "To zní rozumně."

"Zároveň je třeba tomu dotyčnému vysvětlit, jak nebezpečnou hru to tady hrajeme. I sebemenší změna může mít na budoucnost fatální vliv," přidal se Horfang. "Navíc, kdo ví, co na to odpoví matička příroda…"

"Obávám se, příteli, že jinou možnost však nemáme," odpověděl zamyšleně Brumbál. "Svou příležitost jsme promarnili a pokud se nám takto naskytne druhá, měli bychom ji využít dřív, než bude příliš pozdě…"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama