TWWLB │ Kapitola osmadvacátá 2/2

21. listopadu 2016 v 15:21 | Rainy |  The World We Left Behind
Další zase za týden.




Optimismus a pozitivní energie se Amelie držela jako klíště po celý následující týden. Kam se hnula, tam jen zářila. Lidé se na ni nechápavě zírali, někteří dokonce pohoršeně vrtěli hlavou. Copak ta holka neví, jaké hrůzy se dějí venku? Proč se tváří tak spokojeně? Proč se pořád směje?

Vždycky nad tím jen pobaveně zavrtěla hlavou. V duchu přemýšlela nad tím, jak by se lidé asi tvářili, kdyby věděli, že se jejich životy brzy upadnou do zapomnění. Že všechno, co dělají, je do jisté míry zbytečné, protože v jednom jediném zlomku vteřiny se veškeré jejich problémy i starosti zcela vypaří.

Z jedné strany jí ta myšlenka děsila - protože pokud se nad tím vším řádně zamyslela, to, co se chystala provést se ani v nejmenším nelišilo od vraždy. Lidé zemřou. Jejich duše zemřou. A bude to její vina - jen a jen její.

Současně jí to však připadalo osvobozující. Nezáleželo na tom, co udělá, s kým bude trávit čas, a dokonce ji ani tolik netrápily titulky v novinách, které zas a znovu hlásily, kolik lidí se nedožilo rána. Všechno to bude totiž zapomenuto, ztraceno. A nikdy - nikdy víc se to už nestane.

Tedy, samozřejmě, pokud všechno vyjde podle plánu. Vidina konce téhle noční můry byla sice opojná, ale Amelie moc dobře věděla, že před sebou ještě všichni mají kus cesty, než konečně vstanou ve vytouženém cíli.

S touto myšlenkou se opět sklonila k pergamenům na svém stole. Byl čas vrátit se zpátky do práce.

Za falešnými okny její laboratoře už se pomalu smrákalo, když zaslechla lehké zaklepání na dveře. "Je otevřeno," řekla, aniž by se za nově příchozím ohlédla.

"Nesu kafe," ozvalo se najednou a teprve v tu chvíli se Amelie otočila. Okamžitě se tak setkala pohledem s Loxiasem, který jen tak ležérně postával ve dveřích se dvěma kelímky v rukou. "Říkal jsem si, že ti přijde vhod."

"Děkuju," vděčně se na něj usmála a okamžitě se vydala jeho směrem, aby mu věnovala letmý polibek na přivítanou.

"Jak to jde?"

"Pomalu," povzdechla si. "Čím hlouběji se snažím dostat, tím větší nestabilitu obraceč vykazuje."

Zastrčil ji neposlušný pramen vlasů za ucho, "Ty to zvládneš."

Amelie on děn převzala svůj kelímek. Vzápětí ho však odložila, "Co tady vlastně děláš?"

"Co asi," usmál se pobaveně. "Čekám na tebe."

"Na mně?" podivila se.

"Hádám, že tady nebudeš nocovat. Myslel jsem, že bychom si mohli zajít třeba do kina…"

"Do kina?" rozesmála se. "Ty chceš jít do kina? Mudlvoského kina?"

Pokrčil rameny, "Vypadala jsi tak nadšeně, když jsi o tom mluvila…"

"Loxiasi Selwyne," usmála se spokojeně a znovu ho políbila, "ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat."

"To si piš," usmál se. Pak se poněkud nervózně ohlédl po hodinách na protější zdi, "Měli bychom si pospíšit. Tak honem vypij to kafe, ať můžem vyrazit."

"Je horké," usmála se. "Vezmu si ho sebou. Jen si něco dodělám, dobře? Dej mi tak deset minut…"

Loxias tiše zaúpěl, "Musí to být?"

"Proč jsi tak netrpělivý?"

"Nejsem netrpělivý!" ohradil se. "Fajn," rezignoval nakonec, "mám prostě jen takový pocit… Pocit, že se něco stane."

"Ale no tak," usmála se na něj povzbudivě Amelie, "všechno bude v pohodě."

V ten okamžik tomu doopravdy věřila. Naděje ji vlila do žil tolik nové energie, že si možnost nějakého, třeba i toho sebemenšího, zádrhelu odmítala připustit. Nebyla hloupá, dokázala si spočítat, jak těžké by pro Voldemorta bylo zhatit jejich plány - zvlášť, když neměl nejmenší tušení, co tady dole na odboru záhad chystají.

Možná o to byl obrázek, který se ji najednou naskytnul před očima, jen chvíli poté, co vešli do předsálí ministerstva kouzel, děsivější. Ten zmatek a křik a strach, který jí během zlomku okamžiku prosáknul až do morku kosti, ji naprosto ochromil. Nebyla schopná ničeho jiného, než tam jen tak stát a koukat.

Svět jako by se zastavil.

Smrtijedi. Na ministerstvu.

Kde se tady vzali? Kdo je sem pustil? Co tady dělají? Proč přišli?

Teprve když jí těsně okolo hlavy proletěl paprsek zeleného světla, probrala se ze svého transu. Rychle upustila kelímek s doposud netknutou kávou, z kapsy kabátu vytáhla hůlku a následně se rozeběhla zpátky k výtahům.

"Amelie! No tak, slyšíš! Počkej!" volal za ní Loxisas. "Kam to běžíš? Musíme odsud vypadnout! Hned!"

"Potřebuju svůj výzkum, Loxi. Pokud ho tam nechám, jsme všichni mrtví…"

Mladý Selwyn se nejprve obezřetně rozhlédl okolo sebe a teprve pak se vydal za ní. "Pokud tam půjdeš tak zemřeš určitě-"

Amelie se smutně ohlédla za vřavou, která už se přesunula až do samotného atria. Z toho, co viděla, ji přeběhl mráz po zádech. Každou chvíli k ní dolehl bolestivý nářek, každou chvílí byl kdosi sražen k zemi. Nepochybovala o tom, že její kolegové bojují, jak nejlépe umí. Ale nehledě na jejich statečnost či sílu, nepřátel v černých kápí neubývalo.

Na malý okamžik, když v davu zahlédla známé tváře svých přátel z Řádu, ji pohltila úleva. Ale i ta zanedlouho odezněla. Na její místo přišla krutá realita - nemají nejmenší šanci vyhrát. Ať udělají cokoliv, ministerstvo a spolu s ním i poslední naděje pro svobodnou Anglii, padne.

Ale proč? Proč zrovna teď? A pak, přesně ve chvíli, kdy už tyhle své úvahy chtěla odsunout na později, mihla se jí před očima vzpomínka na jejího bývalého nadřízeného. Mohl mít David pravdu? Skutečně mezi sebou měli špeha?

"Musím to zkusit, Loxi," vydechla, mezitím, co od nich odrazila několik přicházejících kleteb. "Klidně běž - nečekej na mě."

Chvíli se zdálo, jako by mladý Selwyn skutečně nad svým odchodem uvažoval. Ale jen, co se za ním rozeznělo cinknutí výtahu, byly jeho pochybnosti tatam.

"Buď připravený," poradila mu, mezitím, co se kabina propadala hlouběji a hlouběji. "Určitě budou i dole."

"Jak to myslíš?" zeptal se zmateně.

"Myslel si to už David. Že máme mezi sebou někoho, kdo donáší Voldemortovi."

Loxias v mžiku zbledl jako stěna, "A ty si myslíš, že měl pravdu?"

"Bylo to trochu hloupé načasování, nemyslíš? Celou dobu nic, ale jakmile máme příležitost tuhle zatracenou válku ukončit…"

"Může to být náhoda."

"Kéž by. Vážně si to přeju."

"Co tam dole vlastně potřebujeme?" zeptal se.

"Můj obraceč. Musíme ho buď najít… nebo zničit."

"Zničit?"

Amelie mu pohlédla zpříma do očí, "Nesmí ho získat. Za žádnou cenu se mu nesmí dostat do rukou, rozumíš? I kdybychom tam dole měli zemřít…"

Její společník trhaně přikývl. Pak se oba otočili čelem ke dveřím a napjatě čekali, než výtah zastaví. Když se tak o pár vteřin stalo, oba dva se okamžitě ocitli uprostřed bitvy. Ani jeden z nich tedy na nic nečekal. Rychle vykročili kupředu, připraveni vydat se na pomoc svým nešťastným kolegům.

Amelie neměla nejmenší tušení jak, ale brzy se jejich cesty náhle rozdělily. Přišlo jí to zvláštní, protože v jednom zlomku okamžiku stál Loxias vedle ní, ale v tom druhém už byl bůh ví kde. Jedinou útěchou jí mohl být fakt, že nebyl mrtvý. Protože kdyby ano, leželo by jeho tělo na zemi mezi ostatními nešťastníky. Smrtijedi by jej určitě neodklízeli.

Unaveně si setřela z čela stroužek potu. Tohle tempo - boj tváří v tvá s několika smrtijedy najednou - dlouho nevydrží. Už teď stěží dýchala a její laboratoř byla přitom stále v nedohlednu. Těžko říct, jak by to všechno dopadlo, kdyby se po jejím boku náhle neobjevil její šéf.

"Co tady, při Merlinovi, děláš, Amelie? Zbláznila ses? Koukej odsud vypadnout, hned teď!"

Amelie mu neodpověděla ihned. V tu chvíli si totiž všimla, jak se k nim zezadu plíží dvojice smrtijedů. Jen taktak stihla Harfanga strhnout na stranu. Pak oba protivníky bez mrknutí oka srazila k zemi.

"Díky..." vydechl Abberley.

"Mám tady práci," vysypala ze sebe. "Důležitou práci. A my oba víme, co všechno by se mohlo stát kdyby-"

"Na to se - protego! - vyser! Zachraň si zadek, Petitová. Najdi Brumbála. Spolu přijdete na jiné řešení...

"Není jiné řešení. A ty to víš. Proto jsi tady. Jinak bys byl dávno pryč."

Že uhodila hřebík na hlavičku, věděla ve stejném okamžiku, co tu myšlenku vyslovila. "Jsem s tebou, rozumíš?"

Její si šéf cosi nesouhlasně zamumlal pod vousy. Nakonec však rezignovaně pokýval hlavou. Dost možná si totiž uvědomil, že nemají čas se tady mezi sebou dohadovat - zvlášť, když Amelii znal dost dobře na to, aby věděl, jak moc dokáže být paličatá.

"Harfangu," vydechla, když konečně děj okolo nich na malou chvíli zase ustál, "myslíš-myslíš… Budou i tam?"

"Byla by zatracená náhoda kdyby ne. Vsadil bych na to všechny galeony světa, Amelie. Někdo nás zradil."

Ta myšlenka se nad nimi vznášela jako stín po celou dobu, kdy se probíjeli dopředu. Ani jeden z nich to sice neřekl nahlas, ale ve skrytu duše oba doufali, že se mýlí, že se pletou a Ameliina laboratoř bude stejně klidná, jako kdykoliv jindy.

Tahle jejich naděje však definitivně pohasla, jen co se objevili na rohu chodby, odkud měli skvělý výhled na celé výzkumné oddělení. Oddělení, které do slova a do písmene, hemžilo smrtijedy.

"Tohle nezvládneme, Harfangu," zavrtěla zoufale hlavou. "Kéž by nás bylo víc…"

S nadějí na ni pohlédl, "Máš tam nějaká ochranná kouzla?"

"Nic, co by nepřekonali."

A pak, jako blesk z čistěho nebe, se za nimi objevil Loxias. Ve tváři měl strhaný výraz a po čele mu dokonce ztékalo několik kapek krve. Dříve, než si Amelie uvědomila, co dělá, skočila mu kolem krku. "Ty žiješ!"

"Dlouho ne," usmál se, "jestli mě nepustíš."

Rychle se od něj odtáhla, "Jak moc je to zlé?"

"Je to jen pár šrámů," uklidnil ji. "Jdu s vámi."

"Loxi-"

"Potřebujeme ho," přerušil ji náhle Harfang.

Amelie se zhluboka nadechla. Představa zraněného Loxiase v boji se jí ani trochu nelíbila. Stačil však jeden jediný pohled chodbu plnou smrtijedů, aby jí došla hořká pravda. Bez něj nemají nejmenší naději. Jejich šance na úspěch sice zůsane stále mizivá, ale pořád to bylo lepší než nic.

Navíc, nebylo na co čekat. S každou další vteřinou, kdy se krčili ve stínech, riskovali ztátu momentu překvapení. Výhody, o kterou si vzhledem k jejich postavení jednoduše nemohli dovolit přijít.

A tak stejně, jako před pár minutami Harfang, i Amelie nakonec přikývla. "Drž se vzadu," přikázala mu ještě, než se všichni tři vydali kupředu.

Z jejich hůlek tak téměř v jeden jediný moment vytryskly tři proudy barevných jisker. Bezmála deset smrtijedů se tak sesunulo k zemi. A i když tento malý odvážný krok dopadl mnohem lépe, než očekávali, na žádné radování nebyl čas. Pozornost všech ostatních se tak totiž vmžiku upřela jejich směrem.

"Třináct proti třem," vydechl posměšně Loxias. "To zní jako zábava."

Amelie vzniklou situaci nijak nekomentovala a rychle se dala do boje. Z její hůlky vycházela jedna kletba za druhou. Většina z nich se sice setkala s nepříliš přesvědčivmi štíty, ale rozhodně to stačilo na to, aby se pomalu posouvala blíže k vytouženému cíli.

Její dva kolegové na tom ve svých soubojích už tak dobře nebyli. Oběma jim po tvářích ztékal pot a Loxisovi se dokonce otevřely jeho staré rány. Na malý okamžik Amelie odolávala nutkání vrátit se k nim, pomoct jim. Jediný pohled do očí jejího šéfa ji však stačil, aby si uvědomila, jak bláhové by takové rozhodnutí bylo.

Musí pokračovat. Nehledě na to, co všechno je to může stát.

"Alerte ascenderae!" vyhrkla a její poslední dva nepřátelé okamžitě vylétli vysoko do vzduchu vstříc vysokému skleněnému lustru. Když pak konečně spadli na zem, byli oba v hlubokém bezvědomí.

"Amelie!" varoval ji Loxias.

Jen tak tak se stihla zabránit proudu fialových jisker letících jejím směrem. "Conjunctivitus," vyhrkla v odpovědi a onen všivák, soudě podle toho bolestného zavytí se jednalo o ženu, okamžitě zmizel pryč. Na jeho místě se však objevila okamžitě skupinka dalších.

"Běž Amelie!"

Ještě jednou k nim zabloudila pohledem. Podvědomě si poprvé přiznala, že tohle je jejich konec. Dnes tady zemřou. I kdyby nějakým zázrakem uspěla, získala ten hloupý obraceč, nikdy se nedostanou přes atrium.

Nejspíš proto, pro tu krutou realitu, se konečně odhodlala vzít za kliku. Protože pokud už mělo dojít k tomu nejhoršímu, ona byla pevně odhodlaná udělat všechno proto, aby svůj úkol dokončila, aby její blízcí nepadli zbytečně.

"Expelliarmus!" dolehlo k ní bezprostředně poté, co překročila práh. Instinktivně sevřela násadu hůlky. Zbytečně. Ten proklatý kus dřívka, jako by měl vlastní vůli a nehledě na její snahu stejně vylétl pryč.

Teprve pak vzhlédla. V místnosti, která její laboratoř nyní připomínala už jen stěží, postávali dva smrtijedi. A i když jim tváře skrývaly zdobené masky, Amelie by byla ochotná přísahat, že na sobě cítí pohled jejich chladných očí, že vidí, jak se vítězoslavně usmívají.

"Tak pojď dál, holubičko," usmál se jeden z nich. "Čekali jsme na tebe."

A až v tu chvíli jí to došlo. Tak proto se sem dostala tak snadno. Proto jí její nepřátelé nekladli téměř žádný odpor. Věděli to. Celou dobu věděli, že přijde. Jen stěží potlačila zoufalý smích, který se jí dral na rty. Proč jí to nedošlo? Jak je možné, že byla tak hloupá? Že se nechala zlákat do tak primitivní pasti?

"Něco hledáme," pokračoval dál. "Doufáme, že nám s tím pomůžeš."

"Tak o tom si můžete-"

"Ale," usmál se druhý, když ji špičkou hůlky přejel po krční tepně. "Vypadáš jako rozumná holka. Tak buď hodná, ať tě můžeme zabít rychle a bezbolestně."

Posměšně se ušklíbla. "Tomu sami nevěříte."

"No tak, jen jeden obraceč. Co ti to udělá? Vedle jich byly stovky, než jsme je zničili…"

Amelie vyděšeně zalapala po dechu. Její naděje na svět bez Voldemorta v tu chvíli definitivně pohasla.

"Ale ten tvůj," usmál, "si necháme. Slibuju."

Namísto odpovědi mu plivla do tváře, "Raději zemřu, než abych s vámi spolupracovala!"

"Ty-ty malá potvoro!" vykřikl onen smrtijed. "Myslíš si, že seš kdovíjak statečná, co? Ale povím ti tajemství," s těmito slovy ji proti její vůli chytil pod krkem tak silně, až se jí na malý okamžik zatmělo před očima. "Až tady spolu dneska skončíme, budeš nás prosit, abychom ti tohle přání splnili. To ti garantuju."

"Takže, ptáme se tě naposled - kde je?" přidal se druhý.

Aniž by tomu Amelie dokázala zabránit, její pohled podvědomě sklouzl k velké černé krabici schované v rohu místnosti. Úlevu, kterou pocítila při pohledu na nedotčenou bednu, však vzápětí vystřídala čirá hrůza, když se místností rozezněl tichý spokojený smích.

"Vidíš, jak to jde…"

Naštvaně sebou škubla, "Stejně se k němu nedostanete!"

Smrtijed ji však okázale ignoroval a jediným energickým gestem oddělal víko. "Zastírací kouzlo?" odfrkl si. "Myslel jsem si, že máš navíc."

"Třeba mám," vydechla Amelie, "těžko říct, když nevíš, co je vevnitř, hm?"

"To nám asi budeš muset pomoct," přidal se druhý.

Amelie ho však vnímal jen napůl. V tu chvíli totiž ji totiž zaujala hůlka, která se k jejímu překvapení válela jen několik málo kroků od nich. Pokud by byla rychlá, hodně rychlá, možná by se jí mohlo podařit k ní dostat…

Znovu sebou trhla. Tentokrát se však nesoustředila ani tolik na útěk, jako spíš na to, aby sebe a svého věznitele posunula tím správným směrem.

"Může vám to trvat roky," posmívala se jim.

"Myslíš si, že náš pán si s tebou neporadí? S malou hloupou holkou?"

"S holkou, co obešla časocestovací zákony?" ušklíbla se. "Ne."

Lhala. Její maskovací kouzla nebyla samozřejmě ani zdaleka tak složitá, jak je tady popisovala. Ve skutečnosti nepochybovala o tom, že by je prolomili během pár hodin. Ale pokud ti dva byli dost bláhoví na to, aby ji tuhle pohádku uvěřili, rozhodně jí to nevadilo

"Nechte je jít. Nechce mé kolegy odejít a udělám to. Dám vám, co chcete."

Stisk ruky pod jejím krkem zesílil, "Na to, v jaké jsi pozici, jsi nějaká drzá, nemyslíš?"

"Tak hodně štěstí s hledáním."

Když se pak oba smrtijedi začali mezi sebou dohadovat, uvědomila si Amelie, že tohle, je její chvíle. Rychle a silně dupla svému vězniteli na nohu. Dokonce měla pocit, jako by slyšela tiché křupnutí kostí. Tím však neměla čas se zaobírat. Druhou šanci jako je tahle už totiž zcela určitě nedostane.

Jakmile smrtijed v obraném gestu stáhl svou ruku pryč z jejího krku, sklonila se k zemi, aby zvedla svou hůlku.

"Evanesco!" vyhrkla zoufale a celá bedna, včetně všech těch krabiček s neviditelnými obraceči uvnitř, okamžitě zmizela. Na tváři se jí vykouzlil omámený vítězoslavný úsměv.

"Nééé!"

"Crucio!" vykřikl druhý.

Amelie se sesunula k zemi. Ze zpocené dlaně jí znovu vyklouzl její proutek. Tentokrát si s tím však žádné starosti nedělala. Protože i když v ten jeden prchavý okamžik toužila po životě víc než kdykoliv předtím, někde v hloubi duše si uvědomovala, že ve skutečnosti zemřela ve stejnou chvíli, kdy se rozhodla vrátit se sem dolů na odbor záhad.

Zároveň to byl také nesjpíš důvod, proč přicházející bolesti nepodlehla. Důvod, proč ji myšlenka blížící se smrti nijak zvlášť neděsila. Věděla totiž, že pro svou věc udělala absolutní maximum.

První smrtijed však jako by vycítil její vnitřní sílu a bez váhání se postavil po boku svého přítele. Do Ameliiny hrudi tak znovu udeřila další vlna bolesti, tentokrát mnohem větší.

Skoro by byla ochotná přísahat, jak cítí, že se něco uvnitř ní rozpadá na kusy. Jak se jí neviditelné drápy znovu a znovu zabodávají do hrudi, trhají a drásají. To však stále nebylo nic, oproti tomu, co pocítila, když ji škublo v kotníku. A pak znovu u kolen, v zápěstích, na žebrech…

Pot na jejich spáncích brzy vystřídala krev. Amelie si s tím však starosti nedělala. Jen tam tak vysíleně ležela na zemi, krčila se v nikdy nekončících křečích. Pouze čas od času se v její tváři záchvěv záblesk přicházející agónie.

Zemře… Už brzy zemře. Konečně bude konec všemu trápení. Konečně se znovu shledá se svými blízkými. Na malou chvíli dokonce měla pocit, že už je vidí. Že vidí svou mámu, jak ruku v ruce s tátou stojí u dveří s úsměvy vetkaných na rtech…

Byla jsi tak statečná, holčičko, řekl jí Francois. Jsme na tebe moc pyšní.

Amelie se nadechovala k odpovědi. Ale ať se snažila sebevíc, ať svá ústa otevřela kolikrát chtěla, nebyla schopná ze sebe vydat ani jednu jedinou hlásku.

Monica na ni láskyplně pohlédla, To je v pořádku, zlatíčko. Už brzy nám to povíš.

Udělala jsi pro svět všechno, co se dalo, Amy. Pokud chceš jít dál, nikdo se na tebe zlobit nebude…

To teda bude! No tak, mladá dámo, ozvalo se vzápětí odněkud a Amelie sebou polekaně škubla. Vzchop se, zavelela její babička. Tohle ještě není konec. Ještě máš pro co žít. Ještě máš, za co bojovat.

A v tu chvíli všichni její blízcí zmizeli. Několik okamžiků pak Amelie těkala pohledem z jedné strany místnosti na druhou, jako by doufala, že svou rodinu spatří, jak ji bedlivě pozoruje až do posledního okamžiku jejího nicotného života. Marně. V laboratoři už zase byla jen ona a dva smrtijedi.

Mlhavě si uvědomovala, že nad něčím diskutují.

"Ne…" vydechla. Proč ta bolest ustupuje? Proč nepokračují?

"Ššš, holubičko," usmál se jeden z nich, když jí téměř láskyplně zastrčil pramen zkrvácených vlasů za ucho. "Říkal jsem ti to. Že budeš prosit o smrt. Ale neboj se. Pán Zla si pro tebe určitě připravil lepší kousky…"

Poslední věc, kterou ještě zaslechla, byl jeho hlasitý smích. Pak ji ve své náruči konečně sevřela toliko vytoužená tma.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama