TWWLB │ Kapitola sedmadvacátá 1/2

2. listopadu 2016 v 18:29 | Rainy |  The World We Left Behind
Tak, po půlce věčnosti jsem tady s další částí. Pokračujeme přesně tam, kde jsme minule skončili - tedy bezprostředně po Ameliiném návratu do Británie. :) Upřímně doufám, že se vám kapitola bude líbit - ta akčnější část nás naneštěstí čeká příště, ale doufám, že se nebude nudit ani tak.


Život je větší
Větší než ty
A ty nejsi já
Dálky, do kterých se vydám
Ta odměřenost v tvých očích
Ale ne, řekl jsem toho příliš
Zavinil jsem to

(R. E. M. - Losing My Religion; karaoketexty; cover verze)


~*~*~

.:: 10. května 1999; Birmingham, Velká Británie ::.

Návrat domů mezi své blízké se ukázal být ještě mnohem náročnější, než si myslela.

Několik dlouhých minut vlastně jen tak stála před domem na ulici a sbírala odvahu k tomu, aby se natáhla po mosazné klice. Stud, který jí však při pohledu na její prarodiče pohybující se obývacím pokojem, byl zkrátka příliš velkým nepřítelem.

Najednou neměla nejmenší tušení, jak jen jim to všem mohla udělat. Jak na ně mohla zapomenout - na dědu s babičkou, na přátele, na Draca... Prostě si jen sbalila kufry, a aniž by někomu něco vysvětlila, zmizela pryč na druhý konec světa do naprostého bezpečí. Copak se jim teď může jen tak podívat do očí?

Po tvářích jí začaly ztékat první slzy. A Amelie je poprvé po dlouhé době nechala. Dovolila jim, aby do světa vyřvávaly pravdu nejen o její zbabělosti, ale také o její pošetilosti. Protože i když někde v hloubi duše věděla, že je to hloupost, toho večera, kdy jen tak přešlapovala před domem svých prarodičů, měla zkrátka pocit, jako by několik posledních let do slova do písmene uvízla na mrtvém bodě.

Svět okolo ní se točil dál. Lidé se měnili, stárli, moudřeli, pracovali a studovali, zakládali rodiny a tak nějak obecně se zdálo, že se stále posouvají někam dopředu. Ale kam se během posledních pár let dostala ona? Zamilovala se do zadaného muže, navíc potenciálního nepřítele, a při troše optimismu by se dalo říct, že cestovala světem, aby našla způsob, jak zachránit lidstvo od nadvlády lorda Voldemorta.

Jenomže, a to bylo nejhorší, ho nenašla. Sice se naučila ovládat svémagii, ale to na výsledku nic neměnilo. Nakonec nebyla o nic chytřejší než před těmi několika málo měsíci, kdy Británii opustila.

"No tak, seber se, Amy," zamumlala vysíleně. S posledním hlubokým nádechem pak zaklepala dveře.

"Jenny!" ozvalo se zevnitř. "Někdo klepe!"

"Tak běž otevřít!"

Amelie se pousmála. Některé věci se očividně nezměnily.

"To by mě zajímalo," mumlal si její dědeček, mezitím co se pomalými loudavými kroky blížil směrem k ní, "koho to k nám čerti nesou. Pro Kristovy rány, vždyť je skoro de- Amy?!"

"Ahoj," pozdravila ho a koutky jejich úst se samovolně zvedly v úsměvu, když si všimla, jak se jeho vrásčité tváře pomalu zmocňuje štěstí.

"To není možné, to přece nemůže být…" mumlal si pod vousy. "Jsi to opravdu ty?" zeptal se dojatě. "Nezdá se mi to?"

Amelie se v tu chvíli nezmohla na jediné slovo. Náhle totiž pocítila, jak ji v očích znovu štípou slzy. Zdálo se však, že panu Smithovi to bohatě stačilo. Během zlomku okamžiku už totiž svou vnučku svíral v pevném a láskyplném objetí.

"Já věděl, že se vrátíš," zašeptal.

"No tak, Johne, koho to tam máš?" zavolala za svým mužem paní domu. "Slyšíš mě?!"

"To musíš vidět."

Netrvalo tedy dlouho a v malé verandě se objevila i Ameliina babička. Ani ona zpočátku nevěřila, že ta pohublá dívka je její vnučka, ale sotva spatřila její smutné oči, byly veškeré pochybnosti ta tam. A celé vítání, líbání, objímání i plakání tak mohlo začít nanovo.

O několik málo minut později už všichni tři seděli v kuchyni a nad šálkem teplého čaje si vyprávěli o tom, co během posledních měsíců promeškali. Zvlášť Amelie měla, co dohánět. Poklidný život v Himalájích byl sice balzámem na duši, ale teď, nehledě na to, jak moc se jí to líbilo, nebo nelíbilo, přišel čas čelit kruté realitě.

"Podle mě je jen otázkou času, než to praskne," pronesl po chvíli ticha pan Smith.

"Než praskne co?"

"Celé to vaše utajení."

Amelie na to nic neřekla. Pouze se znovu natáhla po svém hrníčku, aby z něj usrkla další doušek. "Kouzelníci o tom sami uvažovali," přiznala. "Poprvé o tom mluvili někdy na podzim."

"Opravdu?" zpozorněla babička. "Proč z toho nakonec sešlo?"

Ledabyle pokrčila rameny, "Nejspíš si uvědomili, že by tím natropili víc škod než užitku."

"Ale, Amy, drahoušku, všichni by přece měli mít možnost se bránit…"

Amelie unaveně přivřela oči. "Jenomže i kdyby každý mudla dostal do ruky pistoli, jeho šance na přežití se tím nezvýší. Hůlka je-"

"To je jedno," zarazil ji pan Smith. "My to stejně nezměníme. I kdybychom tisíckrát chtěli. A co se má stát, to se stane."

Koutkem oka Amelie postřehla, jak se babička natáhla po dědově ruce. To letmé gesto v ní podvědomě vyvolalo vzpomínky na Draca. Kde asi teď je? Co dělá?

"Abych nezapomněla," prolomila najednou ticho její babička, když do dřezu pokládala prázdné nádobí, "někdo tě tady sháněl."

"Kdo?"

"Nějaký kluk. Malfoy, Draco Malfoy se myslím jmenoval."

Amelie sklonila pohled k zemi. "Co jste mu řekli?"

"Nic. Co jinýho, když jsme sami víc nevěděli?"

"Díky," přikývla. "Opravdu si toho vážím."

"Nejsem hloupá, Amy," pronesla babička a starostlivě jí položila ruku na rameno, "vím, kdo to byl."

Amelie stáhla rty do úzké odmítavé linky. Možná jí bylo líto, jak se před půl rokem zachovala, ale na jejím názoru ohledně sdílení svých pocitů to nakonec nic nezměnilo.

"Pokud ti to pomůže, tvářil se zrovna stejně zničeně jako onehda ty."

Pokrčila rameny. "Doufám, že už se přes to přenesl."

"Já taky, děvenko. Já taky. Ale teď je čas jít spát, promluvíme si zítra, dobře?"

"Zítra musím jít do práce a," zhluboka se nadechla, "nejsem si jitá, kdy se vrátím."

"To nevadí. Času teď ostatně máme víc než dost," pohladila jí po tváři. "Dobrou noc."

Amelie přitiskla své rty k její ruce. Věděla, že tohle gesto, ten lehounký polibek, oba její prarodiče uklidní. Dá jim přesně tu naději, kterou potřebovali slyšet, tu, po které tolik toužili - tu, kterou jim nedokázala dát. Všechno bude v pořádku, slibuju.

Nedlouho poté se vydala do postele i ona. Byl to náročný den, a co bylo horší, Amelie nepochybovala o tom, že byl jen prvním z mnoha. Přesto, když si později lehla do voňavých peřin, nedokázala zamhouřit oka.

Po týdnech strávených venku v přírodě jí její pokoj připadal jako past. Čtyři stěny, které se zdráhala nazývat svým domovem i několik měsíců nazpátek, ji připadaly ještě cizejší, než když odsud odjížděla.

Není se tedy čemu divit, že když se jí konečně podařilo usnout, objevovaly se na obzoru už první sluneční paprsky. Amelii to však nijak zvlášť nevadilo. Její spánek byl tak jako tak trhaný a neklidný a snažit se ho prodlužovat by bylo jen trápení.

Tiše se tedy vykradla ven před dům. Jen co si pak byla jistá, že jí nikdo nepozoruje, rychle se přemístila přímo na ministerstvo. Jen těžko, by pak dokázala najít slova, kterými by vyjádřila své překvapení, když se místo v důvěrně známém atriu ocitla v jakési zvláštní, poměrně prostorné, kanceláři.

"Další!" ozvalo se odněkud a ona se zmateně rozhlédla. "Chcete tam snad stát celý den, nebo co? Řekla jsem: další!"

Teprve teď si všimla, že vepředu, několik desítek metrů od ní, za malým kancelářským stolem, sedí jakási postarší zavalitá paní. "Myslíte mě?" zeptala se nejistě.

"Vidíte tu někoho jiného?" zeptala se netrpělivě.

Amelie ještě jednou letmým pohledem zkontrolovala své okolí. Až na několik lidí postávající u jiných kancelářských stolů v místnosti skutečně nikdo nebyl. Pomalým, poněkud nejistým krokem se tedy vydala dopředu.

"Jméno?" vypálila okamžitě úřednice.

"Promiňte, já se omlouvám, ale jsem tady správně na ministerstvu?"

"Vchod pro návštěvníky je-"

"Já vím, na Scotland Yardu."

"Tak co tady děláte?" zeptala se. Avšak dříve, než stihla Amelie cokoliv říct, zvolala chraplavým hlasem: "Další!"

"Promiňte…"

"Co ještě?!"

"Já tady pracuju."

"Vždyť jsem vám říkala, ať mi povíte, jak se menujete!"
"Pe-petitová," koktala, "Petitová Amelie."

"Petitová, Petitová…" opakovala si paní pro sebe, mezitím co listovala papíry. "Nikoho takového tady nemám."

Napůl vyděšeně vykulila oči, "To musí být nějaký omyl…"

"Žádný omyl. Raději odejděte, než na vás zavolám ochranku. Další!"

Způsob, jakým s ní ta ženská jednala, byl více než zarážející. Už tak se musela značně přemáhat, aby se sem vůbec dostavila, aby se vrátila a čelila všem těm problémům, o kterých dopředu věděla, že ji stáhnou ke dnu. Takový přístup však ani v nejmenším nečekala.

Po klidu, který nabrala mezi poutníky, už tedy nebylo ani památky. Vše, na co v tu chvíli dokázala myslet, byl vztek. A touha chytit tu dámu naproti ní za ten její pečlivě nažehlený límeček…

"Amelie?"

Polekaně sebou trhla. "Hermiono?"

"Při Morganě," vydechla, "jsi to opravdu ty?"

"Tahle otázka mi popravdě začíná lézt celkem na nervy," vydechla.

"Já-promiň, teda-chci říct… Bože, promiň, že tak blábolím, ale-"

"Plánujete se tady spolu vykecávat ještě dlouho?" ozvala se najednou úřednice. "Ještě chvíli a už se sem ani nikdo nepřemístí."

To už to Amelie nevydržela a naštvaně se na ni otočila, "Kdybych byla smrtijed, už byste byla mrtvá, takže mi laskavě řekněte-"

"Podívejte se na seznam pohřešovaných," přerušila ji náhle Hermiona.

Úřednice otráveně protočila oči, ale nakonec Hermionu poslechla. Během pár vteřin se tak na jejím stole objevil poměrně obsáhlý štos papírů. "Jak jste to říkala?"

"Petitová Amelie," vydechla napůl nepřítomně. Pak se obrátila ke své kamarádce, "Pohřešovaná?"

"Pak si o tom promluvíme."

"Žádné pak. Hned, Hermiono."

Možná, že kdyby Amelie nebyla natolik zaražená zprávou o stavu své osoby, všimla by si spokojeného úsměvu, který se na zlomek vteřiny usídlil v úředničině tváři. A stejně tak by viděla, jak v jejích šedivých očích, těsně před tím, než kouzlem nechala zmizet malý červený puntík u jejího jména, vzplály malé jiskřičky spokojenosti.

Ale ona namísto toho vyčítavě hleděla na svou kamarádku, jako by snad za všechny problémy spojené s jejím návratem mohla ona.

"Tady to mám. Petitová - odbor záhad, je to tak?" zeptala se až přehnaně mile.

"Ano," přikývla.

"Mohla byste se mi prosím prokázat svou hůlkou?"

S hlasitým povzdechnutím udělala, oč žádala.

"V pořádku," přikývla konečně. "Můžete jít. Pěkný den, na shledanou."

Amelie se pak okamžitě, aniž by oné nepříjemné paní věnovala třeba jen o jeden jediný pohled navíc, vydala nedalekým východem pryč. Nevšímala si Hermiony, která se za ní prodírala davem a stejně tak ignorovala i její volání.

Pohřešovaná? To slovo ji běželo hlavou stále dokola. Najednou rozuměla tomu, proč se její prarodiče tolik zdráhali uvěřit tomu, že je to skutečně ona. Proč se po ní tak opatrně ohlíželi…

"Mohla bys na chvíli zastavit?" zarazila jí Hermiona, která se nějakým zázrakem objevila přímo před ní.

"Musím do práce," odbyla ji stroze.

"Myslím, že hodinu nebo dvě tam na tebe ještě určitě počkají, když to tam bez tebe vydrželi půl roku," vydechla naštvaně.

"Tak o tohle jde? Myslíš si, že jsem se někde flákala? Pro tvou informaci, byla jsem v práci celou tu dobu. Čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu. Takže se mě neopovažuj soudit."

"Nikdo tě nesoudí, Ame-"

"Ne?" vydechla frustrovaně. "Vidím, jak se na mě díváš!"

"A co čekáš?" opáčila unaveně Hermiona. "Že se ti vrhnu kolem krku a zapomenu na to, jak jsi nás tady všechny nechala? Aniž bys komukoliv řekla, kam to vlastně jdeš?"

"Můj šéf to věděl."

"O tom se tady s tebou odmítám bavit. Jen by sis možná mohla uvědomit, že kdyby někdo, včetně Davida, věděl, kde vězíš, nebyla bys prohlášená za pohřešovanou."

Amelie si unaveně promnula oči. Věděla, že s ostatními známými to nebude tak snadné, jako s jejími prarodiči - ti by ji měli pravděpodobně stále stejně rádi, i kdyby se přidala k samotným smrtijedům - ale tohle, tenhle jed, a už vůbec ne takovou odtažitost, skutečně nečekala.

"Mrzí mě, že jsem utekla, aniž bych vám cokoliv řekla. Ale kdybych to udělala, ztratilo by to veškerý význam, takže…"

"To je docela chabá výmluva, nemyslíš?" usadila ji tvrdě Hermiona.

"To není výmluva, ale omluva."

"Omluva za to, že nám Malfoy nejméně měsíc bez ustání klepal na dveře?!"

Amelie se vyděšeně rozhlédla okolo sebe. Naštěstí se zdálo, že je nikdo neposlouchal. Lidé, kteří okolo nich procházeli, byli až přespříliš zaneprázdněni vlastními problémy na to, aby si všímali dvou štěbetajících holek. Jen tu a tam o ně někdo zavadil pohledem. Nic víc nic míň.

"Ještě hlasitěji by to nešlo?" zlobila se na ni Amelie. "Utíkala jsem přes půl světa, abych to utajila-"

"Tak to se omlouvám, ale čím dříve se to dozvíš, tím líp pro tebe…"

"Dozvím co?"

"Malfoy okolo toho tvého zmizení udělal takovou scénu, že to stejně každému, kdo má všech pět pohromadě, došlo."

Amelie na ni zůstala zírat jako opařená, neschopná jakékoliv reakce. Prostě jen tak stála a napůl nechápavě, napůl nedůvěřivě na ni zírala. "Můžeš to, prosím tě, zopakovat," pobídla ji.

"Mrzí mě to, Mel," vydechla její kamarádka a poprvé, od té doby, co se potkaly na chodbě tak upustila od svého vzteku.

"Co všechno se ví?"

"Nic moc," uklidnila ji honem Mia. "Spíš to jsou nějaké drby, nic určitého. Nikdo se k tomu nikdy nijak nevyjádřil, ale rozhodně se připrav na to, že až se o tvém návratu dozví Holoubková, budou ti různí čmuchalové v patách na každém kroku."

Amelie si unaveně povzdechla. Nějací novináři jí teď vůbec netrápili. To, co ji ve skutečnosti dělalo mnohem větší starosti, byl Draco samotný. Nechápala, proč ji hledal, proč po ní pátral a už vůbec nerozuměla tomu, proč kvůli jejímu zmizení uvedl v sázku své už tak dost pochybné postavení.

"Já-promiň mi to, ale musím se zeptat… Měli jste spolu něco?"

"Rozhodně toho nebylo tolik, že by to stálo za nějaké řeči," zalhala unaveně.

"Myslela jsem si to," souhlasila Mia a Amelie se bezděčně usmála. Nepochybovala totiž o tom, že se Hermioně právě neskutečně ulevilo. Jak by taky ne, když jedna z jejich nejlepších kamarádek údajně tajila vztah s někým, koho z celého svého srdce nenáviděla.

"Proč se teda o tebe tak stará?"

Pokrčila rameny, "Nemám tušení. Hermiono, omlouvám se, ale budu muset jít. Potřebuju si to všechno srovnat. Slibuju, že až bude čas, řeknu ti to. Všechno."

"Hlavně bys to měla vysvětlit Lily. Napsat jí dopis," poradila ještě.

"Proč?" zeptala se. Ale jen co svou otázku vyslovila, okamžitě věděla, kam tím její kamarádka směřuje. Jak jen mohla být tak hloupá a zapomenout?! "Kdy?"

"Asi měsíc a půl zpátky."

"Byla hodně naštvaná?" zeptala se Amelie opatrně. Jen co to dořekla, však unaveně přivřela oči. "Jasně, že jo."

"Mrzelo jí to."

"Šlas ji za svědka místo mě?"

Hermiona přikývla. "Čekala na tebe až do poslední chvíle, Amy. Mohlas jí poslat alespoň krátký vzkaz, omluvit se…"

"Nebylo jak," zalhala.

Pak okamžitě vzhlédla vzhůru k vysokému stropu, aby její kamarádka neviděla tu neskutečnou bolest, skrývající se v jejich očích. Ani na kratičký okamžik totiž nepochybovala o tom, že kdyby se jí teď Hermiona podívala do tváře, poznala by to, prokoukla by její lži a už nikdy by s ní nepromluvila.

Jenomže Mia v tu chvíli udělala něco naprosto nečekaného. Objala ji. Sevřela ji v náručí tak pevně, až měla Amelie co dělat, aby do svých plic dostala trochu vzduchu.

"Omlouvám se," špitla po chvíli.

"Za co? To spíš já bych-"

"Omlouvám se, že jsem ti nevěřila, Amy."

"To je v pořádku, taky bych si-"

"Brumbál nám to všem říkal. Že určitě děláš něco důležitého a že se ozveš, až budeš moct. Tolik mě to mrzí, opravdu…"

"Ale Mio, no tak. My obě víme, že to já jsem ta, co to celé zvorala. Za Lily se stavím ještě dneska a-"

"Nestavíš."

"Proč ne?" nechápala. "Snad neodjeli do…?"

"Do Ameriky," přikývla Mia.

"Kdy? Jak? Myslela jsem, že hranice hlídají…"

"Měli štěstí a před pár týdny se procpali na jednu z posledních lodí. Podle všeho na ni bylo dost kouzelníků, takže … Takže to zvládli."

Ameliin neklid však i nadále přetrvával, "Víme to jistě? Že jsou ona i Black v pořádku?"

"Občas mi přes Brumbála pošle dopis nebo fotky," usmála se. "To je jediný způsob, jak je můžeme kontaktovat. Nevím sice, jak to dělá, ale oceán je ve dne v noci hlídaný. Údajně jim neproklouzne ani moucha, natož sova…"

Na malou chvíli se Amelii před očima mihla představa Lily a Johna, jak spolu na verandě hledí do západu slunce. On ji drží kolem ramen, mezitím, co její roce volně spočívají na vypuklém bříšku...

"Znamená-znamená to, že už je nikdy neuvidíme? Ji ani to malé?"

Hermiona na to nic neříkala. Nemusela a moc dobře to věděla.

"Kéž bych dokázala vrátit čas a všechno vám řekla. Nechci, aby na mě vzpomínala takhle…"

"Nojo," usmála se Hermiona, "hloupé časocestovací pojistky."

A přesně tady, uprostřed přelidněné auly s očima zarudlýma od slz, to všechno začalo. Přesně tohle byl ten zlomový okamžik, ten nápad, po kterém Amelie tak zoufale toužila. Na tváři se jí usídlil drobný úsměv. Ano, to je ono, pomyslela si spokojeně.

"Cos to prosím tě říkala?" vyzvala horlivě Miu.

"Že už s tím teď nic neuděláme," usmála se. "Ale to nevadí. Hlavní je, že jsi zpátky. Živá."

Amelie k jejímu překvapení pouze odmítavě zavrtěla hlavou, "Ne, tohle jsem nemyslela."

"A co teda?"

"Říkala jsi něco o nějakých pojistkách…"

"No ano," přikývla. "Jsou zanesené v obracečích. Kouzla, která brání kouzelníkům v tom, aby cestovali do minulosti dál, než několik hodin nazpátek. Ale o tom musíš vědět víc než já. Nakonec je to tvůj obor, ne můj."

"Díky, Mio!" usmála se. "Moc jsi mi pomohla."

"Počkej!" volala za ní její kamarádka. "No tak, Amy…" ale bylo už pozdě. Amelie se jí dávno ztratila z dohledu. Znovu ji zahlédla až ve chvíli, kdy si všimla, jak se snaží vmáčknout do přeplněného výtahu.

Co se asi stalo, že odsud tak rychle vystřelila? pomyslela si Hermiona. Naneštěstí, dřív než stihla nějaký nápad pořádně rozvézt, našla ji její šéfová. Bylo načase vrátit se zpátky do práce.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | 4. listopadu 2016 v 21:30 | Reagovat

Prej: doufám, že se nebudete nudit. Ahahaha, ty jeden vtipálku!
Těším se na tu tvojí "akční část"... pokud možno, nechci mít infarkt! :D
Em... asi jsem mimo? Lily a Black? Pak John?
Nepřeskočila jsem nějaké kapitoly?
To s tím procpáváním se do Ameriky zní hustě. Jakože děsivě, ale zní to hustě :) Líbí se mi, jaks to tam zapasovala :)

2 Rainy Rainy | Web | 4. listopadu 2016 v 22:16 | Reagovat

[1]: Neboj. Já jsem milá a bafnu to na vás postupně. Obecně bych řekla.. že to všechno tak postupuje. V Himalájích byla Amelie v naprostém klidu, teď se dostala do země, kterou zmítá válka... a dál nic nepovím. :D
Jo.. No, hustě to zní. Možná někdy nějaká bonusovka? :D
Díky moc za komentář, už jsem se bála, že na mě všichni zanevřeli.. :D

3 Francois White Francois White | 5. listopadu 2016 v 13:52 | Reagovat

Mno, jsem trochu rozpacitej, ale napisu to bez prikras a vytacek. Zacina to byt jednotvarny a lehce nuda. Po remeslny strance to stale ujde (nicmene proskrtat by se to dalo, ne ze ne ;) ), ale zacinas sklouzavat do anonymniho prumeru. Je sice fajn, ze v kazdy kapitole pilne hazis drobecky a v dialozich nastinujes vcelku zajimavy veci, ale pribeh se o ne vubec neotre.
Zkratka, preslapujes na krizovatce a zda se, ze nevis kudy kam. Vidis to urcite jinak, ale my nezname koncepci a tak nam vsechny naznaky a narazky nedavaji tolik jako tobe.
Ctu te rad, ale uz to chce nejakou akci, zvrat, proste neco, co nam da zapomenout na poslednich nekolik kapitol plnych slovni vaty. Pusobi to na me jako pribehova avivaz, je to nadychany, vonavy a prijemny, jenze bohuzel vseho moc skodi. Takhle se zda, ze jedina valka bude zurit v parku pri boji o misto pro piknik. Veskera pracne budovana atmosfera strachu, obav a nejiste budoucnosti v haji.
Snad cestovani casem napravi horkou pachut. Tak at se dilo dari a pritlac na pilu.

4 Rainy Rainy | Web | 5. listopadu 2016 v 22:25 | Reagovat

[3]: Tvůj komentář jsem četla o pauze v práci a rozhodil mě tak moc, že jsem o něm celou druhou polovinu směny musela přemýšlet.
Máš pravdu - rozhodně to vidím jinak. :) Ale na druhou stranu nejsem takový pokrytec a rozumím tomu, že na tom dohromady nezáleží, že důležité je, jak to vnímáte vy - čtenáři. Takže i když jsem byla naštvaná a vztekala se, chápu to. Opravdu.
Ale jelikož jsem holka rýpavá a nejsem ochotná to nechat jen tak být...
V první řadě bych ráda podotkla, že nepíšu akční povídky. Nevím, co jsi ode mně četl - ale ať to bylo cokoliv, musíš vědět, že si na akci moc nepotrpím. Moje příběhy jsou o citech a lidských povahách a psychologii. Ne o bitkách, soubojích a vraždách. TWWLB (ačkoli je to možná smutné) je ta nejačknější věc, kterou jsem kdy vytvořila.
Zadruhé, nemyslím si, že příběh vyplňuju vatou. Pokud bychom chtěli slyšet jenom tu "akční" část - tedy Nathaliinu přítomnost, nedávala by nám vůbec smysl. Příběh by vypadal asi takhle: Zahořklá sedmadvacetiletá ženská nenávidí kouzla, odmítá pomáhat v boji proi Voldemortovi, pak se najednou jen tak zlomí, když se tam objeví její oživlý manžel - spolu s dalšími duchy, ale protože utekl, rozhodla se z povrchu zemského zmizet i ona. A nic víc k tomu. Žadné vysvětlení, žádné souvislosti nebo spojitosti...
Já na příbězích zbožňuju preciznost, detaily. Když má někdo něco perfektně promyšlené. A o to se tady snažím. Aby to dávalo smysl. Proto tady teď tři kapitoly řešíme ztracenou minulost - abychom se dozvěděli, jak cestovala Amelie do minulosti vzdálené 25 let, jak s tím vším souvisí bratři Selwynovi, co s tím má dělat Draco (když očividně stojí na Voldemortově straně)... Jasně. Asi to není super mega napínavé, protože víme, jak to skončí - jednoho krásného večera Amelie s Dracem uteče do doby Pobertů, změní chod dějin a voilá, máme děj z knížek. Jen jsem doufala, že to někoho zajímá - to co k tomu vedlo.
A upřímně, pokud se ohlédnu dozadu - nestojíme na místě ani tak dlouho. Ono se to dlouho jenom zdá, protože pomalu píšu.
Poslední opravdu akční a dějová a posunová kapitola byla s číslem 22 - hádka Nathalie a Draca, Loxias slibující Voldemortovi Nathaliinu hlavu do čtyřiadvaceti hodin. Čtyřiadvaceti. Takže ve vzduchu akční kapitola skutečně visí. Ne jen jedna. Dále podle mě nebyla špatná ani ta, kde Draco zjišťuje, že se Leni může dotýkat a stejně tak nebyla hluchá ani ta část, kdy se Harry zjevil u Nathalie doma...   :)
Ale chápu, že je těžké o tom mít přehled, když zveřejňuju nanejvýš kapitolu měsíčně.
A stejně tak chápu, že vysvětlovat, že kapitola nudná vlastně není, je hovadila. Takže se omlouvám za tenhle neskonale dlouhý a vyčerpávající komentář. Tvůj názor beru na vědomí, ale příběh asi nepřevymyslím ani do něj nebudu cpát žádné bitky, které by to ještě víc natáhly...
Akčnější části přijdou. Slibuju.

5 Francois White Francois White | 6. listopadu 2016 v 15:35 | Reagovat

Pod akci si nutne nepredstavuj souboj hulka na hulku, vlastne ani zadny souboj. Jen jsem tim komentarem chtel naznacit, ze sablona prijet nekam, nekoho potkat, popovidat si, politovat se, popr. popremyslet si, a zas se vzchopit nemuze fungovat porad dokola. Nic vic, nic min.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama