TWWLB │ Kapitola sedmadvacátá 2/2

7. listopadu 2016 v 14:47 | Rainy |  The World We Left Behind




Mezitím na druhé straně budovy v devátém patře Amelie rychlým a rázným krokem mířila přímo k Davidově kanceláři. O zvídavé pohledy svých kolegů, ba dokonce ani o jejich pozdravy nejevila vůbec žádný zájmem. Nebylo to však tím, že by s nimi nechtěla mluvit - vlastně se docela těšila, až se s nimi všemi patřičně přivítá, ale ta představa konce války byla zkrátka až příliš vzrušující na to, aby ji odsunula byť jen o několik málo vteřin.

"Dále," ozvalo se líně zpoza starých dubových dveří. Bez meškání tedy vešla dovnitř. Jen co pak překročila práh důvěrně známé kanceláře, byl úsměv na její tváři ještě o něco širší. V nose ji totiž zašimrala důvěrně známá vůně Davidovy luxusní kolínské mísena se štiplavým zápachem tabáku. Najednou byla upřímně ráda, že je zpátky, že je doma.

"No," prohlásila pobaveně, "to mě ani nepozdravíš nebo co?"

"Amelie?"

"Ne," protočila oči, "její duch."

"Merline!" vyhrkl překvapeně.

"Tak takhle," usmála se Amelie, "mi ještě nikdy nikdo neřekl."

Teprve v ten okamžik se zdálo, že si David uvědomil, co se kolem něj děje. Ve tváři se mu sice stále odrážel stejný šok, jako pár vteřin nazpátek, ale v jeho hnědých unavených očích už zase tančily malé jiskřičky.

"Možná bys měla jezdit na dovolenou častěji. Prospívá ti to," rýpnul si. Vzápětí se však natáhl, aby si s ní potřásl rukou, "Jsem rád, že seš tady, Amy. Nedovedeš si představit jak moc. Posaď se prosím."

"Ale dovedu," ujistila ho.

"Ne, při vší úctě k tvojí šikovné hlavince, myslím si, že ne. Ale o tom se bavit nebudeme."

Přikývla a s tichým díky přijala nabízenou židli. "Proč jsi mě nechal prohlásit za nezvěstnou?" zeptala se náhle. Samotnou ji přitom překvapilo, že v jejím hlase nezbylo ani památky po tom jedu, který v sobě dusila při rozhovoru s Hermionou. Endorfin zkrátka dělá divy.

"Musel jsem."

Pochybovačně nakrčila obočí, "Tak musel?"

"Malfoy mi dal hůlku na krk," přiznal. "A po tom útoku…"

"Jakém útoku?"

"Ty to nevíš?"

"Nevím co? Je mi jasné, že to tady během těch posledních několika měsíců nebylo zrovna jednoduché, ale-"

"Já mluvím o tom, co se stalo ve Švédsku, Amelie."

Překvapeně zalapala po dechu, "Ve Švédsku?"

David krátce přikývl. Pak se roztřesenou rukou natáhl po své dýmce, rychle do ní nacpal trochu tabáku a teprve poté, co si dopřál několik uklidňujících šluků, znovu promluvil: "Asi před dvěma měsíci," začal, "se z ničeho nic objevili v archivech. Víš, koho myslím. Podle toho, co víme, byli u každého vchodu. Jako by jim někdo z našich dal plány…"

"Tomu snad nevěříš… Nebo snad…?"

Lhostejně pokrčil rameny. "A proč by ne? Můžou být všude. Dokonce i přímo tady na tomhle oddělení. Říkám ti, Amelie, možná jsem paranoidní, ale každý - úplně každý z nás, by si měl připít na zdraví s pohárem veritaséra…"

"To je absurdní, Davide. Pokud si nebudeme věřit ani my tady, můžeme to všechno rovnou zabalit a jít domů."

"Pětatřicet našich lidí," namítl. "Tolik jich zemřelo, protože nás nějaký parchant zradil. Všichni ti tam dole riskovali, aby nám pomohli v téhle mizerné válce a místo toho…"

"Co Levina?" pronesla chvějícím se hlasem. "Je taky…?"

David se k její neskonalé úlevě však pouze potměšile ušklíbl, "Ta má tuhý kořínek."

Amelie vydechla úlevou, "To teda."

"Do slova a do písmene si svou záchranu vychlastala. Byla totiž tak opilá, že zaspala službu. Za jiných okolností, bych jí za to musel poslat na disciplinární řízení, ale, no… Rozhodl jsem se přimhouřit oko."

Do Ameliiny tváře se vkradl široký úsměv, "Nikdy by mě nenapadlo, kolik štěstí, ji ta její vodka přinese. Nicméně, to pořád není odpověď na mou otázku - proč jsem nezvěstná?"

"Protože jsme o tobě od půlky ledna neslyšeli, Amelie, proto. A protože jsem po naléhání mladého Malfoye," důležitě se odmlčel, jako by čekal, že se dočká odpovědí na všechny své nevyřčené otázky, "uvedl jako místo tvého pobytu Skandinávii…"

"Takže jsi mě prostě pohřbil spolu s ostatníma, co v tom archivu zemřeli, i když jsem tam nebyla?!"

"Amelie…"

"U Merlina!" vyhrkla. "To přece nemůžeš myslet vážně!"

"Amelie…" snažil se ji uklidnit David.

"Jenom kvůli tomu, že to tak bylo prostě pohodlnější?"

"Omlouvám se."

"A za co konkrétně?! Za to, že jsi mě hodil přes palubu? Že jsi vyděsil všechny mé blízké?! Tak pověz, řekni mi to!"

To už však byla pro Davida poslední kapka. Jeho pohár trpělivosti právě přetekl. Když spatřil Amelii u svých dveří, zařekl se, že k ní bude nanejvýš schovívavý. Teď mu však nedávala jinou možnost. Dlouho zadržovvaný vztek mu pobublával v žilách a on najednou nepociťoval nejmenší touhu se jakýmkoliv kontrolovat ve svém projevu.

"Nedalas nám jinou možnost!" vykřikl. "Kdybys tehdy nezmizela tak rychle, možná bychom dokázali přijít na to, jak vyřešit krytí v případě, že by se na scéně objevil tvůj šílený milenec-"

Dříve, než si Amelie uvědomila, co dělá, vyletěla její dlaň směrem k Davidově tváři. Jen tak tak stihla zaťat prsty v pěst a strhnou celou ruku stranou. "Možná jsi můj šéf," sykla, "to ale neznamená, že máš právo vynášet tyhle soudy. Zvlášť, když vezmeme v úvahu, kolik jsem toho pro ten váš šílený nápad obětovala."

David si posměšně odfrknul, "Jenom ze sebe nedělej nějakou hrdinku, Amelie. Ušetři mě toho. Protože my oba víme, že celá ta tvá výprava byla ryze sobecká záležitost. O nic jiného, než tvoje štěstí, v ní nešlo."

Lhostejně pokrčila rameny. Pomalu, ale jistě, ji začínalo docházet, že ať řekne cokoliv, názor svého šéfa to nijak neovlivní. "Fajn. Pokud se na to chceme dívat takhle…"

"To není o tom, jak se na to chceme nebo nechceme dívat, tohle jsou fakta."

Amelie přivřela oči a v duchu napočítala do pěti. "Jak je libo."

Její rezignace vykouzlila na Davidově tváři spokojený úsměv. "Myslím, že bylo na čase, aby ti někdo řekl pravdu. O tom, jaká jsi. Víš, Amelie, míval jsem tě rád, ale pak jsi nás tady všechny podrazila a vykašlala se na nás. Takže, nečekej žádné vřelé objímání ani nic podobného."

Přikývla.

"A teď k hlášení. Našla jsi je? Pomůžou nám?"

"Ne," odpověděla stroze s kajícným pohledem zabořeným k podlaze.

"Ne nenašla jsi je nebo ne nepomůžou nám?"

Nervózně si propĺetla prsty do sebe. Tenhle orzhovor byl s každým dalším okamžikem horší a horší. "Našla jsem je," přiznala nakonec.

"Tak kde je kruci problém?"

"Jejich magie je jiná, než jsme si mysleli. Není to nic, co by se dalo využít k válčení."

David však jen zavrtěl hlavou, "Všechno se dá využít. To si pamatuj."

"No, tuhle sílu nikdo nezneužije. Tím jsem si jistá."

Viděla, jak jeho tvář znovu rudne a brunátní. Jak mu na spáncích znovu natéká ta modrá žíla, která vypadá, že každou chvíli praskne. Instinktvně se tak na své židli vystrašeně nakrčila v očekávaném výbuchu vzteku.

"Snažíš se mi tady něco naznačit?"

Nervózně se ošila a ruce, celé zpocené, otřela do riflí. Teprve pak se mu zadívala zpříma do očí. "Slíbila jsem jim, že si jejich tajemství nechám pro sebe."

Jako by odjistila granát. David vší silou třískl pěstmi do stolu - Amelie by dokonce byla ochotná přísahat, že zaslechla lámající se dřevo - a následně ještě vyhodil do vzduchu všechny pergameny, svitky i brky, které mu přišly pod ruku. Tak moc ho naštvala.

U Melrina, byl tak naivní! Tak hloupý, že v ní, nehledě na to, co jim všem provedla, vložil veškeré své naděje. K jejímu návratu se vyloženě upínal. Až se Amelie vrátí, říkal si často v duchu, určitě se věcí změní a tahle válka nadobro skončí. Realita se tak ukázala být ještě mnohem horší než ta nejděsivější noční můra...

"Ale…" začala nejistě Amelie.

"Ale co?!" vykřikl.

"Ale to nevadí."

Žílka na spánku mu několikrát viditelně zapulzovala. "NEVADÍ?! Chceš dostat padáka k dnešnímu datu nebo raději ke konci minulého roku?!"

Zhluboka se nadechla. Stálo jí to veškerou odvahu, kteoru v sobě dokázala najít, ale nakonec mu zpříma pohlédla do očí, "Nevadí to, protože mám odpověď."

"Odpověď? Tak ty si myslíš, že tohle je nějaká hádanka nebo co? Že tady prostě vtančíš a-"

"Cesta časem," přerušila ho rázně a veškerý randál, včetně toho nepřirozeně hlasitého bzučení žárovek, okamžitě ustál. Kancelář naplňovalo hrobové ticho, které nenarušovalo nic víc, než jen tikání Ameliiných náramkových hodinek. A i ten zvuk, působil najednou rušivě a cize.

"Ty ses snad úplně pomátla," řekl po chvíli David. "Jinak si tuhle šílenost nedokážu vysvětlit."

"Proč?"

"Protože je to nebezpečné. Kdybychom pokaždé, když se stane něco, co se nám nelíbí, narušili časoprostor-"

"Nechci cestovat čtyři hodiny nazpátek," namítla rychle.

"A kam teda?"

"Mnohem dál. Dejme tomu takových třicet, možná čtyřicet, let zpátky."

Hysterický smích, který se jí vzápětí rozezvonil v uších, byl pro Amelii mnohem horší, než všechno to, co o ní před chvílí její šéf řekl. Cítila se do slova a do písmene jako spráskaný pes, odkopnutá hračka, o kteoru už nikdo nestojí. "Můžeš mi říct, co je tady tak vtipného?"

"Ty," smál se dál. "Zapomeňme na chvíli," pokračoval, když se konečně uklidnil dost na to, aby byl schopný normálně mluvit, "že je to totální hloupost. Jak bys to chtěla udělat? Máme zákony. Kouzelné zákony. A ty nejde obejít ani kdyby ses stavěla na hlavu."

"Prostě je odčaruju. Ideální by bylo vytvořit nový obraceč, ale vím, že-"

"Co že uděláš?"

"Prostě najdu ta kouzla, která tomu brání a zruším je."

"A jak to chceš jako provést? Mávneš hůlkou a fuk! Hotovo?"

Amelie si hlasitě povzdechla. "Ukážu ti to."

Opatrně se pravou rukou natáhla k rámečku na stole a přitáhla si ho blíže k sobě. Snažila se přitom ignorovat ty vyděšené dětské pohledy, které jejím směrem vysílaly Davidova vnoučata. Prosím, neubližujte nám, říkaly. Amelie jim tedy věnovala jeden nesmělý povzbuzující úsměv a teprve pak začala čarovat.

"Cos jim to provedla?!" vykřikl David, když veškerý ruch na jeho snímku zamrzl. "Rose, no tak, Rosie!" ale jeho nejmladší vnučka jako by ho neslyšela. Stále dřepěla na jednom a tomtéž místě schovaná za podpěrkou staré lenošky a její oči byly plné nekonečného strachu.

"Tys je zabila!"

"Nebuď absurdní. Jen jsem tomu snímku - tomu inkoustu, vzala jeho koouzlo."

"Cože jsi?" nechápal.

"Tohle je to, co oni umí, Davide," vysvětlila mu okamžitě. "Poutníci nemetají z rukou blesky ani nic podobného. Prostě dokážou pracovat s magií. Dokážou ji brát odkudkoliv - z přírody, ze vzduchu i z věcí. Proto nepotřebují k čarování hůlku, umí pracovat přímo s tou energií …"

Opatrně povolila sevření své dlaně. A v ten moment, jako by někdo vrátil těm dětem život. Jejich svět se znovu roztočil. Malá Rose se vrátila ke svým panenkám a její bratři konečně obrátili stránky v rozečtených knihách. Po strachu či děsu najednou nebylo ani památky.

"A ty chceš to stejné udělat s tím obracečem?" řekl s pohledem stále upřeným k malému rámečku.

Přikývla. "Samozřejmě to bude mnohem složitější…"

Teprve teď, když věděl, že je snímek zase v pořádku, k ní znovu obrátil svou plnou pozornost, "Tak na to rovnou zapomeň. Nic takového ti nikdy neschválím."

Chvíli mu naštvaně hleděla do očí, "Proč?"

"Protože zahrávat si s časem je vždycky špatný nápad. Trhat dějiny čtyřicet let nazpátek - to je holé bláznovství. Nemáme nejmenší tušení, co by se mohlo stát."

"Ale-"

"Efekt motýlích křídel, říká ti to něco? Příroda by-"

"Podívej se okolo!" vyhrkla naštvaně. "Tuhle prokletou válku máme dávno prohranou, to oba dva moc dobře víme. Tak mi teda řekni, čeho se to tak bojíš?"

"Ne čeho, ale o koho," opravil ji. "A já mám strach o lidi. O všechny lidi na tomhle světě."

Tentokrát to byla Amelie, která v sobě pocítila záchvěvy hněvu. Z jedné strany Davida chápala, opravdu. Ale na tu druhou se nedokázala ubránit tomu, aby o něm smýšlela jako o krátkozrakém zbabělci. Chápala, že nesdílí její optimismus, ale tohle - takové popírání skutečnosti od něj doopravdy nečekala.

"Jsou mrtví, Davide. Copak to nechápeš?! Ti, které tak urputně chráníš, už jsou stejně dávno pryč a pokud ne, čeká je něco horšího než smrt…"

Její šéf však odmítavě zavrtěl hlavou. "Už jsem řekl, Amelie. Budeš muset přijít s něčím jiným. Tohle totiž není žádné řešení, ale vražda. Obyčejná vražda. A pod to se ti já nepodepíšu."

Prudce se zvedla ze židle. Moc dobře si totiž uvědomovala, že pokud by tam zůstala třeba ještě jen o jeden jediný okamžik, riskovala by doživotí v Azkabanu. Tak moc ji přístup jejího šéfa rozzuřil.

Když pak stanula na prahu, naposledy se za ním ohlédla, "Trhni si."

Další den do práce nepřišla. Ani ten následující, a dokonce ani ten, který přišel po něm. Nebyla totiž hloupá. Moc dobře si uvědomovala, že po tom svém výstupu by akorát dostala padáka. Padáka, kterého jí dle jejího názoru mohou klidně poslat i poštou.

Ale dny utíkaly a výpověď, hulák nebo třeba jen obyčejný dopis nikde. Popravdě, Amelie z toho začínala být poněkud nervózní. Pokud zrovna nepomáhala babičce na zahradě, byla schopná prostát celé hodiny u okna a vyhlížet sovu s tolik očekávaným psaním. Namísto toho však vždy spatřila pouze několik nešikovně se skrývajících reportérů.

Bylo jí jich líto. Těch žádostivých kariéristů, kteří tak urputně očekávali nějakou senzaci v podobě skandální milostné aférky. Někdo jim měl říct, že k něčemu takovému nikdy nedojde, že Dracovi jeho pýcha nikdy nedovolí, aby se prostě jen tak zjevil u jejich dveří.

Zároveň jí však celá situace připadala nanejvýš absurdní. Jak je možné se že v době, kdy se lidé bojí vyjít ven na ulici, kdy si nikdo nemůže být jistý tím, zda se dožije zítřka, někdo ztrácel čas s jejím soukromím namísto toho, aby ho trávil se svými blízkými? Nechápala. Doopravdy ne.

Sova si k ní našla cestu teprve čtvrtého dne, konkrétně v sobotní podvečer, když už se pomalu stmívalo. Poněkud apaticky tedy vzala za kliku starého okna, aby ji vpustila dovnitř. A teprve v ten okamžik si všimla, že k jejím nohám není připevněný žádný vzkaz.

Zmateně na ni pohlédla. "Copak chceš?" zeptala se jí polohlasem.

Kulíšek, jako by ji okamžitě porozuměl, opatrně jejím směrem natáhla své levě křídlo a na Ameliině tváři se tak v tu chvíli usídlil široký úsměv. Červené pírko, jen stěží viditelné mezi tou záplavou hnědé, vydalo za stovky slov.

"Babi, dědo," volala mezitím, co po domě sbírala své věci. "Musím teď odejít a nevím kdy se vrátím-"

"Ale co večeře?" zeptala se zmateně babička. "Měla bys něco sníst."

Amelie ji starostlivě políbila do jejich stříbrných vlasů. Pak bez jakýchkoliv slov zamířila k zadním vchodu a jen co opustila ochranou bariéru, přemístila se pryč.

Nijak ji nepřekvapilo, že jen co se setkala se zemí, ucítila na svém hrdle čísi hůlku. Hermioninu hůlku, jak vzápětí zjistila. V tu chvíli ji pohltila panika, "Hermiono?"

"Kolik má Amelie laků na nehty?"

"Cože? Co tady děláš?" Ale jen co svou otázku vyslovila, blesklo ji hlavou poznání. "Takže ty jsi…?"

"Kolik má Amelie laků na nehty?" trvala si na svém.

"To jako vážně?" zeptala se úsměvem na rtech. Když však tlak hůlky zesílil, rychle odpověděla: "Žádný. Jeden jsem ale dostala před rokem a půl od Levandule na Vánoce."

"A kde je teď?" pokračovala dál.

"Těžko říct. Vylily jsme ho spolu do záchodu."

"Promiň, Amy," usmála se omluvně Hermiona. "Brumbál na tom trval. Abych tě prověřila."

"Jako by dovnitř mohl vejít někdo jiný, než člen řádu…"

"Já vím," povzdechla si její kamarádka, mezitím co spolu kráčely potemnělou chodbou k nedalekému schodišti.

"Proč ses mě ptala zrovna na takovou hloupost?"

Hermiona pokrčila rameny. "Tak nějak jsem tušila, že to uvolní atmosféru."

"Merline, ty to vidíš," ušklíbla se Amelie. Pak však zvážněla, "Jak dlouho… jak dlouho …?"

"Jak dlouho jsem členem Řádu?" dořekla za ní. "Od ledna. Já, Harry, Neville , Ron a spousty dalších. Však za chvíli uvidíš."

Když obě dívky dorazily dolů do jídelny, byla už porada v plném proudu. I přes zavřené dveře obě dívky slyšely, jak se mezi sebou jejich přátelé mezi sebou odhadují o nějaké akci ve Skotsku.

"Nebude to… " snažila se ji varovat Hermiona.

Amelie přikývla. "Já vím."

Bez dalšího čekání se natáhla po klice. A jen co se objevila na prahu, ponořila se celá místnost do hrobového ticha. Amelii z toho přeběhl mráz po zádech - ze všech těch nejistých a, rozpačitých pohledů protkaných tichou nenávistí.

"Dobrý večer," pozdravila chvějícím se hlasem.

"Ahoj Amy," ozvalo se najednou zezadu a jen o chvíli později zahlédla i důvěrně známou čupřinu tmavých vlasů. Ještě nikdy Harryho neviděla tak ráda jako toho dne.

Naštěstí se zdálo, že po jeho vřelém přivítání polevili ve své ostražitosti i ostatní. Paní Weasleyová dokonce vstala, aby ji pevně sevřela ve svém objetí, Lily Potterová se na ni zářivě usmála a pošuk Moody se na ni spiklenecky mrkl svým zdravým okem, což byla nejspíš ta největší pocta, jaké se jí mohlo dostat.

Přesto, ten největší kámen ze srdce jí spadl teprve poté, co zahlédla Albuse Brumbála. Potěšeně ji pozoroval zpoza svých půměsícových brýlí a v očích mu tančily malé jiskřičky. "Vítejte zpátky, slečno," řekl pouze, načež jí pokynul k jednomu z volných míst po své pravé ruce.

"Díky," špitla. A teprve v tu chvíli, kdy kráčela k protější straně místnosti, si všimla, kolik se okolo ní nachází nových tváří. Některé z nich znala z Bradavic, jiné alespoň od pohledu, ale nakonec mezi nimi stále zůstalo několik naprostých cizinců.

"Asi-asi bych se vám měla omluvit," začala nejistě, jen co dosedla na své místo. "A taky vysvětlit, co jsem dělala."

"To bys teda mohla. Protože my všichni tady riskovali krk-"

"Dej si pohov, Mundugusi," schladil ho Fabián.

Amelie jeho směrem vyslala děkovný pohled a následně se dala do stručného vyprávění o svém pátrání po Poutnících. Začala pobytem ve Švédsku a setkáním s Levinou. Jen těžko si přitom mohla nevšimnout, jak se několik původních členů při zmínce o ní melancholicky pousmálo.

Nejspíš proto se rozhodla, že jim nebude kazit jejich idylickou vzpomínku na odvážnou a silnou ženu povídáním o zkroušené alkoholičce. Bez zbytečného zdržování tedy pokračovala dál. Mluvila o dnech strávených mezi horami, o lidech, kteří tam žiji a o jejich zvláštní magii.

"Páni. Bylo by super něco takového umět," vydechl zasněně Ron. "Kouzlit jen holýma rukama. Naučili tě to?"

Poníženě sklonila pohled ke svým dlaním a teprve pak zavrtěla nesouhlasně hlavou. "Nevěří nám. Tomu, že bychom jejich dar použili tím správným způsobem."

Připadala si strašně, že jim všem lže, ale vzhledem k tomu, kolik problémů její pravdomluvnost vyvolala v práci, jí to připadalo pořád jako to menší zlo.

"Tak a to je všechno," uzavřela své povídání Amelie. "Proč jsem utekla si nechám, s dovolením, pro sebe. Bylo to z osobních důvodů, takže-"

"Jo, protože ses tahala s Malfyem," ozvalo se odněkud.

"Ale no tak, tohle jsme už probrali. Nic nevíme-"

"Tak ať nám to řekne. Ať nám poví jak to bylo!"

Pohledy všech přítomných se během jediného zlomku okamžiku, včetně těch, kteří se jí až doposud zastávali, obrátili své hladové pohledy jejím směrem.

V mžiku ji polilo horko. "Já… Při vší úctě si myslím, že nikomu z vás do mého milostného života nic není. Naší věci jsem věrná a nikdy bych nikoho z vás vědomě neohrozila - nato mě snad znáte. S Malfoyem jsme byli kamarádi v době, kdy jsme chodili do Bradavic. To ale většina z vás," napůl naštvaně se podívala směrem ke svým někdejším spolužákům, "moc dobře ví. Takže vážně nechápu, o co tady jde… Pokud mě mezi sebou nechcete, můžu se zvednout a-"

"Hoď se do klidu, Peitotvá," poradil ji Moody, "nikdo z nás nechce, abys odešla. Nebo tady snad někdo takový je?" Napůl výhrůžně se pak podíval okolo. Několik opovážlivců se sice tvářilo, jako by vůči Ameliině loajálnosti měli určité výhrady, ale jakmile na nich spočinul pohled Pošukova kouzelného oka, sklonili poníženě zrak k zemi. "Fajn," zabručel, "myslela jsem si to.

Teď se teda snad můžeme vrátit k důležitějším věcem…"

Porada se protáhla o další dvě hodiny. Když se členové řádu konečně začali rozcházet domů, zpátky za svými rodinami, panovala už za okny černočerná tma. I Amelie se zpočátku chystala odejít - rozhodně nestála o žádné dotěrné dotazy nebo soucitné pohledy.

Když v tom se jí do cesty postavil jakýsi muž ve středních letech, "Hádám, že jsme se ještě nepředstavili," začal.

"Asi nebyla příležitost," pronesla s náznakem nuceného úsměvu. "Jsem Amelie, Amelie Petitová."

"Já vím, já vás znám. Už jsem o vás slyšel."

"Opravdu?"

"Ano," ušklíbl se. "A vy o mně také, kdybyste během posledních dnů přišla do práce."

Amelie se zamračila, "Kdo že jste říkal, že to jste?"

"Neříkal. Harfang Abberley. Po Davidově smrti váš přímý nadřízený."

Její srdce v ten okamžik vynechalo několik úderů. Zmateně na něj pohlédla, "Mů-můžete to zopakovat?"

"Vy jste to nevěděla? Myslím to o Davidovi."

Zavrtěla hlavou. "Jak? Kdy? Dostal ho Voldemort?"

"Ne, ten po něm jde sice dlouho, ale nakonec ho skolil infarkt. Ten den, kdy jste se vrátila."

"Cože?!" vyhrkla. "Ale vždyť… to není možné! Mluvili jsme spo-" a pak se náhle zastavila v polovině slova, když jí ta šílená a děsivá myšlenka napadla. Několik vteřin tam jen tak stála, ignorovala vše, co se Harfang snažil říct. "Bylo to kvůli mně?" vyspala ze sebe najednou.

Skoro posměšně zavrtěl hlavou, "Jak jste na to přišla?"

"Já… Trochu jsme se pohádali. Fajn, hodně… Hodně jsme se pohádali."

"Měl slabé srdce, Amelie. Hlavně si nic nevyčítejte."

Slabě pokývala hlavou, třebaže s ním vůbec nesouhlasila. Jeho slov si samozřejmě vážila a někde v hloubi duše dokonce věděla, že neexistovalo nic jiného - a už vůbec ne lepšího - co by jí v danou chvíli mohl její nový šéf říct. Přesto však cítila, jak se její oči zalévají slzami.

"To ten můj nápad, víte… ten ho tak rozrušil."

"Jaký nápad?"

Amelie se obezřetně rozhlédla okolo sebe. "Tady ne. Sejdeme se," pohlédla na hodinky na jeho zápěstí, "řekněme za hodinu v Davidově kanceláři - vyhovuje vám to? Brumbál by samozřejmě měl vědět, o co jde, ale až tehdy, pokud můj návrh schválíte."

Harfang váhavě přikývl. "Můžete mi aspoň naznačit, o co jde?"

"O všechno, pane Abberley, úplně o všechno."

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Nebeská Nebeská | 7. listopadu 2016 v 21:50 | Reagovat

Wow, takový strohý úvod, který je téměř hoden toho, co já většinou předvádím. No, dnešek byl asi ve jménu dobré nálady. :)
I přesto, že jsem si ze své nepříliš výhodné pozice dovolila vyskakovat, kapitolka se mi líbila. Už jen proto, že se začínáme blížit k vrcholu horské dráhy, takže dámy a pánové, ruce vzhůru a připravte se na křik. :)
Jak už jsem řekla, líbilo se mi, jak ona říkala, co všechno obětovala... přitom doopravdy jen utíkala před problémy v osobním životě. A on jí pěkně stručně poukázal, kde je její místo - rozhodně to není hrdinka. A sobecká, to ona byla svým způsobem. Ani vrátit se původně nechtěla.

Jsem ale ráda, že jim řekla, co jim všem je do jejího osobního života... tak je to dobře! :)

Všichni by právě měli začít střežit uši, protože na scénu přichází nový šéf a to znamená co? No co asi... :) díky bohu za infarkt? :D

2 Claire Claire | 8. listopadu 2016 v 21:29 | Reagovat

Už to začínám pozvolna chápat. Trvalo mi to dlouho a pořád mi není jasné spoustu věcí, ale o to víc se pokaždé těším na novou kapitolu. Super! Další, prosím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama